17 C 57/2022 - 49

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní Mgr. Alžbětou Stříbrnou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za níž jedná [Anonymizováno] [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o 165 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 10 500 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 154 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do 24. 3. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 154 500 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 456 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 165 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „[Anonymizováno]“). Nesprávný úřední postup dle žalobkyně spočíval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] ve věci pracovněprávních nároků, které vůči žalobkyni uplatnila společnost [právnická osoba], IČ [IČO] (dále jen „původní žalobkyně“). Řízení bylo zahájeno dne 2. 1. 2018 u Okresního soudu v [adresa] a v době podání žaloby stále nebylo skončeno. V rámci řízení byl vydán rozsudek pro zmeškání, který byl následně shledán nezákonným, žalobkyně však na základě nezákonného rozhodnutí byla nucena uhradit hmotněprávně neexistující závazek a náklady řízení. Meritum věci nebylo až do 19. 1. 2021 vůbec projednáváno, řízení je ve své podstatě dosud jednoinstanční, a to po více jak čtyřech letech řízení. Žalobkyně uplatnila svůj nárok postupem dle § 14 OdpŠk dne 24. 9. 2021 a žádala přiznání finanční kompenzace ve výši 200 000 Kč. Dne 17. 2. 2022 žalovaná žalobkyni doručila stanovisko, jímž jí přiznala částku 35 000 Kč, a tuto částku vyplatila dne 18. 2. 2022. Žalobkyně je přesvědčena, že prodlení žalované nastalo již 25. 11. 2021, neboť lhůta 6 měsíců stanovená v § 15 [Anonymizováno] je nepřiměřeně dlouhá.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že projednala žádost žalobkyně dne 17. 2. 2022, konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a přiznala jí částku 35 000 Kč. Dále zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, které dle jejího názoru probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a to zejména z důvodu prodlevy v rozhodování před Nejvyšším soudem. Řízení dosud trvá tři roky a jedenáct měsíců, základní částku žalovaná snížila celkem o 20 % z důvodu složitosti řízení a četnosti rozhodování soudu. Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení 45 206,50 Kč s příslušenstvím, jež představovala náklady na kurzy, které původní žalobkyně uhradila žalobkyni na prohloubení kvalifikace dle pracovní smlouvy, neboť žalobkyně pracovní poměr ve zkušební době ukončila. Řízení se vyznačuje určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo třeba provádět rozsáhlejší dokazování. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech stupních soudní soustavy, délka řízení byla z části způsobena procesní aktivitou účastníků. Význam řízení pro žalobkyni byl běžný a výše přiměřeného zadostiučinění by neměla přesahovat výši částky, o niž se v posuzovaném řízení jednalo.

3. Žalobkyně v replice ze dne 16. 6. 2022 dodala, že žalovaná snížením základní částky v podstatě penalizuje žalobkyni za vadný postup rozhodujících orgánů. Žalobkyně využila opravných prostředků účelně a ve sporu byla zcela úspěšná. Co se týče kritéria složitosti řízení, po většinu délky řízení se řešila pouze otázka vydání rozsudku pro zmeškání, k posouzení meritu věci vůbec nedošlo, neboť původní žalobkyně vzala žalobu zpět pod tíhou konstantní judikatury. V posuzovaném řízení se jednalo o pracovněprávní nároky, presumoval se tedy zvýšený význam řízení pro žalobkyni.

4. Při jednání konaném dne 13. 12. 2022 žalovaná zdůraznila, že v posuzovaném řízení se nejednalo pracovněprávní spor ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, v němž je presumován zvýšený význam řízení pro poškozeného. V dané věci se nejednalo o právo žalobkyně na mzdu či na náhradu mzdy a žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka] a na příručku k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ohledně kritéria instančnosti řízení dodala, že rozsudek pro zmeškání byl zrušen výhradně z toho důvodu, že skutková tvrzení nebyla dostatečná pro vydání tohoto typu rozsudku, nikoliv z důvodu jakékoliv procesní aktivity žalobkyně. Žalovaná rovněž navrhla, aby soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud přistoupí k přiznání finančního zadostiučinění za zbývající část posuzovaného řízení, které trvalo po vydání stanoviska. Podání žaloby před skončením posuzovaného řízení bylo účelové, neboť žalobkyni nehrozila jakákoliv újma, pokud by vyčkala do jeho úplného skončení.

5. Žalobkyně naopak namítla, že v posuzovaném řízení se nepochybně jednalo o pracovněprávní spor, což ostatně vyplývá i z citovaného rozsudku sp. zn. [spisová značka], v rámci řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, na jehož základě nadto žalobkyně byla nucena uhradit neexistující závazek ve výši cca 75 000 Kč (vedle jistiny rovněž úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení). Nejistota, zda jí bude tato částka navrácena, přitom trvala zhruba dva roky a žalobkyně měla rovněž výdaje na soudní poplatky spojené s odvoláním a dovoláním. Částka jí byla vrácena dne 22. 3. 2021.

6. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných jednak na základě shodných tvrzení účastníků o skutkových okolnostech sporu, jednak na základě provedených listinných důkazů a dospěl k následujícím zjištěním:

7. Žalobkyně se domáhala náhrady za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

8. Původní žalobkyně podala dne 2. 1. 2018 k Okresnímu soudu v [adresa] žalobu, kterou se domáhala, aby jí žalobkyně (v postavení žalované) zaplatila 45 206,50 Kč s příslušenstvím představující náklady na kurzy, které původní žalobkyně uhradila žalobkyni na prohloubení kvalifikace dle pracovní smlouvy, neboť žalobkyně pracovní poměr ve zkušební době ukončila. Dne 13. 2. 2018 soud vydal platební rozkaz, proti němuž žalobkyně podala dne 25. 2. 2018 odpor. Dne 2. 3. 2018 Okresní soud v [adresa] vydal usnesení, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro [adresa]. Dne 17. 5. 2018 se ve věci vyjádřila původní žalobkyně, dne 1. 6. 2018 se ve věci vyjádřila žalobkyně. První jednání bylo nařízeno na 23. 7. 2018, zástupce žalobkyně žádal o jeho odročení z důvodu kolize, jednání bylo odročeno na 25. 7. 2018, zástupce žalobkyně žádal o jeho opětovné odročení s ohledem na nemoc, jednání proto bylo odročeno na 8. 10. 2018. Při jednání dne 8. 10. 2018 soud vyhlásil rozsudek pro zmeškání, neboť zástupce žalobkyně se k jednání bez omluvy nedostavil. Dne 8. 10. 2018 ve 22:36 hodin se zástupce žalobkyně z jednání omluvil z důvodu [podezřelý výraz], odkázal na svá písemná podání ve věci, trval na provedení navržených důkazů a žádal o zaslání protokolu z jednání. Dne 18. 10. 2018 se žalobkyně proti rozsudku odvolala, Městský soud v Praze dne 27. 11. 2018 rozsudek prvního stupně potvrdil.

9. Dne 18. 12. 2018 žalobkyně podala dovolání, dne 15. 3. 2019 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud ve věci rozhodl dne 12. 2. 2021 tak, že rozsudek Městského soudu i Obvodního soudu pro [adresa] změnil tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žaloba neobsahovala skutková tvrzení nezbytná pro to, aby skutkové okolnosti sporu mohly být považovány za nesporné, a tedy aby o věci mohlo být rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Dne 16. 3. 2021 byl spis vrácen Obvodnímu soudu pro [adresa], který dne 20. 4. 2021 nařídil jednání na 2. 6. 2021. S ohledem na nemoc přísedícího bylo jednání odročeno na 22. 9. 2021. S ohledem na nepřítomnost zástupce původní žalobkyně bylo jednání odročeno na 20. 10. 2021, následně na žádost zástupce původní žalobkyně bylo jednání odročeno na 19. 1. 2022. Toto jednání se nekonalo z důvodu [podezřelý výraz]. Jednání proběhlo dne 21. 3. 2022, dne 31. 3. 2022 vzala původní žalobkyně žalobu zpět. Dne 6. 4. 2022 soud řízení zastavil, toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 4. 2022 (spisem vedeným u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]).

10. Dne 24. 9. 2021 žalobkyně uplatnila u žalované žádost na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (dopisem nazvaným „Nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení“ ze dne 24. 9. 2021, plnou mocí udělenou žalobkyní [Jméno advokáta] ze dne 22. 9. 2021, doručenkou datové zprávy). Žalovaná potvrdila přijetí žádosti dne 27. 9. 2021 (dopisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 9. 2021, č. j. [Anonymizováno]/2).

11. Žalovaná vydala dne 17. 2. 2022 stanovisko, jímž přiznala žalobkyni částku 35 000 Kč, neboť v daném případě shledala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. K průtahům v řízení došlo zejména ve fázi rozhodování před Nejvyšším soudem, základní částka však byla snížena z důvodu složitosti řízení a četnosti rozhodování soudů. Význam řízení pro žalobkyni byl běžný a částka zadostiučinění by neměla přesahovat předmět plnění, o nějž se jednalo v posuzovaném řízení (stanoviskem ze dne 17. 2. 2022, č. j. [Anonymizováno][Anonymizováno]).

12. Dle bodu 301 příručky k čl. 6 Úmluvy nadepsaného „význam předmětu řízení“ platí, že pracovněprávní spory svojí podstatou vyžadují urychlené rozhodnutí, ať už je předmětem řízení možnost vykonávat svobodné povolání, veškerá možnost profesní obživy stěžovatele, další trvání stěžovatelova pracovního poměru, neplatnost výpovědi, suspendování stěžovatele, jeho převedení na jiné pracoviště nebo jeho opětovné jmenování do funkce, nebo v případech, kdy je požadovaná částka pro stěžovatele životně důležitá. Tato kategorie zahrnuje i spory o důchody (bodem 301 příručky k čl. 6 Úmluvy).

13. Soud zamítl návrh na provedení důkazu předžalobní výzvou, kterou zaslal zástupce žalobkyně protistraně v rámci posuzovaného řízení, a komunikací s právní zástupkyní protistrany ze dne 21. 3. 2021 a 22. 3. 2021 ohledně vrácení peněžitého plnění žalobkyni, neboť tyto důkazy jsou pro posouzení věci nadbytečné.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

15. Žalobkyně se domáhala náhrady za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v rámci něhož původní žalobkyně požadovala po žalobkyni 45 206,50 Kč s příslušenstvím představující náklady na kurzy, které původní žalobkyně uhradila žalobkyni na prohloubení kvalifikace dle pracovní smlouvy. Řízení bylo zahájeno dne 2. 1. 2018, po vyjádření obou stran bylo první jednání nařízeno na 23. 7. 2018, jednání bylo dvakrát odročeno z důvodu žádosti právního zástupce žalobkyně, dne 8. 10. 2018 soud vyhlásil rozsudek pro zmeškání, neboť zástupce žalobkyně se k jednání bez omluvy nedostavil. Dne 18. 10. 2018 se žalobkyně proti rozsudku odvolala, Městský soud v Praze dne 27. 11. 2018 rozsudek prvního stupně potvrdil. Dne 18. 12. 2018 žalobkyně podala dovolání, Nejvyšší soud ve věci rozhodl dne 12. 2. 2021 tak, že rozsudek Městského soudu i Obvodního soudu pro [adresa] změnil tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává, neboť žaloba neobsahovala dostatečná skutková tvrzení. Soud prvního stupně nařídil jednání na 2. 6. 2021, následně bylo jednání několikrát odročeno, jednání proběhlo dne 21. 3. 2022, dne 31. 3. 2022 vzala původní žalobkyně žalobu zpět. Dne 6. 4. 2022 soud řízení zastavil, toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 4. 2022. Dne 24. 9. 2021 žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Na základě této žádosti žalovaná přiznala žalobkyni 35 000 Kč dne 17. 2. 2022.

16. Na základě učiněného skutkového závěru učinil soud následující právní závěr:

17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

19. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Přiměřenost délky soudního řízení ve smyslu věty třetí § 13 odst. 1 OdpŠk je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny), tak i právními předpisy mezinárodního původu, zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

21. Dle věty první čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Účelem citovaného ustanovení je zajistit právo na spravedlivý proces dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněny, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění. Pouze těmto osobám je garantováno právo na přiměřenou délku řízení, která je na zákonné úrovni upravena ve větě třetí § 13 odst. 1 OdpŠk. V řešeném případě žalobkyně žádala o náhradu za nepřiměřenou délku řízení ve věci nahrazení souhlasu otce s nástupem nezletilého do mateřské školy. Jednalo se o opatrovnické řízení, jehož předmětem byla mj. občanská práva žalobkyně. Toto řízení tedy spadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk garantující právo na přiměřenou délku řízení.

22. Výkladem § 13 a § 31a OdpŠk se zabývalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [Anonymizováno] (dále jen „stanovisko sp. zn. [Anonymizováno]“). V něm navázalo na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Postačí tedy, pokud stěžovatel vznik nemajetkové újmy tvrdí a jeho tvrzení není úspěšně popřeno (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, Apicella proti Itálii, č. 64890/01). Z toho důvodu soud nevedl dokazování stran vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, neboť žalobní tvrzení v tomto směru shledal dostačující.

23. Ohledně přiměřenosti délky posuzovaného řízení soud uvádí následující. Mezi stranami není sporu o to, že řízení sp. zn. [spisová značka] bylo zatíženo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť soudy rozhodovaly o nároku žalobkyně po nepřiměřeně dlouhou dobu. Sporná je naopak výše finanční kompenzace. Soud zároveň uvádí, že žalobkyně podala žalobu v době, kdy řízení ještě nebylo skončeno, neboť k jeho pravomocnému skončení došlo až dne 23. 4. 2022. Vzhledem k tomu, že soud rozhoduje podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), bylo na něm, aby posoudil přiměřenost délky řízení sp. zn. [spisová značka] jako celku a zda odůvodňuje přiznání finanční kompenzace nad rámec již přiznaných 35 000 Kč.

24. V této souvislosti soud vyšel z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk ve spojení se závěry stanoviska sp. zn. [Anonymizováno], na jejichž základě nejprve zhodnotil celkovou délku posuzovaného řízení, následně přihlédnul k jeho složitosti, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného.

25. Ohledně délky řízení soud uvádí, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 1. 2018 a pravomocně ukončeno dne 23. 4. 2022. Celkem tedy řízení trvalo čtyři roky a čtyři měsíce.

26. Z hlediska složitosti řízení soud připomíná, že stanovisko sp. zn. [Anonymizováno] zohledňuje zejména počet instancí, v nichž byla věc řešena a složitost skutkovou a právního posouzení. Tato kritéria mohou mít vliv na snížení základní částky, neboť z podstaty věci ospravedlňují delší trvání posuzovaného řízení. V řešeném případě soud vzal potaz, že v rámci řízení sp. zn. [spisová značka] byl vydán rozsudek pro zmeškání, proti němuž podala žalobkyně nejprve odvolání a následně dovolání. Soudy se tedy během prvních tří roků řízení zabývaly toliko splněním podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž soud souhlasí s žalobkyní, že tato otázka je v zásadě prosta skutkové i právní složitosti. Podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání jsou explicitně stanoveny v § 153b o. s. ř. a nadto jsou zpřesněny rozsáhlou judikaturou vyšších soudů. Ani jednání o věci samé se nevyznačovalo natolik významnou složitostí, která by odůvodňovala snížení základní částky. Předmětem řízení byl nárok z kvalifikační dohody uzavřené mezi původní žalobkyní a žalobkyní a spor panoval o to, zda byla žalobkyně povinna nahradit vynaložené náklady na prohloubení kvalifikace, pokud ve zkušební době ukončila pracovní poměr. Podstata sporu tedy mohla být vyřešena převážně výkladem kvalifikační dohody. Nadto platí, že o věci samé proběhlo pouze jediné jednání, neboť následně vzala původní žalobkyně žalobu zpět.

27. Z hlediska kritéria počtu instancí vzal soud v potaz, že v rámci řízení rozhodovaly soudy na všech třech stupních soudní soustavy, a tedy jednalo se o řízení s více instancemi. Zároveň platí, že „při hodnocení kritéria složitosti řízení, v němž se odráží i počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednána, lze vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. bod IV. písm. a) Stanoviska), zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů. Pokud postup soudu v řízení neodpovídá procesním pravidlům a dochází k závažným pochybením spočívajícím např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, je třeba takovou skutečnost zohlednit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedených pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Jak uvedeno výše, v řešeném případě soudy projednávaly na třech stupních soudní soustavy otázku přípustnosti vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že od počátku nebyly splněny podmínky pro vydání tohoto typu rozsudku. Žalobkyně se tedy po právu domáhala zrušení rozsudku pro zmeškání a se svými opravnými prostředky byla úspěšná. Nadto platí, že v důsledku chybného vydání rozsudku pro zmeškání se délka řízení podstatným způsobem prodloužila a nadto vznikl průtah v řízení před Nejvyšším soudem, který byl nečinný v době od 15. 3. 2019 do 12. 2. 2021. Tyto skutečnosti soud zohlednil v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci a základní částku zvýšil od 10 %.

28. Ohledně kritéria jednání poškozeného soud nepřehlédl, že v důsledku opakovaných omluv zástupce žalobkyně z jednání vznikly zejména v počátku řízení lehké průtahy, ovšem v jejich důsledku nedošlo k zásadnímu prodloužení celkové délky řízení. Soud proto v této části neshledal důvody pro modifikaci základní částky.

29. Konečně se soud zabýval kritériem významu předmětu pro poškozeného, přičemž dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jde o kritérium zohledňující to, co je pro poškozeného v sázce, a tedy jedná se o nejdůležitější kritérium pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. [spisová značka]). Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného se nemusí tvrdit a prokazovat v řízeních, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo u takových řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. [spisová značka]).

30. V řešeném případě věc typově spadala pod řízení pracovněprávní, které z podstaty věci předpokládá zvýšený význam řízení pro poškozeného. Soud se přitom neztotožnil s námitkou žalované, že zvýšený význam v posuzovaném řízení nebyl dán s ohledem na to, že předmětem řízení nebyly nároky na mzdu a řízení se nedotýkalo ani trvání pracovního poměru žalobkyně. Ostatně ani z rozsudku Nejvyššího soudu, na nějž žalobkyně odkázala, nic takového neplyne; Nejvyšší soud naopak uzavřel, že byť se v daném případě jednalo o „mzdový nárok v nepodstatné výši“, šlo „stále o spor týkající se práva zaměstnance na mzdu, jinými slovy řečeno, jednalo se o potencionální zásah do práva zaměstnance na jeho hmotné zabezpečení, a proto nelze dospět k závěru, že by význam řízení pro žalobce v této věci byl nižší oproti „běžným“ pracovněprávním sporům (…). Závěr odvolacího soudu o tom, že význam předmětu řízení by mohl být pro žalobce nižší, odůvodněný pouze tím, že se nejednalo o „klasický“ pracovněprávní spor, tedy není zcela přiléhavý“ (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). V řešeném případě byl předmětem posuzovaného řízení nárok na náhradu nákladů na prohloubení kvalifikace. Ačkoliv lze souhlasit, že řízení mající vliv na trvání pracovního poměru či na výplatu mzdy se dotýkají právní sféry poškozeného citelněji, i v tomto případě se jednalo o pracovněprávní spor nesoucí s sebou zvýšený význam pro žalobkyni. Uvedené platí tím spíše, že žalobkyně byla v důsledku pravomocného rozsudku pro zmeškání nucena uhradit žalovanou částku a následně ji vymáhat po původní žalobkyni zpět.

31. Soud však i přes výše uvedené dospěl k závěru, že v řešeném případě by výše přiměřeného zadostiučinění neměla přesahovat výši nároku, o nějž se jednalo v posuzovaném řízení. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že „zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. [spisová značka], ve kterém šlo o nárok na zaplacení mzdy za práci přesčas). V řešeném případě soud neshledal mimořádné okolnosti svědčící pro zvýšení peněžitého zadostiučinění nad rámec částky, která byla předmětem posuzovaného řízení. Z toho důvodu soud snížil základní částku o 40 % tak, aby se pohybovala v obdobné výši jako předmět řízení sp. zn. [spisová značka].

32. Dle stanoviska sp. zn. [Anonymizováno] se základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení pohybuje mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za rok, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. S ohledem na výše popsaný význam řízení soud zvolil základní částku ve výši 15 000 Kč za rok. Řízení trvalo čtyři roky a čtyři měsíce, celkem činí základní částka 65 000 Kč.

33. Základní výši odškodnění je pak třeba upravit součtem procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka]). V řešené věci soud zvýšil základní částku o 10 % (6 500 Kč) s ohledem na postup orgánů veřejné moci a snížil o 40 % (26 000 Kč) s ohledem na význam řízení pro žalobkyni odpovídající předmětu posuzovaného řízení. Žalobkyně tak má nárok na 45 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni uhradila již 35 000 Kč, soud žalobkyni přiznal 10 500 Kč.

34. Podle ustálené judikatury (viz bod 10 stanoviska sp. zn. [Anonymizováno]) má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně doručila výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne 24. 9. 2021, žalovaná tak měla lhůtu k plnění až do 24. 3. 2022 a dnem 25. 3. 2022 se ocitla v prodlení. Úrok z prodlení byl určen ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pouze ve stručnosti soud uvádí, že návrh žalobkyně, aby jí soud přiznal úrok z prodlení již od 25. 11. 2021, nemá oporu v zákoně, neboť dle § 15 OdpŠk má žalovaná lhůtu šesti měsíců k projednání nároku.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši finančního zadostiučinění záviselo na úvaze soudu a žalobkyně byla co do základu sporu plně úspěšná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16). Z téhož důvodu soud nepřistoupil na návrh žalované, aby při stanovení náhrady nákladů řízení přihlédl k tomu, že žalobkyně podala žalobu ještě před pravomocným skončením posuzovaného řízení. Tato skutečnost totiž neměla vliv na úspěch ohledně základu sporu (vznik nemajetkové újmy žalobkyně byl mezi stranami nesporný), ale toliko na určení výše přiměřeného zadostiučinění.

36. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud vyšel z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), a to s ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyni proto přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 18 456 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika ze dne 16. 6. 2022, účast na jednání) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 600 Kč ve výši 2 856 Kč. Pro úplnost soud dodává, že podle § 31 odst. 4 OdpŠk nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za úkon spočívající v uplatnění nároku u žalované (viz rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2384/20, a v něm citovanou judikaturu). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám zástupce žalobkyně.

37. Lhůtu k plnění stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, neboť neshledal důvody pro stanovení výjimky z tohoto obecného pravidla (a to zejména s ohledem na relativně nízkou částku, kterou je žalovaná povinna žalobkyni uhradit).