17 CO 98/2022 - 572

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] se sídlem [adresa] zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: [osobní údaje účastníka] se sídlem [adresa] o náhradu újmy ve výši 6.056.897,30 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 3. 2022, č. j. 8 C 62/2018-498, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 8 C 62/2018-498, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 056 897,30 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto, že žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výrokem III bylo rozhodnuto, že Česká republika – Okresní soud v Jihlavě nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jeho písemné vyhotovení založené ve spise. Žalobkyně nesouhlasí se skutkovými i právními závěry vyslovenými soudem prvního stupně, který se dostatečně nezabýval skutečností, že non lege artis postup žalovaného byl rozhodujícím a jediným faktorem, který způsobil aktuální zdravotní stav žalobkyně. Pokud by nedošlo k fatálnímu prodlení, které bylo před soudem prvního stupně zjištěno, nebyla by žalobkyně připravena o stoprocentní šanci na uzdravení. Ve zjištěném stadiu průběhu cévní mozkové příhody, tzv. subakutní fázi, bylo možné již jen zachraňovat holý život žalobkyně, byla však vyloučena jakákoliv možnost lepšího výsledku. Tyto závěry byly potvrzeny soudním znalcem i dalšími erudovanými a pověřenými osobami. Žalobkyně před hospitalizací u žalovaného nebyla ani přes svůj zdravotní stav s diagnostikovaným reziduálním psychotickým syndromem nikterak neurologicky sledována či léčena. Její dosavadní anamnéza neměla s proděláním cévní mozkové příhody žádnou souvislost. Jelikož žalovaný absolutně nedbal zhoršujícího se zdravotního stavu žalobkyně, který postupně progredoval, až se žalobkyně dostala do stavu, kdy nebylo ohroženo primárně její zdraví, nýbrž její holý život. Prodlení v zásahu žalovaného jako jediné zapříčinilo negativní a fatální následek, tj. aktuální zdravotní stav žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně byla v době vzniku iktu a jeho postupu již několik dní v péči poskytovatele zdravotní služby, je zcela klíčová pro posouzení non lege artis postupu i příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklým následkem, kterým je trvalé a vážné poškození zdraví žalobkyně. Non lege artis postup žalovaného je ze znaleckého zkoumání nesporným, připravil žalobkyni o stoprocentní šanci na vyléčení či lepší výsledek. Žalovaný je tak zcela odpovědný za způsobený následek, jeho non lege artis postup - omisivní jednání - bylo jediným působícím faktorem a nebyl dán jediný relevantní a legitimní důvod pro to, aby soud prvního stupně žalobu zamítl. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil písemně s tím, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, neboť je v souladu s tím, co bylo zjištěno provedeným dokazováním v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jakož i s právními předpisy vztahujícími se k dané problematice i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že žalobkyně ve svém odvolání neustále opakuje, že postup žalovaného byl non lege artis a z toho dovozuje jeho odpovědnost. Takový přístup však nelze aplikovat na daný případ, jak z důvodu, že neodpovídá požadavkům kladeným na vznik odpovědnosti v právních předpisech, tak z důvodu, že takto široké chápání odpovědnostního vztahu by vedlo k nespravedlivým důsledkům v jiných případech. Žalobkyně ve svém odvolání dochází k závěru, že postup non lege artis ze strany žalovaného ji připravil ve 100 % o šanci na vyléčení, což nemá žádný podklad. Je nutno především vycházet ze zákonného požadavku na existenci příčinné souvislosti, která musí být v soudním řízení prokázána. Na absenci příčinné souvislosti ukazují závěry znalce v tom, že následek by nastal s určitou pravděpodobností i při postupu lege artis, tj. i v případě včasné léčby cévní mozkové příhody by u žalobkyně následky na zdraví nemusely být mírnější, resp. nebylo prokázáno, že i v případě včasné léčby by takový škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost musí být prokázána jednoznačně, tj. s vysokou mírou pravděpodobnosti, přičemž se musí jednat o příčinu převažující. Nelze dojít k závěru o odpovědnosti za újmu pouze na základě spekulací, že v případě, kdyby zdravotničtí pracovníci žalovaného jednali v daném případě jinak, možná by následek vzniklý na zdraví žalobkyně byl jiný. Dle názoru žalovaného soud prvního stupně na základě znaleckého zkoumání a po provedení a zhodnocení dalších důkazů předložených stranami v průběhu soudního řízení dospěl k závěru o protiprávnosti jednání žalovaného, které, ale zároveň nebylo převažující příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně. Závěry Nejvyššího soudu jsou jednoznačné v tom směru, že nelze tzv. teorii ztráty šance používat jako procesní nástroj ke snížení důkazního standardu a zároveň tato teorie není považována za jednoznačný přínos pro ochranu života a zdraví. 4. [ulice] účastník na straně žalovaného se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil.

5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací důvody, o které žalobkyně opřela své odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř., tzn. že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly odvolatelkou tvrzeny a odvolací soud je ze spisu nezjistil.

7. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném (a současně po [nemocnice], p. o., jakožto původně druhém žalovaném) zaplacení celkové částky 6 056 897,30 Kč s příslušenstvím, kdy ve vztahu k [nemocnice], p. o. vzala žalobu zpět a mezi těmito účastníky bylo v rozsahu zpětvzetí řízení zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2019, č. j. 8 C 62/2018-330. Žalovaná částka představuje nemajetkovou újmu na zdraví žalobkyně ve výši 5 873 336,30 Kč (bolestné ve výši 55 104,30 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 5 818 256 Kč), náhradu nákladů spojených s péčí o zdraví žalobkyně, její osobu a domácnost ve výši 169 937 Kč (podrobně specifikovaných žalobkyní v podané žalobě) a dále náhradu za zpracování znaleckého posudku ve výši 13 600 Kč. Uplatněný nárok opírala žalobkyně o tvrzení, že žalovaný jakožto poskytovatel zdravotních služeb zaviněně porušil zákonnou povinnost poskytnout žalobkyni (pacientce) zdravotní služby na náležité odborné úrovni a vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů. Žalobkyně byla dne [datum] nejdříve hospitalizována na JIP, neurologickém oddělení [nemocnice] pro prodělaný epileptický záchvat s poruchou vědomí, který měl být zaléčen. Dne [datum] byla pro přetrvávající potíže psychiatrické povahy žalobkyně přeložena do žalovaného zdravotnického zařízení. Během hospitalizace v žalované [příjmení] nemocnici [obec] se zdravotní stav žalobkyně postupně zhoršoval. V pátek dne [datum] byla u žalobkyně kromě dalších příznaků zaznamenána slabost pravé horní končetiny a celková slabost, údajně proběhla pouze telefonická konzultace s neurologem MUDr. [příjmení], který měl indikovat vyšetření po víkendu, pokud se stav žalobkyně nezlepší. Dne [datum] došlo k dalšímu zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, která měla již příznaky pravostranné parézy, v důsledku čehož bylo přistoupeno k jejímu neurologickému vyšetření v [nemocnice], kterým byla zjištěna rozsáhlá cévní mozková příhoda. Po kontrolním vyšetření CT dne [datum] se prokázal postup otoku levé mozkové hemisféry, pro snížení nitrolebního tlaku byla indikována dekompresní kraniektomie, jejíž výkon byl proveden v [nemocnice] u sv. [jméno] v [obec]. Žalobkyně postup non lege artis na straně žalovaného shledává konkrétně v tom, že měl lépe a rychleji reagovat na její zhoršující se zdravotní stav v době její hospitalizace od [datum] do [datum], zejména jejím dřívějším převozem na neurologické oddělení [nemocnice]. Včasným vyšetřením a diagnostikováním žalobkyně mohly být významně omezeny škodlivé následky vzniklé cévní mozkové příhody, jako je těžký organický psychosyndrom, těžký mentální defekt, snížená pohyblivost, ztráta schopnosti číst a psát a z toho vyplývající ztráta schopnosti vést soběstačný život pro nutnou pomoc při hygieně, oblékání a chůzi. Za nemajetkovou újmu na zdraví žalobkyně a škodu z titulu náhrady nákladů vynaložených na péči o zdraví žalobkyně a s ní spojených, na péči o osobu a domácnost žalobkyně, odpovídá žalovaný v důsledku postupu non lege artis.

8. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě nárok uplatněný žalobou neuznal co do důvodu a výše a především poukázal na nepříznivý zdravotní stav žalobkyně ještě před jejím přijetím, a to jednak na prodělané mozkové onemocnění v roce 1998 a na rozvoj sekundárního epileptického syndromu v roce 2015. Dle názoru žalovaného, i v případě včas provedené diagnostiky a případné aplikace specifické léčby dochází k selhání, v důsledku cévní mozkové příhody vznikají škodlivé následky, přičemž pravděpodobnost úspěchu léčby není převažující. 9. [ulice] účastník na straně žalovaného ve svém písemném vyjádření k žalobě rovněž nárok uplatněný žalobkyní na náhradu nemajetkové újmy neuznal.

10. Soud prvního stupně ve věci rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 17. 2. 2019, č. j. 8 C 62/2018 -348, který byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2021, č. j. 17 Co 50/2020-378, v němž odvolací soud vyslovil závazný právní názor s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž se ztotožnil, že nelze v této věci aplikovat tzv. teorii ztráty šance či ztráty očekávání. Nejvyšší soud ve svých judikatorních závěrech vyložil, že tzv. teorie ztráty šance je reakcí na obtíže s jednoznačným zjištěním kauzality v medicínských sporech a přináší zcela jinak koncipované pojetí újmy, kterou je právě ona ztráta šance a nikoliv samotný zdravotní následek. Újmou v pojetí této teorie tedy není skutečně způsobená újma, ale již sama ztracená příležitost (šance), čemuž odpovídá též to, že kompenzována může být právě tato ztracená příležitost. V daném případě je však nutno dle názoru odvolacího soudu zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, a to ve vztahu ke všem třem žalobkyní uplatněným nárokům, je tedy nutno zkoumat existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou újmou na zdraví.

11. Soud prvního stupně následně po dokazování provedeném výslechy svědků ([jméno] Haubertové - matky žalobkyně, [jméno] [příjmení] – otce žalobkyně, [jméno] [příjmení] – švagra žalobkyně, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] – tet žalobkyně, [jméno] [příjmení] – bývalého partnera žalobkyně, MUDr. [jméno] [příjmení] – ošetřující psychiatričky žalobkyně), zdravotnickou dokumentací žalobkyně, pokladními doklady o nákupu léků i zdravotnických pomůcek doložených žalobkyní, stanoviskem MUDr. [příjmení], přednosty neurologické kliniky Fakultní nemocnice [obec] ze dne [datum] a znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], znalce z oboru zdravotnictví, specializace neurologie, jakož i jeho výslechem, skutkově uzavřel, že žalobkyně byla od [datum] do [datum] hospitalizována u žalovaného jakožto poskytovatele zdravotních služeb pro dekompenzaci organického psychosyndromu s psychotickými projevy. Dne [datum] v 8.25 hod. lékařka MUDr. [příjmení] zaznamenala slabost pravé horní končetiny žalobkyně, která byla následujícího dne [datum] přeložena do [nemocnice] k neurologickému vyšetření, při němž lékařka MUDr. Zrnová konstatovala vzniklou cévní mozkovou příhodu. Téhož dne MUDr. [příjmení] diagnostikoval u žalobkyně cévní mozkovou příhodu v subakutní fázi, tj. ve fázi mezi akutní a chronickou, z hlediska neurologického jde o dobu přibližně mezi 12 až 24 hodinami. U žalobkyně nebyla přítomna žádná známá zdravotní rizika, která by se dala považovat za přesvědčivý rizikový faktor pro rozvoj cévní mozkové příhody. Vznik cévní mozkové příhody u žalobkyně, jak vyplynulo z vyjádření MUDr. [příjmení], ze závěrů prof. Stejskala i závěrů ustanoveného znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], byl rozpoznán pozdě a nebylo postupováno diagnosticky správně. Neprovedení další pokročilejší diagnostiky žalobkyně dne [datum] je možno považovat za postup non lege artis. Úspěšnost léčby cévní mozkové příhody je dle znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] taková, že 10 - 20 % pacientů zůstává zcela nezávislými na okolí, u dalších 10 - 30 % pacientů dojde ke snížení negativních důsledků a zvýšení jejich výkonu. U žalobkyně následkem cévní mozkové příhody došlo ke zhoršení preexistujícího organického psychosyndromu, k lehkému centrálnímu ochrnutí lícního nervu vpravo a ke středně těžkému až těžkému centrálnímu ochrnutí pravé dolní poloviny těla.

12. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že na straně žalovaného došlo k protiprávnímu jednání, neboť dle § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, byl povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů při poskytování zdravotních služeb. Oslabení pravé horní končetiny žalobkyně zaregistrované dne [datum] v dopoledních hodinách ošetřující lékařkou žalovaného [příjmení] [příjmení] zavdávalo podezření, že se jedná o specifický příznak svědčící pro ložiskové poškození mozku, jehož nejčastější příčinou je cévní mozková příhoda. Byla proto nutné vyloučit onemocnění, u nichž existuje hypotetické riziko z prodlení, mezi něž patří cévní mozková příhoda. Ošetřující lékaři žalovaného takovou diagnostiku vylučující onemocnění spojená s riziky z prodlení neprovedl neodkladně, tj. dne [datum] v dopoledních hodinách, nýbrž žalobkyni objednal na neurologické vyšetření až následujícího dne [datum] po poledni. Diagnostika provedená dne [datum] pro zhoršení klinického stavu žalobkyně tak byla opožděná, byť byla vedena správně.

13. Soud prvního stupně protiprávní jednání žalovaného hodnotí jako omisivní delikt, když včas nekonal, ač konat měl a mohl. Soud prvního stupně dále uzavírá, že pokud by metodou substituce nastalý kauzální děj srovnal s kauzálním dějem, v němž by žalovaný jednal právně souladně, tj. provedl diagnostiku žalobkyně již dne [datum] v dopoledních hodinách, nastalý výsledek ve sféře žalobkyně mohl, avšak také nemusel, být jiný. Soud prvního stupně odkázal při zkoumání příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou újmou na zdraví žalobkyně na závěry znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení], že i v případě, že by diagnostika žalobkyně byla žalovanou provedena bez prodlení, nelze se stoprocentní jistotou vyloučit, že by vyvstala indikace ke specifické trombolytické terapii. Včasná diagnostika jednak mohla alternativně vyústit ve stanovení diagnózy vazospasmu, který specifický léčit nelze, tato diagnóza, by však byla spíše raritním případem, neboť u 99 % případů je cévní mozková příhoda způsobena krevní sraženinou. Vzhledem ke skutečnosti, že dne [datum] v 15:43 hod. byla žalobkyni diagnostikována cévní mozková příhoda v subakutní fázi, svědčí tato skutečnost dle znalce spíše proto, že ranní vizita lékařů žalovaného dne [datum] byla okamžikem vzniku cévní mozkové příhody. Včasně provedená diagnostika by s největší pravděpodobností vyústila v provedení specifické léčby (trombolytickou terapií či mechanickou trombetomií). Provedení specifické léčby žalobkyni by však samo o sobě nebylo zárukou příznivého zdravotního stavu žalobkyně, pravděpodobně by bylo dosaženo lepšího výsledného zdravotního stavu žalobkyně, což je však pouhou spekulací. U žalobkyně došlo ke zhoršení jejího předchorobí, tj. preeexistujícího organického psychosyndromu, došlo k lehkému centrálnímu ochrnutí lícního nervu vpravo a ke středně těžkému až těžkému centrálnímu ochrnutí pravé poloviny těla.

14. Soud prvního stupně s ohledem na tyto odborné závěry znaleckého zkoumání neshledal nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy na zdraví i majetkové újmy co do základu za důvodný. Žalovaný mohl a měl zjištěným specifickým projevům žalobkyně nasvědčujícím nastupující cévní mozkové příhodě věnovat odpovídající péči, čímž by žalobkyně nebyla připravena o šanci na mírnější či dokonce žádné nepříznivé následky onemocnění, kterému není možné předejít. Nelze však pominout skutečnost, že i v případě právně souladného chování žalovaného – včasné diagnostiky a provedené specifické léčby žalobkyně, mohl být nastalý výsledek zdravotního stavu žalobkyně stejný, v důsledku pravděpodobnosti úspěšnosti takové léčby. Současně je nutno přihlédnout k tomu, že spolupráce zdravotnického personálu žalovaného se žalobkyní byla velmi nesnadná a obtížná s ohledem na preexistující organický psychosyndrom žalobkyně, čímž bylo rozpoznání cévní mozkové příhody značně komplikováno.

15. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), neboť k tvrzené újmě mělo dojít po [datum], tj. za účinnosti nového občanského zákoníku.

16. Podle ustanovení § 2956 o. z., vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil, jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

17. Podle ustanovení § 2958 o. z., při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

18. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který odvolací soud považuje za úplný správný, má odvolací soud ve shodě s prvoinstančním soudem za prokázáno, že v projednávané věci nebyly naplněny zákonem stanovené předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za újmu na zdraví žalobkyně, kterými jsou protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), existence újmy, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem újmy a zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti. Porušením právních povinností je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody či příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a újmou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Mezi protiprávním úkonem a újmou musí existovat vztah příčiny a následku. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže újma je podle obecné povahy, obvyklého chodu věci a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že újma by nenastala bez této příčiny.

19. U újmy na zdraví jde o zjištění, zda protiprávní úkon byl vyvolávajícím činitelem poškozením zdraví. Příčinná souvislost mezi léčebným postupem, který nebyl lege artis (v souladu s dostupnými poznatky vědy), a újmou na zdraví pacienta – jako jedna ze základních podmínek vzniku odpovědnosti zdravotnického zařízení za újmu – musí být najisto postavena. Na straně žalující je tedy důkazní břemeno o tvrzené příčinné souvislosti, tudíž v případě jeho neunesení stíhají žalující stranu nepříznivé následky spočívající v tom, že žalobě nemůže být vyhověno.

20. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 %, soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou. Nelze totiž škůdci ukládat povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, Soubor C [číslo] nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 19 [číslo], Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu [číslo]).

21. Jinými slovy řečeno, zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním či opomenutím a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1014/2020).

22. Lze tedy uzavřít, že na zavázání poskytovatele zdravotní péče k náhradě újmy bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti jeho jednání se škodlivým následkem coby jedné z podmínek obecné odpovědnosti ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení by bylo možno pohlížet jako na ukládání povinnosti bez náležitého zákonného podkladu, vymykající se systémové koncepci institutu náhrady újmy a přesouvající jej bez náležitého opodstatnění do roviny zcela hypotetické a spekulativní. Pokud by ztráta šance měla být v zájmu jednotného výkladu dotčených norem vztažena ke všem typům újmy, pak by byla stěžejní reparační funkce náhrady újmy v podstatě potlačena na úkor satisfakční a spory z civilních deliktů by se přesunuly do hypotetické a spekulativní roviny potenciálních újem v podobě ztráty šance, což by ve svém důsledku vedlo k narušení principu právní jistoty a obtížné předvídatelnosti práva (viz rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021).

23. Vycházeje ze závěrů, které ve své konstantní judikatuře zabývající se danou problematikou vyslovil dovolací soud a na které již odkázal v průběhu řízení odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 22. 2. 2021, č. j. 17 Co 50/2020-378, na nichž setrval a nemá důvodu se od nich odchylovat, je-li příčinná souvislost detekovatelná pouze v rovině pravděpodobnostní, lze mít vznik odpovědnosti za újmu opodstatněný jen tehdy, jsou-li ostatní předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu přítomny ve značné intenzitě, což si žádá zejména též to, aby byla adekvátnost příčiny a následku zřejmá, tedy že potenciální škůdce si velmi dobře musel být vědom rizikovosti svého počínání, tedy mohl velmi dobře předvídat, že jeho jednání může vést k určitému škodlivému následku.

24. Přeneseno do kontextu řešeného sporu, i pokud by ošetřující lékaři žalovaného provedli včasnou diagnostiku žalobkyně vylučující onemocnění spojené s riziky z prodlení (cévní mozkovou příhodu, kdy specifickým příznakem je oslabení pravé horní končetiny) a následně specifickou léčbu žalobkyně (trombolytickou terapii či mechanickou trombetomii), samo o sobě by to nebylo zárukou příznivého zdravotního stavu žalobkyně s ohledem na její preexistující organický psychosyndrom (prodělané mozkové onemocnění v roce 1998 a rozvoj sekundárního epileptického syndromu v roce 2015). Dne [datum] se u žalobkyně projevila řada nespecifických příznaků, jako např. bolesti hlavy, spavost, ztuhlost, zpomalená psychika, které na možnost probíhající cévní mozkové příhody neukazují, obzvlášť na pozadí psychiatrického onemocnění a psychiatrické medikace žalobkyně, s níž byla spolupráce velmi obtížná a nesnadná.

25. Poněvadž pro učinění závěru, zda byly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za tvrzenou újmu na zdraví žalobkyně, je zapotřebí odborného posouzení, soud prvního stupně s ohledem na znalecká posouzení předložená účastníky řízení nepochybil, pokud ustanovil znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, k podání znaleckého posudku, o jehož závěry opřel své zamítavé rozhodnutí z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním omisivním jednáním žalovaného a újmou na zdraví žalobkyně, poněvadž protiprávní jednání žalovaného nebylo převažující příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně.

26. Vycházeje ze shora uvedených skutečností a citovaných zákonných ustanovení dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně ve věci úplně a správně zjistil skutkový stav a z něj vyvodil správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a které jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Je tedy nutno uzavřít, že základ nároku žalobkyně na náhradu újmy na zdraví je vůči žalovanému zcela nedůvodný a neoprávněný, kdy v podrobnostech odkazuje odvolací soud na přiléhavé a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž nemá nic zásadního na doplnění.

27. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 056 897,30 Kč s příslušenstvím, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně souvisejících výroků II a III o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a státu, když s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. soudem prvního stupně je odvolací soud ve shodě.

28. S ohledem na výsledek odvolacího řízení by na straně žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně bylo dáno dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uložení povinnosti žalobkyni nahradit náklady řízení úspěšnému žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně se odvolacímu soudu v daném případě jeví nepřiměřenou tvrdostí s ohledem na osobní, majetkové a výdělkové poměry a možnosti a schopnosti žalobkyně, která je invalidní důchodkyní, a především s ohledem na okolnosti projednávaného případu a charakter sporu. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení