17 Co 197/2023 - 89

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Jitky Levové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobce: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0], advokátem sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno], [adresa] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] 3. [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] 4. [Jméno zainteresované osoby 4/0][Datum narození zainteresované osoby 4/0] všichni [Adresa zainteresované osoby 4/0] všichni zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 4/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 4/0] o zřízení nezbytné cesty, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 9. 2023, č. j. 6 C 89/2023-63 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 20 086 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce [Jméno zástupce zainteresované osoby 4/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaných ve smyslu § 1029 o. z. zřízení věcného břemene služebnosti stezky a cesty bez omezení a limitů k tíži pozemku [číslo], ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, v katastrálním území a obci [adresa], zapsaného na listu vlastnictví č. [číslo] ve prospěch pozemku p. č. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e., způsob využití: garáž, v témže katastrálním území a obci, zapsaného na listu vlastnictví č. [číslo] a to v rozsahu nezbytně nutném pro jeho řádné užívání a hospodaření.

2. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 47 173 Kč k rukám zástupce žalovaných (výrok II.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná pro nesplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty, jelikož bylo prokázáno, že žalobce nemá žádné reálné potíže s přístupem ke svému pozemku a k na něm stojící garáži, kterou ostatně od okamžiku nabytí vlastnictví k ní v dražbě ani neužívá, neboť ji v témže roce pronajal žalovanému 1. Žalovaní od počátku doposud ve výkonu jeho vlastnického práva k jeho pozemku a garáži nijak nebránili, ani fakticky žalobci v užívání a přístupu k jeho nemovitosti nebrání žádná překážka, když brána instalovaná na hranici pozemku žalovaných se nezamyká. Právní řešení zajištění přístupu formou obligačního práva žalobce bylo a je reálné, kdy žalovaní jsou připraveni tuto otázku se žalobcem řešit. Okolnost, že žalovaní nereagovali na předžalobní výzvu žalobce, v níž je vyzýval rovnou a kategoricky ke zřízení nezbytné cesty, neznamená, že žalovaní uzavření obligační smlouvy odmítli. Soud prvního stupně též odkázal na starší judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 17.2.2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005), použitelnou i v poměrech nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., podle níž věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva. Obdobný závěr lze podle soudu prvního stupně učinit i v situaci, kdy žalobce objektivně nevyužil možnosti zajištění přístupu formou obligačního práva a kategoricky trval pouze na zřízení nezbytné cesty. Z další judikatury se podává možnost nepovolení nezbytné cesty, pokud žadatel o její povolení vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty (rozsudek ze dne 29.10.2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, či usnesení ze dne 19.10.2016, sp. zn. 22 Co 3607/2016). Taktéž bylo aktuálně vyjudikováno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2023, sp. zn. 22 Cdo 1309/2022), že k pozemku může být zajištěn přístup i minimálně, např. formou výprosy, která sice nebrání povolení nezbytné cesty, nicméně sama o sobě právní titul k užívání pozemku představuje. Podle názoru soudu prvního stupně je třeba při posuzování nároku hodnotit k tíži žalobce rovněž uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným 1. ohledně pronájmu garáže na pozemku žalobce krátce po jeho nabytí žalobcem. Jestliže žalobce dosud na pozemku s ohledem na uvedené nehospodařil, neužíval jej, neboť toto užívací právo smluvně upravil vůči žalovanému 1., soud prvního stupně považuje podání žaloby jako šikanózní, když vychází pouze z formálního pojetí vycházejícího ze stavu zápisu v katastru nemovitostí a kdy dlouhodobě neexistuje žádný konflikt, který by žalobci bránil v řádném užívání pozemku. Ačkoliv soud prvního stupně připustil určitý posun ve prospěch zřízení věcného práva cesty oproti řešení formou obligačního práva v komentářové literatuře k občanskému zákoníku v poslední době, podle názoru soudu prvního stupně nelze pominout daný skutkový stav podpořený i skutečností, že pozemek žalobce je situován v uzavřeném dvorním traktu, jemuž dominují dva pozemky ve spoluvlastnictví žalovaných, které spoluvytvářejí dvorní trakt, a pro žalované představující jakousi zónu klidu, jedinečnou tím, že žalovaným zaručuje ochranu před rušivými vlivy provozu přilehlé komunikace a případně i nepředvídatelné frekvence pohybu třetích osob. Žalobce, který svůj pozemek s garáží vydražil v dražbě, ačkoliv s ohledem na nízkou cenu věděl či vědět mohl a měl, že k této nemovitosti není zajištěn přístup z veřejné komunikace bez dalšího, pomíjí okolnost, že žalovaní jsou připraveni s ním uzavřít obligační právo přístupu k jeho pozemku, což odůvodňuje zachování práva žalovaným za aplikace § 1032 o. z. Uvedený postup je i v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 4.12.2008, sp. zn. I. ÚS 428/06 nebo z 24.4.2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13), podle níž je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu daných zjištěnými skutkovými okolnostmi a dostát požadavku na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

3. Proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně si žalobce podal odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že se žalovanými o řešení vzniklé situace nejednal, naopak s nimi věc řešil opakovaně. Soud prvního stupně pracoval především s judikaturou Nejvyššího soudu vzniklou v roce 2016, případně v roce 2017 a nereflektuje posuny, k nimž došlo a které byly popsány v komentářové literatuře. Rozporuje závěry soudu, že by podmínkou pro zřízení nezbytné cesty musela být konfliktní situace nebo okolnost, která vlastníku nemovité věci znesnadňuje přístup k ní, což nevyplývá z ustálené judikatury ani z textu zákona. Ze soudem prvního stupně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 10.12.2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018 naopak jasně vyplývá, že výprosa není dostatečným prostředkem k zajištění právní jistoty. Dostatečná není ani nájemní smlouva (či jiný obligační vztah). Rozsudek Nejvyššího soudu z 30.5.2018 sp. zn. 22 Cdo 651/2018 dovozuje, že ani obligační vztah s krátkou výpovědní lhůtou (kterou nájemní vztah zpravidla je) nezajišťuje právní jistotu dostatečným způsobem. Pokud soud prvního stupně cituje rozsudek Nejvyššího soudu z 17.5.2023, sp. zn. 22 Cdo 1309/2022, nutno podotknout, že zde uvedený závěr k výprose byl učiněn v odlišné právní věci. Napadený rozsudek citovanou pasáž vytrhává z kontextu situace, kdy žalobce užíval přístupovou cestu několik let na základě výprosy a poté bylo v řízení o zřízení nezbytné cesty konstatováno, že užívání pozemku na základě výprosy nelze považovat za hrubě nedbalé jednání. Žalobce nesouhlasí s hodnocením žaloby jako šikanózní, a to z důvodu, že sám garáž neužívá. Záměrem žalobce je dlouhodobé řešení celé situace, které nesouvisí s tím, že garáž aktuálně pronajímá. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že jediným prostředkem k zajištění právní jistoty je zřízení nezbytné cesty formou věcného práva. Obligační vztah zavazuje strany pouze inter partes a v případě jakéhokoli majetkového přechodu nebo převodu dotčených pozemků na straně žalobce nebo žalovaných se stává irelevantním. Nesprávný je též závěr soudu prvního stupně o nepředvídatelné frekvenci pohybu třetích osob v návaznosti na zřízení práva přístupu formou věcného práva, kdy pro takovou úvahu neexistuje jediný rozumný důvod, když garáž s pozemkem budou nadále užívány dosavadním způsobem a nedojde tak k žádné kvalitativní změně v soukromí žalovaných a užívání jejich pozemků. Na základě uvedeného žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno, případně navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaní ve vyjádření k odvolání označili rozsudek soudu prvního stupně za věcně zcela správný. Tvrzení žalobce, že se pokoušel se žalovanými opakovaně jednat ohledně řešení situace, označili za nepravdivé, když žalobce pouze uváděl před soudem prvního stupně, že se žalovanými jednal, avšak s kým z nich a jaké návrhy komu předložil nikdy konkrétně neuvedl. Žalobce se žalovanými nikdy nejednal o konkrétních možnostech a podmínkách obligačního vztahu, a tedy ani o možnosti a podmínkách případné nájemní smlouvy. Tvrzení žalobce, že soud prvního stupně pracoval pouze s judikaturou vzniklou do roku 2017, přičemž na jiném místě cituje rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2023, popírá jeho předchozí tvrzení. Žalovaní taktéž podrobně polemizují s námitkami žalobce směřujícími do soudem prvního stupně citované judikatury Nejvyššího soudu s tím, že na rozdíl od názoru žalobce je lze použít i na posuzovaný případ včetně přípustnosti obligačního vztahu jako dostatečného právního rámce úpravy přístupu žalobce k jeho pozemku. Žalobce nereflektuje argumenty soudu prvního stupně, které žalovaní jednotlivě uvádějí, jasně vysvětlující důvody jeho zamítavého rozhodnutí. Dále připomínají okolnost, že žalobce nemá zájem svůj pozemek užívat a chce jej prodat, což dokládá ve spise založený inzerát žalobce s nabídkou prodeje pozemku s garáží. V souvislosti s tím vyznívá nepravděpodobně jeho argumentace, že by povolením práva nezbytné cesty nedošlo na jejich pozemku k nekontrolovatelnému pohybu osob. Z časových souvislostí podané žaloby a inzerátu je zřejmé, že žalobce má zájem prodat garáž se zřízeným věcným břemenem komukoliv za vyšší cenu bez ohledu na žalované. Žalovaní též připomínají § 3 odst. 2 písm. a) o. z. s tím, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví a soukromí. Odkazují na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, podle něhož rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je v zásadě na úvaze soudu, to však musí být řádně odůvodněno a úvahy nesmí být zjevně nepřiměřené. Žalovaní z tohoto pohledu považují odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za přesvědčivé a proto navrhli, aby odvolací soud odvolání žalobce zamítl a uložil mu povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení.

5. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování náležitě objasnil skutkový stav, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a tato i přiléhavě právně posoudil.

7. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce vydražil v exekuční dražbě dne [datum] pozemek p. č. [číslo], jehož součástí je garáž (dále též jen jako pozemek žalobce) za cenu [částka] Kč. Pozemek je situován v uzavřeném dvorním traktu, přičemž přístup a příjezd ke garáži na uvedeném pozemku je pouze přes pozemek p. č. [číslo] ve spoluvlastnictví žalovaných (dále též jen jako pozemek žalovaných), uzavřený při výjezdu na veřejnou komunikaci bránou, kterou však žalovaní nezamykají, pouze zavírají, takže vstup či vjezd na pozemek žalovaných je možný v kteroukoliv dobu. Žalovaní nebránili ani nebrání žalobci v příjezdu či přístupu k jeho pozemku a na něm postavené garáži přes pozemek v jejich spoluvlastnictví. Po nabytí vlastnictví pozemku žalobce pozemek dne [datum] pronajal žalovanému 1., přičemž dosud tento pozemek, resp. garáž na něm, nepoužíval. Žalobce zastoupený svým právním zástupcem zaslal žalovaným dne [datum] doporučený dopis, v němž uvedl, že jeho panující nemovitost se nachází v obklíčení služebné nemovitosti, v důsledku čehož nemá přístup ke svému pozemku, ač podle § 1029 odst. 1 o. z. má na takové řešení nárok a vyzval žalované ke zřízení služebnosti do [datum], jinak se obrátí na soud. Žalovaní jsou naproti tomu připraveni se žalobcem uzavřít obligační smlouvu řešící přístup žalobce k jeho pozemku přes pozemek žalovaných, jakkoliv žalovaní žalobci nikdy v přístupu k jeho pozemku a garáži nebránili.

8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě s ohledem na všechny zjištěné okolnosti nejsou splněny podmínky pro povolení služebnosti nezbytné cesty žalobci k jeho pozemku přes pozemek žalovaných v režimu § 1029 odst. 2 o. z. V daném případě je podle názoru odvolacího soudu pro účely posouzení nároku žalobce stěžejní zjištění, že žalovaní se nebrání zřízení obligačního práva přístupu žalobce k jeho pozemku a že žalobce žalovaným tuto možnost dle obsahu předžalobní výzvy de facto neumožnil, když se po nich přímo domáhal zřízení nezbytné cesty formou věcného práva, na což navázal podanou žalobou. Lze též v této souvislosti souhlasit se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce nemá žádné reálné potíže s přístupem ke svému pozemku s garáží, když brána uzavírající pozemek žalobců není zamykána v žádné denní době.

9. Právní řešení zajištění přístupu k pozemku žalobce formou obligačního práva bylo a je reálné, kdy žalovaní jsou připraveni tuto otázku se žalobcem řešit, což žalovaní opakovaně deklarovali v průběhu řízení, jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Taktéž nelze při zvážení důvodnosti žaloby pominout ani další individuální okolnosti případu uvažované soudem prvního stupně (faktický přístup žalobce na pozemek bez omezení ze strany žalovaných, nabytí pozemku s garáží žalobcem za výhodnější cenu v dražbě, charakter uzavřeného areálu pozemku žalovaných sloužící jako nádvoří za bytovým domem využívané pro převážně rodinný pobyt obyvatel předmětného domu, oddělené bránou od provozu na veřejné komunikaci v sousedství, způsob hospodaření žalobce s jeho nemovitostí jen v podobě nakládání s garáží na pozemku bezprostředně po nabytí této nemovitosti jejím svěřením do nájmu žalovaného 1., který ji doposud užíval). Odvolací soud též při úvahách o okolnostech bránících povolení nezbytné cesty formou věcného práva považuje za relevantní i okolnost uplatněnou žalovanými již v řízení před soudem prvního stupně, že žalovaný před podáním žaloby v roce 2022 inzeroval svoji nemovitost k prodeji za kupní cenu ve výši [částka] Kč, což svědčí o ryze ekonomické motivaci žalobce, a to jak při získání nemovitosti v dražbě za nepoměrně nižší částku 172 000 Kč, tak v souvislosti s jeho úsilím o získání přístupu k nemovitosti ve formě věcného práva nezbytné přístupové cesty, jímž by se hodnota nemovitosti pro účely jejího dalšího prodeje oproti původní ceně, za již původně vydražil, nepochybně navýšila. Argumentem o deklarovaném zájmu žalobce k prodeji garáže s pozemkem třetí osobě je ostatně zpochybněna i spolehlivost tvrzení žalobce, že zřízení nezbytné cesty ve formě věcného práva by nevedlo k nepředvídatelnému pohybu třetích osob a že garáž bude užívaná v naprosto stejném rozsahu jako doposud, neboť v případě prodeje nemovitosti třetí osobě by žalobce mohl tento předpoklad stěží zaručit.

10. Ačkoliv žalobci nelze upřít právo brát se o své vlastní štěstí v souvislosti se zhodnocováním svého majetku, nelze na druhou stranu připustit, aby věcné právo žalobce služebnosti stezky a cesty, který v dané lokalitě nebydlí, přes pozemek žalovaných s ohledem na ustálený způsob užívání tohoto pozemku jako uzavřené soukromé oddechové zóny žalovanými, kteří jsou zároveň vlastníky a dle bydliště i obyvateli sousedícího bytového domu, nepřípustným způsobem, tj. „bez omezení a limitů“, jak žalobce vymezil v podané žalobě, zasahovalo s přihlédnutím k výše uvažovaným okolnostem do takto realizovaného výkonu vlastnického práva žalovaných a práva na ochranu soukromí při ustáleném užívání dotčeného pozemku [srov. § 3 odst. 1, 2 písm. a)]. S přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem (včetně okolností na straně žalobce uvedených v odst. 9 odůvodnění výše) z tohoto důvodu by podle názoru odvolacího soudu neměl nárok žalobce na povolení nezbytné cesty formou věcného práva k nemovitosti žalovaných požívat právní ochrany. Lze taktéž přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že zjištěný průběh uplatnění práva žalobce na povolení nezbytné cesty, kdy žalovaný na svém pozemku s garáží fyzicky nehospodařil, kdy jej pouze prakticky od jeho nabytí do vlastnictví pronajímal, nasvědčuje šikanóznímu uplatnění práva žalobcem vůči žalovaným cestou podané žaloby. Uvedený závěr pak lze učinit i s ohledem na zjištění, kdy žalovaným nebyla postupem žalobce před podáním žaloby fakticky dána možnost jiného – obligačního - řešení přístupu, kde by mohli lépe uplatnit svoje právo participace na úpravě režimu přístupu žalobce k jeho nemovitosti tak, aby tím byla přiměřeně šetřena i výše specifikovaná práva žalovaných.

11. Pokud žalobce namítal v odvolání nesprávnost závěru soudu prvního stupně, že se žalovanými o řešení vzniklé situace nejednal, s tím, že naopak s nimi věc řešil opakovaně, uvedené tvrzení v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, kdy sám žalobce toto své tvrzení nijak nekonkretizoval, nepředložil žádný návrh smlouvy, který měl žalovaným údajně předložit, z něhož by bylo například zřejmé, že by se spokojil i s uzavřením nájemní smlouvy. Žalovaní toto tvrzení žalobce v řízení popřeli, což ve své výpovědi potvrdil i žalovaný 1., který pouze uvedl, že se na něj krátce před zasláním předžalobní výzvy obrátil žalobce s tím, že by chtěl zlegalizovat své právo přístupu k pozemku. Bylo tedy na žalobci, aby své tvrzení o obsahu předchozích jednání s návrhem smlouvy náležitě prokázal za situace, kdy žalovaní toto tvrzení popřeli. Žádný konkrétní návrh v tomto smyslu však žalobce v řízení neučinil. Za tohoto stavu tedy nelze dovodit, že by se žalobce pokusil způsobem, který by náležitě respektoval autonomii vůle žalovaných jako vlastníků pozemku, přes nějž je přístup realizován, před podáním žaloby ve smyslu § 1029 odst. 2 o. z. se žalovanými řešit přístup na svůj pozemek. Uvedené nelze dovodit z poněkud strohého obsahu předžalobní výzvy žalobce, z níž se podává pouze to, že požaduje zřízení věcného práva přístupu ke svému pozemku přes pozemek žalovaných, aniž by uvedl, za jaké protiplnění toto požaduje.

12. Odvolací soud se také shodně s názorem žalovaných ztotožnil s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu, kterou na podporu svých úvah o nepovolení práva nezbytné cesty označil soud prvního stupně (body 21. – 25. odůvodnění jeho rozsudku a citovanou též ve zkrácené podobě v odůvodnění tohoto rozsudku výše v bodě 2.) včetně závěrů učiněných v poměrech aktuální právní úpravy o. z. s odkazem na starší judikaturu přijatou v poměrech předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2024 nebo usnesení téhož soudu ze dne 19.10.2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016) s tím, že pro povolení nezbytné cesty není dán důvod, jestliže žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. Tato judikatura je použitelná na daný případ. Odvolací soud nesdílí stanovisko žalobce, že by soud prvního stupně pracoval s překonanými závěry judikatury, které připouštějí povolení práva přístupu i jen ve formě obligačního práva a že by tuto judikaturu soud prvního stupně neadekvátně interpretoval v kontextu souzené věci. Soud prvního stupně se vypořádal se žalobcem namítaným názorovým posunem ohledně povolení práva nezbytné cesty, který našel odraz v novější komentářové literatuře, a to v odstavci 28. odůvodnění rozsudku, kde uvedl, že ke zřízení obligačního práva soud přistoupí jen, pokud to vyžadují zvláštní okolnosti věci a nezmaří to účel zřízení nezbytné cesty. Odvolací námitky žalobce ve vztahu k četné judikatuře označené soudem prvního stupně, z níž soud prvního stupně čerpal pro potřeby svých závěrů v nyní souzené věci, odvolací soud tedy shledal nedůvodnými.

13. Argumentoval-li žalobce v rámci odvolacího jednání nálezem Ústavního soudu ze dne 12.1.2022, sp. zn. II ÚS 1587/20, kritizujícím ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při aplikaci negativního důvodu ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. umožňujícího nepovolení nezbytné cesty soudem při dovození hrubé nedbalosti (což judikatura Nejvyššího soudu v minulosti dovodila např. v případě nabytí nemovitosti v dražbě za zvýhodněnou cenu, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci) či úmyslného způsobení nedostatku přístupu na straně vlastníka nemovitosti, který se domáhá jejího povolení, odvolací dospěl k závěru, že citované rozhodnutí není na nyní posuzovaný případ přiléhavě aplikovatelné, jelikož řeší odlišný případ, jak se podává z odstavce 30. odůvodnění, kdy účastníci o režimu užívání pozemku za účelem přístupu k nemovitosti jednali, nemohli však nalézt shodu na výši náhrady. Uvedený ústavní nález nevylučuje vyřešení práva přístupu k pozemku přes pozemek souseda formou obligace. V nyní posuzované věci však, jak bylo konstatováno výše, žalobcům možnost uzavření dohody o užívání pozemku jinou formou, než ve formě věcného práva, žalobcem fakticky nebyla umožněna a jednání ani nedospěla tak daleko, aby se řešila výše náhrady. Sám žalobce v předžalobní výzvě žádnou náhradu za zřízení přístupu, natož pak v konkrétní výši, žalovaným nenabídl.

14. K námitce žalobce ohledně nedostatečné ochrany jeho práva přístupu ke své nemovitosti v podobě obligačního práva, pokud by došlo ke změně ve vlastnických poměrech na straně žalovaných je konečně třeba uvést, že tato představuje právně irelevantní obavu, jelikož právní nástupce předchozího vlastníka vstupuje převodem vlastnictví do práv a povinnosti předchůdce založených obligační (nájemní) smlouvou. Také argumentace krátkou výpovědní lhůtou u nájemní smlouvy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, je lichá, kdy určení délky této lhůty je na vůli stran při uzavírání závazku. V citovaném rozhodnutí dovolacího soudu byl řešen konkrétní případ, kdy vlastnice pozemku, který měl byl zatížen právem přístupu nabízela nájemní smlouvu s neobvyklé krátkou osmidenní výpovědní lhůtou. V daném případě však k jednání o obsahu nájemní smlouvy mezi stranami dosud nedošlo.

15. S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že s ohledem na zjištěný skutkový stav, kdy žalovaní jsou ochotni žalobci poskytnout možnost zřízení práva přístupu prostřednictvím obligačního práva, které by s přihlédnutím ke všem zjištěným konkrétním okolnostem dosavadní faktické realizace přístupu a způsobu užívání tohoto práva žalobcem a nijak nezabraňujícímu postoji k tomuto přístupu žalobce k jeho pozemku ze strany všech žalovaných, jakož i ke zvláštním okolnostem věci spočívajícím v ustáleném zjištěném specifickém způsobu užívání pozemku žalovanými v souvislosti s jejich bydlením v sousedním bytovém domě mohlo objektivně postačovat k zajištění přístupu žalobce k jeho pozemku s garáží a poskytnout potřebnou právní jistotu, aniž by zmařilo účel zřízení nezbytné cesty, je žalobní nárok na povolení nezbytné cesty formou věcného práva služebnosti uplatněn žalobcem předčasně a rozhodnutí soudu prvního, jímž byla žaloba zamítnuta, je tak věcně správné.

16. Ze všech uvedených důvodů tedy odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, a proto jej ve smyslu § 219 o. s. ř. výrokem I. rozsudku potvrdil, a to včetně závislého výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, kdy všechny přiznané úkony a náhrady za zastoupení žalovaných v této fázi řízení lze považovat za účelně vynaložené. Ohledně vyčíslení tohoto nároku soudu prvního stupně, lze v podrobnostech odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 33 až 41. Pokud ve výroku II. absentuje lhůta pro splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. pro upřesnění konstatovat, že tuto povinnost je třeba splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, která nastane ve spojení s právní mocí rozsudku odvolacího soudu.

17. Pokud jde o náklady odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, odvolací soud rozhodl výrokem II. rozsudku ve smyslu § 224 o. s. ř. o náhradě těchto nákladů postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. c) AT po snížení o 20 % dle §12 odst. 4 AT s ohledem na zastupování více účastníků tak, že v odvolacím řízení zcela úspěšným žalovaným přiznal náhradu odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby á 4 000 Kč za účast u jednání u odvolacího soudu dne 10.9.2024, k tomu dva režijní paušály hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT á 300 Kč, tedy částku ve výši 16 600 Kč, zvýšenou o DPH 21 % ve výši 3 486 Kč, tj. celkem náhradu nákladů ve výši 20 086 Kč.

Poučení