17 Co 206/2025 - 368

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Hendrychové a soudců JUDr. Jitky Válkové a Otty Plachého ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 641 300 Kč s příslušenstvím, o odvoláních proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 11. 2024, č. j. 21 C 175/2021-287, takto:

Výrok

I. Rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 11. 2024, č. j. 21 C 175/2021-287 se ve výroku I. v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 18 150 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této částky od 7 5. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení 8,25 % z částky 64 533 Kč od 7. 5. 2021 do 7. 12. 2021 mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá. Ve zbývajícím rozsahu se výrok I. a výrok II. rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 11. 2024, č. j. 21 C 175/2021-287, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 24 739,28 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta], ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Chomutově náhradu nákladů řízení ve výši 7 857,83 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Chomutově náhradu nákladů řízení ve výši 31 431,34 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 534 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 534 000 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu do částky 107 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 107 300 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 25 537 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech státu a to tak, že uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady řízení ve výši 6 581 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalovanému povinnost v téže lhůtě zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady řízení ve výši 32 708,18 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku výrok V.).

2. V odůvodnění Okresní soud v Chomutově konstatoval, že žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení 641 300 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu na prostory k podnikání s celkovou výměrou 1 702,12 m2 v budově č. p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno], [Anonymizováno], jejímž je vlastníkem, a to na dobu určitou do 30. 6. 2025. Žalobce dal žalovanému výpověď z nájmu pro neplacení nájemného v červenci 2019 a následně v únoru 2010 z důvodu podnájmu bez souhlasu pronajímatele a další důvody v žalobě uvedené. Výpovědní doba uplynula k 31. 5. 2020. Na výzvu k předání prostor ze dne 26. 5. 2020 žalovaný nereagoval. Ani proti jedné z výpovědí nebyly vzneseny námitky, ani podaná žaloba na neplatnost výpovědi. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne [datum], č. j. [spisová značka] bylo žalovanému nepravomocně uloženo, aby prostory vyklidil. Žalovaný však prostory nadále užívá a nechce je opustit. Žalovaný od 1. 6. 2020 nadále užívá prostory bez právního důvodu. Dodatkem č. 2 ze dne 1. 5. 2018 byla poslední platná výše nájemného za prostory sloužící k podnikání smluvně ujednaná na částku 60 500 Kč vč. DPH měsíčně, se splatností k 5. dni příslušného měsíce. V přepočtu nájemného za celkovou plochu 1 702,12 m2 na jednotku plochy vychází sazba 35,55 Kč/m2. Žalobce následně uvedl srovnatelné nájemné s tím, že sjednané nájemné je relativně nízké. Má za to, že za červen 2020 až květen 2021 (celkem 12 měsíců) obnáší kumulované bezdůvodné obohacení na straně žalovaného v podobě měsíčního nájemného za prostory sloužící k podnikání částku 726 000 Kč. Žalovaný uhradil dne 28. 12. 2020 částku 42 350 Kč a dne 31. 12. 2020 částku 42 350 Kč. Nevyrovnaná výše bezdůvodného obohacení obnáší částku 641 300 Kč, kterou žalovaný neuhradil ani po předžalobní výzvě ze dne 29. 4. 2021.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že nebytové prostory opustil dne 1. 12. 2021. Má za to, že ani po uzavření dohody stran o ponížení nájemného, nemůže výše nájmu odpovídat místu a času obvyklého nájemného, když v rozhodné době bylo z důvodu COVID 4 státem omezeno podnikání ve službách. Obvyklé nájemné by proto mělo být stanoveno znaleckým posudkem. Taktéž upozornil, že se strany dohodly v dodatku smlouvy, že na období měsíců duben a květen 2020 bude nájemné poníženo na 42 350 Kč. Žalovaný však uhradil smluvené nájemné ve výši 60 500 Kč (reálně uhradil 71 000 Kč včetně platby za služby). Tímto se dostává žalovaný k výčtu uhrazených plateb za inkriminované období. Avšak nájemné za měsíce duben i květen žalovaný uhradil ve výši[Anonymizováno]71 000 Kč za každý měsíc (dne 27. 8. 2020 bylo uhrazeno pod VS [Anonymizováno] 71 000 Kč a dne 28. 8. 2020 bylo uhrazeno 71 000 Kč pod VS [var. symbol]). Žalobce uvádí, že nedocházelo k úhradám od 1. června 2020, k tomu žalovaný uvádí, že dne 29. 9. 2020 uhradil částku 71 000 Kč pod VS [var. symbol] (6tý měsíc roku 2020) dne 28. 12. 2020 uhradil částku 42 350 Kč pod VS [var. symbol] (7mý měsíc roku 2020) a dne 31. 12. 2020 uhradil částku 42 350 Kč pod VS [var. symbol] (8mý měsíc roku 2020), z uvedeného je zřejmé, že až do srpna 2020 měl žalovaný nájemné řádně uhrazené, ačkoli prostory nesměl využívat. Příspěvky státu 2 x 42 350 Kč přeposlal žalovaný žalobci, jakmile je obdržel od státu. Žalovaný má za to, že k bezdůvodnému obohacení za celou dobu od 1. 6. 2020 do května 2021 dojít nemohlo, když za měsíce červen, červenec a srpen 2020, kdy byl prostor využíván bylo nájemné uhrazeno. Od září 2020 byl provoz omezen a žalovaný tak nemohl fakticky prostor využívat, proto nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení.

4. Dále soud uvedl obsah podání žalovaného ze dne [datum] a [datum].

5. Následně popsal v bodech 4. – 33. odůvodnění skutková zjištění z provedených důkazů. Dospěl ke skutkovému závěru, že předmětné prostory sloužící k podnikání žalovaného, a to prostory označené jako [Anonymizováno] v budově čp. [Anonymizováno] v [Anonymizováno], [Anonymizováno], žalovaný užíval již od roku 2001, 2005 a 2006. Od 1. 1. 2017 je užíval na základě písemně uzavřené smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum]. Jde o prostory v době rozhodné ve vlastnictví žalobce. Žalobce se zavázal přenechat žalovanému k užívání prostory o celkové výměře 1 702,12 m2. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2025. Žalovaný zde provozoval [Anonymizováno]. Prostory žalovaný průběžně rekonstruoval. Nájemní vztah byl ukončen ke dni 31. 5. 2020, a to ze strany žalobce, který v únoru 2020 doručil žalovanému výpověď z nájmu. Žalovaný užívané prostory nevyklidil a žalobce ses žalobou obrátil na soud, který rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] uložil žalovanému prostory vyklidit s tím, že od 1. 6. 2020 je žalovaný užívá bez právního důvodu. Teprve dne 1. 12. 2021 žalovaný nebytový prostor vrátil zpět žalobci. Dopisem ze dne [datum], doručeným žalovanému téhož dne, vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 6. 2020 do[Anonymizováno]31. 5. 2021 ve výši 641 300 Kč, a to nejpozději do 6. 5. 2021. Naposledy sjednaná výše nájemného činila s účinností od 1. 6. 2019 částku 60 500 Kč měsíčně (Dodatek č. 2). Žalovaný uhradil žalobci dne 27. 8. 2020 částku 71 000 Kč, dne 28. 8. 2020 částku 71 000 Kč, dne 29. 9. 2020 částku 71 000 Kč, dne 28. 12. 2020 částku 42 350 Kč a dne 31. 12. 2020 částku 42 350 Kč.

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je z větší části důvodná. Soud měl za prokázané uzavření nájemní smlouvy, uzavření dodatku č. 2 a dodatku č. 3, ukončení nájemního vztahu k 31. 5. 2020, s tím, že od 1. 6. 2020 užíval žalovaný nájemní prostory bez spravedlivého důvodu (§ 2991 odst. 2 o. s. ř.). Dodatek č. 3 nájemní smlouvy, konkrétně bod 2 soud posoudil jako Dohodu účastníků o narovnání jejich sporných práv a povinností ve smyslu ustanovení § 1903 odst. 1 obč. zák.

7. Ohledně plateb soud uzavřel, že má za prokázané, že žalovaný dne 29. 9. 2020, tj. po Dohodě o narovnání ze dne 24. 9. 2020 (Dodatku č. 3), zaplatil žalobci částku 71 000 Kč jak bylo prokázáno Výpisem z účtu žalovaného č. [Anonymizováno] ze dne [datum]. Za prokázanou lze mít i skutečnost, že žalovaný účelově vázal tuto platbu na měsíc červen 2020, jak bylo doloženo variabilním symbolem předmětné platby, v němž žalovaný uvedl číslo „[Anonymizováno]“, jež odpovídá číselnému označení šestého měsíce roku 2020. Je tak zřejmé, že z platby žalovaného ze dne 29. 9. 2020 ve výši 71 000 Kč, částka 42 350 Kč připadá na úhradu mezi účastníky dohodnuté výše bezdůvodného obohacení (Dohoda o narovnání), částka 10 500 Kč představuje zálohy na služby za 6/2020 a zbývající částka 18 150 Kč je přeplatek vzniklý rozdílem předepsaného nájemného do 31. 5. 2020 (60 500 Kč) a poníženého nájemného v Dodatku č. 3 (42 350 Kč). Soud proto od žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení odečetl žalovaným již zaplacenou částku 42 350 Kč (dohodnutá platba dle Dodatku č. 3), dále částku 18 150 Kč (přeplatek žalovaného na dohodnutém „nájemném“). Zároveň soud odečetl od požadovaného nároku žalobce i částku 10 500 Kč (záloha na služby 6/2020), neboť účelově vázaná platba této částky byla vázána na dobu, kdy již mezi účastníky netrval nájemní vztah a žalovaný neměl povinnost platit předepsané zálohy na služby (ty byl povinen platit do 5/2020). Žalobce i přes výzvu soudu nedoložil řádné vyúčtování služeb, když sám uvedl, že vyúčtování za dobu 7/2019-3/2020 doložit nemůže. Rovněž žalovaný doručení vyúčtování služeb nepotvrdil. Žalobce tak neprokázal jednak spotřebu vody a jednak své tvrzení o existenci nedoplatku žalovaného na službách za období 7/2019-3/2020, a proto bylo na místě odečíst od požadovaného bezdůvodného obohacení i platbu žalovaného ve výši 10 500 Kč. Soud tedy odečetl od požadovaného nároku žalobce celou platbu žalovaného ze dne 29. 9. 2020 ve výši 71 000 Kč.

8. K platbám 2 x 71 000 Kč ve dnech 27. 8. 2020 a 28. 8. 2020, soud uvedl, že má za prokázané, že účastníci dne 24. 9. 2020 provedli písemnou změnu nájemní smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum], a to Dodatkem č. 3, v jehož bodě 1. ujednali, že nájemné za měsíce duben a květen 2020 bude činit 42 350 Kč. Tato jejich dohoda měla vztah pouze k těmto dvěma měsícům roku 2020, kdy trval nájemní vztah účastníků. Je tak zřejmé, že pokud žalovaný uhradil 2 x 71 000 Kč, tj. nájemné ve výši 2x 60 500 Kč, přeplatil nájemné za duben a květen 2020 o 2x 18 150 Kč (celkem 36 300 Kč). O částku 36 300 Kč proto soud ponížil žalobcem požadované bezdůvodného obohacení. Žalovaným zaplacené zálohy ve výši 2x 10 500 Kč (4, 5/2020), tj. za dobu trvání nájemního vztahu (tento trval do 31. 5. 2020), pak měly být, dle tvrzení žalobce, započteny na vyúčtování vody za období 4/2020-4/2021. Žalobce však opětovně předložil pouze Fakturu č. [hodnota], jež není řádným vyúčtováním. Vyúčtování za období 4/2020-4/2021 i přes poučení soudu nepředložil s tím, že nechtěl předmětné řízení více komplikovat. Žalovaný popřel doručení „řádného“ vyúčtování za 4/2020-4/2021 (pouze potvrdil, že byl s vyúčtováním, nikoli řádně provedeným, seznámen v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]) a zároveň se však po žalobci nedomáhal provedení řádného vyúčtování jím zaplacených záloh. Z důvodu nedoloženého vyúčtování již zaplacených záloh na služby, soud neměl podklad pro závěr o výsledku vyúčtování vodného za období 4/2020-4/2021, a proto nebyl důvod pro odečet těchto nájemní smlouvou předepsaných a již zaplacených záloh od požadovaného nároku žalobce.

9. Soud uzavřel, že pokud žalobce požadoval bezdůvodné obohacení za období od 1. 6. 2020 do 31. 5. 2021, pak výpočet bezdůvodného obohacení představuje násobek 12 měsíců a částky 60 500 Kč (naposledy sjednaného nájemného), tj. celkem částku 726 000 Kč. Od této celkové částky je třeba odečíst celou platbu žalovaného ze dne 29. 9. 2020 ve výši 71 000 Kč, část plateb žalovaného ze dne 27. 8. 2020 a ze dne 28. 8. 2020[Anonymizováno]ve výši 36 300 Kč (2x 18 150 Kč). Zároveň soud odečetl dvě platby žalovaného ze dne 28. 12. 2020 a 31. 12. 2020 po 42 350 Kč, tj. částku 84 700 Kč (jejichž zápočet provedl i žalobce v rámci uplatněné žaloby). Celkem bezdůvodné obohacení žalovaného v projednávaném případě činí 534 000 Kč (výpočet: 12x 60 500 Kč = 726 000 Kč; 726 000 – 71 000 – 36 300 – 84 700 Kč = 534 000 Kč). S ohledem na vše výše uvedené uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení za dobu od 1. 6. 2020 do 31. 5. 2021 ve výši 534 000 Kč. Co do zbytku, a to částky 107 300 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. Dále soud dodal, že neshledal důvody, pro které by bylo na místě ponížení náhrady za poskytnuté obohacení, neboť ze strany žalobce nedošlo k vadnému plnění či neúplnému poskytování plnění. Skutečnost, že ze strany žalobce nebylo žalovanému bráněno v užívání potvrdil i sám žalovaný u jednání soudu dne [datum]. Pokud žalovaný užíval předmětné prostory pouze omezeně vlivem covidových opatření té doby, tuto skutečnost nelze klást k tíži žalobce. Byl to žalovaný, který v rozhodném období již neměl oprávnění prostory užívat, neboť nájemní poměr byl ukončen, a proto se nemůže s úspěchem dovolávat případného snížení výše požadovaného bezdůvodného obohacení. Ze stejných důvodů soud považuje za lichou obranu a tvrzení žalovaného, že prostory nebyly zkolaudovány, a to zejména proto, jak již bylo uvedeno výše, tj. že již před dobou rozhodnou, ke dni 31. 5. 2020, měl žalovaný povinnost prostory vrátit žalobci (§ 2292 Obč.Z). Zároveň to byl právě žalovaný, kdo prostory rekonstruoval a tuto rekonstrukci včetně kolaudace nedokončil. I tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce.

11. Ohledně zpracovaného znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] soud uvedl, že požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v období od 1. 6. 2020 do 31. 5. 2021 ve výši 60 500 Kč měsíčně (tj. v přepočtu 35,54 Kč/m2/měsíc) není nepřiměřený, když sám znalec stanovil obvyklou výši nájemného částkou 33 Kč/m2/měsíc s tím, že znalecké posudky předložené žalobcem, a tak i žalovaným, nebyly na daný případ aplikovatelné.

12. Dále se soud podrobně zabýval žalobcem tvrzeným uznáním dluhu ze strany žalovaného, když uzavřel, že zápis o předání prostoru ze dne 1. 12. 2021, do něhož byl začleněn výše citovaný text, tak bez dalšího nelze za uznání dluhu s účinky stanovenými v § 2054 považovat, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

13. Co se týká započtení pohledávky žalovaného v celkové výši 1 500 000 Kč zahrnujících investice žalovaného vložené do nebytového prostoru a 1 245 090 Kč představující „neodbydlené nájemné“ soud dovodil, že za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že v době učinění kompenzačního projevu obsaženého v listině ze dne [datum] byla započítávaná pohledávka splatná (z důvodu, že žalovaný neprokázal, ale ani netvrdil, že by dříve vyzval žalobce k její úhradě), že v době provedení tohoto kompenzačního projevu nemohla být pohledávka žalovaného způsobilá k započtení. Navíc dle názoru soudu jde v daném případě o pohledávku nejistou a neurčitou, žalobcem popíranou, která není započitatelná v smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 ObčZ.

14. K námitce žalovaného ohledně rozměrů žalovaným užívaných prostor soud uzavřel, že jednotlivé prostory ([Anonymizováno]) byly svou plochou zcela určitě vymezeny již v samotné Nájemní smlouvě ze dne [datum] (výměra 618,66 m2, 206,10 m2 a 877,36 m2, tj. celkem 1 702,12 m2), kterou žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem. Námitku proto shledal soud nedůvodnou.

15. Co se týká požadovaných úroků z prodlení, má soud za prokázané, že žalovaný byl s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 ObčZ) a žalobci vzniklo právo požadovat po něm úroky z prodlení (§ 1970 ObčZ). Výzvou doručenou žalovanému dne [datum] vyzval žalobce žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení do 6. 5. 2021. Ode dne následujícího, tj. od 7. 5. 2021, se tak žalovaný ocitl v prodlení (§ 1958 odst. 2 ObčZ). K tomuto dni činila výše repo sazby 8,25 % ročně (nař. vl. č. 351/2013 Sb.). Žalobce požadoval úrok z prodlení od data dřívějšího, než požadovat mohl (i za den 6. 5. 2021). Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku. Co do zbytku požadovaného příslušenství soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

16. Závěrem soud I. stupně zdůvodnil neprovedení dalších, stranami navrhovaných, důkazů.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle poměru úspěchu a neúspěchu stran v řízení a odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje za účelně vynaložené náklady advokáta žalobce [Jméno advokáta], který je současně i členem představenstva žalobce.

18. O nákladech státu bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

19. Ve lhůtě stanovené zákonem podali proti rozsudku odvolání oba účastníci.

20. Žalobce směřoval své odvolání do výroku II. a III. Upozornil, že předmětem žaloby bylo dlužné nájemné, nikoli platnost vyúčtovaných služeb. Přezkum samotného vyúčtování nebyl předmětem řízení, spor by se dostal do procesně nehospodárných dimenzí. Pokud nesouhlasí žalovaný s výsledkem vyúčtování, je třeba, aby toto uplatnil vlastním nárokem. Kompenzační námitku nelze uplatnit pouhým tvrzením. Odečet uhrazených záloh na služby konstatovaných v bodech 56 a 57 odůvodnění je nesprávným skutkovým zjištěním dle žalobce. Význam příloh faktur na nedoplatek z vyúčtování služeb je ten, že obsahují nákladové vyčíslení, poměření se zálohami obsahuje samotná faktura na vyúčtování služeb. K započtení platby 71 tis. Kč ze dne 29. 9. 2020 žalobce opakuje, že započteno nebylo na zálohy, ale na výsledný nedoplatek ve výši 63 363 Kč za období 7/2019-3/2020, což respektuje účetní logiku, že vystavení faktury předcházelo platbě žalovaného. Vyúčtování záloha na služby probíhalo v každém kalendářním roce.

21. Dále má žalobce za to, že soud nesprávně aplikoval dle § 2999 odst. 2 o. z. s tím, že bylo procesním rozhodnutím žalovaného, že neuznal jako nespornou skutečnost, že výše obvyklého nájemného čítá žalobcem propočtených 35,55 Kč/m2 za měsíc (podíl celkového nájemného a výměry prostor). Následně soud přistoupil k vyžádání znaleckého posudku na obvyklé nájemné, ve kterém se znalec dopustil početní chyby v závěru posudku. Obvyklé nájemné obnáší dvojnásobek, tedy 66 Kč/m2 za měsíc. Na uvedené žalobce opakovaně upozorňoval ve svých podáních. Též má za to, že soud zcela nepochopitelně odmítl znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO]. K věci samé žalobce uzavírá, že žalovaný vlastní taktikou umožnil žalobci vznést námitku, že celková výše bezdůvodného obohacení na straně ochuzeného je téměř dvojnásobná, když požadovaný nájem je založen na sazbě 35 Kč/m2/měsíc a skutečné bezdůvodného obohacení dle znaleckého posudku v podobě nájemného je v sazbě 66 Kč/m2/měsíc. S výměrou prostor 1 702 m2 obnáší celkový nárok za žalované období 12 měsíců částku 1 348 079 Kč. Uplatněný nárok žalobce obnášel 726 000 Kč před odečtením plateb, jak je zohledňuje žaloba. Je rozhodnutím žalobce požadovat žalobou pouze část z celkového nároku, to však neznamená, že kompenzační námitky by neměly být uplatňovány z celkového nároku. Rozdíl úplného a uplatněného nároku žalobou obnáší 622 079 Kč. Tyto okolnosti žalobce v řízení opakovaně namítal a uplatňoval. Jestliže soud shledal, že platby 107 300 Kč dle bodu II napadeného výroku mají být odečteny od žalované částky, pak odečtením od celkové částky vychází, že žalobou částečně uplatněný nárok zůstává nedotčen.

22. Dále se žalobce podrobně zabýval svým nesouhlasem s rozhodnutím o nákladech řízení. Má za to, že zastoupení žalobce advokátem bylo účelné po celou dobu řízení, opačný závěr je nesprávným právním a skutkovým posouzením. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Úvaha o zneužití právního zastoupení nemá v projednávané věci konkrétní podobu, takové kritérium nelze zohledňovat eventuálně, pokud ke zneužití právního zastoupení nedošlo. Udělení pověření k jednání je výlučným rozhodnutím žalobce a civilní soud pouze bere na vědomí skutečnost, že pověření nebylo uděleno. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, která dle jeho názoru není v dané věci aplikovatelná. K názoru Krajského soudu v [adresa] ve věcech sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] uvedl, že vyslovený právní názor nemá odraz ani v judikatuře, ani v závazných předpisech a vykazuje znaky volné úvahy, která však chybí vztah ke konkrétním okolnostech projednávané věci. Pro postavení advokáta, který zastupuje klienta v civilním řízení, není rozhodné, pokud je řadovým členem kolektivního statutárního orgánu bez oprávnění jednat navenek. Současně žalobce upozornil, že mezi účastníky řízení probíhají před Okresním soudem v Chomutově další civilní řízení, ve kterých nepřiznání náhrady nákladů bude znamenat významný zásah do práva žalobce vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces (volba právního zástupce). Nejedná se o jednoduché spory, žalovaný klade významný odpor, vznikají úkony navíc zčásti proto, že žalovaný nenese riziko náhrady právního zástupce protistrany. Z tarifních hodnot sporů vychází, že náklady řízení budou významné. Žalobce za současného přístupu je nákladově znevýhodněn, když nemůže očekávat přiznání plné náhrady nákladů řízení na rozdíl od žalovaného, který nemusí k civilnímu řízení za těchto okolností přistupovat dostatečně hospodárně.

23. Navrhl, aby odvolací soud změnil v jeho prospěch zamítavý výrok II. a současně mu přiznal náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem jak v nalézacím řízení, tak i v odvolacím řízení.

24. Žalovaný směřoval své odvolání dle obsahu do výroku, který bylo žalobě vyhověno. Upozornil, že co se týká vyúčtování záloh, co vše měl získat by bylo možné zjistit leda právě z řádného vyúčtování služeb, pokud je však žalobce nepředložil (a zřejmě ani nezpracoval), nemůže být tato skutečnost kladena k tíži žalovanému). Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu s tím, že v dané věci soud prvního stupně naopak umožnil žalobci z jeho vlastního protiprávního jednání těžit a v tomto směru je jeho rozhodnutí nesprávné a odporující zákonu. Následně se žalovaný zabýval svou námitkou započtení. Citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s tím, že má za to, že pokud jde o poukaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1534/2018, odvolatel poukázal na to, že v něm Nejvyšší soud řešil situaci, kdy „z uvedeného textu pouze vyplývá, že zápočet (teprve) proveden bude. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud v rozsahu, v němž bylo žalobě vyhověno, rozsudek soudu I. stupně zrušil s tím, aby se soud prvního stupně znovu zabýval výši nároku uplatněného k započtení a případně otázkou plateb za služby, jež měly být hrazeny po zániku nájemního vztahu a jež žalobce nijak nevyúčtoval.

25. K odvolání žalovaného se vyjádřil žalobce, který zdůraznil, že to byl právě žalovaný, který odmítal opustit pronajaté prostory po ukončení nájemního vztahu. Co se týká kompenzační námitky uvedl, že je velmi neurčitá a ani k výzvě soudu nebyla tato neurčitost odstraněna. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně neměnil v rozsahu napadeném odvoláním žalovaného.

26. Odvolací soud přezkoumal dle § 212 o. s. ř. napadený rozsudek a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům 27. Odvolací soud v prvé řadě přikročil k částečnému zopakování dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a k doplnění dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř.

28. Z Dodatku č. 3 smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání [Anonymizováno] uzavřené dne [Anonymizováno] bylo zjištěno, že žalobce a žalovaný mění a doplňují uvedenou smlouvu tak, že: 29. 1) K žádosti nájemce ze dne [datum] poskytuje pronajímatel slevu ve výši 30 % z nájemného za měsíce duben a květen 2020. Snížená výše nájemného obnáší 42 350 Kč. 30. 2) Za měsíc červen 2020 poskytuje pronajímatel shodnou slevu jako v bodě 1). Dle pronajímatele nájemní smlouva skončila výpovědí, nájemce považuje výpověď za neplatnou, prostory dále užívá. Spor řeší Okresní soud v Chomutově. Nehledě na výsledek sporu není nájemce oprávněn užívat prostory bezplatně a úhrada za užívání prostor je rovna poslednímu sjednanému nájemnému.

31. Z Dodatku č. 6 smlouvy o nájmu nebytových prostor [Anonymizováno] [adresa] uzavřené dne [datum], kterým odvolací soud doplnil dokazování, bylo zjištěno, že si účastníci upravili dobu trvání nájmu do 30. 6. 2025, když prodloužení nájmu bylo provedeno vzhledem k zamýšlené investici nájemce, kterou provede na svoje náklady. Náklady jdou k tíži nájemce a po pronajímateli nebudou požadovány.

32. V posuzované věci nebylo mezi účastníky sporné, že dne [datum] uzavřeli nájemní smlouvu k prostorám sloužícím k podnikání. Po dohodě stran byla cena nájmu snížena na 60 500 Kč včetně DPH spolu se zálohou na služby 10 500 Kč. Taktéž nebylo mezi účastníky sporné, že na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bylo žalovanému uloženo vyklidit jím užívané prostory.

33. Z rozsudku Okresního soudu v Chomutově taktéž vyplývá, že předmětné prostory měl žalovaný vyklidit nejpozději do [datum]. Rozsudek Okresního soudu v Chomutově byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudem odvolacím ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

34. Z nesporných tvrzení dále vyplývá, že předžalobní výzva k vydání bezdůvodného plnění ve výši 641 300 Kč ve lhůtě do 6. 5.2021 byla žalovanému doručena 29. 4. 2021. Jak plyne ze samotných žalobních tvrzení, tato částka představovala bezdůvodné obohacení za období červen 2020 až květen 2021.

35. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

36. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Podle § 2999 odst. 1 o. z., věty první, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

38. Podle § 2999 odst. 2 o. z., plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna.

39. V posuzované věci, kdy žalovaný užíval nebytové prostory po skončení nájemního vztahu výpověď a povinnost vyklidit prostory byla dána rozsudky Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem, již právní důvod užívání neexistoval, se jedná o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu, kdy již v době plnění absentuje právní důvod, který by ochuzenému zakládal povinnost poskytnout předmětné hodnoty (srov. NS 33 Cdo 2299/2014, NS 28 Cdo 2746/2013, NS 28 Cdo 5705/2015, NS 28 Cdo 4277/2019).

40. V posuzované věci by tedy ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. připadalo v úvahu právo žalobce na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny nájemného.

41. Odvolací soud přitom vychází ze zjištění, že obvyklou výši plnění, na které má žalobce právo, si účastníci odsouhlasili v poslední větě bodu 2. Dodatku č. 3, dle které je úhrada za užívání prostor rovna poslednímu sjednanému nájemnému. Poslední sjednané nájemné před uzavřením Dodatku č. 3 představovalo částku 60 500 Kč měsíčně. Odvolací soud má přitom za to, že dohoda o obvyklé ceně nájmu tak, jak ji strany v dodatku č. 3 uzavřely, není občanským zákoníkem vyloučena. Z těchto důvodů se odvolací soud více nezabýval námitkou žalobce, že nominálně měly být námitky odečítány od celkové výše bezdůvodného obohacení, nikoli od výše bezdůvodného obohacení uplatněné v žalobě.

42. Dále se odvolací soud zabýval Dodatkem č. 3 smlouvy z hlediska námitky, že pro duben a květen 2020 bylo sjednáno nájemné ve výši 60 500 Kč, nikoli 42 350 Kč, neboť žalovaný prosil žalobce, aby si mohl zažádat o podporu státu během covidových opatření. Dle názoru odvolacího soudu není rozhodná motivace, pro kterou žalovaný žádal o snížení nájemného. Podstatná je skutečnost, že účastníci v postavení podnikatelů se Dodatkem č. 3 dohodli na snížení nájemného, a to na dobu tří měsíců (duben, květen a červen 2020) a žalobci se přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. dané soudem I. stupně nepodařilo dostatečně prokázat, že v měsíci dubnu a květnu 2020 činila výše nájemného 60 500 Kč. Navíc následně žalovaný platby 2x 42 350 Kč v prosinci 2020 žalobci uhradil.

43. K odvolacím námitkám obou účastníků ohledně započítávání plateb žalovaného 71 000 Kč ze dne 29. 9. 2020 a plateb 2x 71 000 Kč ze dne 27. 8. 2020 a 28. 8. 2020 se odvolací soud shodl se závěry soudu I. stupně (v podrobnostech viz body 56. a 57. odůvodnění), když v případě platby ze dne 29. 9. 2020 soud I. stupně správně odečetl i 10 500 Kč, neboť účelově vázaná platba se vztahovala k době, kdy již netrval nájemní vztah a žalovaný neměl již povinnost platit předepsané zálohy na služby. A naopak ohledně dalších dvou plateb ze dne 27.8. 2020 a 28. 8. 2020 po 71 000 Kč, které byly účelově vázány na měsíce duben a květen 2020, kdy ještě trval nájemní vztah a žalovaný se následně nedomáhal po žalobci řádného vyúčtování jím zaplacených záloh, soud I. stupně neshledal důvod pro odečet 2x 10 500 Kč za zaplacené zálohy na služby.

