17 Co 41/2024 - 381

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená [Jméno Zástupce], advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: [právnická osoba] se sídlem [adresa] zastoupený [Jméno žalovaného], advokátkou se sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: [Jméno účastníka], IČO: [IČO účastníka] se sídlem [Adresa účastníka] o [částka] Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 3. 2023, č. j. 9 C 21/2018-322, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku IV se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ve výroku V se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 12 666 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v [adresa].

IV. Ve výroku VI se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na nákladech řízení každý částku 4 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v [adresa]. Žalovanému se vrací ze složené zálohy na náklady státu částka 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku z účtu Okresního soudu v [adresa].

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. 9 C 21/2018-322, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 188 299 Kč od [datum] do [datum] a z částky 252 694,50 Kč od [datum] do zaplacení to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II byla zamítnuta žaloba v částce 252 694,50 Kč a zákonném úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 252 694,50 Kč od 23. 2. 2021 do zaplacení. Výrokem III bylo zastaveno řízení v částce 1 274 Kč. Výrokem IV byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 75 096 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 25 332 Kč na účet Okresního soudu v Prostějově do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem VI byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice náklady státu ve výši 3 400 Kč na účet Okresního soudu v Prostějově do 15 dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně a žalovaný a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jejich písemná vyhotovení založená ve spise.

3. Odvolání žalobkyně směřovalo proti zamítavému výroku II rozsudku soudu prvního stupně a souvisejícímu výroku IV o nákladech řízení. Žalobkyně namítá, že soud prvního stupně své závěry o přiznání žalobkyni jen 50 % náhrady škody odůvodnil tím, že žalobkyně se pohybovala po cestě, která nebyla zakázána, byla běžně užívána, nebyla opatřena žádným značením a pohybovala se ve vhodném ustrojení. Naproti tomu soud prvního stupně dovodil, že pro odchod z nádraží zvolila žalobkyně cestu přes kolejiště, kterou sice mohla užívat, zvolila však méně bezpečnou cestu, proto její spoluzavinění na vzniklé škodě hodnotí 50 %. Žalobkyně tento závěr soudu prvního stupně nepovažuje za správný. Je pravdou, že měla možnost použít k cestě z nádraží i jinou cestu, která však byla v nevyhovujícím, havarijní stavu a také byla nebezpečná. Žalobkyně proto nepovažuje rozhodnutí soudu prvního stupně o výši její spoluúčasti na vzniku škody v rozsahu 50 % za správné, neboť nemá oporu v provedených důkazech. Kterýkoliv občan, který by šel po předmětné komunikaci do garáže pro auto, by byl ohrožen stejným nebezpečím úrazu jako žalobkyně. Žalobkyně má za to, že určitá míra jejího spoluzavinění není vyloučena, nedosahuje však soudem dovozovaných 50 %, je mnohem nižší, mohla by se pohybovat v rozmezí 10 % - 20 %. Žalobkyně namítá rovněž nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení s tím, že jsou dány důvody pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož by měl být žalovaný zavázán nahradit žalobkyni celé náklady řízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že jí přizná dle své úvahy další částku ze soudem prvního stupně zamítnuté částky [částka] a ve výroku IV rozhodne tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 100 %.

4. Odvolání žalovaného směřovalo do přísudečného výroku I rozsudku soudu prvního stupně a souvisejících výroků IV, V a VI. Žalovaný namítá, že soud prvního stupně nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav ohledně charakteru cesty vedoucí z [adresa] přes kolejiště a následně podél garáží, kterou žalobkyně dne 31. 1. 2017 v odpoledních hodinách využila pro odchod z nádraží a na které se jí stal úraz, dále ohledně klimatických podmínek a stavu cesty a plnění povinností žalovaného při provádění zimní údržby dne 31. 1. 2017. Žalovaný je názoru, že soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení ohledně oprávnění žalobkyně ke vstupu do kolejiště, nakolik žalobkyně a žalovaný dostáli obecné prevenční povinnosti a nesprávně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Žalovaný poukázal na to, že komunikace nacházející se na pozemku parc. č. 310/1 v k. ú. [adresa] není svým charakterem a účelem určena pro pěší, je součástí cyklostezky, což vyplývá i z dopravního značení cyklostezky, která začíná nedaleko místa, kde žalobkyně upadla. Žalovaný se rovněž neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na komunikaci se dne 31. 1. 2017 nacházely zmrazky v důsledku nesprávně provedeného svodu vody z garáží, když celý den sněžilo. V předcházejících dvou dnech nepršelo, sama žalobkyně se vyjádřila, že ráno byla komunikace absolutně suchá. Dále žalovaný namítá, že žalobkyně nebyla oprávněna ke vstupu a přechodu přes kolejiště, i když nebyla ve výkonu zaměstnání. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na danou věc nelze aplikovat odpovědnost dle zákona o pozemních komunikacích, je třeba postupovat v intencích občanského zákoníku. Žalovaný si počínal tak, že zajistil údržbu předmětné komunikace v souladu s plánem zimní údržby, vynakládal svoje zdroje nejprve na místech, kde dochází k pravidelnému pohybu osob a vozidel a počínal si tak, aby na těchto místech nevznikaly nebezpečné situace a aby nedocházelo k újmě na životě, zdraví a majetku jiných osob. Jestliže se žalobkyně za daných okolností rozhodla cestu absolvovat, ačkoliv měla předvídat rizika s touto cestou spojená, musí nést následky této volby. Žalobkyně byla znalá místních poměrů a měla si uvědomit, že cesta kolem garáží je pouze o několik metrů kratší než cesta po upraveném chodníku po [adresa], celou cestu však pokrývá silná vrstva sněhu. Dle názoru žalovaného žalobkyně zásadním způsobem porušila obecnou prevenční povinnost a je třeba zohlednit, v jakém rozsahu se podílela na vzniklé újmě. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

5. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila písemně s tím, že je nepovažuje za důvodné, bez ohledu na charakter pozemku byla předmětná komunikace cestou ke garážím, kterou běžně majitelé garáží používají. V místě, kde došlo k úrazu žalobkyně, byly pod sněhem zmrazky, a pokud žalovaný není schopen uklidit včas všechny své komunikace, je z toho důvodu pro vznik škodních událostí pojištěn.

6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně rovněž vyjádřil písemně, uvedl, že je nepovažuje za důvodné. Pokud žalobkyně tvrdila, že jiná cesta z nádraží byla pro občany nevyhovující a byla v den úrazu nebezpečná, bylo na ní, aby toto své tvrzení prokázala, což se nestalo. Žalovaný je přesvědčen, že nenese odpovědnost za úraz žalobkyně, naopak je to žalobkyně, která nedostála své prevenční povinnosti.

7. Vedlejší účastník na straně žalovaného se připojil k odvolání žalovaného a zcela se ztotožnil s jím uváděnými argumenty a odvolacími důvody.

8. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobkyně i žalovaného byla podána v zákonné lhůtě, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení a že směřují proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal v intencích podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, vyjma výroku III, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

9. Odvolací důvody, o které žalobkyně i žalovaný opřeli svá odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř., tzn., že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly odvolateli tvrzeny a odvolací soud je ze spisu nezjistil.

10. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 19. 1. 2018 (po jejím rozšíření po podání znaleckého posudku) se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví. Uplatněný nárok opírala žalobkyně o tvrzení, že dne 31. 1. 2017 v 15:20 hod. utrpěla úraz při chůzi po komunikaci nacházející se na pozemku parc. [číslo parcely] v k. ú. [adresa] ve směru od vlakového nádraží na [adresa], když v úseku poblíž garáží na neošetřené, zasněžené a neupravené komunikaci upadla a způsobila si zlomeninu pravého kyčelního kloubu s následnou hospitalizací v [právnická osoba] do 17. 2. 2017, v pracovní neschopnosti byla do 5. 3. 2017. Předmětná komunikace nebyla opatřena žádnými dopravními značkami, každodenně je užívána nejen vlastníky garáží, ale i širokou veřejností, chodí zde matky s kočárky, komunikace vede k provozovně [právnická osoba] a k letní [právnická osoba] Dne [datum] byla teplota kolem 0 C, před polednem začalo sněžit a napadla vrstva 5 cm -10 cm sněhu. Žalobkyně uklouzla na zledovatělém úseku komunikace, led se nacházel pod vrstvou sněhu a nebyl vidět. Při chůzi měla žalobkyně obutou pevnou koženou obuv, závadu ve schůdnosti komunikace nemohla předvídat a nemohla na tuto situaci účinně reagovat. Žalovaný jako správce komunikace žádným způsobem nezajistil údržbu komunikace, nezabezpečil ji proti uklouznutí, čímž porušil obecnou prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku. Žalobkyně se z titulu odpovědnosti za škodu domáhá po žalovaném náhrady bolestného ve výši 124 151 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 358 302 Kč, náhrady újmy představující rozdíl mezi průměrnou měsíční mzdou, která jí byla vyplácena v posledním čtvrtletí před úrazem, a dávkami nemocenské vyplácené po dobu pracovní neschopnosti ve výši 18 810 Kč, částky 2 700 Kč za vypracování odborného vyjádření na výši bolestného a částky 2 700 Kč za pohonné hmoty při použití osobního motorového vozidla [název] v době od 6. 3. 2017 do 30. 4. 2017, neboť po ukončení pracovní neschopnosti žalobkyně musela do zaměstnání dojíždět autem, kdy její zdravotní stav jí neumožňoval jezdit vlakem. Žalobkyně vyzvala žalovaného k náhradě újmy výzvou ze dne 27. 7. 2017, ten jí však ničeho nezaplatil, přestože má uzavřenou pojistku pro krytí odpovědnosti za škodu v případech, který je předmětem žaloby.

11. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě trval na jejím zamítnutí, poněvadž neexistuje příčinná souvislost mezi úrazem žalobkyně a újmou, kterou utrpěla, ať již na bolestném, ztížení společenského uplatnění či ztrátě na výdělku a dalších nákladech, kdy okolnosti, které úrazu žalobkyně předcházely, zcela vylučují odpovědnost žalovaného. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně dne 31. 1. 2017 přijela do Kostelce na Hané vlakem a z nádraží odešla směrem ke svému bydlišti na [adresa], kdy pro odchod z nádraží je určena pouze jedna cesta, a to po [adresa]. Žalobkyně však zvolila pro odchod z nádraží trasu přes kolejiště do prostoru za nádražím, kam je vstup zakázán, poté šla po cyklostezce ke garážím, kde upadla. Žalobkyně zvolila pro odchod z garáží kratší cestu s rizikem, že se pohybuje v kolejišti a po cyklostezce a příjezdové cestě ke garážím. Dle názoru žalovaného žalobkyně nesplnila svou obecnou prevenční povinnost chovat se tak, aby k újmě na zdraví nedošlo a nese plnou odpovědnost za úraz, který si způsobila, kdy pro odchod z nádraží zvolila cestu, která není určena pro pěší. Dále žalovaný uvedl, že dne 31. 1. 2017 od rána sněžilo, žalovaný zajišťoval dle plánu zimní údržby údržbu chodníků a komunikací, žalobkyně však nevyužila možnosti použít udržovaný chodník, který z nádraží vede po [adresa] a bez ohledu na panující klimatické podmínky se rozhodla jít neudržovanou cestou.

12. Vedlejší účastník na straně žalovaného po svém vstupu do řízení navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že je sporné, jakým způsobem došlo dne 31. 1. 2017 k úrazu žalobkyně a proč si vybrala právě cestu, která pro odchod z nádraží není určena, žalobkyně se tak podstatnou měrou sama na vzniku újmy podílela.

13. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne [datum], č. j. 9 C 21/2018-226, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím, náklady řízení ve výši 124 410 Kč, náklady státu ve výši 3 400 Kč a soudní poplatek v částce 25 332 Kč. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že dne [datum] kolem 15:20 hod. žalobkyně přijela vlakem na nádraží v [adresa] poté vyšla z nádražní budovy a pokračovala přes kolejiště směrem k cyklostezce a ke garážím, které ústí na [adresa], kde bydlela. Žalobkyně jako zaměstnanec Českých drah měla oprávnění k pohybu v kolejišti bez časového omezení a tím i k využití cesty mimo železniční přejezd. Cesta se nachází na pozemku parc. [číslo parcely] v k. ú. [adresa], který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Komunikace ke garážím byla dne 31. 1. 2017 zasněžená, pod vrstvou sněhu nebyl vidět led. V blízkosti druhé řady garáží žalobkyně na zledovatělém úseku komunikace uklouzla a nemohla vstát. Po příjezdu sanitkou do Nemocnice v [adresa] bylo vyšetřením zjištěno, že žalobkyně má rozdrcený pravý kyčelní kloub a musí být provedena operace s endoprotézou. Žalobkyně byla po operaci po dobu tří až čtyř měsíců odkázána na berle, nemohla po ukončení pracovní neschopnosti pro cestu do práce využívat hromadnou dopravu. Slyšení svědci (manželé [jméno FO] a [jméno FO]), kteří poskytovali žalobkyni první pomoc, se shodli na tom, že cesta, na níž žalobkyně upadla, byla neuklizená, byla zde souvislá sněhová pokrývka, pod níž se místy nacházely ledové zmrazky.

14. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod ustanovení občanského zákoníku a žalobu shledal zcela důvodnou s tím, že porušením povinností žalovaného došlo k úrazu žalobkyně, v jehož důsledku utrpěla zlomeninu pravého kyčelního kloubu s následnou operací, léčením, omezením pracovní neschopnosti a zvýšenými náklady na zajištění potřeb. Mezi úrazem, který žalobkyně utrpěla, a porušením povinností žalovaným je dána příčinná souvislost, kdy žalovaný jako vlastník pozemku parc. č. [číslo parcely] v k. ú. [adresa] měl dle vyhlášky č. 4/1997 Sb. provádět řádnou údržbu komunikací v souladu s plánem zimní údržby. Pokud se žalovaný rozhodl neudržovat předmětnou komunikaci a nevykonávat na ní zimní údržbu z důvodu dopravní bezvýznamnosti, měl povinnost upozornit na tuto skutečnost uživatele způsobem v místě obvyklém. K naplnění prevenční povinnost bylo na žalovaném, aby zajistil komunikaci takovým způsobem, aby na ní nedocházelo k vytékání dešťové vody ze svodu garáží a tím zabránil, aby v zimních měsících na komunikaci docházelo k tvorbě ledovky.

15. Odvolací soud rozhodoval o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 2. 2021, č. j. 9 C 21/2018-226, usnesením ze dne 23. 6. 2022, č. j. 17 Co 142/2021-262, kterým rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že závěry soudu prvního stupně opřené pouze o příslušná ustanovení občanského zákoníku nejsou správná. V daném případě byla zcela namístě aplikace zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, kdy vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o místu, kde došlo k úrazu žalobkyně, se jednalo o újmu na zdraví způsobenou závadami ve schůdnosti na komunikaci.

16. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odkázal na ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích upravující objektivní odpovědnost vlastníků (správců) komunikací za újmu způsobenou závadami ve sjízdnosti či schůdnosti komunikace, který je speciálním předpisem ve vztahu k obecnému právnímu předpisu, jímž je občanský zákoník. Zákon o pozemních komunikacích zakládá přísnou, tzv. objektivní, odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za újmy, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti. Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku nebude vyloučeno v případě újem vzniklých z neuspokojivého stavu komunikace, bude však nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích.

17. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení úplně a správně zjistil skutkový stav věci ohledně charakteru cesty vedoucí z vlakového nádraží v [adresa] přes kolejiště a následně podél garáží, kterou žalobkyně dne 31. 1. 2017 v odpoledních hodinách využila pro odchod z nádraží a na níž se jí stal úraz. Cesta se nachází na pozemku parc. č. [číslo parcely] k. ú. [adresa] který je dle tvrzení žalovaného součástí cyklostezky v [adresa] a nejedná se o místní komunikaci, o chodník určený pro pěší. Soudu prvního stupně bylo dále uloženo zabývat se tím, zda v daném případě došlo k naplnění pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s nimiž se pojí vznik objektivní odpovědnosti žalovaného jako vlastníka místní komunikace. Jestliže soud prvního stupně dospěje k závěru, že není dána objektivní odpovědnost žalovaného za újmu způsobenou závadou ve schůdnosti, přichází v úvahu aplikace občanského zákoníku, tzn. porušení obecné prevenční povinnosti žalovaným, porušení povinností při péči o stav komunikace (§ 2900 o. z., § 2901 o. z.). V neposlední řadě bylo soudu prvního stupně uloženo zabývat se otázkou spoluzavinění žalobkyně, tj. zda žalobkyně ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemohla výskyt nepředvídatelné změny ve schůdnosti komunikace předpokládat a účinně na ni reagovat či zda porušila obecnou prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě na jejím majetku či zdraví.

18. Soud prvního stupně vázán právním názorem soudu odvolacího v dalším řízení vyšel ze všech důkazů v průběhu řízení provedených, tj. z listinných důkazů ve spise založených, znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] o stanovení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění, jakož i z výslechu žalobkyně a svědků ([jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]), provedl dokazování spisem Magistrátu města [adresa], odborem dopravy, projektovou dokumentací k akci „Cyklistická stezka [adresa], [adresa]“ a doplnil svá dříve učiněná skutková zjištění o závěr, že komunikace, na níž se stal dne [datum] žalobkyni úraz, nepředstavovala závadu ve schůdnosti, jak je vymezena v ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, na daný případ se tento zákon nevztahuje a není tak naplněna podmínka vzniku objektivní odpovědnosti žalovaného jako vlastníka (správce) komunikace za újmu vzniklou žalobkyni[Anonymizováno]

19. Mezi účastníky nebylo sporu, že k úrazu žalobkyně došlo dne 31. 1. 2017 v odpoledních hodinách na komunikaci ve směru od vlakového nádraží v úseku poblíž garáží, která se nachází na pozemku parc. č. [číslo parcely] v k. ú. [adresa], který je ve výlučném vlastnictví žalovaného, údržbu komunikace provádí [právnická osoba] v souladu s plánem zimní údržby. Tvrzení žalovaného, že se jedná o cyklostezku, účelovou komunikaci pro smíšený provoz motorové a cyklistické dopravy kopírující stávající účelovou komunikaci pro příjezd vozidel ke garážím, neodporuje zjištěním soudu prvního stupně v souvislosti s doplněným dokazováním ohledně charakteru předmětné cesty. Za absurdní však soud prvního stupně považoval závěry žalovaného, že předmětná cesta není určena pro pěší, poněvadž slouží-li cesta k přístupu ke garážím, je logické, že se jedná o cestu, která musí sloužit i pěším. Pokud se žalovaný rozhodl neudržovat předmětnou cestu - komunikaci a nevykonávat na ní údržbu z důvodu dopravní bezvýznamnosti, měl povinnost upozornit na tuto skutečnost uživatele způsobem v místě obvyklém. K naplnění obecné prevenční povinnosti bylo na žalovaném, aby zajistil komunikaci takovým způsobem, aby na ní nedocházelo k vytékání dešťové vody ze svodů garáží, které ústily v době úrazu žalobkyně přímo na komunikaci. Právě v důsledku odtoku dešťové vody na komunikaci, vznikla situace, že dne 31. 1. 2017, kdy se teplota pohybovala těsně kolem 0C, došlo k zamrznutí kaluží dešťové vody na komunikaci, komunikace byla zasněžena, vrstva sněhu nejméně 10 cm - 15 cm způsobila neznatelnou ledovku. Mezi úrazem, který žalobkyně dne [datum] utrpěla, a porušením povinností žalovaného je dle závěru soudu prvního stupně dána příčinná souvislost, neboť žalovaný jako vlastník pozemku parc. č. [číslo parcely] v k. ú. [adresa] měl povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku. Tuto svou povinnost žalovaný nesplnil, a odpovídá proto za újmu vzniklou žalobkyni podle občanského zákoníku (§ 2900 o. z. a § 2901 o. z.).

20. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se pohybovala na cestě, která nebyla zakázaná, byla běžně užívaná a nebyla opatřena žádným značením. Na komunikaci kolem garáží, kde upadla, se pohybovala ve vhodném ustrojení, pod vysokou vrstvou sněhu byl led, který žalobkyně nemohla vidět, v důsledku toho uklouzla a způsobila si závažné zranění kyčelního kloubu, které si vyžádalo operaci a následnou pracovní neschopnost. Žalovaný měl povinnost udržovat komunikaci schůdnou a sjízdnou, na tuto svou povinnost rezignoval a nesplnil ji. Komunikace nebyla a není určena pouze pro jízdu, ale také pro chůzi, protože v daném místě nebyl vybudovaný žádný chodník. Žalobkyně prokázala, že jako zaměstnankyně Českých drah, a.s. disponuje oprávněním pro pohyb v kolejišti bez časového omezení.

21. Přesto soud prvního stupně shledal spoluzavinění žalobkyně na vzniklé újmě v rozsahu 50 %, spočívající v tom, že žalobkyně měla možnost po ukončení práce a odchodu z vlakového nádraží v [adresa] odejít cestou na [adresa] a pokračovat směrem k [adresa] domů. Žalobkyně však situaci chybně vyhodnotila, zvolila druhou nebezpečnější cestu. Měla respektovat nastalou změnu povětrnostních podmínek, přesto zvolila méně bezpečnou cestu, nevhodnou volbou cesty se na škodné události a vzniku újmy žalobkyně podílela v rozsahu 50 %, zavinění účastníků je tak rovné. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 252 694,50 Kč s příslušenstvím vycházeje ze znaleckého posudku podaného soudem ustanoveným znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] a ve zbývající částce 252 694,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

22. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který odvolací soud považuje za úplný a správný, a jeho podřazením pod ustanovení zákona o pozemních komunikacích i občanského zákoníku, považuje odvolací soud závěry prvoinstančního soudu za zcela správné a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu zabývající se danou problematikou.

23. V projednávaném případě již soud prvního stupně postupoval správně, pokud nejprve aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích vzhledem ke skutkovým zjištěním o místu, kde k úrazu žalobkyně dne 31. 1. 2017 došlo, poněvadž se jednalo dle tvrzení žalobkyně o újmu na zdraví způsobenou závadami ve schůdnosti komunikace. Zákon o pozemních komunikacích upravuje objektivní odpovědnost vlastníků (správců) komunikací za újmu způsobenou závadami ve sjízdnosti či schůdnosti komunikace, který je speciálním předpisem ve vztahu k obecnému právnímu předpisu, jímž je občanský zákoník.

24. Závadami ve schůdnosti pozemní komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010,[Anonymizováno]sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). Zásadně je třeba vycházet z toho, že objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za újmy způsobené závadou ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích je spojována s takovým stavem na komunikaci, který představuje závadu ve schůdnosti dle § 26 zákona. Závada ve schůdnosti je nepředvídatelnou, neočekávatelnou změnou ve schůdnosti komunikace způsobenou vnějšími vlivy, kterou chodec není schopen předvídat a účinně na ni reagovat.

25. Odvolací soud se shoduje se závěry soudu prvního stupně, že v daném případě se v době úrazu žalobkyně nevyskytovaly na komunikaci nacházející se na pozemku parc. č. [číslo parcely] v k. ú. [adresa] změny mající charakter závady ve schůdnosti, příčinou pádu žalobkyně s ohledem na souvislou vrstvu čerstvě nasněženého sněhu na komunikaci nebyla závada ve schůdnosti, jak je vymezena v zákoně o pozemních komunikacích a nenastupuje objektivní odpovědnost žalovaného jako vlastníka komunikace – pozemku.

26. Odvolací soud se ztotožňuje i s dalším postupem prvoinstančního soudu, který zkoumal podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného ve smyslu občanského zákoníku. Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků (správců) komunikací podle občanského zákoníku nebude vyloučeno v případě újem vzniklých z neuspokojivého stavu komunikace, bude však nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích. Z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinností vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Vznik obecné povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy vlastníka (správce) komunikace bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost, typicky se jedná o zanedbání (nekonání) pravidelné údržby či jiné péče o stav komunikace (§ 2901 o. z.) či případně vadné provedení údržby, které stav komunikace zhoršilo (§ 2900 o. z.).

27. V tomto směru soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný rezignoval na svou povinnost udržovat pozemek parc. č. [číslo parcely] v k. ú. [adresa], na němž se nachází předmětná komunikace, v takovém stavu, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku. Tuto svoji prevenční povinnost žalovaný nesplnil, neodstranil z komunikace sníh, nezajistil, aby svody dešťové vody z garáží neústily přímo na komunikaci a nedocházelo tím ke vzniku zmrazkových jevů. Pokud se žalovaný (z důvodu dopravní bezvýznamnosti) rozhodl na předmětné komunikaci neprovádět zimní údržbu, přestože je určena i pro pěší, měl povinnost na tuto skutečnost uživatele vhodným způsobem upozornit, což neučinil.

28. Při posuzování podmínek vzniku obecné odpovědnosti vlastníka komunikace však bude vždy přicházet v úvahu závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení újmy, bude-li prokázáno, že vznikla, případně se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností, které odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu § 2918 o. z. V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006 nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012). V tomto směru bude vždy povinností soudu důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, zda přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návakových látek apod.

29. Prvek předvídavosti chodce není samoúčelný, míra předvídavosti je odvozena právě od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá ustanovení § 2918 o. z. Požadavek, aby s obvyklou míru opatrnosti a pozornosti chodec zvážil, v jakém stavu se nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený či překvapivý.

30. V podmínkách projednávané věci má odvolací soud za to, že soud prvního stupně nepochybil, pokud uzavřel, že podíl žalobkyně na vzniklé újmě je v rozsahu 50%. Žalobkyně si dne 31. 1. 2017 při odchodu z vlakového nádraží vybrala pro ni méně bezpečnou cestu vzhledem k panujícím klimatickým podmínkám. Žalobkyně byla znalá místních poměrů, dobře věděla, že do místa jejího bydliště na [adresa] vedou z vlakového nádraží dvě cesty, jedna po udržované [adresa] a druhá přes kolejiště, po cyklostezce, podél garáží. Žalobkyně při patřičné obezřetnosti a opatrnosti, s ohledem na změnu povětrnostních podmínek, měla respektovat nastalou situaci a účinně na ni reagovat tím, že by pro odchod z nádraží použila k tomu [Anonymizováno] cestu ulicí [adresa] Pokud si žalobkyně ze dvou možných cest vybrala tu pro ni méně bezpečnou, soud prvního stupně dospěl v úvaze o spoluzpůsobení si újmy žalobkyní v rozsahu 50% ke správnému závěru, kdy bylo nadbytečné (s ohledem na místo pádu žalobkyně) zabývat se jejím oprávněním ke vstupu do kolejiště.

31. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a logicky a vypořádal se se všemi argumenty účastníků, které byly z pohledu uplatněných právních norem pro rozhodnutí ve věci významné, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na přiléhavé a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.

32. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve výroku IV o nákladech řízení, podle nichž žádnému z účastníků nebylo s ohledem na stejný poměr jejich úspěchu ve věci přiznáno právo na náhradu nákladů prvoinstančního řízení. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně ohledně aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení, neboť v daném případě byla žaloba v rozsahu 50% zamítnuta z důvodu neoprávněnosti (neexistence příčinné souvislosti o ohledem na spoluzavinění žalobkyně).

34. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 149 o. s. ř. ve výroku V, kdy zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit polovinu soudního poplatku ze žaloby ve výši 12 666 Kč, neboť žalobkyně, která byla ve věci úspěšná v rozsahu 50 %, je dle zákona o soudních poplatcích osvobozena.

35. Ve výroku VI odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 148 o. s. ř.) tak, že s ohledem na poměr úspěchu účastníků ve věci uložil každému z nich povinnost nahradit státu náklady řízení v rozsahu 50 %, tj. každému z nich částku 4 200 Kč představující znalečné vyplacené v průběhu prvoinstančního řízení, kdy žalovaný tuto svoji povinnost již splnil ze složené zálohy ve výši 5 000 Kč, z níž mu bude vrácena částka 800 Kč.

36. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř., podle nichž žádnému z účastníků nebylo s ohledem na poměr jejich úspěchu v odvolacím řízení přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.