18 A 46/2020 - 48

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Bc. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: EGEM s.r.o., IČO: 63886464 sídlem Novohradská 736/36, České Budějovice zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5 o žalobách proti rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 22. 7. 2020, čj. 73/2020-NBÚ/07-OP a ze dne 22. 7. 2020, čj. 74/2020-NBÚ/07-OP takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále též „ředitel Úřadu“) ze dne 22. 7. 2020, čj. 73/2020-NBÚ/07-OP (dále též „Napadené rozhodnutí 1“), jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále též „Úřad“) ze dne 9. 4. 2020, čj. 1471/2020-NBÚ/21, kterým správní orgán prvního stupně podle § 121 odst. 3 a § 101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“), zrušil platnost osvědčení žalobce jako podnikatele pro stupeň utajení Tajné číslo: X s formou přístupu podnikatele k utajované informaci dle § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb. (dále též „Prvostupňové rozhodnutí 1“). Úřad zrušil platnost osvědčení, neboť žalobce nesplňuje (přestal splňovat) podmínku bezpečnostní spolehlivosti stanovenou v § 16 odst. 1 písm. b) tohoto zákona z důvodu výskytu bezpečnostního rizika ve smyslu § 18 odst. 2 písm. a) zákona spočívajícího v činnosti statutárního orgánu žalobce či jeho člena proti zájmům České republiky. Žaloba byla u zdejšího soudu zapsána pod sp. zn. 18 A 46/2020.

2. Žalobce se dále samostatnou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ředitele úřadu ze dne 22. 7. 2020, čj. 74/2020-NBÚ/07-OP (dále též „Napadené rozhodnutí 2“; společně s Napadeným rozhodnutím 1 dále též jako „Napadená rozhodnutí“), jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu ze dne 9. 4. 2020, čj. 1472/2020-NBÚ/21, kterým správní orgán prvního stupně podle § 121 odst. 3 a § 101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb. zrušil platnost osvědčení žalobce jako podnikatele pro stupeň utajení Důvěrné číslo: X s formou přístupu podnikatele k utajované informaci dle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb. (dále též „Prvostupňové rozhodnutí 2“, společně s Prvostupňovým rozhodnutím 1 dále též jako „Prvostupňová rozhodnutí“). I v tomto případě Úřad zrušil platnost osvědčení, neboť žalobce nesplňuje (přestal splňovat) podmínku bezpečnostní spolehlivosti stanovenou v § 16 odst. 1 písm. b) tohoto zákona z důvodu výskytu bezpečnostního rizika ve smyslu § 18 odst. 2 písm. a) zákona spočívajícího v činnosti statutárního orgánu žalobce či jeho člena proti zájmům České republiky. Žaloba proti Napadenému rozhodnutí 2 byla u zdejšího soudu zapsána pod sp. zn. 18 A 47/2020.

3. Usnesením ze dne 17. 2. 2021, čj. 18 A 46/2020 - 39, předseda senátu v souladu s § 39 odst. 1 s. ř. s. řízení vedená Městským soudem v Praze pod sp. zn. 18 A 46/2020 a sp. zn. 18 A 47/2020, spojil ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedena pod sp. zn. 18 A 46/2020.

II. Napadená rozhodnutí

4. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadených rozhodnutí nejprve stručně shrnul dosavadní průběh správního řízení, sumarizoval závěry vyslovené v Prvostupňových rozhodnutích a reprodukoval argumentaci žalobce v uvedenou v rozkladech proti těmto rozhodnutím.

5. Předseda Úřadu předeslal, že shodně s Úřadem a stanoviskem rozkladové komise dospěl k závěru, že rozklady nejsou důvodné. Uzavřel, že postup Úřadu předcházející vydání Prvostupňových rozhodnutí, včetně způsobu, jakým si Úřad opatřil podkladové materiály, byl v souladu se zákonem, přičemž Úřad si pro svá rozhodnutí opatřil dostatek podkladových materiálů a zjištěné skutečnosti vyhodnotil správně.

6. V návaznosti na rekapitulaci právního rámce a relevantních judikatorních východisek předseda Úřadu posuzoval důvodnost námitek vznesených žalobcem v rozkladech proti Prvostupňovým rozhodnutím, přičemž žádnou z nich neshledal opodstatněnou.

7. K argumentaci, že v neutajované části svazku se nenachází jakékoli informace či skutečnosti naznačující existenci rizika na straně žalobce, předseda Úřadu uvedl, že z Prvostupňových rozhodnutí jasně vyplývá, že se stěžejní informace vztahující se k bezpečnostnímu riziku na straně žalobce nacházejí pouze v utajované části svazku. Předseda Úřadu neshledal důvodnou námitku týkající se pochybnosti o správnosti závěrů Úřadu vzhledem k jejich příkrému kontrastu k obsahu neutajované části svazku s tím, že žalobce nemá k utajované části svazku, ze které Úřad při konstatování bezpečnostního rizika vycházel, ze zákonných důvodů přístup a tudíž nemá možnost utajovanou část svazku jakkoli relevantně zhodnotit. Ze stejných důvodů nepovažoval předseda Úřadu za relevantní ani argument týkající se nesprávného skutkového i právního posouzení věci Úřadem a zatížení rozhodnutí vadou. V této souvislosti opakovaně akcentoval, že toto (záměrné) omezení práv žalobce jako účastníka řízení je podle judikatorní praxe vyváženo soudním přezkumem nezávislým soudem, který má možnost seznámit se s celým spisovým materiálem, včetně utajovaných zpráv, a posoudit jejich věrohodnost, přesvědčivost a relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu riziku, stejně jako činí Úřad v bezpečnostním řízení.

8. Předseda Úřadu konstatoval, že Úřad zprávy příslušné zpravodajské služby posoudil a dospěl k závěru, že jsou dostatečně konkrétní, je z nich patrné, jakým způsobem byly získány a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírají. Tyto zprávy současně podle předsedy Úřadu dostatečně určitě a srozumitelně popisují činnost konkrétních osob proti zájmům České republiky. Úřad proto na jejich základě konstatoval přítomnost předmětného bezpečnostního rizika, neboť tento závěr byl nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění v těchto zprávách uvedených a na základě dostupných údajů se jevil být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení. Předseda Úřadu se ztotožnil se závěrem, že podkladové materiály utajovaného charakteru shromážděné v průběhu bezpečnostního řízení dostatečně dokládají přítomnost bezpečnostního rizika u žalobce.

9. K poukazu žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 7 As 117/2012 odkázal předseda Úřadu na jím dříve reprodukované judikatorní závěry s tím, že Úřad si je při realizaci bezpečnostního řízení nároků kladených na obsah informací poskytovaných mu ze strany zpravodajských služeb vědom, a po zpravodajské službě proto požaduje, aby její písemnosti tyto nároky splňovaly.

10. Předseda Úřadu nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím na nedostatečné odůvodnění a nemožnost seznámit se podrobněji se závěry, na základě kterých Úřad rozhodl. Poukázal na to, že Úřad v průběhu bezpečnostního řízení postupoval v souladu se zákonem tak, aby byl úplně a přesně zjištěn stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., přičemž rozhodnutí Úřad v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 zákona odůvodnil tím způsobem, že uvedl pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení, protože důvody pro shledání bezpečnostního rizika u žalobce jsou utajovanými informacemi. Své úvahy, vedoucí ke konstatování bezpečnostního rizika, tudíž Úřad nemohl podle předsedy Úřadu v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž podrobně specifikovat, nicméně konstatoval v nich, že nakládání žalobce s utajovanými informacemi považuje za nepřijatelně rizikové.

11. Předseda Úřadu dále v odůvodnění Napadených rozhodnutí vyložil důvody, pro které neshledal relevantními námitky argumentující nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, s tím, že v nové právní úpravě (zákoně č. 412/2005 Sb.) byla promítnuta i jím uvedená hlediska a stanoviska Ústavního soudu. Odkaz na předmětný nález tak není dle předsedy Úřadu příznačný, neboť § 122 zákona č. 412/2005 Sb. již zakotvil, že součástí rozhodnutí je i jeho odůvodnění včetně uvedení důvodů vydání rozhodnutí, podkladů pro jeho vydání, úvah, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů, přičemž výjimkou je případ, kdy jsou některé z důvodů vydání rozhodnutí informacemi utajovanými. Předseda Úřadu přitom opětovně zdůraznil, že všechny zásadní informace, které byly podkladem Prvostupňových rozhodnutí, jsou utajovanými informacemi, a proto je v souladu s § 122 odst. 3 zákona nebylo možno uvést. Prvostupňová rozhodnutí tak byla dle předsedy Úřadu odůvodněna zcela v souladu s uvedeným ustanovením – byly v nich uvedeny podklady pro vydání rozhodnutí a stupeň jejich utajení a v obecné rovině pak bylo „naznačeno“ jednání, které bezpečnostní riziko představuje.

12. Takový postup podle předsedy Úřadu odpovídá rovněž požadavkům kladeným judikaturou, dle níž v bezpečnostním řízení není nezákonné ani nepřezkoumatelné rozhodnutí, které je odůvodněno ve smyslu § 122 odst. 3 zákona, a tímto postupem nedochází k nepřípustnému či neústavnímu omezování procesních práv účastníků řízení. Předseda Úřadu zopakoval, že uvedené omezení je totiž vyváženo soudním přezkumem, kdy nezávislý soud přezkoumává rozhodnutí se znalostí veškerého spisového materiálu (včetně utajované části, v nichž se nachází utajované zprávy a písemnosti), a to i nad rámec žalobních námitek. V této souvislosti předseda Úřadu na str. 9 – 11 Napadených rozhodnutí reprodukoval některé závěry vyplývající z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

13. K námitce, že Úřad v Prvostupňových rozhodnutích neozřejmil, jakým způsobem by sdílení informací zpravodajské služby ohrozilo zájem této služby, potažmo zájem státu, předseda Úřadu zdůraznil, že z povahy daného případu je zřejmé, že důvody „strohého“ odůvodnění vyplývají i ze skutečnosti, že konkrétní informace obsažené v utajovaných zprávách a písemnostech poskytnutých Úřadu jsou takové povahy, že umožňují odhalit způsob práce bezpečnostních orgánů, resp. jejich informační zdroje, což by bylo krajně nežádoucí. Jinak řečeno, žalobci by dle předsedy Úřadu bližší specifikací (tedy „naznačením“) závadového chování zúčastněných osob v odůvodnění rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení bylo umožněno na jedné straně „uhodnout“ či „vystopovat“ konkrétní události zakládající bezpečnostní riziko a tím na straně druhé případně ohrozit další postupy příslušných orgánů. Ze stejných důvodů Úřad nemohl podle předsedy Úřadu nikterak upřesnit podklady pro vydání rozhodnutí.

14. Co se týče zásady proporcionality, kterou se měl dle žalobce Úřad při svém rozhodování řídit, předseda Úřadu uvedl, že i otázkou nutnosti nalézt rovnováhu mezi dvěma legitimními, ale zcela protichůdnými zájmy, tj. zájmem té které osoby, jejíž bezpečnostní spolehlivost je zkoumána, na spravedlivý proces, a veřejným zájmem na ochraně utajovaných informací, které proti sobě stojí v bezpečnostním řízení, se opakovaně zabývaly Ústavní soud i Nejvyšší správní soud. Z předsedou Úřadu označených rozhodnutí přitom dle jeho stanoviska vyplývá, že požadavek rovnováhy mezi těmito zájmy je zajištěn nestrannou soudní kontrolou, tedy nezávislým soudním přezkumem rozhodnutí Úřadu a ředitele Úřadu vydávaných v bezpečnostním řízení, včetně relevance informací, na základě kterých je v bezpečnostním řízení rozhodováno. Předseda Úřadu zdůraznil, že při splnění podmínky nezávislého soudního přezkumu soudy připustily možnost ve výjimečných případech neuvádět do rozhodnutí zejména takové důvody, jejichž zveřejnění by ohrožovalo legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných informací, popř. by se dotýkalo oprávněných zájmů třetích osob.

15. K námitce „vnitřní nekonsistence“ Prvostupňových rozhodnutí pak předseda Úřadu opět s odkazem na podkladové materiály poskytnuté zpravodajskou službou konstatoval, že konání členů statutárního orgánu žalobce skutečně nebylo jednorázové (nýbrž soustavné) a okolnost, že se tak stalo v nedávné době, naplnění znaku soustavnosti a trvalosti podle předsedy Úřadu nikterak nevylučuje.

III. Žaloby

16. Žalobce v podaných žalobách podřadil jím vznášené námitky pod celkem 3 okruhy žalobních bodů. Přitom uvedl, že vzhledem k tomu, že mu není udělen přístup k utajované části bezpečnostních svazků, nemůže žalobní body vymezit dostatečně určitě ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. a nemůže efektivně namítat nezákonnost zjištění žalovaného, neboť mu není znám jejich obsah. S ohledem na uvedené žalobce nevyloučil možnou existenci dalších žalobních důvodů a žádal soud o provedení přezkumu Napadených rozhodnutí v intencích závěrů Nejvyššího správního soudu vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 7 As 31/2011.

17. Pod prvním žalobním bodem žalobce namítl, že žalovaný nesprávně vyhodnotil jednání statutárního orgánu žalobce či jeho člena jako jednání představující bezpečnostní riziko spočívající v činnosti směřující proti zájmům České republiky, neboť k žádnému takovému jednání ze strany statutárního orgánu žalobce či jeho člena nedocházelo a ani nedochází. Zdůraznil, že žádná osoba ve funkci statutárního orgánu se nikdy nedopustila jednání, které by mohlo mít – byť i jen potenciálně – za následek ohrožení elementárních zájmů státu v oblasti vnitřního pořádku a hospodářství. Uvedl, že z obsahu neutajované části bezpečnostních svazků žalobce, do nichž žalobce opakovaně nahlédl, nelze zjistit žádné relevantní skutečnosti, které by zavdávaly obavu, že statutární orgán žalobce či některý jeho člen jedná proti zájmům České republiky v oblasti vnitřního pořádku a hospodářství. Neutajovaná část bezpečnostních svazků obsahuje podle žalobce toliko informace o finanční stabilitě žalobce, jeho účasti v několika zadávacích řízeních (s různými výsledky, které nijak nevypovídají o úspěšnosti či neúspěšnosti žalobce v zadávacích řízeních) a několika zveřejněných rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vydaných v řízeních, jichž byl žalobce účastníkem. Z neutajované části bezpečnostních svazků žalobce tak nevyplývají žádné informace ohledně jakéhokoli rizika ohrožení vnitřního pořádku či ekonomiky České republiky ze strany statutárního orgánu žalobce či některého jeho člena. Žalobce přitom namítal, že tento příkrý kontrast obsahu neutajované části bezpečnostních svazků vůči závěrům dovozovaným žalovaným z utajované části bezpečnostních svazků objektivně zakládá pochybnost o tom, zda jsou závěry žalovaného učiněné na podkladě utajované části bezpečnostních svazků správné po věcné stránce a naplňují předpoklady určitosti a pravděpodobnosti vymezené v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu.

18. Žalobce dále pod druhým žalobním bodem namítal, že žalovaný zároveň nesprávně vyhodnotil jednání statutárního orgánu žalobce či jeho člena jako jednání představující bezpečnostní riziko spočívající v činnosti směřující proti zájmům České republiky s ohledem na kritérium soustavnosti a trvalosti takového jednání. Poukazoval na to, že se žalovaný na str. 11 Napadených rozhodnutí zcela nedostatečně vypořádal s námitkou, která směřovala k vnitřně rozpornému posouzení periodicity a časového aspektu údajných rizikových aktivit statutárního orgánu žalobce či jeho člena. Závěry žalovaného jsou dle žalobce v rozporu s tím, jak sám žalovaný definoval „činnosti proti zájmům České republiky“ na str. 2 Prvostupňových rozhodnutí. Žalobce doplnil, že žalovaný se zabývá působením žalobce na trhu minimálně od roku 2013. Zprávy zpravodajské služby, na základě jejichž skutkových zjištění vydal Úřad Prvostupňová rozhodnutí následně potvrzená Napadenými rozhodnutími (zpráva ze dne 2. 8. 2018, čj. X, založená v utajované části bezpečnostního svazku žalobce jako položka č. 3, zpráva ze dne 4. 12. 2018, čj. X, založená v utajované části bezpečnostního svazku žalobce jako položka č. 6, a zpráva ze dne 31. 10. 2019, čj. X, založená v utajované části bezpečnostního svazku žalobce jako položka č. 13) ovšem dle žalobce zasahují pouze časové období cca 14 měsíců. Žalobce považoval za přinejmenším nestandardní, aby jak kritérium soustavnosti, tak kritérium trvalosti bylo možné dovodit z tak krátkého časového úseku. Žalovaným vymezovaná doba provádění údajně rizikového jednání podle žalobce zcela zřejmě nenabývá rozsahu trvalého jednání. Zároveň nelze podle žalobce bez dalšího dovozovat soustavnost údajného nezákonného jednání, aniž by jeho periodicita byla ze strany žalovaného jakkoli kvantifikována.

19. Žalobce považoval právní posouzení naplnění podmínek soustavnosti a trvalosti žalovaným za nedostatečné a nesprávné. Byl přesvědčen, že ani skutková zjištění z výše uvedených zpráv zpravodajské služby nemohou na nenaplnění podmínek soustavnosti a trvalosti údajného rizikového jednání statutárního orgánu žalobce či jeho člena ničeho změnit už jen z toho důvodu, že odkazované podklady rozhodnutí (příslušné zprávy zpravodajské služby) pokrývají krátké časové období, přičemž sám žalovaný výslovně uvedl, že k údajnému relevantnímu jednání mělo dojít „v nedávné době“, což je v rozporu s podmínkou trvalosti.

20. Pod třetím žalobním bodem pak žalobce namítal, že žalovaný neposkytl dostatečně určité odůvodnění svých rozhodnutí, třebaže v limitech publicity podstatných skutečností směřujících k vydání meritorního rozhodnutí ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., čímž učinil Napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Žalobce si byl vědom toho, že obsahovou správnost a věrohodnost zpráv zpravodajských služeb nemůže posoudit, a nemůže ani zhodnotit správnost jejich posouzení po věcné a právní stránce provedeného žalovaným. Měl však za to, že žalovaný ve svých rozhodnutích dostatečně neodůvodnil, proč nemůže být žalobce podrobněji seznámen se závěry, na základě kterých oba správní orgány rozhodly o zrušení platnosti osvědčení. Byl přesvědčen, že Napadená rozhodnutí nesplňují nároky stran přezkoumatelnosti na ně kladené ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu České republiky, které reflektují specifickou povahu rozhodnutí v bezpečnostních řízeních. Bohatá citace judikatury a účinných i již neúčinných právních předpisů v Napadených rozhodnutích nemůže podle žalobce nahradit deficit vymezení úvah, jimiž se žalovaný řídil při hodnocení utajovaných skutkových zjištění, a vymezení důvodů, pro které vydal Napadená rozhodnutí, ani při zohlednění zvláštního režimu utajovaných informací. Žalovaný podle žalobce tyto podstatné okolnosti v Napadených rozhodnutích neuvedl, omezil se pouze na konstatování souladnosti postupů žalovaného a přítomnost dostatečných „náznaků“ údajně rizikového jednání statutárního orgánu žalobce či jeho člena proti zájmům České republiky v Prvostupňových rozhodnutích, což žalobce považoval za nedostatečné. Žalobce rovněž v této souvislosti na jiném místě znovu poukazoval na to, že znepřístupněním podkladů, na jejichž základě bylo žalovaným rozhodnuto, je vyloučena faktická možnost žalobce dostatečně rozporovat a vyvracet skutková zjištění využitá pro následné právní posouzení věci.

IV. Vyjádření žalovaného

21. Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobám ze dne 13. 10. 2020 předeslal, že z odůvodnění Napadených rozhodnutí je nepochybně zřejmé, že stěžejními podklady pro posouzení bezpečnostní spolehlivosti žalobce byly zprávy zpravodajské služby, které se nachází v utajované části jeho bezpečnostních svazků. S těmito podklady nebyl žalovaný oprávněn ve smyslu § 98 odst. 7 zákona č. 412/2005 Sb. a konstantní judikatury žalobce seznámit. Sám ovšem, vědom si tohoto určitého omezení procesních práv žalobce, v Napadených rozhodnutích zdůraznil, že tato „nerovnováha“ je vyvážena zásadně tak, že nezávislý soud v rámci soudního přezkumu rozhodnutí má přístup ke všem podkladům, na jejichž základě žalovaný rozhodoval, a tedy i k dokumentům nalézajícím se v utajované části bezpečnostních svazků žalobce.

22. Žalovaný podotknul, že předmětné zprávy zpravodajské služby posuzoval jednak v jejich vzájemném kontextu a jednak v kontextu s ostatními zjištěními vyplývajícími z dalšího shromážděného spisového materiálu, a po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že u žalobce existuje bezpečnostní riziko spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo jeho člena proti zájmům České republiky. Dle žalovaného jsou zprávy zpravodajské služby dostatečně konkrétní, obsahují věrohodná skutková zjištění a jsou z nich patrné zdroje a způsob získání relevantních informací a poznatků pro bezpečnostní řízení, potažmo posouzení bezpečnostní spolehlivosti žalobce.

23. Žalovaný nesouhlasil s námitkami vznesenými pod prvním a druhým žalobním bodem. S ohledem na dříve uvedené neakceptoval tvrzení žalobce, že žádná osoba ve funkci statutárního orgánu se nikdy nedopustila jednání, které by mohlo mít za následek ohrožení elementárních zájmů státu v oblasti vnitřního pořádku a hospodářství. Nesouhlasil ani s námitkou žalobce popírající možnost odvodit „kritérium soustavnosti a trvalosti“ jednání člena statutárního orgánu žalobce z časového úseku dovozeného žalovaným ze zpráv zpravodajské služby, pakliže tyto zasahují pouze časové období cca 14 měsíců. Konstatoval, že jednání člena statutárního orgánu žalobce – jak vyplývá z předmětných zpráv zpravodajské služby, ale i z ostatních podkladových materiálů – bylo opakující se (soustavné), tedy mělo trvalý charakter, a to bez ohledu na to, v jakém časovém úseku se tak dělo. Byť Úřad v Prvostupňových rozhodnutích uvedl, že k tomuto jednání docházelo v nedávné době, je dle žalovaného doloženo, že bylo skutečně soustavné a trvalé.

24. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkami vznesenými pod třetím žalobním bodem poukazujícími na nedostatečné odůvodnění Napadených rozhodnutí. Vyzdvihl, že všechna rozhodnutí jsou odůvodněna zcela v souladu s § 122 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., tj. jsou v nich uvedeny podklady pro jejich vydání a stupeň utajení, přičemž v obecné rovině je pak naznačeno jednání, v němž bylo bezpečnostní riziko shledáno. Z rozhodnutí pak dle žalovaného zřetelně vyplývají důvody tohoto zákonného postupu. Žalovaný trval na tom, že tento postup je dlouhodobě akceptován soudní praxí, a Napadená rozhodnutí proto nejsou nepřezkoumatelná. Žalovaný zopakoval, že k těmto podkladovým materiálům má přístup soud v rámci soudního přezkumu Napadených rozhodnutí, čímž je zajištěna nezávislá soudní kontrola těchto rozhodnutí, přičemž soud v tomto případě přezkoumává Napadená rozhodnutí i nad rámec žalobních námitek.

25. Žalovaný konečně ve vyjádřeních k žalobám s poukazem na § 45 s. ř. s. a ustanovení § 133 odst. 2 a 3 zákona č. 412/2005 Sb. odlišil části správního spisu, které nevyžadují ochranu podle § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., od těch jeho částí, které dle jeho přesvědčení v návaznosti na informace získané od původců těchto informací takovou ochranu vyžadují.

V. Jednání

26. Při jednání konaném dne 22. 2. 2021 účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích a reprodukovali svou dosavadní argumentaci. Účastníci nenavrhovali provedení žádných důkazních prostředků nad rámec obsahu správního spisu, jímž soud podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů dokazování neprovádí, avšak při svém rozhodování z jeho obsahu vychází. Soud přitom žalobce v průběhu jednání v souladu s dále předestřenými východisky (viz bod 65 a 77 tohoto rozsudku) seznámil (v nejvyšší možné a přijatelné míře konkrétnosti, jíž se mohl na daném skutkovém půdorysu „dopustit“ – podrobněji viz dále) s některými parametry podkladů, k nimž nemohl být žalobci zjednán přístup.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

27. Městský soud v Praze ověřil, že žaloby byly podány včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňují všechny formální náležitosti na ně kladené. Soud přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí i řízení, která jim předcházela, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, jakož i v rozsahu vyplývajícím z ustálené rozhodovací praxe správních soudů k problematice soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v bezpečnostním řízení; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

28. Podstatou předmětné věci je posouzení otázky, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci podle § 121 odst. 3 a § 101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb. zrušil platnost osvědčení podnikatele pro stupeň utajení Tajné a pro stupeň Důvěrné. Mezi účastníky je sporné, zda žalovaný mohl na skutkovém půdorysu posuzované věci uzavřít, že žalobce nesplňuje (přestal splňovat) podmínku bezpečnostní spolehlivosti stanovenou v § 16 odst. 1 písm. b) tohoto zákona z důvodu výskytu bezpečnostního rizika ve smyslu § 18 odst. 2 písm. a) zákona spočívajícího v činnosti statutárního orgánu žalobce či jeho člena proti zájmům České republiky. Právní rámec 29. Zdejší soud připomíná, že podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb. „osvědčení podnikatele Úřad vydá podnikateli, který je bezpečnostně spolehlivý“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení musí podnikatel uvedenou podmínku splňovat po celou dobu platnosti osvědčení podnikatele.

30. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. platí, že „podmínku bezpečnostní spolehlivosti nesplňuje podnikatel, u něhož bylo zjištěno bezpečnostní riziko“.

31. Podle odstavce 2 písm. a) tohoto ustanovení je bezpečnostním rizikem také „činnost statutárního orgánu nebo jeho člena, člena kontrolního orgánu nebo prokuristy proti zájmům České republiky“ 32. Z § 101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb. se podává, že „přestal-li držitel osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu splňovat podmínky pro vydání takovéto veřejné listiny, Úřad její platnost zruší“.

33. Podle § 121 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. pokud Úřad zruší platnost osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu, vydá o tom rozhodnutí a doručí jej účastníku řízení; kopii založí do bezpečnostního svazku.

34. Podle § 122 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. se v odůvodnění uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů. Jsou-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

35. Podle § 133 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb. se dokazování v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie; přiměřeně se postupuje i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.

36. Podle odst. 3 téhož ustanovení Úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny, jestliže činnost zpravodajských služeb nebo policie může být ohrožena nebo vážně narušena; do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou. V ostatním nejsou ustanovení zvláštního právního předpisu o dokazování, označování částí spisu a nahlížení do něj dotčena. Relevantní závěry rozhodovací praxe soudů 37. Ústavní soud i správní soudy se v minulosti opakovaně vyjadřovaly k specifickému charakteru bezpečnostního řízení a východiskům navazujícího soudního přezkumu správních rozhodnutí vydaných v rámci tohoto řízení.

38. Ústavní soud ke zvláštní povaze řízení před žalovaným, v rámci něhož dochází k prověřování bezpečnostní spolehlivosti, opakovaně judikoval, že ochrana utajovaných skutečností (dnes utajovaných informací) a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, je natolik specifickou oblastí, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako je tomu u jiných profesí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 28/02). Ani přes tuto skutečnost však dle citovaného nálezu Ústavního soudu nelze rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv prověřovaných osob (viz též nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000). Obdobně lze v této souvislosti připomenout závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04, podle nichž „není jistě možné, aby byl NBÚ pod záminkou absolutního zachování procesních práv účastníka nucen uvádět ve svých rozhodnutích skutečnosti, které by mohly ohrozit zájem státu, efektivitu práce zpravodajských služeb či policejních složek, anebo bezpečnost jejich agentů či třetích osob“.

39. Nejvyšší správní soud ve své ustálené rozhodovací praxi k povaze bezpečnostního řízení a navazujícímu soudnímu přezkumu judikuje, že jde o řízení zvláštního charakteru, v jehož rámci je nakládáno s utajovanými skutečnostmi, přičemž platí, že určité skutečnosti, byť by byly podstatné pro rozhodnutí, zůstanou účastníku řízení utajeny. Tato skutečnost však současně podle Nejvyššího správního soudu zvýrazňuje význam soudního přezkumu a vede k povinnosti soudu přezkoumat napadené rozhodnutí, s podklady pro jehož vydání se účastník řízení nemohl plně seznámit, i nad rámec žalobních bodů, příp. kasačních důvodů.

40. Nejvyšší správní soud v tomto směru v rozsudku ze dne 21. 12. 2012, čj. 7 As 117/2012 - 28, č. 2825/2013 Sb. NSS s odkazem na § 122 zákona č. 412/2005 Sb. konstatoval, že „zákon tedy, právě s ohledem na zvláštní charakter daného řízení, předpokládá, že určité skutečnosti, byť byly pro rozhodnutí podstatné, zůstanou účastníku řízení utajeny. Tomuto požadavku se musí přizpůsobit i hodnocení rozhodných důvodů. Je-li proti rozhodnutí o rozkladu podána žaloba, pak i soudu ukládá zákon o utajovaných informacích, aby při dokazování respektoval povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie (§ 133 odst. 2 zákona o utajovaných informacích). V této souvislosti lze odkázat i na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva. Ve věci Pellegrin proti Francii (rozsudek č. 28541/95), tento soud vyslovil, že existuje-li u určitých specifických profesí (typicky příslušníků bezpečnostních sborů) prokazatelně zvláštní pouto důvěry a loajality vůči státu, lze připustit omezení, a až vyloučení, jejich soudní ochrany, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jde-li o spory mezi těmito osobami a státem. Tato restrikce ovšem musí být vyhrazena jen pro zcela specifické případy a musí být založena na silných a racionálních důvodech sledujících elementární potřeby státu včetně jeho bezpečnosti. Soudní přezkum bezpečnostních prověrek (včetně osob nacházejících se v zaměstnaneckém či jiném obdobném postavení vůči státu) naší legislativou vyloučen není. Shora popsaná omezení v procesních právech dotčených osob, ať již v řízení správním či soudním, jsou však obhajitelná i z pohledu mezinárodně uznávaného standardu práva na soudní ochranu. Skutečnost, že ve správním řízení zůstávají některé rozhodné skutečnosti účastníkům řízení utajeny a nelze je výslovně hodnotit ani ve vydaném rozhodnutí, může být vyvážena pouze v rámci soudního přezkumu“.

41. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2011, čj. 7 As 31/2011 - 101, č. 2602/2012 Sb. NSS, „(v) bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy - zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož bezpečnostní způsobilost je zkoumána (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Této rovnováhy nelze dosáhnout bez účinné soudní kontroly. Proto musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. (…) Soud je v takovém případě ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Jen za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům řízení či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků, zúčastněným osobám aj.). (…) Účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví být důležitými“.

42. Ve výše citovaném rozsudku publ. pod č. 2825/2013 Sb. NSS pak Nejvyšší správní soud v tomto směru rozvedl, že „je to také soud, který je zárukou řádného a úplného přezkumu důvodů rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že neznalost důvodů negativního rozhodnutí stěžovatele omezuje, či mu dokonce znemožňuje, aby proti rozhodnutí účinně argumentoval, je soud povinen zkoumat postup a důvody rozhodnutí v úplnosti, tedy i nad rámec uplatněných žalobních bodů. Zjištěné skutečnosti ovšem i soud musí v odůvodnění svého rozhodnutí popsat jen v těch mezích, aby nepopřel smysl ochrany utajovaných skutečností. Hodnotit je však musí celistvě, důkladně a s velkou obezřetností. Tato obezřetnost, nezbytná při hodnocení utajovaných důkazů, se ovšem jeví shodně ve vztahu k oběma účastníkům soudního řízení. V případě, že by soud rozhodnutí NBÚ zrušil proto, že by utajované důkazy neshledal dostatečnými pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti, nemohl by jej rovněž dostatečně přesvědčivě odůvodnit“.

43. Uvedená východiska jsou pak reflektována i v rozhodovací praxi zdejšího soudu. V rozsudku ze dne 20. 4. 2017, čj. 11 A 210/2015 - 49, Městský soud v Praze k otázce přezkoumatelnosti správních rozhodnutí vydaných v bezpečnostním řízení uvedl, že „je totiž třeba vzít v potaz legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných informací a neuvádět do rozhodnutí takové důvody, jejichž zveřejnění by tento zájem ohrožovalo. V tomto smyslu tedy rozhodnutí, v němž nejsou v souladu s ustanovením § 122 odstavec 3 zákona o ochraně utajovaných informací uvedeny důvody, jelikož se jedná o utajované informace, jen proto za nepřezkoumatelné považovat nelze, neboť zákon zde - výjimečně - umožňuje v rozhodnutí tyto důvody neuvádět. Přezkoumatelnost rozhodnutí je pak zajištěna, byť nepochybně obtížněji než u „běžných“ správních rozhodnutí tím, že orgán, jenž má pravomoc správní rozhodnutí přezkoumávat, tj. v první řadě soud ve správním soudnictví, musí mít neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým ve správním spisu“.

44. Zdejší soud dále považuje za potřebné připomenout (pro jejich zásadní relevanci v posuzované věci) rovněž závěry vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu k otázce ověřování věrohodnosti závěrů zpravodajských služeb. Judikatura správních soudů totiž byla nucena reagovat na běžně se vyskytující situaci, kdy se rozhodnutí vydané v bezpečnostním řízení opírá o zprávu zpravodajských služeb, k jejímuž obsahu nemá účastník bezpečnostního řízení přístup a nemůže tak proti v ní uvedeným závěrům vznášet konkrétní námitky.

45. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, čj. 4 As 1/2015 - 40, rekapituloval rozhodovací praxi tohoto soudu k předmětné otázce a uzavřel, že i ve vztahu k otázce ověřování věrohodnosti závěrů zpravodajských služeb je třeba rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu považovat za jednotnou.

46. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k předmětné otázce vyslovil následující závěry. „V již citované věci sp. zn. 5 As 44/2006 k otázce přístupu k závěrům zpravodajských služeb, tvořících podklad pro rozhodnutí žalovaného (NBÚ), pátý senát ještě za platnosti předchozího zákona uvedl, že „souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že řízení, resp. výsledek tohoto řízení, tj. napadené rozhodnutí, je výsledkem posouzení a vyhodnocení podkladů ve vztahu k event. možnosti existence bezpečnostního rizika. Úkolem Národního bezpečnostního úřadu již není poskytnuté podklady od jednotlivých subjektů přezkoumávat, neboť takováto činnost by byla v rozporu s pravomocí tohoto orgánu, jež je dána ustanovením § 8 zákona č. 148/1998 Sb.“ Tento závěr dále vysvětlil devátý senát v cit. věci sp. zn. 9 As 9/2010 (kauza Regner). Ve svém rozhodnutí se totiž mj. zaměřil na otázku, zda informace, o které žalovaný a městský soud opřely své rozhodovací důvody, poskytují dostatečný podklad k závěru o bezpečnostní nespolehlivosti. Zdůraznil, že „[z]práva o výsledku šetření zpravodajské služby založená na č. listu 77 obsahuje zcela konkrétní, ucelené, podrobné informace týkající se chování a způsobu života stěžovatele, které v nyní projednávané věci umožňují přezkoumat relevanci předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele.“ To devátý senát dále specifikuje. Názor pátého senátu byl dále konkretizován rozsudkem sp. zn. 7 As 31/2011. Sedmý senát se přihlásil k závěrům pátého senátu, podle něhož sdělení zpravodajských služeb je nutno považovat za podkladový akt bezpečnostního řízení. Ztotožňuje se i s tím, že NBÚ nemá právo takové akty přezkoumávat. To však dle sedmého senátu neznamená, že tyto akty mohou být pouze vyjádřením názoru, bez patřičného a soudem přezkoumatelného skutkového podkladu zachyceného ve spise. Sedmý senát k tomu dále vysvětlil, že za provedení a výsledek bezpečnostního řízení odpovídá NBÚ. Proto je v zákoně stanoveno oprávnění vyžadovat součinnost jiných orgánů, které jsou povinny žádosti vyhovět. „Zpráva o výsledcích požadovaných šetření proto musí obsahovat konkrétní informace či takový jejich souhrn, že to NBÚ, a následně případně i soudu, umožní účinně ověřit relevanci zjištění zpravodajských služeb, tj. zejména věrohodnost jimi zjištěných informací, jejich vyváženost a vztah k otázkám rozhodným pro bezpečnostní řízení. Jen tak lze v dostatečné míře zajistit vyloučení libovůle u zpravodajských služeb i NBÚ, k níž by snadno mohlo dojít, pokud by se NBÚ, a následně i případný soudní přezkum, musel spokojit s tím, že zpravodajským službám se „uvěří“, aniž by jejich informace mohly být podrobeny kognici.“ Sedmý senát zdůraznil, že správní soud musí mít v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. Soud je zde ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Neměl-li by soud k takovým informacím přístup, o účinnou soudní kontrolu by se nejednalo, což by bylo nutno považovat za protiústavní stav: „Soud by totiž byl v takovém případě ve skutkové rovině „slepý“, musel by se spolehnout pouze na správnost názoru zpravodajských služeb a přezkoumával by pouze procesní námitky.“ Sedmý senát vyšel rovněž z věci sp. zn. 9 As 9/2010 (kauza Regner), citoval pasáž o výsledku šetření zpravodajské služby (viz bod [25] in fine shora) a zdůraznil, že je evidentní, že v kauze Regner soud příslušné skutkové podklady měl k dispozici, neboť byly součástí spisu. Na toto rozhodnutí sedmého senátu navázal rozsudek ve věci sp. zn. 7 As 117/2012. Zde byla informace zpravodajské služby pro účely bezpečnostního řízení dostatečně konkrétní, ale zcela u ní absentovalo cokoli, co by nezávislému příjemci informace umožnilo učinit si závěr o její věrohodnosti: „Z toho, co je obsahem správního spisu, včetně jeho utajované části, nelze učinit žádný závěr, zda informace zpravodajské služby popisuje skutečný stav věcí, anebo zda se jedná o tvrzení zcela či zčásti smyšlené nebo zkreslené. Není z ní patrné, jakým způsobem byla získána a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírá. Nezávislému příjemci informací, jímž je v daném případě soud, pak nezbývá nic jiného než této informaci uvěřit, nebo neuvěřit.“ Takový podklad rozhodnutí není v právním státě dle sedmého senátu přípustný. Představa, že soud uvěří zpravodajské službě, aniž by měl možnost si ověřit, že její tvrzení spočívají na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě. Sedmý senát rovněž vysvětlil, jak by informace zpravodajské služby měly vypadat. Postačoval by konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Za těchto podmínek by si již soud mohl učinit úsudek, zda jsou natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu jednotlivce tím, že na jejich základě ztratí způsobilost pro práci s utajovanými informacemi. Pokud tak zpravodajská služba neučiní, její informace nemohou být podkladem pro závěr o existenci bezpečnostního rizika. Nebude-li NBÚ schopen existenci tohoto rizika dovodit i z jiných, na zjištěních zpravodajských služeb nezávislých, informací, může se stát, že neunese důkazní břemeno o existenci bezpečnostního rizika. Je na zpravodajských službách a NBÚ, aby zvážily, zda větším rizikem je poskytnutí příslušných informací soudu, anebo rezignace na jejich uplatnění v bezpečnostním řízení. V rozporu s tímto názorem není ani rozsudek třetího senátu sp. zn. 3 As 4/2012. Zde třetí senát dovodil, aniž by mohl dané informace samozřejmě blíže konkretizovat, že utajovaná část spisu obsahuje informace, ze kterých plyne relevantní kontakt stěžovatele s osobami, které vyvíjí nebo vyvíjely činnost proti zájmu České republiky. Z této části spisu je patrné, že zpravodajské služby činnost těchto osob úspěšně a přehledně monitorují. Stejně tak bylo zmapováno i spojení stěžovatele s těmito osobami: „Podklady zpravodajských služeb jsou tak naprosto přesvědčivé a Nejvyšší správní soud v nich nenašel žádné rozpory nebo nesrovnalosti.“ Judikaturu sedmého senátu vyjádřenou ve věcech sp. zn. 7 As 31/2011 a 7 As 117/2012 citoval a výslovně potvrdil rozsudek sp. zn. 3 As 63/2012: „Nejvyšší správní soud taktéž nevidí důvod pro odchýlení se od své předchozí judikatury, podle níž může příslušný správní soud toliko přezkoumat, zda argumentace v napadeném rozhodnutí NBÚ založená na utajovaných informacích obsažených ve zprávě zpravodajské služby je obsahem správního spisu a zda závěry z těchto informací vyvozené nejsou v rozporu se zákonem. Správní soudy naopak nemohou přezkoumávat pravost a pravdivost podkladů poskytnutých zpravodajskou službou, ve kterých jsou předmětné utajované informace obsaženy (viz např. rozsudky NSS ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 68/2008 - 101, a ze dne 11. 5. 2011, čj. 1 As 9/2011 – 70 …). To však neznamená, že by soudy ve správním soudnictví nemohly zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k předmětnému bezpečnostnímu řízení. V této souvislosti je nutné podotknout, že po zpravodajské službě není pro účely bezpečnostního řízení žádána nepochybná jistota o pravdivosti jí poskytovaných informací, nýbrž postačí, že závěry vyvozené ze skutečností obsažených ve zpravodajské informaci jsou zároveň jejich nejpravděpodobnějším vysvětlením“ (zde třetí senát odkazuje na oba rozsudky sedmého senátu; zvýraznění doplnil rozšířený senát). Judikatura sedmého senátu byla výslovně potvrzena a aplikována též v rozsudku ze dne 27. 8. 2013, čj. 8 As 73/2012 - 43“.

47. Rozšířený senát s poukazem na všechna uvedená rozhodnutí a v nich obsažené závěry uzavřel, že „rozhodovací praxe soudu je tedy v otázce přístupu k závěrům zpravodajských služeb, tvořících podklad pro rozhodnutí žalovaného, naprosto jednotná. Žalovaný ani správní soudy sdělení zpravodajských služeb nepřezkoumávají v takovém rozsahu a takovým způsobem, který je ve správním soudnictví obvyklý. Judikatura nicméně zdůraznila, že byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení“.

48. Tato východiska jsou reflektována i v navazující rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 As 214/2016 - 62, ze dne 24. 8. 2017, čj. 1 As 105/2017 - 37, ze dne 29. 11. 2018, čj. 4 As 253/2018 - 42, ze dne 16. 1. 2019, čj. 6 As 111/2018 - 44, ze dne 20. 6. 2019, čj. 1 As 51/2018 - 61, či ze dne 13. 2. 2020, čj. 8 As 38/2018 - 114), jakož i v rozhodovací praxi zdejšího soudu (srov. např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, čj. 11 A 210/2015 - 49, ze dne 18. 1. 2017, čj. 10 A 217/2013 - 37, ze dne 25. 4. 2018, čj. 10 A 60/2016 - 44, či 21. 6. 2018, čj. 9 A 13/2015 - 67).

49. Z takto popsaného judikatorního rámce přitom zdejší soud vyšel i v nyní posuzované věci.

50. Soud se v logice uspořádání žalobních bodů zabýval nejprve námitkami, jimiž žalobce v rámci námitek vznesených pod třetím žalobním bodem poukazoval na nepřezkoumatelnost Napadených rozhodnutí pro nedostatek jeho důvodů. Platí totiž, že jen u přezkoumatelného rozhodnutí lze v zásadě vážit důvodnost dalších uplatněných žalobních námitek. Žalobce v této souvislosti namítal, že žalovaný neposkytl dostatečně určité odůvodnění svých rozhodnutí, třebaže v limitech publicity podstatných skutečností směřujících k vydání meritorních rozhodnutí. Měl za to, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč nemůže být žalobce podrobněji seznámen se závěry, na základě kterých oba správní orgány rozhodly o zrušení platnosti osvědčení, a nevymezil úvahy, jimiž se žalovaný řídil při hodnocení utajovaných skutkových zjištění, a důvody, pro které vydal Napadená rozhodnutí.

51. Soud tomuto okruhu námitek nepřisvědčil.

52. Z výše rekapitulovaných judikatorních závěrů je evidentní, že rozhodnutí vydané správním orgánem v bezpečnostním řízení nemůže být považováno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů jen proto, že v něm nejsou v souladu s ustanovením § 122 odstavec 3 zákona č. 412/2005 Sb. uvedeny důvody, které jsou svou povahou utajovanými informacemi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 2603/2012 Sb. NSS).

53. Zákon č. 412/2005 Sb. tak v daném ohledu tak velmi limituje žalovaného v tom, nakolik se může ve svém vyjádření vyjadřovat k těm skutečnostem, které jsou důvodem vydání rozhodnutí, jsou-li zároveň utajovanými informacemi. Pokud tedy byla konkrétní jednání žalobce, resp. osob, které jsou jeho statutárním orgánem, popsána ve zprávách zpravodajské služby, které byly klasifikovány stupněm utajení Důvěrné, nemohl je žalovaný ve svém rozhodnutí uvést a přiblížit žalobci více jejich obsah (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, čj. 8 As 38/2018 - 114).

54. Žalovaný v odůvodnění Napadených rozhodnutí neopomněl na uvedená východiska poukázat a vyložit důvody, pro které nemohl v odůvodnění svých rozhodnutí specifikovat podrobněji skutečnosti týkající se závadných jednání žalobce, resp. za něj vystupujících osob. Soud přitom po prostudování všech podkladů založených v utajované části bezpečnostních svazků (srov. dále) neshledal v tomto postupu žalovaného žádný nedostatek. Soud je přesvědčen, že za dané skutkové situace žalovaný nemohl uvést do odůvodnění svých rozhodnutí podrobnějším způsobem úvahy, kterými se při hodnocení podkladů řídil. Pokud by tak učinil, ohrozil by utajované informace, jež využil v souladu se zákonem. Soud v tomto směru připomíná, že zatímco soud je povinen ve světle závěrů vyložených v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (viz níže) zvažovat, zda není možné účastníky řízení seznámit s obsahem utajované informace v přiměřené formě (např. anonymizované či agregované údaje), žalovaný jako správní orgán tak není povinen učinit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 1 As 83/2009 - 60, shodně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 5. 9. 2018, čj. 9 As 227/2017 - 32).

55. Stejně tak nelze žalovanému vytýkat, že by v odůvodnění Napadených rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, proč nemůže být žalobce podrobněji seznámen se závěry a k nim vedoucími úvahami vyústivšími v meritorní rozhodnutí. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný tyto důvody v Napadených rozhodnutích uvedl, jakkoli tak učinil relativně stručně. Soud po seznámení se s podklady, k nimž nemohl být žalobci zjednán přístup, žalovanému přisvědčuje, že odůvodnění Napadených rozhodnutí nezavdává žádnou pochybnost o tom, že stěžejními podklady pro posouzení bezpečnostní spolehlivosti žalobce byly právě zprávy zpravodajské služby, které se nachází v utajované části jeho bezpečnostních svazků, s nimiž žalovaný nebyl oprávněn žalobce seznámit, a to ani prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí vydaného v bezpečnostním řízení. Přestože žalovaný zařadil množství shromážděných podkladů do neutajované části správních spisů (celkem 4 svazky v případě Napadeného rozhodnutí 1 a 3 svazky v případě Napadeného rozhodnutí 2), ničeho to dle soudu nemění na skutečnosti, že pro vydání rozhodnutí byly i z pohledu soudu stěžejní právě ty poznatky, jež plynuly z podkladů založených v utajované části spisů.

56. Soud tak nemohl žalovanému s odkazem na shora popsaná východiska plynoucí z ustálené rozhodovací praxe správních soudů vytýkat, že by při vědomí mantinelů plynoucích z uvedeného zákonného omezení Napadená rozhodnutí neobsahovala dostatečné odůvodnění, resp. neobsahovala takové odůvodnění, které právní úprava uvedeného typu řízení na daném skutkovém půdorysu dovoluje.

57. Napadená rozhodnutí tak nejsou dle přesvědčení soudu nepřezkoumatelná pro nedostatek jejich důvodů.

58. Jak zdejší soud popsal výše, z ustálené rozhodovací praxe správních soudů k této právní otázce vyplývá, že přezkoumatelnost rozhodnutí vydaného v bezpečnostním řízení je zajištěna, byť nepochybně obtížněji než u „běžných“ správních rozhodnutí tím, že orgán, jenž má pravomoc správní rozhodnutí přezkoumávat, tj. v první řadě soud ve správním soudnictví, musí mít neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým ve správním spisu.

59. Na tuto okolnost ostatně sám žalovaný v odůvodnění Napadených rozhodnutí správně poukázal a zdůraznil, že shora popsaná „nerovnováha“ je vyvážena zásadně tak, že nezávislý soud v rámci soudního přezkumu rozhodnutí má přístup ke všem podkladům, na jejichž základě žalovaný rozhodoval, a tedy i k dokumentům nalézajícím se v utajované části bezpečnostních svazků žalobce.

60. Poukazoval-li tedy žalobce v podaných žalobách mj. na to, že znepřístupněním podkladů, na jejichž základě bylo žalovaným rozhodnuto, je vyloučena faktická možnost žalobce dostatečně rozporovat a vyvracet skutková zjištění využitá pro následné právní posouzení věci, soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že utajení okolností rozhodných pro meritorní rozhodnutí ve smyslu § 122 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb. zvýrazňuje význam soudního přezkumu, kdy soud je ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). Jak bylo vyloženo výše, popisovaná garance je dána tím, že soud má v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení, a je jeho povinností přezkoumat napadené rozhodnutí s podklady, se kterými se účastník řízení nemohl plně seznámit, i nad rámec žalobních bodů.

61. Soud si tak byl vědom toho, že žalobce pochopitelně nemohl efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem, proto v souladu se shora popsanými východisky v tomto ohledu „suploval“ jeho aktivitu, jak ostatně žalobce sám požadoval, a přezkoumal relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jevila být důležitými.

62. Soud přitom usnesením předsedy senátu ze dne 7. 1. 2021, čj. 18 A 46/2020 - 32, vyloučil z nahlížení ve smyslu § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. část spisu žalovaného reg. č. X doručenou soudu dne 19. 10. 2020, která obsahuje utajované informace, k nimž dle sdělení žalovaného ze dne 15. 10. 2020, čj. X nelze zprostit mlčenlivosti, a která je v tomto sdělení označena jako „Utajovaná část bezpečnostního svazku reg. č. X – spis X v členění složka 1 – 73 listů“. Usnesením předsedy senátu ze dne 7. 1. 2021, čj. 18 A 47/2020 - 30, soud současně vyloučil z nahlížení ve smyslu § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. část spisu žalovaného část spisu žalovaného reg. č. X doručenou soudu dne 19. 10. 2020, která obsahuje utajované informace, k nimž dle sdělení žalovaného ze dne 15. 10. 2020, čj. X nelze zprostit mlčenlivosti, a která je v tomto sdělení označena jako: „Utajovaná část bezpečnostního svazku reg. č. X – spis X v členění složka 1 – 52 listů“.

63. Tímto postupem soud dostál požadavkům plynoucím z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž znepřístupnění informací v průběhu soudního řízení není automatické, ale nastává jen tehdy, pokud soud dospěje k závěru, že k vyloučení takovýchto informací budou zákonné předpoklady (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2012, čj. 7 As 117/2012 - 28, publ. pod č. 2825/2013 Sb. NSS, či ze dne 30. 9. 2015, čj. 1 As 146/2015 - 88). Jak soud vyložil v odůvodnění předmětných usnesení, soud po podrobném seznámení se s předmětnými utajovanými částmi bezpečnostních svazků dospěl k závěru, že z hlediska jejich obsahu bude v meritorním rozhodnutí hodnotit zákonnost Napadených rozhodnutí ředitele Úřadu, a tedy bude v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 83/2008 - 101, a relevantními doktrinálními závěry (srov. KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 1104 s.) fakticky provádět těmito částmi bezpečnostních svazků dokazování. V takovém případě by přitom podle obecně aplikovatelného ustanovení § 45 odst. 4 s. ř. s. nemohl uvedené části bezpečnostních svazků vyloučit z nahlížení. Soud proto zvažoval, zda jsou dány podmínky uvedené v § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. proto, aby i přesto byly tyto části bezpečnostních správních spisů odděleny a nahlížení do nich nebylo žalobci umožněno. Po seznámení se s obsahem písemností založených v částech bezpečnostních svazků, které dle žalovaného vyžadují ochranu podle § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., přitom soud dospěl k závěru, že tyto písemnosti obsahují natolik konkrétní informace, jejichž zpřístupněním žalobci nebo jeho zástupci by skutečně mohla být ohrožena či vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie, neboť by jejich zpřístupnění umožnilo zjistit jejich zdroje nebo určit metody, nástroje a taktické postupy využité při jejich získávání. Soud prověřil, že umožněním přístupu k předmětným utajovaným informacím by mohlo dojít k odhalení okruhu osob, prostřednictvím kterých zpravodajská služba informace o žalobci získávala, a dalších metod, postupů a prostředků při jejich získávání. Zpřístupnění by tak mohlo zásadním způsobem narušit budoucí činnost zpravodajské služby v obdobných případech, neboť by z pochopitelných důvodů došlo k faktickému výraznému omezení možností získávání potřebných informací.

64. Se zřetelem k uvedenému soud shledal obě podmínky aplikace § 133 odst. 3 zákona č. 412/2015 Sb. ve vztahu k žalovaným označeným částem správních spisů za naplněné, a proto předseda senátu rozhodl označenými usneseními o jejich oddělení; do těchto částí správního spisu tak žalobce ani jeho zástupce nebyli oprávněni v průběhu soudního řízení nahlížet.

65. Jak přitom plyne z dále uvedených závěrů, soud si přitom byl vědom mantinelů plynoucích z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu akcentujících úsilí o zachování principu proporcionality (srov. především rozsudky ze dne 28. 7. 2016, čj. 9 As 175/2015 - 35, ze dne 5. 9. 2018, čj. 9 As 227/2017 - 33, a v nich připomínané rozsudky ze dne 24. 4. 2008, čj. 2 As 41/2007 - 58, ze dne 25. 2. 2010, čj. 1 As 83/2009 - 60 a ze dne 19. 6. 2013, čj. 3 As 63/2012 - 25), dle nichž soud musí zvážit, zda není možné sdělit například alespoň informaci o povaze utajované informace či jiných skutečnostech, resp. seznámit žalobce s obsahem utajované informace v přiměřené formě (např. anonymizované či agregované údaje), aniž by byl popřen požadavek § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., neboť se musí snažit v rámci zachování principu proporcionality co nejvíce o zajištění spravedlivého procesu.

66. Soud tak v návaznosti na výše uvedené přistoupil k vlastnímu posouzení důvodnosti námitek vznesených pod prvním žalobním bodem, jimiž žalobce brojil proti vyhodnocení jednání statutárního orgánu žalobce či jeho člena jako jednání představujícího bezpečnostní riziko spočívající v činnosti směřující proti zájmům České republiky. Žalobce namítal, že k žádnému takovému jednání ze strany statutárního orgánu žalobce či jeho člena nedocházelo a ani nedochází. Byl přesvědčen, že z neutajovaných částí bezpečnostních svazků nevyplývají žádné informace ohledně jakéhokoli rizika ohrožení vnitřního pořádku či ekonomiky České republiky ze strany statutárního orgánu žalobce či některého jeho člena.

67. Na zdejším soudu tak v souladu s výše vyloženým bylo především to, aby žalobci, který se v průběhu bezpečnostního řízení objektivně nedozvěděl konkrétní skutečnosti, na základě nichž žalovaný uvážil o existenci bezpečnostního rizika, poskytl soudní ochranu a v rámci tohoto řízení přezkoumal, zda mají skutkové a navazující právní závěry vyslovené v Prvostupňových rozhodnutích i Napadených rozhodnutích dostatečnou oporu v obsahu správního spisu.

68. Soud předesílá, že se v souladu s výše uvedeným podrobně seznámil s obsahem spisového materiálu, včetně utajovaných částí bezpečnostních svazků žalobce, a shledal, že skutkové závěry žalovaného o přítomnosti bezpečnostního rizika u žalobce, a tedy nesplnění podmínky jeho bezpečnostní spolehlivosti dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb., mají dostatečnou oporu ve správním spisu a věcně obstojí.

69. Ve vztahu ke skutkovým závěrům žalovaného soud musí předně vyzdvihnout, že pro účely bezpečnostního řízení není žádána nepochybná jistota o pravdivosti shromážděných informací. V již citovaném rozsudku čj. 7 As 31/2011 - 101 Nejvyšší správní soud vyslovil, že posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto pro závěr o existenci bezpečnostního rizika postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, čj. 5 As 44/2006 - 74).

70. Soud přitom po detailním seznámení s obsahem všech písemností založených v utajovaných částech bezpečnostního svazku uzavřel, že přítomnost bezpečnostního rizika je u žalobce vysoce pravděpodobná a vyřčené závěry žalovaného jsou plně v souladu se zjištěnými poznatky.

71. Zdejší soud připomíná, že ředitel Úřadu v odůvodnění Napadených rozhodnutí přisvědčil právnímu posouzení provedenému v Prvostupňových rozhodnutích a uzavřel, že žalobce pro držení osvědčení přestal splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb., jelikož u jeho osoby existuje bezpečnostní riziko dle § 18 odst. 2 písm. a) zákona.

72. Z odůvodnění Napadených rozhodnutí přitom soud zjistil, že Úřad i ředitel Úřadu založili své závěry o existenci bezpečnostního rizika podle § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb. spočívajícího v činnosti statutárního orgánu nebo jeho člena na: a. zprávě o výsledcích šetření příslušné zpravodajské služby ze dne 1. 8. 2018, evidované pod čj. X jako položka č. 3 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 1 (založené v kopii pod čj. X jako položka č. 1 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 2), b. zprávě o výsledcích šetření příslušné zpravodajské služby ze dne 3. 12. 2018 evidované pod čj. X jako položka č. 6 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 1 (založené v kopii pod čj. X jako položka č. 3 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 2), a c. zprávě o výsledcích šetření příslušné zpravodajské služby ze dne 31. 10. 2019 evidované pod čj. X jako položka č. 13 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 1 (založené v kopii pod čj. X jako položka č. 5 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 2); (dále také společně jako „Zprávy zpravodajské služby“).

73. Uvedené 3 Zprávy zpravodajské služby byly žalovanému předloženy v režimu § 140 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., resp. ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 153/1994 Sb.“). Obsah těchto Zpráv zpravodajské služby a poznatky z nich plynoucí, jakož i dalších shromážděných materiálů, je přitom podrobně vyhodnocen v: a. písemnosti ze dne 14. 10. 2019, čj. X, evidované jako položka č. 12 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 1, b. písemnosti ze dne 13. 3. 2020, čj. X, evidované jako položka č. 14 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 1, c. písemnosti ze dne 21. 10. 2019, čj. X, evidované jako položka č. 4 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 2, a d. písemnosti ze dne 13. 3. 2020, čj. X, evidované jako položka č. 6 utajované části bezpečnostního svazku vedeného ve věci Napadeného rozhodnutí 2.

74. Zdejší soud s ohledem na výše popsaná judikatorní východiska detailně prostudoval obsah Zpráv zpravodajské služby a závěrů dovozených z jejich obsahu v označených vyhodnoceních zpracovaných žalovaným.

75. Měl přitom na paměti, že v souladu s výše rekapitulovanými judikatorními východisky není jeho úlohou přezkoumávat pravost a pravdivost podkladů poskytnutých zpravodajskou službou, ve kterých jsou předmětné utajované informace obsaženy. Vycházeje z popsaných závěrů se tedy soud zaměřil na posouzení a zhodnocení věrohodnosti a přesvědčivosti zpravodajských informací a jejich relevance ve vztahu k předmětnému bezpečnostnímu řízení. Jak bylo vyloženo výše, soud tedy především zvažoval, zda jsou zpravodajské informace vyplývající ze Zpráv zpravodajské služby dostatečně konkrétní, zda je patrné, z jakých zdrojů a jakým způsobem byly získány a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírají, zda a jak zpravodajská služba popsala okolnosti, pro které má uvedené informace za věrohodné, a zda s přihlédnutím k tomu lze uzavřít o významné míře pravděpodobnosti naplnění příslušné zákonem předvídané skutkové podstaty.

76. Po prostudování těchto písemností Městský soud v Praze uzavírá, že Zprávy zpravodajské služby obsahují konkrétní, ucelené, podrobné informace týkající se chování dvou osob, jednatelů žalobce, které umožňují přezkoumat relevanci těchto zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti žalobce. Tyto informace přitom dle přesvědčení soudu zcela odůvodňují závěr žalovaného o odnětí osvědčení podnikatele.

77. Vědom si shora akcentovaných implikací zásady proporcionality (viz bod 65 tohoto rozsudku), soud v nejvyšší možné a přijatelné míře konkrétnosti, jíž se může s ohledem na výše uvedené v odůvodnění rozhodnutí vydaného v tomto typu řízení na daném skutkovém půdorysu „dopustit“, konstatuje, že Zprávy zpravodajské služby popisují zcela konkrétní aktivity dvou jednatelů žalobce v souvislosti s konkrétními oblastmi podnikatelské činnosti žalobce a rozebírají je jednotlivě ve vztahu ke konkrétním případům. K takto popsaným aktivitám přitom mělo podle Zpráv zpravodajské služby docházet opakovaně v průběhu zprávami specifikovaného časového období. Zpravodajské poznatky přitom v konkrétních obrysech popisují aktivity těchto fyzických osob vystupujících za žalobce týkající se ve zprávách konkrétně popsaného protiprávního jednání těchto osob, které lze považovat za činnost proti zájmům České republiky ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb. Takto zobecněnou informaci přitom soud žalobci v souladu s dříve uvedeným prezentoval v rámci ústního jednání, které bylo ve věci vedeno. Soud doplňuje, že přitom pečlivě zvažoval, zda je žalobci možno poskytnout další, konkrétnější informace o povaze utajovaných informací; dospěl však k závěru, že by sdělením dalších, byť agregovaných či zobecněných skutečností mohl nevratně narušit či ohrozit zájmy, k jejich ochraně z důvodů podrobně specifikovaných v usneseních ze dne 7. 1. 2021, čj. 18 A 46/2020 - 32 a čj. 18 A 47/2020 - 30 přistoupil, když podklady založené v utajovaných částech bezpečnostních svazků vyloučil z nahlížení. Byl totiž přesvědčen, že žalobce, resp. za něj jednající fyzické osoby by při znalosti dalších informací byly se zřetelem k poznatkům, kterými samy disponují, způsobilé určit či odhadnout zdroje zjištění popsaných ve Zprávách zpravodajských služeb. Lze přitom doplnit, že sám žalobce takový požadavek v průběhu řízení nevznesl, proti vyloučení písemností obsažených v utajovaných částech bezpečnostních svazků z nahlížení nebrojil ani se jinak nevymezil a sdělení dalších údajů nepožadoval.

78. Soud především zdůrazňuje, že ze Zpráv zpravodajských služeb je v dostatečné míře konkrétnosti zřejmé, z jakého počtu jakých zdrojů a jakým způsobem zpravodajská služba předmětné poznatky čerpala. Všechny tři zpravodajské zprávy identifikují zdroje konkrétních poznatků o konkrétním jednání konkrétní osoby v souvislosti s konkrétními případy. Jakkoli jednotlivé zdroje informací s přihlédnutím k povinnosti tyto zdroje chránit identifikuje zpravodajská služba prostřednictvím specifikace relativně obecnějších znaků takových zdrojů, neměl soud s přihlédnutím k rozsahu a obsahu těchto zpráv pochybnosti o věrohodnosti předestřených poznatků. Soud přitom pro úplnost podotýká, že správní soudy v minulosti aprobovaly takový způsob identifikace zdrojů jako dostatečný, neboť i pouhé prozrazení jakéhokoliv informátora, i pokud by to nemohlo ohrozit již poskytování informací z jeho strany do budoucna, je třeba vnímat jako značně nežádoucí, neboť to může vážně narušit ochotu kohokoliv dalšího s bezpečnostními složkami utajeně spolupracovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, čj. 8 As 38/2018 - 114). Pokud tedy Zprávy zpravodajské služby ve vztahu k jednotlivým konkrétním případům specifikují počet zdrojů, přičemž konkrétní zdroj pak (řečeno obecně s přihlédnutím k § 133 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb.) označují prostřednictvím specifikace prostředí, z něhož tato osoba pochází, nečiní to identifikaci zdrojů dle přesvědčení soudu na daném skutkovém půdorysu a se zřetelem k množství shromážděných poznatků, včetně poznatků získaných jiným procesním způsobem z jiného zdroje, pochybnou a nevěrohodnou (srov. dále).

79. Zpravodajské zprávy dále metodou nevybočující ze shora popsaných judikatorních mantinelů popisují způsob a období získání předmětných zpravodajských poznatků. Ze zpráv je zjevné, že poznatky byly z uvedených zdrojů získávány formami zpravodajské činnosti, a to průběžně. Zpravodajské informace byly průběžně doplňovány, navazují na sebe a pokrývají delší časové období.

80. Soud pak považuje z pohledu svých meritorních závěrů za klíčové, že z obsahu Zpravodajských zpráv jsou rovněž v dostatečné míře podrobnosti specifikovány okolnosti a důvody, pro které má sama zpravodajská služba jí získané informace a poznatky za věrohodné. Zprávy popisují, že popsané poznatky jsou získávány dlouhodobě a opakovaně z více zdrojů, navzájem si odpovídají, navazují na sebe a doplňují se způsobem, který svědčí pro závěr o vysoké míře pravděpodobnosti a vylučuje v judikatorou aprobované míře plausibilitu jiných variant skutkového děje.

81. I žalovaný se pak ve vyhodnocení poznatků získaných zpravodajskou činností zpravodajské služby v písemnostech specifikovaných v bodě 73 tohoto rozsudku náležitě zabývá posouzením věrohodnosti získaných poznatků, které poměřuje prostřednictvím poznatků získaných z jiného zdroje, a dospívá k závěru o dostatečné míře věrohodnosti těchto informací odůvodňujících jím zvolené meritorní řešení.

82. Ani soud pak se zřetelem ke shora popsaným východiskům nemá důvodu pochybovat o pravosti a pravdivosti podkladů poskytnutých zpravodajskou službou, ve kterých jsou předmětné utajované informace obsaženy, přičemž zpravodajské informace považuje shodně s žalovaným za relevantní a dostatečně věrohodné a přesvědčivé v takové míře, aby mohly zasáhnout do osudu žalobce tím, že na jejich základě ztratí způsobilost pro práci s utajovanými informacemi.

83. Soud považuje za klíčové, že poznatky o činnosti jednatelů žalobce se týkají zcela konkrétních aktivit (a to nikoli jednoho, ale dokonce dvou) jednatelů žalobce v souvislosti s větším počtem konkrétně specifikovaných případů v konkrétní oblasti podnikatelské činnosti žalobce. Poznatky popisují konkrétní jednání, jehož se měly tyto osoby vystupující jménem a jednající ve prospěch žalobce v souvislosti s jednotlivými případy dopustit, a odpovídají poznatkům získaným z jiných zdrojů. Ze Zpráv zpravodajské služby je přitom náležitě seznatelné, jaké konkrétní informace měla zpravodajská služba za ověřené, které považovala za pravděpodobné a jež dle ní naopak dostatečně ověřené nejsou. Soud přitom i za situace, kdy při svém rozhodování odhlédl od naposledy uvedené skupiny poznatků a nevycházel z těch informací, které byly označeny jako nedostatečně ověřené či údajné, nepochyboval o tom, že žalovaný shromáždil dostatečné množství informací a poznatků neodůvodňujících jiné, než žalovaným zvolené řešení vedoucí ke zrušení platnosti osvědčení. Soud přitom zohlednil, že informace týkající se jednání jednatelů žalobce uváděné v utajované části bezpečnostního svazku nejsou pouhými názory či domněnkami příslušníků zpravodajské služby, ale představují určité vylíčení skutkových poznatků o jejich aktivitách, současně jsou ve svém souhrnu dostatečně konkrétní a přitom natolik věrohodné, aby z nich mohl být učiněn skutkový závěr, že se tyto osoby dopustily jednání proti zájmům České republiky, které zpochybnilo bezpečnostní spolehlivost žalobce. Soud pak obdobně jako žalovaný považoval za významné, že tyto informace korespondují s poznatky získanými z jiného zdroje, které byly s ohledem na kvalitu jejich obsahu vyhodnoceny jako vysoce věrohodné a pocházející z prostředí s jedinečnou znalostí relevantních skutkových okolností. Výše popsané faktory přitom dle stanoviska soudu nečinily na daném skutkovém půdorysu potřebným vyžadování dalších pokladů od žalovaného, resp. přímo od zpravodajské služby.

84. Soud tak v návaznosti na úvahy, jež bohužel nemohl již s ohledem na shora popsané mantinely popsat v odůvodnění tohoto rozsudku ve vyšší míře konkrétnosti, dospěl obdobně jako žalovaný k závěru, že získané poznatky s ohledem na jejich množství, obsah a míru konkrétnosti svědčí pro závěr o vysoké míře pravděpodobnosti odůvodňující zcela nepochybně existenci bezpečnostního rizika. Soud tedy nemohl žalobci přisvědčit v jeho námitkách zpochybňujících existenci bezpečnostního rizika ani v souvisejících námitkách poukazujících na pochybnosti stran toho, zda jsou závěry žalovaného učiněné na podkladě utajovaných částí bezpečnostních svazků správné po věcné stránce a naplňují předpoklady určitosti a pravděpodobnosti vymezené v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Utajované části správních spisů obsahují množství poznatků, ze kterých vyplývá, že žalobce v důsledku popsaných aktivit svých jednatelů ztratil bezpečnostní spolehlivost. Žalovaný za pomoci zpravodajské služby shromáždil zásadní informace, z nichž bylo možno vyvodit vyřčené závěry, přičemž náležitě posoudil všechny okolnosti, které by mohly mít vliv na konečné rozhodnutí; provedené vyhodnocení se opírá o dostatečné množství řádně zjištěných poznatků, které jsou součástí utajované části spisu, a jednoznačně svědčí pro závěr o bezpečnostním riziku, který v rámci soudního přezkumu obstál.

85. Soud proto v tomto ohledu shrnuje a uzavírá, že Zprávy zpravodajské služby obsahují konkrétní, ucelené, podrobné informace týkající se chování jednatelů žalobce, které umožňují přezkoumat relevanci těchto zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti žalobce. Nejedná se přitom toliko o vyjádření názorů pracovníků zpravodajské služby, ale vylíčení konkrétních skutkových zjištění o jednání žalobce, resp. jeho jednatelů, které je způsobilé zpochybnit závěr o jeho bezpečnostní spolehlivosti. Tyto informace ve spojení s dalšími podklady založenými ve správním spisu (k tomu viz výše) zcela odůvodňují závěr žalovaného o odnětí osvědčení.

86. Soud pro úplnost podotýká, že sama okolnost, že ač v utajovaných částech bezpečnostních svazků popsané jednání by mohlo založit trestněprávní či jinou deliktní odpovědnost fyzických osob, případně i odpovědnost žalobce, z dostupných poznatků nevyplývá, že by v tomto směru bylo nějaké řízení ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí, nepostačuje v žádném ohledu pro závěr o tom, že bezpečnostní riziko není v potřebné míře dáno. Rozhodovací praxe správních soudů v této souvislosti opakovaně upozorňuje na rozdílný důkazní standard v jednotlivých řízeních (srov. např. shora připomínaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 38/2018 - 114).

87. Důvodnými pak soud nemohl na daném skutkovém půdorysu shledat ani námitky, jimiž žalobce při neznalosti obsahu utajovaných částí bezpečnostních svazků pod druhým žalobním bodem zpochybňoval naplnění kritéria soustavnosti a trvalosti takového jednání.

88. Soud předesílá, že ani v tomto ohledu nepovažoval Napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná, přičemž nemohl přisvědčit námitce zpochybňující vypořádání námitky brojící proti tvrzenému vnitřně rozpornému posouzení periodicity a časového aspektu údajných rizikových aktivit. Soud nepřehlédl, že žalovaný, přestože tak ve světle přiměřené aplikace závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 38/2018 - 114 nebyl povinen učinit, vyložil v odůvodnění rozhodnutí pojem „činnosti proti zájmům České republiky“, přičemž za takovou činnost označil činnost soustavnou a trvalou. Soud v tomto ohledu připomíná, že s přihlédnutím k závěrům vysloveným v naposledy označeném rozsudku nebyl žalovaný povinen, na rozdíl od věci řešené rozsudkem téhož soudu pod sp. zn. 3 As 214/2016 vyložit jím aplikovaný neurčitý právní pojem. V nyní posuzované věci šlo totiž „toliko“ o otázku pojmu podle § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., který hovoří o činnosti proti zájmům České republiky, nikoli o jiné ustanovení téhož zákona týkající se „závažné činnosti“ proti jejím zájmům. Nebylo proto třeba v rozhodnutích žalovaného vyložit pojem „závažný“; naopak za relevantní bylo třeba považovat jakoukoli činnost proti zájmu ČR, tj. zájmu specifikovanému v § 2 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb.

89. S přihlédnutím k právě uvedenému je tak třeba nejprve odmítnout úvahy žalobce založené na nesprávném východisku, že činností, jež by nebyla soustavné a/nebo trvalé povahy, by nemohlo za žádných okolností dojít ke vzniku bezpečnostního rizika ve smyslu § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb. Podobně jako v případě řešeném Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 8 As 38/2018 totiž plně postačí, jde-li o případ („prosté“) činnosti proti zájmům ČR, jak jsou vymezeny v § 2 odst. b) tohoto zákona (samozřejmě s přihlédnutím k zásadě proporcionality zásahů do právní sféry adresáta veřejné moci, k němuž lze přistoupit toliko tehdy, pokud skutkové okolnosti věci takový zásah skutečně vyžadují).

90. Aniž by tedy bylo nutno se na skutkovém a právním půdorysu nyní posuzované věci dále podrobněji zabývat otázkou soustavnosti a trvalosti jednání žalobce, soud přesto nemůže souhlasit ani s tím, že by rizikové jednání jednatelů žalobce nebylo možno označit způsobem zvoleným žalovaným. Podklady založené v utajovaných částech bezpečnostních svazků dle přesvědčení soudu poskytují jednoznačnou oporu pro závěr, že k rizikovému jednání docházelo v celé řadě případů, opakovaně, a to po delší dobu znatelně přesahující jeden rok. S přihlédnutím k obsahu utajovaných částí bezpečnostních svazků tak nelze dle stanoviska soudu závěru o soustavnosti rizikového jednání ničeho vytknout, přičemž žalovanému nelze v souladu s dříve uvedeným vyčítat, že periodicitu toto jednání v odůvodnění vydaných rozhodnutí blíže neidentifikoval.

91. Soud proto nemohl přisvědčit ani námitkám vzneseným pod druhým žalobním bodem. Ani v tomto ohledu nejsou Napadená rozhodnutí dle přesvědčení soudu zatížena vadou, pro kterou by neměla v soudním přezkumu obstát.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

92. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze žaloby jako nedůvodné zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

93. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s; žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.