18 C 11/2007-1068

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Miholou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], narozená dne 12. 7. 1947, bytem [adresa žalobce a žalobkyně], b) [celé jméno žalobce], narozený dne 29. 3. 1940, bytem [adresa žalobce a žalobkyně], oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno], advokátem, se sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, se sídlem v [adresa], o náhradu škody na zdraví, takto:

Výrok

I. Změna žaloby učiněná podáním ze dne 4. 3. 2022, se nepřipouští.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jistině částku 828 495 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 972 800 Kč od 1. 1. 2009 do 18. 11. 2016 ve výši 579 106,44 Kč, dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 463 695 Kč od 19. 11. 2016 do zaplacení, ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí, dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 364 800 Kč od 19. 6. 2009 do zaplacení, ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a vždy takto stanovené k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům zákonný úrok z prodlení z částky 239 815 Kč ve výši 185 808,17 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba se zamítá v té části, kterou se žalobci domáhali proti žalovanému zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 247 084 Kč ve výši 7 359,14 Kč.

V. Žaloba se zamítá v té části, kterou se žalobkyně domáhá proti žalované zaplacení částky 1 092 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 843 200 Kč za období od 15. 6. 2006 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 217 600 Kč za období od 1. 1. 2009 do 18. 11. 2016, se zákonným úrokem z prodlení z částky 726 705 Kč za období od 19. 11. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 32 000 Kč za období od 15. 6. 2009 do zaplacení.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 3 601 913 Kč a dále částku 30 833 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [jméno].

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583 uložil žalované, aby zaplatila oběma žalobcům 637 231 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 1 095 853 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu nákladů spojených s léčením žalobkyně a) za dobu od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009 za situace, kdy o základu nároku na náhradu škody na zdraví bylo již rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 18 C 11/2007-76, a část žalovaných nároků byla přiznána rozsudky ze dne 16. 12. 2011, č. j. 18 C 11/2007-264 a ze dne 23. 12. 2013, č. j. 18 C 11/2007-417, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 17 Co 150/2014-464. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně a) utrpěla dne 25. 4. 2005 zranění při havárii autobusu v rámci zájezdu do Egypta organizovaného žalovanou [anonymizována dvě slova]. Pro trvalé zdravotní následky je žalobkyně a) upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnost jakékoli důstojné seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je odkázána na péči a pomoc druhých osob. V rozhodném období proto potřebovala prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů běžné denní potřeby, kterou jí zabezpečoval žalobce b), její manžel. Žalobkyně a) pobírá podle § 7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč měsíčně a byly jí přiznány mimořádné výhody III. stupně pro občany se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. Soud věc posoudil podle § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalobcům náleží za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009 náhrada nákladů na léky a zdravotnické pomůcky ve výši 37 245,50 Kč, náhrada nákladů vynaložených na přepravu a návštěvy žalobkyně a) ve zdravotnických zařízeních ve výši 167 909 Kč a 13 905 Kč a náhrada ostatních nákladů vynaložených při léčení poškozené ve výši 20 755 Kč. Ve vztahu k náhradě nákladů na pravidelnou péči o žalobkyni a) zohlednil skutečnost, že poškozená je výrazně nesoběstačná, takže přenesení takové zátěže jen na žalobce b) by představovalo neúměrné břemeno. Výši náhrady určil podle § 136 o. s. ř., volnou úvahou ve výši 16 000 Kč měsíčně, přičemž jako vodítko použil dva osmihodinové pracovní úvazky za minimální mzdu, neboť s ohledem na množství nutných úkonů je takřka vyloučené, aby je poskytoval jen jeden člověk. Celkem tedy přiznal 397 416 Kč, aniž odečetl žalobkyni a) pobíraný příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč měsíčně, protože není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady o dávku sociálního zabezpečení, kterou z jiných důvodů a nikoli s totožným účelem poskytuje z veřejných prostředků stát. Žalobu zamítl co do částky 1 095 853 Kč, jelikož nepovažoval za účelně vynaložené v souvislosti s péčí o poškozenou ani náklady na kredity do mobilního telefonu, na dálniční známky, měsíční jízdenku MHD, náklady na cesty k soudu, na vypracování znaleckého posudku, kopírování a notářské ověření dokladů.

2. Do současné doby mezi poslední soudní rozhodnutí vydaná v projednávané věci, patří následující rozhodnutí:

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18 C 11/2007-583 ze dne 16. dubna 2015 (uváděn soudem záměrně opakovaně) ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. 18 C 11/2007-605 ze dne 14. 7. 2015 (doplňující usnesení), byla žalovanému výrokem I. uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 637 231 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), a žaloba byla zamítnuta v té části, kterou se žalobci domáhali proti žalovanému zaplacení částky 1 095 583 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem č. j. 17 Co 122/2016-690 ze dne 22. září 2016 uváděný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na jistině 239 815 Kč a žalobkyni na jistině částku 397 416 Kč potvrdil, ve vztahu k žalobci změnil tak, že se ohledně částky 397 416 Kč s příslušenstvím žaloba zamítá. Dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ve vztahu k žalobkyni změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jistině částku 111 734 Kč a ohledně částky 965 554 Kč s příslušenstvím vůči ní v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále tento rozsudek potvrdil v zamítavém výroku II. o věci samé, ve vztahu k žalobci co do částky 1 077 288 Kč s příslušenstvím, a konečně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ohledně příslušenství pohledávek žalobkyně z částek 637 231 Kč a 111 734 Kč, ohledně příslušenství pohledávky žalobce z částky 239 815 Kč a ve výrocích o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.) rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.

4. Proti výše uváděnému rozsudku Městského soudu v Praze, podali žalobci dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR s jejím rozsudkem č. j. 25 Cdo 1592/2017-751 ze dne 28. 11. 2018 tak, že výrokem I. dovolání žalobkyně ad a) odmítl a výrokem II. uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni ad a) 397 416 Kč a 111 734 Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Následně Městský soud v Praze jako soud odvolací, vydává 11. dubna 2019 rozsudek č. j. 17 Co 122, 338/ 2016 -784, jehož výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni ad a) na jistině částku 397 416 Kč mění tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá. Výrokem II. Městský soud v Praze rozhoduje, že rozsudek soudu prvního stupně, se v zamítavém výroku II. ve vztahu k žalobkyni ad a) ohledně zaplacení částky 111 734 Kč na jistině, potvrzuje.

6. Následuje nález Ústavního soudu spisové značky II. ÚS 664/19 ze dne 27. dubna 2020, který ve svém výroku I. vyslovuje, že výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 1592/2017-751 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu fyzické integrity podle článku 7 odst. 1, Listiny základních práv a svobod. Výrokem II. pak vyslovuje, že výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 1592/2017-751, se proto ruší.

7. Obvodní soud pro Prahu 3 dále dne 22. října 2020 pod č. j. 18 C 11/2007-869 vydává rozsudek, jehož výrokem I. vyslovuje, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad b) zákonný úrok z prodlení z částky 239 815 Kč od 27. 4. 2007, za období do 30. 6. 2007 ve výši 9,5% ročně a dále od 1. 7. 2007 do 18. 11. 2016 ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí, návrh žalovaného na přerušení řízení uplatněný při jednání soudu dne 13. října 2020 zamítá (výrok II.) a výrokem III. rozhoduje, žalovaná a žalobce ad b) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením č. j. 17 Co 67/2021-912 ze dne 29. dubna 2021 výrokem II. zrušuje a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, výrokem I. odvolání žalobkyně ad a) proti rozsudku soudu prvního stupně odmítá.

8. Konečně pak Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 25 Cdo 1416/2020-832 ze dne 31. 3. 2021 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/ 2016 -690, ve výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583, ve výroku II. vůči žalobkyni ad a) ohledně částky 965 554 Kč zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

9. Soud v zájmu přehlednosti pokládá za vhodné uvést alespoň tato výše uváděná zásadní stěžejní rozhodnutí vydaná jednotlivými soudy, neboť byla pro další řízení před soudem prvého stupně vodítkem. To vše za situace, kdy účastníci následně v řízení zaujímali následující stanoviska, procesní postoje a úkony:

10. Žalobci v tomto následném řízení koncipují předmět řízení z hlediska uplatňování nároku na maximální úhradu na péči o postiženou osobu za období konkrétně 49 měsíců, tj. od počátku měsíce května 2005 do konce května 2009, kdy je původně požadovaná částka jako dílčí nárok ze žaloby ve výši 1 488 000 Kč za toto období, přičemž ve svém podání ze dne 11. 1. 2022 (čl. 1004 spisu a násl.) tento tvrzený nárok rozšiřují na částku 2 430 400 Kč, a to s odkazem na právní názor rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1416/2020 ze dne 31. 3. 2021 (coby závazný právní názor pro soud prvého stupně), kdy poukazují na to, že prvoinstanční soud musí vyjít z referenčního rámce daného měsíční částkou 49 600 Kč až 64 480 Kč, tak jak ji stanovil Ústavní soud v závislosti na vyhlášce číslo 389/2013 Sb. Žalobkyně tedy uplatnila v soudním řízení nárok na náhradu na pečovatelské úkony za 49 měsíců, kdy v tomto případě by tato náhrada činila částku 2 430 400 Kč v případě nejnižší částky. Tento výpočet podle názoru Nejvyššího soudu podstatným způsobem přesahuje žalobkyní uplatněný nárok ve výši 1 488 000 Kč. S tímto právním názorem Nejvyššího soudu se žalobci neztotožňují, neboť v nálezu III. ÚS 1796/16 je konstatováno, že jde-li o nárok, jehož výši stanovuje soud na základě své úvahy, může se, a to i ve sporném řízení odchýlit od návrhu žalobkyně. Žalobkyně je tedy názoru, že k tomuto překročení soud přistoupit může, a mělo by jí tedy být přiznáno na náhradě nákladů za poskytovanou léčebnou péči v rozhodnutí Nejvyššího soudu předpokládané nejnižší částce, tedy nejméně 2 430 400 Kč. Pokud by prvoinstanční soud vyšel z částky, která je Nejvyšším soudem uváděna na druhém místě, pak by nárok žalobkyně odpovídal částce 3 159 520 Kč. Žalobkyně se tak svým žalobním návrhem domáhá výše nároku, Nejvyšším soudem uvažované na nejnižší hranici.

11. Při jednání soudu dne 17. 2. 2022 soud připustil změnu žalobního petitu ve smyslu jeho rozšíření, a to podle podání žalobců ze dne 11. 1. 2022. Soud přitom vychází z toho, že v případě žalobců jde o jasný projev písemnou formou ke změně petitu z původně požadované částky 1 488 000 Kč na částku 2 430 400 Kč a vycházeje i z výkladu provedeného Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 31. 3. 2021, č. j. 25 Cdo 1416/2020, doposud tato částka nebyla předmětem řízení, přičemž Nejvyšší soud dává žalobcům možnost dispozice s petitem, k čemuž v případě žalobců došlo a uváděná částka se takto za uvedené situace předmětem řízení stává (když opakovaně uváděno – původně jím nebyla). Jde o dispoziční právo účastníka nakládat s předmětem řízení, které může realizovat v jakékoliv fázi řízení a je samozřejmě na soudu, zda návrhu vyhoví či nikoliv. V daném případě se soud přiklonil k vyhovění tomuto návrhu, neboť ve spise existují skutkové podklady proto, aby soud mohl o rozšířeném petitu rozhodovat. Tolik ryze z procesního pohledu, neboť z hlediska stavu skutkového a hmotněprávního (jak bude dále vysvětlováno), se v dílčích částech stanovisko soudu od stanoviska žalobců lišilo (tato okolnost mimo jiné nachází i odraz ve výroku tohoto rozsudku ad I., kdy bylo rozhodnuto, že změna žaloby učiněná podáním ze dne 4. 3. 2022, se nepřipouští).

