17 Co 340/2025 - 142

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 416 500 EUR s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2025, č. j. 28 C 233/2024-106 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 117 249 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že řízení se co do částky 8 000 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 000 EUR od 11. 6. 2024 do zaplacení zastavuje (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 408 500 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 408 500 EUR za dobu od 11. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 076 885 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Žalobkyně se zaplacení částky 416 500 EUR s příslušenstvím domáhala s odůvodněním, že jde o nevrácené zápůjčky, které žalovanému poskytla za trvání manželství účastníků ze svých výlučných prostředků. S ohledem na ujednání o zúžení společného jmění („SJM“) účastníků je pohledávka žalobkyně ze zápůjček jejím výlučným majetkem a dluh žalovaného jeho výlučným dluhem. Žalovaný namítal, že nešlo o zápůjčku, ale o spotřebované výživné manžela či částky pro potřeby dětí a náklady společné domácnosti, dále vznesl námitku promlčení.

3. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 8 000 EUR s příslušenstvím z důvodu zaplacení této částky před zahájením řízení, soud I. stupně proto podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení v tomto rozsahu zastavil (výrokem I. svého rozsudku).

4. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů dovodil soud I. stupně z čl. 6 písm. b) Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „Nařízení“), když manželé měli poslední společné bydliště v [adresa], kde žalobkyně dosud bydlí (u Obvodního soudu pro [adresa] je vedeno též řízení o vypořádání SJM účastníků).

5. Soud I. stupně vzal za prokázané, že účastníci byli od 29. 6. 2007 do 27.10. 2021 manželé, dne 19. 10. 2007 si ujednali modifikaci zákonného manželského majetkového režimu a zúžili SJM tak, že peněžní prostředky na účtech u [právnická osoba] č. [č. účtu] (vedeném v českých korunách) a č. [č. účtu] (vedeném v eurech) jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a prostředky na účtu č. [č. účtu] vedeném u [právnická osoba], a na účtech č. [č. účtu] a č. [č. účtu] vedených u [právnická osoba], jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Závazky a pohledávky týkající se výlučného majetku každého z manželů zůstávaly výlučnými závazky a pohledávkami každého z nich, stejně tak výnosy, užitky a přírůstky a veškeré závazky a pohledávky týkající se výnosů, užitků a přírůstků z majetkových hodnot ve výlučném vlastnictví účastníků. Současně bylo SJM rozšířeno o veškeré finanční prostředky, které jsou nebo budou na účtu u [právnická osoba] č. [č. účtu] a na účtu u [právnická osoba] č. [č. účtu]. Dne 7. 8. 2006 uzavřeli účastníci smlouvu o půjčce, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému do 10. 8. 2006 částku 150 000 EUR, se splatností půjčky k 31. 8. 2021, tuto částku žalobkyně zaslala ze svého účtu na účet žalovaného dne 8. 8. 2006. Následně za trvání manželství zaslala žalobkyně ze svých účtů č. [č. účtu] a č. [č. účtu] na účet žalovaného č. [č. účtu] dne 20. 10. 2011 částku 50 000 EUR, dne 1. 11. 2011 částku 180 000 EUR, dne 21. 5. 2012 částku 15 000 EUR, dne 31. 1. 2013 částku 6 000 EUR, dne 16. 4. 2013 částku 4 000 EUR, dne 23. 12. 2015 částku 5 000 EUR, dne 19. 1. 2016 částku 50 000 EUR, dne 17. 8. 2016 částku 50 000 EUR, dne 5. 9. 2016 částku 80 000 EUR, dne 8. 9. 2016 částku 110 000 EUR, dne 19. 3. 2018 částku 20 000 EUR, dne 27. 4. 2018 částku 20 000 EUR. Celkem takto převedla žalobkyně na účty žalovaného (včetně částky převedené před uzavřením manželství) 740 000 EUR. V letech 2014 a 2017 žalobkyně žádnou platbu na účet žalovaného neprovedla. Žalovaný zaslal na účet žalobkyně dne 9. 6. 2011 částku 8 000 EUR, dne 18. 10. 2013 částku 10 000 Kč, dne 28. 1. 2014 částku 30 000 EUR, dne 7. 1. 2014 částku 15 000 EUR, dne 28. 1. 2014 částku 50 000 EUR, dne 30. 4. 2014 částku 8 500 EUR, dne 23. 9. 2016 částku 180 000 EUR a dne 27. 9. 2016 částku 30 000 EUR, celkem tedy 331 500 EUR. K některým platbám připojil popis „děkuji“, popř. „půjčka děkuji“. Majetkové poměry účastníků byly a jsou výrazně rozdílné, žalobkyně disponuje značným majetkem, má zejména příjem z výnosů ze svého majetku. Žalovaný pracoval do roku 2015 u společnosti [právnická osoba], v roce 2011 zahájil podnikatelskou činnost v [stát] obchodní společnosti [právnická osoba], kterou založil a v níž je jediným společníkem. Tato společnost se zabývá developerskými projekty, výstavbou rodinných a městských domů v oblasti [adresa], v období od roku 2011 do roku 2018 měla závazky vůči společníku průměrně ve výši 226 836 EUR. Průměrný roční příjem žalovaného činil mezi lety 2011 a 2019 částku 429 513 Kč, dále mu matka zaslala na účty č. [č. účtu] a č. [č. účtu] u [právnická osoba] v období od roku 2012 do roku 2018 několik plateb s označením „půjčka“ v celkové výši 54 500 EUR. Z účtu manželů vedeného u [právnická osoba] (prostředky na tomto účtu byly zahrnuty do SJM) byly hrazeny běžné výdaje, nákupy potravin, pohonných hmot, oblečení, na tento účet byla žalovanému vyplácena mzda od společnosti [právnická osoba]. V roce 2016 byly z účtu provedeny 2 platby cca ve výši 30 000 Kč - jde o fragmenty neznámých plateb bez vypovídací hodnoty. Z účtu žalovaného u [právnická osoba] bylo provedeno několik plateb za pobyt v hotelu a nákup u [Značka]. Tyto platby neprokazují, že prostředky zaslané žalobkyní na účet žalovaného sloužily jako výživné manžela či pro potřeby dětí a rodiny. K účtu žalobkyně vedenému u [právnická osoba] měl žalovaný kartu, jejímž prostřednictvím mohl disponovat s finančními prostředky na účtu a hradit své potřeby, popř. potřeby rodiny. Dne 21. 3. 2024 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění půjček a zápůjček k 21. 5. 2024 a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky. Dne 11. 6. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, s uvedením, že se stala splatnou 10. 6. 2024.

6. Vzhledem k důkazní nouzi žalobkyně, která dle svého tvrzení poskytla půjčky/zápůjčky manželu v době trvání manželství, přednesla opěrné body skutkového stavu a prokázala, že převedla finanční prostředky ze svého výlučného majetku na účet manžela (do jeho výlučného majetku), že žalovaný zahájil během manželství podnikání prostřednictvím obchodní korporace [právnická osoba], která podniká v oblasti finančně nákladné bytové výstavby, že tato společnost měla vysoké závazky vůči společníku (208 000 EUR v roce 2011, 292 000 EUR v roce 2012, 109 000 EUR v roce 2018), že majetkové, resp. výdělkové poměry manžela by mu v rozhodnou dobu neumožnily zahájit tuto podnikatelskou činnost a že k vyrovnání životní úrovně manželů mohl žalovaný použít finanční prostředky na účtu žalobkyně, k němuž měl platební kartu, soud uložil vysvětlovací povinnost žalovanému, kterého zatížil břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně otázky, jak naložil s žalobkyní zaslanými finančními prostředky, resp. z jakých prostředků zafinancoval podnikatelskou činnost obchodní korporace [právnická osoba]. Žalovaný tuto vysvětlovací povinnost nesplnil (namítal pouze, že šlo o výživné, které bylo spotřebováno), proto soud hodnotil důkazy v jeho neprospěch a s ohledem na nedostatečné výdělkové a majetkové poměry žalovaného pro zahájení podnikatelské činnosti ve společnosti [právnická osoba] (ani zdanitelný příjem žalovaného, ani půjčky od jeho matky by pro to nebyly dostačující) měl za prokázané tvrzení žalobkyně, že peněžní prostředky poskytla žalovanému coby půjčky/zápůjčky pro financování podnikání žalovaného. Soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že šlo o výživné, když platby byly zasílány velice nepravidelně a v různých výších (v letech 2014, 2017 k žádné platbě nedošlo, naopak v letech 2011 a zejména 2016 došlo k opakovaným platbám v krátkém časovém úseku). Tvrzením o výživném neodpovídá ani skutečnost, že žalovaný v průběhu let část finančních prostředků poslal ze svého účtu na účet žalobkyně, u některých plateb uvedl, že děkuje, u jedné platby výslovně uvedl „půjčka děkuji“. Nebylo věrohodné, že šlo o ironické poznámky nebo o vzájemnou manželskou výpomoc. Skutečnost, že žalovaný ze svého výlučného účtu uhradil několik vyšších plateb za hotel či luxusní zboží, neprokazuje, že by platby žalobkyně na jeho účet měly charakter výživného. Výživné mezi manžely slouží k vyrovnání jejich hmotné a kulturní úrovně, nikoli k financování podnikatelské činnosti. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně půjčila/zapůjčila žalovanému prostředky v celkové výši 740 000 EUR, z nichž jí žalovaný vrátil pouze 331 500 EUR.

7. Právně soud I. stupně věc posoudil dle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku („obč. zák.“) o smlouvě o půjčce, a dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o smlouvě o zápůjčce, s tím, že dle § 3028 o.z. se smluvní vztahy vzniklé do 31.12.2013 řídí (i nadále) právní úpravou obč. zák., smluvní vztahy vzniklé po 1.1.2014 se řídí právní úpravou o.z. Námitku promlčení soud neshledal důvodnou, když podle § 646 o.z. mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. Půjčky/zápůjčky byly poskytnuty za trvání manželství, které zaniklo [datum], žaloba byla podána 2. 8. 2024, k promlčení práva v tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 obč. zák., § 629 odst. 1 o.z.) tedy dojít nemohlo. K promlčení by nedošlo ani kdyby nešlo o vztah mezi manžely, když k zesplatnění půjček/zápůjček došlo na základě výzvy z 21. 3. 2024 a dle rozsudku Nejv. soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 31 Cdo 3263/2024 dokud zápůjčka nebyla vypovězena, dluh není splatný a promlčecí lhůta neběží. Soud nepřisvědčil žalovanému, že by mělo jít o dluh společný, když rozsah SJM byl modifikován, dohoda o zúžení SJM výslovně zmiňovala nejen výlučný majetek manželů (aktiva), ale i závazky vzniklé v souvislosti s výlučným majetkem (pasiva), pohledávka plynoucí z převodu výlučných prostředků manželky na výlučný majetek manžela tak netvoří součást SJM a nejedná se o závazek společný. Soud neshledal nárok v rozporu s dobrými mravy, když slib zavazuje, smlouvy mají být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.), nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží (§ 3 odst. 2 písm. f) o.z.) a půjčky/zápůjčky dle všeho souvisely s podnikatelskou činností žalovaného.

8. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle § 146 odst. 2, § 142 odst. 2 o.s.ř., s tím, že částečné zastavení řízení zavinila žalobkyně, ve zbylém rozsahu (98 %) byla žalobkyně procesně úspěšná, má proto právo na náhradu 96 % svých nákladů. Celková výše nákladů činí 1 121 755 Kč (zaplacený soudní poplatek 530 101 Kč, odměna advokáta dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT”) za 10 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 AT z tarifní hodnoty 416 500 EUR přepočtené na Kč dle kurzu [právnická osoba] k datu jednotlivých úkonů /úkony i tarifní hodnoty jsou podrobně rozepsány v napadeném rozsudku/ celkem 484 920 Kč, paušální náhrady hotových výdajů 3 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31.12.2024 a 7 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění od 1.1.2025 a 21 % DPH 102 684 Kč), a 96 % z této částky činí 1 076 885 Kč.

9. Proti II. a III. výroku rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítl, že soud nesprávně interpretoval smlouvu o modifikaci SJM, která neupravuje režim budoucích pasiv. Pro budoucí závazky, které nejsou odvozeny od výlučného majetku jednoho či druhého manžela, je zachován zákonný režim SJM. Pokud žalobkyně tvrdí, že má vůči žalovanému pohledávku, jde o společný dluh obou manželů, k jehož splnění jsou povinni rovným dílem. Manželé měli vůli nastavit majetkový režim, který zohlední rozdílné majetkové poměry manželů v době uzavření smlouvy o modifikaci SJM a zajistí nedotknutelnost nadstandardního majetku manželky, z toho však nelze dovozovat zánik či oslabení zákonné vyživovací povinnosti mezi manžely. Nesprávné bylo uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému a obrácení důkazního břemene. Judikatura, na niž soud v tomto směru odkázal, není pro tento případ přiléhavá, a odůvodnění tohoto postupu soudu je nedostatečné. Žalovaný od počátku řízení uvádí, že z důvodu výrazné majetkové disparity byl odkázán na výživné od manželky. Jeho příjem v letech 2011-2019 nepostačoval k udržení vysokého standardu rodiny. Soud nepropojil zjištění o význačném majetkovém nepoměru s dalšími okolnostmi, zejména s vysokým životním standardem rodiny. Žalobkyně nepopřela, že vysoké platby z účtu žalovaného byly za společné zahraniční dovolené a dary pro žalobkyni (šperky [Značka]), přitom ze svých prostředků si žalovaný takové výdaje nemohl dovolit. S kreditní kartou žalovaný nemohl volně nakládat, směl ji využívat jen na pokyn žalobkyně. Pravděpodobnějším titulem pro finanční toky mezi manžely je nárok na výživné, který vzniká přímo ze zákona. Žalobkyně neprokázala, že by skutečně došlo k zápůjčkám (že prostředky byly poskytnuty s úmyslem jejich vrácení), není to ani věrohodné s ohledem na rozsáhlé úpravy SJM provedené za účelem ochrany jejího majetku. Finanční plnění mezi manžely musí být primárně posuzováno v kontextu § 697 o.z., pokud manželé mezi sebou převádějí prostředky v době trvání manželství, je nejpřirozenější, že jde o naplňování vyživovací povinnosti. Platby měly charakter příležitostných převodů dle aktuálních potřeb, to neodpovídá logice zápůjčky, ale je to typické pro dorovnávání standardu druhého manžela (výživné). Veškeré převody částek za trvání manželství probíhaly bez písemné formy a bez sjednané splatnosti, kdyby manželé zamýšleli půjčku, uzavřeli by dohodu písemně, zvlášť když šlo o vysoké částky a žalobkyně je zkušená podnikatelka. Poznámky „děkuji“ a „půjčka děkuji“ jsou výrazem vděčnosti, ne uznáním dluhu. Zákonná vyživovací povinnost mezi manžely není dotčena modifikací SJM a není podstatné, na jaký účet manželů jsou prostředky zasílány. Žalovaný neměl přístup ke společnému účtu u [právnická osoba], měl přístup jen ke společnému účtu u [právnická osoba]. Žalovaná částka neodpovídá kapitálu vloženému do [právnická osoba], nejvyšší pohledávka žalovaného vůči [právnická osoba] z roku 2012 činila 292 709,57 EUR, žalovaný přitom dosud žalobkyni uhradil 331 500 EUR. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu byl požadavek na prokázání, že žalovaný vynaložil žalovanou částku na výživné, neboť spotřebované výživné se nevyúčtovává. Nelze aplikovat judikaturu o obrácení důkazního břemene týkající se převodů peněz mezi právnickými osobami nebo mezi podnikatelskými subjekty, obrácení důkazního břemene je možné jen tam, kde je to stanoveno zákonem nebo kde existuje mimořádná důkazní nouze slabší strany (např. diskriminační spory, ochrana zaměstnance). Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost k náhradě nákladů řízení.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Uvedla, že dohoda o zúžení SJM upravovala poměry žalobkyně a žalovaného také co do výlučných dluhů, proto není pravda, že dohoda neupravuje režim budoucích pasiv. Žalobkyně poukazovala zápůjčky ze svého účtu ve svém výlučném vlastnictví na účet žalovaného v jeho výlučném vlastnictví, proto také dluh z toho vzniklý je dle dohody o zúžení SJM výlučným dluhem žalovaného. Tak vykládali dohodu o zúžení SJM i účastníci, když žalovaný zhruba polovinu poskytnutých zápůjček žalobkyni splatil. Shodný závěr o výlučnosti dluhu navíc vyplývá i z obecné úpravy, neboť poskytuje-li jeden z manželů majetek ze svého výlučného vlastnictví ve prospěch majetku druhého z manželů v jeho výlučném vlastnictví, je také dluh z toho vzniklý výlučným dluhem druhého z manželů vůči manželu prvnímu (viz např. rozsudek Nejv. soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 27. 9. 2022). Uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému soud zevrubně zdůvodnil v odst. 39, 40 a 42 rozsudku. Žalobkyně především prokázala, že žalovaný poskytl své společnosti [právnická osoba] statisíce EUR, třebaže v té době jeho příjem činil jen 18 tisíc EUR ročně. Soud aplikoval přiléhavou judikaturu týkající se vysvětlovací povinnosti ve sporech mezi bývalými manžely (viz odst. 41 napadeného rozsudku). Soud neuložil žalovanému předložit vyúčtování výživného, jen jej vyzval k doložení, jak naložil se statisíci EUR, které mu žalobkyně poukázala (stačilo předložit výpis z bankovního účtu). Jak zjistil soud I. stupně, výše zápůjček žalobkyně poskytnutých žalovanému korelovala s výší zápůjček žalovaného poskytnutých společnosti [právnická osoba]. Žalobkyně plnila vyživovací povinnost k dětem i manželovi jinak než poukázáním žalovaných částek, když hradila drtivou většinu nákladů spojených se společnou domácností i rodinným životem. Pořizoval-li žalovaný zboží či služby pro sebe nebo společnou domácnost, činil tak zpravidla prostřednictvím kreditní karty k účtu na jméno žalobkyně u [právnická osoba] (později [právnická osoba]). Též bylo prokázáno, že žalovaný disponoval platební kartou k účtu žalobkyně, kterou rovněž užíval, není pravda a nebylo prokázáno, že se musel „dovolovat“ kartu použít. Žalovaný měnil tvrzení ohledně právního důvodu pro poukázání žalované částky – v řízení o vypořádání SJM uváděl, že žalobkyni mělo hrozit trestní stíhání, v tomto řízení postupně tvrdil, že šlo o částky k zabezpečení chodu rodiny, o výživné manžela, o vzájemnou manželskou finanční výpomoc. Nepravidelnost a rozdílné částky plateb nejsou typické pro výživné, přehled transferů naopak napovídá, že žalobkyně takto vypomáhala žalovanému v jeho podnikání a částky mu poukazovala podle potřeby pro realizaci jednotlivých developerských projektů společnosti [právnická osoba]. Tvrzení o výživném vyvrací i výpis z účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba], dle nějž k 20. 3. 2022 bylo na tomto účtu necelých 2 000 EUR. Znamená to, že částku 230 000 EUR, kterou žalobkyně poukázala žalovanému na tento účet v průběhu roku 2011, žalovaný obratem použil na financování společnosti [právnická osoba] (nespotřebovával ji postupně jako výživné). Žalovaný není konzistentní ani v tvrzení, co znamenaly poznámky pro příjemce u plateb z jeho účtu na účet žalobkyně („děkuji“, „půjčka děkuji“). Soud I. stupně tyto poznámky nepovažoval za uznání dluhu, ale za jeden z mnoha důkazů vedoucích ke zjištění, že žalované částky nepředstavovaly výživné. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a aniž doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Správný byl závěr o pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů. Odvolací soud doplňuje (ač o tom mezi účastníky nebylo sporu), že rozhodným právem pro majetkové vztahy manželů i pro smluvenou úpravu manželského majetkového práva bylo v daném případě právo české, a to na základě § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (pro vznik a existenci právních poměrů a skutečnosti z nich vzniklé do 31. 12. 2013) a na základě § 49 odst. 3 a 4 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (počínaje 1. 1. 2014).

13. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl ke správnému závěru o skutkovém stavu a věc též správně právně posoudil.

14. Důvody, pro něž soud přistoupil k uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému (ohledně otázek jak naložil s finančními prostředky převedenými na jeho výlučný účet žalobkyní a z jakých prostředků financoval podnikatelskou činnost své společnosti [právnická osoba]) a k obrácení důkazního břemene týkajícího se poskytnutí zápůjčky jsou v rozsudku srozumitelně vysvětleny a odvolací soud tento procesní postup shledává opodstatněným. Judikatura Nejv. soudu (vycházející především z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 883/2010 ze dne 16. 12. 2011) dospěla k závěru, že v některých případech strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, a pokud pak tato strana přednese alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany. Nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.

15. Vysvětlovací povinnost a obrácení důkazního břemene přitom nejsou vyhrazeny jen sporům, v nichž má jedna strana výrazně slabší postavení (např. spory spotřebitelské, spory pracovněprávní). Naopak typicky se tyto procesní instituty využívají právě ve sporech mezi bývalými manžely (viz např. soudem I. stupně zmíněné rozsudky Nejv. soudu sp. zn. 22 Cdo 1433/2015 ze dne 21. 4. 2015 a sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 27. 9. 2022, jež se týkaly investic ze SJM do výlučného majetku jednoho z manželů).

16. V daném případě žalobkyně prokázala, že ze svých výlučných prostředků žalovanému do jeho výlučných prostředků převedla značné finanční částky a jako opěrné body svých skutkových tvrzení zejména uvedla, že šlo o půjčky/zápůjčky žalovanému pro účely využití v jeho podnikatelské činnosti zahájené v roce 2011 prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. Zároveň prokázala některé dílčí[Anonymizováno]skutečnosti (zahájení podnikání žalovaného prostřednictvím společnosti [právnická osoba] v červenci 2011 – v říjnu a listopadu 2011 přitom žalobkyně převedla na účet žalovaného celkem 230 000 EUR, tedy významnou část z celkově poskytnutých částek; skutečnost, že žalovaný do této společnosti investoval značné finanční částky, což se odrazilo v evidovaných závazcích společnosti vůči žalovanému; příjmy žalovaného ani se zahrnutím částek půjčených jeho matkou nedosahovaly výše, která by mu umožnila prokázaný rozsah investic do [právnická osoba]; část poskytnutých částek žalovaný žalobkyni s poděkováním vrátil, jednou výslovně uvedl, že šlo o půjčku), jimiž pravděpodobnost svých skutkových tvrzení zvýšila.

17. O tom, kdy a jakým způsobem žalovaný dále převedl předmětné prostředky ze svého účtu nebo jakým mechanismem poskytoval žalovaný finanční prostředky ve prospěch [právnická osoba], žalobkyně objektivně nemohla mít k dispozici všechny potřebné informace ani důkazy. Naopak žalovaný k těmto informacím i důkazům přístup má a mohl by relativně snadno např. prostřednictvím výpisů ze svých účtů či z účtů společnosti [právnická osoba] prokázat jak skutečnost, odkud pocházely částky investované do [právnická osoba], tak nač byly použity (kam byly převedeny) částky předtím poukázané žalobkyní na jeho účet.

18. Soud I. stupně nedospěl k závěru o oslabení vzájemné vyživovací povinnosti účastníků jakožto manželů ani nepožadoval po žalovaném, aby „vyúčtoval spotřebované výživné“. Na základě provedeného dokazování ovšem shledal, že sporné platby poskytnuté žalobkyní na výlučný účet žalovaného za trvání manželství výživným nebyly (nebyly poskytnuty ani na uspokojování potřeb žalovaného, ani potřeb rodiny), ale šlo o půjčky a zápůjčky, které je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. S tímto závěrem odvolací soud souhlasí. Tomu, že nešlo o výživné, nasvědčovala skutečnost, že platby byly žalobkyní poukazovány na výlučný účet žalovaného, nikoli na účet u[Anonymizováno][právnická osoba], který náležel do SJM (k němuž žalovaný měl přístup, tedy mohl prostředky z něj spotřebovávat). Dále bylo prokázáno, že k „dorovnání životní úrovně“ žalovaného (který měl sice nižší příjmy než žalobkyně, byl však výdělečně činný a nebyl zcela bez vlastních prostředků) bylo využíváno čerpání finančních prostředků prostřednictvím kreditní karty žalovaného k účtu žalobkyně u [právnická osoba]., s úvěrovým limitem 600 000 Kč. I pokud by se žalovaný před použitím kreditní karty se žalobkyní na tomto vždy domlouval („musel se dovolit“), významná je prokázaná skutečnost, že fakticky žalovaný tuto kreditní kartu využíval. Tvrzení, že šlo o výživné, vyvracela i „nárazovost“ poskytování finančních částek, když v některých letech nebyly z výlučného účtu žalobkyně na výlučný účet žalovaného převedeny žádné částky, v některých letech (2011, 2016) byly naopak takto převedeny statisíce EUR. Jak přitom bylo prokázáno ve vztahu k částkám převedeným na účet žalovaného č. [č. účtu] v roce 2011 (230 000 EUR převedených ve dnech 20. 10. – 1. 11. 2011), tyto byly odčerpány z účtu v tak krátké době (k 31. 3. 2022 už na účtu byl zůstatek jen 1 536 EUR), že i při vysokém životním standardu účastníků je zcela nepravděpodobné, že by byly spotřebovány jako výživné, je zde naopak časová korelace se začátkem podnikání žalovaného. Žalobkyně od počátku konzistentně tvrdila, že platby byly poukázány právě z titulu půjček a zápůjček, a to odpovídá skutečnosti, že žalovaný jí částky postupně vracel, jednou dokonce s výslovným uvedením, že šlo o půjčku (toto označení přitom bylo u platby částky 180 000 EUR, tedy nemohlo se vztahovat pouze k vrácení půjčky 150 000 EUR dle písemné smlouvy uzavřené mezi účastníky před uzavřením manželství). Mezi blízkými osobami není neobvyklé, že smlouvy o půjčce (zápůjčce) neuzavírají písemně. Z postupného vracení částek žalovaným žalobkyni je též zřejmé, že částky převedené na účet žalovaného nebyly dary (ostatně to žádný z účastníků ani netvrdil) a z prokázaných skutečností nevyplynul ani žádný jiný právní důvod převádění finančních prostředků na účet žalovaného.

19. K námitce, že žalovaná částka neodpovídá kapitálu vloženému do [právnická osoba], odvolací soud podotýká, že provedenými důkazy (ročními účetními závěrkami) byla prokázána výše pohledávek žalovaného za [právnická osoba] vždy ke konci účetního období, nikoli celková výše částek postupně investovaných žalovaným do činnosti [právnická osoba] (veškeré finanční toky mezi žalovaným a [právnická osoba] nejsou z provedených důkazů patrné). Z proměnlivé výše pohledávek žalovaného za [právnická osoba] ke konci jednotlivých let (výše se v některých letech snižovala a jindy opět zvyšovala) nicméně vyplývá, že žalovaný neposkytl finanční prostředky své společnosti pouze při zahájení jejího podnikání v r. 2011, ale poskytoval je i v průběhu let dalších, v mezidobí rovněž [právnická osoba] své závazky vůči žalovanému částečně splácela. Toto odpovídá i tvrzení žalobkyně o tom, že půjčky a zápůjčky poskytovala žalovanému dle potřeb [právnická osoba] v souvislosti s realizací různých developerských projektů.

20. Správné bylo tedy posouzení sporných plateb jako půjček podle § 657 a násl. obč. zák. (platby uskutečněné do 31. 12. 2013) a zápůjček podle § 2390 a násl. o.z. (platby uskutečněné od 1. 1. 2014).

21. Závazky žalovaného ze smluv o půjčce a o zápůjčce jsou podle uzavřené smlouvy o modifikaci SJM jeho závazky výlučné (nikoli společné). Smlouva výslovně upravuje režim budoucích pohledávek a budoucích závazků, když stanoví, že přírůstky z majetkových hodnot ve výlučném vlastnictvím žalobkyně a pohledávky týkající se přírůstků z majetkových hodnot ve vlastnictví žalobkyně budou ve výlučném vlastnictví žalobkyně (přírůstky majetkových hodnot žalobkyně byly přitom veškeré finanční prostředky na jejích účtech, z nichž byly poskytnuty půjčky/zápůjčky žalovanému, tzn. pohledávky na vrácení těchto půjček/zápůjček jsou výlučné pohledávky žalobkyně) a že závazky týkající se přírůstků majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného budou výlučné závazky žalovaného (půjčky a zápůjčky finančních prostředků poskytnuté na jeho výlučný účet rozšířily výlučný majetek žalovaného, závazky z těchto půjček a zápůjček jsou tedy výlučné závazky žalovaného).

22. Soud I. stupně se vypořádal správně též s námitkou promlčení. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta nemohla ani začít běžet za trvání manželství účastníků (ať již dle předchozí právní úpravy v § 114 obč. zák. nebo dle aktuálního § 646 o.z.), tedy přede dnem 28. 10. 2021, proto do podání žaloby dne 2. 8. 2024 nemohla uplynout. Pro zápůjčky poskytnuté dle § 2390 a násl. o.z. se nadto uplatní aktuální judikatura Nejv. soudu (rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3263/2024 ze dne 23. 4. 2025), dle níž začne tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky běžet až ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl, že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným, což by v daném případě bylo až dnem 21. 5. 2024.

23. Do prodlení se zaplacením částky 408 500 EUR se žalovaný dostal na základě výzvy žalobkyně k vrácení půjček a výpovědi zápůjček (obojí učiněné prostřednictvím dopisu ze dne 21. 3. 2024), v den následující po jejich splatnosti, tzn. dnem 22. 5. 2024. Od tohoto dne do zaplacení má žalobkyně právo též na úrok z prodlení z dlužné částky, a to v souladu s § 1970 o.z. a s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 12,75 % ročně. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od 10. 6. 2024 a soud byl jejím návrhem vázán.

24. Výrok napadeného rozsudku o věci samé, jímž bylo žalobě v rozsahu po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení (tedy ohledně částky 408 500 Kč[Anonymizováno]s požadovaným úrokem z prodlení) vyhověno, byl tudíž věcně správný.

25. Zcela správný byl též výrok o nákladech řízení, na jehož podrobné odůvodnění odvolací soud plně odkazuje.

26. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. potvrdil podle § 219 o.s.ř.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když v odvolacím řízení byla zcela procesně úspěšná žalobkyně. Žalobkyni vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 117 249 Kč: odměna advokáta za 2 úkony právní služby dle § 7, § 11 odst. 1 a.t. (za písemné vyjádření k odvolání ze dne 22. 10. 2025, kurz [právnická osoba] 24,315 Kč/EUR, tarifní hodnota 9 932 677,50 Kč, odměna 48 060 Kč; za účast u odvolacího jednání dne 11. 12. 2025, kurz [právnická osoba] 24,250 Kč/EUR, tarifní hodnota 9 906 125 Kč, odměna 47 940 Kč), 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění od 1. 1. 2025 a 21 % DPH z nákladů právního zastoupení 20 349 Kč.

Poučení