17 Co 142/2024 - 190

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: obec [jméno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0]/[jméno] o určení vlastnického práva k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2024 č. j. 10 C 80/2023-146 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před okresním soudem ve výši 24 684 Kč.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 10 466,50 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo], nově odděleného pozemku parc. č [číslo], který vznikl oddělením z pozemku parc. č. [číslo] dle geometrického plánu č. [hodnota] ze dne 26. 5. 2026, a nově odděleného pozemku parc. č. 280/9, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. [číslo] dle téhož geometrického plánu, vše v katastrálním území [adresa] (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku částku 37 026 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vyložil, že má na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobcovi právní předchůdci [jméno FO] a [jméno FO] koupili od žalované na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1996 pozemky parc. č. [číslo] a 51/7 v katastrálním území [adresa], postavili na nich dům, který byl spolu s oplocením kolaudován dne 23. 7. 2004. Posléze bylo zjištěno, že oplocení bylo částečně postaveno na pozemcích ve vlastnictví žalované, po upozornění na tuto skutečnost byla dne 16. 5. 2018 uzavřena směnná smlouva a s právními předchůdci žalobce bylo předjednáno, že oplocení posunou. K tomu však nedošlo, protože kupní smlouvou ze dne 22. 6. 2018 [jméno FO] a [jméno FO] převedli pozemky parc. č. st. [číslo] (jehož součástí je stavba č. p. [číslo]), parc. č. st. [číslo] (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.), parc. č. [číslo], parc. č. 51/7, parc. [číslo] a parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] [jméno FO], která je následně kupní smlouvou ze dne 12. 8. 2020 převedla žalobci. Ten vychází z přesvědčení, že pozemky tvořící předmět tohoto řízení, které vznikly zaměřením skutečné polohy oplocení na sporném rozhraní, nabyl po započtení vydržecí doby jeho právních předchůdců řádným, případně mimořádným vydržením. Po právním posouzení věci okresní soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro vydržení sporných pozemků žalobcem či jeho právními předchůdci splněny nebyly. Poukázal především na právní úpravu zahrnutou v ustanoveních § 1089, § 1090 odst. 1 a 2, § 1092, § 1095, § 1096, § 3028 odst. 2 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalobce nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům řádným vydržením, a to bez ohledu na to, zda jeho právní předchůdci byli jejich poctivým držiteli. Za ty – případně terminologií zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), za oprávněné držitele – však okresní soud [jméno FO] a [jméno FO] nepovažoval. V roce 1996 totiž nabyli od žalované pozemky, které byly v příslušné kupní smlouvě jasně specifikovány – její součástí byl geometrický plán, jenž přesně stanovil hranice pozemků. Oplocení však vybudovali podle svého odhadu a uvážení a bez vytyčení hranic v terénu podle geometrického plánu, což dle mínění okresního soudu vylučuje oprávněnou držbu ve smyslu ustanovení § 130 obč. zák. Kdyby tito právní předchůdci žalobce oprávněnými držiteli sporných pozemků byli, pak by ovšem k vydržení vlastnického práva došlo ještě v době, kdy vlastnili ostatní pozemky. Žalobce by si v takovém případě nemohl započíst do vydržecí doby dobu držby těchto právních předchůdců. Vydržecí doba by se ve vztahu k pozemkům tvořícím předmět tohoto řízení mohla počítat až od doby, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy s [jméno FO], která se ujala držby pozemků v rozsahu jejich oplocení. Od 22. 6. 2018 však dosud desetiletá vydržecí doba uplynout nemohla, k řádnému vydržení žalobcem proto dojít nemohlo. Okresní soud neshledal za naplněné ani zákonné podmínky pro mimořádné vydržení. Dosud především nemohla uplynout zákonem požadovaná dvacetiletá vydržecí doba. Okresní soud totiž za den, kdy se [jméno FO] a [jméno FO] ujali držby sporných pozemků, pokládal den místního šetření při kolaudaci, tedy 19. 7. 2004, kdy již nově postavené oplocení stálo. Považoval totiž za nevěrohodnou výpověď [jméno FO], že bezprostředně po zakoupení pozemků vybudoval na místě původního (tehdy již částečně zničeného) oplocení, plot provizorní a na jeho místě pak oplocení nynější, že tedy drželi sporné pozemky již od roku 1996. I kdyby však vydržecí doba těchto právních předchůdců žalobce počala běžet již v roce 1996, zákonné podmínky mimořádného vydržení by naplněny být nemohly. V podstatě jediným předpokladem mimořádného vydržení je – vedle uplynutí vydržecí doby – nedostatek nepoctivého úmyslu vydržitele. Okresní soud v této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 vyložil, co znamená nepoctivý úmysl. Dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že právní předchůdci žalobce v nepoctivém úmyslu jednali. Při stanovení hranic pozemků se spolehli jen na trosky starého plotu, které ani nebyly po celém obvodu pozemků, řádně hranice v terénu nevytyčili. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Žalovaná navíc nejpozději v roce 2016 upozornila právní předchůdce žalobce, že jejich plot se částečně nachází na pozemku obce. Po jednáních došlo k uzavření směnné smlouvy, na jejímž základě byl oddělen a převeden žalované pozemek parc. č. [číslo]

8. I sám [jméno FO] ve své svědecké výpovědi připustil, že tehdy chtěl od žalované obce dotčené pozemky koupit, takže si již byl jistě vědom toho, že výstavbou oplocení zabral část cizího pozemku. Na jeho chování tak nelze nahlížet jako na chování v nikoliv nepoctivém úmyslu. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle pravidla uvedeného v ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalované přiznal náklady spojené se zastoupením advokátem, a to v rozsahu odpovídajícím 9 úkonům právní služby, které sestávaly z převzetí a přípravy zastoupení, z vyjádření k žalobě a dalších dvou písemných vyjádření z 6. 12. 2023 a z 5. 2. 2024, z dvojího nahlížení do spisu ve dnech 30. 11. 2023 a 6. 2. 2024 a v zastupování při třech jednáních, a to ve dnech 7. 12. 2023, 29. 2. 2024 a 11. 4. 2024.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Okresnímu soudu předně vytkl, že neprovedl navrhované důkazy, a to výslechy svědků [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. [jméno FO] měla vypovědět o tom, v jakém rozsahu se ujala držby pozemků po uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 6. 2018, tedy že držela i pozemky vymezené oplocením a tvořící předmět sporu. Její výpověď je důležitá zejména pro kontinuitu plynutí doby mimořádného vydržení, která ve smyslu ustanovení § 3066 o. z. mohla uplynout nejprve dne 1. 1. 2019. [tituly před jménem] [jméno FO] mohl svou svědeckou výpovědí prokázat dobrověrnost manželů [jméno FO], neboť jakožto tehdejší místostarosta za žalovanou obec jednal při uzavírání kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1996. Jistě tudíž znal faktický stav původního oplocení a okolnosti týkající se vědomosti manželů [jméno FO] o vytyčení hranic převáděných pozemků dle geometrického plánu. I z provedených důkazů učinil okresní soud některé nesprávné skutkové závěry. Jednotlivá dílčí pochybení okresního soudu při hodnocení důkazů (oznámení o zahájení řízení ze dne 27. 5. 2005, směnné smlouvy z 16. 5. 2018, listina nadepsaná jako „Neoprávněný zásah do obecního pozemku“ ze dne 30. 4. 2016, výpovědi svědků [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]) pak vedla k nesprávným skutkovým závěrům, kdy okresní soud nelogicky uzavřel, že sporné pozemky byly právními předchůdci žalobce užívány v žalobou tvrzeném rozsahu až od roku 2004. Ze svědeckých výpovědí i z doložených fotografií přitom jasně vyplývá, že k užívání pozemků dochází od počátku, tedy již od realizace kupní smlouvy uzavřené v roce 1996. Závěr okresního soudu, že manželé [jméno FO] byli v roce 2016 upozorněni na to, že část oplocení je zbudována na obecním pozemku, nemá v provedeném dokazování oporu. Žalovaná sice předložila příslušnou listinu ze dne 30. 4. 2016, její doručení manželům [jméno FO] však neprokázala. Takové upozornění přitom žádný vliv mít nemohlo. Vydržecí doba pro řádné vydržení totiž uplynula již dříve před rokem 2016. Z pohledu posouzení nedostatku nepoctivého úmyslu jako předpokladu pro mimořádné vydržení pak tato listina žádný význam nemá, protože by mohla mít vliv pouze na dobrou víru v oprávněnou držbu. V návaznosti na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci okresní soud rovněž věc po právní stránce nesprávně posoudil. Nemůže předně obstát jeho závěr, že manželé [jméno FO] nebyli oprávněnými držiteli (§ 130 odst. 1 obč. zák.) sporných pozemků. V důsledku vybudování nového oplocení na místě původního totiž přičlenili k nabývaným pozemkům pouze 58 m2. Výměra pozemků převáděných v roce 1996 dosahovala 1 894 m2. Rozeznat takový rozdíl na oplocené ploše není v možnostech a schopnostech průměrně rozumného člověka. [jméno FO] se tak držby chopili v rozsahu jediné seznatelné hranice, přičemž jejich důvěra nevybočovala z mezí běžné opatrnosti, nebylo jejich povinností nechat si držený pozemek přeměřit. V takových případech konstantní judikatura dovodila oprávněnost držby. Okresní soud rovněž nesprávně určil počátek běhu vydržecí doby. Z provedených důkazů totiž nelze dospět k jinému závěru než tomu, že manželé [jméno FO] se držby chopili dne 13. 12. 1996, kdy došlo ke vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí. K vydržení sporných pozemků tak došlo již 13. 12. 2006. [jméno FO] jako skuteční vlastníci pak dle žalobcova přesvědčení převedli společně s ostatními nemovitými věcmi (jako jejich součást) i vydržené pozemky na [jméno FO] a ta následně na žalobce, ačkoli tato část zcela pochopitelně nebyla v kupní smlouvě výslovně uvedena. Okresní soud rovněž nesprávně posoudil otázku mimořádného vydržení. Dle mínění žalobce totiž v daném případě nebyly překročeny limity pro nepoctivý úmysl, vymezené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, které citoval i soud prvního stupně. [jméno FO] se totiž držby sporných pozemků chopili 13. 12. 1996 v dobré víře ve faktický stav, nikoli lstí či vetřením se v držbu potajmu. Po dobu více jak 20 let se chovali jako právoplatní vlastníci. Okolnost, že se takový držitel později dozví, že je v katastru nemovitostí jako vlastník evidován někdo jiný, nemá za následek zánik držby nikoli v nepoctivém úmyslu. Nepoctivý úmysl manželů [jméno FO] nemohla založit ani existence geometrického plánu tvořícího přílohu kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1996. Geometrický plán si objednala žalovaná obec, manželé [jméno FO] při jeho zhotovování přítomni nebyli. Pokud z geometrického plánu vyplývalo, že nově vytvořená hranice nevede ve shodě s původním oplocením, měla obec přistoupit k vytyčení hranic mezníky a měla na to kupující upozornit. Jelikož tak neučinila, mohli se manželé [jméno FO] spolehnout na faktický stav a vycházet z toho, že hranice pozemků zanesené do geometrického plánu se shodují s umístěním původního oplocení. Byly tedy splněny podmínky i pro mimořádné vydržení předmětu sporu. Žalobce proto navrhl zrušení odvoláním napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek okresního soudu pokládá za správný, a navrhla jeho potvrzení. Zdůraznila, že manželé [jméno FO] část obecních pozemků, které oplotili při výstavbě svého rodinného domu, zabrali protiprávně a svévolně, aniž k tomu měli sebemenší právní či faktickou oporu. Výpověďmi [jméno FO] a [jméno FO] bylo vyvráceno tvrzení, že při uzavírání kupní smlouvy z roku 1996 se na místě nacházelo původní oplocení, obě svědkové hovořili pouze o troskách či zbytcích plotu. Na hranici mezi pozemkem parc. č. [číslo] a obecní komunikací parc. č. [číslo] se nacházelo do poloviny pouze torzo starého plotu, dále tam žádný plot nebyl. Na hranici mezi pozemkem parc. č. [číslo] a pozemkem parc. č. [číslo] rostly pouze náletové dřeviny. Svědek [jméno FO] dále ve své výpovědi uvedl, že žalobce upozorňoval, že plot je částečně na obecním pozemku. [jméno FO] také projevil zájem o odkoupení části obecních pozemků, na kterých stojí oplocení a v tomto smyslu jednal s obcí. Jednání vedla k uzavření směnné smlouvy z 16. 5. 2018. Tvrzení [jméno FO], že k uzavření této smlouvy byli donuceni, je smyšlené a nevěrohodné. Uzavření této smlouvy bylo pro ně výhodné, protože směnili vlastních 8 m2 (pozemek parc. č. [číslo]) za 59 m2 (pozemky parc. č. [číslo] a [číslo]), žalovaná obec navíc nesla náklady na vypracování geometrického plánu a znaleckého posudku. Je zřejmé, že právní předchůdci žalobce manželé [jméno FO] si byli vědomi (či byli přinejmenším srozuměni), že svévolně a protiprávně zabírají část obecních pozemků. Nejednalo se přitom jen o drobné výměry pozemků, jak se pokouší tvrdit žalobce – původní zábor před uzavřením směnné smlouvy činil 109 m2. Je absurdní, že se žalobce domáhá vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. [číslo], jenž manželé [jméno FO] smluvně převedli do vlastnictví obce směnnou smlouvou z roku 2018, od té doby tento pozemek nedrželi a vydržecí lhůta jim nemohla plynout. Výstavbou oplocení na pozemcích žalované manželé [jméno FO] porušili právní normy soukromého i veřejného práva, na jejich straně zcela absentuje „vlastnický“ titul k dotčeným pozemkům. Při záboru nepochybně jednali v nepoctivém úmyslu, a proto jim nelze přiznat ochranu ani v podobě mimořádného vydržení. Ze svého nepoctivého a protiprávního jednání těžit nemohou (§ 6 odst. 2 o. z.). Pozemky, které byly předmětem protiprávního záboru jsou veřejnými komunikacemi sloužícími k obecnému užívání a mají charakter veřejného statku ve smyslu ustanovení § 490 o. z. Nejsou tudíž způsobilým předmětem držby a nemohou být vydrženy. Návrhy žalobce na výslechy svědků [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] považuje za nadbytečné, resp. učiněné po koncentraci řízení.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvoláních uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal.

6. Odvolací soud předně zjistil, že řízení před okresním soudem nebylo postiženou žádnou zmatečnostní ani jinou podstatnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí daného sporu a jeho skutková zjištění jsou ve vztahu k právnímu posouzení věci dostatečná a správná.

7. Při právním posouzení věci okresní soud především správně aplikoval a vyložil přechodná ustanovení § 3028 odst. 2 a § 3066 o. z. a dovodil, že při posuzování, zda došlo k vydržení nemovité věci, je nutno vycházet z toho, kdy byly (měly být) dovršeny zákonné předpoklady vydržení. Vydržení, které bylo dovršeno přede dnem 1. ledna 2014, je tak třeba posoudit dle příslušných ustanovení „starého“ občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (k tomu srov např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 823/2016). Oproti tomu vydržení dovršené po 31. prosinci 2013 již musí naplňovat všechny zákonné podmínky uvedené v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Základní rozdíl mezi úpravou vydržení dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (§ 134 obč. zák.) a řádného vydržení dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (§ 1089 a násl. o. z.) spočívá v tom, že v prvém případě se vyžadovala dobrá víra v alespoň domnělý (putativní) nabývací titul, i když ve skutečnosti neexistoval, pro řádné vydržení po 31. 12. 2013 je však vedle dobré víry v převodcovo oprávnění potřebný skutečně existující a platný titul (rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2119/2015). K mimořádnému vydržení nemovité věci mohlo s ohledem na pravidla vyslovená v ustanovení § 3066 o. z. dojít nejdříve ke dni 1. 1. 2019, přičemž do vydržecí doby se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě před 1. 1. 2014. Okolnost, že k řádnému vydržení se vyžaduje držba opřená o platný titul, pak znamená, že v případech tzv. připlocení části sousedního pozemku (o což jde i v projednávané věci) lze uvažovat toliko o vydržení mimořádném (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2023, konkrétně body 3, 6 a 7 jeho odůvodnění). Dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo přitom vydržení možné, protože uzavřená smlouva mohla představovat domnělý (putativní) titul ve vztahu k převodu (části) sousedního pozemku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 6. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1172/2020).

8. Pro posouzení projednávané věci je zcela zásadní pravidlo, že vydržitel si může započíst do vydržecí doby i dobu držby jeho předchůdce, ovšem jen za předpokladu, že předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Uvedené se uplatňuje, jak při vydržení dle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (§ 134 odst. 3 obč. zák.), tak v případě řádného (§ 1092 o. z.) i mimořádného (§ 1096 o. z.) vydržení (srov. již výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, zejména body 50 až 55 jeho odůvodnění).

9. Žalobcova argumentace přednesená v tomto řízení, jak po stránce skutkové, tak právní ovšem směřuje k závěru, že jeho právní předchůdci se držby sporných pozemků tvořících předmět tohoto řízení ujali již v roce 1996. Kdyby tedy byly splněny všechny ostatní zákonné předpoklady pro vydržení dle zákona č. 40/1964 Sb., nabyli by vlastnické právo [jméno FO] a [jméno FO] již v roce 2006 uplynutím desetileté vydržecí doby upravené v ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. Žalobce by si proto nemohl započítat dobu, po kterou manželé [jméno FO] sporné pozemky drželi. Zákonné předpoklady pro mimořádné vydržení by pak mohla splnit pouze [jméno FO], která sporné pozemky držela ke dni 1. 1. 2019. Je tudíž zcela zřejmé, že žalobce vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením nabýt nemohl, neboť se jejich držby chopil teprve v roce 2020 v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy z 12. 8. 2020. Započíst by si mohl na základě ustanovení § 1092 o. z. pouze dobu držby [jméno FO] (za předpokladu, že se nestala vlastnicí z důvodu mimořádného vydržení), ovšem ta mohla začít běžet teprve v roce 2018. Zákonem stanovená vydržecí doba uplynout tedy dosud nemohla.

10. Jako nesprávné je nutné odmítnout žalobcovo mínění, že [jméno FO] a [jméno FO] převedli společně s ostatními nemovitými věcmi (jako jejich součást) i sporné vydržené pozemky na [jméno FO] a ta následně na žalobce, ačkoli tato část nebyla v kupní smlouvě výslovně uvedena. K tomu je nutno předně uvést, že obdobnou argumentací se Nejvyšší soud zabýval i v odkazovaném rozsudku z 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, v němž uvedl: Stále tedy platí to, co Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, a v rozsudku ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Pro převody vlastnického práva k nemovitým věcem na základě smlouvy platí totiž i za účinnosti nového občanského zákoníku, že smlouva musí mít písemnou formu s projevy vůle na téže listině (§ 560, § 561 odst. 2 o. z.) a že vlastnictví se nabývá zápisem do veřejného seznamu (§ 1105 o. z.), tedy vkladem do katastru nemovitostí (§ 6, § 11 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/). O tom, že vlastnické právo ke sporným pozemkům na žalobce převedeno nebylo a že žalobce toto právo nenabyl, svědčí nejlépe ta okolnost, že ke sporným pozemkům je v katastru nemovitostí nadále jako vlastnice zapsána žalovaná. Je tak vyloučeno, že by byl ve prospěch žalobce proveden ke sporným pozemkům zápis vlastnictví v katastru nemovitostí, jakožto jeden ze zákonných předpokladů nabytí vlastnického práva. Tomu ostatně nasvědčuje i právní úprava zahrnutá v ustanovení § 8 písm. a) katastrálního zákona, podle které v listinách pro zápis práv do katastru musí být nemovitosti označeny údaji katastru, a to pozemek parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách a jde o stavební parcelu, též údajem o této skutečnosti, jinak se má za to, že jde o pozemkovou parcelu. Jak v kupní smlouvě z 22. 6. 2016 (uzavřené mezi [jméno FO] a [jméno FO] jako prodávajícími a [jméno FO] jako kupující), tak v kupní smlouvě z 12. 8. 2020 (uzavřené mezi [jméno FO] jako prodávající a žalobcem jako kupujícím) žádný ze sporných pozemků tvořících předmět tohoto řízení příslušnými údaji označen nebyl. Samotná okolnost, že některá ze stran těchto kupních smluv byla subjektivně přesvědčena, že také sporné pozemky jsou jejím předmětem, k převodu vlastnického práva k těmto pozemků stačit nemohla (mohla být nejvýše důvodem nabytí držby).

11. Konečně je nutno dodat, že na právní posouzení věci nemůže mít žádný vliv otázka, zda je platná či neplatná směnná smlouva uzavřená mezi žalovanou obcí a [jméno FO] a [jméno FO] dne 16. 5. 2018. Byla-li tato smlouva uzavřena platně, pak se obec [adresa] stala vlastnicí pozemku parc. č. [číslo] a jeho vydržení (řádné i mimořádné) žalobcem je vyloučeno, protože nemohla uplynout potřebná vydržecí doba. Ani v případě, že jde o směnnou smlouvu neplatnou, by žaloba o určení žalobcova vlastnictví úspěšná být nemohla. Na základě kupní smlouvy z 12. 8. 2020 totiž – jak vysvětleno výše – žalobce vlastnické právo k pozemku parc. č. [číslo] nabýt nemohl.

12. Z výše uvedených důvodů je tedy rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí určovací žaloby správný. V odvolacím řízení pak není třeba řešit, zda se okresní soud dopustil některých dílčích pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které mu odvolatel vytýká. Ty se totiž vesměs vztahovaly pouze k otázce hodnocení charakteru držby (zda šlo o držbu oprávněnou, řádnou, poctivou a pravou), která však nemůže mít na posouzení důvodnosti žaloby žádný vliv. Z pohledu shora uvedeného se pak jeví jako správný postup okresního soudu, který jako zjevně nadbytečné neprováděl výslechy dalších svědků (M. [jméno FO], [tituly před jménem][Anonymizováno]R. [jméno FO]). I kdyby totiž jejich výpovědi vyzněly přesně tak, jak v odvolání uvádí žalobce, nic by to nemohlo změnit na závěru o tom, že žalobce vlastníkem sporných pozemků být nemůže.

13. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

14. Rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení odvolací soud za zcela správné nepokládá. Okresní soud sice správně dovodil, že na základě ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. má plně úspěšná žalovaná proti žalobci právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložila k procesní obraně, nicméně s určením výše této náhrady se odvolací soud ztotožnit nemohl. Nepokládá totiž za správné, že soud prvního stupně dovodil, že součástí náhrady nákladů je i odměna za zastupování při dvojím nahlížení do spisu ve dne 30. 11. 2023 a 6. 2. 2024 a za sepsání vyjádření ze dne 6. 12. 2023.

15. K úkonům spočívajícím v nahlížení do spisu je třeba předně uvést, že ustanovení § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) takový úkon nezná, a tedy jej ani nepokládá za samostatný úkon právní služby. Nejvyšší soud však v usnesení z 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1176/2015 dospěl k závěru, že soud rozhodující o náhradě nákladů řízení může výjimečně přiznat advokátovi odměnu za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu (analogicky podle § 11 odst. 1 písm. f/ advokátního tarifu), bude-li takový postup v civilním soudním řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu, procesní situace) ospravedlnitelný (například založí-li protistrana do spisu značné množství listin, s nimiž nemá účastník možnost se jinak seznámit krátce před přípravným jednáním či prvním jednání ve věci). Nahlížení do spisu, která žalovaná zahrnula do vyúčtování svých nákladů, však vymezené parametry nesplňují. Při nahlížení do spisu dne 30. 11. 2023 (č. l. 72 spisu) byla procesní situace taková, že jedinou listinu, kterou žalobce předložil od posledního procesního úkonu žalované (tj. vyjádření k žalobě), byla žádost ze dne 24. 10. 2023 o odročení jednání nařízeného na 9. 11. 2023. Před nahlížením do spisu uskutečněným dne 6. 2. 2024 (č. l. 103 spisu) byly do spisu ze strany žalobce nově založeny jako důkaz pouze dvě listiny (fotografie na č. l. 100 a výpis z katastru nemovitostí na č. l. 101). Toto nahlížení také trvalo pouze pět minut.

16. Ve vztahu k písemnému podání z 6. 12. 2023 je třeba uvést, že jeho obsahem je návrh žalované na provedení důkazu třemi listinami (směnná smlouva z 16. 5. 2018, souhlas Obecního úřadu [adresa] z 11. 4. 2018 s dělením pozemku a částečný výpis z katastru nemovitostí z 1. 12. 2013), přičemž tyto listiny byly k podání připojeny. Takový procesní úkon žalované nepředstavuje písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Nelze jej pokládat ani za úkon, který by obstál v testu účelnosti. Žalovaná totiž nepochybně mohla tato listiny (s ohledem na jejich charakter) předložit již v souvislosti s vyjádřením k žalobě. Pokud tak neučinila, nemůže z toho odvozovat právo na vyšší náhradu nákladů řízení.

17. Náhrada nákladů řízení příslušejících žalované je tak tvořena odměnou za zastupování ve výši 18 600 Kč za šest úkonů právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. písemné vyjádření k žalobě, 3. účast na jednání dne 7. 12. 2023, 4. písemné vyjádření ze dne 5. 2. 2024, 5. účast na jednání dne 29. 2. 2024 a 6. účast na jednání dne 11. 4. 2024 – § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ advokátního tarifu) po 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu). Její součástí je i náhrada hotových výdajů ve výši 1 800 Kč (6 úkonů po 300 Kč – § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty v částce 4 284 Kč. Celkové náklady prvostupňového řízení na straně žalované dosáhly výše 24 684 Kč. Krajský soud tedy změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku II tak, že žalované přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v uvedené výši s tím, že je třeba tyto náklady nahradit k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě počítané od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

18. Žalovaná byla ve věci samé plně úspěšná i v řízení odvolacím, a proto má právo, aby jí náklady vzniklé v tomto řízení žalobce nahradil (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení tvoří její náklady odměna za zastupování v celkové částce 7 750 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (písemné vyjádření k odvolání žalobce, zastupování při jednání odvolacího soudu – § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ advokátního tarifu) a za jeden úkon v poloviční sazbě 1 550 Kč (účast při vyhlášení tohoto rozsudku – § 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu). Z obdobných důvodů jako v řízení prvostupňovém nemůže součást odměny za zastupování tvořit odměna za nahlížení do spisu uskutečněné zástupcem žalované dne 16. 9. 2024. Náhrada hotových výdajů dosahuje výše 900 Kč, náhrada za 21% daň z přidané hodnoty částky 1 816,50 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení tedy činí 10 466,50 Kč. Lhůta k jejich náhradě včetně platebního místa byla stanovena shodně jako u nákladů řízení v prvním stupni.

Poučení