12. V tomto řízení tedy žalobkyně ad a) požaduje na náhradě škody z hlediska výše uváděného vymezeného předmětu řízení jako časového a věcného rozsahu nezbytné péče žalobce ad b) o žalobkyni ad a), náhrady škody ve výši 843 200 Kč spolu s devíti procentním úrokem z prodlení od 15. 6. 2006 do 30. 6. 2006 a dále od 1. 7. 2006 do zaplacení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu ČNB zvýšené o sedm procentních bodů, a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí, dále povinnosti uložit žalované zaplatit oběma žalobcům na náhradě škody úrok z prodlení ve výši 9% z částky 154 899,10 Kč od 15. 6. 2006 do 30. 6. 2006 a dále od 1. 7. 2006 do 18. 11. 2016 opět ve výši odpovídající procentní výši repo sazby, dále povinnosti zaplatit oběma žalobcům na náhradě škody úrok z prodlení ve výši 9,5% z částky 27 407,50 Kč od 1. 3. 2007 do 30. 6. 2007 a dále od 1. 7. 2007 do 18. 11. 2016 ve výši opět odpovídající procentní výši repo sazby, dále povinnosti zaplatit oběma žalobcům na náhradě škody úrok z prodlení ve výši 10,5% z částky 31 066,50 Kč od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2008 a dále od 1. 1. 2009 do 18. 11. 2016 opět ve výši odpovídající procentní výši repo sazby, dále povinnosti zaplatit žalobkyni ad a) na náhradě škody částku 1 190 400 Kč spolu s 10,5% úrokem z prodlení od 22. 10. 2008 do 31. 12. 2008 a dále od 1. 1. 2009 do zaplacení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby, dále povinnosti zaplatit žalobkyni ad a) na náhradě škody částku 396 800 Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení od 19. 6. 2009 do 30. 6. 2009 a dále od 1. 7. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby, dále povinnosti zaplatit žalobcům ad a) a ad b) na náhradě škody úrok z prodlení ve výši 8,5% z částky 37 720,50 Kč od 19. 6. 2009 do 30. 6. 2009 a dále od 1. 7. 2009 do 18. 11. 2016 ve výši odpovídající procentní výši repo sazby, konečně pak nahradit náklady řízení.

13. Žalovaná v rámci závěrečného návrhu ve věci při jednání soudu dne 17. března 2022 navrhovala zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu, a to z toho důvodu, že v projednávané věci nebyl zjištěn zcela úplně skutkový stav, a to ve smyslu náležité objektivizace časové, jakož i věcné potřebnosti pečovatelských úkonů žalobce ad b) vůči žalobkyni ad a) v rozhodném období. Za této situace není možno ve věci vydat správné objektivní rozhodnutí. Toto své stanovisko žalovaná v průběhu předcházejícího řízení blíže rozváděla. Ve vztahu k časovému a věcnému rozsahu nezbytné péče žalobce o žalobkyni, setrvává žalovaná tedy na argumentu, že časový rozsah tvrzený žalující stranou je nadsazený a v tomto směru odkazuje i na znalce z příslušného oboru posudkového lékařství [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a na jeho posudek. Žalovaná dále poukazuje na to, že úkony manželské a rodinné solidarity péče manžela o manželku by neměly být hodnoceny pro účely rozhodování o náhradě nákladů na péči, neboť ne vše co manžel žalobkyně tvrdí a vykazuje, že činí ve prospěch manželky, by mělo být honorovatelné. Nejvyšší soud pak požaduje ohodnocení péče prostřednictvím sazeb odměn pečovatelek a jejich převod z hrubé mzdy na čistou mzdu. Žalovaná uvádí kromě dalšího, že po sérii rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech žalobkyně proti žalované, se nárokem tohoto druhu poprvé zabýval Městský soud v Praze v kasačním usnesení ze dne 10. června 2021, č. j. 58 Co 309/2019, jímž bylo vymezeno nezbytné doplnění dokazování o nároku tohoto druhu na úrovni nalézacího soudu. Je žádoucí, aby všichni soudci na úrovni nalézacího soudu a také odvolacího soudu, přistupovali k nároku žalobkyně [celé jméno žalobkyně] směrem, který jako objektizující právě vytýčilo odkazované rozhodnutí Městského soudu v Praze v návaznosti na judikáty Nejvyššího soudu. Pokud by dále mělo dojít k připodobnění role žalobce při péči o žalobkyni k roli pečovatelky, fyzicky nemůže zvládat péči o žalobkyni v rozsahu 15,5 hodin denně, což by nezvládl ani mladší člověk. Žaloba je v podstatě postavena na nerozumném a skutečnosti reálně neodpovídajícím skutkovém předpokladu, který může objektivizovat jen třetí nezávislá a nestranná odborná osoba, a to je soudní znalec příslušného oboru, v daném případě pak znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] a v obecné rovině žalovaná prosazuje myšlenku„ pilotního pravomocného rozsudku“, který by věcně potvrdil meritorním rozhodnutím Nejvyšší soud. Žalovaná tedy vychází z předpokladu a názoru, že zdravotní stav a rozsah nesoběstačnosti žalobkyně ad a) je v době během času od doby škodní události v zásadě stejný. Mění se a vyvíjejí se pouze procesní i hmotněprávní pohledy na případ tohoto druhu. Žalovaná prosazuje – jak již uváděno – myšlenku pilotního konečného meritorního rozsudku Nejvyššího soudu, a to v době„ post nálezové“ tj. po přijetí nálezu Ústavního soudu ze dne 27. dubna 2020, spisové značky II. ÚS 664/19. Opakuje dále, že rozsah péče o poškozenou žalobkyni 15,5 až 16 hodin denně je nadsazený a pro žalovanou nepřijatelný. Nemůže být v tomto směru významný důkaz účastnickou výpovědí pečujícího žalobce ad b) manžela žalobkyně [anonymizováno] [celé jméno žalobce], neboť on není osobou nezainteresovanou na výsledku sporu. Jediný objektivizující důkazní prostředek může být pouze výše uváděný znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který již byl vypracován například ve věci 30 C 29/2019 Obvodního soudu pro Prahu 4. Žalovaná tedy kromě zásadního sporování doby vynaložené péče, její délky panem [celé jméno žalobce] ve vztahu k manželce žalobkyni ad a), poukazuje z hlediska metodiky výpočtu odškodnění i na to, že v úvahu nutno vzít výši žalobkyni poskytovaného příspěvku na péči státem, který do výše náhrady škody v uváděném smyslu nemůže býti započítáván. Žalovaná rovněž uplatnila v řízení námitku promlčení v rozsahu rozdílu mezi částkou 2 430 400 Kč a částkou 1 488 000 Kč, což vnímá jako rozšíření požadavku na náhradu nákladů za péči žalobce ad b) pana [celé jméno žalobce] o žalobkyni ad a) jeho manželku (míněno pro období od 1. 5. 2005 až 30. 5. 2009 jako mezi účastníky nesporného rozhodného období, v jehož rámci žalobci požadují uplatňovanou náhradu za péči). V této souvislosti žalovaná prezentuje názor, že podle původního občanského zákoníku je datum 31. 5. 2009 nejzazším možným dnem uplatnění nároku a od tohoto data podle názoru žalované počíná běžet promlčecí doba v délce subjektivní dvouleté a objektivní tříleté. Obě dvě lhůty jsou zjevně marně uplynuté vzhledem k datu 17. 2. 2022, kdy žalobci žalobu rozšířili, a soud toto rozšíření ve smyslu změny žalobního petitu připustil. Žalovaná konečně zdůrazňuje z hlediska posuzování soběstačnosti a samoobslužnosti poškozené žalobkyně paní [celé jméno žalobkyně] danou otázku i na příkladu, že žalobkyně sice nemůže jezdit pro obědy mimo domov, ale může být schopná si sama ráno nebo večer připravit jednoduchou snídani či jednoduchou večeři, anebo si manželem přivezené polední jídlo sama naservírovat na talíř. I kdyby o tom pak měly být pochybnosti, jde nepochybně o úkony vzájemné manželské rodinné solidarity, které by neměly být zahrnuty do náhrady nákladů na péči. Ze svého hlediska žalovaná uznává jako realistických a objektivizovaných dobu sedm hodin péče o žalobkyni s oceněním podle dobově aktuální sazby asistenční péče, což bylo v letech 2005 až 2009, 100 Kč na hodinu. Pokud žalobci nyní žalují více, namítá žalovaná promlčení a opakovaně zdůrazňuje nezbytnost odpočtu příspěvku na péči poskytovaného státem.

14. Z výše uvedeného je zřejmé, že předmět projednávané věci, tj. náhrada škody na zdraví žalobkyně ad a), způsobené úrazem, který se jí přihodil v rámci cizozemského zájezdu pořádaného žalovanou, se po již soudně vyřešených sporech mezi účastníky (v tomto řízení předcházejícími rozsudky) z hlediska postiženou žalobkyní uplatňovaných nároků na bolestné a ztížení společenského uplatnění, ustálil, resp. zredukoval na dosud mezi nimi spornou otázku, a to kompenzaci za péči poskytovanou žalobkyni osobou blízkou (jejím manželem [anonymizováno] [celé jméno žalobce]). To vše pak ve smyslu sporných podotázek, tj. charakteru a věcné potřebnosti pečovatelských úkonů žalobce ad b) a přiměřenosti časového rozsahu poskytované péče ve vztahu k omezení soběstačnosti žalobkyně, a konečně určení správné výše nákladů za poskytovanou pravidelnou péči, kdy obrana žalované spočívá v nepřiměřenosti všech těchto aspektů, tak jak je pojímají a předkládají žalobci.

15. Pouze pro připomenutí soud stručně uvádí, že v rámci v této věci již vydanými předcházejícími soudními rozhodnutími bylo v řízení po skutkové a právní stránce postaveno najisto, že se žalobci na základě cestovní smlouvy uzavřené se žalovanou [anonymizována dvě slova] dne 12. 4. 2005 zúčastnili zájezdu do Taby v Egyptě v termínu od [datum] do [datum]. Na výletě do Káhiry dne [datum], zakoupeném žalobci od delegáta žalované, utrpěla žalobkyně ad a) v důsledku havárie autobusu zranění s trvalými následky, pro něž byla uznána plně invalidní. Je upoutána na invalidní vozík z důvodu trvalého ochrnutí dolní poloviny těla se všemi z toho plynoucími negativními důsledky, pozbyla možnosti jakékoliv seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je odkázána na pomoc a péči druhých osob. Byly vynaloženy náklady na léky, pomůcky a další náklady a žalobkyně potřebuje prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů denní potřeby, kterou jí zabezpečuje její manžel žalobce ad b), přičemž poškozená žalobkyně podle § 8 zákona číslo 108/2006 Sb., o sociálních službách, pobírá příspěvek na péči druhého stupně ve výši 4 000 Kč měsíčně.

16. Zjištěný skutkový stav soud v daném případě posuzoval podle zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, přičemž vycházel z odpovědnosti žalované za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy, podle § 852i odst. 1 občanského zákoníku (viz mezitímní a částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18 C 11/2007-76 ze dne 16. 9. 2008 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího č. j. 17 Co 569/2008-105 ze dne 9. dubna 2009).

17. Při posuzování rozsahu náhrady škody spočívající v nákladech na pravidelnou péči o žalobkyni v letech 2005 až 2009 (období bude dále upřesněno) pak soud vycházel z ustanovení § 449 odst. 1 a 3 občanského zákoníku.

18. Ve vztahu k výše soudem, resp. účastníky vymezeným sporným otázkám nyní v projednávané věci (charakter a věcná potřebnost pečovatelských úkonů žalobce ad b), přiměřenost časového rozsahu poskytované péče, určení správné výše nákladů za poskytnutou pravidelnou péči) soud dále doplňuje, že v daném případě bylo nezbytné ujasnění předně délky a časového určení rozhodného období, za které poškozená žalobkyně kompenzační náhradu na péči požaduje (stanovení rozhodného právního předpisu) a dále ve všech uváděných souvislostech byly pro soud rozhodující mimo jiné i odpovědi na otázky, kdy přesně žalobce ad b) péči o poškozenou manželku objektivně realizovat nemohl a z tohoto důvodu nemůže být náhrada požadována, a dále jaká byla celková výše vyplaceného státního příspěvku poškozené žalobkyni v rozhodném období, neboť tu není možné do celkového požadavku na náhradu za vynaloženou péči rovněž započítávat.

19. Pokud jde o vymezení rozhodného období vynakládaných nákladů na pravidelnou péči o poškozenou žalobkyni, v této otázce byly v průběhu řízení účastníci původně zajedno se soudem a považovali toto období za dobu čtyřiceti devíti měsíců, tj. konkrétně od počátku měsíce května 2005 do konce května 2009. Z hlediska takto vymezeného časového úseku požadované náhrady bylo přitom vycházeno právě z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1416/2020-832 ze dne 31. 3. 2021, který právě v rámci odůvodnění v jeho předposledním odstavci kromě dalšího uvádí:„ Ostatně požaduje-li žalobkyně a) v tomto sporu náhradu za 49 měsíců (od počátku května 2005 do konce května 2009), činil by i v této nižší sazbě celkový výsledek 2 430 400 Kč, což podstatně přesahuje částku 1 488 000 Kč, uplatněnou na tento dílčí nárok v žalobě. Soud je ovšem ve sporném řízení vázán žalobním návrhem a nemůže přisoudit více, než je požadováno (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), proto nepochybně pokyn Ústavního soudu musí být korigován i touto okolností.“ A právě v návaznosti na tuto posléze uvedenou větu Nejvyššího soudu soud však v tomto bodě dospěl k jinému závěru, pokud jde o vymezení rozhodného období a časový úsek tohoto období vymezuje dobou od 1. 10. 2006, resp. 6. 10. 2006 až 31. 5. 2009. V tomto směru se tedy soud odchyluje od uváděného stanoviska Nejvyššího soudu, když má za to, že uváděná otázka délky rozhodného období je otázkou svou podstatou skutkovou (nikoliv právní), a není tedy v tomto směru soud vázán uváděnými údaji uváděného rozsudku Nejvyššího soudu, který v tomto bodě konstatuje to, co žalobkyně požaduje a za jaké období. Nejde tedy o vyslovení právního názoru, jímž by soud měl být vázán, na rozdíl ovšem od dalších částí tohoto pojednání Nejvyššího soudu, jak bude dále vysvětleno a v nichž se soud právním názorem vysloveným v tomto rozsudku řídí, neboť jej pokládá za závazný (§ 240g ve spojení s § 226 o. s. ř.).

20. Pro přesné vymezení rozhodného období z hlediska jeho časového zařazení, za něž je náhrada za poskytnutou péči požadována, je nutno navrátit se a vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 122/2016-690 ze dne 22. září 2016, který kromě dalšího k výhradě žalované, že bylo rozhodnuto i o něčem jiném, než oč bylo žalováno, provádí rekapitulaci jednotlivých relevantních dispozičních úkonů žalobců, a to způsobem, který soud uvádí v následující citaci: „ A/ žaloba (č.l. 1 až 7 spisu) došla soudu 5.2.2007, doručena žalované dne 26. 4. 2007 1) žalováno o bolestné + ZSU – 10, 000.000 Kč + zákonné úroky od 1.7. 2006 o zaplacení (o tomto nároku již bylo rozhodnuto) 2) hotové výdaje spojené s léčbou od 5.5.2005 do 30. 4. 2006 (specifikace na č.l. 524 až 526 spisu) a za období od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2006 (dle specifikace na č.l. 530 a 531 spisu) v částce 182.306,60 Kč plus zákonné úroky od 1.7. 2006 do zaplacení. Současně došlo k pouhému„ upřesnění“ částky 182.306,60 Kč (č.l. 119 spisu) – mínus 4.000 Kč, na něž navazovalo kvalifikované částečné zpětvzetí o částku 4.009,60 Kč s přísl. při jednání dne 23. ledna 2015 (na č.l. 518 p.v.), usnesení o zastavení řízení je na č.l. 520 spisu, předmětem řízení zůstal za totožné období nárok na 178.297 Kč se zákonnými úroky od 1.7. 2006 do zaplacení B/ první rozšíření žaloby (č.l. 58 až 598 spisu, připuštěno usnesením na č.l. 69 spisu), došlo soudu 22.8.2008, doručeno zást. žalované dne 1.9.2008 1) náklady léčby (specifikace na č.l. 60 až 63 spisu, včetně jízdného) od 1.1.2007 do 31. 12. 2007 – 31.066,50 Kč + plus úroky v zákonné výši od 1.1.2009 C/ druhé rozšíření žaloby (č.l. 73 až 75 spisu, připuštěno usnesením na č.l. 118 p.v. spisu), došlo soudu dne 6. 10. 2008, doručeno zást. žalovaného dne 10. 11. 2008 1) náklady spojené s péčí o žalobkyni od 1.10. 2006 do 30. 9. 2008 v částce 1, 116.000 Kč (á 46.500 Kč měsíčně) plus zákonný úrok od 1.1.2009 D/ třetí rozšíření žaloby (č.l. 108 až 110 spisu, specifikace na č.l. 111 až 116 spisu připuštěno usnesením z č.l. 118 p.v. spisu) došlo soudu dne 3.6.2009, doručeno zást. žalovaného při jednání dne 19.6.2009 1) náklady léčení od 1.1.2008 do 31. 5. 2009 ve výši 37.720,50 Kč + zák. úrok od 15.6.2009 do zaplacení 2) náklady spojené s péčí o žalobkyni v období od 1. 10. 2008 o 31. 5. 2009 v částce 372.000 Kč + zákonné úroky od 15.6.2009 do zaplacení Dlužno dodat, že čtvrté, páté, šesté a sedmé rozšíření žaloby již nebylo připuštěno (usnesením z č.l. 242 spisu). Odvolací soud proto zvažoval nároky ukotvené jen k období výše zmíněným. Proto, pokud jde o náklady na péči, jež shledal v částce 16.000 Kč měsíčně přiměřenými (viz dále), platí, že vznikly ve výši 10 až 12 2006 (3 měsíce) 2007 a 2008 (24 měsíců), 1 až 5 2009 (5 měsíců), tedy 32 měsíců á 16.000 Kč = 512.000 Kč mínus (promlčené období 5 dnů, tj. 16.000 Kč / 31 dnů x 5) 2.850 Kč, a proto mělo být proto přiznáno 509.150 Kč, nikoliv pouze 397.416 Kč. Rozdíl v neprospěch žalobkyně činí 111.734 Kč, v tomto rozsahu vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně odvolací soud tomu odpovídajícím způsobem podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil. Odvolací soud naopak nepřisvědčil výhradě žalobců, že náklady na péči učinili předmětem žaloby i za období do září 2006“ 21. Z výše uvedeného tedy nade vši pochybnost vyplývá, že žalobci ve vztahu k nákladům spojených s péčí o žalobkyni v rámci druhého rozšíření žaloby, stanoví počátek období od 1. 10. 2006 do 30. 9. 2008, a v rámci třetího rozšíření žaloby tyto náklady spojené s péčí o žalobkyni stanoví v období od 1. 10. 2008 do 31. 5. 2009 Počátek žádaného období je tak vymezen datem 1. 10. 2006 a konec období datem 31. 5. 2009, přičemž – jak uvádí Městský soud – čtvrté, páté, šesté a sedmé rozšíření žaloby již připuštěno nebylo. Soud je ovšem nucen dále vycházet z toho, že žádané časové údobí takto výše vymezené, je nutné pokrátit ještě o dobu šesti dnů a stanovit jeho počátek tedy nikoliv od 1. 10. 2006, nýbrž od 6. 10. 2006 s ukončením 31. 5. 2009, a to opět v návaznosti na vysvětlení podávaném v uváděném rozsudku Městského soudu v Praze na jeho straně 13, kde odvolací soud přisvědčuje žalované v tom, že nebylo namístě vyhodnotit její námitku promlčení nákladů na péči za období od 1. do 6. 10. 2006„ jako důvodnou, ale nepřihlédnout k ní“. Jakkoliv jde z hlediska uplatněného nároku (uvádí Městský soud v Praze dále) spíše o marginální požadavek, je z důvodů, jež správně zjišťuje již prvý soud, evidentně promlčen požadavek vážící se k nákladům na péči za období od 1. do 6. 10. 2006 (viz specifikace postupného uplatňování nároků výše nastíněná). Odvolací soud nesouhlasí s tím, že žalobci se v původní žalobě domáhali„ spravedlivého“ odškodnění, je třeba ve skutkové rovině vycházet z toho, že jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody na zdraví se posuzují zásadně samostatně, mají (z hlediska jejich uplatňování, posuzování, ale i promlčení) svůj vlastní osud v právu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1089/2006) a je samozřejmě věcí vlastní dispozice poškozeného, popřípadě dalších oprávněných osob, jaké nároky, v jakém rozsahu a kdy u soudu uplatní. Promlčení pak odvolací soud zhodnotil ve svých výpočtech (viz výše na straně 10 tohoto rozsudku), kdy promlčenou část nároku v částce 2 850 Kč nezahrnul do měnícího a žalobě nad rámec soudu prvního stupně vyhovujícího výroku.

22. Pokud jde o další mezi účastníky spornou otázku, tj.„ přiměřenost časového rozsahu poskytované péče ve vztahu k omezení soběstačnosti poškozené žalobkyně“, odkazuje soud jednoznačně na údaje v uváděném ohledu, které již uváděl a podrobně vysvětloval ve svém rozsudku (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18 C 11/2007-583 ze dne 16. dubna 2015 ve spojení opět s již uváděným rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 122/2016-690 ze dne 22. září 2016. Prvostupňový soud zde uvažuje v rámci případu osobní asistence využívané šestnáct hodin denně chápaných jako dva plné úvazky. Jinými slovy – počet dvou profesionálních ošetřovatelů pracujících na plný úvazek a schopných tak zabezpečit všechny potřeby poškozené žalobkyně přes celý den, přičemž obecnou skutečností je, že plný úvazek jedné osoby představuje délku osmi hodin. Pečovatelskou práci manžela poškozené žalobkyně (žalobce ad b), tedy soud hodnotí jako práci celodenní, nepřetržitou, nezbytně kontinuální, přičemž úvaha o výši nároku má svůj původ v tom, že poškozená žalobkyně přes den potřebuje pomoc, kterou by byly schopny zabezpečit dvě profesionální osoby pracující na plný úvazek, tj. celkem jde o počet hodin šestnáct. Totéž stanovisko pak sdílí rovněž již uváděný rozsudek Městského soudu (viz jeho strana 13, 14), který k této otázce doslova uvádí následující: 23.„ Ohledně nákladů na péči však soudu I. stupně nelze ve vztahu k žalobkyni ničeho dalšího vytknout (a to ani v jeho postupu podle ust. § 136 o.s.ř.), jeho skutkové i právní úvahy jsou naprosto správné (byť mu žalovaná vytýká některé drobné formulační nedostatky), soud I. stupně danou otázku posoudil komplexně a i když uváděl, že se nezabýval přesnou časovou dotací, kterou žalobce obětavě žalobkyni při péči o ní věnuje, pak na straně druhé velmi podrobně popsal časově a psychicky náročné činnosti, jež musí žalobce (v důsledku pochybení žalované vedoucího k fatálním následkům v životě žalobkyně) pro žalobkyni každodenně vykonávat. Činnost pečovatele se vzpírá jakémukoliv exaktnímu normování, přičemž je zřejmé, že na jedné straně není poskytována 24 hodin denně, avšak nejde na straně druhé ani o činnost ojedinělou, tím méně nárazovou. Charakter postižení žalobkyně vyžaduje pomoc po převážnou část dne, přičemž nelze pouštět ze zřetele, že péče o jinou osobu, byť jde o nejbližšího rodinného příslušníka je nejen časově a fyzicky, ale i psychicky velmi náročná. Právě proto, že jde vždy o určitou paušalizaci takto vzniklých nákladů, není na místě prověřovat, zda a jak se žalobce ten který den o žalobkyni obětavě stará, i případný výpadek v této péči je plně kompenzován tím, že soud I. stupně v zásadě pracoval s úvahou o potřebě 2 pečujících pracovníků, zjevně však – s respektem k jeho propočtům zejména na str. 37 rozsudku - pracoval jen s obvyklým 5 denním pracovním týdnem, ačkoliv jinak správně dovodil, že o žalobkyni je pečováno nepřetržitě (tedy včetně sobot, nedělí a svátků). Odvolací soud nemá důvodu se odchylovat od svého názoru (zaujatého ve věci sp. zn. 13 Co 29/2014), kde uvedl, že není podstatné, kolik času pomoc žalobce žalobkyni skutečně zabere, za rozhodné považuje, že žalobce i v době, kdy žalobkyni při jednotlivých úkonech či mezi nimi pomoc neposkytuje, musí být neustále k dispozici, připraven jí pomoci a nemůže v podstatě vykonávat žádnou jinou soustavnou činnost. Pokud by stupeň postižení žalobkyně byl ve smyslu ust. § 7 až 9 zák. č. 108/2006 Sb. ještě vyšší (než v případě středně těžké závislosti), pak je zřejmé, že by i výše nákladů na péči, k nimž je povinna žalovaná, musel být podstatně vyšší. Uplatnila by se výstižná úvaha soudu I. stupně, že žalobce by již takovou péči zvládnout ani nemusel a náklady spojené s pobytem ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení (jež by nesla žalovaná) by byly mnohonásobně vyšší. Žalovaná, ostatně jako již v minulosti (viz předchozí rozhodnutí odvolacího soudu), poněkud vytrhává části zprávy i znaleckých posudků z kontextu komplexně soudem I. stupně zjištěných skutečností a podceňuje závažnost neodvratných následků, jež sama způsobila. Za lidsky nevhodnou a právně nijak neopodstatněnou považuje odvolací soud argumentaci přepočítávající dávky státní sociální podpory na výši škody v dané věci v souvislosti s mírou poškození příjemce takové dávky. Naproti tomu okolnosti uváděné v odvolání žalovanou vedou k závěru, že nelze popřát sluchu ani odvolání žalobkyně, která se domáhá dalšího navýšení (ve smyslu podané žaloby) nad částku 16.000 Kč měsíčně. Toutéž otázkou se odvolací soud zabýval ve vztahu mezi týmiž účastníky ve věci sp. zn. 13 Co 29/2014 a dospěl k zásadě stejným závěrům. Odvolací soud na straně druhé k odvolání žalované neshledal podmínky pro další snížení nákladů na péči, když soud I. stupně správně vztáhl tuto výši do rozhodného období s respektem k tehdejším hladinám cen práce. Námitka lékařských žalované, že je hrazená i jiná, než základní péče o žalobkyni s ohledem na výši přiznané částky, v žádném případě neobstojí. Je nasnadě, že fatální důsledky úrazu logicky musely mít vliv na její psychické rozpoložení, soud I. stupně pak zcela příhodně a zjevně jen k dokreslení věci argumentoval tak, že i toto rozpoložení má svůj nezanedbatelný vliv na kvalitativní i kvantitativní rozsah péče o žalobkyni; opět v plné shodě s rozhodnutím odvolacího soudu v paralelně probíhající věci možno jedině zopakovat, že je vcelku nerozhodné, jaký vliv má nehoda na kvalitu života žalobkyně; tato okolnost je významná při posuzování ztížení společného uplatnění, nikoliv při posuzování výše nároku na náhradu nákladů za péči o žalobkyni.“ 24. Dalším opěrným bodem pro určení časového rozsahu poskytované péče ve vztahu k poškozené žalobkyni, je nepřehlédnutelný nález Ústavního soudu ze dne xanon [číslo], spisové značky II. ÚS 664/19, který ve svém odůvodnění kromě dalšího uvádí, že při stanovení výše náhrady nákladů na péči nalézací soud vycházel z minimální mzdy dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů pracujících čtyřicet hodin týdně s tím, že odvolací soud tuto právní úvahu nalézacího soudu aproboval. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, v němž brojila proti způsobu určení výše náhrady nákladů na péči, odmítl s odůvodněním, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, neboť nesměřují proti právnímu posouzení, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu. Následně však připustil dovolání vedlejší účastnice, a to„ při řešení otázky výše náhrady nákladů vynaložených na asistenční péči o poškozenou.“ Ve svém posouzení pak mimo jiné uvedl, že není chybou, že nižší soudy vycházely z minimální mzdy dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů; náhrada nákladů na péči se nemůže odvíjet striktně od tržní hodnoty odměny za práci profesionálních pečovatelů. Dále však konstatoval, že„ povaha služby, kterou stěžovatelka využívá, odpovídá službě osobní asistence ve smyslu § 39 zákona číslo 108/2006 Sb., o sociálních službách. Podle § 5 odst. 2 prováděcí vyhlášky číslo 505/2006 Sb., maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí 130 Kč za hodinu, podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů. V případě osobní asistence využívané šestnáct hodin denně (dva plné úvazky, jak uvažoval soud prvního stupně) by se pak jednalo o částku až 64 480 Kč měsíčně (130 Kč na hodinu x 16 hodin x 31 dní), v případě neustálé asistence (24 hodin denně) by se pak jednalo o částku až 96 720 Kč měsíčně. Byť výše uvedený předpis není pro určení výše škody v daném občanskoprávním sporu závazný ani rozhodující, je zřejmé, že přiznaná částka (tj. 16 000 Kč před odečtením státních příspěvků) se pohybuje v rozmezí zhruba čtvrtiny předpisem nastaveného limitu pro profesionální péči (viz strana 9 uváděného nálezu Ústavního soudu).

25. Pro svůj závěr o přiměřeném časovém rozsahu o počtu šestnácti hodin denně poskytované péče žalobcem ad b) ve vztahu k poškozené žalobkyni, jsou pro soud rovněž určující již vydané rozsudky Městského soudu v Praze, které se stejnou otázkou zabývaly ve vztahu mezi týmiž účastníky, avšak pro jiná a navíc pozdější časová údobí, konkrétně tedy rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 23 Co 34/2020-434 ze dne 3. června 2020, dále rozsudek téhož soudu, č. j. 20 Co 416/2019-300 ze dne 22. července 2021, dále rozsudek téhož soudu, č. j. 20 Co 198/2021-399 ze dne 22. července 2021. Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 23 Co 34/2020-434 ze dne 3. června 2020, v rámci svého odůvodnění (viz bod číslo 22 a 26. na čísle listu 950 tohoto spisu) výslovně uvádí, že zdravotní stav žalobkyně se v rozhodném období roku 2015 a 2016 nezlepšil ani nezhoršil, žalobkyně je stále odkázána na celodenní péči (resp. na péči přes den i v noci) svého manžela žalobce ad b), není schopna samostatně vykonávat prakticky žádnou ze základních životních potřeb s výjimkou samotného pití. Není proto ani namístě stanovit přesný čas, který vynakládá žalobce b) na jednotlivé činnosti při péči o žalobkyni; žalobci uváděných 15,5 hodin však nelze v kontextu věci považovat za jakkoliv nepřiměřený rozsah, neboť péče o ni je skutečně v podstatě kontinuální. I pokud by žalobkyně ad a) byla schopna se částečně sama najíst, či sama částečně zvládnout oblékání, ničeho to o závěru míře její soběstačnosti nemění. Tuto péči je nutno vykonávat nejen přes den (asistované podávání jídla, polohování, přesun na invalidní vozík, cévkování, vyprazdňování stolice, tělesná hygiena, péče o zdraví, podávání léků, osobní aktivity, péče o domácnost), ale i v noci (podávání léků, cévkování, polohování). V této souvislosti je nutno uvést, že stěží si lze představit, že by žalobce ad b) souběžně s touto péčí byl schopen věnovat se přes den své zájmové činnosti či dokonce si například brigádně přivydělávat jako důchodce. Odvolací soud tedy vychází z referenční částky 120 Kč na hodinu, přičemž akceptuje rozsah péče, jak je žalobci tvrzen, tedy v rozsahu 15,5 hodin denně (fakticky jde s ohledem na stav žalobkyně ad a) o péči nepřetržitou, vykonávanou žalobcem ad b) ve dne i v noci).

26. Soud tedy k otázce počtu hodin uzavírá, že jde o prokázanou práci dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů pracujících čtyřicet hodin týdně, což představuje dva úvazky o počtu šestnácti hodin, tedy pro jednoho pracovníka šestnáct hodin denně, když uváděný počet navíc odpovídá jednoznačně logice, kdy zbývajících osm hodin do dvaceti čtyř hodin celého dne představuje spánek poškozené žalobkyně, přičemž ovšem, jak vyplývá z výše uváděného výkladu, i v tomto časovém úseku spánku poškozené, je nutno navíc o ni pečovat.

27. Ze všech výše uváděných soudních rozhodnutí, vydaných v rámci této projednávané věci, jakož i v rámci výše uváděných jiných řízení, kdy se žalobci domáhají odškodnění u jiných pražských soudů, ale za další rozhodná časová údobí, a to již výrazně pozdější, tedy jednoznačně vyplývá, že soudy uzavírají, že poškozená žalobkyně ad a) vyžaduje nepřetržitou přítomnost a soud v této souvislosti zdůrazňuje, že žádný ze soudů nikdy nezpochybnil v předchozích fázích řízení, že z hlediska časového rozsahu poskytované péče to byly právě dva plné úvazky, tedy šestnáct hodin denně, z čehož je nutno po skutkové stránce v projednávané věci vycházet. Jde tedy o skutkový závěr (nikoliv právní), který se z obsahu spisu jednoznačně podává; manžel poškozené žalobkyně [anonymizováno] [celé jméno žalobce] se musí o poškozenou žalobkyni starat, a ta potřebuje soustavnou péči vyjímaje spánku a soud opakuje, že skutkový závěr o počtu šestnácti hodin nebyl doposud nikdy zpochybněn žádnou z vyšších soudních instancí. Polemika o délce (má-li se jednat o hodinu méně či více) nehraje v rámci volné úvahy soudu dle § 136 o. s. ř. žádnou roli. To, že žalobce ad b) [anonymizováno] [celé jméno žalobce] o svou manželku denně pečuje je mezi účastníky nesporné, stejně jako v jakém nepříznivém stavu se poškozená žalobkyně nachází, stejně jako je nesporné, že péči vykonává právě a konkrétně žalobce ad b). V této souvislosti ostatně ani žalovaný nikdy netvrdil opak, přičemž obrana žalované o nepřiměřenosti uváděného počtu hodin – šestnácti (soud opakovaně uvádí, že jde o dva úvazky po osmi hodinách), je zcela nelogická; žalovaná ve svých úvahách naprosto nebere například v potaz okolnost, že odškodnění za žádané období má těsnou časovou návaznost na vznik úrazu žalobkyně, a vývoj tohoto úrazu ve spojení s psychickým stavem žalobkyně samozřejmě podléhá následnému časovému vývoji. Jiná byla psychika a fyzické možnosti žalobkyně vzhledem k její případné samo obslužnosti, kterou žalovaná namítá, v době po úraze a blízké následné, jiná pak již v současnosti, kdy psychika žalované je časově vzdálena od prvotního šoku z úrazu a všech následných zdravotních komplikací a souvislostí. Z uvedeného je zřejmé, že je tedy nutno lišit i jednotlivé časové úseky, kdy zdravotní stav po stránce fyzické a psychické u poškozené žalobkyně podléhá svému vývoji, přičemž nutno zdůraznit, že s počtem 15,5 hodin denně péče o poškozenou žalobkyni operuje a přijímá tuto délku za zcela přiměřenou i například již zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 23 Co 34/2020-434 ze dne 3. června 2020.

28. Soud prováděl v řízení dokazování rovněž žalovanou doporučovaným znaleckým posudkem MUDr. [jméno] [příjmení] z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, a k návrhu žalobců rovněž znaleckým posudkem znalce ortopéda [anonymizováno] [příjmení]. Soud nemůže v této souvislosti zopakovat při hodnocení těchto důkazů jiné závěry, než ty, které již rovněž vyslovily výše uváděné soudy (Městský soud v Praze ve svém rozsudku č. j. 20 Co 198/2021-399 ze dne 22. července 2021 a již soud pod č. j. 20 Co 416/2019-300 ze dne 22. července 2021 odvolací soud jednoznačně dospívá k závěru, že zjištění z posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jsou pro úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., významná jen v omezeném rozsahu. Nelze přehlédnout, že stanovení časového harmonogramu úkonů péče o zdravotně postiženou osobu není v odbornosti uvedeného znalce, a v tomto ohledu ani nejde o otázku odborného znaleckého posouzení, ale spíše rozumného uvážení o tom, kolik času v dané konkrétní situaci může ten který úkon zabrat. K poukazování žalované na potřebu dalšího zkoumání toho, jaké úkony vyžaduje zdravotní stav poškozené žalobkyně, odvolací soud podotýká, že charakter a míra jejího zdravotního postižení včetně nezbytných obslužných činností, již byly v tomto (a mnoha dalších sporech týchž účastníků) dostatečně zjištěny, zejména znaleckým posudkem příslušného znalce ortopéda [anonymizováno] [příjmení] ve spojení s velmi podrobnou výpovědí žalobce ad b), který žalobkyni nezbytné úkony péče poskytuje. Žalovanou prosazovaný posudek [anonymizováno] [příjmení] z oboru posudkového lékařství, nemá pro věc zásadní význam též proto, že většina jeho závěrů je obecná, konkrétně nepodložená a rozporná s podrobným posudkem znalce ze specializovaného odvětví ortopedie. Žalobce ad b) pak mimo to ve své výpovědi popsal svou denní činnost z hlediska péče o poškozenou žalobkyni, v délce šestnácti hodin. V otázce ostatních úkonů jsou úvahy znalce obecného charakteru a jeho závěr o čtyřech hodinách péče denně je zjevně neadekvátní k prakticky celodenní péči žalobce ad b) o těžce zdravotně postiženou manželku. Dokazování výslechem uvedeného znalce či snímkem péče za jeden měsíc by za těchto okolností bylo nadbytečné, neboť by žádné další významné poznatky tyto důkazy nepřinesly. Stejně tak názor žalované z hlediska jejího procesního stanoviska, v daném případě a i v obdobných paralelně vedených sporech účastníků, tj. že všechna rozhodnutí soudu prvního stupně by měla být zrušena a dále znalecky zkoumán v průběhu let dostatečně zjištěný zdravotní stav žalobkyně, případně vyčkáváno„ náhledu“ vyšších soudů na nároky žalobkyně, považuje odvolací soud za zřetelně obstrukční s cílem oddálení plnění žalované v situaci, kdy žalobkyně je pokročilého seniorského věku (74 let). K volné úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. byly ve sporu shromážděny dostatečné podklady a není dána potřeba dalšího dokazování, které by pouze neplodně prodlužovalo spor v přímém rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení, vyjádřeno v § 6 o. s. ř., aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Dlouhodobé vedení sporu o náhradu nákladů na péči žalobkyně, podrobil kritice i Ústavní soud ve svém odstavci 36. nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19. Úvahy žalované o tom, že rozhodnutí všech soudů ve věci předmětné náhrady by mělo být zcela identické, je nutno odmítnout jako rozporné se základním ústavním principem rozhodování soudů. Je jistě žádoucí, aby soudy ve věci žalobkyně postupovaly principiálně shodně, úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., o výši náhrady nákladů na obslužnou péči za konkrétní období se však nepochybně v jednotlivostech lišit může. Představa žalované, že bude v množině sporu účastníků vyčkáváno na rozhodnutí„ pilotního“ sporu v závislosti na posouzení věci Nejvyšším soudem či Ústavním soudem a další soudy pak budou jeho závěry pouze opisovat, přímo odporuje ústavnímu principu nezávislosti soudce vyjádřenému v článku 95 Ústavy ČR.

29. Soud k výše uváděnému doplňuje, že výše uváděná soudní rozhodnutí Městského soudu respektuje a vychází z nich z hlediska rozhodování ve věci obdobného charakteru navíc mezi týmiž účastníky (§ 13 občanského zákoníku) jednotlivé důkazy však soud vyhodnocuje v projednávané věci samostatně, a dochází k zcela obdobným závěrům – posléze včetně i metody výpočtů vlastního odškodnění – jako výše uváděné soudy ve svých rozsudcích.

30. Tolik tedy podepsaným soudem k otázce charakteru a přiměřenosti časového rozsahu poskytované péče ve vztahu k omezení soběstačnosti žalobkyně.

31. Pokud jde dále o žalovanou namítaný charakter a věcnou potřebnost pečovatelských úkonů žalobce ad b), soud výslovně uvádí, že v tomto ohledu považoval již za zcela nadbytečný opakovaný výslech tohoto žalobce (důkaz účastnickou výpovědí), neboť veškeré tyto skutečnosti, způsob péče, její rozsah a charakter v rámci rozhodného období požadovaného žalobci, popsal podrobně a věrohodně žalobce ad b) již v rámci řízení, které vyústilo v rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18 C 11/2007-583 ze dne 16. dubna 2015, když v tomto řízení byl prováděn důkaz účastnickou výpovědí žalobce ad b) [celé jméno žalobce] z něhož vyplynulo, že jeho péče o poškozenou žalobkyni je v podstatě nepřetržitá a nezbytná, což ostatně vyplývá i z výše uváděných rozsudků Městského soudu v Praze, které navíc posuzují důvodnost a rozsah péče žalobce ad b) o poškozenou žalobkyni v časových údobích blížících se době současné, tj. zásadně časově již vzdáleny od posuzovaného období v daném případě, kdy nemůže být pochyb o tom, že v daném a časově mimořádně vzdáleném předcházejícím období musel být zdravotní stav žalobkyně po stránce fyzické i psychické ještě nezastabilizovaný a mnohem horší než je tomu v době současné. Soud dále pokládá za nadbytečné, aby se k těmto otázkám žalobce ad b) opakovaně vyjadřoval v rámci své účastnické výpovědi i s odkazem na nález, na který upozorňuje Ústavní soud ve svém nálezu ad II. ÚS 664/19 ze dne 27. dubna 2020, tj. na nález sp. zn. I. ÚS 46/12, v němž Ústavní soud zdůrazňuje, že„ péče (pomoc)“ o osobu závislou, je značně individuální až intimní záležitostí. To platí o to více v případě, je-li poskytována nejbližší rodinou. Jistě tuto pomoc není přiměřené považovat za běžnou činnost vedoucí k uspokojování potřeb rodiny, např. ve smyslu § 19 zákona číslo 94/1963 Sb. o rodině ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to je nutno podle přesvědčení Ústavního soudu při rozhodování otázek souvisejících s náhradou škody na zdraví v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, že jde na jedné straně – jak již bylo zmíněno výše – o, svým způsobem sankční mechanismus (povinnost nahradit škodu) vůči škůdci, a že na druhé straně jde o to, že se případné soudní řízení často dotýká integrity poškozeného a jeho rodiny. Vzhledem k tomu je třeba hledat rovnováhu mezi tím, že existenci vynaložených nákladů spojených s péčí o poškozeného, je potřeba prokázat (v tomto ohledu je správná úvaha vyplývající z judikatury obecných soudů o nemožnosti subsumovat nároky plynoucí ze škody na zdraví pod pro futuro stanovené opakující se plnění – rentu, tedy kromě náhrady ztráty na výdělku, popřípadě důchodu) a mezi nutností vyvarovat se toho, aby poškozený musel v případném soudním řízení prokazovat každý úkon pomoci mu poskytnutý, či aby musel svým nejbližším ryze formálně (až absurdně) platit za úkony mu poskytnuté jen a jen proto, aby se vyvaroval možné důkazní nouze.“ 32. Dlužno dodat i to, že Ústavní soud v závěru svého odůvodnění pod bodem 36. v nálezu ad II. ÚS 664/19 ze dne 27. dubna 2020 poukazuje na celkový kontext případu poškozené žalobkyně s tím, že tato žalobkyně jako zdravá a aktivní žena ve středních letech utrpěla během dovolené fatální nehodu způsobenou nedbalostí smluvních partnerů žalované, v jejímž důsledku jí zcela ochrnula dolní část těla a je proto upoutaná na invalidní vozík a odkázána na péči druhých. Namísto rychlého a plného odškodnění ze strany vedlejší účastnice (žalovaná) se poškozená žalobkyně před českými soudy již 13 let domáhá náhrady škody na zdraví včetně nákladů na péči. V průběhu řízení jí bylo opakovaně připomínáno, co vše z jejího původního aktivního života je nenávratně ztraceno, v čem všem, včetně několikrát rozebíraného cévkování a manuálního vybavování stolice, je odkázána na druhé. Ústavní soud v předchozí judikatuře apeloval na obecné soudy, aby se v případech, kdy rozhodují spory týkající se vážného poškození zdraví, pokusily, i když je to obtížné, svým rozhodnutím vytvářet takové prostředí, aby ti, jejichž zdraví bylo poškozeno, nejen mohli důstojně žít, ale aby skutečně žít také chtěli.

33. Soud ve všech výše uváděných souvislostech opakovaně zdůrazňuje, že veškeré soudní instance v projednávané věci shodně uzavírají, že poškozená žalobkyně vyžaduje nepřetržitou přítomnost v rámci výkonu péče jiné osoby, nikdy a nijak nebyl žádným ze soudů zpochybňován charakter a věcná potřebnost pečovatelských úkonů žalobce ad b) o poškozenou žalobkyni, jakož ani již výše vysvětlenou přiměřenost časového rozsahu poskytované péče ve vztahu k omezení soběstačnosti poškozené žalobkyně o počtu šestnácti hodin denně.

34. Na základě takto výše uváděného rozboru, soud přistupuje k vyřešení další sporné otázky, tj. k určení správné výše nákladů za poskytovanou pravidelnou péči poškozené žalobkyni žalobcem ad b) jejím manželem [celé jméno žalobce], když příslušnému výpočtu musí předcházet stanovení částky odškodnění nákladů na péči za jednu hodinu, přičemž je vycházeno z počtu hodin péče o žalobkyni šestnácti za jeden den v rozhodném období. Soud k této otázce jednoznačně vychází ze závazného právního názoru vysloveného rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 1416/2020-832 ze dne 31. 3. 2021, z něhož k této otázce cituje předposlední odstavec tohoto rozsudku: „ Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g ve spojení s § 226 o. s. ř.). Soud prvního stupně musí vyjít z referenčního rámce daného měsíční částkou 64 480 Kč, jak ji stanovil Ústavní soud, nicméně v rámci svých úvah (srov. bod 34. nálezu) nepřehlédne, že takto konstruovaná částka se opírá o ustanovení vyhlášky, které bylo účinné až do 1. 1. 2014 (srov. novelu provedenou vyhláškou číslo 389/2013 Sb.), zatím co pro předmětné období let 2005 až 2009 za něž žalobkyně a) požaduje náhradu, činil tento limit 100 Kč (srov. znění vyhlášky účinné do 31. 12. 2011, před novelou provedenou vyhláškou číslo 391/2011 Sb.). Tak by ovšem referenčním rámcem měla být spíše měsíční částka 49 600 Kč. Ostatně požaduje-li žalobkyně a) v tomto sporu náhradu za 49 měsíců (od počátku května 2005 do konce května 2009), činil by i v této nižší sazbě celkový výsledek 2 430 400 Kč, což podstatně přesahuje částku 1 488 000 Kč, uplatněnou na tento dílčí nárok v žalobě. Soud je ovšem ve sporném řízení vázán žalobním návrhem, a nemůže přisoudit více, než je požadováno (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), proto nepochybně pokyn Ústavního soudu musí být korigován i touto okolností. Byť je toto základní procesní pravidlo normou tzv. jednoduchého práva, jeho porušení může mít i ústavněprávní důsledky v podobě zásahu do práva na spravedlivý proces. Odůvodnění nálezu pak neobsahuje žádný opodstatněný argument, pro který by snad mělo být postupováno jinak, není proto důvod rozhodovat nad rámec žalobního požadavku, tj. o částce, která nebyla předmětem řízení.“ 35. Z uvedeného je zřejmé, že finančním limitem pro předmětné období, za něž je žalobci žádána náhrada nákladů za pravidelnou péči, je částka právě 100 Kč za jednu hodinu péče (s odkazem tedy na vysvětlení a závazný právní názor vyslovený v uváděném rozsudku Nejvyššího soudu. Zároveň soud pro doplnění ještě k předcházející otázce výše již řešené, tj. k otázce správnosti počtu šestnácti hodin denně péče žalobce ad b) o postiženou žalobkyni, doplňuje soud, že správnost tohoto počtu hodin vyplývá rovněž z tohoto právního názoru Nejvyššího soudu, který k tomu uvádí (viz výše uvedená citace), že soud prvního stupně musí vyjít z referenčního rámce daného měsíční částkou 64 480 Kč, jak ji stanovil Ústavní soud. A ten ji výslovně stanovil právě v počtu hodin šestnáct, když ve svém nálezu II. ÚS 664/19 ze dne 27. dubna 2020, v bodě 31. kromě dalšího uvádí:„ V případě osobní asistence využívané 16 hodin denně (dva plné úvazky), jak uvažoval soud prvního stupně, by se pak jednalo o částku až 64 480 Kč měsíčně (130 Kč / hodina, násobeno šestnácti hodinami a násobeno počtem 31 dnů v měsíci.)“ Tolik pouze navíc ještě k dokreslení výše uváděného rozboru soudu, proč právě počet hodin šestnáct za jeden den péče v daném případě pokládá za zcela rozhodující a kromě všeho dalšího jednoznačně určený právě těmito citovanými soudními rozhodnutími.

36. Soud se tedy v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí navrací již k otázce přímého výpočtu nákladů na pravidelnou péči, když má proto základní údaje (zejména stanovení limitu 100 Kč na jednu hodinu při počtu hodin péče šestnácti denně, dále je soudu známo rozhodné období za které žalobci náhradu požadují (již vysvětleno výše) a konečně je soudu známo, v jakém období přesně žalobce ad b) péči o poškozenou manželku objektivně realizovat nemohl a rovněž má povědomost o tom, že od zjištěné výše náhrady nákladů bude nutno posléze uvedený faktor odečíst, stejně jako celkovou výši vyplaceného státního příspěvku poškozené.

37. Žalované období u nákladů na péči představuje období od 1. 10. 2006, resp. od 6. 10. 2006 až 31. 5. 2009 (jak již v odůvodnění tohoto rozsudku podrobně vysvětlováno – viz žaloba, druhé a třetí rozšíření žaloby, úspěšné uplatnění námitky promlčení – 31 měsíců a 26 dnů. [příjmení] za jeden měsíc představuje částku 49 600 Kč (dvakrát 8 hodin = 16 hodin péče, násobeno 100 Kč limitem na jednu hodinu a dále násobeno počtem dnů v měsíci 31). Jak vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 18 C 11/2007-583 ze dne 16. dubna 2015, mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně po celé soudem sledované období pobírala příspěvek na péči 4 000 Kč podle § 7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, přičemž i z rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 122, 338/ 2016 -784 ze dne 11. dubna 2019 z jeho bodu 13. vyplývá, že žalobkyně ad a) v podání ze dne 10. 4. 2019 potvrdila, že stále pobírá příspěvek na péči podle uvedeného zákona ve výši 4 000 Kč měsíčně. Tento příspěvek na péči ve výši 4 000 Kč byl vyplácen po celé žalované období, tedy od 1. 10. 2006 do 31. 5. 2009, tj. 32 měsíců po 4 000 Kč, celkem 128 000 Kč (později bude odečítáno). Žalobkyni pak byla již dále uhrazena částka 509 150 Kč, coby náhrada nákladů na péči, dne 18. 11. 2016 (viz opět výše uváděný rozsudek Městského soudu, bod 14.), a téhož dne žalobcům byla uhrazena i částka 239 815 Kč na nákladech na léčení (nesporné mezi účastníky) z původního požadavku žalobců v tomto ohledu ve výši 247 084 Kč (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18 C 11/2007-869 ze dne 22. října 2020 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 67/2021-912 ze dne 29. dubna 2021). Tyto údaje soud uvádí s ohledem na finance, které dále budou muset být z nároku poškozené žalobkyně ně péči odečteny, a rovněž ve vztahu k budoucímu výpočtu úroků z prodlení.

38. Údaje, kdy byla žalobkyně hospitalizována a kdy tedy žalobce ad b) nemohl péči o poškozenou manželku objektivně vykonávat a nelze tedy z tohoto důvodu žádat náhradu nákladů za péči, vyplývají z rozsudku zdejšího soudu č. j. 18C 11/2007-76 ze dne 16. 9. 2008, dále 18C 11/2007-583 ze dne 16. dubna 2015, jeho strana 13., 16., 17., 26. a 31. pro léta 2005, 2006, 2007. Rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 122, 338/ 2016 -784 ze dne 11. dubna 2019, dále rovněž v bodě 12. hovoří o tom, že předmětem dalšího řízení před odvolacím soudem zůstal nárok žalobkyně ad a) na zaplacení náhrady nákladů na péči o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví, ve výši 509 150 Kč (397 416 + 111 734 Kč) za dobu od 6. 10. 2006 do 31. 5. 2009, tj. rozhodné období, přičemž jak již uváděno, tato částka byla žalobkyni ad a) uhrazena dne 18. 11. 2016, a dále tento rozsudek v bodě 13. uvádí, že v průběhu odvolacího řízení bylo zjištěno, že žalobkyně v rozhodné době pobývala v rehabilitačních a léčebných zařízeních, od 21. 9. do 12. 10. 2006 na spinální jednotce [anonymizováno] [obec], od 6. 11. do 16. 11. 2006, od 26. 3. do 6. 4. 2007, od 1. 10. do 12. 10. 2007 v [anonymizováno] zařízení [anonymizováno] [obec], od 21. 8. do 18. 9. 2008 v [anonymizováno] zařízení [anonymizováno] [obec] nad [anonymizováno]. Podle výpočtu soudu tak v roce 2006 nebyla poškozená žalobkyně v péči svého manžela, v roce 2006 v době od 21. 9. až 12. 10., tj. 22 dnů, z čehož pro předmětné období připadá 7 dnů, dále od 6. 11. do 16. 11., tj. 11 dnů, v roce 2007 v době od 26. 3. až 6. 4., tj. 12 dnů a v době 1. 10. až 12. 10., tj. rovněž 12 dnů, v roce 2008 se jednalo o období od 21. 8. až 18. 9., tj. 29 dnů. Celkem jde tedy o počet dnů 71, kdy žalobce ad b) o poškozenou žalobkyni nepečoval, což představuje částku celkem 113 600 Kč (71 dnů násobeno zjištěnou péčí za jeden den ve výši ve výši 1 600 Kč – /2 x 8 hodin násobeno limitem 100 Kč za jednu hodinu/).

39. Náklady na péči tak představují celkem částku 1 579 200 Kč (násobek počtu měsíců 31 za rozhodné období částkou 49 600 Kč jako výsledek finanční péče za jeden měsíc a přípočet částky 26 dnů násobeno 1 600 Kč). Od této částky je pak třeba odečíst státem poskytovaný příspěvek na péči ve výše vypočtené výši 128 000 Kč, dále dobu, kdy žalobce o žalobkyni nepečoval (viz výše uvedený výpočet v částce 113 600 Kč) a již zaplacené náklady ve výši 509 105 Kč (viz bod 14. rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 122, 338/ 2016 [číslo] ze dne 11. dubna 2019), celkem tedy 750 705 Kč k odečtení, kdy výsledkem je částka 828 495 Kč jako jistina nákladů na péči vypočtená za rozhodné období od 6. 10. 2006 až 31. 5. 2009 výše provedeným způsobem a přisouzená žalobkyni ad a) spolu s příslušenstvím výrokem II. tohoto rozsudku.

40. Soud dále doplňuje, že při jednání soudu dne 17. 2. 2022 žalovaná (jak v řízení avizovala), uplatnila námitku promlčení v rozsahu rozdílu mezi částkou 2 430 400 Kč a částkou 1 488 000 Kč, které shodně se soudem vnímá jako rozšíření požadavku na náhradu nákladů za péči žalobce ad b) o žalobkyni ad a) (míněno za období od 1. 5. 2005 až 30. 5. 2009 z pohledu žalované jako mezi účastníky nesporného rozhodného období). Žalovaná doplňuje, že žalobcům doposud ničeho nebránilo uplatnit takový nárok dříve ještě v rámci nepromlčené otevřené době s tím, že podle původního občanského zákoníku je datum 31. 5. 2009 nejzazším možným dnem uplatnění nároku a od tohoto data podle názoru žalované, počíná běžet promlčecí doba v délce subjektivní dvouleté a objektivní tříleté. Obě tyto lhůty zjevně marně k datu 17. 2. 2022 uplynuly. Soud k uvedenému uvádí, že tuto námitku promlčení neshledává důvodnou, neboť její význam by nastával pouze za situace, kdyby žalobci rozšiřovali nárok na péči v období, které ještě nebylo uplatněno, v daném případě se však nejedná pouze o nic jiného, než o kvantifikaci odškodnění uplatněného nároku, a to řádně a včas.

41. Výrokem I. svého rozsudku soud nepřipustil změnu žaloby, učiněnou podáním ze dne 4. 3. 2022. Je tomu tak proto, že žalobci v tomto podání nepojednávají o jistině, nýbrž rozšiřují příslušenství (úroky z prodlení), a to oproti tomu, jak vyplývá z přehledu o jednotlivých rozšířeních žaloby vysvětlených v rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 122/2016-690 ze dne 22. září 2016 (viz bod 20. odůvodnění tohoto rozsudku). Jinými slovy – pro připuštění změny žaloby v tomto směru nejsou ve spise podklady ve skutkovém stavu; navíc – jak již výše uváděno – platí v uváděném ohledu úspěšnost žalovanou vznesenou námitku promlčení.

42. Výrokem III. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům zákonný úrok z prodlení z částky 239 815 Kč ve výši 186 035,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud uložil tuto povinnost zaplatit oběma žalobcům, neboť jde o nárok obou žalobců, k němuž jsou tedy oba aktivně legitimováni, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18C 11/2007-869 ze dne 22. října 2020 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 67/2021-912 ze dne 29. dubna 2021. [příjmení] 239 815 Kč žalobcům již uhrazená je částkou za léky, dopravu a ostatní náklady, úrok z prodlení z této částky ve výši 186 035,23 Kč pak soud kapitalizuje, neboť uváděná částka 239 815 Kč byla žalobcům již uhrazena (mezi účastníky nesporné). Zároveň soud žalobu zamítl výrokem IV. v té části, kterou se žalobci domáhali proti žalovanému zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 247 084 Kč ve výši 7 359,14 Kč, když posléze uvedená částka zákonného úroku je rovněž kapitalizována. Soud dodává, že oba tyto výroky III. a IV. jsou reakcí soudu na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 67/2021-912 ze dne 29. dubna 2021, kdy v průběhu řízení se v tomto ohledu nezdařilo mezi účastníky dospět k dohodě ve smyslu pojednání pod bodem 22. tohoto usnesení s poukazem na poměrnou obtížnost určení z jakých částek, jak vysoké úroky, od kdy žalobci ad b), i žalobkyni ad a), výsledně náleží. V návaznosti na uvedené, soud tedy k příslušenství přisouzené částky žalobkyni ad a) jakož i veskrze k problematice úroků z prodlení, uvádí následující:

43. Soud tedy – jak již výše uváděno – bere za podklad pro konkretizaci příslušenství žalované, resp., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18 C 11/2007-583 ze dne 16. dubna 2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 122/2016-690 ze dne 22. září 2016 (viz bod 20. odůvodnění tohoto rozsudku). Vychází tedy z prokázaných skutečností, že podle těchto rozsudků byly žalobcům zaplaceny následující náklady za léčení, když soud provádí kapitalizaci příslušenství úroků z prodlení, konkrétně k datu 18. 11. 2016, které bylo mezi účastníky nesporné z hlediska doby úhrady těchto nákladů: A. [příjmení] 13 905 Kč představuje náklady na ubytování příbuzných, částka 6 651,50 Kč představuje náklady na léky za dobu od 5. 5. 2005 do 30. 4. 2006, částka 89 383,80 Kč představuje výši dopravy za dobu od 5. 5. 2005 do 31. 12. 2005, částka 36 883 Kč je opět doprava za dobu od 1. 1. 2006 do 30. 4. 2006, částka 9 813 Kč představuje ostatní náklady za dobu od 5. 5. 2005 do 30. 4. 2006, celkem tak jde o částku 156 636,30 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení (od 1. 7. 2006, jak vyplývá z data uplatnění nároku žalobců na náhradu škody u žalované, a to formou písemného dopisu ze dne 30. 5. 2006, jímž soud provedl důkaz) k datu 18. 11. 2016 ve výši 132 118,97 Kč. B. [příjmení] 7 458,50 Kč jako náklady na léky za dobu od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2006, částka 17 982 Kč jako doprava za dobu od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2006, částka 2 415 Kč jako ostatní náklady za dobu od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2006, celkem tak jde o částku 27 855,50 Kč od 1. 3. 2007 (nárok byl uplatněn žalobci u soudu dne 2. 2. 2007 a žalovaná vykázala zastoupení advokátem dne 1. 3. 2007), přičemž kapitalizovaný úrok opět k datu 18. 11. 2016 představuje částku 21 803,79 Kč. C. [příjmení] 11 026 Kč za vynaložené léky za dobu od 1. 1. do 31. 12. 2007, částka 13 524 Kč jako vynaložené náklady za dopravu žalobkyně ad a) za dobu od 1. 1. do 31. 12. 2007, částka 6 306,50 Kč jako ostatní náklady za dobu od 1. 7. do 31. 12. 2007, celkem tak jde o souhrnnou částku 30 856,50 Kč od 1. 1. 2009 (nárok byl u žalované uplatněn dne 1. 9. 2008, kdy jí bylo doručeno tzv. první rozšíření žaloby) výše kapitalizovaného úroku z prodlení k datu 18. 11. 2016 představuje částku 18 368,77 Kč. D. [příjmení] 12 109,50 Kč vynaložená na léky za dobu od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2009, částka 10 136,50 Kč vynaložená na dopravu za dobu od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, částka 2 220 Kč jako ostatní náklady za dobu od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, celkem tak jde o částku 24 466 Kč od 19. 6. 2009 (nárok byl u žalované uplatněn při jednání soudu dne 19. 6. 2009, kdy jí bylo doručeno tzv. třetí rozšíření žaloby) v celkové kapitalizované výši k datu 18. 11. 2016 ve výši 13 516,64 Kč. Celkový součet kapitalizovaného příslušenství k datu 18. 11. 2016 částek výše uváděných, tj. 132 118,97 Kč, 21. 803,79 Kč, 18 368,70 Kč a 13 516,64 Kč představuje částku 185 808,17 Kč, kterou soud odečítá od částky 193 167,31 Kč, kterou jako příslušenství požadují žalobci v nesprávné výši v jejich podání ze dne 4. 3. 2022, a rozdíl mezi požadavkem žalobců je tak částka 7 359,14 Kč. Proto soud výrokem IV. svého rozsudku zamítá žalobu v té části, kterou se žalobci domáhali proti žalovanému zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 247 084 Kč ve výši 7 359,14 Kč. [příjmení] ve výši 247 084 Kč opakuje soud, byla žalobci žalována, avšak nesprávně, neboť rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/ 2016 -690 bylo žalované uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 239 815 Kč, ohledně příslušenství z této částky byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s požadavkem na zaplacení části hotových výdajů a s požadavkem na zaplacení náhrady za péči o žalobkyni ad a), žalobce ad b) neuspěl. Ve vztahu k žalobci ad b) tak zůstal k rozhodnutí jen nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 239 815 Kč. Ta byla žalovanou zaplacena dne 18. 11. 2016 a výše popsaným způsobem tedy soud dospěl k závěru, že úrok z prodlení z této částky kapitalizovaný k datu 18. 11. 2016 představuje částku 185 808,17 Kč, když povinnost žalované k úhradě tohoto zákonného úroku z prodlení z částky 239 815 Kč nachází svůj odraz ve výroku III., výroku tohoto rozsudku. Důvod zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobci domáhali proti žalované, zaplacení zákonného úroku z prodlení z nesprávně žalované částky 247 084 Kč ve výši 7 359,14 Kč (viz výrok IV. tohoto rozsudku) soud vysvětlil výše.

44. Dále soud vysvětluje způsob výpočtu příslušenství žalobkyni ad a) přisouzené částky dle výroku II. tohoto rozsudku na jistině 828 495 Kč představující tedy vynaložené náklady na péči v rozhodném období:

45. V rámci druhého rozšíření žaloby žalobci požadovali za období od 1. 10. 2006, resp. 6. 10. 2006 až 30. 9. 2008 (23 měsíců + 26 dnů) částku celkem 1 182 400 Kč (23 x 49 600 + 26 x 1 600) od které je třeba odečíst výši příspěvku na péči a dny, kdy žalobce péči o poškozenou žalobkyni ad a) nevykonával, tj. částku 209 600 Kč (96 000 Kč představuje zjištěná výše státního příspěvku na péči a částka 113 600 Kč představuje výši vypočtené částky, kdy žalobce ad b) o žalobkyni ad a) nepečoval), a dále nutno odečíst částku 509 105 Kč, kterou žalovaná dne 18. 11. 2016 již uhradila, mezi účastníky nesporné). Dále za období od 1. 10. 2008 do 30. 5. 2009 (8 měsíců) žalobci požadovali částku 396 800 Kč, od které je třeba odečíst příspěvek na péči, tj. za uváděné období částku 32 000 Kč (8 měsíců x 4 000 Kč za jeden měsíc), přičemž pro oba výše uváděné výpočty soud vychází z rozlišení období žalobci uplatňovaného druhého a třetího rozšíření žaloby. Konkrétně to tedy znamená, že dojde-li k odpočtu částky 209 600 Kč od částky 1 182 400 Kč, je výslednou částkou 972 800 Kč z níž poškozené žalobkyni přísluší zákonný úrok z prodlení od 1. 1. 2009 (nárok u žalované uplatněn dne 10. 11. 2008, kdy jí bylo doručeno tzv. druhé rozšíření žaloby) do 18. 11. 2016 v kapitalizované výši 579 106,44 Kč, a dále této žalobkyni přísluší zákonný úrok z prodlení z částky 463 695 Kč za období od 19. 11. 2016 (k úhradě jak výše uváděno, došlo dne 18. 11. 2016), do zaplacení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu ČNB zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí, přičemž částka 463 695 Kč je výsledkem rozdílu mezi výše uváděnou částkou 972 800 Kč a částkou 509 105 Kč, která byla dne 18. 11. 2016 uhrazena. Dále žalobkyni ad a) přísluší zákonný úrok z prodlení z částky 364 800 Kč jako rozdíl mezi částkou 396 800 Kč a 32 000 Kč, když – jak výše uváděno – za období od 1. 10. 2008 do 30. 5. 2009 představoval původní požadavek žalobců částku 396 800 Kč, od níž je třeba odečíst příspěvek na péči, tj. 32 000 Kč (viz třetí rozšíření žaloby). Toto třetí rozšíření žaloby bylo doručeno žalované při jednání dne 19. 6. 2009. Zákonný úrok z prodlení ve výši 364 800 Kč byl tedy přiznán od uvedeného data do zaplacení opět ve výši odpovídající procentní výši repo sazby. 46. [příjmení], v níž byla výrokem V. tohoto rozsudku žaloba zamítnuta v té části, kterou se žalobkyně domáhá proti žalované zaplacení 1 092 800 Kč, představuje součet částek 843 200 Kč (17 měsíců od 1. 5. 2005 do 30. 9. 2006 – viz rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 122/2016-690 ze dne 22 září 2016 v němž odvolací soud nepřisvědčuje výhradě žalobců, že náklady na péči učinili předmětem žaloby do září 2006), dále částky 32 000 Kč a částky 96 000 Kč (výše státem poskytnutého státního příspěvku na péči 128 000 Kč), dále částky 113 600 Kč jako vypočtené částky za dobu, kdy žalobce ad b) o poškozenou žalobkyni nepečoval) a konečně částky 8 000 Kč jako úspěšně vznesené námitky promlčení žalovanou za dobu od 1. 10. 2006 do 6. 10. 2006. Žaloba pak v této výši byla zamítnuta se zákonným úrokem z prodlení z částky 843 200 Kč za období od 15. 6. 2006 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 217 600 Kč za období od 1. 1. 2009 do 18. 11. 2016, se zákonným úrokem z prodlení z částky 726 705 Kč za období od 19. 11. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 32 000 Kč za období od 15. 6. 2009 do zaplacení. Soud takto vyjadřuje rozpis dílčího zamítání co do požadované jistiny 1 092 800 Kč ve vztahu k dílčím úrokům z prodlení za jednotlivá konkrétní období rozšiřování žaloby. Nebylo-li tedy žalobě z části uváděné jistiny vyhověno ve výši 843 200 Kč, je zamítán v této části i úrok z prodlení (soud opakovaně podotýká, že rozhodným obdobím je doba od 6. 10. 2006 do 31. 5. 2009), stejná úvaha platí i pro částku 217 600 Kč (součet částek 96 000 Kč, 113 600 Kč, 8 000 Kč). [příjmení] 726 705 Kč pak představuje součet částek 217 600 Kč a již uhrazených 509 105 Kč, částka 32 000 Kč pak opět odpovídá státem poskytnutému příspěvku na péči ve prospěch žalobkyně ad a).

47. Výše uváděným způsobem soud tedy v projednávané věci rozhoduje a vysvětluje otázku příslušenství v podobě úroků z prodlení, kdy v této souvislosti cituje z usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 67/2021-912 ze dne 29. dubna 2021 bod odůvodnění 22.:„ Je zjevné, že určení z jakých částek, jak vysoké úroky, od kdy žalobci ad b) i žalobkyni ad a) výsledně náleží, bude poměrně obtížné. Za situace, kdy žalobci přes výzvu soudu požadavek na zaplacení úroků z prodlení z částky 239 815 Kč nespecifikovali, bude na soudu prvního stupně, aby o úrocích z prodlení rozhodl podle obsahu spisu. Je i na žalované, aby případně sama výpočet úroků z prodlení za již ohraničenou dobu provedla a konkrétní částku žalobcům nabídla. Žalobci v odvolání provedli svůj výpočet kapitalizovaných úroků, dospěli k částce 183 997 Kč, pokud však počítali úrok dle nesprávného výroku I. rozsudku, patrně bude třeba tento výpočet korigovat. S ohledem na skutečnost, že úrok z prodlení z částky 239 815 Kč představuje jen dílčí a relativně malý nárok ve vztahu ke všem ostatním nárokům v řízení uplatněným, bylo by jistě pro účastníky řízení příznivé, dospět v tomto k dohodě.“ 48. V návaznosti na výše uvedené soud uvádí, že žalovaná přes snahu soudu výpočet úroků z prodlení za již ohraničenou dobu neprovedla, žádnou konkrétní částku žalobcům nenabídla, k dohodě mezi účastníky nedošlo, jejich součinnost k této otázce pak byla veskrze mizivá, zejména pak ze strany žalované. Soud tedy rozhodoval o úrocích z prodlení dle obsahu spisu způsobem, který výše vysvětluje za poměrné obtížnosti celé situace, přičemž měl na zřeteli, tak jak uvádí odvolací soud ve výše uváděném rozhodnutí v bodě 23. jeho odůvodnění kromě dalšího, že je namístě, aby o zbývajících nárocích žalobkyně ad a) i žalobce ad b), stejně jako o nákladech řízení bylo rozhodnuto společně, konečným rozhodnutím, již se neuchylovat k rozhodnutí částečnému.

49. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro posouzení věci a od provedení dalších účastníky navržených důkazů soud formou jejich zamítnutí upustil, neboť je nepovažoval v projednávané věci za právně významné (vysvětleno již výše).

50. O nákladech řízení ve prospěch žalobců rozhodoval soud podle ust. § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., § 137 odst. 1 o. s. ř., a to na základě následujícího vysvětlení: 1) Žalobci se po žalované domáhali žalobou ze dne 2. 2. 2007 zaplacení částky 10 182 306,60 Kč s příslušenstvím a to tak, že částku 10 000 000 Kč s příslušenstvím požadovala uhradit žalobkyně z titulu náhrady škody na zdraví (bolestné, ztížení společenského uplatnění a náklady na péči) a částku 182 306,60 Kč požadovali uhradit oba žalobci z titulu náhrady nákladů léčení za období od 5. 5. 2005 do 30. 5. 2006. Podáním ze dne 18. 8. 2008 pak žalobci žalobu rozšířili o náklady léčení za období 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 31 066,50 Kč. Podáním ze dne 3. 10. 2008 pak žalobkyně žalobu rozšířila o částku 1 116 000 Kč představující náhradu nákladů na péči za období od 1. 10. 2006 do 30. 9. 2008. Podáním ze dne 1. 6. 2009 pak žalobkyně rozšířila žalobu o částku 372 000 Kč představující náhradu nákladů na péči od 1. 10. 2008 do 31. 5. 2009 a dále žalobci rozšířili žalobu o částku 37 720,50 představující náhradu nákladů léčení od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2009. Další rozšíření žaloby již soud nepřipustil. Dne 5. 6. 2014 vydal Městský soud v Praze rozsudek č. j. 17 Co 150/2014-464, kterým bylo pravomocně skončeno řízení o nároku žalobkyně z titulu náhrady škody na zdraví a ztížení společenského uplatnění ve výši 10 000 000 Kč, když tento soud nárok žalobkyně částečně uznal (co do celkové výše 3 222 000 Kč s příslušenstvím), když konstatoval, že žalobkyni přísluší mimořádné zvýšení náhrady ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhlášky 440/2001 Sb., a ve zbytku jej zamítl. Předmětem řízení proto bylo zaplacení následujících finančních částek: 10 182 306,60 Kč od 19. 5. 2006 do 17. 8. 2008, 10 213 373,10 Kč od 18. 8. 2008 do 2. 10. 2008, 11 329 373,10 Kč od 3. 10. 2008 do 31. 5. 2009, 11 739 093,60 Kč od 1. 6. 2009 do 5. 6. 2014, 1 739 093,60 Kč od 6. 6. 2014 do 22. 9. 2016, 965 554 Kč od 23. 9. 2016 do 17. 2. 2022, 2 430 400 Kč od 18. 2. 2022 do rozhodnutí. Dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že„ účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Dle § 142 odst. 3 o. s. ř. pak platí, že„ i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.“ V daném případě je zcela zřejmé, že minimálně co do nároku náhrady škody na zdraví ve výši 10 000 000 Kč byly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení. I Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 2365/11 dospěl k závěru, že„ rozhodnutí o mimořádném zvýšení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je zpravidla založeno nejen na příslušném znaleckém posudku, nýbrž i na úvaze soudu. V takovém případě při posuzování otázky náhrady nákladů řízení nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.; pakliže tak obecný soud neučinil, pominul aplikovat kogentní ustanovení občanského soudního řádu a vybočil též ze standardů v nauce i v soudní praxi ustáleného výkladu, což s sebou nese důsledky, jež nabývají ústavněprávního rozměru ve smyslu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ 3) Podle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou„ náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování…“ Přímo žalobcům vznikly v průběhu řízení následující náklady: 24 Kč kopírování, 1 250 Kč znalecký posudek, 43 Kč kopírování, 123 Kč kopírování, 24 Kč kopírování, 41 Kč kopírování, 43 Kč kopírování, 36 Kč kopírování, 30 Kč kopírování, 180 Kč ověření, 189 Kč kopírování VHS, 50 Kč kopírování, Celkem 2 033 Kč. Cestovné žalobce z místa bydliště k soudním jednáním na trase [obec] [obec] a zpět ([anonymizována dvě slova]) u všech jednání, na kterých byl žalobce přítomen, tj. 6. 6. 2008, 16. 9. 2008, 9. 4. 2009, 19. 6. 2009, 14. 10. 2011, 9. 12. 2011, 24. 5. 2012, 20. 12. 2013, 29. 5. 2014, 5. 6. 2014, 23. 1. 2015, 6. 3. 2015, 31. 3. 2015, 7. 4. 2015, 13. 9. 2016, 22. 9. 2016 (celkem 16x). Žalobce k jízdě použil [značka automobilu] [anonymizováno], jehož TP je již založen ve spise. Pro zjednodušení účtuje žalobce náklady na 1 km jízdy vlastním vozem částku 6 Kč za ujetý km (opotřebení vozu a cena pohonných hmot v souladu s vyhláškami o cestovních náhradách na příslušný rok). Při 16 jízdách po 300 km přestavují takto vzniklé náklady částku 28 800 Kč. Úhrnné přímé náklady žalobců, byly hrazeny ze společných prostředků manželů, proto představují částku 30 833 Kč. Žalobci byli v řízení zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno]. Náhrada nákladů na právní zastoupení se řídí příslušnými ustanoveními advokátního tarifu (vyhl. 177/1996 Sb.). Dle ust. § 6 odst. 1 AT se„ výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.“ Sazba za jeden úkon vychází z tarifní hodnoty dle ust. § 8 AT (kterou je výše peněžitého plnění, tedy předmět sporu). Z výkladu ust. § 142 odst. 3 vyplývá, že v případě, že pokud soud podle odst. 3 přiznává náhradu za právní zastoupení, vychází při stanovení výše této odměny z výše nároku uplatněného, nikoli přiznaného (viz např. komentář systému ASPI k ust. § 142 o. s. ř.). Dle ust. § 12 odst. 4 AT pak platí, že„ jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%“ Sazb za 1 úkon právní služby činí u žalobkyně 31 900 Kč – 20% = 25 520 Kč + DPH u žalobce pak 10 740 Kč – 20% = 8 592 Kč + DPH, tedy celkem 34 112 Kč + DPH za jeden úkon právní sužby za oba žalobce. Právní zástupce žalobců účtuje tyto úkony: 1. příprava a převzetí zastoupení dne 19. 5. 2006, 2. sepis žalobního návrhu ze dne 2. 2. 2007, 3. zastupování při jednání dne 18. 4. 2008, 4. sepis vyjádření dne 22. 5. 2008, 5. zastupování při jednání dne 6. 6. 2008, 6. sepis vyjádření dne 18. 8. 2008, 7. zastupování při jednání dne 16. 9. 2008, 8. sepis rozšíření žaloby dne 3. 10. 2008, 9. sepis odvolání dne 4. 11. 2008, 10. sepis vyjádření dne 3. 12. 2008 11. zastupování při jednání dne 9. 4. 2009, 12. sepis vyjádření dne 2. 6. 2009, 13. zastupování při jednání dne 19. 6. 2009, 14. sepis vyjádření dne 30. 6. 2009, 15. zastupování při jednání dne 13. 11. 2009 ([příjmení] [obec]), 16. sepis rozšíření žalobního návrhu dne 17. 3. 2010, 17. sepis rozšíření žalobního návrhu dne 13. 7. 2010, 18. sepis vyjádření dne 10. 11. 2010, 19. sepis vyjádření dne 14. 1. 2011, 20. sepis rozšíření žalobního návrhu dne 14. 1. 2011, 21. sepis vyjádření dne 9. 6. 2011, 22. sepis rozšíření žalobního návrhu ze dne 13. 9. 2011, 23. zastupování při jednání dne 14. 10. 2011, 24. sepis důkazního návrhu ze dne 16. 11. 2011, 25. zastupování při jednání dne 9. 12. 2011, 26. sepis odvolání dne 1. 2. 2012, 27. sepis vyjádření dne 2. 4. 2012, 28. zastupování při jednání dne 24. 5. 2012, 29. sepis důkazního návrhu dne 2. 9. 2012, 30. sepis důkazního návrhu dne 18. 10. 2012, 31. sepis vyjádření dne 1. 11. 2012, 32. sepis vyjádření dne 24. 9. 2013, 33. zastupování při jednání dne 20. 12. 2013, 34. sepis vyjádření dne 6. 3. 2014, 35. sepis vyjádření dne 27. 5. 2014, 36. zastupování při jednání dne 29. 5. 2014, 37. zastupování při jednání dne 5. 6. 2014, 38. sepis vyjádření dne 19. 1. 2015, 39. zastupování při jednání dne 23. 1. 2015 (2 úkony), 40. zastupování při jednání dne 6. 3. 2015 (2 úkony), 41. sepis vyjádření dne 17. 3. 2015, 42. zastupování při jednání dne 31. 3. 2015 (2 úkony), 43. zastupování při jednání dne 7. 4. 2015 (2 úkony), 44. vyčíslení nákladů řízení ze dne 10. 4. 2015, 45. účast při vyhlášení rozsudku dne 16. 4. 2015 (1/2 úkonu), 46. sepis odvolání dne 1. 2. 2016, 47. sepis vyjádření dne 29. 3. 2016, 48. zastupování při jednání dne 13. 9. 2016, 49. účast při vyhlášení rozsudku dne 22. 9. 2016 (1/2 úkonu), 50. sepis dovolání dne 15. 1. 2017, 51. sepis vyjádření dne 15. 3. 2017, 52. sepis ústavní stížnosti dne 18. 2. 2019, 53. zastupování při jednání dne 4. 4. 2019, 54. zastupování při jednání dne 11. 4. 2019, 55. sepis vyjádření dne 22. 1. 2020, 56. zastupování při jednání dne 7. 2. 2020, 57. sepis vyjádření dne 10. 6. 2020, 58. lustrum spisu dne 1. 10. 2020, 59. sepis vyjádření 2. 10. 2020, 60. zastupování při jednání dne 13. 10. 2020, 61. zastupování při jednání 22. 10. 2020, 62. sepis vyjádření dne 9. 12. 2020, 63. sepis vyjádření dne 3. 1. 2021, 64. sepis žádosti o osvobození od SOP dne 2. 2. 2021, 65. sepis žádosti o prodloužení lhůty dne 3. 2. 2021, 66. zastupování při jednání dne 29. 4. 2021, 67. lustrum spisu dne 11. 8. 2021, 68. zastupování při jednání dne 17. 8. 2021, 69. další porada s klientem dne 17. 8. 2021, 70. lustrum spisu dne 9. 9. 2021, 71. sepis vyjádření 4. 10. 2021, 72. zastupování při jednání 25. 11. 2021 (2 úkony), 73. lustrum spisu 10. 1. 2022, 74. sepis vyjádření 11. 1. 2022, 75. zastupování při jednání dne 17. 2. 2022 (2 úkony), 76. sepis vyjádření dne 4. 3. 2022, 77. zastupování při jednání dne 17. 3. 2022, 78. sepis vyčíslení nákladů řízení, 79. zastupování při jednání dne 28. 3. 2022 – vyhlášení (1/2 úkonu). Žalobci proto požadují uhradit za 86,5 úkonů právní služby po 34 112 Kč + DPH tj. celkem 2 950 688 Kč + DPH. Ke každému úkonu pak náleží žalobcům režijní paušál ve výši 300 Kč za úkon (dle § 13 AT), což u 85,5 úkonů představuje částku 26 100 Kč + DPH.

51. Celkový souhrn nákladů řízení, které je žalovaný povinen žalobcům zaplatit tak představuje částku 3 601 913 Kč a dále částku 30 833 Kč ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř., tak jak výše vysvětleno.

Poučení