17 Co 132/2025 - 118

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta], [tituly za jménem]. se sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO: [IČO žalovaného] se sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] se sídlem [adresa] o zaplacení 241 577,23 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2025, č. j. 48 C 278/2023-74, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II., v části výroku III. ohledně částky 150 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jakož i ve výrocích IV. a V. p o t v r z u j e .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 333 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno zástupce zainteresované osoby] advokáta, se sídlem v [adresa].

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. 48 C 278/2023-74 ( „dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že řízení co do částky 10 170,23 Kč zastavil (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 45 454 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 454 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II), žalobu co do zaplacení částky 150 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 150 705 Kč od [datum] do zaplacení a částky 18 748 Kč zamítl (výrok III) a dále zamítl žalobu co částky 16 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 500 Kč od [datum] do zaplacení (výrok IV). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 35 773 Kč (výrok V).

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobce i žalovaný odvolání.

3. Odvolání žalobce dle jeho obsahu směřovalo do zamítavých výroků ohledně částky 150 705 Kč a 16 500 Kč (výrok III a IV) a do závislého výroku o náhradě nákladů řízení (výrok V). Žalobce nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že opravu poškozeného vozidla je možno provádět pouze za použití nových originálních dílů v autorizovaném servisu, neboť jedině tak lze zajistit plné obnovení původního majetkového stavu. Žalobce uvedl, že Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3154/2022 povinnosti užití oficiálních dílů nevyjádřil. Dle jeho názoru je tvrzení, že poškozené vozidlo musí být opravováno v autorizovaném servisu zcela mylné, neboť pokud bylo vozidlo po celou dobu opravováno v neautorizovaných servisech, je jeho oprava v neautorizovaném servisu zcela adekvátní a opodstatněná. Tímto je tak dodržen požadavek uvedení do předešlého stavu před nehodou. Povinnost vycházet z ceníku oficiálního servisu nevyžaduje žádný právní servis. Žalobce vyslovil názor, že náklady na opravu jeho poškozeného vozidla zcela jistě nedosahovaly hodnoty před poškozením (nedosahovaly ani 90 % jeho ceny), když navíc Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připouští i hranici ekonomičnosti opravy přesahující 30 % obvyklé ceny. Dle žalobce předmětná pojistná událost byla žalovaným jako totální škoda vyřešena neoprávněně a měla mu být přiznána náhrada škody i v zamítnuté výši. Žalobce poukázal na korespondenci se žalovaným a na skutečnost, že soud se nevypořádal s tím, že mu žalovaný oznámil nesprávnou hodnotu srovnatelných vozů, a poté si nechal vyhotovit expertýzu na 337 000 Kč. Dle jeho názoru tvrzení profesionála v oboru by mělo být závazné. Žalobce dále poukázal na pokles obvyklé ceny poškozeného vozidla způsobený v důsledku havárie. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit mu částku 150 000 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a dále částku 16 500 Kč, rovněž se zákonným úrokem z prodlení včetně nákladů řízení.

4. Žalovaný ve svém odvolání směřujícím do výroku II a do závislém výroku o náhradě nákladů řízení vyslovil nesouhlas se soudem akceptovanou obvyklou cenou denního nájemného za náhradní vozidlo pronajaté si žalobcem, když tuto označil za nepřiměřeně vysokou. Žalovaný poukázal na nezbytnost zohlednit časové hledisko pronájmu i aspekt klesání obvyklých sazeb na trhu při dlouhodobějším pronájmu a k tomuto předložil expertýzu č. [číslo] z níž vyplývá obvyklá cena denního nájemného při nájmu vozidla v délce přesahující 28 dnů, maximálně ve 2 433 Kč včetně DPH. Tyto podklady soud prvního stupně dle žalovaného nijak nezohlednil a přistoupil ke stanovení ceny denního nájemného na částku 2 900 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně je dle názoru žalovaného v této části nepřezkoumatelný. Sazba 2 900 Kč za den představuje dle jeho názoru sazbu vyšší, než je běžný standard pro vozidla obdobné kategorie při pronájmech delšího charakteru. Žalovaný vyslovil názor, že nelze akceptovat, aby hradil jakoukoliv cenu nájemného, kterou se žalobce jako poškozený rozhodne akceptovat. Každý poškozený by si dle žalovaného měl počínat tak, aby jeho jednání nesměřovalo k obohacování se na úkor odpovědnostního pojistitele. Žalovaný tak měl racionálně zvážit přiměřenost sjednané denní sazby za určité základní orientace na trhu. Při posuzování účelnosti a hospodárnosti vynaložených nákladů je třeba zohlednit i skutečnost, že při dlouhodobém nájmu vozidla dochází k obvyklému poklesu denní sazby nájemného. Účelové navyšování nákladů na úkor pojistitele je dle žalovaného nepřípustné. V této souvislosti žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2043/17. Žalovaný uzavřel, že částka vyplacená žalobci 2 130 Kč na den je nadhodnocena, neboť na základě jím provedeného průzkumu trhu bylo zjištěno, že obvyklá denní sazba nájemného pro vozidlo stejného typu a obdobného stáří jako poškozené vozidlo se pohybuje v rozmezí 1 100 až 1 500 Kč za den. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud žalobu i co do částky 45 454 Kč s příslušenstvím zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že žalobce teprve v odvolání uvádí, že vozidlo bylo po celou dobu opravováno v neautorizovaném servise, což nijak neprokazoval. Dle žalovaného byla pojistná událost řádně a zákonně likvidována jako totální škoda. Žalovaný uvedl, že nechal zpracovat znalecký posudek, na jehož základě byla stanovena obvyklá hodnota vozidla před nehodou na částku ve výši 337 000 Kč. Náklady na uvedení vozidla do původního stavu činily 465 785,10 Kč, tedy podstatně více, než činila obvyklá cena vozidla a oprava vozidla tak představovala překážku hospodářské povahy, která znemožňovala uvedení do původního stavu ve smyslu § 2951 občanského zákoníku. V důsledku toho žalovaný přistoupil ke stanovení výše pojistného plnění jako rozdíl mezi obvyklou hodnotou vozidla před nehodou a hodnotou zbytkovou, čímž dospěl k částce 151 000 Kč, kterou také žalobci vyplatil. Žalovaný připomenul, že pro určení účelnosti nákladů je třeba vycházet z technologicky správného postupu, který zaručuje jedině autorizovaný servis, přičemž oprava v neautorizovaném servisu, jakkoliv levnější, nezajišťuje, že vozidlo bude uvedeno do stavu, jako by ke škodní události nedošlo. Oprava pomoci neoriginálních dílů, resp. v neautorizovaném servise nemůže zaručit, že hodnota vozidla bude obnovena v plném rozsahu. Žalovaný uzavřel, že považuje za důvodné, aby náklady na opravu vozidla vycházely z ceníku autorizovaného servisu, neboť jedině tak lze zajistit plné obnovení původního majetkového stavu. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2651/2021 označil za nepřiléhavé na daný případ. Žalovaný vyslovil nesouhlas s tvrzením žalobce, že souhlasil s úhradou opravy do částky ve výši 430 000 Kč, neboť v emailové korespondenci s žalobcem mu sdělil hodnotu vozidla stanovenou pouze odhadem, přičemž žalobce výslovně upozornil, že sdělení nepředstavuje příslib plnění a že se jedná pouze o informativní zprávu vztahující se k vnitřnímu vyhodnocení ekonomičnosti opravy vozidla. Dle žalovaného je zřejmé, že částka 430 000 Kč není limitem pro vyplacení pojistného plnění a není výsledkem komplexního šetření pojistné události. Na základě takto poskytnuté informace žalobce nemohl být dle v dobré víře, že mu bude částka 430 000 Kč vyplacena. Žalovaný připomenul, že v dané věci se jednalo o komplikovaný případ, kdy proběhlo hned několik prohlídek poškozeného vozidla, přičemž ve věci bylo nutno zpracovat znalecký posudek z důvodu nesrovnalostí ohledně hodnoty poškozeného vozidla a současně s cílem chránit co nejvíce zájmy poškozeného. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud výroky III, IV a V potvrdil a aby mu byly přiznány náklady řízení.

6. Odvolací soud posoudil odvolání obou účastníků jako včas podaná, podaná osobami oprávněným k podání odvolání, jako přípustná a řádná (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech jsou odvolání podřaditelná pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

7. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III v části týkající se zamítnutí žaloby co do částky 150 705 Kč s příslušenstvím, ve výroku IV, jakož i V, a poté dospěl k závěru, že odvolání žádného z účastníků není důvodné. Předmětem přezkumu odvolacího soudu nebyl výrok I. a zamítavý výrok ohledně částky 18 748 Kč (výrok I.), neboť tyto výroky nebyly odvoláním napadeny.

8. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 150 705 Kč jako rozdílu mezi částkou 301 705 Kč představující náklady na opravu jeho poškozeného vozidla dle expertýzy č. [číslo] zpracované [tituly před jménem] [jméno FO] a částkou 151 000 Kč, která mu byla žalovaným již jako pojistné plnění vyplacena. Dále se domáhal zaplacení částky 45 454 Kč z titulu dosud neuhrazeného nájmu za náhradní vozidlo, přičemž i tato částka představovala rozdíl mezi částkou, kterou za pronájem vozidla sám uhradil a kterou mu žalovaný z titulu pojistného plnění vyplatil. Dále žalobce požadoval po žalovaném uhradit částku 16 500 Kč, představující jsou náklady, které vynaložil na vyhotovení dvou expertýz. Úhrady uvedených částek se žalobce po žalovaném domáhal s poukazem na skutečnost, že dne 29. 12. 2021 došlo k dopravní nehodě, při níž byl poškozen jeho osobní automobil tovární značky [název] registrační značky [SPZ], přičemž toto poškození bylo způsobeno vozem tovární značky [název], registrační značky [SPZ], které bylo pojištěno u žalovaného. Likvidace této pojistné události byla žalovaným řešena formou totální škody, s čímž žalobce nesouhlasil a s poukazem na průběh šetření dopravní nehody žalovaným, na korespondenci, která mezi nimi proběhla a na krácení pojistného plnění se domáhá v tomto řízení vydání rozsudku, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu výše specifikované částky.

9. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a poukazoval na skutečnost, že k určení obvyklé ceny vozidla před jeho poškozením nechal vypracovat znalcem [jméno FO] znalecký posudek č. [číslo], který určil obvyklou cenu vozidla před dopravní nehodou ve výši 337 000 Kč. Poté, co žalovaný provedl čtyři prohlídky vozidla dospěl k závěru, že náklady na uvedení poškozeného vozidla do původního stavu by činily částku 465 785,10 Kč, přičemž takovouto opravu nebylo možno považovat za ekonomickou, tudíž po zjištění zbytkové hodnoty poškozeného vozidla dle výsledku online kauce ve výši 186 000 Kč žalobci vyplatil pojistné plnění ve výši 151 000 Kč. Žalovaný konstatoval, že je nutné vycházet z ceny opravy v autorizovaném servisu, neboť pouze oprava v takovém servisu může zaručit, že poškozené vozidlo bude uvedeno do původního stavu a pouze z takové kalkulace lze vycházet. K vyplacenému nájemnému za náhradní vozidlo žalovaný uvedl, že žalobci vyplatil odpovídající denní nájemné ve výši 2 130 Kč. Náklady na vyhotovení expertýz nepovažoval žalovaný za účelně vynaložené.

10. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které podrobně v odůvodnění svého rozsudku popsal, shledal žalobu co do částky 45 454 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8. 3. 2023 do zaplacení jako důvodnou, přičemž tuto částku pod výrokem II žalobci vůči žalovanému přiznal a ve zbývající části žalobu zamítl, viz výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně.

11. Soud prvního stupně konstatoval, že nárok žalobce coby poškozeného při dopravní nehodě vyplývá z ustanovení § 6 a 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, přičemž žalobce má z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla přímý nárok vůči pojistiteli škodního vozidla, u kterého žalobce také svůj nárok prokazatelně uplatnil a žalovaný byl povinen uplatněnou pojistnou událost šetřit. Soud prvního stupně dále uvedl, že škoda se primárně nahrazuje uvedením poškozené věci do původního stavu a že z provedeného dokazování vyplynulo, že náklady na opravu poškozeného vozidla by převyšovaly obvyklou cenu vozidla před poškozením, tudíž provedení takové opravy je neekonomické a jedná se o tzv. totální škodu. Výše obvyklé ceny vozidla před jeho poškozením nebyla mezi stranami sporná, sporná mezi stranami zůstala výše nákladů na jeho opravu a od toho se odvíjející způsob likvidace předmětné pojistné události. Soud prvního stupně poukázal na princip plného odškodnění, který akcentuje judikatura Ústavního soudu a vyslovil názor, že při respektování tohoto principu je nutné provádět opravu pouze za použití nových originálních dílů v autorizovaném servisu, přičemž žalobcem předložená expertýza při stanovení ceny opravy předmětného poškozeného vozidla vycházela sice z ceny nových originálních dílů, ale z opravy prováděné v neautorizovaném servisu. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný při řešení pojistné události postupoval při svém závěru o tzv. totální škodě správně, vycházeje při tom z ceny předpokládané opravy vozidla stanovené znaleckým posudkem ohledně ceny opravy v autorizovaném servisu a z ceny nových originálních dílů. Soud prvního stupně připomenul, že žalobce ani dle poučení dle § 118a odst. 1 a 3 neprokázal, že se způsobem řešení formou totální škody nesouhlasil a neprokázal také, v jakém rozsahu a s jakým nákladem bylo předmětné vozidlo opraveno. Žalobu ohledně částky 150 705 Kč proto soud prvního stupně zamítl (výrok III). K nároku žalobce na úhradu nákladů za zapůjčení náhradního vozidla soud prvního stupně uvedl, že nebyla sporná doba využívání tohoto vozidla od 4. 1. 2022 do 3. 3. 2022, pokud se jedná o rozporovanou denní částku za pronájem náhradního vozidla ve výši 2 900 Kč soud prvního stupně uvedl, že žalobce nemohl mít po vzniku pojistné události zcela logicky vědomost o tom, jak dlouho bude pojistná událost řešena, popřípadě, jak dlouho bude oprava vozidla prováděna. Argumentaci žalovaného ohledně nižších částek za pronájem v tomto kontextu shledal soud prvního stupně za nepřiléhavou. Podle soudu prvního stupně realitě běžného života neodpovídá, aby žalobce, který vznik škody nezavinil a pojistnou událost nezpůsobil, byl nucen pro zachování své kvality života provádět komplikované a náročné šetření za účelem zjištění nejnižší ceny. Nárok žalobce na zaplacení částky 45 454 Kč shledal soud prvního stupně jako důvodný. Nedůvodný však shledal nárok žalobce na úhradu požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 18 748 Kč a v této části žalobu zamítl. Podrobně zdůvodnil datum, od kterého přiznal žalobci úrok z prodlení z přisouzené částky 45 545 Kč. Rovněž tak soud prvního stupně zdůvodnil zamítnutí žaloby ohledně úhrady částky 16 500 Kč s příslušenstvím za vyhotovení dvou expertýz a v závěru odůvodnění rozsudku podrobně zdůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení.

12. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci řádné dokazování, které plně postačuje pro rozhodnutí ve věci, a z provedených důkazů vyvodil správné skutkové i právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. S ohledem na podrobné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na ně odvolací soud odkazuje.

13. Pokud se jedná o skutkovou stránku věci, nebylo v řízení mezi účastníky sporu o tom, že dne 29. 12. 2021 došlo k dopravní nehodě, při níž byl poškozen osobní automobil tovární značky [název] registrační značky [SPZ], ve vlastnictví žalobce, přičemž dopravní nehodu způsobil řidič vozidla tovární značky [název] registrační značky [SPZ], které bylo pojištěno u žalovaného. Škodná událost byla žalovanému řádně nahlášena a žalovaný provedl šetření pojistné události, pojistnou událost vyřídil jako totální škodu, a poté co stanovil hodnotu vozidla ke dni pojistné události částkou 337 000 Kč a hodnotu zbytku vozidla částkou 186 000 Kč, žalobci vyplatil rozdíl těchto částek ve výši 151 000 Kč. Tento způsob vyřízení pojistné události žalobce rozporoval s poukazem na expertýzy vyhotovené [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že mu měla být vyplacena další částka 150 705 Kč. Cena opravy byla stanovena zmíněnou experýtzou [tituly před jménem] [jméno FO] částkou 301 705,05 Kč při použití originálních dílů a opravy vozidla v neautorizovaném servisu. Dle žalobce bylo vozidlo opravitelné za částku 301 705,05 Kč, tudíž za částku nižší, než nebyla hodnota vozidla před jeho poškozením, a proto pojistná událost neměla být řešena jako totální škoda. S tímto názorem žalovaného se odvolací soud shodně jako soud prvního stupně neztotožnil.

14. Podle ustanovení § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu, není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

15. V daném případě bylo třeba poškozené motorové vozidlo žalobce uvést do původního stavu jak co do jeho vzhledu, ale i do jeho funkční způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích. Je zcela logické, že při opravě staršího poškozeného vozidla není možno provést jeho opravu tak, aby vozidlo bylo po opravě ve zcela totožném stavu jako před poškozením např. za použití starších, opotřebených, a nikoliv originálních dílů (s čímž by nepochybně poškozený nesouhlasil), a opravu vozidla je pak třeba provést za použití nových náhradních dílů. Případné zhodnocení poškozeného vozidla použitím těchto nových náhradních dílů a případné vypořádání tohoto zhodnocení vozidla je pak otázkou jinou. Stejně tak je dle názoru odvolacího soudu třeba při odškodňování škody za opravu vozidla postupovat dle ceny opravy v autorizovaném servise, a to přesto, že cena opravy vozidla v neautorizovaném servise by mohla být nižší. Je především v zájmu poškozeného, aby jeho poškozené vozidlo bylo opraveno za použití nových originálních náhradních dílů a byla mu poskytnuta náhrada za opravu vozidla dle ceníku v autorizovaném servise. Nepochybně není v zájmu poškozeného, aby mu byla vyplacena náhrada za opravu vozidla pouze ve výši, kterou by si účtoval neautorizovaný servis. Je tomu však i v zájmu pojišťovny, která provádí odškodnění poškozeného, neboť pojišťovna má v takovém případě jistotu (a stejně tak i poškozený), že oprava bude účtována dle jednotného ceníku stanoveného automobilkou pro opravu konkrétních vozidel. Navíc po žalovaném jako pojišťovně škodícího vozidla nelze spravedlivě požadovat, aby cenu opravy zjišťovala u neautorizovaných servisů a v odškodňování havarovaných vozidel vystupovala nejednotně-v některých případech odškodňovala opravy vozidel v autorizovaných servisech a v některých případech v servisech neautorizovaných tak, jak by to případně bylo v danou chvíli pro toho, kterého z účastníků výhodné. Nepochybně by pak docházelo k situacím, že řada poškozených by s odkškodněním opravy vozidla dle kalkulace opravy v soukromých servisisech (je pak otázkou ve kterých) by s touto cenou nesouhlasila s tím, že chce mít vozidlo opraveno v autorizovaném servise a nikoli neautorizovaném a že tak cena za opravu bude vyšší. Jestliže tedy žalovaný stanovil náklady na opravu vozidla v autorizovaném servise dle své kalkulace částkou 465 785,10 Kč, pak je zcela logické, že při obvyklé ceně vozidla před jeho poškozením ve výši 337 000 Kč shledal zcela důvodně opravu jako ekonomicky neúčelnou a předmětnou škodu na vozidle posoudil jako totální škodu. Pokud žalobce argumentoval poukazem na expertýzu zpracovanou znaleckou kanceláří [tituly před jménem] [jméno FO], který stanovil náklady na opravu vozidla částkou 301 705,05 Kč, kdy je počítáno s opravou v neautorizovaném servise, pak v této souvislosti je třeba poukázat i na skutečnost, že sám [tituly před jménem] [jméno FO] v této expertýze připustil, že náklady na opravu jsou stanoveny na základě podkladů bez demontáže a proměření jednotlivých částí a vzhledem k rozsahu poškození nelze proto vyloučit navýšení nákladů na opravu po demontáži a proměření jednotlivých částí, přičemž skutečné náklady na opravu se mohou lišit v kladném i záporném směru od stanovené hodnoty výpočtem. Dle názoru odvolacího soudu tato expertýza [tituly před jménem] [jméno FO] nemá pro rozhodnutí ve věci žádnou právní relevanci. Výše uvedené odvolací soud uvádí nad rámec závěrů učiněných soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, zejména pod body 48 – 56, když s těmito závěry se v celém rozsahu ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že z korespondence mezi žalobcem a žalovaným ohledně řešení předmětné pojistné události nelze dovodit žádný závazný příslib žalovaného žalobci ohledně obvyklé ceny poškozeného vozidla před jeho poškozením či ohledně způsobu odškodnění a výše plnění. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 150 705 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

16. Pokud se jedná o částku 18 748 Kč uvedenou v zamítavém výroku III rozsudku soudu prvního stupně, pak v této části nebyl výrok III odvolacím soudem přezkoumáván, neboť nebyl odvoláním žalobce napaden a v této části nabyl samostatně právní moci, když se jednalo o samostatný nárok a § 206 odst. 2o.s.ř.

17. Pokud se jedná o přísudečný výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 45 454 Kč, což jsou náklady, které vynaložil žalobce na zapůjčení náhradního vozidla na dobu od 4. 1. 2022 do 3. 3. 2022, pak odvolací soud uvádí, že v souladu se soudem prvního stupně shledal v této části nárok žalobce jako důvodný.

18. Žalovaná částka 45 454 Kč představovala, jak již bylo výše uvedeno, náklady, které žalobce vynaložil za zapůjčení náhradního vozidla po výše uvedenou dobu, přičemž délka, po kterou měl žalobce toto náhradní vozidlo zapůjčené, nebyla žalovaným zpochybňována. Žalovaný pouze zpochybňoval výši nájemného, které žalobce uhradil za zapůjčené náhradní vozidlo, přičemž žalovaný poukazoval na nepřiměřenou výši tohoto nájemného s poukazem na provedené vlastní šetření a na předloženou expertýzu č. [číslo] a na neúčelnost žalobcem vynaložených nákladů. Žalovaný připomenul zásadu hospodárnosti a na nepřípustnost účelového navyšování nákladů na úkor pojistitele.

19. Je sice pravdou, že žalovaný doložil, že kvalitativně odpovídající vozidlo vozidlu poškozenému bylo možno zapůjčit za částku nižší, než 2 900 Kč měsíčně, přičemž obecně je známo, že v případě dlouhodobého pronájmu vozidla bývá nájemné zpravidla nižší, než u pronájmu krátkodobého, nicméně odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce nemohl mít vědomost o tom, jak dlouho bude pojistná událost řešena, případně zda a jak dlouho bude oprava prováděna, přičemž lze akceptovat i názor soudu prvního stupně, že neodpovídá realitě běžného života, aby žalobce, který vznik škody nezavinil a pojistnou událost nezpůsobil, byl nucen pro zachování své kvality života provádět komplikované a náročné šetření za účelem zjištění nejnižší ceny. Takovýto postup dle názoru odvolacího soudu nelze po žalobci jako po poškozeném spravedlivě požadovat. Se soudem prvního stupně se lze ztotožnit i v tom, že pronájem náhradního vozidla žalobcem po dobu šetření pojistné události byl účelný, a v jednání žalobce, který nezjišťoval, zda, kdy a za jakých podmínek by bylo možno sjednat nájemné náhradního vozidla nižší nelze spatřovat účelové navyšování nákladů. V tomto jeho jednání nelze spatřovat nepoctivost. Odvolací soud tedy shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II jako správný, a proto jej rovněž potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

20. Jako věcně správný shledal odvolací soud i výrok IV ohledně zamítnutí částky 16 500 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem, když tato částka představovala náklady, které vynaložil žalobce na zpracování dvou expertýz. Kromě zamítnutí tohoto nároku se odvolací soud ztotožnil se závěry uvedenými pod bodem 63 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV rovněž jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, když navíc dodává, že žalobcem předložené expertýzy nevedly k vyhovění jeho nároku.

21. Jako věcně správný odvolací soud potvrdil i výrok V rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

22. Podle ustanovení § 142 odst. 2 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

23. Předmětem odvolacího řízení byla celková částka 212 659 Kč (částka 45. 454 Kč obsažená ve výroku II, částka 150 705 Kč obsažená ve výroku III a částka 16 500 Kč obsažená ve výroku IV.). Odvolání žalobce směřovalo do zamítnuté částky 150 705 Kč a 16 500 Kč, přičemž v tomto rozsahu úspěšný nebyl a odvolání žalovaného směřovalo do výroku II ohledně částky 45 454 Kč, přičemž ani žalovaný se svým odvoláním úspěšný nebyl. Žalobce tak byl se svým odvoláním úspěšný pouze v rozsahu 21,37 % ve vztahu k částce 212 659 Kč a neúspěšný co do rozsahu 78,62 %. Po odečtení úspěchu a neúspěchu účastníků pak více úspěšnému žalovanému přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu 57,3 %. Náklady odvolacího řízení představují odměnu advokáta žalovaného za tři úkony právní služby, a to za podané písemné odvolání, vyjádření k odvolání žalobce a účast u odvolacího jednání dne 16. 12. 2025. Při stanovení tarifní hodnoty bylo vycházeno z ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. účinné do 31. 12. 20125, podle kterého při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Za tarifní hodnotu tedy byla považována částka 212 659 Kč, přičemž odměna za jeden úkon právní služby stanovená z této tarifní hodnoty (§ 7 bod 6 advokátního tarifu) činí 9 180 Kč. Za tři úkony právní služby pak činí odměna advokáta žalovaného částku 27 540 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 3x 450 Kč režijní náhradu hotových výdajů na výše uvedené tři úkony právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 1 350 Kč. K součtu částek 27 540 Kč a 1 350 Kč bylo třeba připočítat 21 % daň z přidané hodnoty, neboť daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení a zástupce žalovaného doložil, že je plátcem této daně (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Výsledná částka pak činí 34 957 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 2 273 Kč jako soudní poplatek zaplacený žalovaným z odvolání a výsledná částka pak činí 37 230 Kč. Z této částky pak přísluší žalovanému 57,3 %, tedy částka 27 333 Kč. Tato částka byla žalovanému přiznána vůči žalobci jako náhrada nákladů odvolacího řízení. Lhůta k plnění a místo plnění vyplývají z ustanovení § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení