17 Co 114/2024 - 131

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně], bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [právnická osoba] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 23 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. února 2024, č.j. 229 C 14/2022-94, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve znění, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 795,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 23 000 Kč s příslušenstvím, které jí vzniklo úhradou měsíčních splátek po 500 Kč v období [datum] – [datum] žalobkyní v souvislosti se zdravotní porodní a poporodní péčí poskytnutou ze strany žalované synovi žalobkyně [jméno FO], narozenému [datum]. Mezi účastníky v minulosti proběhlo u téhož soudu prvního stupně řízení vedené pod sp. zn. 41 C 69/2016 (dále též jen jako předchozí věc či předchozí řízení), v němž byl zamítnut nárok žalované jako žalobkyně na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím uplatněný vůči žalobkyni jako žalované z téhož titulu, z něhož byly žalobkyní hrazeny nyní vymáhané zaplacené úhrady za péči poskytnutou uvedenému synovi žalobkyně, a to s ohledem na zjištění, že pro to není zákonem stanovená povinnost. Pokud tedy žalobkyně uhradila část nároku celkem v částce 23 000 Kč žalované, aniž pro to existovala právní povinnost, jedná se o bezdůvodné obohacení.

2. Soud prvního stupně rozhodl o podané žalobě shora označeným rozsudkem, jímž žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem ve výši 14 399 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

3. Po provedeném řízení se sice shodl s argumentací žalobkyně, že tato se správně domáhá žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení po žalované, pokud žalobkyně plnila žalované žalovanou částku 23 000 Kč v souvislosti s při porodu a po porodu poskytnutou neodkladnou zdravotní péčí žalované o nezletilého [jméno FO], a to pro plnění v období do [datum] v souladu s přechodným ustanovením o. z. podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. a pro plnění v období od [datum] podle § 2991 odst. 1, 2, o. z., když s odkazem na předtím proběhlá řízení týkající se nezl. [jméno FO] u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 69/2016 a pod sp. zn. 112 C 68/2016 týkající se dalšího dítěte žalobkyně nezl. [jméno FO], jakož i s odkazem na § 135 odst. 2 o. s. ř. vyšel z právního závěru, že žalovaná sice poskytla neodkladnou zdravotní péči nezletilému synovi žalobkyně jako cizinci ve smyslu zákona, ale žalované nevzniklo právo na zaplacení ceny za ni vůči žalobkyni a tomu odpovídající povinnost žalobkyně. Současně však soud prvního stupně přisvědčil námitce promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním částky 23 000 Kč bez právního důvodu za poskytnutou zdravotní péči, vznesenou žalovanou, když na rozdíl od žalobkyně, která vztahovala počátek běhu promlčecí lhůty k vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení do doby vydání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 44 Co 165/2018-121, v předchozím řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 69/2016, označil za určující pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění žalovaného nároku rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 70 Co 146/2017-149, vydané v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016, týkajícím se dvojčete nezletilého [jméno FO] - nezletilé [jméno FO], když vycházel z toho, že v tomto okamžiku se žalobkyně dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení i ohledně plnění poskytnutého za péči o nezletilého [jméno FO], jelikož při odůvodnění tohoto rozhodnutí týkajícího se nezletilé [jméno FO] byl přítomen zástupce žalobkyně, který ji zastupuje i v nynějším řízení. Obě předchozí řízení, jak řízení týkající se nezletilého [jméno FO], tak řízení týkající se nezletilé [jméno FO], je třeba vykládat v kontextu a obě řízení úzce souvisí i s nynějším řízením. Nebylo tedy namístě vyčkávat s podáním nynější žaloby, jak rozhodne odvolací soud ve druhém řízení týkajícím se [jméno FO], resp. ani do doby, jak rozhodne dovolací soud k dovolání žalobkyně v řízení ohledně nezletilé [jméno FO]. Jestliže promlčecí doba k uplatnění nyní žalovaného nároku počala běžet dne [datum], do doby podání žaloby v této věci dne [datum] již pro plnění žalobkyní v období do [datum] i pro plnění žalobkyně poskytnuté žalované po [datum] ve smyslu § 107 odst. 1 ve spojení s § 100 odst. 1 obč. zák. (plnění do [datum]) a ve smyslu § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 a § 609 věta první o. z. (plnění po [datum]) uplynula. Vznesení námitky promlčení ze strany žalované s ohledem na uplatnění námitky v řízení bez zbytečného odkladu, jakož i na významný rozdíl mezi nyní žalovanou částkou a hodnotou poskytnuté zdravotní péče nezletilému [jméno FO] žalovanou soud prvního stupně nepovažoval za zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Pokud žalobkyně namítala rozpor odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. 70 Co 146/217-149, s rozhodovací praxí obecných soudů a s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/15, uzavřel, že žalobkyně ani netvrdila, o jakou praxi jde a dovodil, že aplikace citovaného nálezu na posuzovanou věc není přiléhává.

4. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním v celém rozsahu z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Podle žalobkyně soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení vycházel nesprávně z počátku běhu promlčecí lhůty odvíjejícího se od rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne [datum] ve věci sp. zn. 70 Co 46/2017. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno ve věci lékařské péče poskytnuté dceři žalobkyně, která personálně nesouvisela s projednávanou věcí, týkající se syna žalobkyně, resp. lékařské péče jemu poskytnuté žalovanou, nemělo precedenční význam pro nyní projednávanou věc. Připuštění názoru soudu prvního stupně ohledně počátku běhu promlčecí lhůty v projednávané věci v závislosti na průběhu řízení v jiné věci by neumožnilo stanovit počátek běhu této lhůty, pokud by řízení v jiné věci neproběhlo, neprobíhalo nebo probíhalo jiným tempem, než v projednávané věci. V době vydání, resp. po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v jiné věci, mohl odvolací soud v projednávané věci rozhodnout odlišným způsobem a v důsledku toho by nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v projednávané věci nevznikl. Určitý precedenční význam pro projednávanou věci mohl mít rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 346/2019, vydaný v jiné věci, na nějž reagoval odvolací soud v projednávané věci a taktéž žalobkyně (nyní žalovaná) svým dalším postupem, tj. zpětvzetím žaloby s následkem zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a zastavením řízení. Tehdy se žalobkyně dozvěděla o bezdůvodném obohacení na úkor žalobkyně v projednávané věci. Pro žalobkyni jsou určující skutková zjištění vč. zjištění, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně toliko z projednávané a nikoli z jiné věci. Precedenční význam pro projednávanou věc na úrovni odvolacího soudu mohlo mít a mělo rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoliv rozhodnutí Krajského soud v Brně č.j. 70 Co 146/2017—149 vydané v jiné věci. Pro žalobkyni je tedy z pohledu práva na vydání bezdůvodného obohacení určující výsledek projednávané věci a právo na vydání předmětného bezdůvodného obohacení je existenčně spjato s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. 44 Co 165/2018. Podle žalobkyně by k právní jistotě nepřispěl ani přístup spočívající v přerušení řízení, k čemuž žalobkyně připojuje podrobnou argumentaci. Žalobkyně také vytýká soudu prvního stupně, že se nedostatečně vypořádal s její argumentací učiněnou s odkazem na plenární nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 2/15, když uvedený nález řeší obdobnou problematiku týkající se vyloučení dětí cizinců narozených na území České republiky ze systému veřejného zdravotního pojištění. Žalobkyně přitom odkazuje na pasáž nálezu obsahující disentní stanovisko. Podle žalobkyně se soud prvního stupně s uvedeným odkazem na judikaturu Ústavního soud vypořádal nepřezkoumatelným způsobem. Konečně žalobkyně vytýká soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když není zřejmé, za jaké konkrétní úkony byla náhrada odměn za zastoupení žalované advokátem přiznána. Na základě uvedeného tedy žalobkyně navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, které považuje za správné po hmotněprávní i procesní stránce. Co se týče počátku běhu promlčecí lhůty nad rámec své dosavadní argumentace odkazuje na aktuální závěr Ústavního soudu v usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4412/24, bod 10. a 11., v němž rozhodoval v paralelně řešené a skutkově téměř totožné věci týkající péče poskytnuté dceři žalobkyně. I podle tohoto usnesení nejpozději přijetím rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 146/2014-149 musela žalobkyně vědět, že má nárok z bezdůvodného obohacení a kdo za něj odpovídá. Podle žalované jsou aktuální závěry Ústavního soudu použitelné i na nyní probíhající řízení. Námitka žalobkyně, že v obou souvisejících řízeních mohlo být rozhodnuto odlišným způsobem, je nedůvodná s ohledem na totožný skutkový i právní základ řízení a princip právní jistoty. S ohledem na princip právní jistoty lze dovodit, že žalobkyně se o vzniku potenciálního nároku z bezdůvodného obohacení mohla dozvědět nejpozději v okamžiku vyhlášení uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci pod sp. zn. 70 Co 146/2017. Žalovaná má tedy za to, že se soud prvního stupně se vznesenou námitkou promlčení vypořádal správně. I pokud by promlčecí lhůta pro uplatnění případných nároků žalobkyně vůči žalované neuplynula, nemohla by být žalobkyně ani tak s nárokem úspěšná z důvodů, které žalovaná uplatnila v řízení před soudem prvního stupně, když je nadále přesvědčena, že plnění, které přijala od žalobkyně a které v nynějším řízení požaduje žalobkyně vrátit, není bezdůvodným obohacením, neboť veškeré prostředky byly přijaty jako plnění za jiného – nezletilého syna žalobkyně [jméno FO]. V této souvislosti žalovaná odkazuje na část textu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 436/2019, kterou cituje. Na základě uvedeného dále dovozuje, že nárok na úhradu těchto nákladů ze strany žalované existoval, a proto nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak byl uplatněn žalobkyní, nikdy nevznikl a žalobě tudíž nemůže být vyhověno ani částečně. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

7. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dostatečně objasnil skutkový stav a přijal i správné právní závěry ohledně hmotněprávní povahy nároku žalobkyně a důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení nároku žalobkyně. Odvolací soud se tedy ztotožnil jak s právním posouzením nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení, tak s aplikací starší právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) pro část žalovaného nároku vzniklého za období do [datum] a právní úpravy tohoto institutu pro část nároku vzniklého za období po [datum] podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Správně též soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení rozlišil potřebu aplikace starší úpravy promlčení upravené v § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) pro část nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v období do [datum] a pro část nároku na vydání části plnění jako bezdůvodného obohacení vzniklého po [datum] podle současné právní úpravy promlčení obsažené v § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen: o. z.), kdy tento výklad plně odpovídá soudem prvního stupně aplikovanému přechodnému ustanovení k závazkům z bezdůvodného obohacení vtělenému do § 3028 odst. 1 o. z.

8. Pokud jde o stanovení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nyní žalovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení i v tomto případě soud prvního stupně nepochybil, jestliže tento vztáhnul k datu vyhlášení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. 70 Co 146/2017-149, v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016-82, kde byl projednáván obdobný nárok žalované jako žalobkyně na úhradu zdravotnické péče vůči žalobkyni jako žalované v souvislosti s péčí poskytnutou dalšímu nezletilému dítěti žalobkyně [jméno FO], jestliže nynější zástupce žalobkyně byl u tohoto vyhlášení taktéž jako zástupce žalobkyně jako žalované v řízení prokazatelně přítomen a kdy tento okamžik lze s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu považovat za nejzazší termín pro stanovení počátku běhu promlčecí doby. Tento přístup vychází z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která dovodila, že probíhá-li soudní řízení o rozhodné otázce, lze argumentovat nabytím vědomosti o bezdůvodném obohacení až ukončením tohoto soudního sporu (srov. rozsudky ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 766/2002 a ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 5495/2017). Odvolací soud se za uvedených okolností shodně se soudem prvního stupně neztotožnil s námitkou žalobkyně, že uvedené řízení žilo samostatným právním životem a týkalo se jiného samostatného nároku ohledně úhrad za zdravotní péči druhého z dvojčat žalobkyně (nezletilé dcery [jméno FO]) a nelze je tudíž jakkoli klást do souvislosti s nyní posuzovaným nárokem, týkajícím se vydání bezdůvodného obohacení za přijaté platby ohledně zdravotní péče poskytované nezletilému synu žalobkyně [jméno FO], kdy tato argumentace se jeví, i přes samostatně probíhající řízení ohledně každého z uvedených sourozenců - dvojčat - zvlášť, v uvedeném kontextu ryze účelovou. Lze přisvědčit námitce žalované, že obě nyní žalovanému nároku z titulu bezdůvodného obohacení předcházející řízení (tj. řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016 ohledně úhrady za péči poskytnuté prvnímu z dvojčat nezletilé [jméno FO] a řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 41 C 69/2016 ohledně úhrady za péči poskytnuté druhému z dvojčat nezletilém [jméno FO]) se vyznačovala totožností skutkového stavu obou věcí, mající základ ve společném porodu obou nezletilých spojeným s následnou souběžnou poskytovanou porodní a poporodní péčí o oba novorozence žalobkyně ze strany žalované, kdy jediný rozdíl představuje rozlišení, zda byla péče poskytována uvedené dceři nebo synovi žalobkyně. Námitka žalobkyně, že v obou souvisejících řízeních mohlo být rozhodnuto odlišným způsobem, je tudíž nedůvodná s ohledem na fakticky totožný skutkový i právní základ řízení a žalovanou oprávněné namítaný princip právní jistoty, v jehož smyslu lze dovodit, že žalobkyně se o vzniku potenciálního nároku z bezdůvodného obohacení mohla dozvědět nejpozději v okamžiku vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. 70 Co 146/2017-149.

9. V souvislosti se stanovením počátku běhu promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v posuzované věci je třeba též odkázat na aktuální usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/24 ze dne [datum], týkající se přezkumu již dříve vyhlášeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. 44 Co 89/2023, který potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ohledně úhrad za nezletilou [jméno FO], jehož výsledkem bylo odmítnutí ústavní stížnosti žalobkyně, a které bylo vydáno po vyhlášení nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně. V citovaném usnesení se Ústavní soud bez toho, aniž by rozporoval správnost právního posouzení žalovaného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a po připuštění správnosti stanovení nejzazšího počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení po žalované spojeného s vyhlášením rozhodnutí krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 146/2017-149, v odst. 10 odůvodnění dokonce zabýval otázkou, zda vůbec výsledek předchozího řízení byl rozhodným pro určení počátku běhu promlčecí lhůty a zda promlčecí lhůty nepočaly běžet stěžovatelce (tj. žalobkyni) již dříve. Taktéž se Ústavní soud v bodě 11. odůvodnění negativně vyjádřil i k námitce žalobkyně o novátorském charakteru rozhodnutí krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 146/2017-149, od něhož soud prvního stupně i v nynějším řízení odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty, se závěrem, že tuto skutečnost nelze při posouzení věci považovat za rozhodnou.

10. Podání mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 70 Co 146/2017 (dovolání) vydanému v předchozím řízení u dovolacího soudu (i přes žalobkyní zdůrazňovaný novátorský přístup odvolacího soudu, odlišný oproti dosavadnímu přístupu vyšších soudů k řešení projednávaného nároku žalované v řízení s vysokou požadovanou částkou a souběžně probíhající jiné řízení týkající se obdobného nároku žalované proti dalšímu nezletilému dítěti žalobkyně, v němž soudy taktéž vyčkávaly na výsledek dovolacího řízení) již nebylo důvodem pro pozdější stanovení počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k nyní posuzovanému nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož rozhodnutí dovolacího soudu nebylo z pohledu této právní otázky již určující.

11. Jak již konstatoval odvolací soud v dříve proběhlém odvolacím řízení v rozsudku ze dne [datum] ve věci vedené pod sp. zn. 44 Co 89/2023, za shora popsaného stavu bylo povinností zástupce žalobkyně, aby žalobkyni již po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 77 Co 146/2017-149 ze dne [datum] v předchozím řízení týkajícím se nezletilé [jméno FO] náležitě a s odbornou péčí advokáta upozornil na právní následky spojené s právní mocí tohoto rozhodnutí ve vztahu k žalobkyní již zaplacenému plnění a na rizika spojená s nikoliv včasným uplatněním tohoto nároku vůči žalované. Nic nebránilo zástupci žalobkyně, aby již po vydání cit. rozsudku, vyznívajícího ve prospěch žalobkyně jako žalované a přisvědčujícího její právní argumentaci, z procesní opatrnosti uplatnil samostatnou žalobou nyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení s návrhem na přerušení řízení do doby skončení dovolacího řízení tak, aby běh hmotněprávní promlčecí lhůty k uplatnění tohoto nároku před soudem byl stavěn. Takové jednání by pak bylo podle názoru odvolacího soudu možné považovat za řádný výkon advokacie ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tj. v souladu s povinností chránit a prosazovat oprávněné zájmy klienta. S ohledem na shora učiněný výklad mohl zástupce žalobkyně rizika spojená s případným promlčením nároku žalobkyně v případě vyčkávání až do výsledku odvolacího řízení ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 69/2016, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. 44 Co 165/2018, týkajícího se nároku na úhradu za péči poskytnutou nezletilému [jméno FO], od něhož žalobkyně odvíjí nynější nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které mohlo překročit délku hmotněprávní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení (a skutečností je, že také překročilo, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až dne [datum]), rozumně předvídat. Zástupce žalobkyně tedy neměl po celou dobu odvolacího (byť již dlouho trvajícího) řízení ve věci sp. zn. 44 Co 165/2018, jakož případně i dovolacího řízení ohledně dovolání proti rozsudku v související věci sp. zn. 70 Co 146/2017, zůstat pasivní a za trvání těchto řízení měl skutečnost běhu promlčecí lhůty vést v patrnosti a před uplynutím promlčecí lhůty k uplatnění předmětného nároku žalobkyně před soudem preventivně přikročit.

12. Odvolací soud se též ztotožnil s přiměřenými úvahami soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované nelze za daných okolností, které soud prvního stupně vymezil, považovat za zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Odvolací soud v této souvislosti pro úplnost doplňuje, že v poměrech předchozí právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., která se aplikuje na část nároku vzniklou v souvislosti s úhradami poskytnutými žalobkyní žalované do [datum], lze rovněž dovodit, že výkon práva žalované spočívajícího v uplatnění námitky promlčení není rozporný ani s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Žalovaná se na opožděném uplatnění nároku žalobkyně nijak nepodílela, délku odvolacího řízení ve věci sp. zn. 44 Co 165/2018, jakož i dovolacího řízení v související věci týkající se nároku za péči poskytnutou nezletilé [jméno FO], která překročila běh promlčecí lhůty, nijak nezapříčinila, příčinu nelze spatřovat ani v podání dovolání. V souzené věci tak nelze při uplatnění námitky promlčení žalovaným hovořit o zneužití práva či nemravný výkon práva. Žalovaná též promlčení nároku žalobkyně neuplatnila jako jedinou procesní obranu, když z obsahu jejich vyjádření k žalobě a dalších podání učiněných v celém průběhu řízení před soudem prvního stupně je zřejmé, že souběžně s námitkou promlčení, s dostatečně právně relevantně vyargumentovaným náhledem na stanovení počátku a běhu promlčecí doby a lhůty k uplatnění nároku žalobkyně, uplatnila i přiměřenou procesní obranu spočívající v podrobně vypracovaných námitkách směřujících k vyvrácení důvodnosti žalobního nároku z pohledu hmotněprávní podstaty, tedy nikoliv pouze z pohledu včasnosti jeho uplatnění. Skutečnost, zda byly námitky žalované směřující ke zpochybnění právního základu žaloby důvodné či nikoliv, není v tomto směru podstatná. Konečně lze přisvědčit argumentaci soudu prvního stupně, že výše částky, jejíhož vydání se žalobkyně v tomto řízení domáhá po žalované ve srovnání s částkou, kterou po ní za zdravotnickou péči poskytnutou synu žalobkyně požadovala v přechozím řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 69/2016 žalovaná jako žalobce (612 906 Kč s příslušenstvím), je prakticky zanedbatelná (srov. též přiměřeně argumentaci k rozsahu a charakteru uplatněného práva při uplatnění námitky promlčení shrnutou v rozsudku Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. 30 Cdo 5495/2017). S přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem proto nelze v daném případě považovat námitku promlčení nároku žalobkyně vznesenou žalovanou za uplatnění práva, které by bylo mimo rámec práva žalované na spravedlivý proces.

13. S ohledem na uvedené závěry o důvodnosti uplatněné námitky promlčení mající za následek zamítnutí žaloby v celém rozsahu pak odvolací soud považoval za nadbytečné se podrobněji zabývat důvodností námitky žalobkyně týkající se jí učiněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. [datum], sp. zn. Pl. ÚS 2/15, s nímž se měl soud prvního stupně podle žalobkyně vypořádat nepřezkoumatelným způsobem.

14. Na základě uvedených úvah proto odvolací soud výrokem I. rozsudku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to ve výroku I. ve smyslu § 219 o. s. ř. toliko s doplněním chybějícího konkrétního vymezení projednávaného žalobního nároku, v němž byla žaloba zamítnuta tak, aby obsah výroku naplňoval požadavek ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř., jakož i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jejíž výše odpovídá počtu a charakteru učiněných úkonů na straně zástupce žalované.

15. Namítala-li žalobkyně nepřezkoumatelnost odůvodnění přiznané náhrady nákladů řízení žalované ze strany soudu prvního stupně ve výroku II. jeho rozsudku pro absenci konkrétního popisu jednotlivých šesti úkonů právní služby, za něž byla procesně zcela úspěšné žalované plná náhrada nákladů řízení přiznána, odvolací soud nepovažuje tuto námitku, byť opodstatněnou, za důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně v této části, jelikož z obsahu spisu je jednoznačně zřejmé, že žalovaná podáním na č. l. 93 podrobně označila a vyčíslila jednotlivé náklady řízení její zástupkyně za řízení před soudem prvního stupně (převzetí věci a příprava, odpor proti platebnímu rozkazu, písemné vyjádření ze dne [datum], dvě účasti na jednání u Městského soudu v Brně dne [datum] a dne [datum]), které odpovídají obsahu spisu a jimž soudem prvního stupně vyčíslená náhrada nákladů, včetně příslušných režijních paušálů hotových výdajů a včetně DPH 21 % plně odpovídá. Náhradu odměny zástupce za uvedený konkrétní výčet úkonů v řízení lze pak jednoznačně považovat za účelně vynaložené náklady řízení žalované.

16. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, odvolací soud (shodně s argumentací v bodě 15.) přiznal plně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátkou v plné výši, a to ve smyslu § 224 ve spojení s § 142 o. s. ř., spočívající v náhradě odměny ve výši 4 040 Kč za dva úkony právní služby á 2 020 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) spočívající ve vyjádření k odvolání ze dne [datum] a v účasti zástupce žalované u odvolacího jednání dne [datum], ke každému úkonu pak přísluší režijní paušál hotových výdajů á 300 Kč či á 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT podle toho, zda byl úkon učiněn před anebo po [datum] a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. celkem se jedná o částku ve výši 5 795,90 Kč.

Poučení