18 C 173/2022 - 73

Rubrum

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 1/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 2/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 2/0], advokátem sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] o vyklizení nemovitosti takto:

Výrok

I. Žalovaný 1) je povinen vyklidit a odevzdat žalobci nemovité věci: pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno] (rodinný dům), pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba – bez č.p./č.e. (jiná stavba), pozemek parc. č. [Anonymizováno]/2 (zahrada), pozemek parc. č. [hodnota] (zahrada), pozemek parc. č. [hodnota] (ostatní plocha), to vše zapsáno pro obec a katastrální území [adresa] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná 2) je povinna vyklidit a odevzdat žalobci nemovité věci: pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno] (rodinný dům), pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba – bez č.p./č.e. (jiná stavba), pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (zahrada), pozemek parc. č. [hodnota] (zahrada), pozemek parc. č. [hodnota] (ostatní plocha), to vše zapsáno pro obec a katastrální území [adresa] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 813,20 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalované 2) [tituly před jménem] [jméno FO] se vůči České republice – Okresnímu soudu ve Vsetíně přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5 815,54 Kč, která bude proplacena po právní moci rozsudku ze státních prostředků.

V. Žádnému z účastníků se povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Vsetíně náklady státu neukládá.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným povinnost vyklidit a odevzdat žalobci pozemky, jejichž je žalobce výlučným vlastníkem. Tyto pozemky včetně rodinného domu jsou podle tvrzení žalobce užívány ze strany žalovaných bez jakéhokoliv právního titulu.

2. Žalovaný 1) se k žalobě při jednání vyjádřil tak, že se k ní nechce vyjadřovat. Žalovaný 1) přesto následně uvedl, že navrhuje zamítnutí žaloby, přičemž co do argumentace poukazoval zejména na předchozí dvě soudní řízení (o určení věcného břemene žalované 2) a o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví).

3. Žalovaná 2) se k žalobě vyjádřila prostřednictvím opatrovníka tak, že s žalobou nesouhlasí, že k nemovitostem má trvalou vazbu, že nemá možnost zajistit si jiné bydlení a že uplatnění nároku ze strany žalobce je v rozporu s dobrými mravy.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Účastníci učinili v řízení nesporným, že předmětné nemovitosti jsou ze strany žalovaných fakticky stále užívány.

6. Z předžalobních upomínek a potvrzení o odeslání soud zjistil, že žalovaný 1) i žalovaná 2) byli ze strany právního zástupce žalobce v září 2022 vyzváni k tomu, aby nemovitosti vyklidili. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

9. Z prohlášení [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 17. 2. 2023 soud zjistil, že [tituly před jménem] [Anonymizováno] je dcerou žalované 2) a že [tituly před jménem] [Anonymizováno] potvrdila, že v únoru 2020 podala přihlášku k umístění žalované 2) do domova pro seniory s tím, že v únoru 2020 k umístění nedošlo, a to i pro nesouhlas žalovaného 1). K další možnosti došlo 16. 2. 2023, když se v daném zařízení uvolnilo místo, nicméně [datum] žalovaný 1) umístění žalované 2) v daném zařízení odmítl.

10. Z prohlášení [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 21. 10. 2021 soud zjistil, že [tituly před jménem] [Anonymizováno] jednala o umístění žalované 2) v domově pro seniory v roce 2020, kdy k umístění žalované 2) nedošlo i s ohledem na nesouhlas žalovaného 1). [tituly před jménem] [Anonymizováno] dále uvedla, že o žalovanou 2) bylo pečováno charitou, kdy však tuto péči žalovaný 1) zrušil.

11. Z listu vlastnictví č. [hodnota] pro k.ú. [adresa] soud zjistil, že předmětných pět pozemků je ve výlučném vlastnictví žalobce, tyto nemovitosti nejsou zatíženy žádným věcným právem. Nabývacím titulem ve prospěch žalobce je rozsudek zdejšího soudu ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. níže).

12. Z usnesení zdejšího soudu a Krajského soudu v [adresa] ve věci [spisová značka] soud zjistil, že řízení o určení věcného břemene – služebnosti bydlení a užívání vydržením, kterého se domáhala žalovaná 2), bylo s ohledem na zpětvzetí žaloby v plném rozsahu zastaveno. Usnesení okresního soudu o zastavení řízení bylo následně odvolacím soudem potvrzeno.

13. Ze spisu zdejšího soudu 13 C 77/2016 bylo zjištěno, že prvním rozsudkem ve věci bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to částečně do výlučného vlastnictví tehdejší žalobkyně a částečně do výlučného vlastnictví žalovaného 1), a částečně do jejich podílového spoluvlastnictví. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný 1), a to proti všem jeho výrokům. Tento rozsudek byl následně k odvolání žalovaného 1) zrušen. Druhým rozsudkem okresního soudu bylo podílové spoluvlastnictví mezi žalobcem a žalovaným 1) zrušeno a předmětné pozemky byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 1) vypořádací podíl ve výši [částka]. Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem a nabyl právní moci 26. 8. 2022. V tomto řízení vycházely soudy z ocenění předmětných nemovitostí na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] ve výši [částka].

14. Zjištěný skutkový stav lze ve stručnosti shrnout následovně.

15. Na základě pravomocného rozsudku ve věci vypořádání spoluvlastnictví žalobce a žalovaného 1) je výlučným vlastníkem všech pěti předmětných pozemků žalobce, přičemž nemovitosti nejsou podle zápisu v katastru nemovitostí zatíženy žádným věcným právem. V řízení o vypořádání spoluvlastnictví bylo původně rozhodnuto o tom, že nemovitosti se přikazují částečně do výlučného vlastnictví účastníků a částečně do jejich podílového spoluvlastnictví, nicméně tento rozsudek byl k odvolání žalovaného 1) zrušen. Žalovaná 2) se v minulosti domáhala určení existence věcného břemene v její prospěch, a to služebnosti bydlení a užívání, nicméně dané řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby v plném rozsahu. Oba žalovaní předmětné nemovitosti stále fakticky užívají. Žalobce jako výlučný vlastník vyzval oba žalované písemně k tomu, aby nemovitosti v jeho vlastnictví vyklidili, což však neučinili, a to ani v průběhu tohoto soudního řízení po doručení žaloby. S ohledem na vysoký věk a [podezřelý výraz] stav žalované 2) byla učiněna žádost o její umístění do odpovídajícího pečovatelského zařízení, přičemž možnost umístit zde žalovanou 2) byla i v únoru 2023. Tuto možnost žalovaný 1) odmítl s tím, že se chce o žalovanou 2) (svoji matku) starat doma, což potvrdil i při jednání. Žalovaný 1) rovněž příslušným zařízením řekl, že pro žalovanou 2) nemají rezervovat místo.

16. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

17. Při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018).

18. Ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. vyžaduje, aby žalující jednak prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo, k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby, a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby. Ze zákonného znění § 1040 odst. 1 o. z. vyplývá, že vindikační žaloba nemůže být úspěšná, pokud žalovaný věc žalobce drží oprávněně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017).

19. Žalobce v řízení prokázal své vlastnické právo k nemovitostem, stejně tak prokázal, že nemovitosti jsou ze strany obou žalovaných stále užívány. Žalovaní, kteří potvrdili, že nemovitosti stále užívají, přes výzvu soudu neprokázali, že by k užívání nemovitostí měli jakýkoli řádný titul, tedy že by nemovitosti užívali oprávněně.

20. Ohledně námitky, že výkon práva žalobce na ochranu jeho vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy, soud uvádí, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, plyne, že Nejvyšší soud k posouzení práva realizovaného žalobou na vyklizení z hlediska dobrých mravů a případného zneužití tohoto práva přijal a odůvodnil závěry, z nichž zejména plyne, že: - v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá žalobě o vydání věci dle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), (reivindikační žalobě) žaloba o vyklizení nemovitosti (její části); - za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126); - z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); - při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a obdobně též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); - na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky); - skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát) [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

21. Jakkoli výše citované závěry přijal Nejvyšší i Ústavní soud při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., lze je – pokud jde o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 o. z. Pochybnosti nejsou ani o tom, že ochrana vlastnického práva upravená v § 1040 odst. 1 o. z. je založena na stejných principech, jako tomu bylo v § 126 odst. 1 obč. zák.; i v tomto směru lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18).

22. Soud zvažoval okolnosti na straně žalobce i žalovaných a dospěl k závěru, že námitka rozporu výkonu práva žalobce na vyklizení s dobrými mravy (zneužití práva) je nedůvodná. V dané souvislosti sice žalovaní po řadu let nemovitosti užívali, nicméně, a to je třeba zdůraznit, minimálně od roku 2016 probíhal spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a tedy nejpozději od této doby (tj. již téměř 7 let) si žalovaní museli být vědomi možnosti, že k užívání nemovitostí ztratí fakticky titul (právně jej ztratil žalovaný 1)). Zároveň byly žalovanému 1) nabízeny různé varianty vypořádání spoluvlastnictví, které neakceptoval. Poukázat lze dále na první rozsudek ve věci vypořádání spoluvlastnictví, na základě kterého by žalovanému 1) zůstalo zachováno právo k části nemovitostí a který sám žalovaný 1) napadl odvoláním. Druhý rozsudek zdejšího soudu ve věci 13 C 77/2016, kterým byly nemovitosti přikázány do vlastnictví žalobce, byl vydán již v prosinci 2021, a tento následně nabyl právní moci v srpnu 2022 po potvrzení odvolacím soudem. Ani po pravomocném skončení řízení 13 C 77/2016 však žalovaní nemovitosti nevyklidili a nadále je užívají navzdory vůli žalobce jako následného výlučného vlastníka bez jakéhokoli právního titulu a dobrovolně odmítají nemovitosti vyklidit; minimálně od srpna 2022 musí být žalovaným zřejmé, že nemovitosti užívají protiprávně. Výsledek řízení ve věci 13 C 77/2016 tedy nebyl ze strany žalovaných fakticky žádným způsobem zohledněn a žalovaný 1) nadále setrvává na stejném typu námitek, a to bez ohledu na to, že otázka vypořádání spoluvlastnictví a z toho plynoucí výlučné vlastnické právo žalobce je mezi žalobcem a žalovaným 1) pravomocně vyřešena.

23. Žalovaný 1), který si je všech shora uvedených skutečností vědom, má přitom k dispozici náhradovou pohledávku vůči žalobci z titulu vypořádání spoluvlastnictví, a rozhodně proto nelze hovořit o tom, že by jeho majetkové poměry měly zakládat jakoukoli možnost, aby žalobě nebylo vyhověno. V řízení nebyly prokázány ani jakékoli jiné skutečnosti, které by v daném ohledu mohly být významné. To, že žalovaný 1) s žalobou nesouhlasí a má pocit, že všichni včetně soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou podplaceni v jeho neprospěch, není z tohoto pohledu relevantní.

24. U žalované 2) je situace jiná, neboť její [podezřelý výraz] stav neumožňuje, aby celou situaci v aktuální době objektivně vnímala (z tohoto důvodu byl žalované 2) ustanoven opatrovník). Zároveň bylo prokázáno, že rodina žalované 2) – vyjma žalovaného 1) – se snaží, aby žalovaná 2) byla umístěna do odpovídající péče (domova pro seniory), přičemž tato možnost se nabízela i v únoru 2023, čímž by se fakticky i vyřešil předmět sporu mezi žalobcem a žalovanou 2). Poskytnutí potřebné součinnosti přitom bylo nabídnuto i ze strany žalobce. Dcera žalované 2) ve svém prohlášení nicméně potvrdila, že tuto možnost zmařil právě žalovaný 1), přičemž tento potvrdil, že možnost přesunu odmítl. Nelze vyloučit, že celá situace okolo žalované 2) je do jisté míry ze strany žalovaného 1) využívána i za účelem oddálení realizace vyklizení žalovaného 1) z nemovitostí. K postoji žalovaného 1) lze dodat, že i bez znalosti bližších detailů má soud pochybnost, zda je postoj žalovaného 1) spočívající v tom za každou cenu upřednostnit ponechání žalované 2) v nemovitosti, k níž žalovaná 2) nemá žádný právní titul, a vystavit ji tak nutnosti být účastníkem soudního řízení o vyklizení na straně žalované, před jejím přesunem do zařízení, v němž jí bude poskytnuta řádné péče a se kterým souhlasí zbytek rodiny včetně žalobce, opravdu řádným hájením práv a důstojnosti žalované 2); řešení této otázky však není předmětem daného řízení.

25. Lze tedy uzavřít, že žalovaní tím, že bez právního důvodu nadále okupují předmětné nemovitosti nyní ve vlastnictví žalobce a tyto odmítají přes jeho výzvu dobrovolně vyklidit, zasahují do jeho vlastnického práva. Ochrana vlastnického práva žalobou na vydání věci ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z. se v případě nemovité věci realizuje zásadně prostřednictvím žaloby na její vyklizení a předání. Zároveň nelze dospět k závěru, že by nemělo být spravedlivým nařízení vyklizení nemovitostí a že by tak žalovaní mohli nadále nemovitosti užívat bez právního důvodu. Žaloba proto byla shledána důvodnou a žalovaným byla uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit.

26. V dané věci pak nelze uvažovat ani o tom, že by žalobce měl být v dané souvislosti povinen zajišťovat žalovaným (především tedy žalované 2)) jakoukoli bytovou náhradu. Jde-li totiž o otázku bytových náhrad, povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti z předpisů hmotného práva nevyplývá. Občanský zákoník z roku 2012 pojem bytových náhrad (náhradního bytu a náhradního ubytování) z předchozí právní úpravy nepřevzal a jejich poskytování neupravuje. Užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za účinnosti obč. zák. přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, nelze v poměrech o. z. aplikovat. Majetkové a sociální poměry vyklizovaných osob tak mohou být zvažovány (jako jedna z právně významných okolností) pouze při řešení otázky, zda ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3745/2019).

27. Pro úplnost soud dodává, že obecné námitky vznesené žalovaným 1) při jednání obsahově směřovaly k výsledkům předchozích dvou řízení, tedy o určení existence věcného břemene a o vypořádání spoluvlastnictví. První z těchto řízení bylo pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby ze strany žalované 2) jako tvrzené oprávněné, a to již v roce 2020. Měla-li žalovaná 2) nebo žalovaný 1) za to, že učiněné zpětvzetí žaloby nebylo správné či oprávněné, nic jim nebránilo v tom podat obratem žalobu znovu. Jinak soud vychází z toho, že daná žaloba byla vzata zpět proto, že žalovaná 2), která byla zastoupena opatrovníkem – advokátem, dospěla k závěru, že dané právo nemá. Žalovaný 1) sice namítl existenci užívacího práva, avšak zcela obecným tvrzením, které nerozvedl do žádných konkrétních skutkových tvrzení či důkazních návrhů. V dané souvislosti lze poukázat dále například na první rozsudek odvolacího soudu ve věci vypořádání spoluvlastnictví, v němž odvolací soud uvedl, že existence služebnosti zatěžující pozemek s domem č. p. 251 nebyla zjištěna. Stejně tak lze poukázat na obsah zápisu v katastru nemovitostí, z něhož je patrné, že nemovitosti nejsou žádným věcným právem zatíženy, a žalovaný 1) v řízení netvrdil nic konkrétního, z čeho by se dalo usuzovat na to, že tento zápis neodpovídá skutečnému stavu.

28. Co se týče polemiky žalovaného 1) ohledně závěrů soudů ve věci vypořádání spoluvlastnictví, soud zdůrazňuje, že jde o závěry plynoucí z pravomocných soudních rozhodnutí. Jestliže bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví s tím, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se stal žalobce, jde o závěry, které jsou mezi žalobcem a žalovaným 1) závazné. Žalovanému 1) přitom nic nebránilo podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Ani prostřednictvím vznesených obecných námitek při jednání se žalovanému 1) nepodařilo zpochybnit důvodnost žaloby, když žalovaný 1) ani žalovaná 2) neprokázali, že by nemovitosti užívali oprávněně.

29. Soud stanovil delší lhůtu k plnění, než která by plynula z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to výlučně s ohledem na [podezřelý výraz] [Anonymizováno] žalované 2). U žalovaného 1) by k takovému postupu – nebýt jeho osobní péče o žalovanou 2) – nebyl žádný důvod, nicméně právě s ohledem na to, že je to žalovaný 1), kdo o žalovanou 2) fakticky osobně pečuje, bylo soudem rozhodnuto o prodloužení lhůty k plnění i u žalovaného 1), neboť nelze přehlédnout vzájemnou reálnou provázanost soužití a péče mezi žalovanými. Stanovení lhůty v délce dvou měsíců soud považuje za přiměřené (jde o čtyřnásobné prodloužení zákonné lhůty) a je tím žalovaným poskytnut adekvátní prostor pro to, aby otázku realizace svých bytových potřeb vyřešili – zde soud přihlíží i k tomu, že žalovaný 1) disponuje náhradovou pohledávkou vůči žalobci ve značné výši, a proto má žalovaný 1) dostatek času i prostředků, aby pro sebe i pro žalovanou 2) bydlení zajistil. Otevřena je navíc stále i možnost umístit žalovanou 2) v případě volného místa do daného domova. V dané souvislosti pak nad rámec projednávané věci soud apeluje na žalovaného 1), aby kategoricky nebránil umístění žalované 2) do příslušného zařízení, ale aby se v součinnosti se zbytkem rodiny zasadil o to, aby žalované 2) byla poskytována maximální možná péče.

30. Co se týče náhrady nákladů řízení, ustálená judikatura pro určení výše odměny advokáta u žalob na vyklizení nemovitostí vychází ze závěru, že je-li předmětem vydání věci (vyklizení nemovitosti), určí se výše odměny advokáta primárně z ceny této věci podle ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, je nezbytné postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 684/2016).

31. Soud sice disponoval znaleckým oceněním nemovitostí, které bylo provedeno pro účely vypořádání spoluvlastnictví, nicméně nakonec soud dospěl k závěru, že toto již není pro danou věc použitelné. Tento závěr činí soud proto, že příslušný znalecký posudek byl vyhotoven před dvěma lety (v březnu 2021), přičemž v období posledních dvou let došlo podle názoru soudu na trhu s nemovitostmi k tak výrazným změnám v cenách (s ohledem na covid, konflikt na Ukrajině, ceny energií, inflaci, změny v úrokových sazbách apod.), že daný posudek již není objektivně použitelný a jeho aktualizace by byla zcela nad rámec podstaty rozhodnutí o věci samé. Soud proto co do tarifní hodnoty vyšel z § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 813,20 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, žaloba, porada s klientem a účast u jednání) a z částky 750 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduché výzvy k plnění) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 27. 3. 2023 náhrada 1 289,42 Kč za 114 ujetých km v částce 889,42 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,9 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 589,42 Kč ve výši 2 223,78 Kč.

33. O odměně a náhradách pro opatrovníka žalované 2) rozhodl soud podle § 140 odst. 2 o. s. ř. tak, že tuto přiznal ve výši 5 815,54 Kč. Tato částka sestává z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 27. 3. 2023 náhrada 415,54 Kč za 30 ujetých km v částce 215,54 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,5 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t.

34. Jelikož žalované 2), které byl ustanoven opatrovník, nevzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, nemá stát právo na náhradu hotových výdajů opatrovníka a odměny za zastupování vůči žádnému z účastníků řízení (srov. R 44/2022 civ.).