58 Co 44/2023 - 160

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [správní orgán] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o 165 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. prosince 2022, č. j. 17 C 57/2022-49 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) mění tak, že žaloba se žádostí o zaplacení 1 000 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení se zamítá, jinak se v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé (II.) potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně 18 456 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 20 570 Kč, to vše 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 154 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do 24. 3. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 154 500 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na náhradu nákladů řízení 18 456 Kč (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobním požadavku znějícím na částku 165 000 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 11. 2021 do zaplacení), který žalobkyně vznesla (v žalobě doručené soudu I. stupně dne 18. 2. 2022) vůči žalované z titulu náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění za nemajetkovou újmu) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“ případně „zákon o odpovědnosti za škodu“) za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen ,,posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku poskytla 35 000 Kč a tato částka představuje dostatečnou kompenzaci újmy žalobkyně z nepřiměřené délky posuzovaného řízení.

4. V rámci skutkových zjištění, která soud I. stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí (kdy odvolací soud na tato zjištění pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje). Zjistil přitom, že posuzované řízení (v němž žalobkyně vystupovala v postavení žalované a jehož předmětem byl nárok ve výši 45 206,50 Kč s příslušenstvím z rekvalifikační dohody vznesený bývalým zaměstnavatelem žalobkyně po ukončení jejího pracovního poměru ve zkušební době) bylo zahájeno podáním žaloby k Okresnímu soudu v [místo] dne 2. 1. 2018, který usnesením ze dne 2. 3. 2018 (po vydání platebního rozkazu dne 13. 2. 2018, proti němuž žalobkyně podala dne 25. 2. 2018 odpor) vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro [místo]. Uvedený obvodní soud (po vyjádření obou stran sporu, nařízeném prvním jednání na 23. 7. 2018 a jeho dvojím odročení z důvodu žádosti právního zástupce žalobkyně) rozhodl jako prvostupňový soud dne 8. 10. 2018 rozsudkem pro zmeškání (neboť zástupce žalobkyně se k jednání bez omluvy nedostavil), proti němuž se žalobkyně dne 18. 10. 2018 odvolala, a který byl Městským soudem v Praze jako odvolacím soudem dne 27. 11. 2018 potvrzen. Na podkladě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud, jemuž byl spis předložen dne 15. 3. 2019, dne 12. 2. 2021 rozsudek odvolacího soudu i prvostupňového soudu změnil tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává, kdy jako důvod uvedl, že žaloba neobsahovala dostatečná skutková tvrzení nezbytná pro vydání rozsudku pro zmeškání. Jednání prvostupňového soudu, jemuž byl spis vrácen dne 20. 4. 2021, nařízené na 2. 6. 2021 bylo několikrát odročeno a proběhlo dne 21. 3. 2022, přičemž dne 31. 3. 2022 byla žaloba vzata zpět, dne 6. 4. 2022 bylo řízení zastaveno a dne 23. 4. 2022 nabylo usnesení o zastavení řízení právní moci dne. Dne 24. 9. 2021 žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení; na základě této žádosti žalovaná přiznala žalobkyni 35 000 Kč dne 17. 2. 2022.

5. Při právním posouzení uplatněného nároku soud I. stupně předně konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že posuzované řízení bylo zatíženo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť soudy rozhodovaly o nároku žalobkyně po nepřiměřeně dlouhou dobu; sporná je výše finanční kompenzace. Vycházel z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk ve spojení se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále případně jen „Stanovisko“), uvedl ohledně délky řízení, že bylo zahájeno 2. 1. 2018 a pravomocně bylo skončeno dne 23. 4. 2022, celkem tedy trvalo čtyři roky a čtyři měsíce. Z hlediska složitosti řízení vzal v potaz, že soudy se během prvních tří roků řízení zabývaly pouze splněním podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, a přisvědčil žalobkyni, že tato otázka je v zásadě prosta skutkové i právní složitosti, a ani jednání o věci samé neshledal natolik složitým, aby to odůvodňovalo snížení základní částky, když předmětem řízení byl nárok z kvalifikační dohody a podstata sporu mohla být vyřešena převážně výkladem této dohody, nadto o věci samé proběhlo pouze jediné jednání. Z hlediska počtu instancí konstatoval, že soudy projednávaly na třech stupních soudní soustavy otázku splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto podmínky od počátku splněny nebyly a žalobkyně se po právu domáhala jeho zrušení, nadto se v důsledku chybného vydání rozsudku pro zmeškání délka řízení podstatným způsobem prodloužila a vznikl také průtah v řízení před Nejvyšším soudem, který byl v době od 15. 3. 2019 do 12. 2. 2021 nečinný; tyto skutečnosti soud I. stupně zohlednil a základní částku zvýšil o 10 %. Naproti tomu neshledal důvod pro modifikaci základní částky pro jednání žalobkyně, kdy sice konstatoval krátké průtahy v řízení v důsledku opakovaných omluv zástupce žalobkyně z jednání, avšak dospěl k závěru, že v jejich důsledku nedošlo k zásadnímu prodloužení celkové délky řízení. Význam řízení pro žalobkyni posoudil jako zvýšený, neboť věc typově spadala pod řízení pracovněprávní, u něhož se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje, a přihlédl i k tomu, že žalobkyně byla nucena v důsledku pravomocného rozsudku pro zmeškání uhradit žalovanou částku a následně ji vymáhat po původní žalobkyni zpět, neshledal však mimořádné okolnosti svědčící pro zvýšení peněžitého zadostiučinění nad rámec částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, a z toho důvodu snížil základní částku o 40 %, aby se pohybovala v obdobné výši jako předmět řízení.

6. Při stanovení výše odškodnění soud I. stupně vyšel ze základní částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení dle Stanoviska ve výši 15 000 Kč za rok, která při délce řízení 4 roky a 4 měsíce činila 65 000 Kč, po úpravě o procentní zvýšení o 10 % (6 500 Kč) s ohledem na postup orgánů veřejné moci a snížení o 40 % (26 000 Kč) s ohledem na význam řízení pro žalobkyni dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na 45 500 Kč. Po odečtení částky uhrazené žalovanou (35 000 Kč) přiznal žalobkyni částku 10 500 Kč, a to včetně úroku z prodlení (ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) jdoucího ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění žalobkyně uplatnila u žalované. Při posuzování prodlení žalované vyšel z toho, že žalobkyně doručila výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne 24. 9. 2021, žalovaná měla šestiměsíční lhůtu k plnění podle § 15 OdpŠk až do 24. 3. 2022 a ocitla se v prodlení dnem 25. 3. 2022; konstatoval, že návrh žalobkyně, aby jí soud přiznal úrok z prodlení již od 25. 11. 2021, nemá oporu v zákoně. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“).

7. Proti tomuto rozsudku podaly včasné a přípustné odvolání žalobkyně a žalovaná.

8. Žalobkyně brojila proti zamítavému výroku o věci samé a proti výroku o náhradě nákladů řízení. S odkazem na judikaturu namítla nesprávnost úvahy soudu I. stupně o limitaci nároku na zadostiučinění výší jistiny v posuzovaném řízení. Konkrétně (s odkazem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3554/2021) akcentovala, že proti limitaci nároku svědčí průtahy v řízení a dále význam řízení pro žalobkyni, kdy se jednalo o pracovněprávní spor. Dále (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011) namítla, že při posouzení významu řízení pro poškozeného je třeba přihlédnou ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“, tedy i k příslušenství nároku, kterým jsou vedle úroků z prodlení i náklady řízení. To, ,,oč v řízení šlo“ pro žalobkyni představuje jistina ve výši 45 206,50 Kč, úrok z prodlení do 4/2022 cca 13 500 Kč, náklady řízení žalující společnosti ve výši 25 783 Kč a náklady řízení žalobkyně ve výši 46 686,30 Kč; pro úvahu o limitaci nároku na zadostiučinění by tak bylo možné uvažovat o hodnotě cca 131 000 Kč. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2951/2021 uvedla, že kritérium významu řízení je základní skutečností, od níž se odvíjí přiměřenost zadostiučinění, když odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu pro poškozeného. V této souvislosti zopakovala, že v posuzovaném řízení šlo o pracovněprávní spor, když se jednalo o nárok z pracovněprávního vztahu. Soudu I. stupně vytkla, že vynechal úvahu o odpovědnosti za instančnost řízení a o účelnosti využití opravných prostředků. V této souvislosti uvedla, že v posuzovaném řízení byla 100 % úspěšná, kdy od samého počátku neměla povinnost vůči žalující společnosti. Dále uvedla, že úspěšnost podaných opravných prostředků nemůže být kladena k tíži uplatňovatele práva, ale svědčí o vadnosti postupu rozhodujících orgánu, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 s tím, že počet instancí nelze klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků. Namítla, že soud I. stupně vyšel naprosto mechanicky/formalisticky z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ohledně stanovené rozpětí základní částky finančního odškodnění (15 000 až 20 000 Kč), které je aktuálně s ohledem na běh času a vývoj ekonomiky nedostatečné, pročež by měla být provedena jeho valorizace, která je běžně užívána jako prostředek k dorovnání životní úrovně. Dále s poukazem na názor Ústavního soudu (vyjádřený obiter dictum) v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 argumentovala tím, že lhůta 6 měsíců stanovená v § 15 OdpŠk je nepřiměřeně dlouhá, pročež vyjádřila přesvědčení, že prodlení žalované nastalo již 25. 11. 2021. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu I. stupně změnil a zavázal žalovanou k úhradě „dalšího finančního zadostiučinění“ a k náhradě nákladů řízení.

9. Žalovaná napadla odvoláním vyhovující výrok o věci samé a výrok o náhradě nákladů řízení. Namítla, že z hlediska délky posuzovaného řízení měl být zvažován až okamžik, kdy se žalobkyně jako žalovaná v posuzovaném řízení dozvěděla o tom, že je proti ní vedeno řízení; dále že správně stanovená základní částka měla být ve výši 47 500 Kč; že soud I. stupně nezohlednil participaci všech stupňů soudní soustavy na posuzovaném řízení, kdy uvedená skutečnost objektivně vedla k prodloužení řízení. Pro uplatnění kritéria počtu soudních instancí je nerozhodné, zda bylo rozhodováno především o procesní otázce existence podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, což neplatí pro dovolací soud, který ve svém rozhodnutí vymezil postup podřízených soudů v dalším řízení po věcné stránce; rovněž je nerozhodné, že se po právu žalobkyně domáhala zrušení rozsudku pro zmeškání; nerozhodný je i výsledek řízení. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3324/2022 (bod 40) argumentovala tím, že soudy mají přistoupit ke snížení zadostiučinění podle uvedeného kritéria bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv; sama považovala za přiměřené snížení základní částky alespoň v rozsahu 10 %. Dále mělo dojít ke snížení základní částky zadostiučinění o 10 % pro složitost řízení, když ta může spočívat i v rozhodování o procesních otázkách, resp. v aplikaci norem procesního práva; s odkazem na rozdílná stanoviska účastníků i soudů v posuzovaném řízení vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, že problematika možnosti vydání rozsudku pro zmeškání je prosta skutkové a právní složitosti. Naopak nemělo dojít k navýšení základní částky zadostiučinění pro postup orgánů veřejné moci. Vydání rozsudku pro zmeškání jednak nemá povahu tzv. kvalifikované vady či jiného pochybení, se kterými ustálená judikatura spojuje nutnost „penalizace“ postupu orgánů soudní moci, když takovou povahu mám postup extrémně nesprávný, excesivní, zpravidla nepřezkoumatelnost rozhodnutí či nerespektování závazného právního názoru, které se projeví v nezbytnosti kasačního rozhodnutí - v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1388/2021 - bod 24, sp. zn. 30 Cdo 679/2017(bod 19). Mělo být rovněž zohledněno chování žalované, resp. jejího zástupce v počátcích posuzovaného řízení. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni byl standardní, žalobkyně v tomto směru setrvala na své dosavadní argumentaci, kdy citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, z jehož závěrů dovozovala, že jako privilegovaná řízení se zvýšeným významem je třeba posuzovat spory o existenci pracovního poměru a spory o mzdové nároky, neboť tyto souvisejí s obstaráváním prostředků obživy prací. Spor o náhradu nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace se podle názoru žalované nijak neliší od sporů o náhradu škody například z běžné občanské odpovědnosti či sporů o závazky ze smluv; posuzované řízení není privilegované ve smyslu zvýšeného významu jen proto, že je podle procesní úpravy spor projednáván jako pracovněprávní. Z namítaných důvodů peněžité zadostiučinění, které žalobkyni již poskytla, označila za plně postačující, pročež navrhla, aby odvolací soud změnou výroku I. napadeného rozhodnutí žalobu zcela zamítl a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované namítla, že žalovaná zjevně popírá odpovědnost za více instancí v posuzovaném řízení; akcentovala svoji 100 % úspěšnost při podání opravných prostředků; uvedla, že úvahy žalované jsou v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1166/2020 (že okolnosti, které lze přičíst k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci kritéria složitosti řízení), dále v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 (že počet instancí je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, v rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení již ale toto kritérium nelze klást k tíži účastníka, pokud se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků). Poukázala na to, že rozhodnutím prvostupňového i odvolacího soudu v posuzovaném řízení byl porušen princip iura novit curia (soud zná právo); vyjádřila nesouhlas s názorem žalované ohledně složitosti posuzovaného řízení s tím, že dovolací soud v něm ve svém kasačním rozhodnutí vycházel z konstantní judikatury týkající se procesních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Nesouhlasila s argumentací žalované ohledně významu řízení; pro případ, že by nebyl shledán zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, poukázala na presumpci standardního významu (a v této souvislosti na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména ohledně důkazního břemene ohledně tvrzení nižšího významu řízení pro poškozeného). Namítla, že bránila-li se žalovaná proti nároku standardním významem, nebyly naplněny podmínky pro to, aby soud I. stupně rozhodl o nižším významu věci pro žalobkyni, pročež je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2948/2020 (případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií podle § 31a OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součástí práva na spravedlivý proces).

11. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně i žalovaná setrvaly na svých odvolacích argumentech; žalobkyně (prostřednictvím právního zástupce) navíc poukázala na princip proporcionality mezi jednotlivými kritérii uvedenými v § 31a OdpŠk.

12. Odvolací soud o odvolání účastníků rozhodl již rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. [spisová značka], kterým napadený rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 2 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. ve zbylém rozsahu a v zamítavém výroku II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 18 456 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 12 343 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

13. Odvolací soud v uvedeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která při nařízeném odvolacím jednání doplnil o zjištění z doručenky založené ve spise Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], že žaloba v posuzovaném řízení byla žalobkyni v postavení žalované doručena do vlastních rukou dne 23. 2. 2018, přičemž na základě toho korigoval závěr soudu I. stupně o délce posuzovaného řízení, když ve vztahu k žalobkyni vzhledem k jejímu postavení v posuzovaném řízení jako žalované se posuzuje délka řízení nikoliv od data podání žaloby, ale až od data, kdy byla žalobkyni (tam v postavení žalované) doručena žaloba, neboť až od toho okamžiku mohla pociťovat újmu spojenou s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Dospěl proto k závěru, že při posouzení důvodnosti žalovaného nároku je třeba vycházet z délky řízení 4 roky a 2 měsíce. Ve shodě se soudem I. stupně uzavřel, že posuzované řízení je nepřiměřeně dlouhé. Tento závěr shledal odůvodněný skutečností, že přestože nešlo o řízení skutkově, procesně ani právně složité, žalobkyně se na jeho délce nijak nepodílela a nešlo ani o řízení, které by mělo pro žalobkyni zvýšený význam, bylo zatíženo po dobu cca 2 let obdobím nečinnosti dovolacího soudu, když s ohledem na skutečnost, jaká problematika byla předmětem dovolacího přezkumu (zda byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání), nebylo možno zohlednit, že Nejvyšší soud vzhledem ke své celostátní působnosti a specifické pravomoci rozhoduje ve lhůtách delších než je obvyklé u obecných soudů.

14. Shodně se soudem I. stupně dospěl odvolací soud také k závěru, že s ohledem na celkovou dobu řízení a jeho trvání nepostačuje k odškodnění nemajetkové újmy pouhé konstatování nesprávného úředního postupu, ale žalobkyni již náleží peněžitá náhrada, avšak v odlišné než požadované výši. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, kterou oproti soudu I. stupně za první dva roky krátil na jednu polovinu a základní částku přiměřeného zadostiučinění vyčíslil částkou 47 500 Kč. Konstatoval, že z částky vyšší než 15 000 Kč za rok nevycházel z důvodu, že takový postup přichází v úvahu pouze pokud celková doba řízení je extrémní, což v posuzovaném případě nenastalo. Nepřisvědčil argumentaci žalobkyně o mechanické/formalistické aplikaci rozpětí základní částky bez ohledu na aktuální ekonomickou situaci a inflaci, a to s odůvodněním, že v judikatuře Nejvyššího soudu je opakovaně uváděno, že základní částka této finanční kompenzace byla judikaturou Nejvyššího soudu s přihlédnutím k judikatuře ESLP nastavena poměrně velkoryse, a není proto dán žádný důvod k jejímu navyšování, přičemž možnost překonání závěrů Stanoviska s ohledem na ekonomický růst Nejvyšší soud odmítl například v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3171/2018 a obdobně se vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1153/2019.

15. Ohledně modifikace stanovené základní částky odvolací soud vyšel z toho, že Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy složitost skutkovou, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 675/2013, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Hledisko počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná, zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána; zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 8/2021, sp. zn. 30 Cdo 226/2022). U kritéria složitosti věci je Nejvyšším soudem opakovaně judikováno, že počet stupňů soudní soustavy je jednou z příčin prodloužení řízení a zakládá tedy objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů; soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (viz Stanovisko nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010). Dovolací soud ve své judikatuře rovněž opakovaně uvedl, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Odvolací soud tak v projednávané věci dospěl k závěru, že pro složitost věci je namístě základní částku zadostiučinění ponížit o 10 % s ohledem na skutečnost, že v posuzovaném řízení bylo rozhodováno soudy na všech třech stupních soudní soustavy, přičemž důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení, a tudíž jeho celkovou délku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).

16. Další důvody pro modifikaci základní částky zadostiučinění neshledal. Oproti závěru soudu I. stupně neshledal důvodu pro zvýšení základní částky zadostiučinění pro postup orgánů veřejné moci. Usoudil, že postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý s výjimkou nečinnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, která však byla již dostatečně zohledněna v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, tato okolnost je sama o sobě důvodem vzniku nároku žalobkyně, nemůže tedy zároveň bez dalšího představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno. Navýšení základní částky nepřichází v úvahu ani z důvodu zrušení rozhodnutí odvolacího a prvostupňového soudu Nejvyšším soudem, když k němu nedošlo pro tzv. kvalifikované vady rozhodnutí, ale pro odlišné právní posouzení věci dovolacím soudem, tj. pro odlišný právní názor vyšší instance (viz již shora zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo sp. zn. 30 Cdo 1916/2010) v posuzovaném řízení ohledně naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. S ohledem na akcentaci nedůvodnosti nároku v posuzovaném řízení žalobkyní v odvolání zdůraznil judikaturu dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, není sám o sobě rozhodný pro posouzení vzniku nemajetkové újmy, neboť ta vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009).

17. Shodně se soudem I. stupně neshledal důvod pro snížení nebo zvýšení základní částky pro jednání žalobkyně.

18. Při hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni přisvědčil odvolací argumentaci žalované, že šlo o řízení se standardním významem, tedy že nešlo o řízení s typově vyšším významem, jak tvrdí žalobkyně s odkazem na to, že šlo o pracovněprávní spor. S poukazem na části IV. Stanoviska k významu předmětu řízení pro poškozeného (v němž Nejvyšší soud uvedl, že některým řízením je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost, a mezi taková řízení patří i pracovněprávní spory, tedy spory týkající se práv zaměstnanců na mzdu či na náhradu mzdy - k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2004, ve věci Jírů proti České republice, stížnost č. 65195/01), ve spojení se závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, dovodil, že jako privilegovaná řízení se zvýšeným významem je třeba posuzovat spory o existenci pracovního poměru a spory o mzdové nároky, neboť tyto mají závažnější dopad do profesního i soukromého života účastníků a zpravidla též znamenají zásadní zásah do jejich hmotného zabezpečení, spor o náhradu nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace není sporem týkajícím se práva zaměstnance na mzdu, nejednalo se tedy o potencionální zásah do práva zaměstnance na jeho hmotné zabezpečení a lze přisvědčit žalované, že se nijak neliší od sporů o náhradu škody například z běžné občanské odpovědnosti či sporů o závazky ze smluv; zvýšený význam nelze spatřovat ani v tom, že žalobkyně na základě pravomocného rozhodnutí (které bylo následně zrušeno) musela plnit, a toto plnění pak vymáhala zpět. Jiné okolnosti zvyšující význam předmětu posuzovaného řízení pro sebe žalobkyně netvrdila, tím spíš neprokazovala (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo sp. zn. 30 Cdo 3028/2011).

19. Po modifikaci základní částky odškodnění jejím snížením pro složitost o 10 % dospěl odvolací soud k částce přiměřeného zadostiučinění ve výši 42 750 Kč s tím, že po odečtení částky 35 000 Kč, kterou žalovaná již žalobkyni poskytla, k úhradě na oprávněný nárok žalobkyně zbyla částka 7 750 Kč. Přiznal-li soud I. stupně žalobkyni částku 10 500 Kč, přiznal jí o 2 750 Kč (s příslušenstvím z této částky jdoucím) více, než jí podle shora uvedených závěrů náleží. Obdobně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že návrh žalobkyně, aby jí soud přiznal úrok z prodlení již od 25. 11. 2021, nemá oporu v zákoně ani v judikatuře Nejvyššího soudu (podle níž šestiměsíční lhůta je stanovena v § 15 OdpŠk jako lhůta stanovená zvláštním zákonem ke splnění náhradové povinnosti; po jejím uplynutí se stát ocitá v prodlení ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z. a oprávněnému vzniká právo požadovat úroky z prodlení stanovené vládním nařízením (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, sp. zn. 30 Cdo 2489/2018, nebo sp. zn. 30 Cdo 2678/2020).

20. Dovolací soud (k dovolání žalobkyně) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek odvolacího soudu zrušil v tomto rozsahu se věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

21. Dovolací soud neshledal důvodnými námitky žalobkyně že „se jednalo o nároky z pracovněprávního vztahu“ a „soud zjevně pochybil, když nenavýšil základní částku z důvodu, že se jedná o řízení, u nějž se presumuje zvýšený význam“, s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že jako privilegovaná řízení se zvýšeným významem je třeba posuzovat spory o existenci pracovního poměru a spory o mzdové nároky, přičemž spor o náhradu nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace takovým sporem není; odkázal při tom například na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, nebo sp. zn. 30 Cdo 2286/2020). Uvedl, že ani při řešení otázky zohlednění počtu instancí se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že počet stupňů soudní soustavy je jednou z příčin prodloužení řízení a zakládá tedy objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů, přičemž je nerozhodné, zda opravné prostředky byly podávány důvodně či nikoliv, a že odlišný názor soudu vyšší instance nelze státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru; odkázal při tom například na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1776/2011). Neshledal důvodnou ani námitkou žalobkyně, že základní částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflací, s tím že ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není a vyšel přitom z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (viz pod 22. odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu). Otázka stanovení počátku prodlení žalované s ohledem na namítanou protiústavnost § 15 OdpŠk přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí ve vztahu k předmětu dovolacího řízení nezaložil.

22. Pochybení odvolacího soudu dovolací soud shledal ohledně posouzení otázky postupu orgánů veřejné moci. Poukázal při tom na část IV. písm. c) Stanoviska, v níž Nejvyšší soud uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Dospěl k závěru, že odůvodnil-li odvolací soud, že „postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý s výjimkou nečinnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, která však byla již dostatečně zohledněna právě v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení“, avšak zároveň uzavřel, že „řízení bylo zatíženo po dobu cca 2 let obdobím nečinnosti dovolacího soudu“, odchýlil se tím především od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016, v němž dovolací soud mj. odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. Dovolací soud odkázal na Stanovisko (část IV. a V.), podle něhož po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení, kdy přitom vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučiněn (složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného). Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“. Dovolací soud dodal, že každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodněn; z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě; odkázal pří tom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 679/2017 a sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Průtah, který dle skutkových zjištění odvolacího soudu posuzované řízení zatížil ve fázi projednávání podaného dovolání a jenž měl zároveň velmi podstatný vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, však již svým rozsahem takové závažné pochybení představuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022).

23. Dovolací soud v kasačním rozhodnutí uzavřel, že pakliže tedy odvolací soud v projednávané věci nárok žalobkyně z uvedeného pohledu náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci v tomto směru nesprávné; při novém rozhodování odvolací soud neopomene zhodnotit i podíl postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a část IV. Stanoviska). Zásadně by totiž mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).

24. Při jednání odvolacího soudu (které proběhlo poté, co byla věc vrácena odvolacímu soudu soudem dovolacím) žalobkyně (prostřednictvím právního zástupce) setrvala na své odvolací argumentaci, zdůraznila pochybení soudů obou stupňů v posuzovaném řízení při řešení otázky, zda v něm mohl být vydán za podmínek, které tam byly tvrzeny, rozsudek pro zmeškání, s tím, že žalobkyně nemůže být trestána za něco, co nemohla ovlivnit, co nezpůsobila. Žalovaná uvedla, že na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu v mezidobí splnila povinnost, která jí byla uložena, tj. žalobkyni zaplatit částku 7 750 Kč s úrokem z prodlení s tím, že předkládá likvidační doložku a bankovní výpis; ve věci samé připomněla (s poukazem na to, že dovolací soud uložil odvolacímu soudu znovu posoudit kritérium postupu orgánu státu, aby bylo proporcionální kritériu složitosti), že odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí přistoupil k mírnému snížení pro instančnost o 10 %, a v tomto rozsahu by se případná změna rozhodnutí měla pohybovat; k nákladům řízení označila za zcela irelevantní pro projednávanou věc doplnění odvolání žalobkyně ze dne 6. 9. 2024, když ve všech jeho bodech jde o polemiku s kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Právní zástupce žalobkyně učinil shora zmíněné plnění žalovanou nesporným.

25. Podle § 243g odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 zde platí obdobně. Podle § 226 odst. 1 bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího.

26. Odvolací soud – ve smyslu shora citovaného ustanovení zcela vázán právními názory dovolacího soudu – znovu posoudil výši žalovaného nároku pouze z pohledu kritéria postupu orgánů veřejné moci, když v ostatním (s ohledem na argumentaci dovolacího soudu shrnutou pod bodem 21. odůvodnění shora) setrval na svých závěrech uvedených ve svém předchozím rozsudku v projednávané věci vydaném, na něž pro stručnost odkazuje. Dospěl k závěru, že je namístě základní částku pro postup orgánu státu v posuzovaném řízení spočívající v prodlení ve fázi projednávání podaného dovolání navýšit o 20 %, kdy takovou modifikaci základní částky má za proporcionální oproti modifikaci základní částky jejím snížením o 10 % pro složitost s ohledem na skutečnost, že v posuzovaném řízení bylo rozhodováno soudy na všech třech stupních soudní soustavy, což zakládá objektivní složitost věci (viz v podrobnostech odůvodnění pod bodem 15. a 21. shora).

27. Při stanovení výše odškodnění základní částka odškodnění – při částce 15 000 Kč za rok řízení (za první dva roky ponížené na ) – při délce řízení 4 roky a 2 měsíce – činí 47 500 Kč. Po modifikaci této základní částky odškodnění jejím snížením pro složitost o 10 % a zvýšením o 20 % pro postup orgánu veřejné moci částka přiměřeného zadostiučinění činí 52 250 Kč. Po odečtení částky 35 000 Kč a částky 7 750 Kč, které žalovaná již žalobkyni poskytla, k úhradě na oprávněný nárok žalobkyně zbyla částka 9 500 Kč. Přiznal-li soud I. stupně žalobkyni částku 10 500 Kč, přiznal jí o 1 000 Kč (s příslušenstvím z této částky jdoucím) více, než jí podle shora uvedených závěrů náleží.

28. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé (II.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Rozhodl o náhradě nákladů řízení (ve smyslu § 243 g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a to dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyni je třeba považovat za plně procesně úspěšnou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Přiznal jí náhradu nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“).

30. Náklady, které žalobkyně na uplatnění svého práva v řízení před soudem I. stupně účelně vynaložila, sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále z nákladů jejího právního zastoupení. Náklady právního zastoupení tvoří odměna za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, podání – replika ze dne 16. 6. 2022, účast u jednání soudu I. stupně dne 13. 12. 2022 - § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/AT) po 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/ AT), 4 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT), přičemž k souhrnu těchto částek je dále třeba přičíst 21 % DPH (neboť zástupce žalobkyně je registrován coby plátce této daně) ve výši 2 856 Kč. Celkem tedy náklady žalobkyně v řízení před soudem I. stupně činí 18 456 Kč.

31. Na náhradu nákladů odvolacího řízení (včetně řízení před dovolacím soudem) byla žalobkyni přiznána částka 20 570 Kč. Tvoří ji odměna advokáta žalobkyně za 5 úkonů právní služby (sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání odvolacího soudu dne 23. 2. 2023, sepis dovolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 7. 11. 2024) po 3 100 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 3 570 Kč. Odvolací soud shledal v projednávané věci neúčelným úkonem podání žalobkyně ze dne 6. 9. 2024 označené jako „odvolání – doplnění“, které však je s ohledem na jeho obsah výhradě polemikou s kasačním rozsudkem ze dne 27. 8. 2024 v projednávané věci vydaným (viz č. l. 130 až 138 spisu).

32. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. s odůvodněním, že takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu I. stupně současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobcům jakoukoliv újmu.