17 Co 53/2024 - 637

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci žalobkyně: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] proti žalované: [jméno zainteresované společnosti] sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupená advokátem [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [adresa zástupce zainteresované společnosti] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [jméno zainteresované osoby], nar. [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [adresa zástupce zainteresované osoby] o určení vlastnického práva k odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2023, č. j. 5 C 155/2014-557 a proti doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 4. 2024, č.j. 5 C 155/2014-621 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího usnesení se potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobkyně – [Orgán veřejné moci] je vlastníkem pozemku p. č. [hodnota] o výměře 18 m, trvalý travní porost, zapsaného na LV [hodnota] katastrální území [adresa], zapsaného u [Orgán veřejné moci] (výrok I.), a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Doplňujícím usnesením byl uvedený rozsudek doplněn o výrok III., dle nějž je vedlejší účastník na straně žalované povinen nahradit žalobkyni náklady řízení společně a nerozdílně se žalovanou, a to ve výši a lhůtě uvedené ve výroku II. napadeného rozsudku.

2. Žalobkyně se určení svého vlastnictví k předmětnému pozemku domáhala s odůvodněním, že je jeho vlastníkem na základě konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 (dále jen „Dekret“), na základě usnesení soudu z dědického řízení však byla jako vlastník pozemku do katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Žalovaná namítala, že k právoplatné konfiskaci nikdy nedošlo a žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku jakožto jediný dědic po zůstaviteli [jméno FO] (dále jen „Zůstavitel“). Vedlejší účastník na straně žalované oznámil vstup do řízení podáním doručeným soudu dne 11. 5. 2020.

3. Soud I. stupně shledal svou pravomoc ve věci rozhodnout na základě čl. 22 bod 1 nařízení Rady ES č. 44/2001 (Brusel 1) ve spojení s § 68 zákona o mezinárodním právu soukromém (zákon č. 91/2012 Sb., dále jen „ZMPS“), a dále uvedl, že dle § 96 odstavec 1 ZMPS (pozn. zřejmě jde o písařskou chybu, správně mělo být uvedeno § 69 odstavec 1 ZMPS) je rozhodným právem právo české.

4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že Zůstavitel byl vlastníkem předmětného pozemku od [datum]. Vyhláškou [Orgán veřejné moci] z 31. 7. 1945 č. j. [spisová značka]. byl Zůstavitel označen podle § 1 odst. 1 Dekretu za osobu německé národnosti. Proti vyhlášce, jíž byl označen za osobu německé národnosti, se Zůstavitel bránil stížností, rozhodnutím Zemského národního výboru v Brně č. j. [spisová značka] ze dne 16. 1. 1946 jeho stížnosti nebylo vyhověno, s tím, že byly splněny zákonné předpoklady konfiskace. Stížnost Zůstavitele proti rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně byla zamítnuta rozsudkem Správního soudu ze dne 21. 11. 1951, mj. s tím, že konfiskace zemědělského majetku dle Dekretu nastává ex lege. Vlastnické právo žalobkyně nebylo v pozemkových knihách ani v katastru nemovitostí zapsáno, do knihovní vložky byla u předmětného pozemku poznamenána dne 28. 7. 1945 národní správa podle § 15 dekretu prezidenta republiky z 19. 5. 1945, na základě výměru [Orgán veřejné moci] z 26. 6. 1945, a dne 8. 7. 1948 bylo k oznámení [Orgán veřejné moci] poznamenáno dle § 3 zákona č. 329/20 Sb. zamýšlené převzetí; národní správa podle výměru [Orgán veřejné moci] z 26. 6. 1945 byla u předmětného pozemku zapsána i do katastru nemovitostí. Žalovaná byla jediným dědicem veškerého majetku po Zůstaviteli, vlastnické právo žalované k předmětnému pozemku bylo zapsáno do katastru nemovitostí na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 27 D 2010/201224 ze dne 1. 2. 2013 (v právní moci dne 11. 2. 2013), vydaného v rámci řízení o dědictví po Zůstaviteli, když jím bylo potvrzeno dědictví žalované jako závětního dědice. Soud dále uvedl, že dopisem ze dne 12. 7. 1945, adresovaným správě velkostatku ve [adresa], a potvrzením [Orgán veřejné moci] ze dne [datum] bylo prokázáno, že Zůstavitel byl národnosti lichtenštejnské. Soud vzal též za prokázané, že v jiném soudním sporu (vedeném u Okresního-soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 70/2014) bylo vyhověno žalobě podané žalobkyní proti žalované se shodným právním odůvodněním (ohledně jiného pozemku).

5. Uvedená skutková zjištění považoval soud I. stupně pro své rozhodnutí za dostatečná, z dalších provedených důkazů nezjistil žádné relevantní skutečnosti, některé důkazní návrhy zamítl jako nadbytečné.

6. Soud shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť požadovaným určením bude dán do souladu stav zapsaný v katastru nemovitostí se stavem právním, když nyní je u předmětného pozemku zapsáno vlastnické právo osoby, která není jeho vlastníkem. Žaloba na určení vlastnického práva je způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky (srov. rozsudek Nejv. soudu ČR ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 646/2009).

7. Soud dospěl k závěru, že na žalobkyni přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku ze Zůstavitele ke dni 23.6.1945, kdy nabyl účinnosti Dekret, neboť z § 1 odst. 1 Dekretu je zřejmé, že konfiskovaný majetek přecházel na československý stát dnem účinnosti Dekretu. Konfiskace majetku byla dovršena konfiskačním výměrem, který vymezoval nemovitosti dotčené Dekretem, aniž by však dle judikatury (rozhodnutí Nejv. soudu ČR ze dne 24. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) muselo dojít k intabulaci. Otázkou konfiskace majetku podle Dekretu se opakovaně zabýval i Ústavní soud, např. dle nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, chce-li dnešní soud hodnotit události, které se staly před více než půl stoletím, nemůže odhlédnout od dobových souvislostí válečného a poválečného období, které podmiňovaly konfiskační praxi československých orgánů po skončení nacistické okupace. I když konfiskace v období od května 1945 do února 1948 byla ovlivněna zvláštnostmi poválečného období, probíhala v relativně demokratických podmínkách pluralitní demokracie a za dodržení elementární právní garance umožňující dospět ke spravedlivému rozhodnutí. Dle Stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚSst. 21/05 (dále jen „Stanovisko Pl. ÚS – st. 21/05“) konfiskace podle Dekretu byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska případných vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. V restitučních zákonech vydávaných po roce 1989 zákonodárce vyjádřil vůli k nápravě těch křivd, k nimž došlo v letech 1948-1989, nikoliv křivd jiných, tato vůle státu byla následně vymezená restitučními zákony a jen v rámci rozsahu těchto zákonů je náprava přípustná. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 89/94 uvedl Ústavní soud, že pokud k vydání správního rozhodnutí došlo podle § 3 odst. 2 Dekretu, a alespoň v některých případech byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska Dekretu „kategorizován“, tak i tam, kde rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebylo vydáno nebo nebylo zapsáno v pozemkové knize, byl dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku na stát ze zákona. Ve vztahu k předmětnému pozemku tedy ačkoliv nebylo prokázáno vydání správního rozhodnutí o jeho konfiskaci, byla vydána jiná správní rozhodnutí, která jednak označila Zůstavitele za osobu, na kterou se vztahoval Dekret, a jednak bylo rozhodnuto o konfiskaci jiného majetku Zůstavitele. Proto došlo ke konfiskaci i dalšího majetku a přechodu na stát ze zákona. Skutečnost, že stát si byl vědom přechodu, je zřejmá i ze zápisu národní správy v pozemkové knize. Není významné, že provedení konfiskace nebylo vyznačeno v pozemkových knihách či následně v katastru nemovitostí, ani že Zůstavitel učinil ve prospěch žalované závěť a žalovaná byla následně v rámci projednání dědictví po Zůstaviteli zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti. Mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné, oproti tomu u aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti. V daném případě rozhodnutí o konfiskaci majetku Zůstavitele byla vydána příslušnými státními orgány v rámci jejich pravomoci, a to, že tato rozhodnutí jsou pravomocná a vykonatelná, lze dovodit i z toho, že rozhodnutí byla Zůstaviteli doručena a Zůstavitel proti nim podal opravné prostředky. Dle judikatury Ústavního soudu mohl soud splnění podmínek pro konfiskaci majetku podle Dekretu posuzovat sám jen tehdy, pokud by konfiskační výměry byly vydány až po 25. 2. 1948, což zde naplněno nebylo. Navíc dle usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II ÚS 155/03, právním důvodem konfiskace je samotný Dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí – konfiskační výměry. K námitce nedostatku aktivní legitimace soud uvedl, že žaloba byla podána Českou republikou, která je zastupována [Orgán veřejné moci] v souladu s § 10 a § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Ohledně pravomoci soudu k řízení o žalobě na určení vlastnictví soud odkázal na § 7 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 80 o.s.ř. K námitce, že v dané věci nelze aplikovat Stanovisko Pl. ÚS – st. 21/05, soud zopakoval, že k zániku vlastnického práva v daném případě došlo před 25. únorem 1948, uvedl, že nesdílí názor žalované, že nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, které by se týkalo předmětného pozemku, odkázal nicméně i na argumentaci, že k přechodu vlastnického práva na žalobkyni došlo i v případě, že ohledně konkrétní nemovitosti nebylo vydáno správní rozhodnutí. Protože k přechodu vlastnického práva došlo ke dni účinnosti Dekretu, pozemek neměl být předmětem dědického řízení po Zůstaviteli, který zemřel dne [datum]. Procesní námitky žalované soud považoval za nedůvodné, žalovaná měla možnost se k žalobě vyjádřit, čehož i opakovaně využila.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 10 úkonů (podání žaloby, vyjádření ze 14.7.2017, odvolání ze dne 12.3.2021 proti usnesení č.j. 5 C 155/2014-295, vyjádření ze dne 30.11.2021, podání ze dne 12.12.2022, účast u jednání dne 13.3.2023, vyjádření z 13.4.2023, účast na jednání dne 19.7.2023, 30.8.2023 a 7.9.2023). Povinnost k náhradě těchto nákladů uložil žalované, následně rozhodl i o povinnosti vedlejšího účastníka na straně žalované k náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně se žalovanou, rovněž podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi nebylo o nákladech rozhodnuto v původním rozsudku, rozhodl o nich soud I. stupně doplňujícím usnesením vydaným dle § 166 odst. 1 o.s.ř.

9. Proti všem výrokům rozsudku i proti doplňujícímu usnesení podala odvolání žalovaná i vedlejší účastník na straně žalované. Odvolatelé uvedli, že předmětný pozemek nemohl být zkonfiskován na základě Dekretu, jelikož Zůstavitel byl cizincem a hlavou cizího státu, a jeho majetek, včetně majetku soukromého, byl a je chráněn imunitou hlavy státu ve smyslu mezinárodního práva, což způsobuje nicotnost konfiskačního aktu. Neexistuje žádný nabývací titul státu k předmětnému pozemku, rozhodnuto bylo na základě prosté kopie vyhlášky [Orgán veřejné moci] ze dne 31. 7. 1945 (dále jen „Text“), dle které měl být Zůstaviteli konfiskován blíže nespecifikovaný majetek na území [adresa]. Tento Text je nicotný a nemůže vyvolávat žádné právní následky. Použití Stanoviska Pl. ÚS – st. 21/05 je nepřiléhavé, chybné a diskriminační, Stanovisko nelze použít na ochranu práv státu, neboť směřuje na ochranu práv třetích osob nabytých v dobré víře. V roce 2023 došlo k odnětí vlastnických práv žalované na základě Dekretu a domnělého etnického původu Zůstavitele, jde o přímou diskriminaci na základě etnického původu, což je v rozporu s Listinou základních práv a svobod („LZPS“), Evropskou úmluvou na ochranu lidských práv („EÚLP“) a Úmluvou OSN pro zamezení všech forem rasové diskriminace („Úmluva OSN“). Napadený rozsudek je založen na nesprávných skutkových zjištěních, nesprávném právním posouzení, a byl vydán po závažných procesních chybách. Věc nespadá do pravomoci civilních soudů dle § 7 o.s.ř., neboť ze znění Dekretu vyplývá, že prohlásit vlastnictví státu k majetku, o kterém se stát domnívá, že spadá do působnosti Dekretu, mohou jen správní orgány tam uvedené, soud není oprávněn rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci majetku nahrazovat. Nejvyšší soud již svým rozsudkem sp. zn. 24 Cdo 3774/2020 z 24. 6. 2021 rozhodl, že Text, a tím méně Dekret, nepředstavují vlastnický titul státu k jakékoli nemovitosti pro svou nejasnost a neurčitost. Důvodem nedostatku pravomoci (civilního soudu i správního orgánu) je ochrana z titulu imunity hlavy cizího státu. Soud námitku nedostatku pravomoci zamítl usnesením č.j. 5 C 155/2014-488 ze dne 12. 5. 2023, neodůvodnil však svou pravomoc deklarovat konfiskaci určité nemovitosti. Dle soudu byl Zůstavitel z hlediska Dekretu „kategorizován“, tj. označen za Němce, jemuž je konfiskován veškerý majetek, obdobný postup soudů vůči soukromým osobám však ESLP shledal nepřijatelným a porušujícím EÚLP (rozsudek Nešić proti Černá Hora ze dne 9. 6. 2020, stížnost č. 12131/18, dle nějž zbavení vlastnických práv s odkazem na samotnou existenci zákona je v rozporu s podmínkou zákonnosti zásahu do majetkových práv stanovenou v čl. 1 Protokolu č. 1 k EÚLP). Dle judikatury ze 40. let 20. století (rozhodnutí R II 172/46 ze dne 5. 2. 1947 a rozhodnutí sp. zn. R II 121/46 ze dne 26. 11. 1946) byly civilní soudy oprávněny nepřihlížet ke správním aktům o konfiskaci, které považovaly za vadné, tato judikatura navíc zakazuje civilním soudům nahradit neexistující správní akty vlastními rozhodnutími. Závěr soudu, že předmětný pozemek byl konfiskován ex lege na základě Dekretu, je nesprávný, z Dekretu je zřejmé, že pro konkretizaci, který majetek má být konfiskován, je třeba vydat příslušný správní akt. Konfiskace dle Dekretu představovala dvoustupňový proces, což vyplývá z rozh. Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98 a II. ÚS 70/99, i z judikatury Nejv. soudu (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 683/2002 z 28. 5. 2003). Bez správních aktů by zůstalo nejasné, který majetek byl konfiskován, a který ne. Proto je vždy nutné zkoumat, zda byly provedeny oba nezbytné kroky k zahájení konfiskace majetku. Příslušné správní rozhodnutí muselo vymezit jak osobu stiženou konfiskací, tak konfiskovaný majetek (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99), domněnka konfiskace podle „kategorizace“ nesplňuje tyto požadavky konkrétnosti. Dekret pojem „kategorizace“ neznal, soud se opírá o usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94, usnesení Ústavního soudu však nejsou závazná. Text nebyl Zůstaviteli nikdy doručen, což namítal Zůstavitel v odvolacím řízení před Zemským národním výborem v Brně, a byl to jeden z důvodů, pro něž Správní soud v Bratislavě před rokem 1948 navrhoval zrušení Textu. Soud se nevypořádal ani s nicotností Textu z důvodu neexistence [Orgán veřejné moci] k 31. 7. 1945 a z důvodu, že se předmětná nemovitost nacházela mimo hranice obvodu [Orgán veřejné moci], Text se netýká nemovitostí v obvodu Prahy 10. Text se měl týkat nemovitostí ve více okresech, tedy věc spadala do věcné příslušnosti zemského úřadu. Soud odmítl přezkoumat v plné jurisdikci, zda vlastnictví Zůstavitele k předmětné nemovitosti zaniklo, a dává Dekretu právní účinky, které nikdy neměl. Kategorizace Zůstavitele jako osoby německé národnosti je v rozporu se skutkovým zjištěním, že Zůstavitel byl národnosti lichtenštejnské. Soud se nevypořádal s tvrzením, že žalovaná předmětný pozemek drží a užívá, naopak stát jej nikdy nedržel, ohledně držby soud neprovedl navržené důkazy bez bližšího odůvodnění. Záznam o národní správě předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí je zjevnou chybou, dle usnesení Nejv. soudu sp. zn. 28 Cdo 2184/2006 ze dne 27. 9. 2006 neznamená zavedení národní správy odnětí vlastnictví, poznámka národní správy v evidenci pozemkových knih neznamená ani faktické převzetí držby. K převzetí ani dojít nemohlo z důvodu imunity Zůstavitele jako hlavy státu (rationae personae) dle mezinárodního obyčejového práva (toto pojetí imunity se odráží i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku, v judikatuře Mezinárodního soudního dvora a v § 7 ZMPS), a § 100 zákona č. 8/1928 Sb. zakazoval výkon rozhodnutí vůči osobě, která je exteritoriální. Dle mezinárodního práva chrání exekuční imunita hlavu státu před veškerými rozhodnutími přijatými orgány veřejné moci, což je reflektováno v judikatuře (např. rozhodnutí belgického soudu ve věci Mobutu v. SA Cotoni ze dne 29. 12. 1988, a další rozhodnutí), je bezpředmětné, zda panovník cizího státu jedná při výkonu veřejné moci nebo jako soukromá osoba. Podle § 135 odst. 2 o.s.ř. pokud správní orgán rozhodne o předběžné otázce, soud z tohoto rozhodnutí vychází, tedy správním rozhodnutím se má zabývat, ale je povinen je přezkoumat v plné pravomoci. Soud zbavil žalované jejich vlastnických práv postupem, který nebyl v souladu se zákonem, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 EÚLP a článkem 1 Protokolu č. 1 k EÚLP. Lichtenštejnský knížecí rod je po staletí nepřetržitě zapsaným knihovním vlastníkem předmětné nemovitosti, užíval vlastnické právo k předmětné nemovitosti nerušeně po celá staletí, vlastnické právo žalované k veškerému majetku Zůstavitele bylo potvrzeno rozhodnutím, jímž byla prohlášena za jediného dědice po Zůstaviteli. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz o svém vlastnickém právu k předmětné nemovitosti, nikdy nevykonávala žádná práva k nemovitosti ani o ni neprojevila zájem. Dekret je v rozporu s českým ústavním a s mezinárodním právem, extenzivní použití Dekretu je neslučitelné s mezinárodními smlouvami, včetně EÚLP. Žalovaní nemají proti žalobě standardní procesní prostředky obrany z důvodu aplikace Stanoviska Pl. ÚS - st. 21/05. Lichtenštejnské knížectví z tohoto důvodu podalo mezivládní stížnost k ESLP (projednávanou pod č. [spisová značka]). Podle mezinárodního práva nesmí být majetek cizinců odňat bez náhrady, což byl obyčejový zákaz ukotvený v mezinárodním pořádku již před rokem 1945, jejž uznal i žalující stát (viz z novelizace zákona ze dne 8. dubna 1920, kterou byl upraven § 9 zákona č. 215/1919 Sb., určující podmínky pro náhradu za majetek zabraný státem během první pozemkové reformy). I po 2. světové válce si žalobkyně byla vědoma protiprávnosti nekompenzovaného odebrání majetku cizích státních příslušníků, proto uzavřela různé mezinárodní smlouvy o odškodnění se státy, jejichž občané byli odebráním majetku poškozeni, s výjimkou Lichtenštejnského knížectví, což je diskriminační. Soud I. stupně věc posoudil v rozporu se zákazem diskriminace i s právem na soukromí, rodinný život, čest, důstojnost a dobrou pověst Zůstavitele a vedlejšího účastníka, porušil jejich právo určit si národnost a nebýt znevýhodněn pro svoji národnost. Zůstavitel i další Lichtenštejnové byli členové neutrálního národa a oběti nacistické politiky a nátlaku, jestliže dle soudu byl Zůstavitel pro potřeby Dekretu kategorizován jako Němec, je to pro rodinu vedlejšího účastníka dehonestující. Předmětná Nemovitost je pravomocně potvrzena jako součást dědictví po Zůstaviteli, následné zpochybnění dědictví je nezákonný a nepřiměřený zásah do práv chráněných čl. 8 EÚLP. Výkon volného pohybu kapitálu se stal předmětem volného uvážení žalobkyně, zda proti žalované podá žalobu, postup státu nesleduje žádný legitimní veřejný záměr. Žalovaná a vedlejší účastník proto navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek i doplňující usnesení zrušil a řízení zastavil, eventuálně aby rozsudek a doplňující usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně k odvolání uvedla, že se ztotožňuje s rozhodnutím nalézacího soudu. Odvolací důvody nemají oporu ani v zákoně, ani v konstantní judikatuře. Námitku nedostatku pravomoci soud zamítl usnesením č.j. 5 C 155/2014-488 ze dne 12.05.2023, proti němuž strana žalovaná podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl dne 10.10.2023 usnesením sp. zn. I. ÚS 2168/23 jako nepřípustnou. Konfiskace veškerého majetku Zůstavitele na území dnešní České republiky dle Dekretu je právní skutečností, která byla aprobována rozhodnutími jak ve správním, tak v soudním řízení (viz např. rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě ze dne 21.1.1951 č. 138/46-5) a proces konfiskace nemůže být předmětem přezkumu ani správních orgánů, ani soudů ať již správních nebo civilních. Žalobkyně se v této věci domáhá deklaratorního určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, což nepředstavuje ani aplikaci Dekretu, ani vydání správního rozhodnutí. K vydání deklaratorního rozsudku o určení vlastnického práva jsou oprávněny civilní soudy. Rozhodnutí Nejv. soudu č.j. 24 Cdo 3774/2020-242 je pro tuto věc i pro námitku nedostatku pravomoci nevýznamné, když Nejvyšší soud v něm otázku nabytí vlastnického práva neřešil, ale zabýval se toliko formálními náležitostmi předepsanými katastrálním zákonem, přičemž zdůraznil, že případný nesoulad mezi nesprávným zápisem v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem lze odstranit jen skrze podání určovací žaloby. Podstatou konfiskace dle Dekretu byl přechod veškerého majetku konfiskací dotčeného subjektu na stát ex lege. Na vznik a existenci vlastnického práva státu nabytého konfiskací neměl žádný dopad trvající zápis původního vlastníka majetku v pozemkové knize. Žalobkyně o svém vlastnickém právu k předmětnému pozemku nikdy nepochybovala, důvod k obraně jejího vlastnického práva založil až zápis žalované coby vlastníka předmětné nemovitosti do katastru, provedený na základě rozhodnutí o potvrzení dědictví žalované po Zůstaviteli (rozhodnutí č.j. 27 D 2010/2012-24 ze dne 01.02.2013). Takové rozhodnutí je však závazné pouze pro účastníky dědického řízení, ostatní subjekty jsou oprávněny, jsou-li účinky takového rozhodnutí dotčena jejich práva, se zákonnými prostředky bránit. Jestliže se tedy žalobkyně, která nebyla účastníkem dědického řízení, dozvěděla, že žalovaná byla zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti z titulu právního nástupnictví po Zůstaviteli, nezbylo jí, než se proti tomu bránit podanou žalobou. Jelikož Zůstaviteli žádné právo k žádnému majetku na území České republiky, resp. jejího právního předchůdce, ke dni úmrtí nesvědčilo, zápis vlastnického práva žalované k předmětné nemovitosti je v rozporu s právem. V katastru nemovitostí není zapsán jako vlastník vedlejší účastník, ale žalovaná, tudíž předmětná nemovitost nemůže být ani teoreticky soukromým majetkem „hlavy cizího státu“. Nadto na soukromý majetek hlavy cizího státu se jurisdikční ani exekuční imunita hlavy státu nevztahuje. Žalobkyně poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2860/19 ze dne 22.04.2020, v němž Ústavní soud řešil postavení lichtenštejnské hlavy státu jako účastníka občanskoprávního řízení v České republice, a zdůraznila, že vedlejší účastník do tohoto řízení vstoupil o své vlastní vůli. Na podporu svých tvrzení o konfiskaci předmětné nemovitosti žalobkyně poukázala na následující judikaturu a právní předpisy: zákon č. 47/1927 Sb., o sčítání lidu (zejména § 5 a § 6), Dekret (zejména § 1 odst. 1) písm. a), § 2), vládní nařízení č. 8/1927, o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (zejména § 7 odst. 1 a 2), vládní nařízení č. 86/1930 Sb., o sčítání lidu v roce 1930 (pří sčítání lidu v roce 1930 se národnost zapisovala zpravidla podle mateřského jazyka, jinou národnost bylo možné zapsat pouze tehdy, jestliže sčítaná osoba nemluvila mateřským jazykem ani ve své rodině ani v domácnosti a úplně neovládala řeč oné národnosti), nález Nejvyššího správního soudu sp. zn. 337/45 (o příslušnosti k vydání deklaratorního rozhodnutí o národnosti německé či maďarské, jejíž majetek se konfiskuje podle § 1 písm. a) Dekretu, právních účincích konfiskace a potřebě či nepotřebě vydání individualizovaného správního rozhodnutí), nález Nejvyššího správního soudu sp. zn. 345/46 (vysvětlující pojem „německý národ“), rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 40/92 (v případě konfiskace nemovitého majetku podle Dekretu měla i intabulace ráz pouze deklaratorní a nepředstavovala dovršení přechodu vlastnického práva), rozsudek Nejvyššího soudu Československa sp. zn. R II 28/28 (k otázce postavení [jméno FO] jako soukromého pozemkového vlastníka). Na konfiskaci nemovitého majetku Zůstavitele je třeba nahlížet dle práva platného v době, kdy k ní došlo (23. 6. 1945). Ke dni 23. 6. 1945 ještě nebyla podepsána Charta OSN ani jiné mezinárodní smlouvy z oblasti lidských práv, proto závazky ČR vyplývající z mezinárodních smluv, které pro Československo vstoupily v platnost po 23. 6. 1945, nejsou k uvedenému datu relevantní. Ke stejnému závěru došel Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (dále jen „MSD“) ve věci, v níž právě na základě omezení rationae temporis neuspělo Lichtenštejnské knížectví v roce 2005 se svou žalobou proti Německu (šlo o kauzu obrazu „[podezřelý výraz]“, MSD uvedl, že řízení se týká událostí, jež mají svůj původ ve zvláštních opatřeních přijatých Československem v roce 1945, která vedla ke konfiskaci majetku vlastněného některými lichtenštejnskými občany, včetně Zůstavitele, tedy zdroj nebo opravdový důvod sporu spočívá ve vypořádací dohodě a Benešových dekretech, z hlediska mezinárodního práva lze tedy tuto věc posuzovat pouze na základě jeho pravidel platných k 23. 6. 1945). Ze strany žalované dochází k nepochopení pojmu „národnost“, když Dekret rozlišuje mezi pojmem národnost a státní příslušnost, a definuje v § 2 odst. 1, koho lze považovat za osoby německé a maďarské národnosti. Právní konstrukce Dekretu se nedotýkala tehdy platných pravidel mezinárodního obyčejového práva upravujících státní příslušnost. Majetek byl konfiskován Zůstaviteli jako soukromé vlastnictví, nikoliv jako majetek suveréna (viz např. nález Správního soudu č. 138/46-5 ze dne 21. 11. 1951), k obsahu mezinárodního obyčejového práva platného ke dni 23. 6. 1945 se vyjádřil nedlouho po konfiskaci [tituly před jménem] [jméno FO] ([jméno FO] nepožívá pro své nemovité vlastnictví v tuzemsku exteritoriality a jest v tom směru postaven na roveň každému jinému cizinci…), o postavení Zůstavitele (resp. jeho právního předchůdce) ohledně jeho majetku v právním řádu Československa rozhodoval i tehdejší Nejvyšší soud v rozsudku R II 28/1928 (majetek měl povahu majetku soukromoprávního a podléhal obecnému zákonodárství). Konfiskací soukromého majetku Zůstavitele podle Dekretu nebyla porušena pravidla mezinárodního obyčejového práva upravující jurisdikční imunity hlav státu, ani imunita cizího státu jako takového. Opatření přijatá prostřednictvím dekretů prezidenta republiky představovala výkon svrchované legislativní pravomoci československého zákonodárce vůči nemovitostem nacházejícím se na území vlastního státu, dekrety měly povahu legislativního opatření válečného či poválečného, vedeného přesvědčením o nezbytnosti náhrady či alespoň zmírnění škod způsobených nacistickým režimem a válečnými událostmi, nejednalo se o opatření trestněprávní. Imunitou je chráněn pouze státní majetek, který se nachází na území jiného státu a je používán nebo určen k užívání při výkonu veřejných, vrchnostenských funkcí. K námitkám ohledně nicotnosti Textu a neexistence orgánu, který jej měl vydat, se žalobkyně ztotožňuje s napadeným rozsudkem a odkazuje na konstantní judikaturu, která otázku „konfiskačních“ vyhlášek vyřešila. Nadto je námitka irelevantní pro rozhodnutí ve věci, kterou není přezkum konfiskace. Řada odvolacích námitek byla vyřešena též rozhodnutími v obdobném sporu vedeném před Okresním soudem pro Prahu - východ pod sp. zn. 20 C 70/2014. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. V průběhu odvolacího řízení dále strana žalovaná navrhla, aby odvolací soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžnou otázku (6 dílčích předběžných otázek), neboť uplatněný nárok nemá oporu v platném právu ČR a je v rozporu s právem EU, zejména s čl. 63 Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“), který zaručuje svobodný pohyb kapitálu. Žalobkyně žalobou v této věci požaduje, aby bylo pravomocné rozhodnutí soudu z řízení o dědictví a pravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu přezkoumáno podle etnických kritérií, což je v rozporu se zákazem diskriminace. Pohyb kapitálu tak byl svévolně podroben dodatečnému nesouhlasu a přezkumu soudu, aplikace § 1 odst. 2 Dekretu je neslučitelná se zákazem diskriminace a zásadou rovnosti před zákonem. Žalobkyně se domáhá, aby soud odňal žalované její vlastnické právo k nemovitosti, aniž by přezkoumal vlastnické právo žalované v plné jurisdikci z důvodu aplikace Stanoviska Pl. ÚS – st. 21/05 a § 135 odst. 2 o.s.ř. To je v rozporu s vnitrostátním právem, se zásadou rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 6 EÚLP a čl. 47 Listiny základních práv EU (dále jen „LZPEU“), neboť žalovaná nemá možnost prokázat v řízení své vlastnické právo, přestože jí zápis v katastru zakládá domněnku vlastnictví dle § 980 odst. 2 o.z. Soud nezkoumal, komu svědčí vlastnické právo k nemovitosti, z důvodu nepravdivého a nepodloženého tvrzení žalobkyně, že předmětnou nemovitost po mnohá desetiletí drží. Jde o diskriminaci žalované strany na základě občanství, když vnitrostátní restituční zákony dávaly možnost žádat o navrácení majetku pouze občanům ČR. Dědická práva jsou dle EÚLP chráněna jako aspekt rodinného života a nelze do nich svévolně zasahovat. Ve věci je dána časová působnost práva EU, neboť žaloba byla podána až v roce 2014, datum nabytí účinnosti Dekretu je nerozhodné, když je zřejmé, že v minulosti Dekret vůči předmětné nemovitosti nebyl použit. Věc nemůže být vyjmuta z pravomoci SDEU, protože jinak by každý obyvatel členského státu EU byl vystaven obdobnému přezkumu nabytí svého majetku, což by odrazovalo od pohybu kapitálu. SDEU opakovaně judikoval, že má pravomoc přezkoumávat slučitelnost budoucích účinků situace, která vznikla před přistoupením, s unijním právem (např. věc X v. Finská republika, C-318/13, věci Milivojevič, C630/17, věc Ciola, C-224/97 nebo Danisco Sugar AB, C-27/96). Rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí návrhu na podání předběžné otázky s odkazem na nedostatek časové působnosti bylo nesprávné a odvolací soud by měl položit SDEU následující předběžné otázky: 1) Mají být články 18 SFEU a 63 SFEU a následující vykládány v tom smyslu, že skutečnost, že žalovaná musí v případě převodů zemědělských, lesních a jiných nemovitostí podstoupit po pravomocném rozhodnutí soudu potvrzujícího dědictví a po zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí přezkumné řízení, zahájené s cílem zbavit těchto rozhodnutí účinků, které provádí žalobkyně a/nebo soud podle čl. 1 odst. 2 Dekretu, tak jako v projednávaném případě, představuje porušení práva EU podle čl. 63 odst. 1 SFEU? 2) Mají být článek 18 SFEU a články 63 a násl. SFEU ve spojení s článkem 47 LZPEU vykládány v tom smyslu, že skutečnost, že žalovaná musí v případě převodů zemědělských, lesních a jiných nemovitých pozemků podstoupit druh přezkumného řízení, zahájené s cílem zbavit účinků pravomocné rozhodnutí soudu a katastrálního úřadu potvrzující dědictví žalované, přičemž zároveň soud zbavuje možnosti přezkoumat pohyb kapitálu děděním v plné pravomoci, jak to v projednávané věci navrhuje žalobkyně, znamená porušení práva EU podle čl. 63 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 47 LZPEU? 3) Mají být článek 18 SFEU a článek 63 a násl. SFEU ve spojení s článkem 47 LZPEU vykládány v tom smyslu, že skutečnost, že žalovaná musí v případě přechodů zemědělských, lesních a jiných nemovitých pozemků podstoupit určitý druh přezkumného řízení, zahájené s cílem zbavit účinků pravomocné rozhodnutí soudu a katastrálního úřadu potvrzující dědictví žalované, přičemž zároveň zbavuje soud plné pravomoci posoudit obranu žalované, jak to navrhuje v projednávané věci žalující státní úřad, znamená porušení práva EU podle čl. 63 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 47 LZPEU ? 4) Mají být článek 18 SFEU a článek 63 a následující SFEU, ve spojení se samostatnými články 20 a 21 LZPEU případně v jejich spojení s článkem 47 LZPEU, vykládány v tom smyslu, že skutečnost, že žalovaná musí v případě přechodu zemědělských, lesních a jiných nemovitých pozemků, podstoupit - z důvodu žalobkyní tvrzené německé etnicity právního předchůdce žalované - druh přezkumného řízení, zahájené s cílem zbavit účinků pravomocné rozhodnutí soudu a katastrálního úřadu potvrzující dědictví žalované, přičemž zároveň zbavuje soud plné pravomoci posoudit, zda právní předchůdce žalované německé národnosti byl či nikoliv, jak to v projednávané věci učinila žalobkyně a navrhuje totéž soudu, znamená porušení unijního práva podle čl. 63 odst. 1 SFEU ve spojení s články 20 a 21 samostatně a v jejich spojení s článkem 47 LZPEU? 5) Mají být článek 18 SFEU a článek 63 a násl. SFEU, ve spojení s články 20 a 21 LZPEU, i ve spojení s článkem 47 LZPEU, vykládány v tom smyslu, že skutečnost, že žalovaná musí v případě přechodu zemědělských, lesních a jiných nemovitých pozemků podstoupit - z důvodu nedostatku státního občanství České republiky - druh řízení, zahájené s cílem zbavit účinků pravomocné rozhodnutí soudu a katastrálního úřadu potvrzující dědictví žalované, přičemž zbavuje soud v tomto řízení plné pravomoci posoudit obranu žalované, jak to v projednávané věci učinila žalobkyně a navrhuje totéž soudu, znamená porušení práva EU podle čl. 63 odst. 1 SFEU ve spojení s články 20 a 21 LZPEU samostatně a ve spojení s článkem 47 LZPEU? 6) Mají být článek 18 SFEU a článek 63 a následující SFEU, ve spojení s článkem 33 LZPEU vykládány v tom smyslu, že skutečnost, že se žalovaná musí v případě přechodu zemědělských, lesních a jiných nemovitých pozemků, podrobit přezkumnému řízení, které zahájila žalobkyně z důvodu vlastního určení národnosti právního předchůdce žalované (navíc provedeného žalobkyní v rozporu s vůlí tohoto předchůdce) a které neaprobuje potvrzení dědictví pravomocným rozhodnutím soudu a katastrálního úřadu s odkazem na § 1(2) Dekretu, znamená porušení práva EU podle čl. 63 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 33 LZPEU samostatně a/nebo ve spojení s články 20 a 21 LZPEU?

12. Žalobkyně odkázala na svá vyjádření k návrhu na položení předběžné otázky učiněná v řízení před soudem I. stupně a navrhla, aby odvolací soud návrh na podání předběžné otázky zamítl.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) při nařízeném jednání, a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.

14. Odvolací soud předně neshledal důvodnými námitky nedostatku pravomoci soudu rozhodovat o podané žalobě v občanskoprávním řízení. Věcně správné bylo rozhodnutí soudu I. stupně č.j. 5 C 155/2014-488 ze dne 12. 5. 2023, jímž byla námitka nedostatku pravomoci zamítnuta.

15. V posuzovaném případě se jedná o žalobu o určení vlastnického práva k nemovité věci, o níž soudy v občanskoprávním řízení rozhodují na základě § 7 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 80 písm. c) o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2014). Rozhodnutí soudu v tomto řízení je pouze deklaratorní, tedy soud právní vztahy k nemovité věci svým rozhodnutím nezakládá (ani nemění či neruší), ale jeho rozhodnutí vychází ze skutečností, jež založily vznik, změnu, případně zánik práv v minulosti, před vydáním soudního rozhodnutí. Předmětem tohoto řízení nebylo rozhodnout o konfiskaci, nahradit správní rozhodnutí, ani nově projednat věc, o níž již bylo rozhodnuto správním orgánem. Pokud šlo o namítanou imunitu vedlejšího účastníka (hlavy cizího státu), je třeba zdůraznit, že vedlejší účastník vstoupil do řízení z vlastního rozhodnutí a svou vlastní aktivitou (viz jeho podání ze dne 11. 5. 2020), vyjádřil tedy sám přání se řízení účastnit a podřídit se pravomoci soudu. Akceptoval-li tímto způsobem pravomoc soudu, nemá v souladu s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky v řízení oproti ostatním účastníkům nikterak privilegované postavení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2860/19 ze dne 22. 4. 2020). Rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení vyplývá dále z § 18 odst. 1 o.s.ř., a týká se i státu jako účastníka řízení (tedy žalobkyně). A konečně, k námitce že imunitou je chráněn předmětný pozemek jakožto soukromý majetek hlavy cizího státu, je třeba uvést, že předmětem tohoto řízení bylo právě určení, komu vlastnické právo k pozemku náleží (a soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vlastnické právo k pozemku vedlejšímu účastníkovi, tedy hlavě Lichtenštejnského knížectví, nesvědčí), kromě toho pozemek nebyl imunitou chráněn ani v minulosti, když jeho vlastníkem ještě byl Zůstavitel (k tomu viz blíže dále, v odst. 28.). Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru i ohledně mezinárodní příslušnosti českých soudů projednat danou věc, jež vyplývá z čl. 22 bod 1. Nařízení Brusel I.

16. V dané věci byla splněna též podmínka přípustnosti určovací žaloby spočívající v existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.s.ř. Závěr, že jestliže se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí vedena jako vlastník žalovaná, má ve vztahu k žalované na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je v souladu s konstantní judikaturou. Kromě rozhodnutí, na něž v tomto směru odkázal soud I. stupně, lze poukázat např. na usnesení Nejv. soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, případně na rozsudek Nejv. soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4391/2011. Existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyplývá též z rozsudku Nejv. soudu sp. zn. 24 Cdo 3774/2020 ze dne 24. 6. 2021 (na nějž opakovaně odkazovala žalovaná, ovšem poněkud dezinterpretujíc jeho závěry). V tomto rozsudku Nejv. soud konstatoval, že konfiskační vyhláška [Orgán veřejné moci] z 31. 7. 1945 č. j. 470/pres. (tedy „Text“) nesplňuje náležitosti vkladové listiny pro zápis práv do katastru nemovitostí dle § 8 katastrálního zákona z důvodu absence konkretizace jednotlivých dotčených pozemků, a soudu v řízení podle části páté o.s.ř. (o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu) přísluší zabývat se věcí jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí samotnému katastrálnímu úřadu. Zabývat se tím, zda předkládaná listina prokazuje vlastnictví státu, náleží soudu ve sporném řízení podle části třetí o.s.ř., o určení vlastnického práva k nemovitosti.

17. Pokud jde o samotnou otázku vlastnického práva k předmětnému pozemku, žalobkyně se domáhala určení svého vlastnického práva s odůvodněním, že vlastnictví předmětného pozemku na ni přešlo z předchozího vlastníka (Zůstavitele) na základě Dekretu, datem účinnosti Dekretu.

18. Právní úprava konfiskace zemědělského majetku dle Dekretu i s podrobnými judikatorními odkazy byla přehledně shrnuta v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24.

19. Dle § 1 odst. 1 písm. a) Dekretu byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. § 1 odst. 2 Dekretu obsahoval výjimku z výše uvedené konfiskace pro osoby německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, o připuštění výjimky rozhodoval dle § 1 odst. 3 Dekretu na návrh příslušné rolnické komise příslušný [Orgán veřejné moci], který pochybné případy předkládal k rozhodnutí dalším orgánům. Podle § 2 odst. 1 Dekretu byly za osoby národnosti německé nebo maďarské považovány osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. Dle konstantní judikatury stát nabýval vlastnická práva ke konfiskovanému majetku ex lege, nabytím účinnosti Dekretu dne 23. 6. 1945, nabýval je originárně, bez odevzdání a bez intabulace, tedy bez potřeby vkladu do pozemkových knih. Dle nálezu (tehdejšího) nejvyššího správního soudu č. [spisová značka] ze dne 31. 12. 1946 k provedení konfiskace dle Dekretu zpravidla nebylo třeba deklaratorní rozhodnutí o splnění podmínek konfiskace v konkrétním případě (konfiskační výměr), neboť jej Dekret nepředpokládal. Příslušný úřad takové deklaratorní rozhodnutí vydával z moci úřední pouze tehdy, uznal-li to za potřebné, nebo vždy na návrh dotčené strany. Rozhodnutí označující osoby německé nebo maďarské národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) Dekretu vydávaly okresní národní výbory. Tyto konfiskační výměry měly toliko deklaratorní charakter a působily ex tunc. Byl-li někdo takto konfiskačním výměrem označen za osobu německé národnosti, byl tím pro účely Dekretu kategorizován. Jeho Dekretem vymezený majetek podléhal konfiskaci ex lege, a to i když nebyla vydána rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebo když změna vlastnictví nebyla zapsána v pozemkové knize.

20. Z pohledu nabytí vlastnictví předmětného pozemku žalobkyní proto byla zásadní správná skutková zjištění soudu I. stupně, že vůči Zůstaviteli, který byl vlastníkem předmětného pozemku, byl veřejnou vyhláškou [Orgán veřejné moci] ze dne 31. 7. 1945 vydán konfiskační výměr dle Dekretu, jímž byl Zůstavitel podle § 1 odst. 1 písm. a) Dekretu označen za osobu německé národnosti, Zůstavitel proti výměru neúspěšně brojil opravnými prostředky (stížností k [Orgán veřejné moci], o níž bylo rozhodnuto 16. 1. 1946, následně stížností proti rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ke správnímu soudu, o níž bylo rozhodnuto 21. 11. 1951).

21. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že Zůstavitel byl pro zvláštní účel konfiskace podle Dekretu konfiskačním výměrem [Orgán veřejné moci] ze dne 31. 7. 1945 závazně označen za osobu německé národnosti, tím byl tzv. „kategorizován“ a konfiskace dle Dekretu (s účinky ex tunc, ted ke dni 23. 6. 1945) ohledně veškerého zemědělského majetku Zůstavitele (neboť konfiskace dle Dekretu postihovala bez výjimky veškerý zemědělský majetek osob dotčených konfiskací) tím vůči němu byla dovršena. Vlastníkem předmětného pozemku (byť jako část konfiskovaného majetku nebyl v konfiskačním výměru výslovně uveden) se tedy ke dni 23. 6. 1945 stal československý stát (právní předchůdce žalobkyně).

22. K námitkám odvolatelů týkajícím se národnosti Zůstavitele odvolací soud uvádí, že Dekret obsahoval ve svém § 2 autonomní definici toho, kdo je považován za osoby německé nebo maďarské národnosti pro účely aplikace Dekretu. Závěrem, že Zůstavitel byl konfiskačním výměrem v r. 1945 označen („kategorizován“) jako osoba německé národnosti, se soud nevyslovuje k národnosti Zůstavitele (a tím méně pak k národnosti vedlejšího účastníka) jako ke statusové otázce, a tudíž nemůže ani zasáhnout do práva na rodinný život, čest, důstojnost či práva určit si národnost vedlejšího účastníka. Skutkové zjištění soudu I. stupně, že v dalších listinách (dopis z 12. 7. 1945, potvrzení švýcarského velvyslanectví ze dne 22. 12. 1945) bylo uvedeno, že Zůstavitel je národnosti lichtenštejnské, není v rozporu se závěrem, že pro účely Dekretu byl Zůstavitel konfiskačním výměrem závazně označen za osobu německé národnosti.

23. V souladu se závěry Stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05, k nimž se Ústavní soud aktuálně přihlásil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, nelze konfiskační výměr z r. 1945 týkající se Zůstavitele zpochybnit (přezkoumat jeho zákonnost a věcnou správnost) v tomto občanském soudním řízení. Dle Stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05 se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy; žalovaná přitom restituční nárok ve vztahu k předmětnému pozemku neuplatňuje. Z nemožnosti přezkoumat zákonnost konfiskačního výměru potom vyplývá i nemožnost zpochybňovat konfiskačním výměrem provedenou kategorizaci Zůstavitele jako osoby německé národnosti. I v hypotetickém případě, že by Zůstaviteli byla konfiskací majetku dle Dekretu způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, jež se neodčiňuje (k tomu srov usnesení Nejv. soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Odkazy žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99 nebyly v této věci přiléhavé, když uvedený nález se týkal věci, kde došlo ke konfiskaci majetku až po 25. 2. 1948, a soudy věc posuzovaly podle restitučních zákonů.

24. K námitkám žalované, že aplikace závěrů Stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05 je vůči ní diskriminační, případně že diskriminační jsou restituční zákony, které žalované neumožňovaly uplatnit ke konfiskovanému majetku restituční nárok, poukazuje odvolací soud na to, že závěry Stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05 se neuplatňují jen vůči žalované, ale vůči všem, kdo usilují o zpochybnění konfiskace podle Dekretu mimo restituční řízení. Použití těchto závěrů aproboval ESLP rozsudkem ze dne 9. 2. 2012 č. 42856/06 (Kinský proti Česku), v němž zároveň připomněl, že státy mají volnost, pokud jde o určení restituce majetku a podmínek, za kterých jsou ochotny obnovit majetková práva původních vlastníků.

25. Námitky nicotnosti rozhodnutí o konfiskaci z důvodu neexistence [Orgán veřejné moci], z důvodu, nepříslušnosti tohoto [Orgán veřejné moci] a z důvodu imunity Zůstavitele, resp. jeho majetku, odvolací soud neshledal důvodné, v souladu se závěry, jež v těchto bodech vyslovil nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (v odst. 48. až 55.).

26. K námitce neexistence [Orgán veřejné moci] je třeba uvést, že ze záhlaví konfiskačního rozhodnutí, byť je v něm označen [Orgán veřejné moci], je zjevné, že ve věci rozhodl [Orgán veřejné moci] se sídlem v [adresa], byť se v té době označoval jinak, a že Zůstaviteli muselo být jasné, jaký orgán ve věci rozhodl a že tento orgán existoval (v obvodu tohoto [Orgán veřejné moci] sídlilo ústřední ředitelství lichtenštejnských statků), když na tuto tvrzenou vadu ve své stížnosti proti konfiskačnímu výměru nepoukázal, natož aby z ní dovozoval nicotnost. Konfiskační výměr byl následně potvrzen [Orgán veřejné moci] a aprobován správním soudem, nelze proto pochybovat o tom, že jej vydal existující orgán.

27. Námitkou nicotnosti rozhodnutí z důvodu, že bylo vydáno zjevně nepříslušným orgánem, se zabýval kromě Ústavního soudu též Nejvyšší soud ve svém (shora zmíněném) usnesení sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, v němž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 116/46 ze dne 22. 3. 1947, dle nějž vydávání deklaratorních rozhodnutí o tom, jsou-li splněny zákonné předpoklady konfiskace podle Dekretu, náleží do působnosti národních výborů – okresního, resp. zemského – jakožto orgánů veřejné správy politické, a na rozhodnutí téhož soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 31. 12. 1946, dle nějž k vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že osoba, které se zemědělský majetek konfiskuje podle § 1 písm. a) Dekretu je národnosti německé nebo maďarské, je příslušný [Orgán veřejné moci], z jeho rozhodnutí je přípustno odvolání k zemskému národnímu výboru. Zmíněné judikatuře z doby před rokem 1947 odpovídá i rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě týkající se předmětného rozhodnutí o konfiskaci, v němž se správní soud uvedenou námitkou nepříslušného orgánu zabýval (rozhodnutí bylo sice vydáno až v r. 1951, jeho závěry však nejsou nijak excesivní a odpovídají starší zmíněné judikatuře), uvedenou námitku neshledal důvodnou ani zemský národní výbor, který prvostupňové konfiskační rozhodnutí rovněž přezkoumával. I tato námitka byla tedy shledána nedůvodnou.

28. Ani námitka nicotnosti z důvodu jurisdikční a exekuční imunity Zůstavitele jako hlavy státu nebyla důvodná, dle Ústavního soudu se vymyká tehdejšímu (i současnému) chápání imunity hlavy státu. Již v rozsudku sp. zn. R II 28/28 ze dne 3. 2. 1928 ([podezřelý výraz]) nejvyšší soud uzavřel, že zřízením Československé republiky, resp. zákonem č. 11/1918 Sb., pominula Zůstavitelova zvláštní práva (vyplývající se zákona č. 15/1893 ř.z.) a „nepřísluší mu nic víc než prosté soukromé vlastnictví pozemkové, jež je podrobeno obecnému zákonodárství. (…) na tom nic nemění, že vlastník jest suverénem, osobou mezinárodního postavení“. Též rozsudek nejvyššího soudu sp. zn. R I 120/27 ze dne 8. 4. 1927 zdůraznil (ve vztahu k pozemkové reformě), že atributem suverenity státu je, že každá nemovitost na jeho území je podrobena výlučné jurisdikci jeho úřadů a soudů, a to i vůči osobám požívajícím exteritoriální práva. Imunita Zůstavitele coby hlavy státu nebyla proto pro rozhodování o konfiskaci jeho soukromého majetku na území České republiky relevantní.

29. K námitce, že žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku na základě usnesení soudu z dědického řízení a následného zápisu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, je třeba uvést, že dle konstantní judikatury (např. rozhodnutí Nejv. soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1992) zařazení určité věci do aktiv dědictví nemusí vždy ještě znamenat, že tato věc do dědictví patří a že vlastnické právo k ní skutečně přešlo na dědice. Jak právní úprava platná v době úmrtí Zůstavitele (§ 48 zákona č. 95/1963 Sb., notářský řád), tak i právní úpravy pozdější (§ 175y o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013, § 189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) opravňují toho, kdo nebyl účastníkem příslušného dědického řízení, aby se v takovém případě svého práva domáhal žalobou v občanském soudním řízení. Podrobně se účinky rozhodnutí potvrzujících nabytí dědictví a možností jejich zpochybnění zabýval Nejv. soud ve svém usnesení sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 ze dne 26. 4. 2017. Usnesení soudu z řízení o dědictví po Zůstaviteli ze dne 1. 2. 2013, jehož se dovolává žalovaná, není nabývacím titulem vlastnictví k předmětnému pozemku. Vzhledem k tomu, že Zůstavitel (jak bylo v tomto řízení prokázáno) pozbyl své vlastnické právo k předmětnému pozemku již v roce 1945, nebyl předmětný pozemek součástí dědictví po Zůstaviteli, a jeho vlastnictví na žalovanou nemohlo přejít děděním.

30. Skutečné vlastnické poměry nemusí vždy odpovídat stavu katastru (evidence) nemovitostí, což platilo i v minulosti. Nejv. soud ve svém usnesení sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 ze dne 26. 4. 2017 vysvětluje, proč z rozhodnutí vydaného v dědickém řízení a následného zápisu v katastru nemovitostí nemohla žalovaná dovozovat ve vztahu ke konfiskovanému majetku ani legitimní očekávání, jehož ochrana by převážila nad prokázaným vlastnickým právem státu. Též Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 zabýval legitimním očekáváním žalované a vedlejšího účastníka ve vztahu ke konfiskovanému majetku, a poukázal na to, že Zůstavitel věděl o konfiskaci svého majetku podle Dekretu, neúspěšně proti ní brojil právními i politickými prostředky a byl nepochybně seznámen s právním kontextem konfiskace, jakož i s tím, že rozhodnutí příslušných orgánů jsou konečná; těchto skutečností si musela být vědoma i žalovaná a vedlejší účastník.

31. Ve vztahu přímo k předmětnému pozemku potom odvolací soud dodává, že u něj sice i po konfiskaci zůstalo v pozemkových knihách/katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo Zůstavitele, zároveň však již od 28. 7. 1945 byla u předmětného pozemku v knihovní vložce poznamenána národní správa podle § 15 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 z 19. 5. 1945 (tzv. národní správa majetku osob státně nespolehlivých), což spolu s výše uvedeným vědomím Zůstavitele o provedené konfiskaci vylučuje dobrověrnou držbu předmětného pozemku Zůstavitelem, případně jeho právní nástupkyní (žalovanou). Zabývat se otázkou faktického užívání předmětného pozemku od roku 1945 až dosud (a provádět k tomu dokazování) bylo nadbytečné, neboť pro posouzení vlastnického práva k pozemku tato skutečnost nebyla významná.

32. K námitkám rozporu jak Dekretu samotného, tak konfiskace předmětného pozemku s ústavním pořádkem a s mezinárodními úmluvami v oblasti lidských práv odvolací soud uvádí, že konfiskaci pozemku, k níž došlo v r. 1945, nelze posuzovat z hlediska současných právních standardů, ať už v oblasti práva vnitrostátního či mezinárodního. Jak bylo konstatováno i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, tehdejší ústava (zákon č. 121/1920 Sb.) odnětí vlastnictví bez náhrady umožňovala a ústavní ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) působí toliko do budoucna od přijetí listiny. Totéž platí pro závazky České republiky vyplývající z mezinárodních smluv, jež byly Českou republikou (Československem) ratifikovány až následně po provedené konfiskaci (přechodu vlastnictví na stát), jako je EÚLP či Úmluva OSN. Též ESLP dospěl k závěru o nemožnosti zpětného použití EÚLP na konfiskaci majetku Zůstavitele (obrazu Szene um einem römischen Kalkofen, též nazývaného „[podezřelý výraz]“) dle Dekretu (viz rozsudek ze dne 12. 7. 2001 č. 42527/98 ve věci vedlejšího účastníka proti Německu), když shledal, že ESLP nemá pravomoc ratione temporis zkoumat okolnosti konfiskace ani její přetrvávající účinky; stejně tak nedostatek své pravomoci ratione temporis shledal v uvedené věci MSD v rozsudku ze dne 10. 2. 2005 (Lichtenštejnsko v. Německo), s odůvodněním, že zdroj a skutečná příčina sporu v daném případě vychází z Dekretu.

33. Soudu nepřísluší zabývat se tím, proč mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem nebyla uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva dotýkající se důsledků konfiskace majetku lichtenštejnských občanů po II. světové válce.

34. A konečně, odvolací soud neshledal důvod k položení předběžné otázky SDEU.

35. Podle čl. 267 SFEU má SDEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat SDEU o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Z ustálené judikatury SDEU vyplývá, že SDEU má pravomoc k výkladu unijního práva, pokud jde o jeho uplatňování ve členském státě ode dne přistoupení tohoto státu k EU (viz např. rozsudek SDEU ze dne 10. 1. 2006 ve věci C-302/04 Ynos kft proti Jánosi Vargovi, rozsudek SDEU ze dne 6. 3. 2018 ve spojených věcech C-52/16 a C113/16 „SEGRO“ Kft. proti Vas Megyei Kormányhivatal Sárvári Járási Földhivatala a Günther Horváth proti Vad Megyei Kormányhivatal, rozsudek SDEU ze dne 21. 5. 2019 ve věci C-235/17 Evropská Komise proti Maďarsku).

36. Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto řízení bylo posouzení vlastnického práva k předmětnému pozemku a skutkové okolnosti sporu předcházely přistoupení České republiky k EU (1. 5. 2004), když vlastnická práva současného vlastníka pozemku byla založena vnitrostátní právní úpravou (Dekretem) z roku 1945 a konfiskačním výměrem (vyhláškou) z 31. 7. 1945 s účinky ke dni 23. 6. 1945, nevyvstala v tomto řízení žádná otázka výkladu Smluv či výkladu a platnosti jiných aktů ve smyslu čl. 267 SFEU, jež by se týkala uplatňování unijního práva v České republice po jejím přistoupení k EU, a tedy k jejímuž zodpovězení by byl SDEU příslušný.

37. Návrhy předběžných otázek předložené stranou žalovanou nereflektují základní skutečnosti, že předmětem tohoto řízení je pouze vydání deklaratorního rozhodnutí o vlastnickém právu (rozhodnutím vydaným v tomto řízení nemůže dojít k odnětí vlastnického práva), že k posuzovanému přechodu majetku na žalobkyni došlo již v roce 1945 na základě Dekretu, že rozhodnutí vydané v řízení o dědictví a následný zápis do katastru nemovitostí nemohly založit vlastnické právo žalované k předmětnému pozemku, jestliže pozemek nebyl ve vlastnictví Zůstavitele ke dni jeho úmrtí (naopak skutečnost, že žalovaná je jedinou dědičkou po Zůstaviteli, nebyla v tomto řízení nikterak zpochybněna), a že jimi nemohla být založena ani legitimní očekávání žalované ve vztahu k předmětnému pozemku. Předmětu tohoto řízení a právním otázkám v něm posuzovaným proto neodpovídala ani rozhodnutí SDEU (např. rozsudek ze dne 14. 2. 2019 ve věci C-630/17, Anica Milivojević proti Raiffeisenbank St. Stefan-Jagerberg-Wolfsberg eGen), z nichž žalovaná strana dovozovala pravomoc SDEU k zodpovězení navržených předběžných otázek.

38. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně, jímž bylo vyhověno podané žalobě o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku, věcně správným.

39. Správně rozhodl soud I. stupně též o nákladech řízení, když vzhledem k procesnímu úspěchu žalobkyně a neúspěchu žalované a vedlejšího účastníka bylo na místě podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 93 odst. 3 o.s.ř. uložit povinnost k náhradě nákladů řízení žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované společně a nerozdílně. Výše nákladů nezastoupeného účastníka byla vyčíslena v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a s obsahem spisu.

40. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek ve znění doplňujícího usnesení potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 93 odst. 3 o.s.ř., když i v odvolacím řízení byla procesně úspěšná žalobkyně. Žalobkyni vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 3 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za následující úkony: vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast u jednání), celkem ve výši 900 Kč.

Poučení