17 C 87/2019- 219

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobců: 1. [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa svědka, svědkyně, svědka, žalobce a žalobkyně] 2. [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa svědka, svědkyně, svědka, žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa svědka, svědkyně, svědka, žalobce a žalobkyně] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení pozemku a o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnictví o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 17 C 87/2019-169 ze dne 28.1.2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žaloba o určení, že žalovaný je vlastníkem pozemku parc. [číslo] (ostatní plocha – jiná plocha), který byl vyčleněn z pozemku parc. č. st. [anonymizováno] zapsaného [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], a to geometrickým plánem [číslo] [rok], vyhotoveným [příjmení] a [jméno], geodetické práce, s. r. o., ověřeným [anonymizováno] [jméno] [příjmení], oprávněným zeměměřičským inženýrem, pod [číslo] [rok], souhlas s číslováním parcel udělen pod č. PGP [číslo] [rok] [číslo], který tvoří nedílnou součást rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č.j. [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně zamítl žalobu, podle níž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. [anonymizováno] v k.ú. [obec] u [obec] (výrok I.) a současně určil, že žalovaný je vlastníkem parcely parc. [číslo] (ostatní plocha – jiná plocha), která byla vyčleněna z parcely parc. č. st. [anonymizováno] zapsané [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek], a to geometrickým plánem [číslo] [rok], vyhotoveným [příjmení] a [jméno], geodetické práce, s. r. o., ověřeným [anonymizováno] [jméno] [příjmení], oprávněným zeměměřičským inženýrem, pod [číslo] [rok], souhlas s číslováním parcel udělen pod č. PGP [číslo] [rok] [číslo], který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok II.). Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 66 731,67 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci jsou vlastníky sousedních nemovitostí v k.ú. [obec] u [obec]. Žalovaný užívá připlocenou část pozemku žalobců parc. č. st. [anonymizováno] (vymezenou shora uvedeným geometrickým plánem jako pozemek parc [číslo]). Žalovaný užívá tento pozemek ve stejných hranicích, jak to podle provedeného dokazování v dobré víře činili přinejmenším již jeho dva právní předchůdci – [obec] [anonymizována dvě slova] roku [rok], který pozemek nabyl kupní smlouvou, a [celé jméno svědkyně] od roku [rok], která se vlastníkem„ stala na základě dědického řízení.“ Do okamžiku digitalizace a v návaznosti na ni provedeného vytyčování hranic v roce [rok] nebylo nikdy nikým zpochybňováno, že by právní předchůdci žalovaného při užívání takto ohraničené nemovitosti užívali svou nemovitost ve skutečnosti nad rámec jejích hranic. Soud prvního stupně neuvěřil verzi žalobců o tom, že právní předchůdci žalovaného věděli, že užívají částečně cizí pozemek. Odkázal na judikaturu k otázce dobré víry držitele„ se zřetelem ke všem okolnostem“ a na potřebu posouzení individuálních okolností věci a uzavřel, že v důsledku vydržení sporné části pozemku ze strany právního předchůdce žalovaného [jméno] [příjmení] nabyla posléze vlastnické právo [celé jméno svědkyně]„ v rámci dědického řízení“ a následně se vlastníkem stal žalovaný„ na základě darovací smlouvy z roku [rok]“ V tomto ohledu je pak bez významu, že právní předchůdkyně žalovaného, [celé jméno svědkyně] jednala v roce [rok] se žalobci o případném odkupu sporné části pozemku a s jakým výsledkem, neboť z titulu vydržení tak činila již jako vlastník. Z tohoto důvodu soud prvního stupně určil, že vlastníkem sporného pozemku je žalovaný. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval v tom, že jako vlastníci tohoto pozemku jsou v katastru nemovitostí stále zapsáni žalobci a žalovaný nemůže bez tohoto určení dosáhnout změny zápisu vlastnického práva. Ze stejného důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu o vyklizení, neboť movité věci má žalovaný ve skutečnosti umístěny na svém pozemku.

2. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalobci (dále též jako„ odvolatelé“), a to v celém rozsahu. Ve svém odvolání uvedli, že s rozhodnutím nesouhlasí, neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a tento nesprávný skutkový stav pak právně (nesprávně) posoudil. Vztahy na místě samém podle žalobců zjevně odporovaly stavu vyplývajícímu z katastru nemovitostí a tyto rozdíly„ musely být každému při běžné obezřetnosti zřejmé.“ To se týkalo jak rozměrů stavby – domu [adresa] (aktuálně ve vlastnictví žalovaného), vzdálenosti oplocení, které oddělovalo pozemky parc. č. st. [anonymizováno] a parc. č. st. [anonymizováno], od domu [adresa] ve vlastnictví žalobců, tak průběhu a hranice pozemku parc. [číslo] (ve vlastnictví obce, jehož část pod označením parc. [číslo] odkoupila právní předchůdkyně žalovaného od obce), průběhu a tvaru pozemku parc. č. st. [anonymizováno] atd. – proto„ každý, kdo by nahlédl do katastrálních operátů, musel bez problémů zjistit chybu“ v umístění oplocení mezi pozemkem žalobců a žalovaného, nesprávné umístění vjezdové brány na pozemku obce či existenci tzv. černých staveb. Vše bylo o to markantnější, že právě pozemek žalovaného parc. č. st. [anonymizováno] měl od samého začátku jasně dané pravidelné hranice právě v „ rohu“ směrem k bráně směřující do centra obce, kdy koridor popsaný soudem při ohledání pozemku, vedoucí od tohoto pozemku k bráně, se nacházel na pozemku obce a žalobců (resp. právních předchůdců žalobců). To, že„ historicky neměl nikdo zájem se s katastrálním stavem ani seznámit a tento porovnat s umístěním oplocení a dalších staveb“ v místě, nemůže podle žalobců navozovat dobrou víru. V daném případě tak závěry soudu prvního stupně vycházejí výlučně jen z„ léta neměnné existence oplocení,“ z něhož část drátěná se zděnou podezdívkou byla odstraněna, čímž se rozšířil rozsah užívání pozemku žalobců ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. [anonymizováno]. Nesprávný je názor soudu prvního stupně, že až do momentu digitalizace a v roce [rok] provedeného vytyčování hranic nebylo nikdy nikým zpochybňováno, že by právní předchůdci žalovaného při užívání takto ohraničené nemovitosti užívali nemovitost ve skutečnosti nad rámec jejích hranic. Spornost hranic„ v místě“ a to, že např. část domu [adresa] ve vlastnictví žalovaného zřejmě leží na pozemku žalobců, bylo zjištěno už v roce [rok] (viz výpověď svědka [celé jméno svědka]). Výsledky tohoto zaměření musely být„ zřejmě známy“ i svědkyni [celé jméno svědkyně]. Soud prvního stupně nehodnotil ani výpověď žalobců o tom, že o zásahu do svého vlastnictví jednali už i s [jméno] [příjmení] krátce po nabytí svého vlastnického práva a že bylo domluveno zjednání nápravy. Žalobci dále poukázali na chybnou interpretaci některých výpovědí, zejména svědkyně [celé jméno svědkyně], svědka [celé jméno žalovaného a svědka] a svědka [celé jméno svědka], přičemž podrobně citovali jednotlivá vyjádření svědků, která jsou podle žalobců se zjištěným stavem v rozporu. [jméno] víru o vlastnickém právu nelze podle názoru žalobců stavět na faktu, kdy se [anonymizováno] jako předchůdci žalovaného„ zjevně ani nesnažili“ (v době pořízení nemovitostí ani následně při různých stavebních činnostech) zjistit stav zápisu v katastrálních operátech, resp. průběh hranic pozemků. Žalobci poukázali na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 90/2018, podle kterého je třeba posoudit okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. [příjmení] při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi, otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce, existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého, jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku. Soud prvního stupně podle žalobců nehodnotil, že žalobci odkupovali předmětný pozemek od přímých restituentů, kterým byla předmětná nemovitost vydána od povinné osoby. I restituentky jako prodávající přijímaly restituci tak, jak byla zakreslena v katastrálních mapách, tedy pozemky nezmenšené a bez právních vad (spočívajících např. v možnosti uplatnit námitku vydržení že strany faktických uživatelů). Žalobci dále nastolili otázku, pokud by restituentky dodnes vlastnily předmětné nemovitosti a domáhaly se jako žalobci ochrany vlastnického práva, čí dobrou víru a čí vlastnické právo by měl soud přednostně chránit: vlastnické právo osoby, která převzala liknavým až lhostejným způsobem faktické užívací vztahy bez řádného ověření základních právních souvislostí vyplývajících k katastru nemovitostí, nebo vlastnické právo restituentů v dobré víře přejímajících svůj majetek, kdysi protiprávně zabavený, po ověření stavu zápisu a zákresů v katastru nemovitostí? Ostatně to, že v dané lokalitě podle žalobců„ nebylo vše v pořádku,“ muselo být dlouhodobě zřejmé i obci, když nakonec nechala geodeticky přeměřovat hranice, trvala na majetkové nápravě spočívající v tom, že se nechají geodetiky zaměřit tzv. černé stavby a jejich vlastníci si příslušné zastavěné části obecních pozemků odkoupí, resp. že si odkoupí ty části, které mají zaplocené. I [celé jméno svědkyně] jako předchůdce žalovaného bez problémů od obce vyměřenou část obecního pozemku, zakončenou bránou na obecní náves, odkoupila, a to jako pozemek parc. [číslo]. Pokud by existovala dobrá víra, že tento obecní pozemek užívá stejně jako pozemek žalobců po právu, mohla také vznést námitku vydržení, což neučinila. V otázce náhrady nákladů řízení žalobci argumentovali tím, že žalovaný ani jeho bezprostřední právní předchůdkyně nikdy před zahájením řízení o vyklizení námitku vydržení neuplatnili, [celé jméno svědkyně] naopak reagovala vždy tak, že chce pozemek odkoupit, takže z jejich pohledu byla žaloba o vyklizení podána zcela po právu a bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby sami ještě nahrazovali žalovanému jeho náklady řízení. Proto navrhli změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě o vyklizení bude vyhověno a že vzájemný návrh žalovaného (o určení) se zamítá.

3. Žalovaný naopak navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí o nákladech. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a věc následně právně správně posoudil. Žalobci tvrdí, že poměry v místě zjevně vylučují dobrou víru žalovaného a jeho právních předchůdců, nicméně jde jen o tvrzení žalobců, které není podepřeno žádnými argumenty, a které bylo již předloženo soudu prvního stupně, který se s ním přesvědčivě vypořádal. Žalovaný připomněl, že jeho právní předchůdce pan [příjmení] [příjmení] předmětné nemovitosti nabýval v okamžiku, kdy byla v ČR zrušena evidence nemovitostí v pozemkových knihách a nahrazena činností geodézií, jejichž primárním úkolem bylo zeslabit jistotu evidence nemovitostí, účinnost smlouvy o převodu nemovitostí vyžadovala registraci toliko státním notářstvím. Údaje evidence nemovitostí byly závazné jen pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi. Tvrzení žalobců o tom, že si pan [příjmení] mohl snadno ověřit průběh hranic, je proto založeno na skutečnosti roku [rok], nikoliv na stavu práva v roce [rok]. Dále uvedl, že žalobci se snaží desinterpretovat některé svědecké výpovědi, svědkům formou„ poznámek“ vkládají do úst věci, které svědci vůbec nezmiňovali. Vedle toho pak tyto výpovědi vytrhují z kontextu. Tvrzení žalobců, že o nepřesnosti vytyčení hranice pan [příjmení] [příjmení] věděl, je smyšlenka jen opakovaně tvrzená žalobci, vyvrácená ostatními svědeckými výpověďmi. V řízení bylo prokázáno, že nejasnosti vyplynuly až v roce [rok] při digitalizaci operátu v příslušném katastrálním území. K námitce žalobců, že nemovitosti nabyli od přímých restituentů, žalovaný zdůraznil, že předpisy vždy vylučovaly a vylučují z restituce zastavěné pozemky. Žalobci se nyní domáhají vyklizení pozemku, který je zastavěn plotem a částí domu [adresa], což odporovalo a odporuje restitučním předpisům. Dále pak nabytí pozemku od restituentů jakkoliv neomezuje ani nevylučuje uplatnění námitky vydržení. Žalobci pak zcela opomíjí, že pokud by snad předmětný pozemek parc. [číslo] nevydržel pan [příjmení] [příjmení], vydržela jej paní [celé jméno svědkyně]. Z průběhu dědického řízení, jakož i z užívání nemovitostí na místě samém neměla a nemohla mít paní [celé jméno svědkyně] jakékoliv pochybnosti o tom, že nemovitosti„ až k plotu” nabyla a drží oprávněně. Skutečnost, že se paní [celé jméno svědkyně] snažila věc vyřešit„ po dobrém” v zájmu zachování dobrých sousedských vztahů - přestože již ona byla zcela zjevně vlastníkem pozemku parc. [číslo] nemůže být žalovanému kladeno k tíži.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobců opodstatněným jen z části.

5. V první řadě je třeba uvést, že skutková zjištění soudu prvního stupně podle názoru odvolacího soudu obstojí a odvolací soud na ně v souladu se závěry Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 zcela odkazuje, aniž by je opakoval. Skutkové námitky žalobců jsou nepřípadné, proto nebylo třeba za podmínek § 213 o.s.ř. dokazování opakovat či doplňovat.

6. Žalobci nezpochybňují, že hraniční plot rozdělující po mnoho let fakticky držbu žalobců a rodiny [příjmení] (včetně žalovaného) stojí stále na stejném místě. To potvrdili sami žalobci ve své výpovědi a je to patrné i z jejich vyjádření při jednání odvolacího soudu. Skutečnost, že původně v prostoru rohu a boku domu žalovaného [adresa] směrem k pozemku žalobců byly ploty dva (jeden hraniční, stále stejný, a jeden vnitřní, drátěný na podezdívce, směřující na roh domu žalovaného a ohraničující zahradu popisovanou svědkyní [celé jméno svědkyně]) nevylučuje, že i tento prostor v místě přiléhajícím k žalobcům vedle domu [adresa] užívala rodina [příjmení], přičemž paní [příjmení] (u žalobců) užívala až zahradu za tímto prostorem (za hraničním plotem). Svědkyně [celé jméno svědkyně] jasně uvedla, že tuto přilehlou zahradu užívala její rodina (ještě předchůdci [anonymizováno]). To je ostatně podporováno i zprávou [anonymizováno] úřadu, z níž vyplývá, že v tomto místě byl původně pozemek parc. [číslo] sloučený v roce [rok] do pozemku st. parc [číslo] (nyní žalovaného), nikoli do pozemku žalobců. [příjmení] [příjmení] tedy historicky užívala část pozemku ještě v prostoru vedle domu [adresa], což se vylučuje s aktuálním zaměřením, kam až (do domu žalovaného) by měl zasahovat pozemek žalobců st. parc. [číslo] resp. oddělený pozemek parc. [číslo] Ani skutečnost, že podle svědkyně [celé jméno svědkyně] se z domu [adresa] (z jeho dvora)„ nedalo jít na políčka za domem“ a muselo se„ chodit okolo,“ neznamená, že v těch místech již prostor užívali předchůdci žalobců, ale jen to, že tam nebyl stávající průjezd s vraty. Byla tam uvedená zahrada, patrně směrem dozadu uzavřená oplocením. Toto (blíže neurčené)„ uzavření“ končilo podle svědkyně„ na zadní části domu“, nikoli na přední. Pokud tedy došlo historicky k odstranění vnitřního oplocení i celé„ zahrady se stromy,“ kterou tam podle svědka [celé jméno žalovaného a svědka]„ měla jeho matka,“ nevylučuje to stav užívání až k hraničnímu plotu, s nímž nikdo nepohyboval nejen v jeho přední zděné části, ale ani v zadní části (mezi zahradami), čímž zůstal zachován i mírný oblouk. Závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné.

7. Všichni zúčastnění jasně vypověděli, že s plotem se nehýbalo a že spory o vlastnictví se objevily až v době digitalizace katastrální mapy v obci. Tvrzení žalobců, že v dané lokalitě bylo známo, že katastrálně zde„ není vše v pořádku,“ je pouhou spekulací, navíc to nijak dobrou víru [anonymizováno] nevylučuje, rozhodný je jen stav (okolnosti) týkající se konkrétních nemovitostí.

8. Rovněž výpověď svědka [celé jméno svědka] nebyla soudem prvního stupně nijak dezinterpretována. Svědek se jasně vyjadřoval k pozemkům za domem žalobců a žalovaného, ve vztahu ke spornému pozemku se zaměření neřešilo. Tvrzení žalobců o zaměření„ v místě“ tedy neznamená zaměření na sporném místě hraničního plotu, ale vedle (v jiném místě v obci), což je rozdíl. Proto také spor nevypukl již v roce [rok].

9. Není také pravdou, že by se soud prvního stupně nevypořádal s výpovědí žalobců. Soud prvního stupně se naopak všemi důkazy zabýval velmi podrobně a pečlivě je hodnotil zcela logicky a přesvědčivě, jak jednotlivě, tak zejména ve vzájemné souvislosti. Prostě jen výpovědi žalobců (správně) neuvěřil v tom směru, že pan [příjmení] nebyl v dobré víře, že mu připlocená část pozemku patří, proto, že ho na nesprávný rozsah užívání žalobci upozorňovali již v době nabytí vlastnictví a domluvili se s ním na řešení, až žalobci„ budou nemovitosti převádět na syna.“ Opět lze v tomto směru odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Výpovědi žalobců stojí zcela osamoceně proti ostatním důkazům, navíc si i vzájemně částečně odporují. Zejména je ale třeba zdůraznit, že uvedené tvrzení žalobců odporuje logice a obvyklému běhu věcí. Pokud by na otázce přesného zaměření a faktických hranic žalobcům již tehdy skutečně záleželo a„ řešili to,“ není pravděpodobné, že by se s panem [příjmení] dohodli na blíže neurčeném dořešení až někdy později, že by v tom nepokračovali (věc nedotáhli) ihned po jeho nečekaném úmrtí již s dědičkou [celé jméno svědkyně] (při dobré paměti) a zejména, že by se o takových historických dohodách vůbec nezmínili v rámci předžalobní korespondence, v níž o tom chybí jakákoli zmínka. Tato verze je tedy i podle názoru odvolacího soudu dodatečně smyšlená a je třeba vyjít z toho, že až do vytyčování hranic v roce [rok] nebyla o nesprávném rozsahu držby mezi sousedy (žalobci a [anonymizováno]) řeč. To platí i pro žalobci zmíněné a ničím nedoložené vyměřování místní kanalizace, která přes dotčené pozemky nevede.

10. Všechny ostatní námitky žalobců se týkají potenciálních vědomostí rodiny [příjmení] o pravém stavu zápisu v katastru nemovitostí (tvar a výměra pozemku parc. č. st. [anonymizováno]), aniž by žalobci konkrétně tvrdili a prokázali, že taková vědomost na straně [anonymizováno] skutečně byla. Žalobci pouze argumentovali tím, že být měla a že se o stav zápisu [anonymizováno] měli zajímat při nabytí, výstavbě septiku apod.

11. Ze závěrů soudu prvního stupně lze v tomto směru shrnout, že rodina [příjmení] užívala předmětnou část pozemku (v rozsahu nyní odděleného pozemku parc. [číslo]) již od roku [rok] (stejně jako jejich předchůdci, včetně svědkyně [celé jméno svědkyně]), tedy v podstatě od nepaměti, a to bez námitek obce či sousedů (žalobců a jejich předchůdců) až do roku [rok]. Jde o součást uzavřeného dvora oddělenou od žalobců plotem, částečně zděným, bylo tedy jasné a ustálené, kudy vede vlastnická hranice v terénu. V místě byl historicky vjezd (ulička) na dvůr, v levé části od vjezdu pak nejprve zahrada, později průjezd a nyní (podle ohledání) sklad nejrůznějšího harampádí. Při převodu se pozemky nezaměřovaly, v původních dokumentech z roku [rok] není uvedena ani výměra. K další změně vlastnictví došlo mezi [anonymizováno] v roce [rok] děděním na dceru (smrtí pana [příjmení]), nebyl tedy žádný důvod ověřovat tvar a výměry děděných pozemků v katastru nemovitostí, popř. uvedené přeměřovat. Tehdy také neexistoval žádný dálkový přístup do katastru nemovitostí, včetně katastrální mapy, jako nyní. Rozsah skutečně užívaného (drženého) pozemku [anonymizováno] navíc není zásadně odlišný od správné výměry a při nepravidelném tvaru reálného užívání nejde o dobře rozpoznatelné nadužívání.

12. Prokázaná pozdější snaha předchůdkyně žalovaného vyřešit nově vzniklý spor o vlastnictví koupí sporného pozemku na předchozí dobré víře nic nemění. [jméno] o sobě nesvědčí o tom, že tuto dobrou víru předchůdkyně žalovaného neměla. Tímto způsobem („ po dobrém,“ raději) ostatně shodnou otázku řeší řada osob, které o institutu vydržení nic nevědí, nebo jen nechtějí absolvovat soudní spor. Není tedy zásadně významné ani skutkové zjištění, že obdobně držený pozemek (nyní parc. [číslo]) si předchůdkyně žalovaného [celé jméno svědkyně] od obce skutečně po zaměření koupila, zatímco vůči žalobcům uplatnila námitku vydržení (poté, co s nimi o koupi také jednala).

13. V neprospěch žalovaného je ale třeba ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vypíchnout skutečnost, že on sám nabyl vlastnictví pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], a dále (podle výpisu z katastru nemovitostí) vlastnictví pozemků parc. [číslo] – zahrada a parc. [číslo] – ostatní plocha, to vše v k.ú. [obec] u [obec], až s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni [datum], na základě darovací smlouvy ze dne [datum], navíc v době, kdy už mezi žalobci a jeho předchůdkyní probíhal spor o vlastnictví (zatím korespondenčně), což věděl minimálně i jeho otec. Předmětem převodu (smlouvy) ovšem nebyl sporný pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha oddělený z pozemku žalovaných parc. č. st. [anonymizováno]. I proto žalovaný teprve vzájemným návrhem požaduje určení svého vlastnického práva k tomuto oddělenému pozemku. Nemůže tedy obstát právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaný se stal vlastníkem této části zemského povrchu„ na základě darovací smlouvy,“ a nemohl vlastnictví nabýt ani vydržením, jak bude dále rozvedeno.

14. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od [datum]). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To platilo obdobně od [datum] podle přechodného ustanovení § 854 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), resp. od [datum] podle § 868 obč. zák., a to až do [datum].

15. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný má podle § 80 o.s.ř. za popsaného stavu naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť bez takového určení nemůže dosáhnout jemu příznivého zápisu práva do katastru nemovitostí.

16. Jak ale shora uvedeno, darovací smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalovaného a žalovaným v roce [rok] explicitně neobsahovala převod předmětného sporného pozemku, podle ní se tedy žalovaný vlastníkem stát nemohl (§ 2055 a násl. o.z ve spojení s § 560 o.z.). V tomto směru je právní posouzení věci soudem prvního stupně nesprávné. 17. [příjmení] otázkou je možné vydržení vlastnického práva žalovaným. Vydržení vlastnického práva je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Držitel dále musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, a to nepřetržitě po dobu 10 let (viz § 134 odst. 1 obč. zák.).

18. K nabytí vlastnictví vydržením docházelo a dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání). Pokud k naplnění všech předpokladů vydržení došlo ještě za účinnosti předchozí právní úpravy (do [datum]), posuzuje se vznik vlastnického práva podle předchozích právních předpisů (obč. zák. – viz též § 3028 odst. 2 o.z.). V tom je třeba soudu prvního stupně přisvědčit.

19. Pokud ale k naplnění všech předpokladů dojde až za účinnosti nové právní úpravy (o.z. – viz též § 3028 odst. 1 a 2 o.z.), postupuje se již podle nových právních předpisů, i když vydržecí doba případně počala běžet za předchozí právní úpravy (včetně vydržecí doby právních předchůdců, je-li započitatelná). V takovém případě se uplatní i změny (zpřísnění) podmínek vydržení, k nimž došlo s účinností od [datum]. Nic na tom nemění ani speciální přechodné ustanovení pro běh lhůt a dob (viz § 3036 o.z.), které lze vztáhnout jen na jeden ze zákonných předpokladů vydržení. Opačným výkladem by k vydržení podle nové právní úpravy mohlo dojít jen za předpokladu, že vydržecí doba počala běžet nejdříve od [datum], což zjevně nebylo úmyslem zákonodárce (viz též speciální přechodné ustanovení k mimořádnému vydržení - § 3066 o.z.).

20. Proto odvolací soud postupoval při právním posouzení věci (vzniku vlastnického práva žalovaného vydržením) primárně podle nové právní úpravy. Praktický význam to však pro žalovaného nemá, neboť vydržecí doba stále činí 10 let (viz též § 1091 odst. 2 o.z.) a u žalovaného zjevně (od roku 2019) neuběhla. Žalovaný si totiž nemůže započítat vydržecí dobu svých předchůdců (viz § 1092 o.z., resp. § 1096 odst. 1 o.z.), což měl soud prvního stupně patrně (nesprávně) na mysli, pokud akcentoval vydržení již ze strany pana [příjmení] a posléze i paní [celé jméno svědkyně].

21. Soud prvního stupně ve vztahu k vydržení oběma právními předchůdci žalovaného věc správně posuzoval podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 (obč. zák. ve znění od [datum]), správně také poukázal na výklad § 129 a násl. obč. zák., včetně přechodných ustanovení, a na relevantní judikaturu. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a odkazuje na ně, včetně otázky vydržení na základě tzv. domnělého (putativního) titulu. Nic na tom nemění ani žalobci citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 90/2018, neboť kritéria zde vymezená s odkazem na předchozí judikaturu ve skutečnosti svědčí předchůdcům žalovaného a nikoli žalobcům, jak shora uvedeno. Uvedené rozhodnutí jen shrnuje ustálené závěry Nejvyššího soudu vyjádřené i v rozhodnutích citovaných již soudem prvního stupně. Lze shrnout, že předchůdci žalovaného byli se zřetelem ke všem okolnostem po celou dobu své držby (do roku [rok]) v dobré víře, že užívají spornou připlocenou část sousedního pozemku z titulu svého vlastnického práva, a to pan [příjmení] již od roku [rok] (k [datum]) a [celé jméno svědkyně] pak sama i bez ohledu na svého předchůdce od roku [rok], kdy pan [příjmení] zemřel a kdy sporný pozemek sice nezdědila (neboť v dědickém řízení nebyl projednán), nicméně se opět oprávněně domnívala, že je ve skutečnosti součástí nemovitostí, které zdědila a užívá. Lze tedy uzavřít, že podmínky vydržení podle tehdejší právní úpravy (§ 134 obč. zák.) splnili oba, každý samostatně, jak uvedl i soud prvního stupně. V řízení nebylo zjištěno nic, co by jejich dobrou víru, že sporný připlocený pozemek je jejich, objektivně narušilo. V jejich prospěch svědčí poměr ploch drženého a vlastněného (zapsaného) pozemku a zejména skutečnost, že nemovitosti užívali v hranicích již tehdy existujících. [ulice] plot byl stále na stejném místě, vedle domu [adresa] byl ještě prostor užívaný předchůdci žalovaného, přičemž žalobci po celou dobu své vlastnické právo neuplatňovali, stejně jako v jiné části pozemků své právo neuplatňovala obec. [příjmení] se objevil podle výsledků dokazování až v rámci digitalizace operátu v roce [rok]. Do té doby žádné pochybnosti o vlastnickém právu nevznikly. Při převodu se pozemky nezaměřovaly, v původních dokumentech z roku [rok] není dokonce uvedena ani výměra, předmětná hranice se neřešila ani v souvislosti s prodejem jiných pozemků svědku [celé jméno svědka]. V podrobnostech lze opět odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

22. Neobstojí ani argumenty žalobců založené na tom, že předchůdci žalovaného pravý stav katastrální mapy zjistit měli a mohli. Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1733/2012 uvedl, že omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být také omluvitelný. Uvedl, že není nezbytný požadavek, aby text smlouvy a svou představu nabyvatel porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku. Tak přísný požadavek nelze na nabyvatele pozemku klást, nejsou-li pro to zvláštní důvody (pochybnosti). Z novějších rozhodnutí pak lze na totožné závěry odkázat např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1579/2019. Tento závěr dovolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou v případech držby nemovitostí„ contra tabulas.“ Kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby držitel nemovité věci nabyté do držby na základě právního omylu v rozporu s údaji v katastru nemovitosti mohl tuto věc vydržet (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000 a další). Totéž platí tím spíše pro možnost (či dokonce povinnost) přesvědčit se o polohovém určení pozemku při stavebních činnostech, jak tvrdili žalobci, nebylo-li zjištěno, že k tomu u předchůdců žalovaného došlo. Potencialita správného zaměření při výstavbě, popř. porušení stavebních předpisů, dobrou víru, že držitel užívá svůj pozemek a že na něm staví, nenarušuje. Totéž platí pro postup, který předchůdkyně žalovaného zvolila při jednání s obcí o stejném problému. Samotné uzavření kupní smlouvy s obcí za popsaných okolností nijak nevylučuje existenci dobré víry, jak shora uvedeno.

23. Za přiléhavý nelze považovat ani argument nabytí vlastnického práva žalobců od přímých restituentek. Pokud jde o řečnickou otázku odvolatelů, jak by soud postupoval, pokud by restituentky dodnes vlastnily předmětné nemovitosti a domáhaly se jako žalobci ochrany vlastnického práva, jde o otázku hypotetickou, nicméně lze uzavřít, že by soud ze shora uvedených důvodů chránil samozřejmě stále vlastnické právo předchůdců žalovaného. Nabytí vlastnictví v restituci ani od restituentů možnost vydržení vlastnického práva k téže věci někým jiným nevylučuje. Stále platí, že předmětnou spornou část zemského povrchu již tehdy fyzicky ovládal předchůdce žalovaného, který byl po celou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří, což platí i pro [celé jméno svědkyně].

24. K odvolacím námitkám žalobců je třeba závěrem uvést i to, že jejich představa o povinnostech předchůdců žalovaného aktivně pátrat po pravém stavu věcí v katastrální mapě ostře kontrastuje s naprostou pasivitou samotných žalobců, kterým pravý stav věcí měl být dokonce (údajně) znám již od roku [rok], kdy své nemovitosti od restituentek nabyli, a přesto se svého vlastnického práva začali aktivně domáhat až v roce [rok], žalobou pak v roce [rok]. Pokud tedy někdo v dané situaci postupoval„ liknavě až lhostejně,“ jak žalobci namítali v odvolání, takto byli právě žalobci a nikoli předchůdci žalovaného.

25. Co však soud prvního stupně pominul, je skutečnost, že podle § 134 odst. 3 obč. zák. si oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud tento předchůdce sám věc či právo nevydržel. Pokud předchůdce vlastnické právo vydržel, protože stanovená vydržecí doba uběhla, vydržecí doba mu dále od tohoto okamžiku neběží a jeho nástupce (zde žalovaný) si nemá co započítat. Judikatura k této otázce je ustálená a není důvod na těchto závěrech cokoli měnit, neboť mimo jiné dobře řeší i případnou kolizi mezi právem předchůdce a jeho nástupce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, z novějších pak např. 22 Cdo 1577/2018 nebo sp. zn. 22 Cdo 248/2018).

26. Jinými slovy, pokud vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržel samostatně pan [příjmení] (k [datum]) a po něm samostatně i [celé jméno svědkyně] (v roce 2004), pak podle tehdejší úpravy žádná další vydržecí doba, kterou by si žalovaný mohl započítat, neběžela. Takové právo nelze dovozovat ani podle nové právní úpravy (viz § 1092 o.z. a § 1096 odst. 1 o.z.).

27. Odvolací soud má navíc zato, že uvedené vydržecí doby právních předchůdců, jejichž uplynutí vyvolalo právní účinky podle předchozí právní úpravy, nelze znovu a jinak žalovanému započítat ani pro účely nového institutu mimořádného vydržení podle § 1095 o.z. ve spojení s § 1096 odst. 2 o.z. a s přechodným ustanovením § 3066 o.z., tedy zpětně od uzavření darovací smlouvy, bez ohledu na předchozí právní úpravu.

28. Pokud žalovanému nesvědčí vydržecí doba, není třeba podrobněji zkoumat další zákonné předpoklady vydržení, včetně vydržení mimořádného, tedy např. existenci nepoctivého úmyslu.

29. Lze tedy shrnout, že otázku vlastnictví předmětné části pozemku parc. č. st. 62 (nově podle geometrického plánu označeného jako parc. [číslo]) je třeba řešit ve prospěch předchůdkyně žalovaného [celé jméno svědkyně] a nikoli ve prospěch žalovaného. Vzájemný návrh na určení vlastnického práva žalovaného je proto neopodstatněný a z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve výroku II. změnil tak, že vzájemný návrh zamítl.

30. Ve vztahu k nároku žalobců na vyklizení téže části pozemku podle § 1042 o.z. představuje otázka vlastnického práva otázku předběžnou, neboť vyklizení se může domáhat toliko vlastník nemovité věci, jiná osoba jen za podmínek § 1044 o.z., o které zde nejde. Pokud žalobcům vlastnické právo také nesvědčí, jak shora uvedeno, nejsou žalobci aktivně legitimováni k vyklizení žalovaného, byť by sám žalovaný vlastnické právo či jiné své užívací právo neměl. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku I. věcně správný, byť částečně z jiných než soudem prvního stupně vymezených důvodů, podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

31. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byly dva nepeněžité nároky, přičemž ani jedna strana se svým návrhem neuspěla, je třeba uzavřít, že„ úspěch“ stran je shodný, a proto nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Totéž platí pro náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení