72 Co 74/2025 - 172

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: Česká republika – [žalovaný] [orgán], IČO [IČO žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 18 393 720 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. listopadu 2024, č. j. 17 C 83/2022-142, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 393 720 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 126 106,20 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 393 720 Kč, a to do 7. 12. 2024 (výrok I.), zamítl žalobu co do požadovaného úroku z prodlení z této částky od 8. 12. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 628 716 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], advokáta (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem o žalobě podané dne 18. 3. 2022, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu finanční náhrady dle § 14, § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále také jen „zákon o půdě“) za nevydané pozemky, část [název] parc. č. [číslo] role o výměře 4 053 m2 a část [název] parc. č. [číslo] role o výměře 9 699 m2 v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále tak jen „pozemek [název] parc. č. [číslo]“ a „ pozemek [název] parc. č. [číslo]“).

3. Žalovaný navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta. Namítal, že na předmětné pozemky nedopadá zákon o půdě, a dále že byly oceněny jako pozemky stavební, a nikoliv jako pozemky zemědělské.

4. Soud prvního stupně ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. 17 C 83/2022 tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 18 393 720 Kč do 7. 12. 2024 (výrok I.), zamítl žalobu co do požadovaného úroku z prodlení z žalované částky od 8. 12. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a uložil žalovanému, aby nahradil žalobkyni náklady odvolacího řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. [spisová značka] rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl přitom nalézacím soudům, že své závěry o působnosti zákona o půdě odvozovaly toliko z negativních rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví žalobkyně a jejich právních předchůdců coby oprávněných osob k odňatým pozemkům, a otázkou, zda se na předmětné nemovitosti vztahují ustanovení zákona o půdě se nezabývali se zřetelem na svá (individuální) skutková zjištění. Uzavřel, že závěry soudů obou stupňů o působnosti zákona o půdě a z toho plynoucí konkluze o tom, že žalobkyně je ve smyslu zákona o půdě oprávněnou osobou jsou zjevně předčasné, když nerespektují judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že oprávněná osoba není vlastníkem označených nemovitostí, nejsou soudy v řízení o poskytnutí finanční náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě vázány závěry o náhradě náležející oprávněné osobě plynoucími z takového rozhodnutí, a tedy ani úvahami správního orgánu o působnosti zákona o půdě.

5. Soud prvního stupně v dalším řízení ve věci znovu rozhodl nyní přezkoumávaným rozsudkem. Poukázal nejprve na vývoj judikatury ve vztahu k otázce presumpce správnosti správního rozhodnutí podle zákona o půdě, jenž nastal po rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. V tomto směru pak citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 4 As 284/2022-160, podle nichž v zásadě platí, že právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Nicméně v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu věc znovu projednal a pro řádné zjištění skutkového stavu věci doplnil dokazování.

6. Soud prvního stupně tak na základě provedených důkazů vyšel zejména ze zjištění, že [správní orgán] rozhodnutím ze dne 30. 4. 1999, č. j. [spisová značka] rozhodl, že pan [jméno FO] není vlastníkem pozemku části [název] [číslo] role o výměře 4 053 m2 v katastrálním území [adresa], který přešel na československý stát na základě rozhodnutí [orgán] [správní orgán 2] [adresa] ze dne 6. 5. 1972, č. j. [spisová značka]. Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2002, č. j. [spisová značka] [správní orgán] rozhodl, že paní [jméno FO] (k id. ), pan [jméno FO] (k id. 1/8) a žalobkyně (k id. 1/8) nejsou vlastníky pozemku části [název] parc. č. [číslo] role o výměře 9 699 m2 v katastrálním území [adresa], který přešel na československý stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nevýhodných podmínek s [právnická osoba] dne 21. 1. 1984. Na pozemku se v době odnětí nacházel seník, zpevněná cesta, porost. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 9. 2007, č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto o dědictví po zemřelém [jméno FO] tak, že veškerý majetek nabyla paní [jméno FO]. V řízení o pozůstalosti po zemřelé [jméno FO] bylo usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 8. 10. 2015, č. j.[spisová značka] potvrzeno nabytí veškerého majetku žalobkyni jako jediné dědičce. Žalobkyně požádala o projednání restitučních nároků v pozůstalostním řízení, avšak její návrh na dodatečné projednání dědictví byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 5. 8. 2022, č. j. [spisová značka]. Z aktuálního přehledu nároku o plnění nároku oprávněné osoby podle § 11 písm. a) zákona o půdě ze dne 20. 10. 2021 soud prvního stupně zjistil, že restituční nárok žalobkyně nebyl žádným zákonem předpokládaným způsobem vypořádán. Dne 3. 12. 2021 požádala žalobkyně žalovaného o vyplacení finanční náhrady. Výzva byla žalovanému doručena dne 7. 12. 2021. Z emailové komunikace z 5. 1. 2022, 26. 1. 2022 a 31. 1. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný předal věc na posouzení právnímu oddělení, a následně dopisem ze dne 29. 3. 2022 sdělil žalobkyni, že akceptuje ocenění v případě pozemku [název] parc. č. [číslo], jinak co se týče [název] parc. č. [číslo] nikoliv. Znaleckým posudkem [společnost] č. [číslo] ze dne 23. 11. 2021 měl soud prvního stupně za prokázané, že pozemek [název] parc. č. [číslo] (část) byl vyvlastněn ve prospěch národního podniku [název] a v současné době se na něm nachází pozemní komunikace [adresa]. Pozemek [název] parc. č. [číslo] (část) byl vykoupen na stavbu sídliště [název]. Pozemek [název] [číslo] (část) byl oceněn podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. částkou 200 Kčs/m2, pozemek [název] [číslo] (část) byl oceněn podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. částkou 232,50 Kčs/m2. Celkem činí vyhlášková cena pozemků částku v celkové výši 3 065 620 Kč. V rámci doplněného dokazování měl pak soud prvního stupně dále zejména za prokázané, že v odevzdací listině z 21. 1. 1941 a ve smlouvě postupní z 14. 1. 1941, ve výpisech z pozemkových knih z 25. 10. 1991 a 26. 9. 1991, ve výpisu z evidence nemovitostí z 28. 2. 1991 a v dopisu odboru výstavby Okresního národního výboru [adresa] západ ze dne 9. 12. [číslo] je pozemek [název] parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] ve vlastnictví [jméno FO] označen jako role. Dopisem [orgán] [správní orgán 3] [adresa] ze dne 9. 12. 1970 měl soud prvního stupně za prokázané, že dne 25. 3. 1968 podal národní podnik [název] žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení proti vlastníkům, jejichž pozemky mají být použity pro výstavbu skladového souboru [název] ve [místo]. [orgán] [správní orgán 2] [adresa] – západ rozhodl o vyvlastnění pozemku [název] parc. č. [číslo], role o výměře 6 086 m2, jehož vlastníkem byl [adresa]. Na základě prohlášení [jméno FO] ze dne 31. 5. 1993 č. j. [spisová značka] měl pak soud prvního stupně za prokázané, že [právnická osoba] zabrala pozemek (bez právního důvodu) ještě před jeho vyvlastněním. [jméno FO] si stěžoval, že nebyly dodrženy zákony. Uvedl, že pozemek používali pro svoji obživu, a žádal, aby jim byl poskytnut nový pozemek, respektive vyplacena náhrada ve výši jako za pozemek stavební, když na pozemku již započaly stavební práce. Nic z uvedeného poskytnuto nebylo. Z fotografií pořízených v [číslo]. letech 20. století soud prvního stupně zjistil, že dům č. p. [číslo] ve [místo] s parcelou č. kat. [číslo] stále sloužily jako zemědělská usedlost, kdy před stavením byly odstaveny zemědělské stroje. Pozemek [název] parc. č.. [číslo], nebyl zasažen výstavbou, na pozemku se pěstovalo obilí, za ním se nacházela výstavba areálu [název], přičemž k výstavbě areálu na předmětném pozemku nikdy nedošlo. Z výpisu z evidence nemovitostí, LV [číslo] ze dne 10. 9. 1984 soud zjistil, že část pozemku [název] parc. č. [číslo] o výměře 9819 m2 byla ke dni 10. 2. 1984 evidován jako pozemek ve vlastnictví [jméno FO] (id. ) a [jméno FO] (id. ) s tím, že pozemek je v zastavěné části obce. Ze snímku pozemkové mapy [název] bez data, z identifikace map katastru nemovitostí a Pozemkového katastru z Pozemkového úřadu [adresa] (datum vyhotovení nečitelné) a z geodetického protokolu na č. l. 125 spisu a geografického soutisku na č. l. 127 až č. l. 131 spisu soud prvního stupně zjistil, že na původní parcele [název] parc. č. [číslo] byl následně postaven komplex obytných domů (sídliště), napojených na komunikaci (č. kat. [číslo]/20, [číslo]/14, [číslo]/6, [číslo]/7, [číslo]/8, [číslo]/41, [číslo]/23, [číslo],24, [číslo]/15, [číslo]/34, [číslo]/13, [číslo]/9, [číslo]/30, [číslo]/10, [číslo]/29, [číslo]/32, [číslo]/42, [číslo]/31, [číslo]/327, [číslo]/28, [číslo]/11, [číslo]/19, [číslo]/19, [číslo]/13). Tvrzení žalobkyně, že pozemek do doby nuceného výkupu obhospodařovalo [právnická osoba] [adresa], měl za podpořené obsahem výpisu z pozemkového katastru na č. l. 130 spisu, kdy u zápisů na řádcích 69,70 a 71 je původní poznámka „role“ a „JZD“.

7. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce. S poukazem na § 1 odst. 1, 2 zákona a půdě a judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že nevydané části předmětných pozemků náležely do [p.o.2] ke dni odnětí státem, respektive ke dni faktického převzetí v případě pozemku [název] parc. č. [číslo], když v řízení bylo prokázáno, že původní vlastníci používali pozemek [název] parc. č. [číslo] k zemědělství a byl tak zapsán i v pozemkových knihách, a pozemek [název] parc. č. [číslo] byl obhospodařován jednotným zemědělským družstvem a nacházel se na něm seník. Za tohoto stavu uzavřel, že v projednávané věci je dána působnost zákona o půdě, žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě a náleží jí náhrada podle § 11a, §14 a §16 zákona o půdě. Při posuzování otázky výše náhrady za nevydané pozemky pak vyšel z § 28a zákona o půdě a z judikatury dovolacího soudu, podle níž je pro výše náhrady rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát, respektive pokud pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám byly pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že v dané věci byly pozemky nuceně vykoupeny, respektive zabrány za účelem výstavby skladových areálů [název] a výstavby sídliště, a tudíž je třeba je ocenit jako pozemky stavební s tím, že dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. se v [územě samosprávný celek] cena za 1 m2 pozemku určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady anebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada ocení částkou 250 Kč. Současně vzal v úvahu závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 o tom, že finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobeních komunistickým režimem srovnatelným způsobem jako by tomu bylo při vydání věci. V intencích závěrů Ústavního soudu tak vyšel z toho, že ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena, přičemž poskytnuta musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. Soud prvního stupně současně vzal v úvahu, že Ústavní soud ve své judikatuře shledal neústavním princip výpočtu finanční náhrady ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nicméně dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalobkyně v projednávané věci vyšší náhrady nedomáhá, lze žalobkyni (prozatím) přiznat náhradu ve výši šestinásobku jejího nevypořádaného restitučního nároku zjištěného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Na tomto základě v případě nevypořádaného restitučního nároku podle rozhodnutí [správní orgán] ze dne 30. 4. 1999, č. j. [spisová značka], jehož cena určená podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. činí 810 600 Kč, přiznal tedy žalobkyni náhradu ve výši 4 863 600 Kč a v případě nevypořádaného restitučního nároku podle rozhodnutí [správní orgán] ze dne 15. 5. 2002, č. j. [spisová značka], jehož cena určená podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. činí 2 255 017,50 Kč, přiznal žalobkyni náhradu ve výši 13 530 120 Kč. Celkem tedy přiznal žalobkyni náhradu ve výši žalované částky 18 393 720 Kč. Vzhledem k tomu, že ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě je nárok žalobkyně je splatný ve tříleté lhůtě ode dne doručení výzvy k poskytnutí náhrady, tedy od 7. 12. 2021, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 18 393 720 Kč do 7. 12. 2024 a ve zbytku, co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení od 7. 12. 2024, žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že v řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech jejího právního zastoupení ve výši 628 716 Kč.

8. Proti vyhovujícímu výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Za nesprávný označil závěr soudu prvního stupně o tom, že v daném případě je dána působnost zákona o půdě. Vyjádřil rovněž nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že závěry rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. 10. 2023, č. j. [spisová značka] byly překonány judikaturou Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 4 As 284/2022, když označený rozsudek Nejvyššího správního soudu se otázky závaznosti rozhodnutí vydaných dle zákona o půdě vůbec netýká. Poukázal dále na to, že skutková zjištění soudu prvního stupně o využití dotčených pozemků nemají oporu v provedeném dokazování. Upozornil, že závěr soudu prvního stupně o zemědělském využití pozemku [název] parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] je v hrubém rozporu s čestným prohlášením právního předchůdce žalobkyně pana [jméno FO] z 31. 5. 1993, č. j. [spisová značka], z něhož plyne, že tento pozemek byl zastavěn, respektive probíhala na něm výstavba předtím, než byl státem odejmut. Za nesprávné označil rovněž vzájemně odporující si závěry soudu prvního stupně, že zmíněný pozemek přešel na stát bez právního důvodu a současně, že na stát přešel na základě rozhodnutí odboru výstavby. Zdůraznil, že předmětný pozemek přešel na stát až v souladu s rozhodnutím [orgán] [správní orgán 2] [adresa] Západ ze dne 6. 5. 1972, přičemž výstavba v souladu s prohlášením [adresa] na pozemku probíhala před vydáním tohoto rozhodnutí. Za nesprávný označil žalovaný také závěry soudu prvního stupně o tom, že na pozemku [název] parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] se nacházel toliko seník, když z ortofoto mapy z roku 1975 přiložené ke znaleckému posudku vypracovanému společností [společnost]. plyne, že se na pozemku nachází více staveb. Zdůraznil, že z uvedeného je zřejmé, že oba nevydané pozemky byly před svým přechodem na stát zastavěny, a tudíž je aplikace zákona o půdě vyloučena. Za této situace dle žalovaného nelze žalobkyni poskytnout náhradu podle zákona o půdě a napadený rozsudek je z tohoto důvodu nezákonný. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

9. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 3. 2. 2025označila odvolání žalovaného za nedůvodné. Za správné a souladné s judikaturou Nejvyššího soudu označila skutkové a právní závěry soudu prvního stupně o tom, že oba předmětné pozemky byly v době přechodu vlastnictví na státu pozemky zemědělskými, a tudíž podléhají režimu zákona o půdě a žalobkyni svědčí nárok na poskytnutí peněžité náhrady podle tohoto zákona. Upozornila, že pozemek [název] parc. č. [číslo] není součástí skladového areálu bývalého národního podniku [název], nýbrž je zastavěn místní komunikací [adresa], a tedy neslouží účelu, pro který byl jejímu otci vyvlastněn. Zdůraznila, že uvedený objektivní stav nemůže nijak změnit prohlášení otce žalobkyně ze dne 31. 5. 1993. Současně poukázala na to, že pozemek v době jeho přechodu do vlastnictví státu náležel v kultuře role do [p.o.2] a její rodiče jej zemědělsky obhospodařovali. Ve vztahu k pozemku [název] parc. č. [číslo] poukázala na to, že dle provedeného dokazování nejméně do 31. 8. 1976 neexistovalo stavebně právní rozhodnutí, na jehož základě by stát byl oprávněn na tomto pozemku provádět výstavbu sídliště – [název] I. - obytnou soubor [adresa]. Pokud přesto výstavba sídliště probíhala předtím, než bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby ze dne 31. 8. 1976, je zřejmé, že stát nerespektoval majetkoprávní vztahy a převzal pozemek bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Poukázala dále na to, že i tento pozemek byl v době jeho převodu do vlastnictví státu v kultuře role součástí [p.o.2] a obhospodařovalo jej [právnická osoba]. Námitku žalovaného vycházející z legitimity výstavby sídliště na dotčené pozemku bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu podle tehdy platných úřadů označila za neakceptovatelnou s tím, že ji vnímá jako další křivdu vůči jejím rodičům. Vzhledem k tomu, že dnem 7. 12. 2024 uplynula hmotněprávní lhůta dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, ve které byl žalovaný povinen jí peněžitou náhradu poskytnout, žalobkyně navrhla rozšíření žaloby o zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 393 720 Kč za dobu od 8. 12. 2024 do zaplacení. Navrhla, aby odvolací soud navrhovanou změnu připustil a napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit jí požadovaný úrok z prodlení, a ve zbývajícím rozsahu jej jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. V průběhu odvolacího řízení pak žalobkyně podáním ze dne 2. 5. 2025 s poukazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu navrhla další změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 27 590 580 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 8. 12. 2024 do zaplacení s tím, že požadovaná částka odpovídá devítinásobku finanční náhrady vypočtené podle § 28a zákona o půdě.

11. Žalovaný s návrhem na žalobkyní navrhované rozšíření žaloby nesouhlasil s tím, že žalobkyně stejný nárok na poskytnutí finanční náhrady za nevydání předmětných pozemků nad rámec finanční náhrady ve výši šestinásobku finanční náhrady vypočtené podle § 28a zákona o půdě uplatnila již dříve žalobou podanou dne 2. 12. 2024 u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

12. Odvolací soud před projednáním odvolání při ústním jednání konaném dne [datum] podle § 95 odst. 2 o.s.ř. změnu žaloby učiněnou podáními žalobkyně ze dne 3. 2. 2025 a ze dne 2. 5. 2025 nepřipustil. Dospěl přitom k závěru, že nejsou dány podmínky pro rozšíření žaloby podané v této věci o zákonný úrok z prodlení z částky 18 393 720 Kč za dobu od 8. 12. 2024 do zaplacení (učiněnou podáním ze dne 3. 2. 2025), když takový nárok již je předmětem tohoto řízení a soud prvního stupně o něm rozhodl výrokem II. nyní přezkoumávaného napadeného rozsudku, proti kterému si však nikdo z účastníků nepodal odvolání, a tudíž nabyl právní moci. Současně nehledal podmínky ani pro rozšíření žaloby na částku 27 590 580 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 8. 12. 2024 do zaplacení (učiněnou podáním ze dne 2. 5. 2025), když připuštěním takové změny žaloby by v části předmětu řízení, o který byla žaloby rozšířena, tj. co do částky 9 196 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 590 580 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení, nebyly splněny podmínky řízení (§ 103 o.s.ř.), když rozhodnutí o zákonném úroku z prodlení z částky 18 393 720 Kč za dobu od 8. 12. 2024 do zaplacení, jak bylo uvedeno výše, brání překážka věci rozhodnuté a rozhodnutí o nároku na zaplacení částky 9 196 860 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 8. 12. 2024 do zaplacení brání překážka věci zahájené, když stejný nárok žalobkyně již dříve uplatnila žalobou podanou dne 2. 12. 2024 u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Nadto nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že výsledky dosavadního řízení by mohly být bez dalšího podkladem pro rozhodnutí o změněném návrhu, když jak plyne z jí odkazované aktuální judikatury dovolacího soudu ke spravedlivé výši finanční náhrady za nevydané pozemky postup stanovení koeficientu pro navýšení náhrady v hodnotě devítinásobku nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou. Uvedený výklad znamená, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, jsou vázány v dalším řízení právním názorem Ústavního soudu, že finanční náhradu dle ustanovení § 16 odst. 1, věta první zákona o půdě lze zjistit ze základu vypočteného dle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž bude zvýšen o koeficient zohledňující při určení míry inflace od roku 1991 i nárůst cen nemovitostí, jenž dřívější výpočet prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nezohlednil. Stanovení jiné výše koeficientu, jímž bude upravena cena nevydaného pozemku zjištěná ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, na podkladě poznatku o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací řízení. V jeho průběhu se jeví s ohledem na prosazení zásady projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní (důkazní) aktivitou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1757/2024-233). Jestliže tedy soud prvního stupně skutkový základ pro navýšení finanční náhrady za odnětí předmětný pozemků na devítinásobek náhrady vypočtené podle § 28a zákona o půdě nezjišťoval, nebylo by možné jim zjištěný skutkový stav a výsledky řízení bez dalšího pro řízení o žalobkyní navrhované změně žalobního návrhu využít, a tudíž ani z tohoto důvodu v zájmu hospodárnosti řízení nejsou splněny zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud navrhovanou změnu žaloby připustil.

13. Odvolací soud v odvoláním dotčeném rozsahu přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Správně v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu zaměřil svou pozornost na posouzení otázky působnosti zákona o půdě na daný případ.

15. Zákon o půdě se vztahuje na a) půdu, která tvoří [p.o.2] nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří [p.o.3] (dále jen „půda“), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícími vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20 (§ 1 odst. 1 zákona o půdě). Pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§ 30 zákona o půdě).

16. Judikatura pak dospěla k závěru, že pozemek, jenž k 24. 6. 1991 (účinnost zákona o půdě) fakticky sloužil zemědělské výrobě, může v závislosti na okolnostech případu podléhat režimu zákona o půdě, i když byl k tomuto datu v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský. Zákonu o půdě podle jeho § 1 odst. 1 písm. a) podléhají nejen pozemky, které k 24. 6. 1991 [p.o.2] tvořily dle § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., ale též ty, které k [p.o.2] náležely ve smyslu § 1 odst. 3 téhož předpisu, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak bezprostředně jí nesloužily, přičemž u těchto pozemků přitom nelze vždy garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, režimu [p.o.2] a zákonu o půdě však přesto podléhají (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3909/2019). Z ustálené judikatury rovněž plyne, že ustanovením § 30 zákona o půdě je okruh působnosti daného zákona rozšířen i na ten majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Postačuje přitom, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015). Za zemědělské obhospodařování lze pak považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) původních pozemků jejich tehdejšími vlastníky je současně věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 28 Cdo 388/2019).

17. V projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že oba předmětné pozemky [název] parc. č. [číslo] o výměře 4 053 m2 a [název] parc. č. [číslo] o výměře 9 699 m2 v katastrálním území [adresa], obec [adresa] byly v pozemkových knihách vedeny jako role. Pozemek [název] parc. č. [číslo] byl vyvlastněn pro výstavbu areálu Mototechny na základě rozhodnutí [orgán] [správní orgán 2] [adresa] ze dne 6. 5. 1972, č. j. [spisová značka]. Z doložených dobových fotografií a z prohlášení právního předchůdce žalobkyně pana [adresa] ze dne [datum] pak plyne, že stát zabral zmíněný pozemek, který rodina zemědělsky obhospodařovala a využívala pro svoji obživu, ještě před vyvlastněním. Pozemek [název] parc. č. [číslo] přešel na stát na základě kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1984, nicméně již dne 30. 8. 1976 rozhodl [orgán] [správní orgán], [adresa] o umístění stavby jihozápadní město. Záznamy ve výpisu z pozemkovém katastru a snímky katastrální mapy potvrzují tvrzení žalobkyně, že před výstavbou sídliště [název] – [adresa] byl předmětný pozemek zemědělsky obhospodařován [právnická osoba] [adresa].

18. Vzhledem k tomu, že podle provedeného dokazování stát začal s předmětnými pozemky disponovat a chovat se k nim jako vlastník dříve, než je formálně vyvlastnil, respektive získal do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, je třeba za okamžik přechodu dotčených pozemků na stát považovat dobu, kdy stát započetím výstavby na cizím pozemku převzal pozemky bez právního důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, č. j. 28 Cdo 2826/2023-81, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn 28 Cdo 1719/2002). Současně je třeba vzít v úvahu, že dokazování v dané věci je vedeno k okolnostem časově vzdáleným, kdy uplynuvši doba důkazní pozici žalobkyně stěžuje a prokázání rozhodných okolností je možné prostřednictvím jen těch důkazů, které je nyní možné reálně opatřit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3897/2023). Odvolací soud je pak na základě provedeného dokazování ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že zjištěné konkrétní skutkové okolnosti dané věci opodstatňují závěr, že oba předmětné pozemky ke dni jejich přechodu na stát měly charakter zemědělského pozemku, když fakticky byly zemědělsky obhospodařovány a s tímto stavem korespondoval i jejich evidenční stav. Za této situace je správný závěr soudu prvního stupně, že na projednávanou věc dopadá právní úprava zákona o půdě a že žalobkyni jako oprávněné osobě coby dědičce původních oprávněných osob (§ 4 zákona o půdě) náleží v souvislosti s odnětím částí pozemků [název] parc. č. [číslo] role o výměře 4 053 m2 a [název] parc. č. [číslo] role o výměře 9 699 m2 v katastrálním území [adresa], obec [adresa], restituční nárok na poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě.

19. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud shledal žalobou uplatněný nárok co do základu důvodným a v mezích žalobního petitu rozhodl správně také o výši přiznané finanční náhrady.

20. Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a zákona o půdě. V souladu s § 28a zákona o půdě pak platí, že pokud daný předpis nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Judikatura Ústavního soudu pak stojí na závěru, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19). V tomto smyslu je tedy třeba citovaná ustanovení zákona o půdě vykládat tak, že mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).

21. V návaznosti na citované závěry Ústavního soudu shledal Nejvyšší soud při řešení problematiky přiměřeného zvýšení náhrady, vypočtené podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, potřebným a důležitým pro soudní praxi, respektive postup [žalovaný], aby byl vytvořen jednoznačný mechanismus zjišťování rozsahu předmětného náhradního plnění. Dospěl přitom k závěru, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018).

22. Ústavní soud nicméně posléze ve své judikatuře dospěl k závěru, že v řízení o peněžité náhradě za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, není ústavně souladný takový výklad, který zvyšuje ceny uvedené podle § 28a tohoto zákona ve vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška“), toliko podle míry inflace běžného spotřebního zboží, a nezohledňuje růst cen nemovitostí. Koeficient šestinásobku finanční náhrady určené podle vyhlášky je s ohledem na časový odstup od účinnosti zákona o půdě zásadně neústavně nízký a odporuje závazným právním závěrům obsaženým ustálené judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 a nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22). Z těchto nálezů plynou pro orgány veřejné moci tři závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) podmínky určování výše náhrady, která má být: 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Šestinásobné zvýšení cen určených podle výše označené vyhlášky těmto kritériím nedostojí, neboť nezohledňuje míru růstu cen nemovitostí, nýbrž toliko tzv. běžného spotřebního koše. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit. Postup, který nebere dostatečně na zřetel tato kritéria, porušuje základní práva jednotlivců na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1577/22).

23. Nejvyšší soud pak v intencích aktuální judikatury Ústavního soudu ve své rozhodovací praxi dovodil, že podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen, tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9. Naznačený postup nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1757/2024).

24. Soud prvního stupně v projednávané věci při řešení otázky výše přiměřené finanční náhrady náležející žalobkyni za nevydané pozemky vzal za základ finanční náhrady hodnotu dosud nevypořádané části restitučních nároků žalobkyně stanovenou podle § 28a zákona o půdě, odvíjející se od ceny odňatých pozemků ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a tuto navýšil na šestinásobek. Tímto postupem pak vyčíslil výslednou výši finanční náhrady v celkové výši 18 393 720 Kč, tzn. 4 863 600 Kč za pozemek [název] parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a [částka] za pozemek [název] parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], která koresponduje s výší žalované částky v projednávané věci. Lze přitom souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobou uplatněný nárok v dané věci nepřesahuje výši, kterou aktuální judikatura Ústavního soudu z hlediska ústavněprávních požadavků na poskytování restitučních náhrad za nevydané pozemky neshledává dostatečnou, respektive nedosahuje výše devítinásobku ceny stanovené podle § 28a zákona o půdě, kterou judikatura Nejvyššího soudu považuje za rozumně obhajitelnou, je na místě žalobě v celém rozsahu vyhovět. Uvedené přitom nevylučuje, aby se žalobkyně za účelem spravedlivého odškodnění majetkových křivd způsobených odnětím předmětných pozemků domáhala případného navýšení nyní přiznané finanční náhrady novým žalobním návrhem. Současně z tvrzení účastníků, z průběhu řízení a provedeného dokazování nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, které by opodstatňovaly snížení takto stanovené náhrady.

25. Za opodstatněné nelze považovat odvolací námitky, kterými žalovaný zpochybňuje správnost postupu soudu prvního stupně, pokud vycházel z ocenění dotčených pozemky jako pozemků stavebních a nikoliv zemědělských. Rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto ohledu koresponduje se zjištěným skutkovým stavem, co se týče důvodů, pro které byly dotčené pozemky nuceně vykoupeny, respektive vyvlastněny (výstavba areálu [název], výstavba sídliště [adresa]), a s ustálenou rozhodovací praxí, z níž plyne, že pokud byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1946/2020).

26. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě co do žalobního požadavku žalobkyně na zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 18 393 720 Kč vyhověl. Správně rozhodl soud prvního stupně také o náhradě nákladů řízení.

27. Důvod pro dílčí změnu odvoláním napadeného výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud shledal jen ve vztahu ke stanovené lhůtě k plnění. Uloží-li soud v rozsudku, který není předběžně vykonatelný, povinnost, musí současně stanovit lhůtu plynoucí od právní moci rozsudku, ve které má být povinnost splněna (§ 160 o.s.ř.). Z povahy věci nelze stanovit, že uložená povinnost má být splněna do okamžiku, který předchází právní moci rozsudku, respektive u rozsudků předběžně vykonatelných datum doručení rozsudku tomu, kdo má plnit. Pokud tedy soud prvního stupně napadeným výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 393 720 Kč ve lhůtě k plnění do 7. 12. 2024, předcházející právní moc tohoto výroku, nelze takový postup považovat za správný. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že datum 7. 12. 2024 vychází ze lhůty stanovené v § 16 odst. 1 zákona o půdě, když tato lhůta je lhůtou hmotněprávní, která se nadto uplatní pouze u základní finanční náhrady stanovené podle § 28a zákona o půdě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2225/2022), a nelze ji zaměňovat za lhůtu k plnění dle § 160 o.s.ř. Odvolací soud s ohledem na výši částky, kterou má žalovaný plnit, a potřebu prostoru pro realizaci formálních úředních postupů při poskytování plnění ze strany státu, shledal přiměřeným stanovit lhůtu k plnění v délce 15 dnů od právní moci rozsudku.

28. Na základě uvedeného odvolací soud tedy podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé I. změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 393 720 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení III. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi plně procesně úspěšné žalobkyni bylo vůči žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech jejího právního zastoupení ve výši 126 106,20 Kč. Náklady právního zastoupení žalobkyně v odvolacím řízení se sestávají z odměny advokáta 103 320 Kč za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast při ústním jednání 14. 5. 2025) po 51 660 Kč dle § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“), z paušální náhrady hotových výdajů 900 Kč za dva úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady 21% daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 21 886,20 Kč.

Poučení