17 Co 94/2025 - 148

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobce: [právnická osoba] se sídlem náměstí [adresa] proti žalovanému: [právnická osoba] IČO [IČO žalovaného] se sídlem [Adresa žalovaného] o určení vlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 7. 2024, č. j. 7 C 10/2022-104, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1200 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Břeclavi („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 26. 7. 2024, č. j. 7 C 10/2022-104 („dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že určil, že stavba bez čp/če – jiná stavba na pozemku parc. č. st. [číslo parcely] zapsaná u [právnická osoba] pro [adresa], pro obec a katastrální území [adresa] na listu vlastnictví žalovaného č. [číslo LV] je vlastnictvím žalobce (výrok I), a dále rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že pozemek odpovídající dřívější evidenci PK parc. č. [číslo parcely] nabyl stát kupní smlouvou z roku 1976 a že v rámci následných organizačních změn přešel majetek „[právnická osoba]“ na organizaci [právnická osoba] [adresa] a následně [právnická osoba]. Na části uvedeného pozemk, později geometrickým plánem z roku 2002 vymezené jako parc. č. st. [číslo parcely] byla postavena stavba označovaná jako „[název], obsahující garáž, sklady a kotelnu na plynná paliva, která byla povolena v roce 1988 a kolaudována v roce 1990 k tomuto účelu. Dle žalované stavba garáže nemohla přejít do vlastnictví žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť nejde o objekt bydlení a stavba nebyla nikdy kolaudována jako obytný dům ani k bydlení nesloužila; podle žalované tedy nebyly splněny podmínky přechodu do majetku [adresa] dle § 3 citovaného zákona. Žalovaný zdůraznil, že přechod majetku podle § 5 citovaného zákona se realizoval jen v rozsahu výslovně určeném rozhodnutím příslušného orgánu; v rozhodnutí Okresního úřadu ze 7. 11. 1994 jsou konkrétně uvedeny jiné stavby (na parc. č. st. [číslo parcely], nikoliv však stavba na parc. č. st. [číslo parcely], a tento výčet nelze podle žalovaného rozšiřovat výkladem. Žalovaný dále zpochybnil splnění podmínek vydržení, zejména existenci oprávněné držby žalobce. Podle žalovaného žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu stavba patří, protože dobrou víru by mohla založit jen existence domnělého právního titulu nebo omluvitelný právní omyl o splnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva. Žalovaný namítl, že žádný takový domnělý titul zde není, neboť stavba není uvedena ani v návrhu žalobce z 8. 6. 1994, ani v jeho přílohách, a není uvedena ani v rozhodnutí [právnická osoba] ze [datum]. Samotný návrh na katastrální zápis podle žalovaného není právním úkonem způsobilým převést vlastnické právo a nemůže proto obstát jako domnělý titul. K omluvitelnému omylu podle žalovaného nemohlo dojít ani z toho důvodu, že v rozhodné době stavba nebyla součástí pozemku, a nelze tedy dovozovat dobrou víru z případného nabytí pozemku (který navíc nebyl předmětem tohoto řízení). Žalovaný rovněž poukázal na okolnost, jež podle něho objektivně zpochybňuje dobrou víru žalobce v průběhu vydržecí doby, zejména na geometrický plán z roku 2002, z něhož bylo možné zjistit, jak je evidován pozemek pod stavbou. Dále poukázal na tvrzení žalobce, že nesoulad v zápisu měl zjistit až v roce 2006, přičemž při běžné opatrnosti měl podle žalovaného žalobce tyto skutečnosti zjistit dříve. Dle žalovaného u žalobce jakožto města se předpokládá vyšší míra odborné péče při správě majetku. Na straně žalobce v průběhu případné vydržecí doby byly dány objektivně zjistitelné skutečnosti způsobilé vyvolat u něj důvodné pochybnosti o tom, že mu vlastnické právo k předmětné stavbě patří, a tudíž vedoucí k neexistenci jeho dobré víry. Žalobce při běžné (normální) opatrnosti s ohledem na okolnosti a povahu daného případu, neměl, respektive nemohl mít po celou dobu vydržecí doby dobrou víru, že mu stavba vlastnicky patří. Žalovaný uzavřel, že ze všech uvedených důvodů žalobce nemohl být oprávněným držitelem stavby a nemohlo dojít k řádnému vydržení. Stavba měla zůstat ve vlastnictví [právnická osoba] Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne. Na podporu svých závěrů žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění svého odvolání citoval.

3. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil nabytí jeho vlastnického práva ke sporné stavbě řádným vydržením podle § 134 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Za relevantní (domnělý) nabývací titul označil žalobce právní režim dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s rozhodnutím přednosty [adresa] ze dne 7. 11. 1994, č. j. [číslo jednací] Žalobce poukázal na skutečnost, že areál bývalého [název] (včetně sporné stavby) mu byl po zrušení [název] v roce 1991 předán k faktickému užívání, vlastnictví k celému areálu bylo v roce 1994 na základě ohlášení vzniku vlastnického práva zapsáno do katastru nemovitostí právě v jeho prospěch. Jeho vlastnické právo ke stavbě garáže nebylo po celou dobu zpochybňováno. Žalobce uvedl, že žádal o převod všech staveb v areálu a důvodně se domníval, že rozhodnutím okresního úřadu došlo k převodu vlastnictví i ke sporné stavbě; zápis do katastru měl podle něj pouze deklaratorní účinky. Omluvitelný omyl a dobrou víru dovozuje i z tehdejší praxe převodu majetku po roce 1990 a z toho, že jeho vlastnictví nebylo dlouhodobě zpochybňováno a že se po celou dobu choval ke stavbě jako vlastník. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalobce konstatoval, že v rámci privatizace mohl vydržet vlastnické právo k nemovitosti, kterou měl v držbě, i přesto, že tato nemovitost nebyla uvedena ve schváleném privatizačním projektu nebo jeho přílohách. Žalobce připomenul, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře, že tu takový titul je. To bylo v daném případě dle žalobce splněno. Žalobce zdůraznil, že neuvedení nemovitosti v listinách samo o sobě nevylučuje dobrou víru, ta má být posuzována individuálně se zřetelem ke všem okolnostem. Žalobce v jeho přesvědčení o vlastnictví garáže podporovalo i jednání orgánů státu a současně poukázal na dlouhodobou nečinnost státu, který se dle k vlastnictví stavby po řadu let nehlásil. Žalobce připomenul, že spornou stavbu držel od roku 1994 v dobré víře, tudíž k řádnému vydržení mělo dojít uplynutím 10 leté doby. Žalobce dále, pro případ, že by odvolací soud nesdílel závěr o řádném vydržení, opřel svůj nárok uplatněný v tomto řízení rovněž i o institut mimořádného vydržení. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že stavbu nepřetržitě drží od roku 1994 a že po započtení doby držby před účinností nového občanského zákoníku splňuje dvojnásobnou vydržecí dobu pro nemovitost dle ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen nový občanský zákoník). U nemovitosti činí řádná vydržecí doba 10 let (§ 1091 odst. 2 nového občanského zákoníku), mimořádná vydržecí doba činí 20 let. Současně žalobce poukázal na přechodné ustanovení § 3066 nového občanského zákoníku, dle něhož se do mimořádné vydržecí doby započte i doba držby před 1. 1. 2014, avšak u nemovitosti tato doba neskončí dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Žalobce z toho dovozuje, že k mimořádnému vydržení nemovitosti došlo 1. 1. 2019. K podmínkám mimořádného vydržení žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 nového občanského zákoníku, nýbrž nedostatek nepoctivého úmyslu, přičemž důkazní břemeno k nepoctivému úmyslu tíži toho, kdo vydržení popírá. Žalobce uvedl, že vlastník může v průběhu vydržecí doby mimořádnému vydržení zásadně zabránit zejména žalobou na ochranu vlastnického práva nebo určovací žalobou, což však žalovaný neučinil. Žalobce tedy poukázal na skutečnost, že držbu sporné stavby vykonává nepřertžitě od roku 1994 (nejméně od doby, kdy měl stavbu převzít a začít ji fakticky ovládat a užívat jako vlastník), přičemž k 1. 1. 2019 měla uplynout jak dvojnásobná vydržecí doba, tak i pětiletá lhůta dle § 3066 nového občanského zákoníku. Žalobce namítl, že při uchopení držby nejednal v nepoctivém úmyslu, naopak vycházel z přesvědčení, že jde o majetek přecházející na obec v rámci převodů dle zákona č. 172/1991 Sb. a navazujících správních aktů. Zdůraznil, že žalovaný podle něj neunesl (ani netvrdil) důkazní břemeno k prokázání jeho nepoctivého úmyslu při uchopení držby. Z těchto důvodů dovodil, že vlastnické právo ke stavbě nabyl nejpozději mimořádným vydržením. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

5. Přestože odvolání žalovaného směřovalo výslovně pouze proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení jeho vydání předcházející v celém rozsahu, a to včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení. Po přezkoumání věci dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 11. 1. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem stavby na pozemku parc. č. st. [číslo parcely] zapsané u [právnická osoba] pro [adresa] pro obec a katastrální území [adresa] na listu vlastnictví č. [číslo LV] Žalobce v žalobě poukázal na skutečnost, že má na svém listu vlastnictví zapsán pozemek parc. č. st. [číslo parcely] o výměře 142 m v katastrálním území [adresa], jedná se o pozemek v uzavřeném areálu bývalé [právnická osoba] [adresa]. Na tomto pozemku se nachází stavba bez č. p./č. e. (garáž), která je však zapsána na listu vlastnictví č. [číslo LV]. Tento pozemek vznikl na základě geometrického plánu, který byl vyhotoven v roce 2002 v rámci narovnání skutečného stavu se stavem katastru nemovitostí z pozemku parc. č. [číslo parcely] pro katastrální území [adresa]. Tento původní pozemek parc. č. [číslo parcely] pro katastrální území [adresa] o výměře 590 m byl v roce 1976 převeden na [právnická osoba] [adresa] a veškerý majetek [právnická osoba] [adresa] přešel k [datum] na nově zřízený [právnická osoba] [adresa] a následně k datu [datum] na [právnická osoba]. Tento státní podnik byl na základě rozhodnutí přednosty [adresa] s účinností k 30. 9. 1991 zrušen a po provedené likvidaci vymazán z obchodního rejstříku. Po zrušení [právnická osoba] přešla část majetku tohoto podniku na [adresa]. V roce 1994 na list vlastnictví žalobce byly zapsány pozemky a objekty na nich stojící, mimo jiné pozemek parc. č. [číslo parcely] výměře 590 m, vedený v katastru nemovitostí jako zahrada, avšak při zápisu pozemku a staveb podle geometrického plánu do katastru nemovitostí v roce 2006 došlo k pochybení, když nabývací doklad pro zápis stavby umístěné na části pozemku parc. č. [číslo parcely] pro katastrální území [adresa], nově označené jako pozemek parc. č. st. [číslo parcely] pro katastrální území [adresa], byla předmětná stavba garáže zapsána na list vlastnictví [číslo LV] zaniklého [právnická osoba] V důsledku výše uvedené chyby přešla stavba v roce 2015 záznamem na list vlastnictví na žalovaného. Dle žalobce, pokud by byla stavba garáže na pozemku p. č. st. [číslo parcely] pro katastrální území [adresa] v době převodu nemovitých věcí z areálu bývalé [právnická osoba] [adresa] řádně zapsána v katastru nemovitostí, přešlo by vlastnické právo, stejně jako u ostatních budov v tomto areálu, na žalobce. Žalobce současně poukázal na skutečnost, že pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva tímto způsobem, pak vlastnické právo ke garáži vydržel. Žalobce dle svého přesvědčení jednal v dobré víře, že mu nemovitost patří, přičemž o tom svědčí i to, že celý areál po celou dobu řádně užíval k účelu, pro který mu byl přednostou Okresního úřadu předán a také to, že v roce 2006 byl jím uhrazen odvod za trvalé odnětí půdy na pozemku p. č. [číslo parcely] v katastrálním území [adresa] pro akci „Garáž v areálu [právnická osoba] [adresa]“.

7. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a poukázal na skutečnost, že na základě rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 1. 1994 sice bylo rozhodnuto o stavbách v areálu bývalého [právnická osoba]., ale nebylo rozhodnuto o stavbě, která je předmětem tohoto soudního řízení. [právnická osoba]. stavbu prokazatelně postavil s úmyslem nabýt k ní vlastnické právo, přičemž žalobci nesvědčí žádný právní titul ke stavbě, žalobci nesvědčí ani žádný domnělý právní titul, který by mohl založit jeho dobrou víru. K rozhodnutí přednosty [právnická osoba] ze dne 7. 11. 1994 žalovaný uvedl, že v tomto rozhodnutí jsou jednoznačně specifikovány nemovité věci, které přešly do vlastnictví žalobce, ale stavba, která je předmětem této žaloby, mezi nimi není. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobce, že vlastnické právo k [Anonymizováno] garáži vydržel.

8. Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování listinami, které podrobně specifikoval pod body 4 až 34 odůvodnění svého rozsudku. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětné stavbě garáži vydržením. Ze zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že stavba garáže byla kolaudována dne 10. 12. 1990 rozhodnutím [právnická osoba] [adresa], přičemž jako stavebník byl v rozhodnutí uveden „[právnická osoba]“, přičemž správně mělo jít o státní podnik, neboť původní [právnická osoba] byl k 31. 12. 1988 zrušen a od 1. 1. 1989 existoval jako státní podnik. Přestože stavba fakticky existovala a byla řádně užívána, nebyla řádně a včas zapsána do katastru nemovitostí. Dne 8. 6. 1994 podalo [adresa] návrh na zápis nemovitostí z vlastnictví [právnická osoba] do vlastnictví města podle zákona č. 172/1991 Sb. Součástí návrhu byla příloha s výčtem převáděných pozemků a budov. Předmětná stavba garáže v příloze uvedena nebyla, neboť tehdy nebyla evidována na žádném listu vlastnictví, avšak nemovitosti v návrhu obsažené byly na žalobce v katastru převedeny. Za této situace mohl žalobce nabýt přesvědčení, že spolu s ostatním majetkem areálu přešla do jeho dispoziční sféry i sporná stavba, kterou dlouhodobě užíval jako svoji. Soud přihlédl i k tomu, že žalobce se choval jako vlastník, mimo jiné v souvislosti s rozhodnutím městského úřadu o odvodu za trvalé vynětí pozemku, z něhož dovodil, že žalobce s věcí nakládal v přesvědčení o svém vlastnickém právu. Dne 2. 11. 2006 podal žalobce návrh na vyznačení novostavby na listu vlastnictví záznamem. [právnická osoba] však zápis neprovedl, protože kolaudační rozhodnutí bylo vydáno pro již neexistující subjekt a žalobce nebyl jeho právním nástupcem. Soud prvního stupně z toho vyvodil, že nejpozději od okamžiku zamítnutí tohoto návrhu již žalobce nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem stavby, od tohoto okamžiku přestal být v dobré víře, současně však činil kroky ke zlegalizování stavu. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku. Podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let u nemovitostí a po dobu deseti let u nemovitostí. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný doložil formální správnost zápisu v katastru nemovitostí a že stavebníkem stavby byl státní podnik [právnická osoba]., v jehož prospěch nakonec bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. V důsledku pochybení spočívajícím zejména v tom, že stavba nebyla navzdory existenci kolaudačního rozhodnutí včas zapsána do katastru, se žalobce mohl důvodně domnívat, že i tato stavba přešla spolu s ostatním majetkem areálu do jeho vlastnictví. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na vyjádření [právnická osoba] a jeho privatizaci ČR ze dne 3. 11. 1994, které vyjádřilo souhlas s převodem majetku [právnická osoba]. [adresa], avšak z tohoto vyjádření nedovozoval přímý právní přechod vlastnictví ke sporné stavbě na žalobce a považoval je toliko za okolnost významnou pro existenci dobré víry žalobce a pro určení počátku běhu vydržecí doby. Za rozhodnou soud prvního stupně pokládal skutečnost, že žalobce minimálně od 8. 6. 1994 do 2. 11. 2006 předmětnou nemovitost užíval jako svou v dobré víře, zatímco žalovaný nikdy netvrdil a neprokazoval, že by stavbu jakkoliv užíval. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že desetiletá vydržecí doba uplynula nejpozději v polovině roku 2004, kdy na žalobce přešlo vlastnické právo vydržením ve smyslu § 134 zákona č. 40/1964 Sb. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl a výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a skutečností, že úspěšný žalobce se svého práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

9. Pokud se jedná o skutkovou stránku věci, pak tato dle názoru odvolacího soudu byla provedenými listinnými důkazy jednoznačně prokázána a mezi účastníky nebyla ani sporná. Z kolaudačního rozhodnutí vydaného [právnická osoba] dne [datum], č. j. [číslo jednací] které nabylo právní moci 25. 12. 1990, je zřejmé, že tímto rozhodnutím po provedeném místním šetření konaném dne [datum] bylo povoleno užívání stavby [název] v areálu [právnická osoba], [adresa], přičemž stavba obsahovala montovanou halu [název] obvodové zdivo ze Siporex tvárnic a hala obsahovala dále garáž, sklady a kotelnu na plynná paliva. Z uvedeného kolaudačního rozhodnutí je rovněž zřejmé, že bylo vydáno pro [právnická osoba] [adresa], přičemž tento subjekt v době vydání kolaudačního rozhodnutí již neexistoval, neboť byl usnesením [právnická osoba] [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací] ke dni 31. 12. 1988 zrušen a současně s účinností od 1. 1. 1989 byl tímto usnesením založen [právnická osoba] [adresa], státní podnik. Kolaudační rozhodnutí tedy mělo být, jak správně dovodil soud prvního stupně, vydáno pro [právnická osoba] [právnická osoba], a nikoliv pro zaniklý [právnická osoba].

10. Nesporná byla také skutečnost, že předmětná garáž postavená na pozemku p. č. st. [číslo parcely] v k. ú. [adresa], který vlastnicky patří žalobci, nebyla v příslušném katastru nemovitostí vyznačena. Poté, co došlo ke zrušení [právnická osoba]. [adresa] ke dni 30. 9. 1991 rozhodnutím přednosty [adresa] ze dne 17. 6. 1991 poukazem na zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku [právnická osoba] do vlastnictví měst a obcí, předmětná garáž v následně vydaném rozhodnutí přednosty [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací] ohledně přechodu majetku z [právnická osoba] [adresa] do vlastnictví [adresa] předmětná garáž nefiguruje. Stejně tak i v návrhu [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací] adresovaném [právnická osoba] [adresa] na zápis nemovitých věcí přešlých z vlastnictví [právnická osoba] vlastnictví [adresa], podle zákona č. 172/91 Sb. o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí předmětná garáž rovněž výslovně uvedena není. Zcela stejná skutečnost vyplývá ze souhlasu [právnická osoba] jeho privatizaci ČR ze dne [datum], č. j. [číslo parcely], kterým byl udělen souhlas s bezúplatným přechodem majetku [právnická osoba]. [adresa] do vlastnictví [právnická osoba]. Z výše uvedených listinných důkazů je tedy skutečně zřejmé, že stavba garáže bez č. p. /č. e. na pozemku parc. č. st. [číslo parcely] v katastrálním území [adresa] nepřešla do vlastnictví žalobce na základě zákona č. 172/1991 Sb. V tomto závěru lze s námitkami žalovaného obsaženými v jeho odvolání souhlasit, nicméně je k nim třeba uvést, že rozhodnutí soudu prvního stupně není postaveno na závěrech o přechodu vlastnického práva k předmětné garáži na žalobce na základě zákona č. 172/1991 Sb., ale na závěrech o vydržení tohoto vlastnického práva dle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Nicméně s ohledem na výše citované listinné důkazy se lze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně v tom, že v případě, pokud by předmětná garáž byla řádně po její kolaudaci zapsána v katastru nemovitostí vlastníku [právnická osoba] [adresa], pak by i tato garáž s vysokou pravděpodobností přešla dle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalobce. K tomuto závěru lze dospět i s ohledem na skutečnost, že žalobce od roku 1994 (jak dovodil soud prvního stupně minimálně od 8. 6. 1994), předmětnou garáž, která byla, součástí stavby [název] v areálu [právnická osoba] [adresa], užíval, aniž byl kýmkoliv v tomto užívání rušen, a aniž by bylo jeho užívací právo zpochybňováno. Žalovaný se o osud vystavěné garáže do doby, než žalobce sám vyvinul snahu legalizovat vlastnické právo k této garáži, nijak nezajímal. Žalobce tak skutečně důvodně mohl nabýt přesvědčení, že společně s dalším blíže specifikovaným majetkem z majetku [právnická osoba] [adresa] na něj přešlo i vlastnické právo k předmětné garáži. Garáž se dle tvrzení žalobce, které žalovaný nijak nezpochybňoval, nacházela v areálu bývalé [právnická osoba] [adresa], přičemž jak vyplývá z rozhodnutí přednosty [právnická osoba] v [adresa] ze dne 7. 11. 1994, byla tato [právnická osoba] [adresa] týkající se [adresa] předmětem přechodu majetku z majetku [právnická osoba]. na žalobce. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl minimálně od 8. 6. 1994 ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem předmětné garáže. Skutečnost, že situaci (zápis garáže do katastru nemovitostí) začal žalobce řešit až koncem roku 2006, kdy dne 2. 11. 2006 podal návrh na vyznačení novostavby občanské vybavenosti postavené na pozemku p. st. [číslo parcely] v k. ú. [adresa] do příslušného listu vlastnictví, nelze klást k jeho tíži. Je sice pravdou, že žalobce mohl skutečnost, že garáž není zapsána na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí (respektive že nebyla zapsána vůbec na žádném listu vlastnictví) zjistit dříve, než v roce 2006, to však neznamená, že by jeho dobrá víra o tom, že je vlastníkem předmětné garáže, byla zpochybněna. Stejně tak je tomu i v případě geometrického plánu vypracovaného [datum] č. [číslo jednací] neboť tento geometrický plán skutečnost, že žalobce mohl zcela důvodně nabýt přesvědčení o nabytí vlastnického práva k předmětné garáži na základě zákona č. 172/1991 Sb. na základě rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací] nemohl zpochybnit. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce užíval předmětnou garáž v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo k této garáži minimálně od 8. 6. 1994 do 2. 11. 2006, a tudíž skutečně nejpozději v polovině roku 2004 vlastnické právo ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku k této garáži vydržel. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěry učiněnými v rozsudku soudu prvního stupně a s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše, na závěry soudu prvního stupně odkazuje.

11. S ohledem na skutečnost, že žalobce již v průběhu řízení poukázal na skutečnost, že v případě, pokud by soud dospěl k závěru, že z jeho strany nedošlo k řádnému vydržení vlastnického práva k předmětné garáži, pak z jeho strany došlo k mimořádnému vydržení dle nového občanského zákoníku. S ohledem na skutečnost, že žalobce otázku mimořádného vydržení vlastnického práva opětovně akcentoval ve svém odvolání, zabýval se odvolací soud danou věcí i z pohledu, zda žalobce splnil podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětné garáži ve smyslu ustanovení § 1095 nového občanského zákoníku.

12. Odvolací soud se především neztotožnil s názorem žalovaného, že se otázkou mimořádného vydržení v rámci odvolacího řízení nemůže zabývat, neboť o mimořádném vydržení soud prvního stupně nerozhodoval a žalobce mimořádné vydržení před soudem prvního stupně neuplatnil a neučinil k němu konkrétní skutková tvrzení. Jak již bylo výše uvedeno, žalobce otázku mimořádného vydržení vlastnického práva k předmětné garáži v rámci řízení před soudem prvního stupně nastolil, nicméně vzhledem k tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobce došlo k řádnému vydržení vlastnického práva dle zákona č. 40/1964 Sb., dále se pak otázkou mimořádného vydržení vlastnického práva nezabýval. Nicméně dle názoru odvolacího soudu veškerá základní tvrzení, která jsou nezbytná pro posouzení mimořádného vydržení dle nového občanského zákoníku ze strany žalobce, jakož i příslušné listinné důkazy byly žalobcem, tvrzeny a doloženy. Odvolací soud pak neprováděl žádné nové dokazování ve věci, ale vycházel z důkazů učiněných v řízení před soudem prvního stupně.

13. Podle ustanovení § 1095 nového občanského zákoníku uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

14. Podle ustanovení § 1091 odst. 2 nového občanského zákoníku k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající 10 let.

15. Podle ustanovení § 3066 nového občanského zákoníku do doby uvedené v ustanovení § 1095 se započte i doba, pro kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

16. Zákon č. 89/2012 Sb., nabyl účinnosti dnem [datum].

17. Podmínkou mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 nového občanského zákoníku není poctivá držba (§ 992 odst. 1 nového občanského zákoníku) ani pro dobu držby před 1. 1. 2014 držba oprávněná (§ 130 odst. 1 občanského zákoníku 40/1964 Sb.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 a na něj navazující § 7 nového občanského zákoníku). Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadujících čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou vůli, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Výše uvedené závěry vycházejí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, na který odvolací soud odkazuje. Navíc je třeba poukázat na další právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, podle kterého nepoctivý úmysl brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 vyslovil dále názor, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat § 995 nového občanského zákoníku, větu první, podle které platí: „bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 občanského zákoníku) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby. K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 občanského zákoníku) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdit nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem žalobou na určení svého práva či na určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o.s.ř.).

18. Při aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na daný případ dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce splnil veškeré podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětné garáži. Z výše citovaného ustanovení § 3066 nového občanského zákoníku k mimořádnému vydržení věci nemovité mohlo dojít nejdříve k 1. 1. 2019 (uplynutím pěti let od nabytí účinnosti nového občanského zákona, tedy od 1. 1. 2014). Pokud se jedná o délku vydržecí doby, pak žalobce se chopil držby v roce 1994 a tuto držbu fakticky vykonává dodnes. Dobu pro mimořádné vydržení vyplývající z výše citovaného zákonného ustanovení tedy žalobce splnil.

19. Jak již bylo výše uvedeno k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje pouze uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Tento nepoctivý úmysl zde však musí být dán v době převzetí držby. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele k tíži toho, kdo držení popírá. Žalovaný netvrdil, že by na straně žalobce v době převzetí držby předmětné garáže byl dán nepoctivý úmysl. Jak již bylo výše uvedeno, žalobce při převzetí držby předmětné garáže, byť to není zákonnou podmínkou pro mimořádné vydržení, vycházel z přesvědčení, že vlastnické právo ke garáži na něho přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku [právnická osoba] do vlastnictví obcí, na základě souhlasu [právnická osoba] a jeho privatizaci ČR dne 3. 11. 1994 a na základě rozhodnutí přednosty [adresa] dne [datum], č. j. [číslo jednací] a ke všem okolnostem případu, tak mohl důvodně usuzovat. S ohledem na uvedené okolnosti pak nelze dospět k závěru, že by na straně žalobce při převzetí předmětné garáže v roce 1994 byl dán nepoctivý úmysl, který by mimořádné vydržení vylučoval. Dle názoru odvolacího soudu tedy žalobce naplnil nejen podmínky řádného vydržení dle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ale i mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb.

20. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené tedy shledal žalobu ve shodě se soudem prvního stupně jako důvodnou, rozsudek soudu prvního stupně shledal jako věcně správný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil.

21. Úspěšnému žalobci pak odvolací soud s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení představují paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka v odvolacím řízení dle ustanovení § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Za písemné vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 25. 11. 2024 a doručené soudu prvního stupně dne 27. 11. 2024 přísluší žalobci paušální náhrada ve výši 300 Kč (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) Za přípravu účasti na jednání (§ 1 odst. 3 písm. b) a za účast u jednání před odvolacím soudem dne 20. 1. 2026 (§ 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. přísluší žalobci paušální náhrada za každý z těchto úkonů ve výši 450 Kč, a to s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, které poukázalo na nezbytnou analogickou aplikaci ustanovení svou povahou a účelem nejbližší, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, ve kterém je paušální náhrada stanovena částkou 450 Kč. Nezastoupenému účastníku je pak třeba analogicky přiznat shodnou paušální náhradu ve výši 450 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalobci přiznány, činí 1 200 Kč. Tuto částku uložil odvolací soud žalovanému uhradit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 211 o.s.ř.).