17 Co 207/2024 - 323

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované A], IČO: [IČO žalované A] se sídlem [Adresa žalované A], se sídlem [Adresa žalované B] [adresa] o 99 000 Kč s příslušenstvím – náhrada nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne [Jméno žalobce B]. 2022, č. j. 38 C 94/2020-127 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 684 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta], advokáta.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 2 100 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) odškodnění nepříznivých dopadů do své osobnostní sféry v částce 99 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s duševními útrapami v trestním řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 118/2019 proti žalobci pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo zastaveno z důvodu, že skutek, pro nějž byl žalobce stíhán, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Žalovaná až v průběhu kompenzačního řízení před soudem shledala nárok žalobce důvodným a jako odpovídající satisfakci žalobci poskytla omluvu za nezákonné zahájení trestního stíhání.

2. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl výrokem I. návrh žalobce na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnut a výrokem II. byla žalobci uložena povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Na základě provedeného dokazování soud sice dovodil, že v předmětné věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, přičemž odpovědnost žalované není vyloučena skutečnostmi uvedenými v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., současně však uzavřel, že v daném případě intenzita újmy neodůvodňovala přiznání peněžní satisfakce. Za dostatečnou formu shledal konstatování porušení práva spojené s omluvou učiněné žalovanou. V rámci posouzení jednotlivých rozhodných okolností pro účely zjištění intenzity zásahu trestního stíhání do osobnostních práv žalobce soud prvního stupně zjistil, že trestní řízení trvalo po dobu 6 měsíců a 4 dnů, z hlediska závažnosti trestného činu šlo o trestnou činnost méně závažného charakteru, žalobce nebyl omezen v průběhu trestního stíhání na osobní svobodě a trestnímu stíhání se nedostalo žádné mediální publicity. V případě žalobce tedy nelze vznik újmy považovat za notorietu. Subjektivně k zásahu v podobě frustrace a diskomfortu dojít mohlo. Tuto újmu však nelze ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou, představovanou objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby. Trestní stíhání nevyvolalo dehonestující negativní ohlas v okolí žalobce, jeho pracovní aktivity nebyly ohroženy, ani jeho čest, reputace či dobrá pověst. Přímý dopad trestního řízení v podobě psychických potíží nebyl prokázán, když tyto se objevily dávno před zahájením trestního stíhání. Intenzita újmy tedy neodůvodňuje přiznání satisfakce v penězích. S ohledem na návrh účastníků srovnával soud prvního stupně posuzovaný případ též s jinými případy, které se podávaly z komparace žalované, jež předložila konkrétní meritorní rozhodnutí soudů (Městského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, včetně rozhodnutí odvolacích, jakož i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 v jiné obdobné věci žalobce). Návrh žalobce, který požádal o předložení spisů jím označených krajských soudů, aniž blíže konkretizoval jednotlivé kauzy, shledal nedostatečným, a proto mu nevyhověl a takto navržené důkazy neprovedl. Soud prvního stupně taktéž nepovažoval za případný odkaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09, když zadostiučinění v penězích se poskytuje jen tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem bude delší, než v řádu týdnů či měsíců, což není posuzovaný případ, kdy řízení trvalo jen 6 měsíců. Proto nepovažoval za nutné vést dokazování k tvrzení, že policejní orgán jednal ukvapeně, nerozvážně či úskočně.

3. Proti tomuto rozsudku žalobce podal v celém rozsahu obsáhlé odvolání z důvodu věcné nesprávnosti, jakož i nesprávnosti v nákladové části. Nesouhlasí se srovnáním posuzovaného případu soudem prvního stupně jen s obdobnými případy navrženými žalovanou. Nesprávně postupoval soud prvního stupně také při určování formy zadostiučinění. Srovnávání nelze provádět tak, že si soud sám fakticky na základě libovůle vybere tři obdobné případy, jež jsou mu známy z úřední činnosti a podle nich určí výši odškodnění. Takový postup je nepřezkoumatelný a neobjektivní. Osoby domáhající se odškodnění nemají možnost z databáze soudu zjistit, jaké případy vykazující obdobné skutkové okolnosti příslušný soud v minulosti řešil a jakou výši odškodnění poškozeným přiznal. Žalující osoby jsou tak znevýhodněny oproti žalované, která zmiňované údaje má k dispozici. Při rozhodování o výši zadostiučinění srovnávací metodou by měl soud vycházet ze všech podobných případů, které jsou mu bezesporu známy z úřední činnosti a stanovit odškodnění v průměrné, obvyklé výši. Měl by si vytvořit databázi obsahující výši odškodnění, druh trestného činu a charakter trestné činnosti, z níž by bylo možné vyčlenit případy vykazující obdobné skutkové okolnosti. Podobnou databázi provozuje Ministerstvo spravedlnosti či Evropský soud pro lidská práva, který v této souvislosti běžně odkazuje na několik případů. Postup soudu prvního stupně, který si z mnoha dalších rozhodnutí vybral jen tři, byl nedostatečný. Soud prvního stupně neumožnil žalobci se seznámit s případy, které použil pro srovnání. Použil-li pro srovnání případy vedené u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 34 C 54/2016 a spis Městského soudu v Brně sp. zn. 35 C 99/2016, měly být u jednání provedeny jejich spisy. Provedení samotných rozsudků k důkazu nepostačuje. Žalobce nemohl reagovat na kritéria a okolnosti, o něž soud prvního stupně opřel svá rozhodnutí o formě odškodnění, nemohl se podrobně seznámit s detaily případů a porovnat je se svým případem. Byl tak zkrácen na svých procesních právech. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval srovnáním posuzovaného případu s případy, žalobcem označenými spisovými značkami konkrétních krajských soudů a výší poskytnutého odškodnění. S odmítnutím tohoto návrhu soudem prvního stupně s odůvodněním, že žalobce nekonkretizoval jednotlivé kauzy, které chtěl použít ke srovnání, žalobce nesouhlasí. Žalobce uvedl, že případy považuje za podobné či srovnatelné a na základě toho měl soud porovnat a posoudit, zda lze tyto případy skutečně použít. Žalobci nemůže být přičítáno k tíži, že nezná podrobnější informace z příslušných spisů, jež nejsou veřejnosti běžně přístupné. Soud je povinen podle judikatury vyhledávat případy způsobilé ke srovnání i přesto, že žalující strana je neoznačí. Pokud žalobce navrhl případy způsobilé ke srovnání dle kritérií, které ve své databázi stanovila žalovaná, soud pak měl povinnost posoudit, zda jsou tyto případy způsobilé ke srovnání. Neučinil proto vše potřebné, aby bylo rozhodnuto na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při stanovení odpovídající formy odškodnění měl soud též vyhodnotit průběh trestního stíhání, tj. zda nešlo ze strany orgánů činných v trestním řízení o úskočný výkon veřejné moci. V daném případě k tomu došlo, neboť orgány nerespektovaly závaznou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce, že trestným činem nemůže být jednání zakládající občanskoprávní spor, doposud pravomocně nerozhodnutý civilním soudem a dále fakt, že v jiné obdobné věci vyjádřil Nejvyšší soud závazné právní stanovisko, že jednání žalobce není trestným činem. Svým rozhodnutím soud prvního stupně porušil ústavní práva žalobce zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 LZPS, kdy se mu dostalo na základě nespravedlivě vedeného procesu pouze symbolického, nikoliv přiměřeného, zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva spojeného s omluvou. Soud prvního stupně pochybil i ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vycházel-li z toho, že ve věci byla úspěšná žalovaná. Žalobce však měl co do základu nároku úspěch ve věci, neboť bylo zcela na úvaze soudu, jakou formu a výši zadostiučinění označí za přiměřenou. Žalovaná navíc poskytla žalobci zadostiučinění v podobě konstatování a omluvy až po proběhlé šestiměsíční lhůtě od uplatnění nároku a až po podané žalobě u soudu. Proto by měl mít žalobce nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobce proto navrhl změnu rozsudku v napadených výrocích s tím, že mu bude přiznáno požadované peněžní zadostiučinění v plné výši včetně úroku z prodlení, jakož i náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce označila výhrady žalobce ke srovnávaným rozsudkům za nedůvodné. Judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby soud shromažďoval větší množství rozsudků za účelem statistického šetření a zprůměrování přiznaných odškodnění. Lze nalézt mnoho případů, kdy ke srovnání postačil jediný rozsudek. Judikatura označeného soudu také nepožaduje, aby byl při srovnávání rozsudků k důkazu předložen celý soudní spis, postačuje pouze přečtení závěrečného rozsudku, z jehož odůvodnění je zřejmé, jakou výši odškodnění za jakou intenzitu nemajetkové újmy poškozený ve srovnávaném případě obdržel. Nedůvodná je i námitka neprovedení důkazů označených žalobcem. Soud nemůže při srovnávání vycházet z jakýchkoli rozsudků. Pokud žalobce nebyl schopen konkretizovat, čeho se jím navrhované rozsudky týkají a jakým způsobem se podobají, bylo namístě, že se jimi soud nezabýval. Nesprávná je námitka, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k úskočnému výkonu veřejné moci, když žalobce měl být dvakrát stíhán pro v podstatě tentýž skutek navzdory judikatuře Nejvyššího soudu. Žalobce sice čelil obžalobě za neoprávněné užívání bytu již v trestním řízení vedeném u Městského v Brně pod sp. zn. 2 T 84/2010, v němž rozhodoval i dovolací soud, se závěrem, že v daném typu sporu se musí soudy zabývat též otázkou, proč nemohlo postačovat řešení situace prostředky občanského práva, např. žalobou na vyklizení bytu. Posuzované trestní řízení vedené pod sp. zn. 88 T 118/2019 se však již vedlo za situace, kdy byla pravomocně rozřešena otázka platnosti smlouvy o převodu členských práv. Tudíž v tomto případě již bylo prostředky občanského práva vyřešeno, že žalobce platně převedl svá práva v družstvu a nemá žádný právní důvod byt užívat. Tato skutečnost ostatně byla i součástí skutkového popisu jeho jednání v obžalobě. Pokud tedy orgány činné v trestním řízení přikročily ke stíhání žalobcova jednání za situace, kdy již pravomocně skončilo civilní řízení, jež mělo přímý vztah k otázce práva žalobce na užívání předmětného bytu, pak se judikatuře dovolacího soudu nijak nezpronevěřily a nelze mluvit o úskočném výkonu veřejné moci. Nepoctivé je naopak jednání žalobce, jenž za situace, kdy věděl, že soudy pravomocně rozhodly, nadále bránil oprávněným členům družstva v užívání bytu. Žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

5. Odvolací soud ve věci původně rozhodl rozsudkem ze dne 5.4.2023, č.j. 44 Co 163/2022-149, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 684 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

6. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum], č.j. 30 Cdo 185/2024-224, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal dovolání přípustným v námitce proti postupu odvolacího soudu, který v rámci posouzení formy zadostiučinění žalobce neprováděl srovnání s případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti za situace, kdy uzavřel, že toto je zapotřebí jen ohledně stanovení výše zadostiučinění v penězích, pro něž v posuzovaném případě s ohledem na nízkou míru intenzity dopadů posuzovaného trestního řízení do osobnostní sféry žalobce neshledal podmínky, když za dostatečné považoval již žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy. Dovolací soud označil uvedený postup odvolacího soudu za odchylný od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odvolacímu soudu v rámci závazného právního názoru uložil, aby v rámci nového projednání věci nárok žalobce nově posoudil (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování) v souladu s dovolacím soudem označenou ustálenou judikuturou Nejvyššího soudu, a i pro účely stanovení formy přiměřeného zadostiučinění provedl srovnání posuzované věci s případy vykazujícími srovnatelné znaky, které řádně označí (resp. již označili) účastníci řízení, případně které jsou mu známy z jeho úřední činnosti. Pokud jde o ostatní odvolací námitky žalobce – právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu – shrnuté podrobně v bodech 9. – 14. odůvodnění označeného rozsudku dovolacího soudu – v těchto shledal dovolací soud dovolání nepřípustným (body 25. – 29. odůvodnění rozsudku dovolacího soudu).

7. Odvolací soud se v rámci opětovného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i dle ust. § 212a odst. 1 o. s. ř. zaměřil v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu toliko na posouzení právní otázky, v níž byla shledána přípustnost dovolání, tj. aplikace komparativní metody pro účely stanovení odpovídající formy zadostiučinění. Z uvedeného vyplývá, že posouzením ostatních žalobcem v dovolání vymezených otázek a námitek, v nichž brojil proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu a které nebyly shledány dovolacím soudem přípustnými (cit. body 25. – 29. odůvodnění rozsudku dovolacího soudu), se odvolací soud v nynějším odvolacím řízení již nezabýval. Za účelem splnění požadavků závazného právního názoru tedy odvolací soud provedl srovnání posuzované věci pro účely stanovení formy přiměřeného zadostiučinění s případy vykazujícími srovnatelné znaky, které byly označeny účastníky a dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé, ani po dodatečně provedené komparaci pro účely rozhodnutí o formě zadostiučinění, důvodné.

8. Odvolací soud předně vyzval žalobce v rámci přípravy odvolacího jednání, aby s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v bodech 36 a 40 odůvodnění jeho zrušujícího rozsudku z výčtu jím celkem 37 označených spisů Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Ostravě a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jimiž navrhl doplnit dokazování pro srovnání s posuzovaným případem v podání ze dne 7.6.2021 učiněném v rámci řízení před soudem prvního stupně, označil za účelem vyžádání konečných rozhodnutí ke komparaci nanejvýše šest spisů, na základě nichž chce provést srovnání s nyní posuzovanou věcí z hlediska stanovení formy a výše případného peněžitého zadostiučinění za žalovanou nemajetkovou újmu žalobce v částce 99 000 Kč s příslušenstvím, s uvedením konkrétních tvrzení jednotlivě u každého z označených případů umožňujících srovnání v podstatných znacích, které se podle žalobce shodují s nyní posuzovanou věcí, tj. z pohledu ustálenou judikaturou dovozeného kritéria povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Odvolací soud taktéž žalobce poučil, aby v rámci doplnění důkazního návrhu případně uvedl další relevantní okolnosti podávající se z jím označených spisů, resp. meritorních rozhodnutí v nich, vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo k požadavku na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Dále jej poučil, že vymezení společného obecného jednotícího kritéria označených věcí s nyní posuzovanou věcí jako majetkové trestné činy a uvedení výše částky přiznaného peněžního zadostiučinění v jednotlivých věcech, jak žalobce ve shora učiněném podání učinil, odvolací soud pro potřeby přesvědčivého srovnání nepovažuje za dostatečná tvrzení pro srovnání a potažmo prokázání důvodnosti nároku žalobce na odškodnění z hlediska žalované formy a výše peněžitého odškodnění, jak již ostatně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 7.12.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) odvolací soud vyložil v bodě 15. odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 5.4.2023, č.j. 44 Co 163/2022-149, podle níž je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Konečně odvolací soud žalobce poučil o postupu při získání poznatků o obsahu meritorních rozhodnutí z uvedených srovnávacích soudních spisů ve smyslu zákona č. 160/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacích (jejichž vyhotovení pro účely provedení příslušné komparace plně dostačují, není třeba vyžadovat celý spis) s odkazem na bod 16. odůvodnění jeho předchozího rozhodnutí ve věci.

9. Žalobce přes poskytnuté poučení ve stanovené lhůtě toliko označil požadovaných šest spisů od uvedených krajských soudů, které považoval za vhodné použít ke srovnání s posuzovaným případem, a za podstatný srovnávací znak, stejně jako ve svém původním návrhu označil toliko výše žalovaného peněžitého zadostiučinění a obecný typ majetkové trestné činnosti, z čehož je zřejmé, že si beze zbytku nesplnil svoji procesní povinnost uloženou mu odvolacím soudem ohledně konkrétních tvrzení u každého z označených případů umožňujících srovnání s posuzovanou věcí v podstatných znacích dovozených judikaturou (povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby). Odvolací soud v této souvislosti neshledal důvodnou námitku nepřiměřeně krátké lhůty 15 dnů stanovené žalobci odvolacím soudem ke splnění povinnosti vznesenou zástupcem žalobce v rámci odvolacího jednání s ohledem na dobu, která uplynula od vydání rozsudku dovolacího soudu a po niž si žalobce mohl sám srovnávací případy zajistit postupem podle výše citovaného zákona o svobodném přístupu k informacím. I přes uvedené odvolací soud pro účely dalšího postupu řízení a s ohledem na jeho dosavadní průběh shledal účelným vyžádání konečných rozhodnutí v žalobcem označených spisech, včetně rozhodnutí soudů prvních stupňů, a těmito v rámci odvolacího jednání poté provedl srovnání s posuzovanou věcí v relevantních znacích. Současně s tím odvolací soud provedl obdobně srovnání i s dalšími třemi rozhodnutími, která kromě předchozích rozhodnutí předložených již soudu prvního stupně, předložila žalovaná ještě v rámci nynějšího odvolacího řízení, jakož i v rámci řízení před soudem prvního stupně.

10. Pokud jde o rozhodnutí ze spisů označených žalobcem, z nich odvolací soud zjistil následující pro komparaci relevantní skutečnosti:

11. V první věci bylo konečným rozhodnutím rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2016, č.j. 68 Co 207/2016. Poškozenému žalobci bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Poškozený byl stíhán pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku § 255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku s trestní sazbou od šesti měsíců do pěti let a hrozilo mu uložení povinnosti k náhradě škody v řádu několika milionů Kč. Délka řízení činila tři roky a deset měsíců, poškozený byl dosud trestně bezúhonný, profesí manažer, významné zásahy do osobnostní sféry v souvislosti s trestním stíháním nebyly prokázány, nicméně byly prokázány nepříznivé projevy na pověsti, projevy psychických potíží, došlo k medializaci skutku výslovným uvedením jména poškozeného. Ve druhé věci Městského soudu v Praze byl konečným rozhodnutím rozsudek ze dne 7.12.2017, č. j. 70 Co 282/2017-178, zadostiučiní bylo poskytnuto ve výši 137 666 Kč. Poškozená byla stíhán pro trestný čin poškozování věřitele, délka řízení činila 19 měsíců a 20 dnů, poškozená byla do té doby bezúhonná osoba bez zkušeností s trestním řízením. Bylo zjištěno, že šlo o zcela bezdůvodné trestní stíhání. Poškozená vykonávala povolání letušky, k němuž potřebovala bezpečnostní prověrku Národního bezpečnostního úřadu, což bylo trestním stíháním vážně ohroženo. Poškozená měla po dobu trestního stíhání obavy ze ztráty zaměstnání, po dobu 19 měsíců byla omezena v dispozicí s nemovitostí, měla zmařenu možnost prodeje bytu, došlo k výrazné diskreditaci v místě bydliště autorem šikanózního trestního oznámení rozšiřováním pomluv v místě bydliště (letáky a pomluvy).

12. Ve třetí věci Městského soudu v Praze šlo o případ pravomocně skončený rozsudkem ze dne 28.11.2016, č. j. 22 Co 11/2017-403, s poskytnutím zadostiučinění poškozenému ve výši 81 160 Kč. Poškozený byl stíhán pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku § 128 odst. 2, 4 tr. zákona, ve spolupachatelství. Řízení trvalo 5 let a 7 měsíců. V řízení bylo prokázáno poškození obrazu a pověsti poškozeného ve společnosti. Před trestním řízením se jednalo o celostátně známého a oceňovaného podnikatele, minimálně v jednom případě bylo trestní stíhání výlučným důvodem pro nepřijetí do pracovního poměru na pozici obchodního ředitele.

13. Ve věci Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 11.5.2010, č.j. 19 Co 751/2010, v němž bylo přiznáno poškozenému zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Jednalo se o trestný čin nekalé soutěže. Původně byl krajským soudem ve spojení s vrchním soudem poškozenému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podm. odkladem na 2 roky a trest zákazu činnosti na dva roky. Po kasaci dovolacím soudem znovu rozhodoval krajský soud a poškozeného zprostil obžaloby. Poškozený byl obchodní zástupce – nemohl funkci vykonávat deset měsíců, došlo k veřejné medializaci trestního stíhání v regionálním tisku, byly prokázány dopady do profesní pověsti poškozeného. Výpočet odškodnění byl stanoven jako pětinásobek průměrného měsíčního platu v České republice (20 000 Kč).

14. Ve věci Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto rozsudkem z 21.3.2013, č. j. 71 Co 301/2011 – 143, vydaným po zrušení předchozího jeho rozsudku Nejvyšším soudem rozsudkem č. j. 30 Cdo 962/2012-132. Zadostiučinění poškozenému bylo přiznáno ve výši 150 000 Kč. Poškozený byl stíhán pro trestný čin organizátorství podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 250a ods.t 1 t. z. a odsouzen trestním příkazem okresního soudu k trestu odnětí svobody pěti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok a šest měsíců a k trestu zákazu zprostředkovatelské činnosti. Po podaném odporu byl poškozený zproštěn obžaloby. Délka trestního řízení byla jeden rok. Nepeněžité odškodnění bylo shledáno nedostačujícím, bylo prokázáno poškození pověsti a dobrého jména, pracovního postavení (sesazení z dosavadní pracovní pozice), dehonestace poškozeného v důsledku rozšíření informace o trestním stíhání do obecné známosti mezi kolegy, příbuzné a kamarády, došlo k umocnění újmy očekáváním potomka přítelkyní, poškozený trpěl život ohrožující vážnou nemocí.

15. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.4.2025, č. j. 8 Co 77/2015–142 (č. l. 295) bylo poškozené poskytnuto zadostiučinění ve výši 75 000 Kč. Délka trestního řízení trvala po dobu 5 let a 11 měsíců, poškozená bylo obviněna ze zvlášť závažného trestného činu s hrozícím trestem 2 – 8 let odnětí svobody. Poškozená byla vazebně stíhána po dobu tří dnů. Šlo o dosud bezúhonnou osobu vyššího věku s nikoli bezvadným zdravotním stavem.

16. Pokud jde o rozhodnutí předložená žalovanou ke komparaci již v řízení před soudem prvního stupně, jednalo se jednak o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. 16 Co 373/2014-186, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2z 21.3.2014, čj.j. 12 C 34/2013-156, pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 12 TZ, který se týkal téhož žalobce, jemuž byla přiznána peněžitá satisfakce ve výši 10 000 Kč za trestní stíhání v trvání 749 dnů.

17. Dalším rozhodnutím žalovanou předloženým byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.2017, č.j. 44 Co 258/2017-150, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu [adresa]-venkov ze dne [datum], č.j. 34 C 54/2016-118, týkající se obvinění z trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 t. z. ve formě spolupachatelství. Trestní stíhání trvalo 10 měsíců, nebyla zjištěna medializace, nebyla uvalena vazba, nebylo odsouzení, žaloba byla zamítnuta.

18. Třetím předloženým rozhodnutím byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.5.2018, č.j. 44 Co 150/2018-125, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně z 14.11.2017, č.j. 35 C 99/2016-106, týkající poškozeného stíhaného pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1,3 t. z., ohroženého trestem odnětí svobody až 8 let, po překvalifikaci po 6 měsících řízení až na 5 let, s vysokou škodou v řádu stovek tisíců Kč. Šlo o zaměstnance společnosti [právnická osoba] provádějícího přejímky zboží. Délka řízení byla dva roky. Byla zjištěna pouze obecná nejistota a psychický stres. Namísto požadovaného zadostiučinění v penězích v částce 20 000 Kč byla poškozenému poskytnuta omluva.

19. Žalovaná dále v průběhu odvolacího řízení předložila další novější judikaturu, a to:

20. Rozsudek Krajského soudu v [adresa] z [datum], č.j. 29 Co 284/2022-97. Poškozený byl v trestním řízení stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru. Řízení trvalo 25 měsíců, poškozený se domáhal satisfakce 50 000 Kč, bylo mu však poskytnuto pouze konstatování porušení práva. Poškozený byl ohrožen nízkým trestem, nebyl vystaven zvýšenému společenskému odsudku. Šlo o nájemníka garáže, jemuž zanikl nájemní vztah, přeřezal rozbrušovačkou kovovou závoru. Předtím bylo žalobci soudně uloženo vyklizení garáže. Odůvodnění bodu 32. rozsudku obsahuje též komparaci s jiným rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. 21 Co 198/2015 a ze dne [datum], sp. zn. 17 Co 454/2016.

21. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. 30 Co 347/2019-133, řešil satisfakci za trestní stíhání pro přečin poškození cizí věci § 228 odst. 1 t. z. (poškození motorového vozidla), které skončilo postoupením na projednání přestupku. Délka řízení představovala 7 měsíců, hrozící trest byl ve výši jednoho roku. Nepodmíněný trest odnětí svobody nepřicházel v úvahu pro bezúhonnost poškozeného ([tituly před jménem] [tituly před jménem]). Poškozený neprokázal tvrzení, že se nemohl účastnit veřejných zakázek v době trestního stíhání pro nesplnění podmínky bezúhonnosti. Požadoval zadostiučinění 100 000 Kč, byla mu však poskytnuta omluva žalovaným, kterou soud vyhodnotil jako dostatečnou satisfakci.

22. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. 55Co 37/2021-134, řešil poskytnutí satisfakce za stíhání pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 ods.t 1, 3 t.z. Poškozený byl OSVČ pracující jako dělník na více stavbách. V trestním řízení byl ohrožen trestem 1 rok až 5 let odnětí svobody, řízení trvalo 247 dní, újma ve zdravotní oblasti poškozeného nebyla prokázána, ani dopady v rodinném životě. Poškozený požadoval satisfakci 78 000 Kč. Soud konstatoval dostatečnost poskytnuté omluvy.

23. V nyní souzené věci se žalobce v řízení domáhá odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, bylo zastaveno z důvodu, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Na žalobce se tedy hledí, jako by vůči němu nemělo být trestní stíhání vedeno. V daném případě nebylo mezi stranami sporu o odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu poškozeného žalobce ve smyslu § 31a OdpŠk. Sporným zůstala pouze forma přiměřeného odškodnění, ať už v podobě konstatování porušení práva spolu s omluvou, která byla žalobci žalovanou poskytnuta, či peněžité zadostiučinění a jeho případná výše. Jak již bylo v průběhu dosavadního řízení opakovaně konstatováno, v rámci posouzení formy a případné výše peněžitého odškodnění soud hodnotí dle ustálené judikatury především tři základní kritéria (srov. soudem prvního stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), tj. povahu trestní věci včetně výše hrozícího trestu, délku trestního stíhání a dopady do osobnostní sféry poškozeného.

24. Odvolací soud i po provedené doplňující komparaci o judikaturu označenou oběma stranami dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že soud prvního stupně vyhodnotil správně, že konstatování porušení práva s poskytnutím omluvy za nezákonné zahájení trestního stíhání samotnou žalovanou, byť učiněné až po zahájení řízení před soudem, je v daném případě plně postačující satisfakcí pro žalobce.

25. Soud prvního stupně správně zjistil, že povaha posuzovaného trestního řízení, v němž byl žalobce stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, za nějž mu hrozil trest odnětí svobody až v délce dvou let nebo peněžitý trest, představovala stíhání za méně závažný trestný čin - přečin, nemající obecně dehonestující charakter, a že délka trestního stíhání byla 6 měsíců a čtyři dny, což nelze objektivně vzato považovat za výrazně dlouhou dobu.

26. Co se týče dopadů do osobnostní sféry žalobce, je třeba zdůraznit, že na rozdíl od náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, která se presumuje, bylo z pohledu uplatněného nároku zapotřebí, aby žalobce v řízení prokázal, že došlo k jím tvrzeným nepříznivým dopadům do jeho osobnostní sféry spočívajícím v nepříznivém vlivu na jeho psychický stav.

27. Odvolací soud, stejně jak již konstatoval ve svém předchozím rozsudku, má za to, že soud prvního stupně správně objasnil z účastnického výslechu žalobce a jím předložených lékařských zpráv, že žalobce má problémy psychického rázu od roku 1999, tedy již dosti dlouhou dobu před zahájením předmětného trestního stíhání (započalo dne [datum]) a že jiné dopady trestního stíhání, např. do profesního života, sousedských vztahů, přátelských vztahů či ekonomického života žalobce netvrdil. Také nebylo zjištěno, že by trestní stíhání žalobce bylo jakýmkoliv způsobem medializováno. Správně za této situace soud prvního stupně dovodil, že intenzita zásahu do osobnostní sféry žalobce úkony trestního řízení, jimž se žalobce musel podrobit, nebyla způsobilá vzniku nemajetkové újmy, která by, přes subjektivní vnímání žalobce, objektivně odůvodňovala přiznání peněžité satisfakce. Ohledně nepříznivých dopadů posuzovaného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce tedy nebyly žalobcem v řízení prokázány konkrétní projevy svědčící o tom, že by se jeho psychický stav v souvislosti s nyní posuzovaným trestním stíháním nějak významněji zhoršil i pro jím tvrzenou opakovanost trestního stíhání pro obdobnou trestnou činnost, kterému v minulosti čelil, a že by tedy žalobce z tohoto pohledu zasluhoval odškodnění peněžitou formou, jež v tomto řízení požaduje a které by se žalobci z hlediska obecné slušnosti mělo dostat (cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

28. Co se týče komparativní metody, odvolací soud je přesvědčen, že žalobcem označené spisy krajských soudů a v nich obsaženou judikaturu, z níž se podávají výše poskytnutých peněžitých satisfakcí řádově obdobné výši satisfakce v částce 99 000 Kč, kterou žalobce požaduje v nynějším řízení, a kteroužto odvolací soud zrekapituloval shora v bodech 11. – 15. odůvodnění, nelze pro účely prokázání nároku žalobce na požadovanou peněžitou satisfakci v uplatněné výši shledat přiléhavou, neboť z ní je z hlediska všech hodnocených rozhodných kritérií jednoznačně zřejmé, že řešila podstatně závažnější případy, než případ žalobce. Lze tedy shrnout, že jediným shodným znakem se srovnávanými případy byla právě a jen výše žalobcem požadované částky. Ze shora provedeného přehledu srovnávaných případů se podává, že poškození v uvedených věcech byli stíháni z pohledu hrozících postihů pro zavažnější trestné činy, byť též majetkového charakteru, byli tudíž ohroženi vyššími tresty odnětí svobody a povinností k úhradě vyšších náhrad škod, kde byla míra vzniklé újmy výrazně vyšší než u žalobce. Ve většině případů to pak byly osoby (oproti žalobci), byť nepravomocně, odsouzené a teprve následně zproštěné obvinění, což újmu těchto osob ještě více prohlubovalo. Jednalo se zpravidla (oproti žalobci, který je invalidním důchodcem) o ekonomicky aktivnější osoby s dobrými pracovními pozicemi v terciální sféře (manažer, letuška, úspěšný a známý podnikatel, obchodní zástupce), jejichž udržení bylo vedeným nedůvodným trestním stíháním prokazatelně výraznější nepříznivě ohroženo. Pokud se ve srovnávaných případech nejednalo o uvedené ekonomicky aktivní osoby, tak újmu, která jim byla způsobena (věc Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 77/2015), lze minimálně z pohledu jednoho z posuzovaných rozhodných kritérií či znaku, posuzovat jako výrazně závažnější (např. z pohledu délky posuzovaného řízení a omezení osobní svobody více než 6 let, omezení na svobodě v souvislosti s vazebním stíháním). Ve srovnávaných případech byly též prokázány další nepříznivé dopady do osobního života poškozených spočívající v poškození jejich pověsti v okolí i v rodině, proti nim vedená trestní řízení byla zpravidla provázena medializací případu. Ve všech srovnávaných řízeních bylo taktéž zjištěno, že oproti délce posuzovaného trestního řízení žalobce, které trvalo 6 měsíců a 4 dny, bylo prokázáno vedení trestního řízení v jednom případě v trvání jednoho roku, v ostatních případech však v řádu více let, případně v délce blížící se více letům, v nejextrémnějším případě takřka po dobu 6 let. Judikatura označená žalobcem tedy nebyla způsobilá prokázat opodstatnění pro přiznání satisfakce žalobce v peněžité formě ve výši, v jaké ji požadoval.

29. Odvolací soud naproti shledal pro účely komparace za přiléhavě použitelnou judikaturu předloženou stranou žalovanou v řízení před soudem prvního stupně a v průběhu odvolacího řízení, kterou odvolací soud zrekapituloval v bodech 16-22, z níž je zřejmé, že tuto lze použít pro potřeby posouzení formy satisfakce se závěrem odůvodňujícím v případě žalobce pro poskytnutí satisfakce toliko nepeněžitou formou. Případy předložené žalovanou se týkaly stejné trestné činnosti, za niž byl stíhán žalobce (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 t. z.) nebo trestnou činnost srovnatelnou z hlediska závažnosti a hrozícího trestního postihu, jakož i z hlediska povahy a délky trestního stíhání, které nemělo obecně dehonestující charakter, případně s minimálním dosahem.

30. Pokud jde o žalobcem namítané kompenzační řízení, které proběhlo před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 34/2013, jehož rozhodnutí byla provedena soudem prvního stupně k důkazu a týkala se předchozího trestního stíhání vedeného proti žalobci před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 2 T 84/2010, a v němž byla žalobci přiznána peněžitá satisfakce ve výši 10 000 Kč, ani odvolací soud by při připuštění komparace s tímto rozhodnutím neshledal s ohledem na zejména takřka čtyřnásobně delší dobu trvání tohoto dřívějšího řízení (749 dní) oproti nyní posuzovanému řízení (6 měsíců a 4 dny) důvody pro přiznání peněžitého odškodnění v nynějším kompenzačním řízení.

31. Namítal-li žalobce, že postup orgánů činných v trestním řízení byl úskočný, odvolací soud, obdobně jak učinil ve svém předchozím rozhodnutí, se ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že za situace, kdy posuzované řízení trvalo po dobu 6 měsíců a 4 dnů, tedy v řádu měsíců, nelze o peněžitém odškodnění dle jím citovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09 uvažovat, a proto nebylo nutné vést dokazování k jednání těchto orgánů z pohledu ukvapenosti, nerozvážnosti či úskočnosti. Je zřejmé, že za této situace by šlo o nehospodárný procesní postup. I kdyby podmínka kratšího trvání trestního řízení v řádu týdnů či měsíců nebyla v daném případě splněna, odvolací soud se shoduje se žalovanou, že v posuzovaném trestním stíhání byla, na rozdíl od předchozích trestních stíhání žalobce za stejnou skutkovou podstatu trestného činu, pravomocně vyřešena otázka platnosti smlouvy o převodu členských práv k předmětnému bytu v bytovém družstvu a že již bylo prostředky občanského práva vyřešeno, že žalobce platně převedl svá práva v družstvu a muselo mu být jasné, že nemá žádný právní důvod k užívání předmětného bytu. Uvedená skutečnost byla podchycena ve skutkové větě obžaloby v nyní posuzované trestní věci, což představuje odlišnou situaci než v předchozím trestním řízení. V nynějším posuzovaném trestním řízení (které taktéž nebylo zahájeno z moci úřední orgány činným v trestním řízení, nýbrž z podnětu oprávněných družstevních nájemců bytu) pak žalobci nicméně muselo být (i přes uvedenou změněnou okolnost ve skutkové větě obvinění v nyní posuzovaném řízení) zřejmé, že jeho výsledek (v podobě zastavení řízení jelikož stíhaný skutek není trestným činem) bude obdobný jako v předchozím případě, což jím pociťovanou újmu objektivně vzato bezpochyby výrazným způsobem umenšovalo. Odvolací soud tedy závěrem doplňuje, že při hodnocení uvedených rozhodných kritériích lze dospět k závěru, že újma způsobená žalobci byla s ohledem na uvedená zjištění a též ve srovnání s porovnávanou relevantní judikaturou krajských soudů objektivně vzato natolik nízká, že ji lze hodnotit již jako újmu nepatrnou, a proto zasluhující nanejvýše satisfakci formou konstatování porušení práva a omluvy, k čemuž již žalovaná přistoupila.

32. Odvolací soud v posuzovaném případě rovněž považuje za spravedlivé podotknout, že je mu osoba žalobce známa z dřívější úřední činnosti v souvislosti s tím, že proti žalované vede jako žalobce, v řadě případů neúspěšně, větší množství kompenzačních řízení (srov. výsledky a závěry šetření v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 44 Co 2/2022 shrnuté v jeho usnesení 26.4.2022, č.j. 44 Co 2/2022-340, aprobovaném k ústavní stížnosti žalobce i Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 23.8.2022, sp. zn. III. ÚS 1774/22), svědčících spíše, než pro závěr o potřebě žalobce o získání spravedlivé satisfakce za tvrzené utrpěné újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu, o jeho litigózním chování, které lze hodnotit jako zneužití tohoto práva na poskytnutí zadostiučinění peněžitou formou, motivované ryze ekonomickými zájmy žalobce, což je jednání, které by nemělo podle názoru odvolacího soudu požívat právní ochrany. I tuto okolnost vzal odvolací soud při vědomí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 31.7.2018, sp.zn. 30 Cdo 2828/2016) v potaz při úvahách o vhodnosti volby spíše výjimečné, ale taktéž zákonem předvídané, satisfakce nepeněžitou formou.

33. S ohledem na uvedené proto odvolací soud za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil napadený zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jako věcně správný.

34. Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud (stejně, jak již učinil v předchozím svém rozhodnutí) přisvědčil žalobci, že i přes zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, které shledal věcně správným i odvolací soud, byl žalobce v základu věci úspěšný ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., když satisfakce v podobě konstatování porušení práva s omluvou ze strany žalované se mu dostalo až po zahájení řízení před soudem po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro předsoudní vyřízení věci žalovanou. Odvolací soud proto výrokem II. rozsudku ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobci přiznal náhradu nákladů za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, sepis a podání žaloby, sepis vyjádření k podání žalované z 7.6.2021, zastoupení u soudního jednání dne 9.6.2021, dne 11.1.2022 a dne 3.3.2022 á 3 100 Kč za úkon dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen: „AT“), k tomu 6 paušálních náhrad režijních výloh á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a DPH 21 % ve výši 4 284 Kč, celkem 24 684 Kč. Pokud jde o další tři úkony, jejichž náhradu si žalobce též účtoval [a) sepis žádosti o náhradu nemajetkové újmy, b) sepis doplnění žaloby o úroky z prodlení, c) sepis závěrečného návrhu], za tyto úkony odvolací soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť je neshledal účelnými [ad a) nemá oporu v hmotném právu - § 31 odst. 4 OdpŠk, ad b) v doplnění žaloby obsažená tvrzení a uplatněné nároky měly být již součásti původní žaloby nebo ad c) písemný závěrečný návrh byl jen podkladem pro ústní přednes v rámci závěrečného ústního jednání, kterého se zástupce žalobce účastnil a žalobci byla již za tuto účast jeho zástupce u tohoto jednání přiznána náhrada za úkon].

35. O nákladech odvolacího a dovolacího řízení bylo naproti tomu rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž v uvedených řízeních ve výsledku věcně úspěšné žalované náleží dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada nákladů za učiněné úkony, a to v počtu sedmi po 300 Kč, celkem 2 100 Kč (sepis a podání vyjádření k odvolání žalobce, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání v rámci prvního odvolacího řízení, sepis a podání vyjádření k dovolání žalobce, sepis vyjádření ze dne 24.10.2025, příprava na odvolací jednání v rámci druhého odvolacího řízení a účast u odvolacího jednání dne 11.11.2025 v rámci druhého odvolacího řízení).

Poučení