60 C 32/2018 - 298

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 12 632,38 EUR s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 6 478,20 Euro se zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z částky ve výši 6 478,20 Euro ode dne [datum] do zaplacení.

II. Co do částky ve výši 6 154,20 Euro spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně ode dne [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Původní žalobkyně se svým návrhem na vydáním elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne [datum] bylo před rakouskými orgány ukončeno pozůstalostní řízení po paní [jméno FO]. Pozůstalost v celkové výši 151 588,52 Euro byla následně vyplacena šesti občanům České republiky, mezi nimi i otci žalovaného, panu [Jméno žalovaného], narozenému dne [datum], zemřelému dne [datum]. Původní žalobkyně poukazovala na to, že při určování okruhu dědiců po zemřelé byl zjišťován toliko okruh příbuzných z otcovské strany, nikoliv také ze strany mateřské, čímž došlo k tomu, že nebylo zohledněno její dědické právo. Dále argumentovala tím, že, ač sama nebyla přímou příbuznou zůstavitelky, právo na odpovídající část pozůstalosti zdědila po svém manželu, [jméno FO]. Svůj nárok odvozovala z rakouské právní úpravy, podle které má dědic, jehož dědické právo nebylo v dědickém řízení zohledněno, právo domáhat se proti ostatním dědicům vydání poměrné části dědictví. Z uvedeného původní žalobkyně dovozovala, že byla oprávněna k výše pozůstalosti, a tudíž jí svědčí právo domáhat se vůči ostatním dědicům po zůstavitelce z částky, která jim byla neoprávněně vyplacena. Původní žalobkyně požadovala po žalovaném svůj podíl s odkazem na schválenou dědickou dohodu, na jejímž základě se žalovaný stal jediným dědicem po panu [jména FO] starším. Poukazovala na to, že okruh dědiců byl určen nesprávně. Odkazovala na přiložený rodokmen zůstavitelky, z něhož má být patrno, že rodiče zůstavitelky, pan [jméno FO], nar. [datum], zemř. dne [datum], a [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. [datum], zemř. dne [datum], nezanechali žádné jiné potomky. Dědictví tak mělo připadnou[Anonymizováno]z jedné poloviny potomkům prarodičů z otcovské strany zůstavitelky, tj. [jméno FO], a [jméno FO], roz. [jména FO], a z druhé poloviny potomkům prarodičů z mateřské strany zůstavitelky, tj. [jméno FO], nar. [datum], zemř. v roce 1892, a [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. [datum], zemř. dne [datum]. Dědictví však bylo vyplaceno pouze dědicům po otcovské linii. Původní žalobkyně argumentovala tím, že má s odkazem na § 823 rakouského občanského zákoníku (dále jen „ABGB“) nárok na polovinu pozůstalosti po zůstavitelce, které se lze domáhat tzv. dědickou žalobou. Vzhledem k tomu, že každý z dědiců byl oprávněn pouze k jedné polovině částky, která mu byla vyplacena, má původní žalobkyně právo po každém z dědiců požadovat druhou polovinu částky, která mu byla vyplacena. Výši částky vyplacené právnímu předchůdci žalovaného původní žalobkyně dovozovala z celkové výše dědictví, tj. z částky 151 588,52 Euro, a z podílu, který na něj připadl. z celkové výše dědictví, tj. částka 75 794,26 Euro, byla rozdělena mezi 4 osoby s tím, že právnímu předchůdci žalovaného bylo vyplaceno celkem 25 264,76 Euro. Původní žalobkyni by náležela polovina z této částky, tj. částka ve výši 12 632,38 Euro, která je předmětem této žaloby. Předmětnou částku pak původní žalobkyně požadovala po žalovanému jako jediném dědici po [jména FO] starším. Současně požadovala příslušenství pohledávky, a to dle § 1333 odst. 1 ABGB ve spojení s § 1000 odst. 1 ABGB. Původní žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou ze dne [datum] k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení zásilky.

2. Žalovaný nárok původní žalobkyně neuznal. Navrhoval zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Bránil se jednak tím, že použití rakouského práva je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, a to zejména ve vztahu k délce promlčecí doby. Dále uplatnil námitku promlčení. Pro případ, že by nároky původní žalobkyně promlčeny nebyly, tak je pokládal za nedostatečně doložené. Současně argumentoval tím, že jeho otci byla vyplacena pouze částka 12 969,12 Euro. [jméno FO] navrhoval, aby původní žalobkyni v případě úspěchu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby.

3. V průběhu řízení, konkrétně dne [datum], došlo k úmrtí původní žalobkyně. Na její místo nastoupil žalobce jako její jediný dědic (viz usnesení [Anonymizováno] soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]).

4. Podáním ze dne [datum] žalobce doplnil svou argumentaci o další skutečnosti. Nejprve znovu zdůraznil, že při určování okruhu dědiců po zůstavitelce byl zjišťován okruh příbuzných pouze z otcovské strany. Proto se odvíjelo rozdělení dědictví od paní [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], která je společným předkem všech dědiců z otcovské strany. Dědictví po zůstavitelce bylo posléze rozděleno mezi potomky potomků zůstavitelky, a to konkrétně mezi potomky [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], a [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], kdy potomkům každého z nich připadla z výše dědictví. Žalobce dále poukazoval na to, že pan [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], měl celkem [hodnota] potomky, přičemž jedním z nich byl [jména FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], který je otcem žalovaného. Všichni tito 3 potomci dědili stejným dílem. Právnímu předchůdci žalovaného tak byla vyplacena částka 25 264,76 Euro. Tato částka pak byla výchozí částkou žalobního návrhu, a to při zohlednění dědického práva právní předchůdkyně žalobce, které by náležela částka poloviční. Právní předchůdkyně žalobce tak byla oprávněna požadovat po právním předchůdci žalovaného z této vyplacené částky, tj. 12 632,38 Euro. Tento dluh následně přešel na jediného dědice dlužníka, a to na žalovaného. Žalobce dále uvedl, že z dědictví po zůstavitelce byly před vyplacením odečteny jednak odměna genealogického institutu, dále dědická daň a daň z kapitálových zisků. Žalobce rovněž odkázal na § 823 ABGB a § 824 věta první ABGB s tím, že tyto náklady nebylo možno odečíst od částky, která byla v dědickém řízení vyplacena. Žalobce v této souvislosti odkazoval na judikaturu rakouského Nejvyššího soudního dvora, z níž dovozoval, že nárok žalobce se o tyto, shora vyjmenované náklady v rakouském dědickém řízení nesnižuje.

5. Rovněž žalovaný svou argumentaci doplnil o tvrzení, že jeho otci nevznikla žádná povinnost vydat část předmětného dědictví dědicům s lepším či stejným dědickým právem, a proto taková povinnost nemohla přejít ani na něj. Poukazoval na to, že žalovat bylo možno pouze dědice, kterým však on nebyl. Namítal tak nedostatek pasivní věcné legitimace. Dále se bránil tím, že i v případě, že by nějaké finanční prostředky z pozůstalosti po [jméno FO] nabyl, tak tyto nabyl v dobré víře jako poctivý držitel. Argumentoval vydržením vlastnického práva k žalobou požadovaným finančním prostředkům, a to s odkazem jak na rakouskou právní úpravu, tak českou právní úpravu. Konečně žalovaný poukázal na rozhodnutí [Anonymizováno] soudu [adresa] ze dne [datum] a v souvislosti s tím odkázal na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) a zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování obecnými soudy.

6. V posuzované věci jde o řízení s mezinárodním prvkem, daným bydlištěm žalobce na území jiného členského státu Evropské unie (konkrétně Rakouska), jakož i nutností aplikace rakouského práva. Při zkoumání podmínek pravomoci soudů České republiky je třeba vycházet z § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), podle kterého se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Z vedeného plyne, že teprve v případě, že by na posuzovaný případ nedopadala mezinárodní smlouva, respektive normy práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států, je možné aplikovat ustanovení vnitrostátního mezinárodního práva soukromého. Vzhledem k bydlišti žalovaného na území ČR dovodil soud mezinárodní příslušnost českých soudů pro řízení podle článku 4 nařízení Brusel I. bis, jelikož právní vztahy mezi účastníky tvořící předmět sporu v této věci spadají do věcné, časové i teritoriální působnosti tohoto nařízení. Rozhodným právem je pak právo rakouské, a to s odkazem na § 76 ZMPS, neboť zůstavitelka měla v době smrti svůj obvyklý pobyt v Rakousku.

7. Po provedeném dokazování vzal soud za zjištěný následující skutkový stav.

8. U rakouského soudu [Anonymizováno] bylo vedeno dědické řízení po zůstavitelce [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], v jehož rámci byl zjišťován majetek pozůstalosti. Dne [datum] bylo vydáno vyrozumění neznámým dědicům, kteří mohli své nároky uplatnit u soudu ve lhůtě 6 měsíců s poučením, že po uplynutí této lhůty bude pozůstalost při prokázání nároku vydána, v opačném případě měla připadnout státu. Součástí spisu byl kmenový list, dle kterého byli rodiči zůstavitelky [jméno FO] a [jméno FO], roz. [jméno FO], kteří uzavřeli manželství dne [datum]. Zůstavitelka měla 10 sourozenců, jmenovitě sestru [jméno FO], nar. dne [datum], bratra [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], sestru [jméno FO], nar. dne [datum], sestru [jméno FO], nar. dne [datum], bratra [jméno FO], nar. dne [datum]. nebo [datum], sestru [jméno FO], nar. dne [datum], bratra Franze [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], sestru [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], bratra [jméno FO], nar. dne [datum] a bratra [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum]. Pozůstalostní řízení bylo skončeno dne [datum] vydáním usnesení č. j. [spisová značka], kterým se čistá pozůstalost po [jméno FO] z důvodu marného uplynutí lhůty pro přihlášení neznámých dědiců podle § 130 zákona o nesporných soudních řízeních prohlásila pozůstalostí bez dědice. Soudnímu komisaři bylo uloženo uzavřít účet úschovy zřízený pro pozůstalost po [jméno FO], ze zůstatku si vyplatit odměnu ve výši 68 700 šilinků. Současně soudní komisař převedl [jméno FO] odměnu ve výši 120 000 šilinků a finančnímu úřadu pro poplatky a jiné daně částku ve výši 2 076 159,03 šilinků včetně vzniklých úroků a bez odečtení poplatků s uvedením účelu „odúmrť po [jméno FO]“. Ze spisu nevyplynulo, že by zůstavitelka zamýšlela vyloučit kohokoli z dědictví. (viz Spis rakouského soudu sp. zn. [spisová značka])

9. Ve věci pozůstalosti po [jméno FO] byl zřízen účet č. [hodnota]. Dne [datum] byla na tento účet poukázána platba ve výši 1 251 542,10 šilinků. Jednalo se o výtěžek ve výši 2 085 903,62 šilinků po odečtení honoráře genealogické kanceláře ve výši 834 361,45 šilinků. Ke dni [datum] vykazoval účet hodnotu 1 069 705,27 šilinků, přičemž tato výsledná částka odpovídala příchozí platbě v podobě výtěžku pozůstalosti po odečtení poplatků, a to jednak genealogické kanceláři, manipulačních poplatků, kapitálové daně, manipulačních poplatků a poplatků za vedení účtu. Současně byly započítány úroky podléhající kapitálové dani. Výsledná částka 1 069 705,27 šilinků byla rozdělena mezi dědice po [jméno FO] tak, že [jména FO] připadla ve výši 267 426,32 šilinků, která jí byla zaslána na účet vedený u [právnická osoba]. [jméno FO] připadl podíl ve výši ve výši 267 426,32 šilinků, který mu byl zaslán na číslo účtu vedený u [právnická osoba]. [jména FO] připadl podíl ve výši 1/6 představující částku 178 284,21 šilinků, která mu byla zaslána na účet vedený u [právnická osoba]. [jméno FO] a [jméno FO] pak každé připadl podíl ve výši 1/12, který odpovídal částce 89 142,11 šilinků, který jim byl vyplacen na účty vedené u Investiční a [Anonymizováno] banky [adresa]. [jméno FO] získala podíl ve výši 1/6 představovaný částkou 178 284,21 šilinků, který jí byl zaslán na účet vedený u [právnická osoba]. (viz Vyúčtování k úču [Anonymizováno] a rozúčtování částek na zvláštním kontě)

10. Dne [datum] zemřela [jméno FO], roz. [jméno FO], jejímž prvním manželem byl [jméno FO]. Z tohoto manželství se narodily děti [jméno FO], [jméno FO], roz. [jméno FO], a [jméno FO], jejíž dcerou byla [jméno FO]. (viz Záznam úmrtí ze dne [datum]) 11. [jméno FO] se narodil dne [datum] ve Vídni. Dne [datum] byl pokřtěn. [jméno FO] byl dítětem rodičů [jméno FO], nar. dne [datum], a [jméno FO], nar. dne [datum], která byla dcerou [jméno FO]. [jméno FO] byla dcerou [jméno FO] a [jméno FO], kteří byli prarodiči [jméno FO] (tj. zůstavitelky) z mateřské strany, přičemž matkou zůstavitelky byla [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum]. [jméno FO] se narodila dne [datum], pokřtěna byla dne [datum]. Jejími rodiči byl [jméno FO] a [jméno FO]. [jméno FO] není uveden. Dne [datum] byla [jméno FO] oddána s [jméno FO]. [jméno FO] se narodila dne [datum], pokřtěna byla dne [datum]. Jejím otcem byl [jméno FO] a matkou [jméno FO]. (viz Výpisy z rakouské matriční dokumentace) 12. [Anonymizováno] soud [Anonymizováno] vydal dne [datum] pod sp. zn. [spisová značka] potvrzení o nabytí dědictví, kterým se pozůstalost po [jméno FO] [Anonymizováno], zemř. dne [datum], v plné výši soudně odevzdala vdově zůstavitele [jména FO] (původní žalobkyně), jejíž příslušný dědický nárok byl na základě závěti soudem uznán bezpodmínečně. (viz Potvrzení o nabytí dědictví ze dne [datum])

13. Právní předchůdkyně žalobce požádala dne [datum] prostřednictvím svého právního zástupce o vydání dědictví po zůstavitelce [jméno FO]. K datu [datum] nebylo známo, že by existovali dědicové také z matčiny strany zůstavitelky. Pozůstalost po [jméno FO] ve výši 2 085 903,62 šilinků (odpovídá částce 151 588,52 Euro) byla dne [datum] poukázána právnímu zástupci dědiců, a to [tituly za jménem] [jméno FO], který zastupoval [jména FO], roz. [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jména FO] st., [jméno FO], roz. [jméno FO], [jméno FO], roz. [jméno FO], a [jméno FO], roz. [jméno FO]. Jmenovaní jsou potomky nevlastní sestry otce zůstavitelky. Právní předchůdkyně žalobce byla se svým nárokem na dědictví odkázána na výše uvedené dědice. Přílohou sdělení byl rodokmen, vypracovaný na základě shromážděných podkladů, z něhož vyplývaly rodinné vazby zůstavitelky [jméno FO]. Otcem zůstavitelky byl [jméno FO], zemř. dne [datum], jeho matkou byla [jméno FO], roz. [jména FO], a byl bratrem [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. [datum]. Tato měla 2 děti - [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], a [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum]. [jméno FO] zůstaly 3 děti, a to [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], a [jména FO], nar. dne [datum]. [jméno FO] zůstaly děti [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], a [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum]. [jméno FO] pak zůstaly 2 synové, [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], a [jméno FO], nar. dne [datum]. [jméno FO] zůstala dcera [jména FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum]. [jméno FO] byla [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum]. [jméno FO] byl [jméno FO], nar. dne [datum] (v dokumentu chybně uvedeno [Anonymizováno]), zemř. v roce [Anonymizováno], a [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum]. Sestrou [jméno FO] byla [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum]. [jméno FO] byla matkou [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], která byla matkou [jméno FO], nar. dne [datum], zemř. dne [datum], který byl manželem původní žalobkyně, tj. [jména FO], roz. [jména FO], nar. dne [datum]. (viz Sdělení rakouského ministerstva financí ze dne [datum] včetně rodokmenu zůstavitelky)

14. Dne [datum] zemřel [jména FO], nar. dne [datum]. Dědické řízení bylo skončeno usnesením č. j. [spisová značka], vydaným dne [datum], v právní moci dnem [datum]. Dědici ze zákona byli žalovaný, vnučky [jména FO] a [jména FO] a vnuk [jména FO]. Dle schválené dohody o vypořádání dědictví veškeré dědictví nabyl žalovaný. Čistá hodnota dědictví činila 1 624 080 Kč. (viz Dědický spis [spisová značka] s důrazem na čl. 77 a 83)

15. Právní předchůdkyně žalobce vyzvala žalovaného k úhradě částky ve výši 12 632, 38 Euro, a to ve lhůtě 10 dnů počítané ode dne doručení výzvy. Výzva byla žalovanému doručena dne [datum]. (viz Výzva k úhradě dlužné částky ze dne [datum] včetně dokladu o doručení)

16. Žalovaný potvrdil, že jeho otec v minulosti dědil z Rakouska. S ohledem na chybějící informace požádal právní předchůdkyni žalobce o poskytnutí údajů a dokladů, které by její nárok a jeho výši doložil. Konkrétně požadoval doložení toho, kdy a v jaké výši byla jeho otci požadovaná částka vyplacena, doklady o příbuzenské vztahu právní předchůdkyně žalobce k zůstavitelce a sdělení příslušných ustanovení rakouského práva, z něhož právní předchůdkyně žalobce svůj nárok odvozovala. (viz Výzva k úhradě dlužné částky ze dne [datum] včetně dokladu o doručení)

17. Právní předchůdkyně žalobce v reakci na požadavky žalovaného doložila příslušnou dokumentaci s nabídkou smírného řešení celé záležitosti ve lhůtě do [datum]. (viz Dopis ze dne [datum])

18. Žalovaný v reakci na obdrženou dokumentaci uvedl, že požaduje doložit, že matkou [jméno FO], roz. [jméno FO], byla [jméno FO]. V případě doložení této skutečnosti nevylučoval smírné řešení. (viz Odpověď žalovaného ze dne [datum]) 19. [Anonymizováno] soud [adresa] dne [datum] vydal rozsudek, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných 1 až 3 zaplacení částky ve výši 18 948,57 Euro s příslušenstvím. Současně žalovaným 1 až 3 přiznal náhradu nákladů řízení a žalobci uložil povinnost nahradit náklady státu ve výši 47 248,50 Kč. Zamítavé rozhodnutí bylo postaveno na argumentaci žalované strany o vydržení předmětného nároku, když bylo uvedeno, že právní předchůdkyně žalovaných, která finanční prostředky nabyla na základě vydání Ministerstva financí Rakouska, tyto finanční prostředky vydržela. Současně, pokud se žalovaní bránili námitkou promlčení, tak tuto soud nevzal za důvodně uplatněnou. (viz Rozsudek [Anonymizováno] soudu [adresa] sp. zn. [spisová značka])

20. V případě dědické žaloby jsou pasivně legitimovány osoby, které nabyly pozůstalost na základě odevzdání dědictví, tedy dědicové a kupující u koupě dědictví, dále jejich univerzální právní nástupci, především jejich dědicové. (viz Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 10 Ob 8/08m)

21. Žalovaný může požadovat vrácení dědické daně a platby genealogickému institutu, proto nárok v tomto ohledu vůči žalobkyni neexistuje. Zdánlivý dědic, i když dědictví zcela nebo z části upotřebil v dobré víře, není zproštěn své povinnosti k vrácení nebo poskytnutí náhrady hodnoty. Náklady žalovaného na působení notáře a jeho právních zástupců v řízení o pozůstalosti, jakož i honorář genealogického institutu nejsou náklady, které lze nahradit ve smyslu § 824 ve spojení s § 329 ABGB. Předmětem nároku poctivého držitele dědictví na náhradu jsou pouze náklady na udržení a zvýšení hodnoty věci samotné, nikoli však jakékoli náklady na věc, např. platba daně z nemovitosti je způsobilá k náhradě jako náklad na věc. Dědickou daň zatěžující spoludědice naopak nelze považovat za náklad na podíl z pozůstalosti, který byl žalovanému na základě odevzdání dědictví neprávem přenechán. (viz Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora 1 Ob 246/12a)

22. V případě promlčení dědických nároků se nově kombinuje nová tříletá subjektivní lhůta s dosavadní 30letou objektivní lhůtou. Aplikuje-li se nová právní úprava na právo nabyté před 1. 1. 2017, platí pro toto právo nejen krátká lhůta závislá na vědomosti, nýbrž také kombinace s dlouhou lhůtou nezávislou na vědomosti dědice, která začíná smrtí zůstavitele. Běh lhůty závislé na vědomosti stanovené v § 1487a ABGB začíná v takových případech dne 1. 1. 2017 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora 2 Ob 84/19w ze dne 22. 10. 2019). Dědické právo v subjektivním smyslu jako takové nelze vydržet. Poctivý zdánlivý dědic může vydržet jednotlivé věci z pozůstalosti během 30 let podle § 1477. Spornou zůstává otázka, zda může poctivý držitel dědictví vydržet pozůstalost jako takovou. Podle komentáře k § 823 a 824 ABGB Rudolfa Welsera platí mimo jiné, že dědickou žalobou se žalobce zpravidla vůči domnělému dědici, který se vykazuje usnesením o odevzdání dědictví, domáhá dědického práva, jež v odevzdání dědictví nebylo podle dědického nároku, jak je vznáší žalobce, zohledněno. Na základě svého oprávnění požaduje vydání celého dědictví nebo vydání části odpovídající jeho oprávnění. Dědická žaloba je proto žalobou na plnění. Plnění nespočívá v učinění projevu vůle nabyvatele dědictví, nýbrž ve vydání pozůstalostního jmění, a je možné ji uplatňovat také na vydání předmětu pozůstalosti. Aktivně legitimován k žalobě podle § 823 odst. 1 ABGB je ten, kdo tvrdí své dědické právo bez ohledu na to, zda je nabyté na základě transmise nebo smlouvy o koupi dědictví, musí prokázat svůj dědický titul, případně při tom napadnout jiný titul a prokázat, že žalovanému bylo dědictví odevzdáno neprávem. Pasivně legitimované jsou osoby, které nabyly pozůstalost na základě odevzdání dědictví, mj. také dědicové, kteří nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem s odvoláním na své dědické právo. Držitel dědictví podle § 329 ABGB je poctivý, pokud se s pravděpodobných důvodů sám může považovat za oprávněného dědice. Doručení dědické žaloby, které je postaveno na roveň domáhání se pravého dědického práva, vyvolává následky nepoctivosti. Poctivému držiteli dědictví zůstávají všechny plody získané až do okamžiku doručení žaloby. To jsou všechny užitky, které byly do té doby odloučené. S dědicem zdánlivého dědice se zachází jako s jeho univerzálním právním nástupcem, stejně jako se samotným zdánlivým dědicem. (viz Dožádání učiněné [Anonymizováno] soudem [adresa] na rakouskou stranu)

23. Provedení důkazu výpisem z [právnická osoba] ze dne [datum] soud zamítl, když tento důkaz žalovaný uplatnil až po koncentraci řízení.

24. Při hodnocení důkazů soud postupoval tak, že hodnotil každý důkaz zvlášť a zároveň všechny důkazy ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jako pravé a věrohodné, neboť v řízení nevyplynula žádná skutečnost, která by zavdávala příčinu o jejich pravosti pochybovat.

25. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

26. V Rakousku bylo vedeno pozůstalostní řízení po zůstavitelce [jméno FO], zemř. dne [datum]. Pozůstalostní řízení bylo skončeno dne [datum] vydáním usnesení č. j. [spisová značka], kterým se pozůstalost prohlásila za pozůstalost bez dědice. Pozůstalost připadla rakouskému státu. V průběhu pozůstalostního řízení nebylo zjištěno, že by zůstavitelka hodlala kohokoliv z dědictví vyloučit. Následně byl zřízen účet č. [hodnota], na který byla dne [datum] poukázána částka ve výši 1 251 542,10 šilinků, odpovídající výtěžku dědictví ve výši 2 085 903,62 šilinků po odečtení honoráře genealogickému institutu ve výši 834 361,45 šilinků. Ke dni [datum] vykazoval účet částku ve výši 1 069 705,27 šilinků. Tato částka byla rozdělena mezi dědice po [jméno FO] tak, že [jména FO] připadla 1/4 ve výši 267 426,32 šilinků, [tituly před jménem] [jméno FO] připadl podíl ve výši 1/4 ve výši 267 426,32 šilinků, [Jméno žalovaného] připadl podíl ve výši 1/6 představující částku 178 284,21 šilinků (= 12 956,70 Euro), [jméno FO] a [jméno FO] pak každé připadl podíl ve výši 1/12, který odpovídal částce 89 142,11 šilinků, [jméno FO] připadl podíl ve výši 1/6 představovaný částkou 178 284,21 šilinků. Všichni jmenovaní jsou potomky nevlastní sestry otce zůstavitelky, tj. příbuzní z otcovské linie odvozujíce se od [jméno FO]. [jméno FO] byla [jméno FO], roz. [jméno FO], jejímiž rodiči byl [jméno FO] a [jméno FO], roz. [jméno FO]. Sestrou [jméno FO] byla [jméno FO], která byla matkou [jméno FO], roz. [jméno FO], jež byla matkou [jméno FO], manžela právní předchůdkyně žalobce, tj. [jména FO], roz. [jména FO], který zemřel dne [datum] a jehož jedinou dědičkou byla právní předchůdkyně žalobce. Právní předchůdkyně žalobce požádala v roce 2013 o vydání dědictví po zůstavitelce [jméno FO]. Ministerstvo financí ji odkázalo na dědice – potomky nevlastní sestry otce zůstavitelky. Právní předchůdkyně žalobce vyzvala žalovaného k úhradě částky 12 632,38 Euro, tj. poloviny sumy, která mu byla z dědictví vyplacena, a to nejpozději do [datum]. Žalovaný je jediným dědicem [jména FO] st. Potvrdil, že jeho otec zdědil finanční prostředky z Rakouska. Případnou úhradu podmiňoval doložením příbuzenských vztahů mezi právní předchůdkyní žalobce a zůstavitelkou. Z požadované částky nakonec ničeho dobrovolně nezaplatil. Právní předchůdkyně žalobce zemřela dne [datum] a do řízení na její místo nastoupil žalobce jako její jediný dědic.

27. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

28. Dle § 823 ABGB platného ode dne 1. 1. 1812 do 31. 12. 2016 se může po obdrženém odevzdání dědictví ten, kdo tvrdí, že má dědické právo lepší nebo stejné, domáhat na tom, kdo vzal dědictví v držbu, postoupení nebo rozdělení dědictví. Vlastnictví jednotlivých částí dědictví se nelze domáhat dědickou, nýbrž vlastnickou žalobou.

29. Dle § 824 ABGB v témže znění je-li žalovanému uloženo postoupit pozůstalost zcela nebo zčásti, posuzují se nároky na vrácení plodů získaných držitelem nebo na náhradu jím vynaložených nákladů na pozůstalost podle zásad stanovených pro poctivého nebo nepoctivého držitele v hlavě o držbě. Třetí poctivý držitel není nikomu odpovědný za mezitím nabyté části dědictví.

30. Dle § 738 ABGB, ve znění do 31.12.2016, zemřelou-li rodiče zůstavitele bez potomků, napadne dědictví třetí třídě, a to prarodičům zůstavitele a jejich potomkům. Dědictví se potom rozdělí na 2 stejné díly. Jedna polovina náleží rodičům otce a jejich potomkům, druhá rodičům matky a jejich potomkům.

31. Dle § 739 ABGB, ve znění do 31.12.2016, každá z těchto polovin se rozdělí rovným dílem mezi prarodiče jedné a druhé strany, pokud oba ještě žijí. Zemře-li jeden z prarodičů nebo zemřeli-li oba rodiče z jedné nebo z druhé strany, rozdělí se polovina náležející této straně mezi děti a potomky těchto prarodičů podle zásad, podle nichž se musí v druhé třídě rozdělit celé dědictví mezi děti a potomky rodičů zůstavitele (§ 735 až § 737 ABGB).

32. Dle § 740 ABGB, ve znění do 31.12.2016, zemřeli-li na otcově či matčině straně oba prarodiče a ani jeden z prarodičů této strany neměl potomky, potom připadne celé dědictví dosud žijícím prarodičům na druhé straně nebo po jejich smrti jejich pozůstalým dětem a potomkům.

33. Podle § 809 ABGB, v témže znění, zemře-li dědic dříve, než přijme nebo odmítne dědictví, jež mu napadlo, vstoupí jeho dědicové v právo dědictví přijmout nebo odmítnout, jestliže je nevyloučil nebo nestanovil jiné následné dědice (§ 537 ABGB).

34. Dle § 537 ABGB, ve znění do 31. 12. 2016, přežil-li dědic zůstavitele, tak přechází dědické právo na jeho dědice i před převzetím dědictví, stejně jako jiná volně zděditelná práva, pokud dědické právo dosud nezaniklo zřeknutím se dědického práva nebo jiným způsobem.

35. Dle § 1000 odst. 1 ABGB, ve znění od 11. 6 .2010, úroky, které byly ujednány bez určení výše nebo které musí být uhrazeny ze zákona, se platí ve výši 4 % ročně, nestanoví-li zákon jinak.

36. Dle § 1333 odst. 1 ABGB, ve znění od 1. 1. 2007, škoda, kterou způsobil dlužník svému věřiteli prodlením s úhradou peněžité pohledávky, se nahrazuje zákonnými úroky.

37. Podle § 1451 ABGB je promlčení ztráta práva, které nebylo vykonáno v době stanovené zákonem.

38. Dle § 1452 ABGB, pokud je promlčené právo současně převedeno na jinou osobu na základě zákonné držby, nazývá se právo vydržené a způsob jeho nabytí se nazývá vydržení.

39. Dle § 1453 ABGB každý, kdo je jinak způsobilý k nabývání, může nabýt vlastnictví nebo jiná práva také vydržením.

40. Dle § 1454 ABGB je promlčení a vydržení možné vůči všem soukromým osobám, které jsou způsobilé samy vykonávat práva. Vůči nezletilým a zletilým osobám, pokud jim v uplatňování jejich práv nebrání psychické onemocnění nebo srovnatelné narušení jejich rozhodovací schopnosti, vůči církvím, obcím a jiným morálním subjektům, vůči správcům veřejného majetku a vůči těm, kdo jsou bez své viny nepřítomni, je dovoleno pouze s následujícími omezeními (§ 1494, § 1472 a § 1475 ABGB).

41. Dle § 1455 ABGB cokoli, co lze nabýt, lze také nabýt vydržením. Předmětem vydržení naopak nejsou věci, které jsou pro jejich podstatné vlastnosti nebo podle zákona nelze vydržet; dále věci a práva, které jsou absolutně nezcizitelná.

42. Dle § 1460 ABGB kromě způsobilosti osoby a předmětu se pro vydržení vyžaduje: aby někdo skutečně držel věc nebo právo, které mají být tímto způsobem nabyty; aby držba byla řádná, poctivá a pravá a aby trvala po celou dobu stanovenou zákonem (§ 309, § 316, § 326 a § 345 ABGB).

43. Dle § 1461 ABGB každá držba založená na takovém právním důvodu, který by postačoval k převzetí vlastnictví, kdyby náleželo převodci, je řádná a postačuje k vydržení. Jedná se např. o odkaz, darování, zápůjčku, koupi a prodej, směnu, placení atd.

44. Dle § 1463 ABGB držba musí být poctivá. Nepoctivost předchozího držitele však nebrání poctivému nástupci nebo dědici, aby započal vydržení ode dne své držby § 1493 ABGB.

45. Dle § 1464 ABGB držba musí být také pravá. Zmocní-li se někdo věci násilím nebo lstí nebo se v držbu vloudí potajmu nebo věc drží pouze jako výprosu, nemůže ji vydržet ani on sám ani jeho dědicové.

46. Dle § 1465 ABGB pro vydržení a promlčení je rovněž nutné uplynutí zákonem stanovené doby. Kromě dob stanovených zákony pro některé zvláštní případy určuje se zde míra času, která je ve všech ostatních případech nutná pro vydržení nebo promlčení. Přitom přichází v úvahu jak různost práv a věcí, tak i osob.

47. Dle § 1466 ABGB vlastnické právo, jehož předmětem je movitá věc, se vydrží tříletou právní držbou.

48. Dle § 1477 ABGB kdo opírá vydržení o uplynutí doby třiceti nebo čtyřiceti let, nemusí uvádět právní důvod. Nepoctivost držby, která mu byla prokázána, však vydržení i v tomto delším období vylučuje.

49. Podle § 1478 ABGB, pokud každé vydržení v sobě zároveň pojímá promlčení, dokonává se obojí splněním stanovených náležitostí v jednom čase. K faktickému promlčení však postačuje pouhé nevyužívání práva, které mohlo být samo o sobě již vykonáno po dobu 30 let.

50. Dle § 1487a odst. 1 ABGB právo zpochybnit platnost projevu poslední vůle, požadovat povinný díl v penězích, napadnout podmínky poslední vůle nebo zatížení příspěvku, uplatnit lepší nebo stejné právo po provedeném odevzdání dědictví, uplatnit nároky vůči obdarovanému z důvodu snížení povinného dílu nebo uplatnit jiná práva vyplývající z pořízení pro případ smrti musí být uplatněno u soudu do 3 let od okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl o skutečnostech rozhodných pro existenci nároku. Bez ohledu na tuto vědomost se tato práva promlčují 30 let po smrti zemřelého.

51. Dle § 1503 odst. 7 ABGB není-li dále stanoveno jinak, použijí se ustanovení, která vstoupí v platnost [datum] podle bodu 1 (mj. § 1487, § 1487a), pokud zůstavitel zemřel po [datum].

52. Předně se soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že po zůstavitelce [jméno FO] dědili toliko příbuzní z otcovské linie. Rovněž bylo prokázáno, že matka zůstavitelky měla sestru [jméno FO], která porodila dceru [jméno FO], jež byla matkou [jméno FO], manžela právní předchůdkyně žalobce (tj. [jména FO], roz. [jména FO]). [jméno FO] byl proto v souladu s § 738 ABGB oprávněn požadovat polovinu dědictví. Jelikož však v roce [Anonymizováno] zemřel, přešel tento nárok ve smyslu § 537 a § 809 ABGB na právní předchůdkyni žalobce jako jeho jedinou dědičku a po její smrti v říjnu roku 2018 na žalobce. Žalobce jako právní nástupce původní žalobkyně je tak ve věci aktivně legitimován. Pokud jde o žalovaného, tento je ve věci pasivně legitimován, neboť pasivně legitimované jsou osoby, které nabyly pozůstalost na základě odevzdání dědictví, tj. dědicové a kupující u koupě dědictví, dále jejich univerzální právní nástupci, kterými jsou zejména jejich dědicové, stát držící pozůstalost bez předpokladů práva nabytí vlastnictví k věci bez pána a ti dědicové, kteří nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem s odvoláním na své dědické právo (k tomu srovnej zejm. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 10 Ob 8/08m). V řízení pak bylo prokázáno, že v rámci pozůstalostního řízení po [jméno FO] nebyli dohledáni dědici a dědictví proto připadlo rakouskému státu. Pozůstalost ve výši 2 085 903,62 šilinků byla posléze vyplacena pouze dědicům z otcovské linie zůstavitelky, kteří byli zjištěni dle vypracovaného rodokmenu zůstavitelky. Ve smyslu § 823 ABGB jsou pasivně legitimovanými osobami také dědicové, kteří nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem s odvoláním na dědické právo, což je tento případ. Jedním z těchto dědiců byl i právní předchůdce žalovaného, jeho otec [jména FO], jehož je žalovaný jediným dědicem, nabyl po něm veškeré dědictví a je tedy jeho univerzálním právním nástupcem. Hájil-li se žalovaný pro případ, že by byl ve věci shledán pasivně legitimovaným, námitkou dobré víry s odůvodněním, že finanční prostředky nabyl jako poctivý držitel v dobré víře, že mu náležejí, k tomu se uvádí, že soud na tuto argumentaci nepřistoupil, když má za to, že dobrá víra dle § 824 ABGB zde vystupuje na ochranu třetích osob, které nabyly v mezidobí v důvěře v dědické postavení osvědčené potvrzením o přijetí dědictví (k tomu srovnej zejm. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 4 Ob 546/80).

53. Dále žalovaný namítal promlčení žalobcova nároku. K této námitce soud s odkazem na výše citovaná zákonná ustanovení uvádí, že nárok žalobce promlčen není. Zůstavitelka zemřela dne [datum]. Žaloba byla podána dne [datum], tj. v rámci 30leté promlčecí lhůty. K promlčení žalobcova nároku by však nedošlo ani v případě, že by byla použita kombinace nové tříleté subjektivní promlčecí lhůty s dosavadní 30letou objektivní promlčecí lhůtou. Běh lhůty závislé na vědomosti stanovené v § 1487a ABGB totiž začíná dnem [datum] (k tomu srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora 2 Ob 84/19w ze dne 22. 10. 2019)

54. Bránil-li se žalovaný výhradou veřejného pořádku (§ 4 ZMPS – Ustanovení zahraničního právního řádu, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, nelze použít, jestliže by se účinky tohoto použití zjevně příčily veřejnému pořádku. Ze stejných důvodů nelze uznat cizí rozhodnutí, cizí soudní smír, cizí notářskou a jinou veřejnou listinu, cizí rozhodčí nález, nebo provést procesní úkon k dožádání z ciziny, anebo uznat právní poměr nebo skutečnost, které vznikly v cizině nebo podle zahraničního právního řádu.), je třeba uvést, že toto ustanovení brání pouze takovým účinkům, které jsou v rozporu např. se základními zásadami právního řádu, nikoliv s každou kogentní normou. Odmítnutí použití ustanovení cizího předpisu je navíc naprosto výjimečné a lze k němu přistoupit toliko v případě, pokud by se účinky použití cizího předpisu příčily takovým zásadám českého právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat, a dobrým mravům. K tomuto je rovněž nutno poznamenat, že výhradu veřejného pořádku je třeba chápat restriktivně, tzn., že v rozporu s veřejným pořádkem nebudou všechna ustanovení zahraničního práva, která se od obdobných českých ustanovení odlišují, nýbrž pouze taková ustanovení, jejichž použití in concreto vede k rozporu s některou významnou zásadou českého práva, např. právní úprava diskriminující ženy, národnost, rasu apod. (k tomu srovnej R 26/87) nebo vyvlastnění bez náhrady, nepřiznání úroků z prodlení, porušení práva na spravedlivý proces apod. Výhradu veřejného pořádku však nelze zpravidla vznášet v případech rozdílné promlčecí době ve srovnání s českým právem, jako je tomu v konkrétním případě.

55. Žalovaný uplatnil také námitku vydržení. Ani tuto námitku nevzal soud za důvodnou. Dědické právo jako věc nelze vydržet. Jednotlivé předměty pozůstalosti lze nicméně nabýt do vlastnictví mimořádným vydržením, a to ve lhůtě 30 let. Tato lhůta v posuzovaném případě neproběhla, tudíž nemohlo dojít k vydržení, jak tvrdil žalovaný.

56. Konečně žalovaný argumentoval zamítavým rozhodnutím [Anonymizováno] soudu [adresa] vydaným dne [datum] pod č. j. [spisová značka] a v této souvislosti se odvolával na § 13 OZ a zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soud podotýká, že zmiňované rozhodnutí je rozhodnutím prvostupňovým, které dosud není v právní moci, jelikož bylo napadeno odvoláním, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Jak podotýká i komentářová literatura, bylo by absurdní zmiňované ustanovení vykládat tak, že ke vzniku důvodného očekávání by postačovalo kupříkladu jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně, popřípadě tak, že by takové rozhodnutí mohlo dokonce popírat ustálenou rozhodovací praxi. Aby důvodné očekávání mohlo vzniknout, musí skutečně existovat ustálená rozhodovací praxe (srov. Lavický a kolektiv. Občanský zákoník I. Obecná část /§1 - § 654/, 1 vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 116) (k tomu srovnej zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014). Soud tak tuto argumentaci žalované strany nepovažoval za přiléhavou.

57. Vzhledem k uvedenému soud dospěl k závěru, že žaloba je ve svém základu důvodná, když bylo prokázáno, že účastníci řízení jsou věcně legitimováni, že právnímu předchůdci žalovaného byla z dědictví po [jméno FO] vyplacena částka ve výši 12 956,70 Euro, že tento nárok není promlčen a ani nedošlo k vydržení těchto finančních prostředků. Soud se s žalobcem však neztotožnil v otázce výše jeho nároku. Soud má v této souvislosti za to, že byť zde existují rozhodnutí rakouských soudů (zejména Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora [spisová značka]), na která žalující strana odkazovala a která nepřipouštějí, aby si zdánlivý dědic uplatnil proti oprávněnému dědici náklady vynaložené v souvislosti s úhradou dědické či jiné daně, platbou genealogickému institutu nebo náklady na právní zastoupení v dědickém řízení, tak takový postup vnímá vůči žalovanému jako nespravedlivý. Současně zdůrazňuje, že citované soudní rozhodnutí řešilo poněkud odlišnou situaci a nelze jej dle názoru soudu na konkrétní situaci vztáhnout. Pro účely tohoto řízení proto soud pracoval s částkou poníženou o úhrady uvedené v bodě č. [hodnota] rozsudku. Ve svých závěrech vyšel pak zejména z toho, že žalovaný nebyl přímým účastníkem dědického řízení po zůstavitelce [jméno FO], vyhledávání možných dědiců skrze genealogickou kancelář nijak neinicioval. Soud současně zohlednil, že prospěch z výsledků vypracovaného rodokmenu zůstavitelky získává jak žalobce, tak žalovaný. Nebylo by tudíž spravedlivé, aby tyto náklady zatížily toliko jednu stranu.

58. Soud proto žalobci přiznal částku ve výši 6 478,20 Euro, která odpovídá polovině částky, která byla otci žalovaného skutečně vyplacena, po odečtení vynaložených nákladů, šlo o částku ve výši 178 284,21 šilinků = 12 956,70 Euro při fixním převodním kurzu 1Euro = 13,76 šilinků, a to včetně příslušenství v podobě úroku ve výši 4 % ročně, plynoucího ode dne následujícího po uplynutí 10denní lhůty stanovené k úhradě ve výzvě ze dne [datum], doručené žalovanému dne [datum].

59. Ve světle uvedených skutečností soud uzavírá, že nárok žalobce shledal důvodným pouze částečně a vyhověl mu v rozsahu specifikovaném ve výrokové části rozsudku pod bodem I., a to včetně požadovaného příslušenství. Ve zbytku pak žalobcův návrh zamítl (viz výrok II.).

60. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 in fine zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou stran v zásadě stejný.

61. O třídenní lhůtě ke splnění povinnosti bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení