17 C 83/2022 - 142

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 229/1991Sb. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 393 720 Kč, a to do 7. 12. 2024.

II. Žaloba se co do požadovaného úroku z prodlení z této částky od 8. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 628 716 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 18. 3. 2022, soudu doručené dne 18. 3. 2022, se žalobkyně domáhá částky 18 393 720 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdci žalobkyně uplatnili restituční nárok na vydání pozemku části [Anonymizováno] role o výměře [Anonymizováno] m2 v kat. ú., [adresa], části [Anonymizováno] role o výměře 9 699 m2 v kat. ú. [adresa]. Žalovaný rozhodl dvěma rozhodnutími ze dne 30. 4. 1999 a 15. 5. 2002 tak, že právní předchůdce žalobkyně není vlastníkem výše uvedených nemovitostí, protože tyto nelze vydat podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě a přísluší za ně náhrada podle ust. § 14 či 16 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Dne 3. 12. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k poskytnutí finanční náhrady, když mají zato, že výše náhrady by měla činit (alespoň) šestinásobek vyhláškové ceny pozemků, který činí částku 18 393 720 Kč.

2. Žalovaný namítl, že pozemky byly oceněny jako pozemky stavební, nikoliv zemědělské, uvedl, že na dané pozemky nedopadá zákon o půdě, charakter pozemků je pak třeba posoudit ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy k 24. 6. 1991. Podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě může vyplatit pouze cenu podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. a v zákonné tříleté lhůtě.

3. Žalobkyně se na to vyjádřila tak, že svými pravomocnými rozhodnutími založil žalovaný nárok žalobkyně a nemůže jej v následném civilním řízení zpochybňovat.

4. V uvedené věci již Obvodní soud pro Prahu 3 vyhlásil rozsudek ze dne 30. 9. 2022 č. j. 17 C 83/2022-34, ve kterém žalobkyni přiznal částku žalovanou 18 393 720 Kč, určil pariční lhůtu k plnění a zamítnul žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení jako předčasný. Toto své rozhodnutí opřel o judikaturní závěry Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3772/2018-161 a 28 Cdo 2775/2021-109. V tomto rozsahu byl rozsudek soudu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023 č. j. 72 Co 424/2022-55. K dovolání žalovaného však byly oba zmíněné rozsudky zrušeny Nejvyšším soudem, a to rozsudkem ze dne 24. 10. 2023 č.j. 28 Cdo 2826/2023-81 s tím, že v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že oprávněná osoba není vlastníkem označených nemovitostí, tedy soudy v řízení o poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě nejsou vázány závěry o náhradě náležející oprávněné osobě plynoucími z takového rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018,sp. zn. 28 Cdo 2921/2016), a tedy ani úvahami správního orgánu o působnosti zákona o půdě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3925/2020, vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1007/21). V projednávané věci odvolací soud působnost zákona o půdě žel odvozoval toliko z negativních rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví žalobkyně a jejích právních předchůdců coby oprávněných osob k odňatým pozemkům. Otázkou, zda se na předmětné nemovitosti vztahují ustanovení zákona o půdě (§ 1 odst. 1; § 30 zákona o půdě), se pak nezabýval se zřetelem na svá (individuální) skutková zjištění; nezkoumal totiž, zda dotčený majetek měl k rozhodnému datu (24. 6. 1991) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, nebo sloužil-li k zemědělské výrobě (rozhodující byl i jen jeho skutečný stav – dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování – odporující případně jeho evidenčnímu stavu), či byl v době přechodu na stát (k němuž v případě výstavby na cizím pozemku mohlo dojít již před uzavřením převodní smlouvy převzetím věci bez právního důvodu – § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství, nebo alespoň uchováván ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků. Jeho závěry o působnosti zákona o půdě a z toho plynoucí konkluze o tom, že žalobkyně je ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnou osobou tudíž nerespektují výše citovanou judikaturu a jsou zjevně předčasné.

5. Následný vývoj judikatury k presumpci správnosti správního rozhodnutí podle zákona o půdě: Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil v rozsudku 4 As 284/2022-160 ze dne 15. 1. 2024. V zásadě platí, že právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej.

6. Principem právní jistoty a presumpce správnosti správních rozhodnutí se opakovaně zabýval Ústavní soud v jeho ustálené judikatuře. V nálezu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, konstatoval, že „podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné, či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [nálezy sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57), sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289), sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008 (N 130/50 SbNU 139)]. Je proto stěží akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně (jiný orgán veřejné moci) konstatoval, že je třeba jej pro zjištěná pochybení odstranit či uplatnit jiné negativní následky [nálezy sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855) a sp. zn. IV. ÚS 298/09 ze dne 1. 3. 2010 (N 35/56 SbNU 391)].“ V citovaném nálezu však dále uvedl, že „v případech čistě vertikálních vztahů, v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno důvěru v akty veřejné moci a právní jistotu nabytí práv pokládat za zásadní a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jenom dojde, aby zásadně nesl následky svých pochybení. Nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci a z nich nabytých práv však může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost či zákonnost. Platí přitom, že dobrá víra se předpokládá, a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila.“ Námitka žalované, že se na věc nevztahuje zákon o půdě, ačkoliv již žalobkyni osvědčila rozhodnutími Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 4. 1999 č. j PÚ 2886/92 a rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 15. 5. 2002 č. j PÚ 4939/92 tedy již není právně přípustná.

7. Principiálně platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná obecně a pro každého - k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 837/2005: "Ústavní soud ČR je podle článku 87 Ústavy ČR nejvyšším soudem ochrany ústavnosti a jeho rozhodnutí jsou podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazná pro všechny orgány i osoby. Kromě toho jsou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle § 226 občanského soudního řádu, který stanoví pro případ, že je rozhodnutí zrušeno a věc je vrácena k dalšímu řízení, vázanost soudu první instance názorem soudu vyšší instance." Jak uvádí sám Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02 (i v řadě jiných rozhodnutí, na něž je v usnesení odkaz), je při řešení typově shodných případů obecně závazný právní názor obsažený v právní větě, a dokonce i v odůvodnění jeho rozhodnutí, má-li obecnou povahu.

8. Nalézací soud byl ovšem vázán i závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku 28 Cdo 2826/2023-81. V novém řízení nalézací soud tedy věc opětovně projednal a dokazování doplnil.

9. Z provedeného dokazování v prvním řízení soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž byly uvedené skutečnosti zjištěny, jsou dále v textu uvedeny kurzívou): 10. [Anonymizováno] dne 30. 4. 1999 rozhodl, že pan [adresa] nejsou vlastníkem pozemku části [Anonymizováno] role o výměře 4 053 m2 v kat. ú., [adresa], který přešel na čsl. stát na základě rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování [adresa] ze dne 6. 5. 1972 č.j. 330-[Anonymizováno]/72-Vo (rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 30.4.1999 č.j [Anonymizováno] 2886/92). 11. [Anonymizováno] dne 15. 5. 2002 rozhodl, že paní [jméno FO] (k id. ), pan [jméno FO] (k id. 1/8) a žalobkyně (k id. 1/8) nejsou vlastníky pozemku části části PK [Anonymizováno] role o výměře 9 699 m2 v kat. ú. [adresa], který přešel na čsl. stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nevýhodných podmínek s podnikem [Anonymizováno] dne 21. 1. 1984 (rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 15.5.2002 č.j [Anonymizováno] 4939/92). [jméno FO] pozemku se v době odnětí nacházel seník, zpevněná cesta, porost. Ostatní parcely, které byly vyvlastněny rozhodnutím odboru výstavby [Anonymizováno] v [adresa] č.j. [hodnota], byly rozhodnutím pozemkového úřadu č. j. [Anonymizováno] ze dne 15. 9. 1997 vráceny manželům [jméno FO].

12. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 9. 2007 č.j. 32 D 43/2007-50 bylo rozhodnuto o dědictví po zemřelém [jméno FO] tak, že veškerý majetek nabyla paní [jméno FO]. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2015 bylo rozhodnuto o pozůstalosti po zemřelé [jméno FO] tak, že její veškerý majetek nabyla jako jediná dědička žalobkyně. Tím je prokázána aktivní legitimace žalobkyně ve věci. Žalobkyně požádala o výslovné projednání restitučních nároků v dědickém řízení, avšak její návrh na dodatečné projednání dědictví byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5[Anonymizováno]ze dne 5. 8. 2022 č. j. 32 D 43/2007-104.

13. Z aktuálního přehledu nároku o plnění návrhu oprávněné osoby podle ust. § 11písm. a) zákona o půdě ze dne 20. 10. 2021 soud zjistil, že restituční nárok žalobkyně nebyl do dne 30. 9. 2022 žádným zákonem předpokládaným způsobem vypořádán.

14. Dne 3. 12. 2021 požádala žalobkyně žalovaného o vyplacení finanční náhrady s odkazem na ust. § 16 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Výzva byla žalovanému doručena dne 7. 12. 2021. (výzva k poskytnutí peněžité náhrady z 3. 12. 2021, podací lístek z 3. 12. 2021, výpis sledování zásilek). Na toto reagoval žalovaný emailem tak, že věc předal na posouzení právnímu oddělení a na žádost bude reagovat (emailová komunikace z 5. 1. 2022, 26. 1. 2022 a 31. 1. 2022). Dopisem ze dne 29. 3. 2022 žalovaný sdělil žalobkyni, že ocenění v případě pozemku PK [Anonymizováno] akceptuje, co se týče PK [Anonymizováno], pak nikoliv.

15. Ze znaleckého posudku [právnická osoba]. č. 1675/188/2021 ze dne 23. 11. 2021 má soud za prokázáno, že pozemek PK [Anonymizováno] (část) byl vyvlastněn ve prospěch [Anonymizováno] a v současné době se na něm nachází pozemní komunikace [adresa]. Pozemek PK [Anonymizováno] (část) byl vykoupen na stavbu sídliště [adresa]. Pozemky již pod těmito parcelními čísly neexistují. Pozemek PK [Anonymizováno] (část) nyní existuje jako parc. č. [Anonymizováno]. Pozemek [Anonymizováno] (část) byl oceněn podle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. podle § 14 odst. 1 částkou 200 Kčs/m2, pozemek [Anonymizováno] (část) byl oceněn podle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. podle § 14 odst. 1 částkou 232,50 Kčs/m2. Celkem činí vyhlášková cena pozemků částku 3 065 620 Kčs.

16. Takto zjištěný skutkový stav soud doplnil o další dokazování:

17. Z odevzdací listiny ze 21. 1. 1941 a smlouvy postupní z 14. ledna 1941 na č. l. 118 má soud za prokázané, že po pozůstalém [adresa] zdědil pozůstalosti syn [adresa], druhá polovina mu byla postoupena matkou [jméno FO] v pozůstalostním řízení. [jméno FO] tedy přešel dům čp. [Anonymizováno] se stavební parcelou č. kat. [Anonymizováno] a pozemkem č. kat. [Anonymizováno], role.

18. Z výpisu z pozemkových knih z 25. 10. 1991 a 26. 9. 1991 číslo knihovní vložky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] soud zjistil, že stavební parcela č. [hodnota] a dům čp. [Anonymizováno] a parcela č. [Anonymizováno] role byly do roku 1964 ve vlastnictví [adresa], parcela č. [Anonymizováno], role, vše v kat. ů. [adresa], v roce 1964 byly pozemkové knihy uzavřeny.

19. Z dopisu odboru výstavby [právnická osoba] dne 9. prosince 1970 na č. l. 119 má soud za prokázané, že dne 25. 3. 1968 podal [Anonymizováno] žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení proti vlastníkům, jejichž pozemky mají být použity pro výstavbu skladového souboru [Anonymizováno]. Odbor výstavby [adresa] rozhodl o vyvlastnění pozemku [Anonymizováno], role o výměře 6 086 m2, jehož vlastníkem byl [jméno FO]. Z prohlášení [jméno FO] ze dne 31. 5. 1993 č.j. [Anonymizováno] 1395/92 má soud za prokázané, že [právnická osoba]. zabrala pozemek (bez právního důvodu) ještě před jeho vyvlastněním, [jméno FO] si stěžoval, že nebyly dodrženy zákony, pozemek používali pro svoji obživu. Žádal, aby jim byl poskytnut nový pozemek, to realizováno nebylo, žádal, aby výše náhrady byla tedy přiznána za pozemek stavební, když na něm již započaly stavební práce. Nic z toho se však nestalo.

20. Ze 4 ks fotografií na čl. 121 ze 70. let minulého století soud zjistil, že dům čp. [Anonymizováno] s parcelou č. kat. [Anonymizováno] stále sloužily jako zemědělská usedlost, před stavením byly odstaveny zemědělské stroje. Pozemek č. kat. [Anonymizováno], nebyl zasažen výstavbou, na pozemku se pěstovalo obilí, za nímž se nacházela výstavba areálu [Anonymizováno] (to je v souladu se sdělením [Anonymizováno] z 25. 5. 1992). K výstavbě areálu na předmětném pozemku nikdy nedošlo, přestože byl pro tyto účely zabrán bez právního důvodu a následně vyvlastněn.

21. Z výpisu z evidence nemovitostí - výpis LV č. [hodnota] z 28. 2. 1991 soud zjistil, že [jméno FO] byl stále evidován jako vlastník domu čp. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [hodnota], další pozemek č. [Anonymizováno] role o výměře 6 206 m2 byl v užívání socialistické organizace.

22. Z dopisu [Anonymizováno] z 25. 5. 1992 soud zjistil, že oznámila [jméno FO], že s ním neuzavře dohodu o vydání nemovitosti, když na části je vybudována komunikace – dnešní [Anonymizováno] ulice a asfaltový chodník pro pěší, část pozemku tvoří zelený pruh mezi [Anonymizováno] ulicí a výpadovkou na [adresa]. Zbytek pozemku tvoří zelený pruh před areálem závodu, jsou na něm umístěny rozvodné sítě.

23. Z výpis z katastrální mapy z 23. 8. 1996 na č. l. 116 a z geometrického plánu [Anonymizováno] z 6. 10. 1998 na č. l. 115 vypracovaný pro účely rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 30. 4. 1999 č.j [Anonymizováno] soud zjistil, že z parc. č. PK [Anonymizováno] byly do katastru nemovitostí odepsány parc. č. [Anonymizováno].

24. Z rozhodnutí o umístění stavby [Anonymizováno] ze dne 30. srpna 1976 č. j. [Anonymizováno] soud zjistil, že [Anonymizováno], [adresa], rozhodl o výstavbě [Anonymizováno] – obytného souboru [adresa] – sever, a to mimo jiné na pozemku PK [Anonymizováno] v kat. ú. [adresa]. Pozemek přešel na čsl. stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nevýhodných podmínek s podnikem [Anonymizováno] dne 21. 1. 1984 (rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 15. 5. 2002 č. j [Anonymizováno]).

25. Z výpisu z evidence nemovitostí, LV [Anonymizováno] ze dne 10. 9. 1984 soud zjistil, že část pozemku PK [Anonymizováno] o výměře 9819 m2 byla ke dni 10. 2. 1984 evidována na vlastníky [jméno FO] (id. ) a [jméno FO] (id. ) s tím, že pozemek je v zastavěné části obce. Ze snímku pozemkové mapy střediska [Anonymizováno] bez data a identifikace map katastru nemovitostí a [právnická osoba], datum vyhotovení nečitelné soud zjistil, že na původní PK [Anonymizováno] byl následně postaven komplex obytných domů (sídliště), napojených na komunikaci (č. kat. [Anonymizováno]. Shodně geodetický protokol na č. l. 125 a geografický soutisk na č. l. 127 až č. l.

131. Podle tvrzení žalobkyně pozemek do doby nuceného výkupu obhospodařovalo [právnická osoba] [adresa]. O tom, že pozemek původní PK [Anonymizováno] (v roce 1964 byly přečíslován) byl zemědělsky obhospodařován, svědčí i výpis z pozemkového katastru, jež je přílohou čl. 130 (zápisy na řádcích 69,70 a 71 s původní poznámkou role a JZD) včetně vyznačené mapy na čl. 131.

26. Z přehled nároku a plnění oprávněné osoby z 26. 6. 2024 má soud za prokázané, že žalovaný již částečně přecenil restituční nárok žalobkyně z obou rozhodnutí (rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 30. 4. 1999 č.j [Anonymizováno] a rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 15. 5. 2002 č.j [Anonymizováno]) na částku 905 943,30 Kčs.

27. Z takto provedeného dokazování má soud za prokázaný tento závěr o skutkovém stavu: žalobkyně je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě jí náleží náhrada podle ust. § 11a a §14 a §16 zákona o půdě, když nevydávané části pozemků náležely ke dni odnětí čsl. státem (resp. faktického převzetí v případě pozemku PK [Anonymizováno]) do zemědělského fondu (role). Její nevypořádaný restituční nárok z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 30. 4. 1999 č.j PÚ 2886/92 a rozhodnutí [Anonymizováno] dne 15. 5. 2002 č.j [Anonymizováno]) činí podle znaleckého posudku [právnická osoba]. č. 1675/188/2021 ze dne 23. 11. 2021 3 065 620 Kčs.

28. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o.s.ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud neprováděl všechny navržené důkazy ve věci, když spor se vedl pouze o použitelnost zákona č. 229/1991 Sb. o půdě, o výši restitučního nároku a od toho odvislé finanční náhrady.

29. Podle ust. § 1 odst. 1,2 zák. č. 229/1991 Sb. platí, že tento zákon se vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, (dále jen "půda"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20. Zákon upravuje práva a povinnosti vlastníků, původních vlastníků, uživatelů a nájemců půdy, jakož i působnost státu při úpravě vlastnických a užívacích práv k pozemkům. Podle ust. § 30 zák. o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

30. Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi již vyložil, které pozemky a stavby spadají do § 1 zák. o půdě, např. v rozhodnutí 28 Cdo 4077/2018 uvedl, že pro posouzení, zda pozemek k 24. 6. 1991 tvořil součást zemědělského půdního fondu, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho užívání), odporující případně i jeho stavu evidenčnímu. Evidenční označení posuzovaného pozemku jako manipulační plocha tedy nikterak nebránilo tomu, aby byl ve smyslu interpretované právní úpravy považován za součást zemědělského půdního fondu. Ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. pro zařazení pozemku do zemědělského půdního fondu ostatně ani nevyžadovalo, aby bezprostředně sloužil zemědělské výrobě. V rozhodnutí 28 Cdo 753/2017 dovodil, že zemědělskou usedlostí ve smyslu zákona o půdě je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex. K tomu, aby bylo možno okruh předmětných nemovitostí považovat za zemědělskou usedlost, je nezbytné, aby bylo prokázáno (najisto postaveno), že šlo o soubor nemovitostí užívaných k zemědělské výrobě. Dále ve věci 28 Cdo 3272/2016 uvedl, že ustanovení § 30 zákona 229/1991 Sb., o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, rozšiřuje okruh působnosti tohoto zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků), přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků. K rozlišení toho, zda se na řešený případ půdy vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., bude zpravidla sloužit zápis v pozemkové knize či v evidenci nemovitostí; rozhodující je stav v době přechodu (převodu) majetku na stát. Rozhodnutí příslušného orgánu o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu má vždy význam jen ex nunc.

31. V řízení bylo prokázáno, že původní vlastníci používali odňatý pozemek část PK [Anonymizováno] v kat. ú. [adresa], obec [adresa], k zemědělství a tento byl také tak zapsán v pozemkových knihách. Pozemek část PK [Anonymizováno] v kat. ú. [adresa], obec [adresa], byl obhospodařován [Anonymizováno] a nacházel se na něm seník, tedy na ně dopadá zákon o půdě.

32. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

33. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl.ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II.ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

34. Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí 28 Cdo 3689/2015 uvedl, že pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě. Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní, mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace, determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát.

35. Shodné Nejvyšší soud ČR uvedl i v rozhodnutí 28 Cdo 2956/2014, když uvedl, že pokud v době převodu pozemků na stát byly tyto určeny k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací a následně byly v souladu s ní zastavěny, pak přestože byly v době převodu stále vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské, byly fakticky již určeny k výstavbě, a tudíž měly být oceněny jako pozemky stavební. Ve věci 28 Cdo 444/2014 Nejvyšší soud ČR opět zopakoval, že za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, (tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby).

36. Podle ust. § 14 vyhl. č. 182/1988 Sb., se cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, ocení částkou 250 Kčs v hlavním městě Praze.

37. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že pozemky byly nuceně vykoupeny (resp. zabrány) za účelem výstavby skladových areálů [Anonymizováno] a výstavby sídliště. Všechny výše uvedené pozemky je potřeba s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR ocenit jako stavební podle ust. § 14 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. Tyto pozemky byly tímto způsobem oceněny znalcem [právnická osoba]. ve výměrách odpovídajících výše uvedeným rozhodnutím.

38. Nejvyšší soud ČR vydal ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16. 2. 2021 nález, kdy dospěl k závěru, že ustanovení § 28a zákona o půdě stanoví základ finanční náhrady, kterou je však nutno s ohledem na běh doby valorizovat 6x, tedy přiznávat šestinásobek nevypořádaného restitučního nároku vedeného v Kčs. Tento princip byl však shledán Ústavním soudem ČR jako neústavní (viz. např. II. ÚS 1577/22), když Ústavní soud uvedl, že finanční náhrada ve výši šestinásobku vyhláškové ceny z roku 1990 je neústavně nízká. Ústavní soud ČR uvedl, že výše náhrady má být 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jak by tomu bylo při vydání věci. Jaké konkrétní výše má finanční náhrada dosahovat, zatím judikaturně stanoveno nebylo.

39. Z výše uvedeného lze však aprobovat, že žalobkyni lze přiznat (prozatím) minimálně šestinásobek jejího nevypořádaného restitučního nároku zjištěného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tedy: Cena určená dle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. šestinásobek Nevypořádaný restituční nárok z [spisová značka] 810 600 4 863 600 Nevypořádaný restituční nárok z [spisová značka] 2 255 017,50 13 530 120 celkem 18 393 720 40. Žalobkyně se podanou žalobou více než tzv. šestinásobku nedomáhala s tím, že zbylé části se bude domáhat poté, až bude judikaturně postaveno na jisto, na jako finanční náhradu dle zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, má oprávněná osoba nárok. Soud proto ve výroku I. tento šestinásobek (viz výpočet v odstavci 39) přiznal.

41. Finanční náhradu podle zák. č. 229/1991 Sb., je žalovaný povinen oprávněné osobě vyplatit ve tříleté hmotněprávní lhůtě (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) ode dne doručení výzvy, tedy od 7. 12. 2021 + 3 roky. Pokud žalovaný ve sporu namítal, že nárok dosud není splatný a žaloba je podána předčasně, pak jeho názor je mylný. Předčasná by byla taková žaloba, kdyby dosud nebyla oprávněnou osobou podána výzva k vyplacení finanční náhrady podle § 16 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě. Žalobce však svůj nárok u žalovaného již uplatnil (7. 12. 2021), soud svým konstitutivním rozhodnutím stanovuje výši plnění, které žalovaný má žalobci poskytnout v tříleté hmotněprávní lhůtě. Jiné je to ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení, kdy soud žalobu v tomto rozsahu jako předčasnou ve výroku II. zamítnul (zde soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2225/2022).

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 628 716 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 393 720 Kč sestávající z částky 51 660 Kč za každý z 10 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava, sepsání kvalifikované výzvy, sepis žaloby dne 18. 3. 2022, sepsání vyjádření ve věci samé 25. 5. 2022, účast při jednání u soudu 30. 9. 2022, sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání 19. 4. 2023, vyjádření se k dovolání, vyjádření se na výzvu soudu dne 26. 6. 2024 a účast na jednání dne 27. 11. 2024) včetně 10 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 519 600 Kč v částce 109 116 Kč.

Poučení