17 CO 201/2022 - 72

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 98/2021-37 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že se řízení co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení zastavuje (výrok I.), že se žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, zamítá (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení před finančním arbitrem (dále jen„ FA“), sp. zn. FA/SR/ZP [číslo]. Výrok I., jímž bylo řízení částečně zastaveno, byl odůvodněn částečným zpětvzetím žaloby.

3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že nárok byl u žalované předběžně uplatněn dne [datum], žalovaná uznala, že v předmětném řízení před FA došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že FA vydal nález až po uplynutí zákonem stanovené lhůty a současně neprodloužil lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách, a za tento nesprávný úřední postup se omluvila. Soud I. stupně učinil ze spisu FA podrobná skutková zjištění o průběhu řízení před FA, zejména že dne [datum] podal žalobce u FA návrh na zahájení řízení pro bezdůvodné obohacení ve výši [částka] na základě pojistné smlouvy o životním pojištění uzavřené s [právnická osoba] (dále označovanou jako„ instituce“), dne [datum] byl žalobce vyzván k odstranění nedostatků návrhu (s podrobným uvedením v čem tyto spočívají), na výzvu reagoval dne [datum]. Dne [datum] a [datum] podala své vyjádření instituce (mj. vznesla námitku promlčení), následně vyzval FA žalobce k dalšímu vyjádření, jež žalobce předložil dne [datum]. Dne [datum] podal žalobce další vyjádření a uplatnil též nově požadavek na určení neplatnosti pojistné smlouvy, dne [datum] vydal FA nález, kterým vyslovil neplatnost pojistné smlouvy, ve zbytku návrh žalobce zamítl. Proti nálezu podala námitky instituce (dne [datum]) i žalobce (dne [datum]), dne [datum] FA informoval žalobce a instituci o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách do 30 dnů od zaslání výzvy, následně žalobce opakovaně ([datum] a [datum]) žádal o prodloužení lhůty k předložení podkladů a FA jeho žádosti opakovaně vyhověl, dne [datum] žalobce předložil podklady, k nim na žádost FA dne [datum] doplnil vyjádření a vysvětlení, dne [datum] vydal FA rozhodnutí o námitkách (jímž potvrdil nález ze dne [datum]). Rozhodnutí o námitkách bylo žalobci doručeno [datum] a nabylo právní moci [datum]. Proti pravomocnému rozhodnutí FA byla podána žaloba dle části páté o.s.ř., řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 81/2020.

4. Soud I. stupně nárok posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen„ OdpŠk“). Na základě rozsudku Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 344/2014, konstatoval, že na řízení před FA dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), řízení tedy musí být skončeno v přiměřené lhůtě, s ohledem na § 13 OdpŠk je třeba na posouzení přiměřenosti délky řízení a případnou satisfakci použít stanovisko Nejv. soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“). Soud I. stupně dále vycházel z § 15 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen„ ZFA“), a přihlédl k tomu, že řízení před FA je vedeno zásadou vyšetřovací, jež směřuje k tomu, aby konečné rozhodnutí vycházelo z materiální pravdy. Lhůta k vydání nálezu dle § 15 odst. 1 ZFA začíná běžet okamžikem, kdy má FA shromážděné podklady pro své rozhodnutí, což závisí na subjektivním posouzení FA. V daném případě, kdy instituce vznesla námitku promlčení (jež byla pro posouzení nároku zásadní), FA důvodně vyzval žalobce k vyjádření ještě dne [datum], až dne [datum] se žalobce vyjádřil a sám vznesl námitku promlčení, lhůta pro vydání nálezu proto počala běžet nejdříve dnem [datum]. Řízení před FA nelze považovat za jednoduché a úkony arbitra za rutinní, když skutkově bývají spory před FA velmi odlišné. I výzva žalobci ze strany FA dne [datum] byla adekvátní, minimálně v požadavku doplnění skutkových tvrzení týkajících se požadované částky. FA tedy při vydání nálezu překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí dle § 15 odst. 1 ZFA (180 dní) o 25 dní. Zároveň však žalobce podáním z [datum] disponoval předmětem řízení, když vedle zaplacení bezdůvodného obohacení nově požadoval určení neplatnosti pojistné smlouvy. Jednotlivé úkony FA byly činěny pravidelně a bez větších prodlev. Pro řízení o námitkách § 16 odst. 2 ZFA nestanoví absolutní lhůtu, když umožňuje 60denní lhůtu s ohledem na povahu věci prodloužit. V dané věci se stále měnila výše žalobcova nároku (když žalobce po celou dobu řízení zasílal instituci další úhrady pojistného), FA tedy odůvodněně potřeboval zajistit před novým rozhodnutím aktuální podklady. Počátek běhu lhůt je vázán na doručení námitek proti nálezu, což by při striktním výkladu znamenalo překročení zákonem předpokládané lhůty o 148 dní, zároveň je však nutné zkoumat celkovou dobu řízení. V rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 62 Co 213/2020-96 (které prošlo testem ústavnosti v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3234/20) bylo shledáno, že délka řízení před FA 24 měsíců je délkou hraniční, ale ještě přiměřenou, tím spíš musí být přiměřená délka 16měsíční. Soud při hodnocení přiměřenosti délky řízení posuzoval jednotlivá kritéria dle Stanoviska, a dospěl k závěru, že a) případ byl složitý (ačkoli FA řešil v dané době otázku platnosti smluv o investičním životním pojištění pravidelně, pozornost je třeba vždy věnovat individuálním skutečnostem daného případu), b) žalobce svým chováním částečně participoval na překročení lhůty k vydání rozhodnutí, c) FA nedodržel lhůty pro úkony stanovené zákonem a d) pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, částka, kterou žalobce po úpravě požadoval ([částka]) je marginální v porovnání s tím, že žalobce za dobu trvání smlouvy uhradil na pojistném přes [částka] a instituce mu vyplatila [částka]. Žalobce smlouvu uzavřel dobrovolně a dobrovolně na jejím základě plnil, význam řízení tak pro něj byl minimální, žalobce též musel být prostřednictvím svého právního zástupce informován o specifikách řízení před FA, není proto možné dovodit prvek naprosté nejistoty charakterizující nemajetkovou újmu. S ohledem na vše uvedené nebylo řízení před FA nepřiměřeně dlouhé, a nesprávný úřední postup tak nebyl dán. Nadto i při hypotetickém závěru o případných průtazích by byla již poskytnutá kompenzace ve formě konstatování porušení práva a omluvy dostačující. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř.

5. Proti výrokům II. a III. rozsudku podal včasné odvolání žalobce, dle nějž bylo řízení před FA trvající 15 měsíců a 22 dní nepřiměřeně dlouhé. Datem shromáždění podkladů pro vydání nálezu a počátkem běhu lhůty k vydání nálezu nebylo„ nejdříve [datum]“, tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č.j. 9 As 36/2018-37, dle nějž je okamžik shromáždění podkladů nezbytných pro rozhodnutí FA objektivně určitelný, není spojen s posouzením spočívajícím v předběžném vyhodnocení věci, ale s možností takové předběžné vyhodnocení provést. FA shromáždil podklady pro vydání nálezu dne [datum], tento den je rozhodný pro počátek běhu lhůty k vydání nálezu, kterou FA neprodloužil, byl proto povinen vydat nález nejpozději dne [datum]. Nelze konstatovat, že nález měl být vydán v prodloužené 180denní lhůtě, když sám FA lhůtu neprodloužil, ani nekonstatoval složitost řízení. Vznesení námitky promlčení není podkladem ve smyslu § 15 odst. 1 ZFA. Datum, kdy FA shromáždil podklady pro vydání rozhodnutí, neovlivňuje ani později předložená právní argumentace žalobce, ani nový požadavek na vyslovení neplatnosti smlouvy, když otázka neplatnosti smlouvy byla předběžná pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. K [datum] rovněž FA věděl, že smlouva nebyla ukončena a žalobce na ni stále hradí pojistné. FA tedy vydal nález o 142 dní později, než stanoví zákon. O námitkách měl FA rozhodnout do [datum], dne [datum] informoval účastníky, že rozhodnutí o námitkách vydá nejpozději do 30 dnů, měl tedy rozhodnout do [datum] (je zjevné, že nerozhodoval v prodloužené 60 denní lhůtě), učinil tak však až [datum], tj. o 110 dnů později. Prodloužení délky řízení v důsledku shromažďování podkladů o zaplaceném pojistném nemůže být přičítáno k tíži žalobce, když šlo jen o aktualizaci předložených podkladů vynucenou tím, že řízení neskončilo v zákonem stanovené lhůtě. FA je specializovaný orgán zřízený pro rozhodování tohoto typu sporů, v době zahájení předmětného řízení probíhaly obdobných řízení stovky a v některých již existovala pravomocná rozhodnutí, FA tedy již v okamžiku zahájení řízení věděl, jak věc hmotněprávně posoudit a jaké podklady k rozhodnutí potřebuje. Nelze souhlasit s tím, že skutkově bývají právní spory před FA velmi odlišné, k opačnému závěru dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 29 Co 316/2021-76 (jenž se týkal řízení před FA trvajícího 12 měsíců). V tomto případě nevyšla najevo žádná mimořádnost z hlediska právního či skutkového, ani FA sám složitost případu nekonstatoval. Část odůvodnění napadeného rozsudku se zjevně týká jiného řízení před FA, sp. zn. FA/SR/KI [číslo], kde však šlo o náhradu škody. Nebylo prokázáno, že by žalobce či instituce významným způsobem přispěli k prodloužení řízení, délka řízení je proto nepřiměřená. Dle Stanoviska znamená nepřiměřená délka řízení pro účastníka morální újmu, nadto předmětem řízení před FA byla pojistná smlouva o životním pojištění uzavřená na 30 let, která měla žalobci zajistit plnění v tíživých situacích, a žalobce kromě nejistoty ohledně vrácení finančních prostředků utrpěl újmu způsobenou narušením důvěry ve fungování právního státu. Žalobci by proto měla dle § 31a OdpŠk náležet finanční kompenzace imateriální újmy. Napadený rozsudek je překvapivý a rozporný se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, když v obdobných případech Městský soud v Praze potvrdil nepřiměřenou délku řízení před FA i u řízení, jež trvala kratší dobu (viz rozsudky ve věcech sp. zn. 29 Co 316/2021 a 29 Co 417/2020). Závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci 62 Co 213/2020 kriticky revidoval sám Městský soud v Praze ve svých dalších rozhodnutích, mj. proto, že uvedený rozsudek nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, tyto závěry též nejsou aprobovány Nejvyšším ani Ústavním soudem, když dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty (tedy Nejvyšší ani Ústavní soud se nezabývaly věcí samou). Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výrocích II. a III. tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

6. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že se s napadeným rozsudkem ztotožňuje a odvolání považuje za účelové. Tvrzení žalobce o shromáždění podkladů k vydání nálezu a prodlení při vydání nálezu a rozhodnutí o námitkách byla vyvrácena v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okamžik, kdy má FA shromážděné podklady pro rozhodnutí, závisí na jeho subjektivním posouzení. Soud I. stupně se podrobně zabýval přiměřeností délky řízení před FA a posuzoval ji ze všech relevantních kritérií. Aktuální rozhodovací praxe Městského soudu v Praze zastává jednoznačné stanovisko, kdy jak délku řízení 18 měsíců, tak délku řízení necelých 24 měsíců považuje za přiměřené (srov. rozsudky ve věcech 53 Co 427/2021 a 28 Co 473/2021), námitky týkající se překvapivosti rozsudku jsou proto zcela liché. Tvrzení žalobce o vzniku nemajetkové újmy a nároku na finanční odškodnění jsou irelevantní, žalovaná žalobci poskytla dostačující kompenzaci v podobě konstatování porušení práva a omluvy. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav a odvolací soud proto vycházel z jeho skutkových zjištění o průběhu řízení před FA. Pro úplnost odvolací soud upozorňuje, že zřejmou písařskou chybou je v odst. 5. odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, že k důkazu byl proveden spis zn. FA/SR/KI [číslo], ač z přepisu zvukového záznamu z jednání i z dalšího textu odůvodnění rozsudku je zřejmé, že k důkazu byl prováděn relevantní spis zn. FA/SR/ZP [číslo], a další zřejmá nesprávnost je v první větě odst. 14. odůvodnění napadeného rozsudku, která s obsahem skutkových zjištění z předmětného spisu FA nekoresponduje (pravděpodobně se týká jiného řízení před FA, jak upozornil žalobce v odvolání). Tyto zjevné chyby však nezpůsobily nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a na věcnou správnost napadeného rozhodnutí neměly vliv.

9. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

11. Soudu I. stupně je třeba přisvědčit, že za škodu způsobenou při výkonu funkce FA odpovídá stát dle ustanovení OdpŠk (viz rozsudek Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 4744/2010) a na řízení před FA se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy (tento závěr vyplývá z výše zmíněného rozsudku Nejv. soudu ve věci 30 Cdo 344/2014 a setrvale se k němu ve svých rozhodnutích hlásí i Městský soud v Praze). Při posuzování odpovědnosti žalované za škodu je proto v daném případě třeba vycházet z ust. § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, a na posouzení věci aplikovat též závěry Stanoviska (včetně presumpce vzniku nemajetkové újmy v případě, kdy k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení před FA došlo).

12. Ze Stanoviska vyplývá, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Zásadní kritéria, která je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz, jsou zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Lze-li řízení hodnotit jako proběhlé v přiměřené délce svého trvání, odpovědnost za škodu ve smyslu § 13 a § 31a OdpŠk nelze dovodit.

13. Odvolací soud zdůrazňuje, že nelze ztotožňovat posouzení, zda každý jednotlivý úkon byl učiněn v konkrétně stanovené lhůtě, s posouzením, zda celková doba řízení byla či nebyla přiměřená (skutečnost, že příslušný orgán nedodržel pro učinění jednotlivých úkonů lhůty stanovené zákonem, může však být významná z hlediska hodnocení kritéria postupu příslušného orgánu v dané věci).

14. V tomto případě činila relevantní délka řízení před FA (od data podání návrhu žalobcem do data, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí FA o námitkách, tzn. od [datum] do [datum]) necelých 16 měsíců (15 měsíců a 23 dnů). Byť odvolací soud hodnotí odlišně od soudu I. stupně některé dílčí předběžné otázky, po zvážení všech okolností případu dospěl ke stejnému závěru, jako soud I. stupně, že celková délka řízení před FA nebyla nepřiměřená.

15. K námitce porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování (z důvodu rozdílného rozhodnutí v obdobných věcech, o nichž Městský soud v Praze rozhodoval pod sp. zn 29 Co 417/2020 a 29 Co 316/2021) je třeba uvést, že judikatura zdejšího soudu není v posuzování složitosti řízení před FA v obdobných případech, jakož i v posuzování přiměřenosti délky takového řízení, zcela jednotná. Zatímco některé odvolací senáty akcentují, že FA je specializován na tento typ sporů a v daném období řešil desítky až stovky obdobných sporů o vydání bezdůvodného obohacení proti [právnická osoba], proto i přes složitější hmotněprávní posouzení neshledávají objektivní důvod pro větší časovou náročnost řízení před FA, a v důsledku toho byla v jednotlivých konkrétních případech shledána i délka řízení v rozmezí 12 až 24 měsíců jako nepřiměřená (zejména rozhodnutí ve věcech sp. zn. 29 Co 316/2021 a 29 Co 417/2020, dále ve věcech sp. zn. 72 Co 148/2021, 68 Co 98/2020, 15 Co 59/2022), jiná rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazňují hmotněprávní složitost sporů týkajících se smluv o kapitálovém životním pojištění (kdy se FA musí vypořádat s obranou instituce týkající se posouzení platnosti smlouvy, s námitkou promlčení, atd.) i specifika řízení před FA, jež podléhá zásadě vyšetřovací a klade tak zvýšené nároky na postup FA, zatímco stranám sporu je umožněno opakovaně žádat o prodloužení stanovených lhůt, aniž by jejich argumentace a předkládané podklady byly k určitému okamžiku koncentrovány, jako by tomu bylo ve sporném řízení soudním; zejména s ohledem na tyto skutečnosti byla v konkrétních případech i délka řízení před FA 24 měsíců shledána jako ještě přiměřená (např. rozhodnutí ve věcech 62 Co 213/2020, 13 Co 140/2021, 53 Co 427/2021, 28 Co 473/2021).

16. Odvolací soud se v hodnocení složitosti řízení před FA přiklání ke druhé skupině rozhodnutí, a tedy i přes specializaci FA pouze na určitý typ sporů (jež vyplývá z § 1 ZFA) považuje řízení před FA týkající se posouzení platnosti smlouvy o životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení za řízení hmotněprávně složité, když i při větším počtu řízení stejného typu je třeba se vždy zabývat právním posouzením individuálních skutečností (platností konkrétních ujednání, vznesenými námitkami, výší zaplacených částek, atd.), přičemž tato složitost se promítá do celkové délky řízení (a může být i důvodem k prodloužení lhůt pro vydání nálezu dle § 15 odst. 1 ZFA a pro rozhodnutí o námitkách dle § 16 odst. 2 ZFA).

17. Podle § 15 odst. 1 ZFA arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce. Podle § 16 odst. 2 věta druhá ZFA arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.

18. V daném případě odvolací soud v souladu se závěry rozsudku Nejv. správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], shledává, že FA shromáždil podklady pro své rozhodnutí (o původním návrhu žalobce) již ke dni [datum]. Posouzení námitky promlčení a zvážení dalšího procesního postupu, které byly důvodem další výzvy k vyjádření adresované žalobci, již nespadají do„ shromažďování podkladů“, ale jde o další fázi řízení před FA, spočívající ve vyhodnocování podkladů a právním posouzení. Od [datum] proto počala FA běžet 90denní lhůta k vydání nálezu dle § 15 odst. 1 ZFA, jež uplynula dnem [datum], v této lhůtě FA nález nevydal. Kromě složitosti předmětného řízení (v daném případě i s ohledem na vznesenou námitku promlčení), jež mohla být důvodem k prodloužení lhůty k vydání nálezu ve smyslu § 15 odst. 1 ZFA o dalších 90 dnů, však nelze přehlédnout, že 8 dní po uplynutí této lhůty žalobce učinil v řízení před FA podání, jehož obsahem nebylo jen vyjádření k dosavadním podkladům a argumentaci, ale též dispozice s předmětem řízení (uplatnění požadavku na určení neplatnosti pojistné smlouvy). Fakticky se tak jednalo o další návrh, o němž FA nemohl rozhodnout, aniž by předtím podle § 11 ZFA umožnil instituci k novému návrhu se vyjádřit (což FA učinil výzvou ze dne [datum]; nelze přitom FA klást k tíži, jestliže tuto výzvu k vyjádření spojil s výzvou k předložení aktualizovaných podkladů). Instituce se vyjádřila dne [datum], toto datum je proto třeba považovat za datum nového shromáždění podkladů ze strany FA po změně návrhu žalobcem, a od tohoto data do vydání nálezu FA uplynula doba kratší než 90 dnů.

19. Odvolací soud shledává i pochybení FA v řízení o námitkách, spočívající v tom, že FA nerozhodl o prodloužení lhůty k rozhodnutí o námitkách ve smyslu § 16 odst. 2 věta druhá ZFA v situaci, kdy nemohl vydat rozhodnutí ani ve lhůtě 60 dnů od doručení námitek obou stran. Nemožnost vydat rozhodnutí v této lhůtě přitom v daném případě vyplývá nejen ze složitosti předmětu řízení (viz výše), ale též z toho, že žalobce opakovaně žádal FA o prodloužení lhůty k předložení podkladů a FA jeho žádostem vyhověl. Poukazuje-li nyní žalobce na to, že sám FA předpokládal, že k vydání rozhodnutí o námitkách dojde do 30 dnů od výzvy ze [datum], zcela pomíjí, že nemožnost dodržet tuto lhůtu zapříčinil následně sám žalobce opakovanými žádostmi o prodloužení lhůty.

20. Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že délka řízení před FA byla ovlivněna zejména složitostí daného případu po stránce hmotněprávní (když FA řešil otázku bezdůvodného obohacení, platnosti smlouvy o životním pojištění i vznesenou námitku promlčení), i procesní (když řízení probíhalo ve 2 instancích - řízení o návrhu, řízení o námitkách, a žalobce změnil svůj návrh v průběhu řízení, což si vyžádalo další úkony FA). Žalobce k celkové délce řízení přispěl nejen uplatněním nového požadavku v průběhu řízení, ale též podáním neúplného návrhu (k odstranění jehož nedostatků musel být vyzván dne [datum] – důvodnost této výzvy zkoumal a shledal již soud I. stupně) a opakovanými žádostmi o prodloužení lhůty v řízení o námitkách. V postupu FA lze shledat pochybení spočívající v tom, že nevydal nález ve lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 ZFA, a dále že nevyrozuměl účastníky o prodloužení lhůty pro vydání nálezu ve smyslu § 15 odst. 1 ZFA a nerozhodl (poté, co vyhověl žádostem žalobce o prodloužení lhůty) o novém prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách dle § 16 odst. 2 ZFA. K celkové délce řízení však tyto nedostatky v postupu FA přispěly buď jen omezeně (viz výše odst. 18.) nebo vůbec (poslední dvě uvedená pochybení neměla na délku řízení vliv, ovlivnila pouze nižší informovanost účastníků v jeho průběhu), žalovaná za ně navíc žalobci poskytla omluvu. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotí odvolací soud jako standardní, když se jednalo o majetkový nárok v nikoli zcela zanedbatelné výši [částka], nejde však o řízení s typově zvýšeným významem, ani nebyl tvrzen zvýšený význam řízení pro žalobce z důvodu věku, zdravotního stavu či jiné tíživé situace žalobce. Poukazoval-li žalobce na nejistotu, zda mu budou vyplaceny finanční prostředky z pojistné smlouvy, tato se nemohla týkat prostředků ve výši [částka], které instituce žalobci již dříve – bez souvislosti s řízením před FA – vyplatila.

21. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem shledává odvolací soud délku řízení před FA přiměřenou, a přisvědčuje tak závěru soudu I. stupně, že v daném případě nedošlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, a tedy ani k nesprávnému úřednímu postupu zakládajícímu odpovědnost státu. Výrok, jímž byla žaloba zamítnuta, byl proto shledán věcně správným.

22. Správný byl i akcesorický výrok o nákladech řízení, jimiž byla procesně úspěšné žalované přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 3 o.s.ř a s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

23. Odvolací soud tedy napadený rozsudek v napadených výrocích II. a III. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když procesně úspěšná žalovaná má za odvolací řízení právo na paušální náhrady po [částka] dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 2 úkony (sepis vyjádření, účast u odvolacího jednání).

Poučení