17 Co 246/2025 - 86

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného], [stát] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o výživné pro manželku, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2025, č. j. 29 C 341/2024-55, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. o určení výživného potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. o nedoplatku na výživném mění tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 11. 2024 do 31. 8. 2025 ve výši 4 800 USD je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku V. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit na účet Obvodního soudu pro [adresa] soudní poplatek ve výši 7 512 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 28 531,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně částkou 600 USD měsíčně, která je splatná vždy do každého 10. dne v měsíci, následujícím po měsíci, za který vzniklo právo žalobkyně na výživné, počínaje dnem 1. 11. 2024, do právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků řízení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá, aby jí přispíval na výživu částkou 600 USD měsíčně ode dne právní moci rozsudku od rozvodu jejich manželství do budoucna (výrok II.), nedoplatek na výživném žalobkyně za období od 1. 11. 2024 do 31. 3. 2025 ve výši 3 000 USD uložil žalovanému žalobkyni zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 25 773 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.), žalovanému uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 3 472 Kč na účet Obvodního soudu pro [adresa] do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok V.).

2. Takto rozhodl o návrhu žalobkyně, která se žalobou došlou soudu dne 29. 10. 2024, domáhala výživného pro manželku ve výši 600 USD měsíčně, počínaje dnem 1. 11. 2024. Tvrdila, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum], dne [datum] se narodila dcera [jméno FO], dne [datum] syn [jméno FO], a dne [datum] dcera [jméno FO]. Minimálně od roku 2018 spolu účastníci nežijí, nevedou společnou domácnost, manželství je rozvráceno, dne 7. 7. 2022 podala návrh na rozvod manželství, o němž dosud nebylo rozhodnuto, neboť není skončeno opatrovnické řízení o úpravě poměrů k nezletilé dceři. Žalovaný pracuje pro [právnická osoba], od roku 2022 se z důvodu pracovního angažmá zdržuje v [adresa], jeho příjem včetně benefitů dosahuje v průměru částky 16 801,48 USD měsíčně. Žalobkyně je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] s příjmem cca 60 000 Kč měsíčně, se všemi dětmi žije v domě, který získala dědictvím, hradí životní náklady své i dětí (zejména spojené s bydlením). Žalovaný hradí výživné na [jméno FO] a [jméno FO] celkem 900 USD měsíčně (podle předběžného opatření) a 500 USD dceři [jméno FO], pobírá benefity např. příspěvek na děti, příspěvek na manželku ve výši 600 USD měsíčně. Životní úroveň manželů je odlišná, a na žalovaném žádá výživné 600 USD, což považuje za minimální částku, současně žalovanému krytou příspěvkem zaměstnavatele.

3. Žalovaný namítal, že platí na děti měsíčně výživné ve výši 500 USD pro zletilou [jméno FO], 500 USD pro již zletilého [jméno FO] a 900 USD pro nezletilou [jméno FO], že platbami výživného v podstatě pokryje potřeby dětí, kterým dává i drobné dary, že dětem hradí školné a zdravotní pojištění, že jeho měsíční příjem se pohybuje okolo 9 500 USD, aby se dalo hovořit o částce přesahující 16 000 USD, musely by do tohoto příjmu být zahrnuty všechny benefity od zaměstnavatele [právnická osoba], které však z větší části neplynou jemu, ale příjemci těchto výhod, což jsou i děti a žalobkyně. Poukazoval na to, že žalobkyně vlastní hodnotné nemovitosti, pozemky se stavbou v katastrálním území [adresa], jejichž hodnotu odhaduje na 1 500 000 EUR, on žije v pronajatém bytě, dovozoval, že žalobkyně má stran bydlení vyšší životní úroveň. Tvrdil, že v domě žalobkyně jsou tři apartmány, dva z nich by žalobkyně mohla pronajímat, za zisk v desítkách tisíc Kč měsíčně a tak by dosáhla na stejný příjem jako má on, navíc má v zahraničí vyšší životní náklady. Navrhl zamítnutí žaloby.

4. Žalobkyně reagovala sdělením, že není opodstatněno, aby do příjmů žalovaného nebyly zahrnuty i zaměstnavatelem poskytované benefity (např. dotace na bydlení, příspěvky na cestování, příspěvek na manželku, dorovnávací příspěvek zohledňující cenovou hladinu a náklady na živobytí v jednotlivých zemích), že dům v [adresa] zdědila v roce 2014 v havarijním stavu a na jeho opravy vynaložila úspory, nemá prostředky na rekonstrukci domu na apartmány, v domě žije se třemi dětmi a je tak prostorově zcela využit.

5. Soud I. stupně dovodil, že je dána jeho pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, dle čl. 1 odst. 1, čl. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále také jen nařízení), neboť žalobkyně, jako výživou oprávněná, má místo obvyklého pobytu v České republice na [adresa], že rozhodným právem je právo české, dle čl. 15 nařízení, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, neboť žalobkyně, jako oprávněná, má bydliště na území České republiky.

6. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství dne 22. 7. 2000, žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je budova č.p. [číslo] – rodinný dům, a pozemku p. č. [číslo], vše v k.ú. [adresa], jehož hodnota odpovídala ke dni 6.2.2014 částce 8 mil. Kč. Účastníci spolu mají 3 děti – zletilé [jméno FO] (nar. [Datum narození]) a [jméno FO] (nar. [Datum narození]) a nezl. [jméno FO] (nar. [Datum narození]), které žijí se žalobkyní. Účastníci spolu nebydlí a nevedou společnou domácnost. Za dobu od října 2024 do března 2025 žalobkyně dosáhla průměrné čisté mzdy 61 215 Kč. V době od prosince 2022 do prosince 2023 žalobkyně vynaložila na bydlení měsíční náklady na elektřinu 2 413 Kč, na plyn 3 943 Kč a na vodu 1 364 Kč, dle svých tvrzení vynakládá žalobkyně měsíčně za sebe a děti za jídlo asi 14 500 Kč, za drogerii 3 100 Kč, hygienu a léky 4 368 Kč, internet a telefony 3 681 Kč, za MHD, školu a kroužky asi 14 683 Kč, za auto 3 345 Kč a své osobní náklady odhaduje na 5 400 Kč. V říjnu 2024 zaplatila žalobkyně za rovnátka dcery [jméno FO] 23 800 Kč. Dne 7.8.2024 vyzvala žalobkyně žalovaného ke hrazení měsíčního výživného 600 USD od 15.8.2024.

7. Žalovaný v blíže neurčeném období získával od svého zaměstnavatele příspěvek na děti. Žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba] a žije v [adresa], jeho průměrný měsíční čistý plat za dobu od října 2024 do března 2025 odpovídá po přepočtu z USD (necelých 10 000 USD) na CZK částce 249 719,13 Kč, přičemž žalovaný ve shodném období pobírá od zaměstnavatele příspěvek na manželku ve výši 588 USD. Na nezl. [jméno FO] platí žalovaný k rukám žalobkyně výživné 1 000 USD měsíčně, na zletilé [jméno FO] a [jméno FO] po 500 USD měsíčně přímo dětem, od září 2024 se hradí školné jen na nezl. [jméno FO]. Žalovaný platil roční školné na 2 děti ve výši 584 000 Kč a 529 000 Kč a z částky jím placeného školného mu zaměstnavatel přispíval 70%, od září 2024 žalovaný hradí školné ve výši 14 600 Kč měsíčně, tj. 30% školného z 584 tis. Kč děleno 12 měsíci.

8. Soud I. stupně vyložil, které důkazy pro irelevantnost nehodnotil (výplatní pásky žalobkyně a žalovaného mimo rozhodnou dobu, potvrzení o výplatním termínu), pro nadbytečnost zamítl důkazy fotografiemi z místa, kde žalovaný bydlel a z dovolené, rozhodnutí [soud] č.j. [spisová značka], výpisy z účtu žalobkyně a žalovaného, i důkaz znaleckým posudkem na cenu domu žalobkyně a místní šetření v domě, zda jej lze pronajmout, a posudek na obvyklé nájemné případných bytových jednotek v domě.

9. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně po právní stránce posoudil podle § 697 odst. 1 a 2, § 913 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.), i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2691/24 ze dne 12.3.2025, s tím, že manželé musí mít stejnou životní a kulturní úroveň, kromě výdělkových možností se musí zohlednit i celková majetková situace, jejich konkrétní potřeby a mimo jiné je rovněž třeba zohlednit, kdo se stará o společné děti.

10. Stran argumentace žalovaného o tom, že žalobkyně je vlastníkem hodnotného domu, který by mohl být rozdělen na jednotky a dále být pronajímán a pokud tak dosud neučinila, dobrovolně se vzdala příjmů, dospěl k závěru, že tato by mohla být podstatná v okamžiku, kdy by žalobkyně vlastnila např. bytový dům. Žalobkyně však bydlí v rodinném domě spolu se 3 dětmi, a soud nemá v úmyslu nutit žalobkyni, aby dům případně rekonstruovala tak, aby jednotlivé místnosti mohla pronajímat cizím osobám, zvlášť když s ní bydlí děti. Žalobkyně dle svých příjmů není osobou, která by si žila „nad poměry“, takže by nemohla zaplatit přestavbu části domu na pronájem. Úvahu o pronájmu části domu neměl za správnou. Nesouhlasí s tím, že by se do majetkové situace žalobkyně měla promítnout obvyklá cena domu, jež ke dni 6.2.2014 odpovídala 8 mil. Kč, byť dnes bude zajisté vyšší, v domě totiž žalobkyně uspokojuje spolu s dětmi svoji bytovou potřebu a pro její majetkovou situaci z pohledu výživného není podstatné, zda bydlí v bytě v ceně 6 mil. Kč, nebo v ceně 15 mil. Kč, protože cena bytu/domu fakticky na situaci žalobkyně nic nemění. Důležité by bylo, pokud by žalobkyně např. vlastnila více nemovitých věcí, nebo bydlela v nemovitosti o ceně řádově vyšší, kdy by její prodej a přestěhování do levnějšího žalobkyni přineslo podstatný majetkový prospěch, což však není tento případ. Uzavřel, že majetková situace žalobkyně není taková, že by vylučovala, aby jí žalovaný hradil výživné.

11. Žalobkyně požaduje výživné 600 USD měsíčně, tedy ke dni vyhlášení rozsudku se jedná o částku 13 150 Kč, tato částka potom bez 12 USD odpovídá částce, kterou žalovaný pobírá každý měsíc od [právnická osoba] jako příspěvek na manželku, ačkoli spolu účastníci nežijí jako manželé, a tuto částku žalovaný žalobkyni neposkytuje.

12. Vzal v úvahu 3 varianty: (a) zda by měla žalobkyně nárok na požadované výživné, pokud by se zohlednil jen prokázaný příjem účastníků, (b) zda by měla žalobkyně nárok na výživné, pokud by se zohlednil prokázaný příjem a prokázané výdaje účastníků a (c) zda by měla žalobkyně nárok na výživné, pokud by se zohlednil prokázaný příjem účastníků a jejich prokázané i jimi pouze tvrzené výdaje, u všech těchto variant dospěl k závěru, že žalobkyní požadované výživné není nepřiměřené. Z tohoto důvodu měl za nadbytečné zabývat se dalším dokazováním ohledně toho kolik účastníci skutečně vynaloží např. na jídlo a drogerii, na drobné dary dětem.

13. Rekapituloval, že životní úroveň žalobkyně je z důvodu jejího 4x menšího výdělku nižší než životní úroveň žalovaného, byť on hradí vyšší výživné na děti a školné, i v případě, kdy mezi příjem žalobkyně započítává i výživné na nezletilou dceru, výživné na zletilé děti mezi její příjem nepočítá, neboť se jedná o prostředky těchto dětí, a i pokud by tak učinil, pořád by byla životní úroveň žalobkyně nižší, a nárok na výživné by to nijak neovlivnilo. Vzal v potaz, že žalobkyně se stará o všechny 3 společné děti, že ohledně životních potřeb své rodiny mezi své náklady počítá pouze běžné výdaje, nemá žádné mimořádné či vysoké požadavky na žití a konečně i to, že žalovaný dostává od [právnická osoba] příspěvek na manželku v téměř shodné výši se žalovanou částkou, o tu se však se žalobkyní nijak nedělí.

14. S touto argumentací žalobě vyhověl až do doby právní moci rozsudku o rozvodu manželství s tím, že žalobkyně svůj nárok tímto okamžikem neomezila, žalobu zamítl v požadavku hrazení výživného od právní moci rozsudku o rozvodu manželství do budoucna.

15. Dluh na výživném za dobu od 11/2024 do 03/2024 vyčíslil částkou 3 000 USD (5 měsíců po 600 USD).

16. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., s tím, že žalobkyně byla procesně úspěšná a náklady řízení jí přiznal z částky, která jí byla přiznána do doby rozhodnutí soudu, tj. z částky 3 000 USD, tedy z částky 69 438 Kč. Rozsah a výši nákladů řízení specifikoval podle vyhl. č. 177/1996 Sb.

17. Žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby s ohledem na přechod poplatkové povinnosti dle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, vypočetl jej jako 5 % z částky 69 438 Kč.

18. Rozsudek, krom zamítavého výroku II., napadl žalovaný včasným odvoláním. Namítal, že soud I. stupně zamítl jeho důkazní návrhy (znalecký posudek za účelem zjištění hodnoty nemovitosti žalobkyně, místní šetření v nemovitosti, pokud by bylo místním šetřením zjištěno, že nemovitost lze rozdělit na bytové jednotky i znalecký posudek na stanovení obvyklého nájemného z těchto jednotek a rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]), aniž by blíže odůvodnil v čem spatřuje jejich nadbytečnost, v odůvodnění rozsudku se o navržených důkazech a jejich zamítnutí nezmiňuje. Rozsudek měl za nepřezkoumatelný a porušující jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Rovněž namítal, že jeho náklady na život v odůvodnění rozhodnutí absentují, že žije v zahraničí, má vyšší životní náklady, které hradí ze mzdy, v tomto směru nebyl poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Měl za to, s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2822/16, III. ÚS 511/05, že mělo být zohledněno, že žalobkyně vlastní hodnotnou nemovitost, která by mohla generovat zisk. Tvrdil, že příspěvek na manželku, který pobírá od zaměstnavatele, je jeho příjmem, jeho výše je kalkulována podle rodinného stavu, o tuto částku se sice zvyšuje jeho životní úroveň, ale nelze na ni pohlížet jako na příjem, který by měl manželce přenechávat. Dále uvedl, že manželství účastníků je jen formálním svazkem, společnou domácnost nevedou více než 5 let, že existence takto prázdného svazku nezakládá nárok na výživné, a přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy. Výslovně brojil proti rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že žalobě bylo částečně vyhověno a částečně byla zamítnuta, v obou případech se jednalo o dobu placení výživného, kterou nelze určit, a proto by mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl v napadených výrocích zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

19. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného naopak trvala na potvrzení rozsudku soudu I. stupně pro jeho věcnou správnost. Uvedla, že dne 2. 7. 2025 obdržela od žalovaného 12 339,78 Kč a dne 4. 8. 2025 12 642,40 Kč, tyto platby odpovídají požadovanému výživnému (600 USD), dovozovala, že žalovaný nárok uplatňovaný žalobou uznává. Měla za nedůvodnou námitku žalovaného, že se soud I. stupně nevypořádal s důkazními návrhy, když tak učinil v bodech 11., 15. a 16. odůvodnění rozsudku. K nesplnění poučovací povinnosti poukázala na to, že se žalovaný dne 14. 1. 2025 k žalobě vyjádřil, své výdaje sdělil (placení výživného na děti a školného), krom toho jen uvedl, že žije v zahraničí a má vyšší životní náklady, které musí hradit ze mzdy. Tento argument je zcela lichý, neboť životní náklady obyvatel [trasa] jsou nižší než náklady v [adresa] a řada životních nákladů je mu refundována zaměstnavatelem. Soud I. stupně své rozhodnutí nepostavil na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalovaným, ale na zjištění, že má žalovaný oproti žalobkyni čtyřikrát vyšší příjem, pobírá i benefity na manželku, jeho životní úroveň je vyšší. Žalobkyně žalobou nenárokuje na žalovaném příspěvek na manželku, který pobírá od zaměstnavatele (588 USD měsíčně), z této částky jen vycházela jako z minima, které nárokuje jako výživné. Tvrzení žalovaného o nefunkčnosti manželství a nemorálnosti požadavku na výživné, měla za účelová a irelevantní, neboť zákon (§ 697 o.z.) nerozlišuje mezi funkčním a nefunkčním manželstvím, a byl to žalovaný, kdo opustil ji i společné děti, na ní zůstala tíha péče o děti a domácnost, žalovaný jí v roce 2022 zamezil přístup k rodinným financím a vůbec ji nepodporuje. Dále uvedla, že dne 13. 5. 2025 obdržela od svého zaměstnavatele výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, od 1. 8. 2025 je registrována jako uchazeč o zaměstnání.

20. Odvolací soud přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno, zejména pokud jde o rozhodnutí o věci samé.

21. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, zjištěný skutkový stav se stal podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu, věc správně posoudil po právní stránce.

22. Soud I. stupně správně dovodil, dle nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, že je dána (mezinárodní) příslušnost českého soudu jako soudu místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu (čl. 3 písm. b)), rovněž správně dovodil, že rozhodným právem je právo české, podle čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu z roku 2007.

23. V průběhu odvolacího řízení bylo doplněno dokazování čtením výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 5. 2025, kterou obdržela žalobkyně od svého zaměstnavatele, potvrzením ze dne 6. 8. 2025 o tom, že je od 1. 8. 2025 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a oznámením o podpoře v nezaměstnanosti, kterou bude pobírat po dobu čtyř měsíců ve výši 26 163 Kč a ve výši 24 721 Kč po zbývající podpůrčí dobu. Účastníci učinili nesporným, že nejsou rozvedeni, že opatrovnické řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, že žalovaný žalobkyni uhradil požadované výživné za červenec a srpen 2025, žalobkyně uvedla, že jí bylo zaplaceno výživné i za září 2025. Odvolací soud vyzval žalovaného ke sdělení životních nákladů (struktury a výše), ústy právního zástupce uvedl, že je sdělit nemůže, protože je nezná.

24. Podle ust. § 697 odst. 1 o.z. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.

25. Soud I. stupně se zabýval příjmy a výdaji obou účastníků v rozhodné době, odvolací soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, vychází ze závěru, že příjmy žalovaného (cca 250 000 Kč měsíčně) několikanásobně přesahovaly výši příjmu žalobkyně (cca 61 000 Kč), což se ještě umocnilo tím, že od srpna 2025 je žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání. Odvolací soud souhlasí s jeho závěrem, že rozdíl mezi příjmy žalovaného a žalobkyně je natolik vysoký, že žalobkyni svědčí nárok na výživné pro manželku. Odvolací argumentaci žalovaného vyššími životními náklady v cizině neshledal odvolací soud opodstatněnou. Nutno uvést, že žalovaný, právně zastoupený, se vyjádřil k žalobě, ohledně svých životních nákladů uvedl jen tolik, že jsou vyšší, ani v rámci odvolání své osobní výdaje nespecifikoval, opět zůstal jen u obecného tvrzení a konkrétní údaje o svých výdajích nebyl schopen uvést ani v rámci odvolacího řízení. Současně bylo v řízení prokázáno, konečně i žalovaný stvrdil, že pobírá od zaměstnavatele benefity (nejen týkající se dětí, ale i na bydlení a cestování), k nimž se žalovaný také blíže nevyjádřil. Odvolací soud tedy zastává názor, že i v případě, pokud by životní náklady žalovaného, po odečtu benefitů od zaměstnavatele byly vyšší, žalobkyní požadované výživné (cca 13 000 Kč měsíčně) je opodstatněné.

26. Zásadní argumentace žalovaného jak před soudem I. stupně, tak i v odvolání, spočívala v tom, že žalobkyně je vlastnicí hodnotného domu a že by dům mohla rozdělit na bytové jednotky, tyto pronajímat a tím dosáhnout na příjem srovnatelný s příjmem žalovaného. Soud I. stupně se s ní správně vypořádal v bodě 14. a 15. odůvodnění rozsudku, stejně jako vysvětlil v bodě 10. odůvodnění rozsudku, proč neprovedl žalovaným navržené důkazy k zjištění současné hodnoty nemovitostí (pozemky a dům) žalobkyně a k určení výše obvyklého nájemného za pronájem případně nově vybudovaných bytových jednotek. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že hodnota domu žalobkyně nemůže být promítnuta do její majetkové situace za účelem určení výživného pro manželku, neboť žalobkyně v domě uspokojuje spolu se třemi dětmi účastníků svoji bytovou potřebu a její běžné životní výdaje z hodnoty domu nemohou být uspokojeny. Stejně tak souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že pokud žalobkyně žije v domě se třemi dětmi, dům není uzpůsoben k tomu, aby jeho část mohla sloužit k pronájmu, žalobkyně ani nemá prostředky na to, aby jej rekonstruovala, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby namísto požadavku na výživné dům přestavěla a pronajímala. Odvolací soud k tomu dodává, že je třeba sledovat i časové hledisko a finanční poměry žalobkyně. Pokud, jak plyne i z podání žalovaného, dům žalobkyně není uzpůsoben k pronájmu, nejsou v něm samostatné bytové jednotky, a teprve by přestavbou měly vzniknout, pak nelze dovozovat, že z důvodu případného budoucího pronájmu by jí neměl žalovaný platit výživné od listopadu 2024 do rozvodu manželství. Tato argumentace žalovaného se tak jeví jako zcela účelová a jeho důkazní návrhy znaleckými posudky a místním šetřením v domě jako naprosto nadbytečné, konečně ani nelze usuzovat, že by soudce jako laik v oboru stavebnictví mohl místním šetřením zjistit, zda dům žalobkyně lze či nelze na bytové jednotky rozdělit. Soud provádí takové důkazy, kterými lze objasnit a prokázat skutkový stav, nikoli důkazy na první pohled nadbytečné, kterými by došlo pouze k prodražení a prodloužení soudního řízení.

27. Pokud jde o otázku životní (hmotné a kulturní) úrovně účastníků ve smyslu ust. § 697 o.z., nutno dospět k závěru, že hmotná a kulturní úroveň žalobkyně je nižší než žalovaného, což je dáno zejména tím, že žalobkyně pečuje o děti (byť na ně žalovaný platí výživné a část školného pro nezletilou [jméno FO]), nemůže se zcela a bez omezení věnovat své výdělečné činnosti ani svým zájmovým a společenským aktivitám, naproti tomu žalovaný není v běžném životě péčí o děti nijak omezen, může se plně věnovat své práci i svým zálibám, neomezeně může nakládat se svým volným časem.

28. Další odvolací námitky žalovaného odvolací soud neshledal pro rozhodnutí zásadně významnými. Jeho tvrzení, že žalobkyně po něm nemůže požadovat, aby jí přenechával příspěvek na manželku, který pobírá od zaměstnavatele a je součástí jeho mzdy, je nedůvodné, žalobkyně po žalovaném nežádá „přeposílání“ příspěvku, ale uplatňuje zákonný nárok na výživné a výše tohoto příspěvku jí sloužila jen orientačně k vyčíslení svého požadavku. Nelze nepřipomenout, že sám žalovaný uvedl, že i tento příspěvek zvyšuje jeho životní úroveň, a dodat, že nebýt toho, že manželství účastníků stále trvá, tento příspěvek by nepobíral. Konstrukce žalovaného, že manželství účastníků je pouze formálním svazkem, a proto je v rozporu s dobrými mravy požadovat na něm výživné, je zcela nepatřičná. Pokud by manželství účastníků fungovalo, společně by žili, uhrazovali své potřeby a sdíleli stejnou životní úroveň, pak by mezi nimi spor o výživné nepřipadal v úvahu, spory o výživné dle ust. § 697 o.z. jsou typicky vedeny mezi manželi, jejichž manželství nefunguje a blíží se rozvodu.

29. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že zákonný důvod pro přiznání výživného pro manželku – žalobkyni, v požadované výši 600 USD měsíčně, je dán. Napadený rozsudek proto ve výroku I. o určení výživného jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

30. Odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil rozhodnutí soudu I. stupně co do nedoplatku na výživném, neboť o nedoplatku na výživném rozhoduje za jinou dobu a od rozhodnutí soudu I. stupně žalovaný žalobkyni zaplatil výživné za červenec a srpen 2025. Za dobu od 1. 11. 2024 do 31. 8. 2025 by měla žalobkyně na výživném obdržet 6 000 USD (10 měsíců x 600 USD), žalovaný zaplatil dvě splátky výživného, tj. 1 200 USD, nedoplatek na výživném tak činí 4 800 USD. Jakkoli žalobkyně uváděla, že jí žalovaný zaplatil i výživné za září 2025, s tím nemohl odvolací soud počítat, neboť se v době jeho rozhodnutí nejednalo o výživné splatné.

31. Odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil rozhodnutí soudu I. stupně o povinnosti žalovaného k zaplacení soudního poplatku. Žalobkyně je od placení soudního poplatku osvobozena (§ 11 odst. 2 písm. c) zákona o soudních poplatcích, dále také jen zákon), poplatková povinnost přechází na žalovaného, který platí podle výsledku řízení odpovídající část soudního poplatku (§ 2 odst. 3 zákona). Základ soudního poplatku tvoří pětinásobek ceny ročního plnění, neboť žalobkyni bylo přiznáno opětující se plnění na dobu neurčitou (§ 6 odst. 3 zákona). Pětinásobek ročního plnění činí 36 000 USD (600 USD x 12 měsíců =7 200 USD x 5 let), po přepočtu (kurz 1 USD/20,867 Kč) jde o částku 751 212 Kč. Výše soudního poplatku potom činí dle položky 7 Sazebníku soudních poplatků 1 % ze základu, tj. 7 512 Kč.

32. Vzhledem k změně napadeného rozsudku rozhodoval odvolací soud jak o nákladech řízení před soudem I. stupně tak i o nákladech odvolacího řízení.

33. O nákladech řízení před soudem I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a to podle zásady úspěchu a neúspěchu v řízení. Žalobkyně uspěla s žalobou na placení výživného za dobu do rozvodu manželství, neuspěla s žalobou na výživné od rozvodu do budoucna, v obojím případě jde o plnění na dobu neurčitou, a proto odvolací soud dovodil, že úspěch a neúspěch účastníků v řízení před soudem I. stupně byl srovnatelný, a tedy, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. V odvolacím řízení byl žalovaný neúspěšný, a proto je povinen uhradit náklady řízení žalobkyni. Náklady žalobkyně za odvolací řízení tvoří odměna za dva úkony právní služby po 11 340 Kč, dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále také jen vyhláška) z tarifní hodnoty 751 212 Kč (pětinásobek hodnoty ročního plnění, § 8 odst. 2 vyhlášky), za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky), dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky, a náhrada daně z přidané hodnoty podle ust. § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. ve výši 4 951,80 Kč, celkově 28 531,80 Kč.

Poučení