44. Co se týká samotné výše přiznaného bezdůvodného obohacení, odvolací soud vychází ze žaloby, dle které žalobce požadoval bezdůvodné obohacení za období červen 2020 až květen 2021. Soud I. stupně vycházel z bezdůvodného obohacení představující 60 500 Kč x 12 měsíců (z období od 1. 6. 2020 do 31. 5. 2021), tj. 726 000 Kč, přičemž od této částky odečetl 71 000 Kč představující platbu žalovaného ze dne 29. 9. 2020 a 36 300 Kč (část plateb z 27. 8. 2020 a 28. 8. 2020). Zápočet plateb žalovaného 2x 42 350 Kč ze dne 28. 12. 2020 a 31. 12. 2020 provedl sám žalobce a ponížil o ně svůj žalobní nárok. Soud I. stupně tedy přiznal žalobci právo na zaplacení bezdůvodného obohacení v rozsahu 534 000 Kč. Odvolací soud má však za to, že je třeba vzít v úvahu ujednání v bodě 2 Dodatku č. 3, z něhož vyplývá, že si strany dohodly i na měsíc červen 2020 slevu na nájemném, a to ve stejném rozsahu jako v případě měsíců duben a květen 2020. Tímto způsobem si tedy účastníci smluvili obvyklou cenu plnění pro případ bezdůvodného obohacení ve výši 42 350 Kč. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na bod č. 40 svého odůvodnění.

45. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci vzniklo právo na zaplacení bezdůvodného obohacení v celkové výši 515 850 Kč představující smluvené plnění 1x 42 350 Kč (červen 2020), 11x 60 500 Kč (červenec 2020 – květen 2021), tj. 707 850 Kč s odečtením - 71 000 Kč, - 36 300 Kč a částky 84 700 Kč (které již zohlednil žalobce). Na bezdůvodné obohacení v rozsahu 18 150 Kč s příslušenstvím za užívání prostor v měsíci červnu 2020 tak dle odvolacího soudu žalobci právo nevzniklo.

46. Dále se odvolací soud zabýval přiznanými úroky z prodlení.

47. Jak již bylo konstatováno, soud I. stupně zamítl úrok z prodlení za den 6. 5. 2021, neboť v tento den se ještě žalovaný neocitl v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení.

48. Ze spisového materiálu se podává, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení bezdůvodného obohacení za období červen 2020 až květen 2021 (celkem 12 měsíců) ve výši 641 300 Kč předžalobní výzvou doručenou dne 29. 4. 2021, přičemž žalobce stanovil žalovanému lhůtu k zaplacení nejpozději do 6. 5. 2021. Dne 7. 5. 2021 tedy den následující po uplynutí stanovené lhůty, podal žalobce předmětnou žalobu.

49. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020 se teprve výzvou k plnění s tává dluh splatným. Současně bylo judikováno, že dlužník je povinen splnit jen takový dluh, který již vznikl a výzva ve smyslu § 563 o. z. proto vyvolá splatnost výhradně u existujícího dluhu. Jedině v souvislosti s takovýmto dluhem může mít žádost o plnění právní význam.

50. Vzhledem k uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR má odvolací soud za to, že výzva ze dne 29. 4. 2021 nemohla vyvolat splatnost i té části pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout až po doručení výzvy. Žalobce patrně při výzvě k plnění a stanovení lhůty vyšel ze samotné smlouvy o nájmu, kde v bodě III. byla sjednána splatnost nájemního měsíční, a to do pátého dne daného měsíce. Nicméně tato nájemní smlouva již byla ukončena výpovědí ke dni 31. 5. 2020 a žalobce se domáhal úhrady bezdůvodného obohacení, které vzniká každým dnem užívání prostor bez právního důvodu.

51. Z výše uvedených důvodů, kdy dluh za dva dny dubna 2021 a květen 2021 ještě nevznikl, nemohl se žalovaný ani dostat do prodlení s úhradou tohoto dluhu. V rozsahu bezdůvodného obohacení za užívání prostor za shora uvedené období 32 dnů, tj. 32x 2 016,66 Kč, celkem 64 533 Kč, tak nastalo prodlení žalovaného s úhradou této částky až den následující po doručení žaloby spolu s platebním rozkazem (doručen dne 7. 12. 2021), tj. 8. 12. 2021.

52. Dále se soud zabýval argumentací žalovaného ohledně námitky započtení. Odvolací soud v tomto ohledu souhlasí se závěry soudu I. stupně, a to, že žalovaný před provedením zápočtu nevyzval žalobce k úhradě 1 500 000 Kč, a tudíž se tato pohledávka nestala splatnou a nestala se způsobilou k započtení ve smyslu § 1982 odst. 2 o. z. Navíc pro úplnost odvolací soud upozorňuje, že i dle jeho názoru se jedná o pohledávku neurčitou a nejasnou, neboť není možno jednoznačně určit za situace, kdy pohledávka žalovaného převyšuje pohledávku žalobce a je složena ze dvou nároků („neodbydlené“ nájemné ve výši 1 245 090 Kč, zbývající část pohledávky žalovaného měla představovat investice do rekonstrukce pronajatých prostor), které pohledávky a do jaké výše měly započtením zaniknout, navíc při zohlednění Dodatku č. 6 smlouvy o nájmu nebytových prostor [Anonymizováno], dle kterého měly náklady na zamýšlenou investici jít k tíži nájemce a neměly být po pronajímateli požadovány.

53. Na základě shora uvedeného tedy odvolací soud přistoupil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k částečné změně rozsudku soudu I. stupně a žalobu o zaplacení 18 150 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této částky od 7. 5. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 64 533 Kč od 7. 5. 2021 do 7. 12. 2021 zamítl.

54. Ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu I. stupně odvolací soud dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

55. Jelikož odvolací soud, byť jen částečně, přistoupil ke změně napadeného rozsudku, rozhodl i o nákladech řízení před soudem I. stupně, přičemž se též zabýval odvolacími námitkami žalobce směřujícími do nákladového výroku.

56. Odvolací soud k odvolacím námitkám žalobce ohledně nepřiznání plné náhrady nákladů řízení za zvoleného právního zástupce odkazuje na svá předchozí rozhodnutí s týmiž účastníky, a to [spisová značka] a [spisová značka], kde se k této otázce již vyjádřil a ani odvolací důvody vznesené v tomto řízení nezakládají důvod, pro který by bylo namístě se od vysloveného názoru odchýlit.

57. Zdůrazňuje, že za potřebné k účelnému uplatňování práva lze zásadně považovat jen ty náklady, jejichž vynaložení účastníkem bylo nezbytné. Uvedený závěr se prosadí i ve vztahu k nákladům zastoupení. Z hlediska uplatňování práv účastníka v řízení (ve věci samé) není zásadní rozdíl mezi situací, kdy za účastníka jedná na základě pověření člen statutárního orgánu, nebo jej člen statutárního orgánu zastupuje na základě plné moci. V obou případech jsou práva účastníka realizována prostřednictvím téže fyzické osoby. Dodatečné (v řízení nahrazované) náklady spojené se zastoupením osobou, která je zároveň členem statutárního orgánu účastníka, a které by nebyly vynaloženy, byla-li by tato osoba pověřena k jednání za účastníka dle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (dále jen „dodatečné náklady“), proto (zásadně) nepředstavují náklady vynaložené nezbytně a v důsledku toho nejsou (zásadně) potřebné k účelnému uplatňování práva. V této souvislosti nelze pominout, že člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (§ 164 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a jednání v řízení před soudem nevybočuje z mezí jeho zástupčího oprávnění.

58. Žalobce ve všech řízeních opakovaně upozorňuje, že žalovaný není nucen v řízení postupovat hospodárně, avšak náhrada nákladů řízení v tomto směru neplní funkci motivační. Je právem žalobce zvolit si svého zástupce, s tímto právem však není spojeno právo na náhradu nákladů vždy ve stejné výši. V této souvislosti též odvolací soud podotýká, že o této právní otázce již rozhodoval Ústavní soud, který usnesením ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 1583/25 ústavní stížnost proti rozsudku č. j. [spisová značka] odmítl. Při stanovení náhrady nákladů tudíž odvolací soud ve shodě s předchozími shora uvedenými rozhodnutími postupoval dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

59. Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu I. stupně byl žalobce úspěšný co do částky 713 492 Kč (tj. jistina 515 850 Kč, kapitalizované úroky z částky 64 533 Kč od 8. 12. 2021 ve výši 21 981,40 Kč a kapitalizované úroky z částky 451 317 Kč od 7. 5. 2021 ve výši 175 661,23 Kč). Žalobce byl tudíž v řízení úspěšný v rozsahu cca 80 % a žalovaný v rozsahu 20 %. Odvolací soud tudíž přiznal žalobci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. pouze 60 % z jeho účelně vynaložených nákladů.

60. Účelně vynaložené náklady řízení před soudem I. stupně představují částku 38 401,20 Kč, kdy se odvolací soud shodl při jejich stanovení se soudem I. stupě a pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v bodě 72 odkazuje.

61. Náklady žalobce v řízení odvolacím představují částku 1 698,56 Kč, složenou ze tří paušálních náhrad po 300 Kč za tři úkony (§ 1 odst. 3 písm. a), c) a f) vyhl. č. 254/2015 Sb. – odvolání, vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) a náhrady cestovních výdajů zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu z [adresa] a zpět ve výši 798,56 Kč.

62. Z celkových nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 099,76 Kč žalobci vzniklo právo na náhradu ve výši 60 %, tj. 24 739,28 Kč.

63. Místo a lhůta k plnění byly stanoveny dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.

64. Odvolací soud současně i znovu rozhodl o nákladech státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. a dle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení zavázal žalobce k povinnosti zaplatit státu náklady řízení ve výši 7 857,83 Kč a žalovaného ve výši 31 431,34 Kč. Lhůta ke splnění této povinnosti byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení