17 Co 65/2025 - 684

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o žalobě na určení vlastnického práva k nemovité věci o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k nemovité věci k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2024 č. j. 14 C 32/2021-646 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši [částka].

Odůvodnění

1. Rozsudkem výše označeným okresní soud určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parcelní číslo [hodnota], zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa], katastrální území [adresa], na listu vlastnictví číslo [hodnota] (výrok I). Současně zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku parcelní číslo [hodnota], zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa], katastrální území [adresa], na listu vlastnictví číslo [hodnota] (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalované uložil, aby do tří dnů ode dne právní moci rozsudku žalobkyni k rukám jejího advokáta zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 58 837,40 Kč (výrok III) a aby ve stejné lhůtě zaplatila České republice – Okresnímu soudu v [adresa] na označený bankovní účet náhradu nákladů řízení ve výši 12 904,77 Kč (výrok IV).

2. Předmětem řízení je vyřešení otázky vlastnictví pozemku parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa], k němuž je v katastru nemovitostí evidováno vlastnické právo duplicitním zápisem svědčícím žalobkyni a žalované. O tom byly účastnice vyrozuměny dopisem katastrálního úřadu ze dne [datum], ze kterého plyne, že žalobkyní vlastněná parcela ve zjednodušené evidenci [Anonymizováno] se částečně překrývá s parcelou [hodnota] ve vlastnictví žalované; překrývající se část byla označena parcelním číslem [hodnota] s evidovanou výměrou 1 088 m2. Obě účastnice jsou přesvědčeny, že vlastnické právo k tomuto pozemku p. č. [hodnota] svědčí výlučně jim.

3. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že vlastnické právo k uvedenému spornému pozemku p. č. [hodnota] nabyla na základě darovací smlouvy z 28. 3. 1997, kterou uzavřela s dárcem [jméno FO], přičemž sporný pozemek tehdy tvořil součást pozemku PK 38. Ten byl ve vlastnictví rodičů žalobkyně [jméno FO] a [jméno FO] již v roce 1949, ale posléze byl znárodněn. K jeho navrácení došlo na základě dohod o vydání věci z 6. 4. 1992, uzavřených mezi [právnická osoba] a [jméno FO] a [jméno FO]. Dohody byly schváleny rozhodnutím Okresního úřadu v [adresa] z 3. 7. 1992. [jméno FO] a [jméno FO] následně pozemek převedli darovací smlouvou z 2. 10. 1994 svému vnukovi [jméno FO]. Právní předchůdkyně žalované přitom nabyly jen pozemek ve zjednodušené evidenci, označený jako parcela [hodnota], který tvořil pouze část pozemku parcelní číslo [hodnota]. V důsledku pochybení příslušných úřadů nedošlo k přesnému zaměření parcel, nicméně celý pozemek parcelní číslo [hodnota] právním předchůdkyním žalované vydán nebyl. Žalobkyně je také přesvědčena, že sporný pozemek vydržela, protože jí svědčí jak nabývací titul, tak dobrá víra, že je vlastnicí pozemku. Pozemek taktéž fakticky ovládala, protože na něm prováděla stejně jako její právní předchůdci pravidelnou údržbu.

4. Oproti tomu žalovaná ve vzájemné žalobě uvedla, že vlastnické právo ke spornému pozemku p. č. [hodnota] nabyla na základě kupní smlouvy z 29. 7. 1997, kterou uzavřela s prodávajícími [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Sporný pozemek tehdy tvořil součást pozemku [hodnota] jenž byl předmětem kupní smlouvy. Byl také popsán ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO], z něhož se podává, že zahrnoval také původní roli č. [hodnota]. Právní předchůdkyně žalované nabyly předmětný pozemek na základě dohody o vydání věci ze dne 2. 3. 1992, uzavřené s [právnická osoba] a schválené rozhodnutím Okresního úřadu v [adresa]. Rovněž žalovaná tvrdila, že sporný pozemek vydržela, protože jej v dobré víře držela, řádně užívala a hradila z něj daň z nemovitostí.

5. Okresní soud ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne 26. 10. 2022 č. j. [spisová značka], kterým žalobě vyhověl a vzájemnou žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 26. 6. 2023 č. j. [spisová značka], kterým byla současně věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu bylo uloženo, aby za účelem zodpovězení klíčové otázky, zda sporný pozemek p. č. [hodnota] byl součástí původního pozemku pozemkového katastru č. [hodnota] (případně jaké jsou hranice sporného pozemku ve vztahu k dřívějším pozemkům č. [hodnota] a zda odpovídá skutečnosti zákres na snímku katastrální mapy ve spise založeném na č. l. 187), ustanovil znalce. Soud prvního stupně se měl dále zabývat tím, jak sporný pozemek v [Anonymizováno] od roku 1997 do zápisu duplicity v roce 2013 obě účastnice fakticky ovládaly.

6. Okresní soud poté doplnil dokazování posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru geodézie a kartografie, z něhož vzal za prokázané, že pozemek p. č. [hodnota] byl celý součástí parcely pozemkového katastru č. [hodnota], a to až do 31. 7. 2006, kdy katastrální úřad správně převedl parcelu č. [hodnota] na list vlastnictví, ale opomněl část parcely pozemkového katastru [hodnota], tvoří nynější parcelu č. [hodnota] a dříve byla částí parcely katastru nemovitostí p. č. st. [hodnota] Znalec současně potvrdil, že nynější sporná parcela č. [hodnota] nebyla v minulosti součástí parcely pozemkového katastru č. [hodnota]. Duplicitní zápis vlastnictví má původ v chybě identifikace provedené položkou výkazu změn 78/1996. Soud prvního stupně dále provedl výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO], z nichž zjistil, že sporný pozemek od roku 1992 užívala rodina žalobkyně s tím, že jim patří.

7. Okresní soud v odůvodnění rozsudku předně vyložil, že tu je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože v řízení jde o odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí prostřednictvím soudního rozhodnutí, které může otázku vlastnictví postavit na jisto.

8. Na základě dokazování provedeného listinnými důkazy pak okresní soud dovodil, že vlastnicí sporného pozemku je žalobkyně. Měl za prokázané, že rodiče žalobkyně [jméno FO] a [jméno FO] koupili na základě trhové smlouvy ze dne 31. 3. 1949 pozemek označený katastrálním číslem [hodnota] role, který přináležel k selské živnosti [hodnota]. Jejich vlastnické právo bylo zapsáno do veřejných knih. [jméno FO] byl účasten soudní rehabilitace dle zákona č. 119/1990 Sb. a [jméno FO] a [jméno FO] se stali oprávněnými osobami podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). S vydávající povinnou osobou Oseva, Semenářský statek uzavřeli dohodu o vydání věci, dle které byl mimo jiné vydán původní pozemek č. [hodnota] o výměře 9 332 m2, který byl v době vydání včleněn do manipulační plochy č. [hodnota], stavební parcely č. [hodnota] a toku [hodnota] Dohoda o vydání byla schválena ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 zákona o půdě. [jméno FO] a [jméno FO] posléze darovali pozemek č. [hodnota] [jméno FO], který jej později daroval žalobkyni darovací smlouvou z 28. 3. 1997, na jejímž základě byl proveden vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí. Ze srovnávacího sestavení parcel z roku 2016 měl okresní soud za prokázané, že původní parcela č. [hodnota] o výměře 9 332 m2 byla rozdělena na pozemek parcelní [hodnota] výměře 7 862 m2 a parcelní č. 470/2 o výměře 861 m2, tedy že zbývající výměra původního pozemku č. [hodnota] činí ještě dalších 609 m2. Ze snímku katastrální mapy s vyznačenými změnami pak dle okresního soudu vyplynulo, že původní pozemek č. [hodnota] (role) byl v katastru nemovitostí evidován tak, že z hlediska pozdějších změn parcel zahrnoval sporný pozemek označený v současné době jako parcelní č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Historické snímky katastrálních map zobrazují původní roli č. [hodnota] ve tvaru přibližně obdélníkového, což odpovídá dle současného stavu zápisu v katastru nemovitostí pozemku parcelní [hodnota] a spornému pozemku parcelní č. [hodnota]. Ze snímku katastrální mapy bylo dále zjištěno, že hranice mezi původními pozemky č. [hodnota] a č. [hodnota] probíhala rovně. Právní předchůdkyně žalované byly oprávněnými osobami dle zákona o půdě a uzavřely s povinnou osobou [právnická osoba] dohodu o vydání pozemku označeného jako role č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], který byl dle dohody součást pozemku st. p. č. [hodnota]. Žalovaná uzavřela kupní smlouvy, jejím předmětem byl mimo jiné pozemek parcelní číslo [hodnota] výměře 8 756 m2. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že celý sporný pozemek byl původně součástí parcely pozemkového katastru č. [hodnota], a to až do 31. 7. 2006. Žalobkyně a příslušníci její rodiny sporný pozemek užívali jako vlastní od roku 1992.

9. Žalobkyně je tedy dle závěrů okresního soudu vlastnicí sporného pozemku. I kdyby jí nesvědčil nabývací titul, pak by sporný pozemek vydržela dle ustanovení § 134 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Okresní soud dále dovodil, že žalované nesvědčí právní titul, na jehož základě by mohla vlastnictví sporného pozemku získat. Z dokazování ani nevyplynulo, že by se žalovaná či její právní předchůdkyně staly oprávněnými držitelkami sporného pozemku. Držbu jakožto faktické panství nad věcí totiž vykonávala žalobkyně a její právní předchůdci. Námitka, že žalovaná sporný pozemek vydržela je tedy nedůvodná, k vydržení nestačí placení daně z nemovitostí ani přesvědčení, že žalovaná sporný pozemek vlastní. Okresní soud proto vyhověl žalobě na určení, že žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku, a vzájemnou žalobu žalované jako nedůvodnou zamítl. Rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a zásadou procesního úspěchu ve věci. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto podle výsledku řízení na základě ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Připomněla předně obsah původního rozsudku okresního soudu ze dne 26. 10. 2022, argumentaci, kterou proti tomuto rozsudku uplatnila v odvolání, a některé závěry odvolacího soudu zahrnuté ve zrušovacím usnesení ze dne 26. 6. 2023, zvláště pak jeho závěr, že ke spornému pozemku mají právní tituly obě účastnice řízení. V návaznosti na to pak okresnímu soudu zvláště vytkla jeho závěr, který učinil v nyní napadeném rozsudku, že žalované žádný právní titul nesvědčí. K otázce užívání sporného pozemku žalovaná uvedla, že výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO] evokovaly spíše prostou detenci či dokonce jen obecné zacházení s věcí. Rozhodně však nemohou být podkladem k úvaze, že žalobkyně vykonávala držbu sporného pozemku, která by mohla vyústit ve vydržení. Sama žalovaná zdůraznila, že na sporném pozemku stejně jako na všech ostatních pozemcích nabytých od svých předchůdkyň v katastrálním území [adresa] nehospodaří a ponechává je ležet ladem. Tato okolnost však nevylučuje držbu těchto pozemků, neboť i ponechání pozemků ležet ladem je projevem vůle držitele. Okresní soud v rozsudku v podstatě jen zopakoval své úvahy uvedené již v prvém, zrušeném rozsudku. Rovněž se v rozporu s pokyny odvolacího soudu opomenul zabývat dalšími právními otázkami, na něž žalovaná v průběhu řízení upozorňovala. Jde tu zejména o aspekt nabytí od nevlastníka a o postup presumovaný nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Žalovaná zdůraznila, že svou dobrou víru opírá o výpisy z katastru nemovitostí a z pozemkové knihy, katastrální mapy i znalecký posudek vypracovaný v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy. Poukázala na to, že nabývací titul svědčící v její prospěch byl úplatný. Žalobkyně se svým nárokem na soud obrátila se značným časovým odstupem, žalovaná jednala v důvěře vůči veřejným rejstříkům. Okresní soud rovněž zcela ignoroval problematiku zákona č. 229/1991 Sb. Na sporném pozemku se přitom nachází stavba, kterou žalovaná označuje jako kolna a teletník, žalobkyně pak jako kryt. Jde přitom o součást statku rodiny [jméno FO], tedy právních předchůdců žalované. Sporný pozemek tedy nebyl způsobilý k vydání, neboť byl zastavěn jako součást funkčního areálu rodiny [jméno FO]. Žalovaná konečně ponechala ke zvážení postup dle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se určuje, že vlastníkem sporného pozemku je žalovaná, a že se žaloba žalobkyně zamítá. Případně se ucházela o zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že pokládá rozsudek okresního soudu za správný. Zdůraznila především, že v řízení bylo objasněno, že sporný pozemek byl součástí původní parcely č. [hodnota], patřící jejím právním předchůdcům. Znalec rovněž potvrdil, že hranice mezi parcelami č. [hodnota] byla rovná, a vysvětlil rozdíly ve výměrách jako běžné odchylky. Bylo také prokázáno, že rodina žalobkyně sporný pozemek od roku 1992 užívala a pravidelně udržovala, zatímco žalovaná a její právní předchůdkyně se o pozemek nestaraly. Žalobkyně byla od uzavření darovací smlouvy v roce 1997 v dobré víře, že jí pozemek náleží a pozemek též fakticky ovládala. I kdyby tedy neměla právní titul, pozemek by ještě před zápisem duplicity v roce 2013 vydržela. Žalovaná v dobré víře být nemohla, protože kupní smlouva z roku 1997 uvádí pouze pozemek [hodnota] a budovu [hodnota] která se nachází na opačné straně než sporný pozemek. O žádné další stavbě (kolna, teletník) není v kupní smlouvě ani v dohodě o vydání zmínka. Stavbu na sporném pozemku postavila až [právnická osoba], nejde o součást původní usedlosti, jedná se o ruinu bez funkčního využití. Argumentace žalované byla v řízení vyvrácena, žalovaná neprokázala držbu, právní titul ani dobrou víru. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu.

12. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) rozsudek okresního soudu i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatelka domáhala jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Odvolání důvodným neshledal.

13. Odvolací soud předně zjistil, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Okresní soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a na jeho základě učinil správná skutková zjištění.

14. Ve vztahu k právnímu posouzení věci je třeba předně přisvědčit žalované v dílčí námitce, že se okresní soud odchýlil od právního názoru krajského soudu vyloženého v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 26. 6. 2023 č. j. [spisová značka]. Odvolací soud již tehdy konstatoval, že duplicitní zápis vlastnického práva byl proveden na základě ustanovení § 45 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb. poté, co měl katastrální úřad za to, že k uvedené části zemského povrchu (spornému pozemku) existují listiny svědčící o vlastnictví různých osob. Jde tu na straně žalobkyně o darovací smlouvu z 28. 3. 1997, na straně žalované o kupní smlouvu z 29. 7. 1997. Na základě obou těchto smluv byl přitom proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dle závěrů katastrálního úřadu, který byl posléze potvrzen též znalcem z oboru geodézie a kartografie, daná nežádoucí situace vznikla tím, že se překrývala část pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci a označeného číslem původního pozemkového katastru [Anonymizováno] (nabyla jej žalobkyně) a část pozemku označeného jako parcela [hodnota] (který nabyla žalovaná). Ke spornému pozemku mají tedy právní tituly obě účastnice řízení. Je proto i nadále nesprávný závěr okresního soudu vyjádřený opětovně v nyní napadeném rozsudku, že držba žalované se nemohla opírat o řádný titul. Sporný pozemek nyní označený jako p. č. [hodnota] v době uzavření kupní smlouvy byl v katastru nemovitostí zapsán (a v katastrální mapě vyznačen) jako součást pozemku [hodnota] ve vlastnictví právních předchůdců žalované. To ostatně v řízení potvrdil i znalec, který vysvětlil (srov. s. 6 znaleckého posudku), že faktickou příčinou vzniku duplicity byl postup katastrálního úřadu v roce 1996, který pod položkou výkazu změn 78/1996 vyhotovil porovnání právních stavů a parcela [hodnota] sloučila do [hodnota], jež se chybně zapsala na list vlastnictví, přestože v této parcele stále zůstala část parcely [hodnota].

15. V projednávané věci tedy nastala situace, kdy obě žalobkyně i žalovaná disponují právním titulem pocházejícím z roku 1997, od kterého mohou odvozovat své právo ke spornému pozemku. Jejich dobrou víru podporuje nejen samotný obsah daných smluv, ale i tehdy existující stav zápisů v katastru nemovitostí. V řízení nevyšlo najevo, že by tato dobrá víra byla na straně některé z účastnic zpochybněna dříve než v souvislosti s vytvořením duplicitního zápisu vlastnictví v roce 2013 (tedy okamžikem, kdy o tomto duplicitním zápisu byly účastnice katastrálním úřadem informovány). Chyba, která nastala při vedení katastru nemovitostí v roce 1996, nebyla ani jedné z účastnic (a potažmo ani jejich právním předchůdcům) známa, i samotný katastrální úřad ji zjistil a vytvořením duplicitního zápisu vyjevil teprve v roce 2013. Uvedená chyba při vedení katastru nemovitostí vznikla v souvislosti s existencí zjednodušené evidence pozemků, v jejímž rámci se využívaly údaje bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení (srov. ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb.).

16. Za této situace musel odvolací soud žalované přisvědčit také v tom, že daný spor je nutno posoudit se zřetelem k pravidlům vyplývajícím z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, o což se v řízení uchází žalovaná. V nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 se Ústavní soud zabýval otázkou významu dobré víry při nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (neoprávněného). Formuloval při tom závěr, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. V bodech 36 až 45 odůvodnění nálezu pak Ústavní soud podrobně vyložil, podle jakých hledisek má být daná kolize práv řešena. Nejvyšší soud pak na uvedený nález reagoval v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž vyjádřil respekt k závěrům Ústavního soudu.

17. Pro řešení daného sporu je tak rozhodující – slovy Ústavního soudu – obecná idea spravedlnosti spolu s individuálními okolnostmi daného případu. Po použití těchto hledisek dospěl odvolací soud k závěru, že silnější postavení má žalobkyně. Je tudíž plně opodstatněné, aby spor účastnic o vlastnictví daného pozemku byl rozhodnut ve prospěch žalobkyně.

18. Především je třeba zdůraznit, že sporný pozemek byl v minulosti součástí pozemku pozemkového katastru č. [hodnota], který patřil právním předchůdcům (příbuzným) žalobkyně. Těm byl v období let 1948 až 1989 odňat a následně za účelem zmírnění následků některých majetkových křivd vydán v roce 1992. Jde tu tedy o historický rodinný majetek, který žalobkyně a její příbuzní udržovali i později, a to na rozdíl od žalované, která dle svého tvrzení ponechala tento pozemek (stejně jako ostatní nemovité věci nabyté v roce 1997) ležet ladem. Takové jednání sice může představovat výkon držby pozemku, ukazuje však nepochybně na to, že vztah žalované ke spornému majetku je méně intenzivní než poměr žalobkyně, která na pozemku alespoň nějakou činnost (údržbu) prováděla.

19. Ve prospěch žalované by mohla hovořit její námitka, že na rozdíl od žalobkyně, která sporný pozemek nabyla darováním, šlo na její straně o nabytí úplatné. Tento argument je však zásadně oslaben skutečnostmi zjištěnými již v řízení před okresním soudem. Žalovaná nabyla soubor nemovitostí v katastrálním území [adresa] kupní smlouvou ze dne 29. 7. 1997 za kupní cenu ve výši 16 607 120 Kč. Uvedená kupní cena vycházela ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 2. 8. 1995. Došlo-li však k nedopatření při vedení katastru, které posléze vyústilo v duplicitní zápis, až v roce 1996, pak je zřejmé, že sporný pozemek nemohl být v tomto posudku oceněn. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že část zemského povrchu odpovídající spornému pozemku byla totiž na list vlastnictví právních předchůdkyň žalované chybně připsána v roce 1996 (položkou výkazu změn 78/1996), znalec [tituly před jménem] [jméno FO] však při zpracování svého posudku vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí v roce 1995.

20. Jiné právní posouzení nemůže založit ani mínění žalované, že při vydání sporného pozemku právním předchůdcům žalobkyně byl porušen zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), neboť pozemek byl zastavěn. Je nepochybné, že na sporném pozemku se stavba nachází. Nicméně příslušná dohoda o vydání byla mezi povinnou osobou a osobami oprávněnými (právními předchůdci žalobkyně) uzavřena a byla navíc schválena rozhodnutím okresního úřadu. Podstatné je pak[Anonymizováno]také to, že žalobkyně své vlastnické právo ke spornému pozemku zakládá na darovací smlouvě z 28. 3. 1997, kterou uzavírala se zřetelem k daným okolnostem v dobré víře, že jí pozemek bude náležet. I kdyby tedy dohoda o vydání byla z důvodů uváděných žalovanou absolutně neplatná, vlastnické právo by žalobkyně nepochybně nabyla jak dle pravidel o nabývání v dobré víře ve stav zápisů v katastru, tak případně vydržením po uplynutí desetileté vydržecí doby. Tvrzení žalované, že stavba na sporném pozemku byla zřízena rodinou [jméno FO] (právních předchůdců žalované) ještě před přechodem pozemku na stát, pokládá odvolací soud za účelové. [adresa] by totiž musela takovou stavbu zřídit na cizím pozemku (pozemek pozemkového katastru č. [hodnota]), což nelze mít za pravděpodobné. Je navíc zřejmé (srov. fotodokumentaci založenou ve spise), že jde o stavbu ve špatném technickém stavu, která možnost využití sporného pozemku spíše snižuje.

21. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek okresního soudu je samé správný jak ve výroku o vyhovění žalobě na určení, že žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku, tak ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby žalované. Po přezkoumání výroků o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV) krajský soud uzavřel, že i o této otázce rozhodl soud prvního stupně správně. Přiléhavě posoudil úspěch účastnic řízení ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a rovněž správně určil výši nákladů. Krajský soud proto postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud na základě ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s ř. Žalobkyně dosáhla v řízení před krajským soudem plného úspěchu, protože odvolání žalované vyhověno nebylo. Proto má proti žalované právo na náhradu nákladů, které v řízení o odvolání účelně vynaložila. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za zastupování za dva úkony právní služby po 3 700 Kč, tedy celkem 7 400 Kč (písemné vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu - § 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“), související náhradou hotových výdajů ve výši 900 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhradou za čas promeškaný cestou k jednání a zpět ve výši 900 Kč (6 půlhodin po 150 Kč - § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu), náhradou cestovních výdajů ve výši 450 Kč (doložená výše jízdného vlakem) a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty v částce 2 026,50 Kč. Celkové náklady žalobkyně dosáhly v odvolacím řízení výše 11 676,50 Kč. Žalované bylo uloženo zaplatit tyto náklady k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě počítané od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).