17 C 306/2019-115

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní Mgr. Alenou Novotnou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození], [IČO] sídlem [adresa žalovaného] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození], [IČO] sídlem [adresa žalovaného] zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy rozsudkem pro zmeškání ve vztahu k žalovanému 1) a běžným rozsudkem ve vztahu k žalovanému 2) takto:

Výrok

I. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně jdoucím ode dne 9. 5. 2011 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný 1) je povinen žalobci uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 2 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba vůči žalovanému 2) se zamítá.

IV. Žalobce je povinen uhradit žalovanému 2) náhradu nákladů řízení ve výši 38 959 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 9. 2019 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 200 000 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žalobce uvedl, že žalovaní dopoledne dne 9. 5. 2011 a v dalších následujících cca 10 dnech zničili až do jeho úplného odstranění jeho obydlí v rodinném domě v [obec] [část obce], při ulici [anonymizována dvě slova] na pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce], ačkoliv předem věděli, že s tím žalobce nesouhlasí. Svůj nesouhlas žalobce vyslovil proti oběma žalovaným. Zničením jeho domu tak zasáhli do jeho osobnostních práv, zejména nedotknutelnosti obydlí a domovní svobody. Žalobce měl v domě obydlí a vykonával v něm svou samostatnou podnikatelskou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná, kterou pak byl nucen ukončit. Žalovaní nerespektovali jeho právo na soukromý a rodinný život, na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno. Žalovaní žalobce vystavili ponižujícímu posměchu sousedů, dalších spoluobčanů, příbuzných, známých a rovněž i náhodné veřejnosti. Žalovaný 2) vnikl se spolupracujícími osobami do jeho uzamčeného rodinného domu, který byl žalobcovým výlučným obydlím, a to tak, že se do něj vloupali skrze střechu. Na základě správního rozhodnutí ze dne 19. 3. 2004 měl být žalobcův dům odstraněn, nicméně lhůta pro výkon správního rozhodnutí uplynula prekluzí dne 17. 7. 2010, takže nucený výkon k odstranění stavby již byl nepřípustný. Právo na odstranění stavby tedy zaniklo, neboť prekludované právo neexistuje ani jako naturální obligace. Žalovaní nemohou argumentovat tím, že plnili rozhodnutí úřadu o odstranění stavby, neboť takové rozhodnutí bylo v danou chvíli prekludováno, o čemž žalovaní věděli. Žalovaní úmyslně zasáhli do jeho osobnostních práv, aby tím získali zejména majetkový prospěch ve výši 30 000 Kč od [jméno] [příjmení], nyní [příjmení], tehdejší manželky žalobce, která si od nich demolici domu objednala. Žalobcova bývalá manželka uzavřela v dubnu 2011 smlouvu o dílo o odstranění předmětného rodinného domu se zhotovitelem žalovaným 1), a to sama bez účasti žalobce. [ulice] smlouva byla neplatná, neboť zbourání domu není běžný úkon a vyžadoval tak i právní jednání žalobce. Žalovaní smlouvu o dílo uzavřeli pouze s manželkou žalobce, ačkoli věděli, že žalobce je spoluvlastník domu a s ničením stavby rodinného domu nesouhlasí. Žalobce se dovolal neplatnosti smlouvy o dílo. Žalovaní se úmyslně obohatili o stavební materiály získané ze zbořeného obydlí jako např. o dřevěné konstrukce a střešní krytinu a měli tak finanční a majetkový zájem na odstranění stavby, kdy tento skutek byl v příčinné souvislosti s následným přímo souvisejícím zásahem do osobnostních práv žalobce. Žalovaným nesvědčilo žádné soukromoprávní ani veřejnoprávní oprávnění opravňující je k poškozování a zničení majetku žalovaného a zásahu do jeho osobnostních práv. Žalobce má za to, že jednali v přímém úmyslu způsobit žalobci nemajetkovou újmu, nelze mít za to, že by jednali z nedbalosti či z omluvitelného opomenutí, pakliže by žalovaní újmu způsobit nechtěli, tak by zanechali protiprávního jednání a opustili by bezodkladně místo škodní události, navíc se jednalo o podnikatele. Žalovaní započali s demolicí jeho domu i přes upozornění hlídky, že výkonem demolice se mohou dopustit poškození cizí věci, přičemž toto upozornění nerespektovali. Žalobce uvedl, že se o nemajetkové újmě dozvěděl již dne 9. 5. 2011 svou osobní účastí na místě, ale kdo a z jakých důvodů za ní odpovídá, se dozvěděl až dne 16. 12. 2017, kdy převzal rozsudek č. j. [spisová značka] Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, který jako předběžnou otázku řešil prekluzi výše uvedeného správního rozhodnutí a prokazuje odpovědnost žalovaných. Do doby vydání tohoto rozsudku nevěděl, že by za majetkovou újmu měli odpovídat žalovaní, když předtím nebylo uplatněnému nároku na náhradu škody (z téhož důvodu) Okresním soudem v Nymburce vyhověno. Až rozhodnutím Městského soudu v Praze byla specifikována prekluze správního rozhodnutí, ke které mělo dojít v roce 2010 a z toho žalobci vyplynulo, že žalovaní jsou odpovědní a z jakého právního důvodu. Žalobce tedy argumentoval tím, že dokud neměl prekluzi potvrzenou, nemohl úspěšně své právo uplatnit (a to i s ohledem na předchozí zamítavé rozhodnutí ve věci náhrady škody). Žalobce uvedl, že ji rozdíl v počátku běhu promlčecí lhůty v tom, že když žalobce viděl zbourání domu, neviděl ještě konkrétní dopady do svých osobnostních práv. K nemajetkové újmě sice došlo již zbouráním domu, ale tato skutečnost je dle žalobce rozhodná pouze pro běh objektivní promlčecí lhůty, nikoliv subjektivní, která začala plynout až v roce 2017. Vzhledem k úmyslu žalovaných způsobit nemajetkovou újmu, o níž se žalobce dozvěděl dne 9. 5. 2011, tak objektivní promlčecí lhůta uběhne 9. 5. 2021. Subjektivní promlčecí lhůta pak dle žalobce měla uplynout dne 16. 12. 2019, tedy až po podání žaloby. Vzhledem k rozsudkům Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, má žalobce za to, že nemohl žalovat nárok na náhradu újmy dříve, neboť by s ním neuspěl, ačkoli již v době, kdy mu újma vznikla, znal jména obou žalovaných.

2. Žalovaný 1) se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný 2) ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že nárok uplatněný žalobcem neuznává, a to ani z části. Žalobce se již dříve domáhal v dané věci náhrady škody, a to žalobou ze dne 22. 4. 2014 uplatněnou u Okresního soudu v Nymburce Okresní soud v Nymburce žalobu zamítl, kdy toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Praze, který nadto v odůvodnění uvedl, že právo na náhradu škody žalobce bylo promlčeno. Žalovaní se již tehdy bránili, že uzavřeli smlouvu o dílo s manželkou žalobce, dle které měli za úplatu odstranit stavbu, a to v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu – Úřadu Městské části [obec a číslo] č.j. OV [číslo] [spisová značka] ze dne 19. 3. 2004, které nabylo právní moci dne 3. 8. 2004 a nebylo zrušeno žádnými dalšími orgány ani soudy v rámci přezkumných řízení. Po uzavření smlouvy objednatelka paní [jméno] [příjmení], tedy bývalá manželka žalobce, sdělila žalobci dopisem ze dne 20. 4. 2011, že dne 5. 5. 2011 v 8:00 hod. v souladu s demoličním výměrem budou zahájeny práce na odstranění stavy a vyzvala žalobce, aby si vystěhoval své věci z domu a umožnil řádný průběh výkonu rozhodnutí odstraněním stavby. Objednatelka toto sdělila i odboru výstavby Městské části [obec a číslo], s tím, že odstranění stavby bude provádět firma žalovaného 1) a práce bude v jeho zastoupení provádět, řídit a kontrolovat žalovaný 2). Žádnými státními orgány nebylo shledáno, že by ze strany manželky žalobce či ze strany žalovaných došlo k porušení jakékoliv právní povinnosti. Žalovaný 2) má za to, že se v tomto případě jedná o shodnou situaci, byť žalobce uplatnil další nárok, který předtím neuplatnil, přičemž základ nároku je stejný. Důvody pro to, aby soud žalobu zamítl, však jsou stejné i v tomto případě, neboť je zřejmé, že žalovaní neporušili žádnou právní ani smluvní povinnost. Žalovaní neměli žádný osobní zájem na tom, aby odstranili stavbu domu. Vše proběhlo na objednávku bývalé manželky žalobce, která s firmou žalovaných uzavřela smlouvu o dílo, a to v souladu s demoličním výměrem. Ani v průběhu demolice nic nenaznačovalo tomu, že by žalovaní jednali protiprávně, neboť žalobcem přivolaná Policie ČR a [ulice] policie neshledali žádné protiprávní jednání. Odstranění stavby bylo oprávněné a dokonce nařízené pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Kromě toho, že žalovaný 2) nárok shledává nedůvodným, vznáší námitku promlčení uplatněného nároku, neboť demolice domu proběhla v květnu 2011 a již v tuto dobu bylo žalobci známo, kdo ji provedl, a jaká z toho žalobci vznikla újma, promlčecí lhůtu tak nelze počítat až od roku 2017, kdy žalobce obdržel jím zmiňovaný rozsudek. Subjektivní promlčecí lhůta dle předchozího občanského zákoníku byla dvouletá a uplynula uplynutím dvou let po demolici předmětného domu. Žaloba tak byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty. Žalovaný 2) proto navrhl žalobu zamítnout.

4. K prvému jednání, které soud ve věci nařídil na den 10. 6. 2021, se žalovaný 1), ačkoliv byl řádně předvolán, nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalovaného, podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“). V průběhu téhož jednání žalobce navrhl, aby soud o žalobě proti žalovanému 1) rozhodl rozsudkem pro zmeškání.

5. Podle § 153b odst. 1 o.s.ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49 o.s.ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

6. Podle § 153b odst. 3 o.s.ř. rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.) nebo došlo-li by tak rozsudkem ke vzniku změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

7. V daném případě byly splněny shora citované procesní podmínky obsažené v ustanovení § 153b o.s.ř. Žalovanému 1) byla soudem doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě, na kterou však žalovaný nereagoval, neboť byl ve sporu zcela nečinný. Následně bylo žalovanému 1) doručeno předvolání k prvnímu jednání. Žalovaný 1) byl současně poučen o tom, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán bez důvodné a včasné omluvy zmešká. K tomuto jednání se žalovaný 1) bez důvodné omluvy nedostavil oproti žalobci, který se dostavil, a navrhl, aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání.

8. Na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu, je v daném případě možno rozhodnout v neprospěch žalovaného 1), neboť právní posouzení těchto skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná. Předmětem sporu byl v souladu s § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění ke dni 9. 5. 2011, (dále jen„ obč. z.“), zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a nárok fyzické osoby dle § 13 odst. 1, 2 a 3 obč.z. domáhat se přiměřeného zadostiučinění z titulu neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. S ohledem na skutečnost, že tvrzení žalobce byla vůči žalovanému 1) dle § 153b odst.1 o.s.ř. nesporná, přičemž neoprávněný zásah popsaný v žalobě (učiněný na základě smlouvy uzavřené s bývalou manželkou žalobce, jejíž neplatnosti se žalobce dovolal) byl způsobilý zasáhnout značnou měrou do práv a povinnosti žalobce a odůvodňoval též náhradu nemajetkové újmy v penězích v žalované výši, soud žalobě vyhověl. Rozhodnutím v dané věci pak nedochází ani ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, když se současně jedná s ohledem na povahu věci o řízení, v němž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, pro který hmotně právní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony.

9. Na základě shora uvedených závěrů soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 153b o.s.ř. proti žalovanému 1) rozsudkem pro zmeškání.

10. O nákladech řízení proti žalovanému 1) bylo rozhodnuto, dle § 142 odst. 1 o.s.ř. neboť žalobce měl proti žalovanému 1) ve věci plný úspěch. Žalobci, který nebyl v řízení zastoupen, tak soud přiznal proti žalovanému 1) náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 900 Kč Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč dle z. č. 549/1991 Sb., dále pak paušální náhradou dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za každý úkon, tedy celkem ve výši 900 Kč za 3 úkony (podání žaloby, účast při jednání 10. 6. 2021 v rozsahu 3 hod. 36 minut, tedy dva úkony za každé dvě započaté hodiny). Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů za repliku podanou dne 11. 4. 2020, neboť podanou replikou žalobce reagoval na vyjádření žalovaného 2), když žalovaný 1) byl ve věci zcela nečinný, pročež náhrada nákladů tohoto úkonu nemůže jít k tíži žalovaného 1).

11. Ve vztahu k žalovanému 2) soud provedl dokazování následujícími důkazy, z nichž učinil níže uvedená skutková zjištění.

12. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. [číslo jednací] ze dne 19. 6. 2015 byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal proti týmž žalovaným zaplacení částky 2 273 624 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Žaloba byla podaná dne 2. 4. 2014 a byla odůvodněna shodným skutkovým dějem jako v nyní projednávané věci (prokázáno Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. [číslo jednací]). Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne 8. 10. 2015 byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce potvrzen. V odůvodnění rozsudku soud druhého stupně uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval námitkou promlčení, kterou při jednání soudu vznesli žalovaní. Promlčecí lhůta pro náhradu škody začala běžet dnem, kdy byl rodinný dům žalovanými odstraněn, tedy dne 9. 5. 2011, kdy žalobce tuto skutečnost již tohoto dne zjistil a byla mu rovněž známa skutečnost, že stavbu odstranili právě žalovaní. [příjmení] promlčecí doba tak v případě tohoto nároku uplynula dnem 9. 5. 2013. Ke dni podání žaloby, tedy ke dni 22. 4. 2014 byl tak již nárok žalobce na náhradu škody promlčen. Jak je uvedeno výše, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. jako správný, v odůvodnění však uvedl, že z jiných důvodů (prokázáno Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. [číslo jednací]).

13. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne 9. 11. 2017 bylo rozhodnuto o odvolání žalobce tak, že byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. [číslo jednací] ze dne 29. 3. 2017, který rozhodoval v prvním stupni o náhradě škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nesprávného úředního postupu proti žalované České republice – Ministerstvo vnitra. Žalován byl nesprávný úřední postup Policie ČR, která dne 9. 5. 2011 nezasáhla proti demolici domu. Žalobce v odvolání poukazoval na to, že firma žalovaného 1) neměla žádné oprávnění k provedení demolice, neboť žalobce se prostřednictvím elektronické pošty 28. 4. 2011 a 8. 5. 2011 a posléze ještě písemně se dne 16. 11. 2012 dovolal neplatnosti smlouvy, kterou s firmou žalovaného 1) uzavřela jeho manželka, čímž se tento úkon stal neplatným od počátku. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že dává za pravdu žalobci v tom, že pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o povinnosti stavbu odstranit pozbylo uplynutím prekluzivní lhůty dle § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. úřední vykonatelnosti. Běh této lhůty nebyl staven dle ust. § 41 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, protože se nejednalo o lhůtu ve věci deliktní. Žalobce se tedy nemýlil v tom, že tato lhůta uplynula dnem 17. 7. 2010, takže ode dne následujícího by byl jakýkoliv výkon rozhodnutí o nařízení odstranění nepovolené stavby nezákonný a nepřípustný. Demolice realizovaná dne 9. 5. 2011 nebyla úředním výkonem rozhodnutí. Rozhodnutí o povinnosti žalobce a jeho manželky totiž sice pozbylo úřední vykonatelnosti, avšak nepřestalo existovat a neztratilo právní moc. Zůstalo tedy přítomno jako existující pravomocné rozhodnutí o povinnosti žalobce a jeho manželky odstranit nepovolenou stavbu; kdyby úřední orgán za této situace přikročil k jeho výkonu, dopustil by se pochybení, avšak přikročila-li k jeho realizaci manželka žalobce, jíž byla povinnost k odstranění stavby pravomocně uložena, nedopustila se ničeho jiného než toho, že realizovala povinnost uloženou jí pravomocným rozhodnutím. Městský soud v Praze uzavřel, že není dán základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu, byť v obecné rovině nelze mít za vyloučené, že žalobce majetkovou škodu i nemajetkovou újmu v důsledku demolice domu utrpěl (prokázáno Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací]).

14. Z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 9. 5. 2011 soud zjistil, že se dne 9. 5. 2011 na místo, kde se boural rodinný dům žalobce, dostavila hlídka Policie ČR, aby zde dokumentovala postup odstraňování černé stavby manželů [příjmení]. Na místě se nacházela [právnická osoba] [celé jméno žalovaného] najatá k odstranění stavby. Jejím vedoucím a osobou odpovědnou za průběh demolice byl [celé jméno žalovaného]. Žalobce namítal, že demoliční výměr z roku 2004 pozbyl vykonatelnost v roce 2007, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť se žalobce včas a řádně odvolal. Dále namítal, že probíhá majetkoprávní spor o určení vlastnictví k pozemku, na kterém stojí stavba rodinného domu, a dále byl podán návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí ze dne 29. 4. 2011, o kterém nebylo rozhodnuto. Dále žalobce uvedl, že podal návrh na předběžné opatření, aby se jeho manželka zdržela zásahu do domu a jeho ničení, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Žalobce byl Policií ČR vyzván k dodání listin opravňujících k faktickému nevykonání demolice. Než je žalobce dovezl, firma započala s demolicí. Učinila tak i přes upozornění hlídky, že výkonem demolice se může dopustit poškození cizí věci. Žalobce následně předložil doklady na MOP [část obce] a požádal o sepsání protokolu, následně se zúčastnění dostavili zpět na místo, kde již probíhala demolice. Žalobce prohlásil, že stěhování jeho osobních věcí, vybavení domácnosti a věcí potřebných k výkonu jeho povolání prováděla manželka s dcerou. Žalobce prohlásil, že odstraněním stavby bez jeho svolení spoluvlastníka jej manželka připravila o obydlí, domov a důstojné bydlení. Následkem toho se stal osobou bez přístřeší.

15. Ze smlouvy o dílo (částečně nečitelná) soud zjistil, že byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž obsahem byl závazek dodavatele (podpis a razítko nečitelné) provést dne 9. 5. 2021 na parcele [číslo] bourací práce dřevěného domku za dohodnutou částku 30 000 Kč, která měla být uhrazena při předání 11. 5. 2011. Krytina a dřevěné konstrukce měly být odvezeny za účelem dalšího použití, zbytek materiálu měl být odvezen na skládku. Pozemek měl být předán 11. 5. 2011 vyklizený. Stavbu měl řídit a kontrolovat v zastoupení [celé jméno žalovaného].

16. Z usnesení Městského soudu v Praze [číslo jednací] ze dne 5. 1. 2011 soud zjistil, že tímto bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který nařídil pro nesplnění povinnosti odstranit rodinný dům výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 50 000 Kč povinným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], tak že toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění soud uvedl, že rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, kterým bylo potvrzeno usnesení nařizující povinným odstranění stavby, nabylo právní moci dne 3. 8. 2004. Protože proti tomuto usnesení nebylo přípustné odvolání, nabylo vykonávané rozhodnutí vykonatelnosti dne 3. 8. 2004 (§52 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.) Lhůta k plnění byla stanovena do tří měsíců od právní moci rozhodnutí, tříletá prekluzivní lhůta proto měla začít plynout ve čtvrtek 4. 11. 2004 (§ 27 odst. 2, § 71 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb.). Dne 17. 8. 2004 povinní podali správní žalobu, prekluzivní lhůta vzhledem k ust. § 41 zák. č. 150/2002 Sb. běžet nezačala. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 1. 3. 2007 a dne 7. 3. 2007 podali povinní kasační stížnost, řízení o ní pravomocně skončilo dne 26. 5. 2008. Z tříleté prekluzivní lhůty tak mezi řízeními uplynulo 5 dnů, následně po dobu řízení o kasační stížnosti vzhledem k ust. § 41 zák. č. 150/2002 Sb. tato lhůta neběžela, začala plynout až 27. 5. 2008. Po připočtení tří let bez pěti dnů je zřejmé, že ke dni 5. 1. 2020 (den vydání rozhodnutí) prekluzivní lhůta neuplynula a k prekluzi uplatněného nároku tak nedošlo.

17. Z dovolání se neplatnosti právního úkonu o uzavření smlouvy o dílo ze dne 11. 10. 2012 adresovaného manželce žalobce, z dovolání se neplatnosti právního úkonu adresovaný žalovanému 1), včetně dodejek soud zjistil, že žalobce se dovolával neplatnosti právního úkonu jeho manželky s majetkem ve společném jmění manželů spočívajícího v tomu, že jako objednatelka bez jeho souhlasu uzavřela se zhotovitelem žalovaným 1) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo kompletní odstranění stavby společného montovaného rodinného domu. zhotoveného v roce 2004 na pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce], započaté dnem 9. 5. 2011.

18. Z vyjádření Městského úřadu v Nymburce k povědomí o údajích podnikatele [celé jméno žalovaného] ze dne 13. 8. 2012 soud zjistil, že Městský úřad v Nymburce neměl informace o skutečném pobytu podnikatele.

19. Další navržené důkazy (zejména výslechy navržených svědků či spisem Okresního soudu v Nymburce) soud neprováděl, neboť nemohli dále přispět k objasnění skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí, když s ohledem na důkazy již provedené měl soud skutkový stav za dostatečně objasněný pro rozhodnutí ve věci.

20. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci v souladu s § 132 o.s.ř. a učinil z nich níže uvedený závěr o skutkovém stavu, který posoudil dle následujících zákonných ustanovení citovaných níže: Dle § 11 obč.z. má fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Dle § 13 odst. 1 obč.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dle § 13 odst. 2 obč.z. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve polečnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dle § 13 odst. 3 obč. z. výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Dle § 100 odst. 1 obč. z. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Dle § 100 odst. 2 obč. z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Dle § 101 obč. z. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Dle § 106 obč. z. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Dle § 106 odst. 2 obč. z. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Dle § 112 obč. z. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

21. Po provedeném dokazování a na základě shora uvedených zákonných ustanoveních dospěl soud k závěru, že nárok žalobce je promlčen, s ohledem na uvedené, se jeho opodstatněností vůči žalovanému 2) z hlediska procesní ekonomie dále nezabýval. Otázku promlčení nemajetkové újmy soud posoudil obdobně podle ustanovení o promlčení práva na náhradu škody. Tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce spočíval ve zbourání rodinného domu, ke kterému došlo ke dni 9. 5. 2011, k danému datu mu zároveň i vznikla nemajetková újma s tímto související. (Ačkoli žalobce později při jednání soudu naznačoval, že ke způsobení nemajetkové újmy došlo později, žádné konkrétní datum ani k opakovaným dotazům soudu nespecifikoval. Pokud jde o skutečnost, kdy se dozvěděl, že mu újma vznikla a v jakém okamžiku spatřuje její vznik, odkazoval pouze na rozhodnutí Městského soudu v Praze, které v odůvodnění konstatovalo prekluzi správního rozhodnutí, a s poukazem na toto odvozoval, že se předmětné skutečnosti dozvěděl až v roce 2017). Žalovaný 2) v řízení namítl promlčení, a soud tuto námitku považuje za opodstatněnou. V den, kdy žalovaní započali se zbouráním domu, žalobce věděl, kdo jsou odpovědné osoby, které mu působí zásah do osobnostních práv, tedy žalovaný 1) jako osoba kontrahující s jeho bývalou manželkou a žalovaný 2) jako jeho odpovědný vedoucí. Žalobce věděl, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv již ke dni zbourání předmětného domu (9. 5. 2011), tento den tedy rovněž došlo k zásahu do jeho soukromí, nedotknutelnosti jeho obydlí a do jeho cti a důstojnosti, když byl vystaven dle svého tvrzení, posměchu sousedů. Pakliže žalobce v řízení uvedl, že ještě tehdy neznal dosah zásahu do svých osobnostních práv, pak v řízení neuvedl žádné skutečnosti stran toho, jak konkrétně ho následně jednání žalovaných na jeho osobnostních právech zasáhlo. Z žádných provedených důkazů ani žalobních tvrzení nevyplynulo, že by ke vzniku újmy došlo později, případně, že by až později o rozsahu této újmy žalobce získal povědomí. Pakliže žalobce tvrdil, že se mohl dovolávat svého práva u soudu až po té, co Městský soud v Praze vyslovil prekluzi práva na nucený výkon rozhodnutí, této argumentaci žalobce nelze přisvědčit. I v případě, že by posouzení otázky prekluze bylo v řízení rozhodující, na skutečnost zda nastala, nemělo rozhodnutí Městského soudu v Praze žádný vliv (Městský soud v Praze se navíc k otázce prekluze vyjádřil pouze v odůvodnění a jakkoli toto může působit silou přesvědčivosti, není v tomto směru jeho závěr pro jiné soudy závazný). Žalobce tedy nepochybně mohl svoje právo na ochranu osobnosti uplatnit již ode dne, kdy žalovaní začali s demolicí domu, subjektivní promlčecí lhůta tedy marně po dvou letech uplynula, přičemž žalobce žalobu podal až dne 30.9.2019. Protože žalobce neuplatnil právo v promlčecí době a žalovaný 2) v řízení námitku promlčení uplatnil, soud žalobu zamítl, tak jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

22. O nákladech řízení žalovaného 2) proti žalobci bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný 2) měl ve věci plný úspěch. Žalovanému 2), který byl v řízení zastoupen, tak náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 38 959 Kč Náklady řízení jsou tak tvořeny odměnou zástupce žalovaného 2) dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast při jednání 10. 6. 2021 v rozsahu 3 hod. 36 minut, tedy dva úkony za každé dvě započaté hodiny), kdy sazba odměny za úkon z tarifní hodnoty 200 000 Kč činí dle § 7 odst. 5 AT částku 9 100 Kč, celkem tedy ve výši 36 400 Kč a paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce žalovaného 2) za čtyři úkony právní služby dle § 13 AT v celkové výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč). Náklady řízení jsou dále tvořeny náhradou hotových výdajů zástupce žalovaného 2) dle § 137 odst. 1 o.s.ř. v podobě nákladů za jízdu motorovým vozidlem. Náhrada nákladů za použití motorového vozidla činí celkem částku po zaokrouhlení 959 Kč, kdy soud vycházel z vyhlášky č. 589/2020 Sb. (dále jen„ vyhláška“) za cestu do sídla soudu na adrese [adresa]) na adrese [adresa] (dle vyúčtování zástupce žalovaného), celkem 120 km. Náhrada za použití motorového vozidla sestává ze základní náhrady za použití vozidla ve výši 528 Kč (4,40 Kč x 120 km) dle § 1 písm. b) vyhlášky a z náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu (při průměrné spotřebě benzínu po zaokrouhlení 12,9 litrů na 100 km zjištěné z technického průkazu vozidla zástupce žalovaného 2) a průměrné ceny 1 litru benzínu 27,8 Kč) ve výši 430,34 Kč dle § 4 písm. a) vyhlášky. Náklady řízení jsou dále tvořeny náhradou za promeškaný čas právního zástupce žalovaného 2) dle § 14 odst. 1 AT, a to za započaté čtyři půlhodiny v celkové výši 400 Kč (4 x 100 Kč), kdy soud zjistil z webových stránek [webová adresa], že cesta z místa sídla advokátní kanceláře právního zástupce žalovaného 2) na výše uvedené adrese do místa soudu trvá cca 56 minut. Na základě shora uvedeného soud rozhodl o nákladech nákladů řízení žalovaného 2) proti žalobci tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti pro její prodloužení.

Poučení