17 Co 208/2024 - 1001

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobce: [Jméno žalobce A]., IČ: [IČO žalobce A] se sídlem [Adresa žalobce A] provozovna [adresa] jako insolvenčního správce úpadce [Jméno žalobce C] IČ: [IČO žalobce C] se sídlem [Adresa žalobce C] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený dne [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený [Jméno žalovaného B], advokátem se sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. 1. 2022, č. j. 8 C 363/2009-869, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 9 329 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu [adresa] – venkov.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 16 710 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno žalovaného B], advokáta.

Odůvodnění

1. Okresní soud [adresa] – venkov („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. 8 C 363/2009-869 („dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že zamítl návrh, jímž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 989 000 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 703 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám [Jméno žalovaného B], advokáta v [adresa]

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to proti oběma jeho výrokům, ve kterém vyslovil nesouhlas se závěry učiněnými v odůvodnění tohoto rozsudku pod bodem 69 a vyslovil názor, že zde uvedený závěr soudu prvního stupně nevyplývá ze zjištěných skutečností na základě provedeného dokazování. Žalobce poukázal na skutečnost, že odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl naprosto opačně, než jak učinil ve svém původním rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č.j. 8 C 363/2009-525, a to i přesto, že žádné nové důkazy nebyly v tomto ohledu provedeny a nebyly zjištěny nové skutečnosti, které by takovýto „názorový obrat“ soudu prvního stupně ohledně posouzení odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu byly způsobilé odůvodnit. Naopak dle názoru žalobce po vrácení věci ze strany Nejvyššího soudu po doplnění žalobních tvrzení a provedení důkazů bylo prokázáno, že předmětná nemovitost v době jejího prodeje nebyla vyklizena, že se v předmětné nemovitosti nacházely movité věci (vybavení potravinářské provozovny, které patřily žalobci) a žalovaný neměl žádný důvod k pochybnostem o existenci nájemního vztahu třetí osoby k předmětné nemovitosti, o kterém jej on informoval. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný prokazatelně o existenci nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a prodávajícím [jméno FO] v květnu 2006 věděl, a proto se ji také pokusil neúspěšně v červnu 2006 vypovědět, a stejně tak věděl o své povinnosti umožnit užívání nemovitostí jemu. Žalobce poukázal na skutečnost, že užívání nemovitostí mu žalobce úmyslně neumožnil, a to ani po předložení předmětné nájemní smlouvy. V závěru odůvodnění odvolání žalobce obecně uvedl, že soud nepřihlédl k řadě jeho argumentů a skutečností, které uváděl před soudem prvního stupně. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný se k podanému odvolání písemně nevyjádřil[Anonymizováno]

4. S ohledem na skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], zveřejněném téhož dne v 10:02 hodin v insolvenčním rejstříku, bylo rozhodnuto o úpadku žalobce a současně na majetek žalobce byl prohlášen konkurz, došlo tak k přerušení řízení v této soudem projednávané věci v souladu s ustanovením § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, o čemž byli účastníci usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 17 Co 215/2022-941 v souladu s ustanovením § 263 odst. 4 výše citovaného insolvenčního zákona uvědomeni. Namísto žalobce [Jméno žalobce C], IČO: [IČO žalobce C] pak bylo nadále jednáno s jeho insovlenčním správcem, a to [právnická osoba]., IČO: [IČO žalobce A], sídlem [Jméno žalobce B] [adresa].

5. Dne [datum] pak insolvenční správce žalobce [právnická osoba]. podal návrh na pokračování v řízení vedeném u Okresního soudu [adresa] – venkov pod sp. zn. 8 C 363/2009. Odvolací soud poté, co rozhodl o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 C 363/2009-929, kterým bylo žalobci odňato osvobození od placení soudních poplatků, usneseními ze dne 21. 6. 2024, č. j. 17 Co 215/2022-970 a ze dne 27. 9. 2024, č. j. 17 Co 215/2022-975, přistoupil k projednání odvolání žalobce proti v záhlaví tohoto rozsudku citovanému rozsudku soudu prvního stupně.

6. Odvolací soud posoudil odvolání žalobce jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalobce nebyly namítány.

7. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se svojí žalobou v této věci domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku [částka] blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení. Žalovaná částka představovala nájemné, které žalobci ušlo za období od [datum] do [datum], kdy nemohl realizovat svá práva nájemce, která mu příslušela na základě smlouvy o nájmu ze dne [datum] a dodatku ze dne [datum] uzavřené s původním vlastníkem nemovitostí, a to budovy postavené na pozemku parc. č. [číslo parcely] a téhož pozemku v k. ú. [adresa]. Na základě této smlouvy s původním vlastníkem [jméno FO] byl žalobce oprávněn přenechat předmět nájmu dalším osobám do podnájmu, což také v průběhu nájemního vztahu činil. Nicméně dne 13. 4. 2006 původní vlastník předmětných nemovitostí bez jeho vědomí uzavřel s žalovaným kupní smlouvu, kterou mu tyto nemovitosti prodal a ujistil ho, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy ani věcná břemena, s výjimkou jednoho zástavního práva, a že na nemovitostech neváznou ani jiná práva třetích osob a že k nim žádný subjekt nemá nájemní ani jiná užívací práva. Nový vlastník, žalobce, pak začal nemovitosti užívat bez ohledu na zmíněnou nájemní smlouvu, nemovitosti vyklidil a začal na nich provádět stavební úpravy. Přestože žalobce žalovaného jako nového vlastníka nemovitostí na existenci nájemní smlouvy upozornil, vstoupil s ním do jednání ohledně umožnění mu vstupu do pronajatých nemovitostí, žalovaný mu to však neumožnil. Žalobce tak nemohl realizovat podnájemní smlouvu, k jejíž uzavření se zavázal na základě smlouvy ze dne 17. 1. 2006 se společností [právnická osoba]., v níž se zavázal, že uzavře s touto společností podnájemní smlouvu na pronájem předmětných nemovitostí na dobu určitou do 31. 12. 2009 za měsíční podnájemné 78 000 Kč. Tím, že mu žalovaný znemožnil užívání předmětných nemovitostí a uzavření zmíněné podnájemní smlouvy se společností [právnická osoba]., ušlo žalobci podnájemné za dobu od 17. 6. 2006 do 31. 12. 2009 ve výši [částka], přičemž žalobce v tomto řízení požaduje pouze částku [částka], tedy ušlé podnájemné za období od 16. 11. 2007 do 31. 12. 2009.

9. Žalovaný nárok žalobce neuznal a poukázal na skutečnost, že nájemní smlouva ze dne 31. 12. 1994 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, když zde chybí předchozí souhlas správního orgánu, dále poukazoval na to, že nájemní smlouva je v rozporu se smlouvou o výpůjčce z 1. 4. 1994, kdy tato má stejný účel, rovněž namítal, že žalobce od pronajímatele do užívání za sjednaným účelem nepřevzal nemovitosti a fakticky od roku 1997 zde nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost. Dle žalovaného žalobci žádná škoda nevznikla, když žalobce objekt nevyužíval a v době, kdy měla být uzavřena podnájemní smlouva se společností [právnická osoba]., nebyl objekt ve stavu způsobilém k užívání či pronajímání. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce, respektive jeho statutární zástupkyně [jméno FO], se při opakovaných jednáních s ním nezmínila o tom, že žalobce má uzavřenou smlouvu o budoucí smlouvě o podnájmu nemovitostí třetí osobě.

10. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je již v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně vydaným v této věci, když původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 4. 2014, č. j. 8 C 363/2009-183 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 13 Co 279/2014-218 a další naopak vyhovující přísudečný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 C 363/2009-525 byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 Co 152/2019-595, přičemž oba tyto posléze citované rozsudky byly zrušeny Nejvyšším soudem České republiky, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 26 Cdo 2209/2020-623. Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozsudku vyslovil několik právních názorů a poukázal na pochybení nalézacího i odvolacího soudu v předchozím řízení, přičemž jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací jsou těmito vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu při rozhodování v této věci vázáni. Především Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi původním vlastníkem nemovitostí [jméno FO] a žalobcem je platná a že žalovaný poté, co se stal vlastníkem předmětných nemovitostí, vstoupil do práv a povinností z nájemní smlouvy uzavřené mezi [jméno FO] a žalobcem. Žalovaný se tak stal pronajímatelem a vázala ho povinnost vyplývající z nájemní smlouvy umožnit žalobci užívání předmětu nájmu, včetně užívání formou přenechání nemovitostí do podnájmu. Nejvyšší soud se pak podrobně zabýval předpoklady odpovědnosti za škodu dle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinného do 31. 12. 2013 („dále jen občanský zákoník“), zejména otázkou vztahu příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vniklou škodou. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na teorii adekvátnosti kauzálního nexu, jejímž základním rysem a účelem je vyloučit netypické škody, které mohly vniknout v důsledku náhodných okolností a v důsledku nepředvídatelných jevů. Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Adekvátnost kauzality je třeba posoudit ex ante z hlediska škůdce – jaké okolnosti bylo možno z hlediska optimálního pozorovatele v postavení škůdce rozpoznat. Tuto teorii adekvátního kauzálního nexu dovolací soud podrobně v odůvodnění svého rozsudku objasnil a konstatoval, že zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. Dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování protiprávnosti jednání žalovaného a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody nelze přehlédnout, že žalobce v době uzavření kupní smlouvy neužíval nemovitosti více než pět let, tyto byly vyklizeny, při jejich opakované prohlídce žalovaný před uzavřením kupní smlouvy nemohl nijak rozpoznat, že by jiné osobě svědčilo nějaké užívací právo a zároveň byl v kupní smlouvě prodávajícím [jméno FO] ujištěn, že nemovitosti nejsou zatíženy žádnou nájemní smlouvou. Jestliže žalobce dlouhodobě nemovitosti nijak neužíval a tento stav trval i v době uzavření kupní smlouvy a zápisu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, jen tím, že se žalovaný chopil jejich držby, neznemožnil žalobci výkon jeho práv nájemce, tak jak je do té doby vykonával, jestliže je nerealizoval, pak se samotným uchopením držby nemovitostí žalovaným se nic nezměnilo. Dovolací soud se neztotožnil s vysloveným názorem odvolacího soudu, že není významné, že žalobce předložil žalovanému nájemní smlouvu a doložil mu tak existenci nájemního vztahu. Dle dovolacího soudu odvolací soud nesprávně posuzoval jednání žalovaného k okamžiku, kdy nabyl vlastnické právo k nemovitostem, když tento okamžik z hlediska naplnění předpokladu odpovědnosti za škodu není s ohledem na zjištěné specifické okolnosti v dané věci významný. Tím byla až skutečnost, kdy žalovaný zjistil (mohl zjistit), že nemovitosti jsou zatíženy nájmem a žalobce je nájemcem a že se rozhodl – po několika letech – opět začít realizovat svá práva vyplývající z nájemní smlouvy. Tvrzení žalobce o nemožnosti dostát závazku ve vztahu ke společnosti [právnická osoba]. a uzavřít podnájemní smlouvu v dohodnuté lhůtě označil dovolací soud za vágní, jakož i to, že by žalovaného do 17. 6. 2006, kdy měla být podnájemní smlouva uzavřena, adekvátně informoval nejen o existenci nájemní smlouvy, ale též o existenci smlouvy zavazující ho uzavřít podnájemní smlouvu. Dále Nejvyšší soud poukázal na korespondenci mezi účastníky, na trestní oznámení ve věci, vysvětlení jednatelky společnosti [právnická osoba] [jméno FO] a konstatoval, že s těmito skutečnostmi, vzbuzujícími pochybnosti o samotné existenci smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností [právnická osoba]. v době uzavření kupní smlouvy se odvolací soud nevypořádal. Opomenuta zůstala v řízení dle dovolacího soudu i námitka žalovaného, že mělo být přihlédnuto při stanovení případné výše škody ke specifickým vztahům mezi žalobcem a [jméno FO]. S bližším odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2020, č. j. 26 Cdo 2209/2020-623.

11. Soud prvního stupně poté, co mu byla věc dovolacím soudem vrácena, doplnil dokazování, a to výslechem [jméno FO], původního vlastníka nemovitostí, doplnil dokazování o listinné důkazy, které účastníci předložili, vyslechl statutární zástupkyni žalobce, i žalovaného, vyslechl svědka [jméno FO], a poté ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kdy žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobce zavázal k povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení. Nárok žalobce posoudil soud prvního stupně právně dle ustanovení § 420 občanského zákoníku a při zvažování existence předpokladu odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu dospěl k závěru, že žalovaný tím, že začal nemovitosti užívat hned po uzavření kupní smlouvy a chopil se její držby, neznemožnil žalobci výkon jeho práv nájemce v tom rozsahu, v jakém ho žalobce v téže době vykonával. Žalobce ničeho konkrétního v pronajatých nemovitostech nerealizoval, a tak se na jeho straně ničeho nezměnilo v důsledku toho, že žalobce začal po uzavření kupní smlouvy předmětné nemovitosti užívat. Za podstatné shledal soud prvního stupně to, že žalovaný začal nemovitosti užívat ještě před datem 17. 6. 2006, kdy měla být nejpozději uzavřena podnájemní smlouva mezi žalobcem a společností [právnická osoba]. Soud prvního stupně dále konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce informoval žalovaného o existenci budoucí podnájemní smlouvy, ani že by činil nějaké konkrétní kroky k tomu, aby mohl podnájemní smlouvu do 17. 6. 2006 se společností [právnická osoba]. uzavřít a umožnit mu užívání nemovitostí. Soud prvního stupně nepřehlédl, že žalobce se ani v rámci korespondence vedené se žalovaným nezmínil o existenci budoucí nájemní smlouvy, tuto smlouvu nezmínil ani v trestním oznámení v roce 2007 a až v září 2007 obecně zmínil, že by mohl nemovitosti podnajímat za 80 – 100 000 Kč měsíčně bez jakékoliv specifikace. V roce 2008 předložil policejnímu orgánu budoucí smlouvu nájemní uzavřenou se společností [právnická osoba]. Soud prvního stupně se dále podrobně zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti škůdcem a vznikem škody a v této souvislosti poukázal na nezbytnost řešení této otázky z pohledu teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, na kterou poukázal Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí. K této otázce dále uvedl, že příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého přirozeného chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatku, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Soud prvního stupně uzavřel, že v silách žalobce, (zde zcela evidentně došlo k záměně v označení účastníků, kdy soud prvního stupně měl nepochybně na mysli žalovaného) bylo předvídat, že jeho jednání bude mít za následek formu škody v podobě ušlého podnájemného. Žalovaný (zde soud prvního stupně opět nesprávně uvádí žalobce) byl ujištěn o tom, že na převáděných nemovitostech nevázne žádné nájemní právo ve prospěch třetích osob, tedy ani žalobce, stav převáděných nemovitostí tomu odpovídal. Žalobce v květnu 2006 zjistil, že žalovaný budovu užívá, tedy nejméně měsíc po převzetí nemovitostí žalovaným. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce sice uvědomil žalovaného o existenci nájemní smlouvy uzavřené s [jméno FO], avšak tuto smlouvu žalovanému předložil až za pět měsíců poté. Rovněž žalobce žalovaného neinformoval o existenci budoucí nájemní smlouvy a o tom, že chce uzavřít se společností [právnická osoba]. podnájemní smlouvu, a že může utrpět škodu v podobě ušlého podnájemného od společnosti [právnická osoba]. Příslušnou budoucí smlouvu nájemní uzavřenou se společností [právnická osoba]. nepředložil žalobce žalovanému vůbec. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nemohl předvídat, že když bude pokračovat v rekonstrukci předmětné budovy, že to bude mít za následek škodu na straně žalobce v podobě ušlého zisku. Za daných okolností by předvídatelnost takovéhoto následku nebyla zřejmá ani pro optimálního pozorovatele, tedy pro kohokoli jiného. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze dovodit vznik odpovědnosti žalovaného za ušlý zisk žalobce, proto žalobu zamítl, aniž by se blíže zabýval dalšími námitkami vznesenými žalovaným v průběhu řízení. Výrok o náhradě nákladů odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a na příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř.

12. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci provedl řádné dokazování a z provedených důkazů vyvodil zcela správné právní závěry. Odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména na jím učiněné závěry pod body 65 až 70, s nimiž se v celém rozsahu ztotožnil. Dle názoru odvolacího soudu soudem prvního stupně učiněné právní závěry vycházejí ze skutkových zjištění, vyplývajích z provedeného dokazování a zohledňují právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu ohledně adekvátnosti kauzálního nexu. Odvolací soud proto odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a považuje za nadbytečné, aby jím učiněné závěry v odůvodnění svého rozsudku znovu opakoval, když nemá, co by k nim dodal.

13. Zásadní odvolací námitka žalobce spočívala v tom, že soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozsudku posoudil odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu naprosto opačně, než učinil ve svém původním rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č.j. 8 C 363/2009-525, a to i přesto, že žádné nové důkazy nebyly v tomto ohledu provedeny a nebyly zjištěny nové skutečnosti, které by takovýto „názorový obrat“ soudu prvního stupně ohledně posouzení odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu byly způsobilé odůvodnit. S tímto názorem žalobce se však odvolací soud neztotožňuje. Jak připomenul dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 26. 11. 2020, č. j. 26 Cdo 2209/2020-623, otázka existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem škůdce a vzniklou škodou na straně poškozeného je otázkou skutkovou, a nikoliv otázkou právní. Je sice pravdou, že soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozsudku dospěl k jinému závěru ohledně posouzení příčinné souvislosti na rozdíl od žalobcem zmiňovaného rozsudku, nicméně tento postup soudu prvního stupně nelze označit za „názorový obrat“, když soud prvního stupně ani odvolací soud v předchozím rozhodnutí dle dovolacího soudu řádně neposoudily zjištěné skutečnosti z pohledu teorie adekvátnosti kauzálního nexu a k podstatným skutečnostem, kterým měly dle dovolacího soudu přikládat význam, nepřihlížely a nepovažovaly je za podstatné. Při novém posouzení těchto skutkových okolností z pohledu teorie adekvátnosti příčinné souvislosti pak soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nelze učinit závěr, že v silách žalobce bylo předvídat, že jeho jednání bude mít za následek škodu na straně žalobce, přičemž tato škoda měla spočívat v ušlém podnájemném, kterého by mohl žalobce dosáhnout v případě realizace smlouvy o budoucí nájemní smlouvě uzavřené se společností [právnická osoba]. Především je třeba poukázat na skutečnost, že žalovaný předtím, než byl [jméno FO] v květnu 2006 ústně uvědomen o uzavřené nájemní smlouvě mezi původním vlastníkem [jméno FO] a žalobcem, žádnou vědomost o tom, že by takováto nájemní smlouva existovala, neměl. Navíc ani poté, kdy byl ústně o této nájemní smlouvě informován, neznall žádné podrobnosti o obsahu této smlouvy, neboť písemná nájemní smlouva mu nebyla předložena. Předložena mu byla až v listopadu roku 2006 (viz bod 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Za mnohem významnější je však třeba považovat skutečnost, zda a kdy se žalovaný dozvěděl o tom, že žalobce uzavřel smlouvu o budoucí podnájemní smlouvě se společností [právnická osoba]. Rozhodné datum bylo datum 17. 6. 2006, kdy měla být uzavřena mezi výše citovanými účastníky podnájemní smlouva. Z žádných listinných důkazů ani z výpovědí slyšených svědků nelze dovodit, že se tak stalo před datem [datum]. S výpovědí [jméno FO] k této otázce se soud prvního stupně zcela adekvátně vypořádal pod bodem 45 odůvodnění svého rozsudku, přičemž odvolací soud na tyto závěry odkazuje.

14. Pro posouzení důvodnosti nároku žalobce na náhradu škody, kterou mu měl žalovaný žalobci způsobit tím, že mu neumožnil uzavřít dne 17. 6. 2006 podnájemní smlouvu se společností [právnická osoba]., čímž měla žalobci vzniknout škoda v podobě ušlého podnájemného, je rozhodující, zda si žalovaný mohl být vědom následků svého jednání spočívajícího v neumožnění vstupu žalobci do předmětných nemovitostí a jejich užívání. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný takovouto vědomost s ohledem na okolnosti případu, uvedené pod bodem 69 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, mít nemohl. Je sice pravdou, že žalovaný poté, co byl v květnu 2006 ústně informován [jméno FO] o existenci nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a původním vlastníkem nemovitostí, měl již určitou vědomost o tom, že ve vztahu k těmto nemovitostem může existovat nájemní vztah ve prospěch jiného subjektu, nicméně s ohledem na tvrzení o neexistenci takovéhoto vztahu ze strany původního vlastníka, s ohledem na stav nemovitostí a jejich nevyužívání jiným subjektem v době jejich převzetí mohl logicky mít vážné pochybnosti o skutečné platnosti takovéto nájemní smlouvy, přičemž co je třeba považovat za rozhodující, je, že o existenci smlouvy o budoucí nájemní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a společností [právnická osoba]. neměl vědomost žádnou, a to ani k datu [datum].

15. Žalovaný ve svém odvolání poukazoval na skutečnost, že v průběhu řízení zejména po vydání rozsudku Nejvyššího soudu po doplnění žalobních tvrzení a z provedených důkazů bylo prokázáno, že předmětná nemovitost v době jejího prodeje nebyla vyklizena, neboťse zde nacházely movité věci, nicméně z těchto skutečností dle názoru odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by žalovaný mohl mít vědomost o existenci uzavřené smlouvy o budoucí nájemní smlouvě mezi žalobcem a společností [právnická osoba] Z pouhého tvrzení [jméno FO], že ho v květnu 2006 o této skutečnosti informovala, závěr o jeho vědomosti dovodit nelze.

16. Námitka žalovaného, že v řízení uvedl řadu argumentů a skutečností, které soud prvního stupně při posuzování odpovědnosti žalovaného nevzal v úvahu, je námitkou zcela nekonkrétní a vágní.

17. Odvolací soud nad rámec výše uvedeného dodává, že v jednání žalobce, který žalovaného řádně neuvědomil o uzavřené smlouvě o budoucí smluvě podnájemní a jejích bližších podmínkách a nedal mu možnost řídmě a včas na tuto skutečnost adevátně reagovat a v tom, že nyní po něm požaduje náhradu škody v podobě vysokého ušlého podnájemného, lze spatřovat zneužití práva ze strany žalobce, které nepožívá právní ochrany (§ 8 občanského zákoníku).

18. Odvolací soud s přihlédnutím k výše uvedenému rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. včetně jeho správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně uložil žalobci jako neúspěšnému účastníku řízení s ohledem na ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. povinnost nahradit státu náklady řízení spočívající ve vyplaceném svědečném svědku [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 158 Kč a znalečné vyplaceném znalci [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 9 171 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze situace, kdy žalobce byl osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu, a proto mu nemohl povinnost zaplatit náklady řízení státu uložit, tudíž o těchto nákladech nerozhodoval. Nicméně v průběhu odvolacího řízení bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 C 363/2009-929 žalobci odňato osvobození od placení soudních poplatků přiznané mu usnesením ze dne 15. 6. 2010, č. j. 8 C 363/2009-17, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 10. 2024. Žalobce tak nebyl v době rozhodování odvolacího soudu osvobozen od placení soudních poplatků, tudíž je povinen náklady řízení vzniklé státu tomuto uhradit. Proto o této povinnosti rozhodl odvolací soud pod výrokem II tohoto rozsudku.

20. Úspěšnému žalovanému pak odvolací soud přiznal s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. náhradu nákladů odvolacího řízení vůči neúspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení představují odměnu advokáta žalovaného za jeden úkon právní služby učiněný v odvolacím řízení, a to za jeho účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen advokátní tarif). Odměna za jeden úkon právní služby činí 16 260 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu). Na jeden úkon právní služby přísluší zástupci žalovaného režijní náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025). Celkové náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalovanému přiznány, činí 16 710 Kč. Výrok o lhůtě k plnění a místo plnění je odůvodněn ustanovením § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení