17 Co 221/2024 - 402

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci žalobce: [žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného] [FO2], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 12 632,38 EUR s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2023, č. j. 60 C 32/2018-298 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 154,20 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 4 % ročně od 11. 7. 2017 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 385 299,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 6 478,20 Euro se zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z částky 6 478,20 Euro ode dne 11. 7. 2017 do zaplacení (výrok I.), co do částky 6 154,20 Euro se zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně ode dne 11. 7. 2017 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se původní žalobkyně [jméno FO3] domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 632,38 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že je dle rakouské právní úpravy oprávněnou dědičkou po zůstavitelce [jméno FO] (dále jen „Zůstavitelka“), jakožto její příbuzná z mateřské strany. V pozůstalostním řízení po Zůstavitelce, jež proběhlo před rakouskými orgány, nebylo dědické právo původní žalobkyně zohledněno, když celková výše dědictví byla neoprávněně vyplacena jen příbuzným Zůstavitelky z otcovské strany, mezi nimi i panu [FO2] staršímu (právnímu předchůdci žalovaného), jemuž bylo vyplaceno 25 264,76 EUR. V průběhu řízení nastoupil na místo původní žalobkyně nynější žalobce jako její jediný dědic.

3. Žalovaný namítal, že nárok žalobce je promlčen, že použití rakouského práva (zejména ve vztahu k otázce promlčení) je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, že nárok je nedostatečně doložen, jeho otci bylo ve skutečnosti vyplaceno pouze 12 969,12 EUR a nevznikla mu povinnost vydat část předmětného dědictví dědicům s lepším či stejným dědickým právem. Dále žalovaný namítal nedostatek pasivní věcné legitimace, když žalovat je možné pouze dědice (a to on není), namítal vydržení vlastnického práva k požadovaným finančním prostředkům, též uváděl, že svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby.

4. Soud I. stupně konstatoval, že jde o řízení s mezinárodním prvkem, pravomoc českých soudů je dána podle čl. 4 nařízení Brusel I bis, rozhodným právem je podle § 76 zákona o mezinárodním právu soukromém (zákon č. 91/2012 Sb., dále jen „ZMPS“) právo rakouské, neboť Zůstavitelka měla v době smrti obvyklý pobyt v Rakousku.

5. Soud vzal za prokázané, že v Rakousku bylo vedeno pozůstalostní řízení po Zůstavitelce, jež zemřela dne [datum]. Pozůstalostní řízení bylo skončeno dne 18. 2. 1994 vydáním usnesení č.j. [spisová značka], kterým se pozůstalost prohlásila za pozůstalost bez dědice, a čistá pozůstalost v hodnotě 2 076 159,03 šilinků připadla rakouskému státu. V průběhu pozůstalostního řízení nebylo zjištěno, že by Zůstavitelka hodlala kohokoliv z dědictví vyloučit. [název] státem byl výtěžek pozůstalosti po Zůstavitelce poukázán dne 18. 8. 1995 právnímu zástupci potomků nevlastní sestry otce Zůstavitelky (jimiž byli [jméno FO5], [tituly před jménem] [jméno FO], [Jméno žalovaného] [FO2] starší, [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]), jakožto dědiců po Zůstavitelce. Vyplacení pozůstalosti proběhlo tak, že byl zřízen účet č. [č. účtu], na který byla dne 6. 10. 1995 poukázána částka 1 251 542,10 šilinků, odpovídající výtěžku pozůstalosti 2 085 903,62 šilinků po odečtení honoráře [ústav] 834 361,45 šilinků. Z částky na účtu byly dále odečteny kapitálové daně, manipulační poplatky a poplatky za vedení účtu, současně byly započítány úroky podléhající kapitálové dani. Výsledná částka ke dni 30. 9. 1996 činila 1 069 705,27 šilinků, a tato částka byla rozdělena mezi potomky nevlastní sestry otce Zůstavitelky podle dědických podílů, [FO2] staršímu z ní připadla 1/6 (178 284,21 šilinků). Matkou Zůstavitelky byla [jméno FO], roz. [jméno FO4], jejímiž rodiči byl [jméno FO] [jméno FO4] a [jméno FO] [jméno FO4], roz. [jméno FO]. Sestrou [jméno FO] byla [jméno FO] [jméno FO4], která byla matkou [jméno FO] [jméno FO3], roz. [jméno FO4], jež byla matkou [jméno FO] [jméno FO3], manžela původní žalobkyně [jméno FO] [jméno FO3], roz. [jméno FO]. [jméno FO3] zemřel dne [datum] a jeho jedinou dědičkou byla původní žalobkyně. Původní žalobkyně požádala v roce 2013 o vydání dědictví po Zůstavitelce, [orgán] ji odkázalo na dědice – potomky nevlastní sestry otce Zůstavitelky. Původní žalobkyně poté vyzvala žalovaného k úhradě částky 12 632,38 EUR jako poloviny sumy, která mu byla z dědictví vyplacena, nejpozději do 10. 7. 2017. Žalovaný je jediným dědicem [Jméno žalovaného] [FO2] staršího (zemř. [datum]). Potvrdil, že jeho otec zdědil finanční prostředky z Rakouska. Případnou úhradu podmiňoval doložením příbuzenských vztahů mezi původní žalobkyní a Zůstavitelkou, z požadované částky nakonec ničeho dobrovolně nezaplatil. Původní žalobkyně zemřela dne [datum] a žalobce je její jediný dědic.

6. Soud I. stupně v řízení zjišťoval obsah rakouského práva – ustanovení rakouského občanského zákoníku („ABGB“) o dědickém právu, dědické žalobě, promlčení, vydržení a úroku z prodlení, jakož i judikaturu týkající se dědické žaloby. Při právním posouzení vyšel zejména z ustanovení § 823 a § 824 ABGB, a to (vzhledem k datu úmrtí Zůstavitelky) ve znění do 31. 12. 2016. Soud shledal, že [jméno FO3] byl v souladu s § 738 ABGB (ve znění do 31. 12. 2016) oprávněn požadovat polovinu dědictví po Zůstavitelce, jelikož však v roce 1994 zemřel, přešel tento nárok ve smyslu § 537 a § 809 ABGB (ve znění do 31. 12. 2016) na původní žalobkyni jako jeho jedinou dědičku, a po její smrti v říjnu roku 2018 na žalobce. Žalobce jako právní nástupce původní žalobkyně je tak ve věci aktivně legitimován. Žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť pasivně legitimované k žalobě dle § 823 ABGB jsou osoby, které nabyly pozůstalost na základě odevzdání dědictví, dále jejich univerzální právní nástupci, kterými jsou zejména jejich dědicové, stát držící pozůstalost bez předpokladů práva nabytí vlastnictví k věci bez pána a ti dědicové, kteří nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem s odvoláním na své dědické právo (srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora sp. zn. [spisová značka]). V rámci pozůstalostního řízení po Zůstavitelce nebyli dohledáni dědici a dědictví proto připadlo rakouskému státu, pozůstalost ve výši 2 085 903,62 šilinků byla posléze rakouským státem vyplacena pouze dědicům z otcovské linie Zůstavitelky, kteří byli zjištěni dle vypracovaného rodokmenu Zůstavitelky. Ve smyslu § 823 ABGB jsou pasivně legitimovaní také dědicové, kteří nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem s odvoláním na dědické právo, což je i případ otce žalovaného ([Jméno žalovaného] [FO2] staršího), jehož je žalovaný jako jediný dědic univerzálním právním nástupcem. Dobrá víra dle § 824 ABGB (jehož se žalovaný dovolával) vystupuje na ochranu třetích osob, které nabyly majetek z dědictví v mezidobí v důvěře v dědické postavení osvědčené potvrzením o přijetí dědictví (srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora sp. zn. [spisová značka]), což není případ žalovaného. Námitku promlčení soud neshledal důvodnou, když Zůstavitelka zemřela dne [datum] a žaloba byla podána dne 1. 2. 2018, tj. v rámci 30leté promlčecí lhůty. K promlčení žalobcova nároku by nedošlo ani v případě použití kombinace nové tříleté subjektivní promlčecí lhůty (dle ABGB ve znění od 1. 1. 2017) s dosavadní 30letou objektivní promlčecí lhůtou, neboť běh subjektivní lhůty dle § 1487a ABGB začíná až dnem 1. 1. 2017 (srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora [spisová značka] ze dne 22. 10. 2019). K námitce výhrady veřejného pořádku soud uvedl, že ustanovení § 4 ZMPS brání pouze takovým účinkům, které jsou v rozporu např. se základními zásadami právního řádu, nikoliv s každou kogentní normou. Ve smyslu rozhodnutí R 26/87 je odmítnutí použití ustanovení cizího předpisu naprosto výjimečné, jen pokud by se účinky použití cizího předpisu příčily takovým zásadám českého právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat, a dobrým mravům. Výhradu veřejného pořádku však nelze zpravidla vznášet v případech rozdílné promlčecí doby ve srovnání s českým právem. Ani námitku vydržení soud neměl za důvodnou, když dědické právo jako věc nelze vydržet, jednotlivé předměty pozůstalosti lze nabýt do vlastnictví mimořádným vydržením ve lhůtě 30 let, jež však v daném případě neproběhla. Zamítavý rozsudek Okresního soudu [adresa] v obdobné věci (rozsudek č. j. [spisová značka] ze dne 16. 2. 2023) je dosud nepravomocné prvostupňové rozhodnutí, jež nelze považovat za ustálenou rozhodovací praxi. S ohledem na shora uvedené soud shledal žalobu co do základu důvodnou.

7. Pokud jde o výši nároku, soud I. stupně uvedl, že byť zde existují rozhodnutí rakouských soudů (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora [spisová značka]), která nepřipouštějí, aby si zdánlivý dědic uplatnil proti oprávněnému dědici náklady vynaložené v souvislosti s úhradou dědické či jiné daně, platbou genealogickému institutu nebo náklady na právní zastoupení v dědickém řízení, v tomto případě by byl takový postup vůči žalovanému nespravedlivý. Citované rozhodnutí navíc řešilo odlišnou situaci, proto pro účely tohoto řízení soud pracoval s částkou poníženou o úhrady honoráře genealogické kanceláře (834 361,45 šilinků), manipulačních poplatků, kapitálové daně a poplatků za vedení účtu. Vyšel z toho, že žalovaný nebyl přímým účastníkem dědického řízení po Zůstavitelce, vyhledávání možných dědiců skrze genealogickou kancelář neinicioval, a prospěch z výsledků vypracovaného rodokmenu Zůstavitelky získává i žalobce. Soud proto žalobci přiznal částku 6 478,20 EUR, která odpovídá polovině částky 178 284,21 šilinků (= 12 956,70 EUR při fixním převodním kurzu 1 EUR = 13,76 šilinků), která byla otci žalovaného skutečně vyplacena po odečtení vynaložených nákladů, s příslušenstvím v podobě úroku ve výši 4 % ročně ode dne následujícího po uplynutí 10denní lhůty stanovené k úhradě ve výzvě doručené žalovanému dne 28. 6. 2017. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 in fine zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když poměr úspěchu a neúspěchu obou stran byl v zásadě stejný.

9. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné odvolání žalobce i žalovaný.

10. Žalobce napadl odvoláním výroky II. a III. uvedeného rozsudku. Uvedl, že prokázal oprávněnost podané žaloby v plném rozsahu a rozsudek je pro něj překvapivý. Soud neavizoval, že podle jeho právního názoru žalobce nemá nárok na náhradu části pozůstalosti, která byla právním předchůdcem žalovaného spotřebována (6 154,20 EUR), a neposkytl žalobci poučení o tom, co je třeba ještě prokázat, aby nároku bylo zcela vyhověno. Žalobce předkládal soudu ustálenou judikaturu Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky, kterou dokládal svůj nárok i na spotřebovanou část pozůstalosti, soud ale tuto judikaturu nezohlednil. Nabízí-li však účastník listiny, z nichž je možné zjistit obsah cizího práva, včetně relevantní judikatury a odborné literatury, nemůže soud takový zdroj znalosti obsahu cizího práva pominout (viz rozsudek Nejv. soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/216 ze dne 30. 12. 2019). Žalobce jako skutečný dědic má nárok na to, aby mu bylo nahrazeno zdánlivým dědicem to, co z pozůstalosti kvůli spotřebě ušlo. Tento právní nárok žalobce vyplývá z § 824 ABGB ve spojení s § 1041 a § 1042 ABGB, jakož i z judikatury Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky (např. rozhodnutí sp. zn. 1 Ob 246/12a, sp. zn. 6 Ob 646/93, sp. zn. 2 Ob 214/18m, a další). Soud I. stupně neuvádí, proč rozhodnutí sp. zn. 1 Ob 246/12a není možné vztáhnout na tento případ (z bodu 57. rozsudku rakouského soudu plyne opak). Soud nepřihlédl k judikatuře rakouských soudů s ohledem na svůj výklad spravedlnosti, což naplňuje znaky svévolného hodnocení důkazů, a je to v rozporu s obecnými zásadami použití analogie. Uplatnění nákladu na odměnu genealogické kanceláře a na náhradu za dědickou daň nepředstavuje podle § 824 ABGB ve spojení s § 329 ABGB náklad, který by si zdánlivý dědic mohl uplatnit vůči dědici skutečnému. Zdánlivý dědic má právo jen náhradu toho, co vynaložil na udržení a zvýšení hodnoty věci, ale není osvobozen od své povinnosti k vydání věci nebo k poskytnutí náhrady za spotřebovanou část pozůstalosti ani tehdy, pokud pozůstalost celou nebo částečně spotřeboval v dobré víře. Skutečný dědic může vůči zdánlivému dědici uplatnit podle § 1041 ABGB nárok na náhradu za užití věci jiným. Otázka poctivosti držitele se ve dvoustranném vztahu nedotýká povinnosti poskytnout náhradu, nýbrž pouze otázky výpočtu náhrady (2 Ob 214/18m). Obdobně lze odkázat na rozhodnutí Vrchního zemského soudu [adresa] ve věci sp. zn. 12 R 134/15m ze dne 29. 1. 2016. Žalobce služby genealogického institutu v r. 1995 neobjednával a tyto služby mu nepřinesly žádný prospěch, když genealogický institut nevyhledával příbuzné z mateřské strany Zůstavitelky. Soud nemůže žalovanému poskytnout neoprávněně vyšší ochranu, než žalobci (viz rozhodnutí sp. zn. 1 Ob 246/12a). Náklad za zaplacenou dědickou daň není dle ustálené rakouské judikatury nákladem na pozůstalost, který by si žalovaný mohl vůči žalobci uplatnit (viz rozhodnutí sp. zn. 1 Ob 246/12a, navazující např. na rozhodnutí sp. zn. 5 Ob 75/83). Přestože dědická daň již byla v Rakousku zrušená, žalovaný se může domáhat před rakouskými orgány obnovy daňového řízení, a mohl by se tak domoci vrácení poměrné části dědické daně, která za něj byla z pozůstalosti zaplacena neoprávněně. Naopak žalobce možnost domáhat se vrácení dědické daně nemá, když ji neuhradil. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 154,20 EUR s příslušenstvím, a aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuelně aby výroky II. a III. napadeného rozsudku zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaný napadl odvoláním výroky I. a III. uvedeného rozsudku. Uvedl, že soud I. stupně měl shledat nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, neboť žalovaný ani jeho otec neměli postavení dědice v dědickém řízení po Zůstavitelce před rakouským soudem, a nebyla jim rozhodnutím příslušného soudu v dědickém řízení odevzdána pozůstalost po Zůstavitelce. Podle § 823 ABGB (ve znění do 31. 12. 2016) může dědická žaloba směřovat jen proti tomu, komu byla pozůstalost jako dědici na základě dědického práva k pozůstalostní podstatě odevzdána ([název]) a jen k vydání pozůstalosti nebo jejího podílu nebo něčeho z pozůstalosti. Právnímu předchůdci žalovaného však byla jen rakouským státem v postavení neoprávněného dědice vyplacena část výtěžku z pozůstalosti jako opomenutému dědici, proto nemůže být ani on, ani žalovaný pasivně legitimován ve věci dědické žaloby dle § 823 ABGB. Má-li žalobce nároky z titulu opomenutého dědice, musí se obrátit na rakouský stát, jemuž byla pozůstalost po Zůstavitelce odevzdána jako odúmrť. Žalovaný není ani dědicem, který by nabyl dědictví bez odevzdání dědictví soudem s odvoláním na dědické právo, jak mylně tvrdí soud I. stupně s odvoláním na rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Soud zde nevyložil právo, jen citoval údajný rakouský judikát, přijatý až po smrti Zůstavitelky i [Jméno žalovaného] [FO2] st., který by představoval extenzivní výklad pasivní věcné legitimace nad rámec dikce, smyslu a účelu § 823 ABGB. I dle tohoto judikátu by však osobou, která nabyla určitý obnos z výtěžku pozůstalosti, mohl být jen [Jméno žalovaného] [FO2] st., nikoli žalovaný. Pasivní legitimace se dle tohoto judikátu týká univerzálních právních nástupců jen těch předchůdců, kteří nabyli pozůstalost na základě odevzdání dědictví dědickým soudem. Nadto žalovaný dědil v r. [Anonymizováno] po svém otci podle českého práva, aniž by měl v té době povědomí o dluhu po svém otci z „rakouského dědictví“, tento dluh v té době ještě ani neexistoval (neboť nebyl proti [Jméno žalovaného] [FO2] st. za jeho života uplatněn). Žalovaný nepřevzal nic z dědictví po Zůstavitelce, přitom žaloba je opřena o konstrukci, že na žalovaného přešel dluh vymáhaný žalobcem ve smyslu § 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Též se nelze opírat o 30letou promlčecí dobu, když tříletá promlčecí doba, v níž mohly být nároky vůči žalovanému jako dědici [Jméno žalovaného] [FO2] st. podle českého práva uplatněny, dávno uplynula. I kdyby teoreticky žalovaný něco z pozůstalosti po Zůstavitelce nabyl, vydržel by tyto prostředky v tříleté vydržecí době. Rodokmen předložený žalobcem se jeví záměrně neúplný, když z něj vyplývá, že paní [jméno FO] [jméno FO4], roz. [jméno FO], měla i syna [jméno FO] [jméno FO4], a žalobce nedoložil, že by tento syn předemřel bez potomků žijících ke dni úmrtí Zůstavitelky, tedy i případný oprávněný dědický podíl žalobce na pozůstalosti po Zůstavitelce by mohl být jen poloviční. Žalovaný dědil po svém otci dle českého práva s legitimním očekáváním ochrany vlastnického práva nabytého děděním, jež je jako ústavní právo chráněno právním řádem lex fori (§ 4 ZMPS, čl. 11 odst. 1 LZPS, § 2, § 3 odst. 2 písm. e), odst. 3 o.z.). Vyhovění žalobě by odporovalo dobrým mravům a principu spravedlnosti, LZPS a ústavnímu pořádku České republiky. Protože žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k vedení sporu, měla mu být soudem v každém případě přiznána náhrada nákladů řízení dle § 143 o.s.ř. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 6 478,20 EUR s příslušenstvím zamítne, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.

12. Žalobce k odvolání žalovaného uvedl, že pasivní věcnou legitimaci žalovaného doložil judikaturou rakouských soudů, mj. i rozhodnutím Okresního soudu [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] z 15. 9. 2014, vztahujícím se k totožnému případu. Dále žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], i na komentářovou literaturu (komentář Welser a ostatní k § 823 a 824 ABGB). Rakouská judikatura i doktrína se jednoznačně shodují, že žalobou na vydání pozůstalosti se může oprávněný dědic domáhat vydání pozůstalosti i vůči osobám, které nabyly pozůstalost bez odevzdání pozůstalosti, a to i pokud ji nabyly od státu, nikoli pouze vůči osobám, které byly v dědickém řízení určené jako dědicové. V daném případě byl rakouský stát nepravým dědicem, vůči kterému otec žalovaného uplatnil své lepší dědické právo jako skutečný dědic po Zůstavitelce ve smyslu § 823 ABGB a rakouský stát mu bez nutnosti podat dědickou žalobu pozůstalost převedl. Dědické právo otce žalovaného bylo potvrzeno i sdělením spolkového [ústřední orgán] ze dne 11. 4. 2013, dle nějž se právní předchůdkyně žalobce musí se svým nárokem na poměrnou část dědictví obrátit na dědice, z nichž jedním byl i právní předchůdce žalovaného. Postavení dědice, resp. univerzálního nástupce, je možné získat i bez podání dědické žaloby, pokud zdánlivý dědic dědické právo skutečného dědice uzná, k uznání může dojít i mimosoudní dohodou o předání pozůstalosti skutečnému dědici. Nárok uplatněný dědickou žalobou je předmětem dispozice stran, je možné ohledně něj uzavřít soudní smír či narovnání, platnosti dohody o převedení dědického podílu nebrání předcházející rozhodnutí o odevzdání dědictví jinému zdánlivému dědici (viz rozsudek sp. zn. [spisová značka]). Uznáním nároku dědiců v daném případě Rakouská republika vyvolala právní účinky úspěšné dědické žaloby. Po skončení pozůstalostního řízení po Zůstavitelce již nemohlo být vedeno další pozůstalostní řízení, v němž by bylo vydáno usnesení o odevzdání dědictví z rukou Rakouské republiky dalším dědicům (viz rozsudek sp. zn. [spisová značka]). Projednávaná žaloba není žalobou reivindikační, ale žalobou dědickou, k níž se váže promlčecí doba 30 let. Pro přechod dluhu na žalovaného jako na univerzálního nástupce jeho otce dle § 470 odst. 1 obč. zák. je irelevantní, že nedošlo k uplatnění nároku na vydání pozůstalosti za života otce žalovaného, když dluh vůči žalobci nevznikl až podáním žaloby (či jiným uplatněním nároku). Namítané vydržení je třeba posuzovat dle rakouského práva, dle nějž dědické právo nelze vydržet, jednotlivé předměty z pozůstalosti může zdánlivý dědic nabýt do vlastnictví mimořádným vydržením během dlouhé vydržecí doby (v délce 30 nebo 40 let). Není možné, aby došlo k vydržení jakéhokoli práva dříve, než uplyne promlčecí doba k uplatnění nároku na toto právo. Finanční prostředky jsou genericky určenou věcí a skutečný dědic má právo na náhradu za části pozůstalosti spotřebované zdánlivým dědicem. Při podání dědické žaloby obecně nepřísluší žalobci žalovat na zaplacení finanční částky, výjimkou je situace, kdy je pozůstalost zcela tvořena pouze finančními prostředky, jako v tomto případě (viz rozsudek sp. zn. [spisová značka]). Námitka neúplnosti předloženého rodokmenu žalobce je nově namítanou skutečností, nepřípustnou dle § 205a o.s.ř. Nadto žalobce je jediným dědicem po Zůstavitelce z mateřské strany, který zároveň prokázal a uplatnil své dědické právo. Z § 738 a § 739 ABGB plyne, že k pozůstalosti má žalobce lepší právo než žalovaný. I kdyby teoreticky existovali ještě další dědicové, ti svůj nárok dosud neuplatnili, a jejich nárok tak je počínaje dnem 1. 1. 2020 již promlčen (srov. rozhodnutí sp. zn. 2 Ob 174/22k).

13. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že potřeba poučení žalobce dle § 118a o.s.ř. před soudem I. stupně nevyvstala. Kromě toho rozsudek Okresního soudu [adresa] – západ sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], jímž byla zamítnuta dědická žaloba žalobce ve skutkově totožné věci (proti žalovaným [jméno FO5], [jméno FO5] a [jméno FO]), byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Z něj vyplývá, že žalovaný není v tomto řízení pasivně věcně legitimován, to by byl jen rakouský stát. Žalovaný legitimně očekává, že soudy budou rozhodovat ve srovnatelných případech obdobně.

14. Žalobce v replice setrval na své argumentaci o pasivní věcné legitimaci a navrhl přerušení řízení do skončení řízení o dovolání, které žalobce podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Otázku pasivní věcné legitimace je nutné řešit podle rakouského práva, v souladu s judikaturou rakouských soudů i rakouskou odbornou literaturou, od nichž se Krajský soud v Praze odchýlil (dle jeho výkladu by se nelogicky rakouský stát nikdy nemohl zprostit povinnosti vydat pozůstalost, i kdyby ji již vyplatil vícekrát). Dle rozhodnutí rakouského Spolkového finančního soudu sp. zn. [spisová značka] „právo státu na odúmrť podle § 760 ABGB je specifickým právem, které stát získává s rozvazovací podmínkou. Pokud jsou následně dědicové nalezeni a stát musí dědictví nebo jeho náhradní hodnotu vydat pozdějším dědicům, jedná se, kromě případů, kdy je místo nároku vyplacena náhrada, o nabytí dědictví podle § 2 odst. 1 ř. 1 zákona o dědické dani“. Vznesením nároku na dědictví u rakouského státu právní předchůdce žalovaného uplatnil své dědické právo, a současně došlo ke splnění rozvazovací podmínky – tedy již není možné cokoli nárokovat po rakouském státu. I z rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] plyne, že dědická žaloba na vydání pozůstalosti může být i žalobou na finanční plnění, pokud je původní předmět pozůstalosti zpeněžen zdánlivým dědicem, resp. pozůstalost je tvořena penězi.

15. Žalovaný v dalším vyjádření znovu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze, a uvedl, že nedostatek jeho pasivní věcné legitimace vyplývá i z rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora sp. zn. [spisová značka] (z něj vycházející právní věty č. [číslo]).

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a po zopakování dokazování úmrtním listem Zůstavitelky z dědického spisu sp. zn. [spisová značka] a vyúčtováním k účtu č. [č. účtu] a po seznámení účastníků s obsahem další judikatury rakouských soudů dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, odvolání žalovaného nikoliv.

17. Úmrtním listem Zůstavitelky bylo prokázáno, že Zůstavitelka byla rakouské státní příslušnosti.

18. Vyúčtováním k účtu č. [č. účtu] bylo prokázáno, že na účet právního zástupce dědiců Zůstavitelky z otcovské strany byla dne 6. 10. 1995 přijata částka 1 251 542,10 šilinků (výtěžek pozůstalosti po Zůstavitelce 2 085 903,62 šilinků po odečtení honoráře genealogické kanceláře 834 361,45 šilinků). Do data 30. 9. 1996 byly na účet připisovány úroky podléhající kapitálové dani (celkem ve výši 49 271,50 šilinků) a naopak byla z účtu hrazena kapitálová daň z těchto úroků (celkem 11 104,40 šilinků), dále byla z účtu uhrazena dědická daň (219 544 šilinků), poštovné (celkem 42 šilinků), manipulační poplatky (celkem 412,80 šilinků), poplatek za vedení účtu (celkem 5,10 šilinků), a ke dni 30. 9. 1996 činil zůstatek na tomto účtu 1 069 705,27 šilinků.

19. V ostatním odkazuje odvolací soud na správná zjištění o skutkovém stavu, učiněná soudem I. stupně.

20. Soud I. stupně posoudil správně otázku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů, jež v daném případě vyplývá z čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I bis). Tím, proč předmět sporu spadá do působnosti Nařízení Brusel I bis, se odvolací soud podrobně zabýval již ve svém usnesení č.j. [spisová značka] ze dne 27. 4. 2020.

21. Správný byl i závěr, že rozhodným právem je v daném případě právo rakouské. Odvolací soud shledal, že vzhledem k datu úmrtí Zůstavitelky je třeba na základě § 123 odst. 1 věta první ZMPS posoudit otázku rozhodného práva pro dědické poměry dle dosavadních právních předpisů, tedy dle zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním („ZMPSP“). Dle § 17 ZMPSP se právní poměry dědické řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti. Protože Zůstavitelka byla v době svého úmrtí státním příslušníkem Rakouska, je pro její dědické poměry rozhodné rakouské právo. (Ke stejnému závěru o rozhodném právu by nicméně vedla i aplikace § 76 ZMPS účinného od 1. 1. 2014, neboť Zůstavitelka měla v době smrti obvyklý pobyt v Rakousku).

22. Pokud jde o právní posouzení, při zjišťování a aplikaci rakouského práva v tomto řízení bylo třeba postupovat v souladu s § 23 ZMPS. Z tohoto ustanovení zejména vyplývá, že zahraniční právo je třeba používat tak, jako se ho používá na území, na němž toto právo platí (srov. § 23 odst. 1 ZMPS). Obsah zahraničního práva, jehož se má použít, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti, soud učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření (§ 23 odst. 2 ZMPS). Dle rozsudku Nejv. soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 12. 2019 by použití cizího práva zásadně mělo vést ke stejnému výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde. Zpravidla proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k relevantní judikatuře či odborné literatuře zabývající se řešenou problematikou. Nabízí-li účastník řízení v průběhu řízení soudu listiny, z nichž je (alespoň částečně) možné zjistit obsah cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k řešeným otázkám), nemůže soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout.

23. Soud I. stupně učinil svá zjištění o obsahu rakouského práva zejména z rozsáhlé odpovědi na dožádání, jež v „paralelním“ (skutkově prakticky totožném) sporu učinil na příslušné orgány Rakouské republiky Okresní soud [adresa]. Dále soud I. stupně vycházel též z judikatury Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky (rozhodnutí sp. zn. 1 Ob 246/12a, 10 Ob 8/08m, 4 Ob 546/80 a 2 Ob 84/19w).

24. Protože žalobce nabídl soudu (jak v průběhu řízení před soudem I. stupně, tak v řízení před soudem odvolacím) i další listiny, jimiž navrhoval prokázat judikaturu rakouských soudů, odvolací soud při jednání sdělil podstatný obsah těchto listin a učinil z nich následující zjištění o obsahu rakouského práva (resp. o tom, jak ustanovení ABGB o dědické žalobě aplikují rakouské soudy):

25. Jakmile rozhodnutí o dědické žalobě na plnění nabude právní moci, stává se žalující dědic univerzálním nástupcem všech jednotlivých práv a povinností z pozůstalosti. Mimosoudní postoupení odpovídajícího dědického podílu zdánlivým dědicem oprávněnému dědici ruší předběžnou domněnku vytvořenou usnesením o odevzdání pozůstalosti, že osoba, které byla pozůstalost odevzdána v držbu, je pravým dědicem (rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. [spisová značka] z 27. 3. 1995, s českým překladem části odůvodnění). Obdobný závěr vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. 6 Ob 646/93 z 10. 3. 1994 (v anonymizované verzi, s českým překladem části odůvodnění): jakmile je rozsudek (o dědické žalobě) ve prospěch žalobce pravomocný, získává žalobce postavení dědice; stává se univerzálním dědicem zůstavitele se zpětnou účinností.

26. Okresní soud v [místo] shledal v řízení o dědické žalobě dle § 823 ABGB pasivní věcnou legitimaci osoby, která nabyla podíl na pozůstalosti na základě mimosoudní dohody s Rakouskou republikou, na niž byl dříve převeden majetek zůstavitele na základě výkonu práva na odúmrť. Soud k tomuto závěru dospěl s poukazem na rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Soud se v tomto rozhodnutí dále zabýval i tím, že žalovanému nebyl fakticky vyplacen celý dědický podíl, který mu připadl, ale byla od něj nejprve odečtena odměna genealogické společnosti. Soud dospěl k závěru, že v případě odměny genealogické společnosti se nejedná o „náklady na dědictví“, tudíž je žalovaný povinen postoupit žalobkyni dědický podíl nezmenšený (rozhodnutí Okresního soudu [místo] č.j. [spisová značka] ze dne 16. 9. 2014, s českým překladem).

27. Dědic předchozího dědice, který není účastníkem náhradového řízení a který se domnívá, že má nárok na pozůstalost ze substitučního jmění, může své nároky po vydání soudního rozhodnutí o odevzdání dědictví uplatnit pouze podáním dědické žaloby. Proti rozhodnutí o odevzdání dědictví není dědic oprávněn podat opravný prostředek (právní věta z rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. 1 Ob 86/08s z 11. 8. 2008, s českým překladem).

28. Pokud pozůstalost tvoří pouze peníze, lze se dědickou žalobou domáhat zaplacení finanční částky (rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. 3 Ob 219/05k z 26. 4. 2006, s českým překladem části odůvodnění). Pokud byly věci z pozůstalosti prodány, spotřebovány nebo použity takovým způsobem, že se jejich vrácení stalo fakticky nebo ekonomicky nemožným, nastupuje místo vrácení věcí finanční náhrada (rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. 2 Ob 214/18m z 28. 3. 2019, s českým překladem části odůvodnění; obdobně rozsudek Vrchního zemského soudu [adresa] sp. zn. 12 R 134/15m ze dne 29. 1. 2016).

29. Proti rozhodnutí o odevzdání dědictví není dědic oprávněn podat opravný prostředek (právní věta z rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. 1 Ob 86/08s z 11. 8. 2008, s českým překladem).

30. Pokud nárok vycházející z tzv. věci vycházející ze starého práva nebyl ke dni 1. ledna 2017 podle starého práva ještě promlčen, začíná krátká tříletá lhůta podle § 1487a ABGB ve znění novely zákona o dědictví z roku 2015 podle § 1503 odst. 7 č. 9 věta 2 ABGB v každém případě běžet dnem 1. ledna 2017, a to bez ohledu na to, zda si je žalobce vědom skutečností zakládajících dědický nárok, díky čemuž žalovaný, vůči němuž je takový nárok uplatněn, již nemusí počítat s tím, že takové nároky budou uplatňovány po 31. prosinci 2019 (právní věta z rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. 2 Ob 174/22k z 22. 11. 2022, s českým překladem).

31. S další žalobcem předloženou judikaturou rakouských soudů již odvolací soud účastníky neseznamoval, neboť to z hlediska předmětu tohoto řízení považoval za nadbytečné (předložené rozhodnutí Spolkového finančního soudu sp. zn. [spisová značka] se týkalo posouzení nabytí dědictví z hlediska finančního, nikoli občanského práva; závěry rozhodnutí Nejv. soudního dvora sp. zn. 2 Ob 198/07t odpovídaly závěrům jiných rozhodnutí, např. sp. zn. 3 Ob 219/05k nebo 2 Ob 214/18m).

32. Po zohlednění judikatury rakouských soudů se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, že co do základu je žaloba důvodná, dospěl však k jinému závěru ohledně výše nároku žalobce.

33. Dle přechodných ustanovení k rakouskému zákonu o změně dědického práva se vzhledem k datu úmrtí Zůstavitelky použijí na posuzovaný nárok ustanovení rakouského dědického práva ve znění do 31. 12. 2016 (srov. § 1503 odst. 7 ABGB bod 2. a contrario), pouze ve vztahu k promlčení se uplatní speciální přechodné ustanovení § 1503 odst. 7 bod 9. ABGB, dle nějž není-li právo (domáhat se lepšího nebo rovnocenného práva po provedeném odevzdání dědictví) k 1. 1. 2017 již promlčeno podle dosud platného práva, použije se nové ustanovení § 1487a ABGB, běh lhůty závislé na vědomosti podle § 1487a začíná v tomto případě dnem 1. 1. 2017.

34. Podle § 823 ABGB (ve znění do 31. 12. 2016) také po obdrženém odevzdání dědictví se může ten, kdo tvrdí, že má dědické právo lepší nebo stejné, domáhat na tom, kdo vzal dědictví v držbu, postoupení nebo rozdělení dědictví. Vlastnictví jednotlivých částí dědictví se nelze domáhat dědickou, nýbrž vlastnickou žalobou.

35. Podle § 824 ABGB (ve znění do 31. 12. 2016) je-li žalovanému uloženo postoupit pozůstalost zcela nebo zčásti, posuzují se nároky na vrácení plodů získaných držitelem nebo na náhradu jím vynaložených nákladů na pozůstalost podle zásad stanovených pro poctivého nebo nepoctivého držitele v hlavě o držbě. Třetí poctivý držitel není nikomu odpovědný za mezitím nabyté části dědictví.

36. Aktivní věcná legitimace žalobce k podání dědické žaloby dle § 823 ABGB vyplývá z § 738 a § 739 ABGB ve spojení s § 537 ABGB. Dle § 738 a § 739 ABGB byli dědici po Zůstavitelce potomci prarodičů Zůstavitelky, přičemž jedna polovina dědictví náležela potomkům prarodičů Zůstavitelky ze strany otce a druhá polovina potomkům prarodičů Zůstavitelky ze strany matky. Dědicem pozůstalosti po Zůstavitelce byl tedy [jméno FO3], jakožto pravnuk prarodičů Zůstavitelky z mateřské strany, který přežil Zůstavitelku. Podle § 537 ABGB přešlo (tzv. transmisí) následně dědické právo nejprve na původní žalobkyni jako na jedinou dědičku [jméno FO3], a následně na žalobce jako na jediného dědice původní žalobkyně. Podle § 823 ABGB je proto žalobce oprávněn domáhat se postoupení dědictví (resp. příslušného podílu na něm) na tom, kdo vzal dědictví v držbu.

37. Odvolací soud dále shledal i pasivní legitimaci žalovaného. Ta vyplývá ze skutečnosti, že podíl o výši 1/6 na dědictví po Zůstavitelce vzal v držbu ve smyslu § 823 ABGB právní předchůdce žalovaného [Jméno žalovaného] [FO2] starší, a následně žalovaný jako jeho univerzální právní nástupce.

38. Pokud šlo o skutečnost, že pozůstalost po Zůstavitelce nejprve na základě pozůstalostního řízení připadla rakouskému státu (jako odúmrť), a až následně byla rakouským státem (aniž proběhlo řízení o dědické žalobě) postoupena dědicům Zůstavitelky z otcovské strany, odvolací soud - ve smyslu judikatury rakouských soudů, zejména výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. [spisová značka] a rozhodnutí Okresního soudu [místo] č.j. [spisová značka] - dospěl k závěru, že pokud stát jako zdánlivý dědic mimosoudně postoupil dle § 824 ABGB celou pozůstalost dalším osobám jakožto pravým dědicům (když uznal jejich nárok na pozůstalost na základě dědického práva), zrušil tím účinky vytvořené usnesením o odevzdání pozůstalosti, a osoby, na něž byla pozůstalost postoupena (tedy i právní předchůdce žalovaného), se tím okamžikem staly osobami pasivně věcně legitimovanými v řízení o dědické žalobě dle § 823 ABGB.

39. Na mimosoudní postoupení pozůstalosti na dědice rakouským státem nelze hledět jako na „spotřebování“ pozůstalosti rakouským státem. V tomto směru se odvolací soud odchyluje od závěru Krajského soudu v Praze vysloveného v rozsudku sp. zn. [spisová značka], jenž shora zmíněné judikatuře rakouských soudů neodpovídá. Není z tohoto pohledu významné, že rakouský stát v mezidobí pozůstalost zpeněžil a na dědice z otcovské strany postoupil výtěžek zpeněžení, neboť postoupení pozůstalosti dle § 823, § 824 ABGB může mít i podobu vyplacení finanční náhrady, jak vyplývá z další shora citované judikatury rakouských soudů (rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 3 Ob 219/05k, rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 2 Ob 214/18m, rozsudek Vrchního zemského soudu [adresa] sp. zn. 12 R 134/15m).

40. Po úmrtí [Jméno žalovaného] [FO2] staršího potom přešla pasivní věcná legitimace na žalovaného jako na jeho jediného dědice. Z judikatury rakouských soudů vyplývá, že žalobou dle § 823 ABGB lze žalovat i univerzální právní nástupce zdánlivých dědiců – lze poukázat zejména na právní větu z rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 10 Ob 8/08m. Podstata této právní věty spočívá v rozlišení mezi univerzálními právními nástupci (např. dědici) a singulárními právními nástupci (např. odkazovníky nebo kupujícími, kteří nabudou jednotlivé věci z pozůstalosti na základě kupní smlouvy). Pouze na univerzální právní nástupce totiž přechází tzv. právní držba pozůstalosti. Uvedená právní věta však nevylučuje, aby právní držba pozůstalosti přešla na univerzálního právního nástupce z toho zdánlivého dědice, který nabyl dědictví bez odevzdání soudem s odvoláním na dědické právo (jako v tomto případě, kdy bez intervence soudu došlo rakouským státem k postoupení podílu z pozůstalosti po Zůstavitelce na [Jméno žalovaného] [FO2] staršího na základě § 823 a § 824 ABGB). Též komentářová literatura (Rudolf Welser, Komentář k dědickému právu /Erbrechts-Kommentar/, § 823, § 824 ABGB – čl. X., odst. 31) uvádí, že s dědicem zdánlivého dědice se zachází jako s jeho univerzálním právním nástupcem stejně jako se samotným zdánlivým dědicem.

41. Skutečnost, že žalovaný je dědicem [Jméno žalovaného] [FO2] staršího dle českého (nikoli rakouského) práva, nebrání aplikaci shora uvedených závěrů, neboť i dle českého práva (vzhledem k datu úmrtí [Jméno žalovaného] [FO2] staršího posuzováno dle obč. zák. účinného do 31. 12. 2013) je žalovaný univerzálním právním nástupcem [Jméno žalovaného] [FO2] staršího. Podle § 470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Jak vysvětluje odborná literatura, okamžikem smrti zůstavitele vstupuje dědic do všech jeho práv a povinností, které jsou předmětem dědictví, a proto odpovídá i za dluhy zůstavitele soukromoprávní povahy, které trvaly v okamžiku jeho smrti, pokud zákon nestanoví, že zanikly smrtí zůstavitele. Přitom není rozhodné, zda, popřípadě v jakém rozsahu, jsou dluhy dědici známy. Ve srovnání se zůstavitelem je dědic (pouhým faktem smrti svého právního předchůdce) zvýhodněn v tom, že za dluhy zůstavitele odpovídá jen do výše ceny nabyté pozůstalosti, odpovídá ovšem nejen nabytým majetkem z pozůstalosti, ale i jakýmkoliv majetkem vlastním, protože v důsledku přechodu zděděného majetku dochází ke splynutí vlastního majetku dědice se zděděným majetkem (srov. Josef Fiala, Milan Kindl aj., Občanský zákoník. Komentář. Nakladatelství Wolters Kluwer, Praha, 2009). V daném případě čistá hodnota dědictví nabytého žalovaným (1 624 080 Kč) značně přesahovala výši pohledávky žalované v tomto řízení.

42. Správný byl i závěr soudu I. stupně, že námitka promlčení je v tomto případě nedůvodná. Před novelizací rakouského dědického práva (tedy do 31. 12. 2016) se nároky oprávněného dědice promlčovaly v promlčecí době 30 let dle § 1478 ABGB. Vzhledem k tomu, že nárok nebyl k datu 1. 1. 2017 promlčen, uplatní se na základě § 1503 odst. 7 bod 9. ABGB kombinace subjektivní 3leté a objektivní 30leté promlčecí doby dle nového ustanovení § 1487a, s tím že 3letá promlčecí doba počala běžet až od 1. 1. 2017 (srov. též rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudní dvora sp. zn. 2 Ob 84/19w a sp. zn. 2 Ob 174/22k). K datu podání žaloby 1. 2. 2018 proto ani „krátká“ 3letá, ani „dlouhá“ 30letá promlčecí doba neuplynula. Podáním žaloby došlo k přerušení promlčecí doby dle § 1497 ABGB.

43. Ani odvolací soud neshledává, že by aplikace rakouské právní úpravy upravující promlčení byla v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 4 ZMPS. Soud I. stupně případně vysvětlil, že pojem veřejného pořádku je třeba vykládat restriktivně, výhrada veřejného pořádku má místo tam, kde by účinky aplikace cizího práva byly v rozporu se základními zásadami právního řádu, a že uplatnění rozdílné promlčecí doby ve srovnání s českým právem v zásadě k závěru o rozporu s veřejným pořádkem nevede.

44. Ani v tomto konkrétním případě, kdy by aplikace promlčecí doby dle českého práva (§ 105 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013) vedla k závěru o promlčení nároku, není důvodu aplikaci rakouské právní úpravy promlčení považovat za rozpornou s českým veřejným pořádkem. Za prvé s ohledem na skutečnost, že i právní předchůdce žalovaného podíl na dědictví po Zůstavitelce získal díky uplatnění dědického práva dle rakouské právní úpravy, a dále proto, že i v českém právu se úprava promlčení dědických nároků s právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 změnila: úprava promlčení práv oprávněného dědice ve tříleté lhůtě dle § 105 obč. zák. nebyla do nového o.z. účinného od 1. 1. 2014 převzata, a z důvodové zprávy k § 614 o.z. vyplývá naopak úmysl zákonodárce změnit právní úpravu ochrany oprávněného dědice pokud jde o promlčení tak, že pravý dědic má mít stejnou ochranu jako vlastník (jehož vlastnické právo se nepromlčuje). Nelze tedy tříletou promlčecí dobu pro uplatnění práv oprávněného dědice považovat za zásadu, na níž je třeba bezvýhradně trvat.

45. K dalším námitkám rozporu žalobního nároku s českým veřejným pořádkem a s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva v České republice odvolací soud poukazuje na skutečnost, že i český právní řád obsahuje ustanovení, jež umožňují oprávněnému dědici, aby se žalobou ve sporném řízení domáhal svých práv proti dědici nepravému (do 31. 12. 2013 byla ochrana oprávněného dědice upravena v ust. § 485 § 487 obč. zák., od 1. 1. 2014 je žaloba oprávněného dědice upravena v § 189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a že tato ustanovení nejsou v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva, ale naopak mají v ochraně vlastnického práva své místo.

46. Soud I. stupně též správně uzavřel, že žalovaný právo k pozůstalosti (či finančním prostředkům z ní) nevydržel. Na závěry soudu I. stupně odvolací soud zcela odkazuje, a dodává, že z § 1452 ABGB vyplývá, že dokud neuplynula promlčecí doba pro uplatnění dědického práva, nemohla být ani pozůstalost vydržena. Závěrům o vydržení vlastnictví finančních prostředků z dědictví po Zůstavitelce dědici z otcovské strany, uvedeným v rozsudku Okresního soudu [adresa] – západ sp. zn. [spisová značka], nepřisvědčil ani Krajský soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka], když poukázal na to, že vlastnictví vydržením lze (podle české i rakouské právní úpravy) nabýt toliko k věcem movitým či nemovitým, nikoli k finančním prostředkům vyplaceným na bankovní účet. 47. [adresa] víra a poctivá držba žalovaného mohla být významná pouze z hlediska nároků na vrácení plodů nebo nákladů vynaložených na pozůstalost ve smyslu § 824 věta první ABGB. Žalovaný však není chráněn jako poctivý držitel podle § 824 poslední věta ABGB, neboť nenabyl majetek z dědictví od zdánlivého dědice (svého otce) za jeho života na základě právního jednání, na němž by se sám podílel (srov. rozsudek Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky sp. zn. 4 Ob 546/80 ze dne 7. 4. 1981).

48. Pokud jde o ovšem o výši nároku, odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, který výši nároku žalobce stanovil nikoli jako z podílu právního předchůdce žalovaného na celé pozůstalosti, postoupené rakouským státem více dědicům, jejíž hodnota činila 2 085 903,62 šilinků, ale jako z hodnoty pozůstalosti snížené o náklady uhrazené genealogické kanceláři, náklady na dědickou daň, a další drobnější poplatky.

49. Náklady, o něž (o jejichž poměrnou část) soud I. stupně částku přiznanou žalobci z titulu jeho podílu na pozůstalosti snížil, nelze dle judikatury rakouských soudů považovat za náklady vynaložené na pozůstalost ve smyslu § 824 ABGB (u dědické daně takto výslovně judikoval rakouský Nejvyšší soudní dvůr již v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], dále i v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], náklady genealogické kanceláře z tohoto pohledu posuzoval Okresní soud [místo] v rozsudku č.j. [spisová značka]). Náklady genealogické kanceláře nelze hodnotit ani jako náklady vynaložené ve prospěch žalobce, neboť na základě výsledků šetření této genealogické kanceláře byla uplatněna pouze dědická práva dědiců z otcovské linie (a pokud původní žalobkyně vynaložila náklady na zjištění dědiců Zůstavitelky z mateřské strany, tyto se rovněž při rozdělení pozůstalosti nezohledňují). Obdobně další částky (poštovné, manipulační poplatky, poplatek za vedení účtu), jež byly uhrazeny právním zástupcem dědiců Zůstavitelky z otcovské strany předtím, než byly jednotlivým dědicům poukázány z účtu č. [č. účtu] jejich „výsledné čisté“ podíly na pozůstalosti, nelze považovat za náklady vynaložené na pozůstalost ve smyslu § 824 ABGB, neboť byly vynaloženy v souvislosti se správou prostředků na účtu právního zástupce, eventuelně přímo s právním zastoupením (na druhé straně se do výsledně poukázaných částek promítly i v mezidobí na účet připsané úroky). Skutečnost, že žalovaný nebyl přímým účastníkem dědického řízení po Zůstavitelce a vyhledávání možných dědiců skrze genealogickou kancelář neinicioval, nebyla z pohledu předmětu tohoto řízení významná – na žalovaného přešla povinnost vydat žalobci jeho podíl na pozůstalosti z jeho právního předchůdce ([Jméno žalovaného] [FO2] staršího) ve stejném rozsahu, jako by tuto povinnost měl za svého života tento zdánlivý dědic.

50. Žalovaný je tudíž dle § 823 a § 824 ABGB povinen žalobci postoupit jeho dědický podíl (resp. poměrnou část ve výši 1/6 tohoto podílu) v nezmenšené výši, tedy v daném případě ve výši 12 632,38 EUR (2 085 903,62 šilinků dle fixního kurzu pro přepočet 13,7603 šilinků za EUR činí 151 588,528 EUR. 1/6 této částky, tedy podíl na pozůstalosti postoupený rakouským státem právnímu předchůdci žalovaného, činí 25 264,75 EUR, z toho činí 12 632,38 EUR).

51. K námitce, že [jméno FO] [jméno FO4], roz. [jméno FO], měla kromě právních předchůdců původní žalobkyně dle záznamu z r. 1922 ještě syna [jméno FO] (námitka byla uplatněna již v prvním podání žalovaného před soudem I. stupně), odvolací soud uvádí, že ze záznamu z r. 1922 (ani z dalších důkazů provedených v tomto řízení) nevyplývá, že k datu úmrtí Zůstavitelky v r. 1990 byl naživu ať už tento [jméno FO], nebo jeho případní potomci, rovněž nebylo tvrzeno, že by někdo další uplatnil (ať už vůči žalovanému nebo dalším osobám) dědické právo po Zůstavitelce. Dle ustanovení § 738 ABGB mají potomci prarodičů Zůstavitelky z mateřské strany nárok na pozůstalosti, tento podíl o velikosti se dále dělí dle zákonných pravidel mezi jednotlivé dědice z mateřské strany. Není-li tedy dalších dědiců z mateřské strany Zůstavitelky, náleží dle dědického práva žalobci celá pozůstalosti.

52. Dle odvolacího soudu proto byl nárok žalobce důvodný v celé uplatněné výši 12 632,38 EUR.

53. Právo žalobce na úrok z prodlení z této částky vyplývá z § 1333 odst. 1 ABGB, výše úroku z prodlení činí dle § 1000 odst. 1 ABGB 4 % ročně. Do prodlení se zaplacením se žalovaný dostal dnem 11. 7. 2017, v den následující po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté v první předžalobní výzvě doručené dne 28. 6. 2017.

54. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný, ve výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 154,20 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 4 % ročně od 11. 7. 2017 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

55. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, a to podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když v řízení byl zcela procesně úspěšný žalobce.

56. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalovaného, že svým chováním nezavdal důvod k podání žaloby. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván původní žalobkyní k dobrovolnému plnění (dokonce opakovaně), podání žaloby tedy mohl předejít, pokud by této výzvě vyhověl.

57. Žalobci vznikly v řízení před soudem I. stupně náklady zaplacením soudního poplatku a náklady právního zastoupení. Výši těchto nákladů stanovil soud na základě obsahu spisu a dle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“). Tarifní hodnota dle § 8 odst. 1 a.t. byla stanovena přepočtem výše peněžitého plnění v eurech, jehož se právní úkony týkaly, na české koruny, dle kurzu ČNB platného vždy ke dni učinění příslušného úkonu právní služby. Úkony, k nimž bylo třeba použít cizího práva či cizího jazyka, hodnotil odvolací soud jako mimořádně obtížné ve smyslu § 12 odst. 1 a.t., a proto u nich zvýšil základní sazbu mimosmluvní odměny na dvojnásobek (nejednalo se nicméně o všechny úkony, jež byly zástupcem žalobce v řízení učiněny).

58. Zástupce žalobce v řízení před soudem I. stupně učinil následující úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t., za něž mu náleží mimosmluvní odměna v plné výši, zvýšená dále na dvojnásobek dle § 12 odst. 1 a.t.: příprava a převzetí zastoupení dne 27. 4. 2017 (tarifní hodnota 340 253,16 Kč, odměna 9 700 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 400 Kč), výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé ze dne 29. 11. 2017 (tarifní hodnota 321 809,88 Kč, odměna 9 620 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 240 Kč), sepis žaloby dne 1. 2. 2018 (tarifní hodnota 319 157,08 Kč, odměna 9 580 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 160 Kč), účast u jednání dne [datum] (tarifní hodnota [částka], odměna 9 580 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 160 Kč), účast u jednání dne [datum] (tarifní hodnota 320 988,78 Kč, odměna 9 620 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 240 Kč), účast u jednání dne [datum] (tarifní hodnota 299 955,86 Kč, odměna 9 500 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 000 Kč), písemné podání ve věci samé ze dne 12. 6. 2023 (tarifní hodnota 300 145,35 Kč, odměna 9 540 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 080 Kč), písemné podání ve věci samé ze dne 24. 7. 2023 (tarifní hodnota 305 198,30 Kč, odměna 9 540 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 080 Kč), účast u jednání dne [datum] (tarifní hodnota 308 356,40 Kč, odměna 9 540 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 080 Kč), písemné podání ve věci samé ze dne 11. 10. 2023 (tarifní hodnota 310 124,93 Kč, odměna [částka], zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 160 Kč), a účast u jednání dne 27. 11. 2023 (tarifní hodnota 307 724,78 Kč, odměna 9 540 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 19 080 Kč), a dále následující úkony právní služby dle § 11 odst. 2 a.t., za něž mu náleží mimosmluvní odměna v poloviční výši: návrh na procesní nástupnictví ze dne 18. 6. 2019 (tarifní hodnota 323 515,25 Kč, odměna 4 810 Kč, bez zvýšení), odvolání ze dne 24. 3. 2020 proti usnesení o zastavení řízení (tarifní hodnota 351 306,49 Kč, odměna 4 870 Kč, bez zvýšení), odvolání ze dne 3. 1. 2023 proti usnesení o přerušení řízení (tarifní hodnota 304 756,17 Kč, odměna[Anonymizováno]4 770 Kč, bez zvýšení). Za samostatné úkony právní služby nelze považovat písemná sdělení adresovaná soudu, neobsahující právní argumentaci, např. o tom, zda došlo či nedošlo ke smírnému vyřešení sporu mezi účastníky, informace soudu o úmrtí původní žalobkyně, upřesnění označení navržených důkazů, návrh na přerušení řízení dle § 110 o.s.ř. a na pokračování v takto přerušeném řízení řízení dle § 111. Předžalobní výzvy byly učiněny 2, odvolací soud však za účelný úkon považoval pouze 1 z nich (jež obsahovala vylíčení rozhodných skutečností i právní argumentaci). Úkon „jednání se žalovaným ohledně smírného řešení dne [datum]“ nebyl právním zástupcem žalobce doložen, a rovněž nebyla specifikována délka tohoto jednání, proto náhrada za tento úkon nebyla žalobci přiznána.

59. Žalobce nemá právo na náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby (účastí u jednání soudu) ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a.t., vzhledem k tomu, že nešlo o právní služby prováděné mimo sídlo advokáta, ale o úkony v obci, v níž je sídlo advokáta, v místě s dobrou dopravní dostupností ze sídla advokáta.

60. Žalobci proto za řízení před soudem I. stupně náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 293 556,20 Kč: 15 958 Kč za zaplacený soudní poplatek, odměna za právní služby (14 úkonů) dle § 7, § 8 odst. 1 a.t., § 12 odst. 1 a.t. v celkové výši 225 130 Kč, paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a.t. ve výši po 300 Kč za 14 úkonů právní služby, odměna za provedení autorizované konverze dokumentů dle § 6 odst. 4 a.t. za 3 strany po 30 Kč, 21% DPH z nákladů právního zastoupení 48 178,20 Kč.

61. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když i v odvolacím řízení byl procesně zcela úspěšný žalobce. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 91 743,40 Kč: zaplacený soudní poplatek 7 721 Kč, odměna advokáta za 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. /sepis odvolání dne 4. 3. 2024, včetně doplnění (tarifní hodnota 6 154,20 EUR = 156 039,74 Kč, odměna 7 380 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 14 760 Kč), vyjádření k odvolání žalovaného dne 10. 5. 2024 (tarifní hodnota 6 478,20 EUR = 161 533,92 Kč, odměna 7 580 Kč, zvýšená dle § 12 odst. 1 a.t. na 15 160 Kč), písemná replika ze dne 12. 9. 2024 (tarifní hodnota 12 632,38 EUR = 317 262,22 Kč, odměna 9 580 Kč, zvýšená na 19 160 Kč), účast u jednání dne [datum] (tarifní hodnota 12 632,38 EUR = 316 883,25 Kč, odměna 9 580 Kč, zvýšená na 19 160 Kč)/ celkem 68 240 Kč, paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a.t. ve výši po 300 Kč za 4 úkony právní služby, 21% DPH z nákladů právního zastoupení 14 582,40 Kč.

62. Za řízení před soudem I. stupně tedy žalobci náleží náhrada nákladů ve výši 293 556,20 Kč a za odvolací řízení náhrada nákladů ve výši 91 743,40 Kč, v součtu za řízení před soudy obou stupňů jde o částku 385 299,60 Kč.

Poučení