17 Co 12/2024 - 151

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] adresa doručovací [adresa] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce], narozený dne [Datum narození zmocněnce], bytem [Adresa zmocněnce] proti žalované: [právnická osoba] se sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] se sídlem [Adresa žalované] adresa doručovací: [Jméno žalované], [jméno zástupce zainteresované osoby] o náhradu škody ve výši 590 869 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 10. 2023, č. j. 11 C 62/2023-95, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e .

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 900 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve [adresa] („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. 11 C 62/2023-95 („dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 590 869 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 590 869 Kč ode dne [datum] do zaplacení, zamítl ( výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 2 810 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ( výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně obsáhlé odvolání, v němž namítla, že postupem soudu byla zbavena svého práva domáhat se náhrady škody, kterou utrpěla vedením neoprávněné exekuce vůči její osobě Exekutorským úřadem [adresa], pod sp. zn. exekutora [číslo jednací] (u Okresního soudu ve [adresa] sp.zn. [číslo jednací]). Soudní moc dle jejího názoru připustila porušení příkazu vnitřní nerozpornosti právního řádu. Nesprávný úřední postup je dle jejího názoru třeba spatřovat v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí, aby k porušení příkazu vnitřní nerozpornosti právního řádu nedošlo. Soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl k důkazu všechna vydaná pravomocná soudní rozhodnutí ve věcech sp. zn. 14 C 175/2007, 8 C 5/2016,[Anonymizováno][číslo jednací] a tyto nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Žalobkyně namítla, že závěry učiněné v těchto rozhodnutích si navzájem odporují. Dle žalobkyně soud do svých skutkových zjištěních nezahrnul výsledek samotného exekučního řízení sp. zn. [číslo jednací]. Další pochybení spatřovala v tom, že soud prvního stupně upřednostnil a převzal nepravdivá „skutková zjištění“ „dotvořená“ soudem v řízení sp. zn. 6 C 9/2018, kde soud vymožení jejího nároku přesměroval na stát, a protože nelze vinu hledat jinde než u oprávněné či u soudů, nezbývá soudům v předmětném řízení než nárok jí přiznat. Žalobkyně připomenula, že její nárok je dán jen, a právě nesprávným úředním postupem. Dále uvedla, že v řízení sp. zn. 6 C 9/2018 o náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč způsobené jí vedením neoprávněné exekuce jejím zaměstnavatelem vůči ní nalézací soud žalobu zamítl a zaměstnavatele vymanil ze zavinění, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dovolání bylo odmítnuto stejně tak jako ústavní stížnost. Podle žalobkyně soudy takovými rozhodnutím porušily příkaz vnitřní nerozpornosti právního řádu, když předběžnou otázku v řízení o náhradu újmy posoudily v rozporu s usnesením exekučního soudu o zastavení exekuce a o zániku vzájemných pohledávek. Žalobkyně s poukazem na judikaturu Ústavního soudu odkázala na svoje legitimní očekávání, že její právo na náhradu škody je právním státem garantováno a že jí bude přiznáno, neboť presumpce správnosti či zákonnosti deklarovaná soudy v řízení sp. zn. 8 C 5/2016 (resp. 12 C 186/2012) na základě níž se nemajetkové újmy po zaměstnavateli nedomohla, byla kladná. Žalobkyně vyslovila názor, že soud svým jednáním porušil její právo na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nerespektoval svou povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle článku 4 Ústavy ČR. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. V doplnění svého odvolání žalobkyně připomenula, že se žalobou domáhá odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tedy nároku spadajícího pod režim zákona č. 82/1998 Sb., což soud prvního stupně naprosto ignoroval. Zdůraznila, že stát nedisponuje právním prostředkem, aby se mohla domoci náhrady škody za způsobenou nemajetkovou újmu v důsledku neoprávněně vedené exekuce proti její osobě. Žalobkyně připomenula, že soud v exekučním řízení svým rozhodnutím jednoznačně označil viníka vedené exekuce, a to zaměstnavatele a zároveň dal vzniknout legitimnímu očekávání, že újma způsobená exekucí ji bude nahrazena jejím zaměstnavatelem. Svého nároku na náhradu nemajetkové újmy se tedy domáhala vůči svému zaměstnavateli v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. 6 C 9/2018, avšak soud zaměstnavatele z této náhrady škody za vedenou exekuci vymanil (vyprostil). Mezi jednotlivými soudními rozhodnutími pak existuje rozkol. Stát tak dle žalobkyně nedisponuje žádným právním prostředkem, kterým by se mohla dobrat svého nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vedenou exekucí. Proto se náhrady v tomto konkrétním případě domoci nemohla, čímž jí státem byla způsobena majetková škoda, která je ekvivalentem této nemajetkové újmy, které by se při správně organizovaném právním systému státu domoci musela. Žalobkyně připomenula, že stát návrh na zahájení exekuce nepodal, tudíž nemá odpovědnost za vedení exekuce, rovněž i ona na prováděné exekuci žádnou vinu nenese, odpovědnosti za vinu na vedení exekuce proti ní se v právním systému ČR domoci nelze. Jediným prostředkem nápravy je proto žaloba na náhradu nemajetkové újmy jako ekvivalentu způsobené nemajetkové újmy vedením exekuce, a to dle zákona č. 82/1998 Sb. z titulu porušení příkazu vnitřní nerozpornosti právního řádu. Žalobkyně vyslovila názor, že pokud by příkaz vnitřní nerozpornosti právního řádu porušen nebyl, hradil by stát tuto majetkovou škodu zaměstnavateli jako nutné výdaje na úhradu nemajetkové újmy žalobkyni. Jestliže příkaz vnitřní nerozpornosti právního řádu porušen byl, hradí stát tuto nemajetkovou škodu přímo žalobkyni. Odvoláním napadené rozhodnutí soudu I. stupně žalobkyně označila za nesprávné a podle jejího názoru bylo rozhodnutím soudu prvního stupně porušeno její základní právo na spravedlivý proces.

4. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že soud prvního stupně se beze zbytku vypořádal s argumentací žalobkyně, že skutková zjištění a z nich učiněné závěry, jakož i právní závěry učiněné soudem prvního stupně považuje za správné. Dle žalovaného žádné z žalobkyní citovaných rozhodnutí jí nemohlo způsobit újmu, kterou tvrdí, a nemohlo v ní založit „legitimní očekávání“, že tato její újma bude nahrazena tím kterým subjektem. Pokud se žalobkyně cítila dotčena vedením exekuce u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [číslo jednací] na základě později zrušených exekučních titulů, měla se domáhat náhrady tvrzené nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími ve smyslu § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. poté, co ke zrušení exekučních titulů došlo. Z úvah exekučního soudu procesního charakteru o zavinění zastavení exekuce nikterak neplyne, že by exekuční soud „vyloučil uplatnit nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně po žalovaném – státu“. Stejně tak nelze z žádného z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 6 C 92/2018 dovodit, že žalobkyni vznikla újma v konkrétní výši, za niž odpovídá stát. Pokud se žalobkyně svobodně rozhodla žalovat oprávněnou z exekuce, pak musela čelit legitimnímu názoru nalézacích soudů v předmětném řízení, že vedení exekuce je oprávněným výkonem subjektivního práva oprávněné nejméně do doby, kdy je exekuční titul zrušen. Žalobkyně namísto toho svaluje vinu neúspěchu s jejím nárokem na orgány veřejné moci a cituje z jednotlivých rozhodnutí z kontextu vytržené pasáže, které interpretuje tak, aby navodila dojem, že soudy osvědčily vznik újmy v její sféře. Žalovaný dále uvedl, že nedůvodnosti žaloby napovídá mimo jiné i způsob, jakým žalobkyně formulovala svůj žalobní nárok. V této souvislosti poukázal žalovaný na rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Uvedla-li žalobkyně v řízení 6 C 9/2018, že byla poškozena na svých osobnostních právech a že v daném řízení soudy vyloučily odpovědnost jejího bývalého zaměstnavatele, pročež je nucena domáhat se dané částky v tomto řízení, měla také v tomto řízení uplatnit zcela totožný nárok, tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v poškození jejích osobnostních práv v režimu zákona č. 82/1998 Sb., což však neučinila. Dle žalovaného není dán jak škodní titul v podobě žalobou tvrzeného nesprávného úředního postupu, tak samotný vznik škody. Absentuje-li ve věci jak nesprávný úřední postup, tak vznik škody, nelze dovozovat ani třetí obligatorní podmínku pro odpovědnost státu za škodu, kterou je příčinná souvislost. Žalovaný připomenul, že k odůvodnění zamítnuté částky v rozsahu 90 869 Kč žalobkyně nepředestřela žádnou argumentaci. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. Odvolací soud posoudil odvolání žalobkyně jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

6. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Žalobkyně se v tomto řízení žalobou ze dne [datum] domáhala vůči žalovanému náhrady škody ve výši 590 896 Kč s poukazem na nesprávný úřední postup Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 9/2018, sp. zn. 12 C 186/2012 a sp. zn. [číslo jednací] v důsledku čehož jí vznikla škoda spočívající v žalované výši. Žalobkyně poukázala na průběh řízení vedeného u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. 6 C 9/2018, kde se domáhala vůči svému zaměstnavateli [právnická osoba] náhrady nemajetkové újmy, která jí byla způsobena vedením exekuce vůči ní, v němž její zaměstnavatel vystupoval jako oprávněný a ona jako povinná. Náhrady nemajetkové újmy se bezúspěšně žalobkyně domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 9/2018, proto se v tomto řízení domáhá úhrady majetkové škody 500 000 Kč, která je ekvivalentem nemajetkové újmy způsobené jí vedením exekuce zaměstnavatelem, a dále další náhrady škody z titulu nákladů uhrazených v rámci celého řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 9/2018.

8. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a nároky žalobkyně neuznával.

9. Soud prvního stupně po provedeném dokazování nárok žalobkyně podřadil pod příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která blíže citoval pod bodem 15 odůvodnění svého rozsudku, a poté dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný v tomto řízení není důvodný. Tvrzení žalobkyně, že jí soud znemožnil komplexem svých rozhodnutí domoci se náhrady, a proto musí existovat jiný způsob, jak stát musí zajistit nároky z nezákonně vedené exekuce, označil za nepřiléhavá. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně je si vědoma, jak měla správně postupovat v momentě, kdy se dozvěděla o zrušení exekučních titulů, na jejichž podkladě byla exekuce proti její osobě vedena, pokud se cítila vedenou exekucí dotčena na svých právech. Chybně trvala i po poučení ze strany soudu na existenci nesprávného úředního postupu jako škodního titulu, ačkoliv tento nijak úspěšně neosvědčila. Soud prvního stupně konstatoval, že exekuční soud správně exekuci k návrhu účastníka zastavil v momentě, kdy Ústavní soud narušil legitimní očekávání zaměstnavatele a zrušil postupně vykonatelné exekuční tituly. Žalobkyně poté chybně jako škůdce označila zaměstnavatele a domáhala se vůči němu náhrady újmy, zamítavé výroky byly potvrzeny na všech soudních úrovních a soud ve zdejším řízení proto nedovodil v komplexu dotčených rozhodnutí nesprávný úřední postup. Soud prvního stupně dále konstatoval, že pokud je výše škody odvozována od nezákonné exekuce a souvisejících zákonných rozhodnutí soudu o nákladech řízení, nemůže se jednat o nesprávný úřední postup soudu, jak se žalobkyně snaží soudu naznačit, čímž absentuje i příčinná souvislost. Žalobkyně se v určité fázi rozhodla, že osobou domnělého škůdce učiní svého zaměstnavatele, a pokud obecné soudy dovodily, že tak učinila neúspěšně, nelze proti komplexu zákonných rozhodnutí poté brojit nynější žalobou, která je postavena na nesprávném úředním postupu. Obdobné odůvodnění přiléhá dle soudu prvního stupně i otázce uplatněných peněžitých nákladů. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně zjevně nikdy nebyla zbavena svého práva domáhat se náhrady škody nebo nemajetkové újmy, od počátku však brojila institutem, který jí nepřinesl na žádné ze soudních soustav užitek. Žalobkyní vytvořený konstrukt o nesprávném úředním postupu v souvislosti se zákonnými rozhodnutími, ve kterých soud neshledal porušení, nelze akceptovat. Proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a na příslušná ustanovení vyhlášky č. 254/2015 Sb. Výrok o lhůtě splatnosti odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. S bližším odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl účastníkům řízení doručen a tito jsou s jeho obsahem seznámeni. Pro rekapitulaci řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí považuje odvolací soud výše uvedené za dostačující.

10. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně se v tomto řízení domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 590 869 Kč jako náhrady majetkové újmy, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 6 C 9/2018 a v navazujících řízeních vedených u Krajského soudu v Brně sp. zn. 70 C 79/2020 a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2162/2021 a dále v souvislosti s exekučním řízením vedeným u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. [číslo jednací]. Odvolací soud připomíná, že žalobkyně neuplatnila, jak opakovaně zdůrazňovala, svůj nárok na náhradu škody z titulu nepřiměřené délky řízení, ale z titulu nesprávného úředního postupu soudu s opakovaným poukazem na porušení zásady vnitřní nerozpornosti právního řádu.

11. Žalovaná částka představovala 500 000 Kč majetkovou újmu, která žalobkyni vznikla jako ekvivalent nemajetkové újmy způsobené jí vedením exekuce vůči ní jejím zaměstnavatelem [právnická osoba] v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. 16 EXE 188/2015 a dále 90 869 Kč představující veškeré náklady řízení, které jí vznikly jí samotné a které musela uhradit svému zaměstnavateli v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. 6 C 9/2018.

12. K žalované částce 90 869 Kč odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobkyní uplatněný nárok na úhradu této částky není důvodný. Jak bylo zjištěno z rozhodnutí vydaných ve věci Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. 6 C 9/2018, byla žaloba žalobkyně na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč rozsudkem Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. 6 C 9/2018 – 172 zamítnuta a žalobkyně byla zavázána k povinnosti zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 64 130 Kč. K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne [datum], č. j. 70 Co 79/2020-219 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 20 570 Kč a pod výrokem III rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 092,49 Kč. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 70 Co 79/2020-219 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 25 Cdo 2162/2021-258 odmítnuto a rovněž tak ústavní stížnost v této věci byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], č. j. III.ÚS 320/2022 odmítnuta. Pokud tedy žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 9/2018 byla neúspěšná a její žaloba byla v této věci pravomocně ke dni 23. 4. 2021 zamítnuta, pak náklady, které žalobkyně v souvislosti s tímto řízením vynaložila (ať již vlastní nebo ty, k jejichž úhradě byla zavázána ve vztahu k žalovanému v tomto řízení), nelze úspěšně požadovat vůči státu z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Výše citovaná rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, Krajského soudu v Brně i Nejvyššího soudu nebyla zrušena, rozhodnutí nabyla právní moci a nejedná se tedy o rozhodnutí nezákonná, z nichž by žalobkyně mohla případně odvíjet své nároky na náhradu majetkové škody v podobě náhrady veškerých nákladů řízení, které v tomto řízení byla nucena vynaložit. Skutečnost, že žalobkyně nebyla v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 9/2018 úspěšná a že její žaloba byla pravomocně zamítnuta, nemůže jít k tíži státu, neboť stát neodpovídá za neúspěch žalobkyně v tomto soudním řízení a nenese tedy odpovědnost za náklady řízení, které byla žalobkyně nucena v tomto řízení sama vynaložit, případně protistraně uhradit. Důvody, pro které byla žaloba žalobkyně v této věci vedené u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. 6 C 9/2018 pravomocně zamítnuta, jsou pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na úhradu částky 90 869 Kč zcela nepodstatné. Odvolací soud tedy uzavírá, že žaloba na zaplacení částky 90 869 Kč byla soudem prvního stupně správně zamítnuta, a proto odvolací soud v této části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně shledal jako věcně správný.

13. Pokud se jedná o žalobkyní uplatněný nárok na úhradu částky 500 000 Kč, pak i v této části shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně žalobu nedůvodnou. Ze skutkových tvrzení žalobkyně obsažených v jejích podáních je zřejmé, že žalobkyně požadavek na úhradu této částky odvozuje od exekučního řízení vedeného vůči ní u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. [číslo jednací], a to na základě exekučních titulů, které byly posléze rozhodnutím Ústavního soudu zrušeny. Jedná se o rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 10. 2013, č. j. 12 C 186/2012-72 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2014, č. j. 15 Co 18/2014-112. Tyto rozsudky byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], č. j. III ÚS. 2703/15. Dle žalobkyně žalovaná částka představuje ekvivalent nemajetkové újmy, jejíž úhrady se neúspěšně domáhala v řízení vedeném proti jejímu zaměstnavateli [adresa] ve výše citované věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 9/2018. Přestože žalobkyně označila žalovanou částku jako majetkovou újmu, jedná se obsahově stále o tutéž částku, kterou neúspěšně požadovala v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 9/2018, tedy představující ve finančním vyjádření nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s vedením exekučního řízení vůči ní pod sp. zn. [číslo jednací] Právní konstrukce uplatněného nároku žalobkyní obsahující označení požadované částky 500 000 Kč jako majetkový ekvivalent nemajetkové újmy je však nesprávná. Skutkově se jedná stále o stejný nárok na náhradu nemajetkové újmy, který podléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Byť exekuční řízení vedené vůči žalobkyni u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. [číslo jednací] bylo zastaveno (přičemž v tomto řízení není rozhodné z jakého důvodu), žalobkyni nic nebránilo v tom, aby se vůči státu domáhala svého nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to ať již z titulu nesprávného úředního postupu či analogicky z titulu nezákonného rozhodnutí tak, jak je tomu např. v případě zahájení trestního stíhání osoby, která byla následně obžaloby zproštěna. Nicméně v obou případech by bylo třeba respektovat ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 89/1998 Sb., podle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčuje za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Počátek šestiměsíční lhůty, kdy se poškozená v daném případě o nemajetkové újmě vzniklé jí vedením exekuce vůči ní dozvěděla, je třeba počítat ode dne právní moci usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 1. 2017, č. j. [číslo jednací], kterým byla exekuce vedená vůči ní zastavena. Právní moc tohoto usnesení nastala dnem 18. 2. 2017. Jestliže tedy žalobkyně svůj nárok na nemajetkovou újmu (byť označenou jako újmu majetkovou) uplatnila u žalovaného podáním ze dne 1. 11. 2022 a u soudu prvního stupně až dne 21. 3. 2023, učinila tak po uplynutí zákonné promlčecí doby. Tudíž její žaloba musela být s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným zamítnuta. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v zamítavé části ohledně žalované částky 500 000 Kč s požadovaným zákonným úrokem z prodlení. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že námitku promlčení nároku žalobkyně vznesenou žalovaným neshledal jako námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný se žádným způsobem nepodílel na tom, že žalobkyni promlčecí doba uplynula, nijak žalobkyni nebránil v uplatnění jejího práva a ani žalobkyni neutvrzoval v tom, že její nárok bude uspokojen.

14. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud uvádí, že i kdyby přistoupil na právní konstrukci žalobkyní uplatněného nároku ve výši 500 000 Kč, že se jedná o majetkovou újmu představující ekvivalent nepřisouzené jí nemajetkové újmy, požadované po [adresa] v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. 6 C 9/2018, pak i v tomto případě by bylo třeba žalobu zamítnout pro absenci příčinné souvislosti mezi vznikem takto tvrzené škody a nesprávným úředním postupem soudu, případně nezákonným rozhodnutím. Jestliže se žalobkyně rozhodla v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. 6 C 9/2018 žalovat o náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč z důvodu bezdůvodně vedené exekuce vůči ní [adresa] a pokud byla se svojí žalobou neúspěšná (což je zřejmé z již výše citovaných pravomocných soudních rozhodnutí vydaných v této věci), pak za její neúspěch v tomto řízení nenese odpovědnost stát. V postupu soudů ve věci sp. zn. 6 C 9/2018, který vyústil ve vydání pravomocných rozsudků v neprospěch žalobkyně, nelze spatřovat nesprávný úřední postup, který by měl vést ke vzniku majetkové újmy žalobkyni jako ekvivalentu nemajetkové újmy, kterého se v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 9/2018 nedomohla. Za neúspěch žalobkyně v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 9/2018 nenese odpovědnost stát a v postupu soudů v této věci, která byla ukončena pravomocnými rozsudky, které nebyly zrušeny vyššími instancemi, nelze spatřovat jak nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí. Tudíž i kdyby odvolací soud přistoupil na právní konstrukci žalobkyně, že jde o škodu majetkovou, nejednalo by se o škodu, za kterou by žalobkyni odpovídal žalovaný.

15. K žalobkyní v rámci odvolacího řízení předloženému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 100/2023-192 odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí je na projednávanou věc zcela neaplikovatelné, neboť vychází ze zcela jiných skutkových okolností případu, než je tomu v daném případě. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 100/2023-192 řešil otázku náhrady nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni z titulu nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, přičemž byl shledán nesprávný úřední postup státu a žalobkyni bylo přiznáno ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. finanční odškodnění. V daném případě se však žalobkyně nedomáhá náhrady nemajetkové újmy vzniklé jí v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, ale ze zcela jiných důvodů. Proto je žalobkyní předložené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro danou věc nepoužitelné.

16. Odvolací soud s přihlédnutím k výše uvedenému shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

17. Podle ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznal odvolací soud úspěšnému žalovanému vůči neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za tři úkony nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Úkony představují písemné podání ve věci samé – vyjádření k odvolání (§ 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb)., přípravu účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem (§ 1 písm. b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Za tyto tři úkony po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) po 300 Kč přísluší žalovanému náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové částce 900 Kč.

18. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení