18 C 288/2024 - 93

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Pipkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vydání movité věci, o vzájemné žalobě takto:

Výrok

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované vydat žalobci osobní automobil [název], reg. zn. [SPZ], VIN [VIN kód], s nadstandardní výbavou: disky provedení [název], automatická klimatizace, lak – metalíza, sedadla – loketní opěrka přední, sedadlo spolujezdce – výškově stavitelné, skla tmavá, střecha – nosiče podélné, systém hill holder, volant multifunkční, volant – kůže, zavazadlový prostor – zádržná síť; včetně 2 klíčků od vozidla včetně technického průkazu vozidla, osvědčení o registraci vozidla a smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne [datum], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 14 338,50 Kč, k rukám zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 106 348 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 93 536 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě částku 54 153,60 Kč, k rukám zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby mu žalovaná vydala osobní automobil [název], reg. zn. [SPZ], VIN [VIN kód], s nadstandardní výbavou: disky provedení [název], automatická klimatizace, lak – metalíza, sedadla – loketní opěrka přední, sedadlo spolujezdce – výškově stavitelné, skla tmavá, střecha – nosiče podélné, systém hill holder, volant multifunkční, volant – kůže, zavazadlový prostor – zádržná síť; včetně 2 klíčků od vozidla včetně technického průkazu vozidla, osvědčení o registraci vozidla a smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne [datum]. Žalobce k odůvodnění tohoto nároku uvedl, že dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba] (dále též jako „společnost“), smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo], na základě které byl žalobci na nákup uvedeného vozidla poskytnut účelově vázaný spotřebitelský úvěr ve výši 153 398 Kč (kupní cena vozidla činila 203 398 Kč). Žalobce se zavázal na poskytnutý úvěr uhradit celkem částku 269 052 Kč (v níž je zahrnuto i pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) v 84 měsíčních splátkách po 3 203 Kč. Podle ujednání ve smlouvě byl úvěr zajištěn zajišťovacím převodem práva, kdy podpisem smlouvy žalobce převedl na společnost vlastnické právo k vozidlu a společnost toto vlastnické právo přijala. Současně se žalobce jako vypůjčitel domluvil se společností jako půjčitelem na uzavření smlouvy o výpůjčce za účelem umožnění žalobci užívat vozidlo. Účastníci spolu žili v družském poměru, a to do března [datum], kdy se žalovaná odstěhovala ze společné domácnosti. Od dubna [datum] předmětný automobil užívala výlučně žalovaná s tím, že měsíční splátky úvěru bude hradit právě ona. Žalovaná automobil užívala a splátky úvěru hradila i po skončení družského poměru s žalobcem. Žalobce souhlasil, že by automobil žalovaná užívala i nadále, ovšem pouze za situace, že kromě splátek úvěru uhradí žalobci též zaplacenou akontaci ve výši 50 000 Kč. S tím žalovaná nesouhlasila. Žalobce ji proto opakovaně vyzýval k vrácení vozidla, naposledy prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 3. 9. 2024. Žalovaná však odmítla automobil žalobci vydat a uplatnila vůči žalobci zadržovací právo k vozidlu. Žalobce toto zadržovací právo neuznal, o čemž žalovanou vyrozuměl a znovu ji vyzval k vydání vozidla. Vzhledem k tomu, že žalovaná vozidlo žalobci nevydala a užívá jej i nadále, žalobce se domáhá svého práva prostřednictvím žaloby, kdy kromě automobilu požaduje vydání i 2 klíčků a všech souvisejících dokumentů (tj. technického průkazu, osvědčení o registraci vozidla a smlouvy o spotřebitelském úvěru), které má spolu s vozidlem v držení žalovaná.

2. K žalobou uplatněnému nároku žalovaná uvedla, že je pravdou, že žalobce uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru na pořízení předmětného vozidla a že žalovaná vozidlo užívala, nicméně činila tak na základě konkludentní dohody s žalobcem, že tak může činit bezúplatně (žalovaná má za to, že tato dohoda vzešla z jejich družského vztahu). Žalovaná současně namítá, že předmětný automobil sloužil i pro rodinné účely a užíval ho také sám žalobce. Vzhledem k tomu, že vozidlo převážně užívala žalovaná pro dojíždění do práce, hradila za to namísto žalovaného úvěrové splátky. Žalovaná takto v období od května [datum] do srpna [datum] uhradila leasingové společnosti 28 splátek po 3 203 Kč v celkové výši 89 684 Kč. Žalovaná současně hradila opravu automobilu, která stála 16 664 Kč. Je pravdou, že žalobce žalovanou vyzýval předžalobní upomínkou ze dne 3. 9. 2024 k vydání automobilu, žalovaná však v reakci na tuto upomínku vyzvala žalobce upomínkou ze dne 13. 9. 2024 k zaplacení vzájemného nároku v celkové výši 93 536 Kč představující uhrazené splátky úvěru a opravu automobilu, a to nejpozději do [datum]. Jelikož žalobce v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, žalovaná dopisem ze dne 27. 9. 2024 uplatnila vůči žalobci zadržovací právo k předmětnému automobilu do doby zaplacení dlužné částky. Žalobce však uplatnění zadržovacího práva neuznal z důvodu údajné neexistence dluhu vůči žalované. Žalovaná nepopírá, že žalobce má na vrácení automobilu nárok z důvodu odpadnutí právního důvodu obohacení zánikem družského vztahu, nicméně je toho názoru, že ze stejného důvodu má vůči žalobci nárok na vrácení peněžních prostředků vynaložených na úhradu splátek z úvěrové smlouvy a na náhradu nákladů za opravu automobilu. Žalovaná se domnívá, že má automobil ve svém držení po právu a žalobce nemá s ohledem na řádně uplatněné zadržovací právo k automobilu ze strany žalované právo na jeho vydání. Žalovaná tedy navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

3. Žalovaná současně uplatnila vůči žalobci vzájemný návrh, kdy z titulu uhrazených úvěrových splátek a opravy automobilu požaduje po žalobci úhradu částky ve výši 106 348 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 93 536 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení.

4. Vzájemný návrh uplatněný žalovanou žalobce považuje za nedůvodný, neboť dle jeho názoru neexistuje pohledávka žalované za žalobcem. Žalobce předně uvádí, že mezi ním a žalovanou nebyla uzavřena konkludentní dohoda o bezplatném užívání automobilu. Pokud žalovaná hradila úvěrové splátky, kompenzovala tím výlučné užívání automobilu. Žalobce tak není povinen zaplacené splátky žalované vracet. Pokud jde o opravu vozidla, žalobce uvádí, že o potřebě opravy vozidla nevěděl. Žalovaná jej o tom neinformovala, opravu vozidla neodsouhlasil a dle jeho názoru nebyla nutná a účelná. O provedené opravě se dozvěděl až z dopisu právního zástupce žalované ze dne [datum]. Podle faktury byla na vozidle provedena diagnostika, výměna EGR a předních pružin. Žalobce se domnívá, že se nejedná o běžné opravy, nýbrž o opravy, které svědčí o nesprávném užívání vozidla žalovanou. Žalobce tak není povinen žalované jako výlučnému uživateli vozidla náklady vynaložené na opravu nahradit, zvlášť za situace, kdy opravu zapříčinila žalovaná nesprávným způsobem jízdy. Žalobce namítá, že i pokud by žalovaná měla právo na náhradu za opravu vozidla, toto její právo zaniklo. Dle žalobce lze na tuto situaci analogicky aplikovat zákonnou úpravu nájmu dopravního prostředku, dle které neuplatní-li nájemce právo na náhradu nákladů za údržbu dopravního prostředku u pronajímatele do tří měsíců od vynaložení nákladů, toto právo zanikne. Žalovaná své právo na náhradu za opravu vozidla uplatnila proti žalobci až dopisem právního zástupce ze dne [datum], samotnou fakturu žalobci zaslala až dopisem ze dne [datum], tj. po uplynutí lhůty 3 měsíců. Vzájemnou žalobu žalobce považuje za nedůvodnou také z toho důvodu, že s žalovanou uzavřel dne [datum] dohodu o vypořádání, jejíž součástí předmětný automobil nebyl, a to proto, že vozidlo není ve vlastnictví ani jednoho z účastníků, nýbrž ve vlastnictví třetí osoby. Pokud jde o žalovanou uplatněné zadržovací právo, toto právo žalobce neuznává, neboť pro neexistenci pohledávky žalované proti žalobci nebylo uplatněno důvodně. V případě, že by žalovanou tvrzená pohledávka přesto byla důvodná, žalobce z opatrnosti dopisem ze dne [datum] započítal na tuto pohledávku žalované svoji pohledávku za žalovanou z titulu náhrady za užívání vozidla za období od listopadu [datum] do srpna [datum]. Žalobce se domnívá, že za užívání vozidla mu náleží náhrada ve výši obvyklé ceny, kdy se v zásadě jedná o výši nájmu vozidla, tj. náhrada v hodnotě úvěrové splátky ve výši 3 203 Kč měsíčně v celkové výši 76 872 Kč. Žalobce současně tvrdí, že v okamžiku uplatnění zadržovacího práva žalovaná držela automobil protiprávně a byla povinna jej žalobci vrátit. Žalobce dále namítá, že zadržovací právo bylo žalovanou uplatněno v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem a je zjevným zneužitím práva, neboť žalovaná automobil užívala i poté, co jí žalobce sdělil, že se zadržovacím právem nesouhlasí a vyzval ji k vrácení vozidla (žalovaná užila vozidla nejméně dne [datum], kdy s ním přijela k žalobci domů vyzvednout si své věci, tedy v době po uplatnění zadržovacího práva). Z uvedených důvodů žalobce trvá na svém návrhu na vydání automobilu.

5. Mezi účastníky není sporné, že žalobce je leasingový nájemce předmětného vozidla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo], kterou dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba]. Podpisem této smlouvy žalobce převedl vlastnické právo k automobilu na tuto společnost s tím, že se se společností současně dohodl na výpůjčce vozidla s účelem umožnit žalobci toto vozidlo užívat. Při jednání dne [datum] účastníci učinili nesporným i skutkové tvrzení, že žalovaná uhradila v období od [datum] do [datum] celkem 28 leasingových splátek po 3 203 Kč v celkové výši 89 684 Kč. Mezi účastníky panuje shoda také v tom, že od března [datum] se předmětné vozidlo nachází ve výlučném držení žalované, žalobce ho neužívá a žalobce vyzval žalovanou k vydání vozidla. Účastníci za shodná skutková tvrzení označují také to, že platbu leasingové splátky za září [datum] ve výši 3 203 Kč hradila žalovaná. Splátku za říjen [datum] ve výši 3 203 Kč rovněž hradila žalovaná, ale tuto částku žalobce následně zaslal žalované zpět na její bankovní účet.

6. Mezi účastníky zůstává sporné to, zda v období od května [datum] do února [datum] bylo vozidlo ve výlučném držení žalované, kdy žalobce tvrdí, že i v tomto období ho výlučně užívala žalovaná a žalovaná uvádí, že vozidlo sloužilo jako rodinný automobil a užíval ho také žalobce. Provedené dokazování 7. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že je sjednána mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a žalobcem jako úvěrovaným. Předmětem smlouvy je závazek společnosti poskytnout žalobci účelově vázaný spotřebitelský úvěr ve výši 153 398 Kč na koupi motorového vozidla [název], reg. zn. [SPZ], VIN [VIN kód], s nadstandardní výbavou: disky provedení [název], automatická klimatizace, lak – metalíza, sedadla – loketní opěrka přední, sedadlo spolujezdce – výškově stavitelné, skla tmavá, střecha – nosiče podélné, systém Hill holder, volant multifunkční, volant – potah kůže, zavazadlový prostor – zádržná síť, za kupní cenu 203 398 Kč. Žalobce se zavázal poskytnutý úvěr splácet v 84 měsíčních splátkách po 3 203 Kč, celkem se zavázal uhradit 269 052 Kč, a to na účet společnosti č. [č. účtu]. Splatnost první splátky byla sjednána na jeden měsíc po převzetí vozidla žalobcem od prodejce, jímž je společnost [právnická osoba], IČO [IČO]. Datum splatnosti dalších splátek počínaje druhou splátkou připadá na den, jehož pořadové číslo v rámci kalendářního měsíce odpovídá pořadovému číslu dne převzetí vozidla žalobcem (případně poslední den v kalendářním měsíci). Součástí úvěrových splátek je i částka za pojištění vozidla, které zprostředkovává společnost. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 13,83 % ročně (v den uzavření smlouvy činí 19,35 %). Z oddílu smlouvy označeného jako Závazky smluvních stran bylo dále zjištěno ujednání, že smluvní vztah založený úvěrovou smlouvou končí úplným splacením všech splátek úvěru, včetně všech souvisejících plateb dle podmínek žalobcem nebo předčasným splacením úvěru včetně všech souvisejících plateb dle podmínek žalobcem nebo odstoupením od úvěrové smlouvy ze strany společnosti nebo žalobce v souladu s podmínkami. Z oddílu II. smlouvy soud zjistil, že mezi stranami byla současně ujednána smlouva o zajišťovacím převodu práva, na základě které k zajištění veškerých pohledávek vzniklých v souvislosti s úvěrovou smlouvou žalobce podpisem této smlouvy převede na společnost vlastnické právo k vozidlu a společnost toto vlastnické právo k vozidlu přijímá. Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva nabývá platnosti okamžikem podpisu úvěrové smlouvy a účinnosti ode dne převzetí vozidla žalobcem od prodejce. Součástí ujednání je také smlouva o výpůjčce, na základě které společnost po převodu vlastnického práva k vozidlu předává žalobci vozidlo k jeho užívání.

8. Fakturou č. [číslo] ze dne [datum] žalobce prokazuje, že originál smlouvy o spotřebitelském úvěru má v držení žalovaná. Z této faktury soud zjistil, že společnost [právnická osoba] vyúčtovala žalobci za vyhotovení a zaslání kopie úvěrové smlouvy č. [číslo] částku 242 Kč včetně DPH.

9. Z potvrzení vydaného [právnická osoba] dne [datum] soud zjistil, že z účtu žalované č. [č. účtu] byly na účet č. [č. účtu] zaúčtovány měsíční platby ve výši 3 203 Kč v období od [datum] do [datum].

10. Z výzvy ze dne 3. 9. 2024 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzval žalovanou k vydání předmětného automobilu, který má žalovaná stále v držení a užívání i přesto, že partnerský vztah s žalobcem skončil v březnu [datum]. Vzhledem ke smlouvě o spotřebitelském úvěru a související smlouvě o výpůjčce je oprávněným držitelem a uživatelem žalobce, žalovaná je tedy povinna vozidlo žalobci vydat. Jelikož tak žalovaná dosud neučinila i přes opakované výzvy, je povinna vozidlo žalobci vydat spolu s příslušenstvím nejpozději do [datum]. Žalovaná byla upozorněna na možnost soudního vymáhání práva žalobce. Podací stvrzenka dokládá odeslání této výzvy žalované dne 3. 9. 2024.

11. Z vyjádření k výzvě ze dne 13. 9. 2024 soud zjistil, že žalovaná prostřednictvím právního zástupce reagovala na výzvu žalobce k vydání osobního automobilu následovně. Žalovaná nerozporuje skutečnost, že žalobce uzavřel s leasingovou společností smlouvu o úvěru na koupi automobilu, ani že vozidlo užívala a užívá dodnes. Žalovaná uvedla, že ohledně užívání automobilu s žalobcem opakovaně komunikovala a žalobce s tím souhlasil. Žalovaná dále uvedla, že je připravena vozidlo žalobci předat, avšak nejdříve poté, co jí žalobce uhradí částku 93 356 Kč představující uhrazené splátky úvěru od listopadu [datum] do srpna [datum][Anonymizováno]v celkové výši 76 872 Kč a náklady na opravu vozidla ve výši 16 664 Kč. Žalovaná toto řešení již žalobci nabízela, ten ale pohledávku dosud neuhradil. Žalovaná vyzvala žalobce k úhradě částky nejpozději do [datum]. Doručenka datové zprávy dokládá, že vyjádření bylo doručeno právnímu zástupce žalobce dne 13. 9. 2024.

12. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná uplatnila vůči žalobci zadržovací právo k osobnímu automobilu, neboť žalobce ve stanovené lhůtě do [datum] neuhradil žalované požadovanou částku 93 356 Kč za uhrazení úvěrových splátek a nákladů opravy vozidla. Doručenka datové zprávy dokládá, že dopis byl doručen právnímu zástupce žalobce dne [datum].

13. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce uplatněné zadržovací právo ze strany žalované neuznává, neboť jej pro nesplnění zákonných podmínek považuje za uplatněné nedůvodně. Žalobce vyjádřil své přesvědčení, že žalované nic nedluží. Úvěrové splátky žalovaná hradila jako kompenzaci výlučného užívání vozidla. V době partnerského soužití splátky hradila v rámci společného hospodaření. O opravě vozidla žalobce nevěděl, nicméně náklady na opravu vozidla by měla nést žalovaná jako jediný uživatel vozidla. Vozidlo navíc bylo prakticky nové, potřeba opravy vozidla poukazuje na jeho nesprávné užívání. Žalobce z opatrnosti započetl proti pohledávce žalované ve výši 93 356 Kč svoji pohledávku za žalovanou odpovídající náhradě za užívání předmětného vozidla ve výši obvyklé ceny v období od listopadu [datum] do srpna[Anonymizováno][datum] ve výši 76 872 Kč. Žalobce znovu vyzval žalovanou k vrácení vozidla a upozornil ji, že vozidlo drží protiprávně. Doručenka datové zprávy dokládá, že dopis byl doručen právnímu zástupci žalované dne [datum].

14. Z vyjádření ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná v reakci na předchozí dopis žalobce uvedla, že mezi účastníky byla konkludentní dohoda na bezplatném užívání vozidla. Pokud úvěrové splátky hradila v rámci partnerského soužití, tento důvod po ukončení soužití odpadl. Žalobci z toho důvodu odpadl důvod obohacení v podobě zaplacených splátek ve výši 76 872 Kč. Žalobce současně nemá právo na náhradu za užívání vozidla ve výši obvyklé ceny, neboť oba užívali předmět svého obohacení a výhody obou stran se tím kompenzovaly. Pokud jde o opravu vozidla, žalovaná připojila fakturu a uvedla, že potřeba opravy automobilu vznikla v důsledku předchozích neodborně provedených oprav na základě požadavku žalobce, nikoli v důsledku nesprávného užívání vozidla. Žalovaná je připravena vozidlo žalobci vydat, jakmile jí žalobce uhradí pohledávku ve výši 93 356 Kč na základě řádně uplatněného zadržovacího práva. Žalovaná dále sdělila, že do doby zaplacení dluhu nebude automobil užívat, ani neumožní jeho užívání třetí osobou. Doručenka datové zprávy dokládá, že vyjádření bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne [datum].

15. Z faktury č. [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že společnost [právnická osoba] vyúčtovala žalované za opravu vozidla [název], RZ [SPZ] – za diagnostiku, výměnu EGR a předních pružin částku 16 664 Kč včetně DPH se splatností [datum]. Potvrzení o odchozí platbě vydané [právnická osoba] k účtu č. [č. účtu], jehož majitelem je [Jméno žalované], dokládá, že z účtu žalované byla tato částka zaplacena dne [datum]. Jako variabilní symbol je uvedeno číslo [číslo].

16. Z fotodokumentace soud zjistil, že předmětné vozidlo bylo užito dne [datum].

17. Z SMS komunikace mezi účastníky soud zjistil, že žalovaná dne 2. dubna informovala žalobce o potřebě opravy vozidla a žalobce na toto sdělení reagoval souhlasem.

18. Z emailu společnosti [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobci bylo k jeho dotazu oznámeno, že dlouhodobý roční pronájem vozu kategorie nižší střední třídy [název] je sazba od 8 000 Kč bez DPH za jeden měsíc.

19. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že z účtu žalobce na účet [právnická osoba] bylo dne [datum] zasláno celkem 50 000 Kč. Z přehledu plateb z účtu žalobce se podává, že žalobce na účet č. [č. účtu] hradil platbu ve výši 3 203 Kč v období od [datum] do [datum] a znovu v období od [datum] do [datum].

20. Z dohody o majetkovém vypořádání soud zjistil, že ji mezi sebou uzavřeli účastníci dne [datum]. Předmětem této dohody je vypořádání vzájemných majetkových práv a povinností účastníků po ukončení společného soužití a hospodaření. Předmětem vypořádání jsou movité věci, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, investice do stavby rodinného domu, kde účastníci spolu žili a smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne [datum] a ze dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba]. Z čl. IV. dohody soud zjistil, že účastníci považují veškeré vzájemné majetkové vztahy touto dohodou za vypořádané. Dohoda je oběma stranami podepsána s úředně ověřenými podpisy.

21. Účastnickým výslechem žalobce soud zjistil, že s žalovanou původně měli ještě starší rodinný vůz, ten si žalobce ponechal výlučně pro své cesty do práce a hradil palivo, náklady na opravu i povinné ručení. Nový automobil se pořídil jako rodinný vůz, s nímž se jezdilo k lékaři, o víkendech na společné výlety, za zábavou, na nákupy apod. V pracovní dny užívala vozidlo převážně žalovaná pro své cesty do práce. Žalovaná byla na rodičovské dovolené, do práce začala jezdit v dubnu [datum]. Leasingové splátky na nové auto hradil původně žalobce, po nástupu žalované do práce se dohodli, že leasing bude platit žalovaná včetně paliva, do servisu jezdil žalobce. Původní dohoda mezi účastníky byla taková, že by žalovaná dále hradila leasingové splátky a následně by se vozidlo přepsalo na ní. Po ukončení společného soužití žalobce navrhl, že pokud žalovaná doplatí leasingové splátky (tj. v současné době 80 000 – 90 000 Kč) a uhradí mu všechno, co do vozidla vložil (tj. zaplacenou akontaci a jím hrazené leasingové splátky), vozidlo se na žalovanou přepíše. S tím žalovaná nesouhlasila a řekla, že vozidlo nevrátí, dokud jí žalobce nezaplatí všechny jí uhrazené splátky. V současné době vozidlo stojí na zahradě rodičů žalované a žalovaná má údajně jiné vozidlo. Žalobce dále uvedl, že automobil do dohody o majetkovém vypořádání nezahrnuli, neboť jim nepřišlo vhodné to do dohody zahrnovat, když vozidlo vlastní leasingová společnost.

22. Účastnickým výslechem žalované soud zjistil, že předmětné vozidlo se pořizovalo hlavně kvůli jejímu nástupu do práce, ale také pro rodinné účely, neboť starší vůz nebyl v dobrém stavu. Leasingové splátky hradila z toho důvodu, že vozidlo užívala především ona pro dojíždění do zaměstnání. Po ukončení společného soužití se s žalobcem dohodli, že si žalovaná vezme úvěr, doplatí zbytek leasingu a vozidlo se přepíše na ní. Žalovaná uvedla, že akontace ve výši 50 000 Kč se platila z prostředků, které jim půjčili rodiče žalobce původně na stavbu domu. Žalobce půjčení peněz se svými rodiči domluvil a poté sdělil, že rodiče vrácení této částky neočekávají. Pokud tedy žalobce po žalované chtěl úhradu této akontace, s tím nemohla souhlasit. Sdělila žalobci, že vozidlo za takových podmínek nechce a ať si ho žalobce vezme zpět, jakmile jí zaplatí leasingové splátky, které hradila. Žalovaná uvedla, že po uplatnění zadržovacího práva vozidlo odstavila před dům svých rodičů a nepoužívá ho již od [datum], kdy její zástupce obdržel od žalobce sdělení, že si nepřeje, aby vozidlo užívala.

23. Soudu byly předloženy další důkazní návrhy. Žalobce navrhl provedení důkazu dotazem na značkový autoservis, popřípadě na výrobce komponentů za účelem prokázání obvyklé životnosti komponentů, které byly na vozidle opravovány a zda tyto komponenty byly za svojí životností. Ze strany žalované byl navržen důkaz výslechem osoby, která prováděla opravu předmětného vozidla, za účelem zjištění příčiny opravy vozidla, a dále důkaz výslechem svědků otce žalobce, [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] k prokázání existence konkludentní dohody o bezplatném užívání vozidla. Soud další dokazování těmito navrženými důkazy neprováděl, neboť má za to, že je nadbytečné. Důkaz dotazem na značkový autoservis, příp. výrobce komponentů, a výslechem osoby, která prováděla opravu vozidla, soud považuje za nadbytečný z toho důvodu, že i při jejich provedení by nebyly způsobilé prokázat, že by žalovaná způsobila škody na vozidle vlastním zaviněním. Pokud jde o navržené důkazy výslechem svědků, soud má za to, že otázka existence konkludentní dohody mezi účastníky o bezplatném užívání vozidla byla dostatečně zodpovězena shodnými účastnickými výpověďmi obou účastníků, mezi nimiž nebyly rozpory. Další výslechy navržených svědků by nadto dle názoru soudu mohly přinést pouze zprostředkované výpovědi o skutkových okolnostech věci, neboť žádný z navržených svědků nebyl přímo přítomen jednání mezi účastníky. Skutková shrnutí 24. Na základě provedeného dokazování a shodných skutkových tvrzení obou účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce uzavřel se společností [právnická osoba] dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalobci poskytnut úvěr ve výši 153 398 Kč na nákup předmětného automobilu. Žalobce se zavázal celkovou částku ve výši 269 052 Kč hradit v pravidelných 84 měsíčních splátkách po 3 203 Kč. Podpisem smlouvy o úvěru žalobce převedl na společnost vlastnické právo k automobilu s tím, že se se společností současně dohodl na výpůjčce vozidla, aby jej mohl užívat. Současně bylo ujednáno, že smluvní vztah založený úvěrovou smlouvou končí úplným splacením všech splátek úvěru. Vozidlo bylo pořizováno za doby trvání partnerského soužití účastníků. Žalobce hradil splátky úvěru v období od [datum] do [datum] a poté zase od [datum]. Od května [datum] do září [datum] hradila splátky úvěru ve výši 3 203 Kč měsíčně žalovaná, která tím kompenzovala užívání vozidla. Žalovaná uhradila i splátku úvěru za říjen [datum], žalobce však tyto peněžní prostředky vrátil žalované na její účet. Mezi účastníky existuje dohoda, že předmětné vozidlo mohla žalovaná užívat od dubna [datum] pro své dojíždění do práce po skončení rodičovské. Pokud jde o posouzení otázky, zda tak žalovaná mohla činit bezúplatně, soud v tomto směru odkazuje především na účastnické výpovědi účastníků, které i přes to, že obecně mají menší důkazní váhu, považuje za relevantní, neboť mezi výpověďmi účastníků nebyly rozpory. Právě z těchto výpovědí se podává, že za užívání vozidla žalovaná nemusela žalobci hradit ničeho navíc, ujednáno bylo pouze hrazení úvěrových splátek za žalobce. Tuto dohodu účastníci přijali v rámci svého běžného fungování ve vztahu. Vozidlo bylo primárně pořizováno pro rodinné účely, když starší vozidlo žalobce nebylo již tolik spolehlivé. Předmětné vozidlo tedy užíval i žalobce, žalovanou pak bylo užíváno především v pracovním týdnů pro dojíždění do práce. Žalobce ve své účastnické výpovědi připustil, že v době partnerského soužití vozidlo nebylo žalovanou užíváno výlučně. Spolu s automobilem žalobce předal žalované i dokumenty k vozidlu včetně smlouvy o spotřebitelském úvěru. V březnu [datum][Anonymizováno]bylo partnerské soužití účastníků ukončeno. Jsou to právě účastnické výpovědi účastníků, z nichž má soud za prokázané, že mezi nimi byla dohoda na tom, že žalovaná může automobil užívat dále, doplatí zbývající splátky úvěru a vozidlo se na ní následně přepíše (tento záměr převodu vlastnického práva k vozidlu na žalovanou vyslovil při své výpovědi sám žalobce). Žalobce nicméně po ukončení společného soužití chtěl po žalované úhradu jím zaplacených úvěrových splátek včetně poskytnuté akontace na vozidlo ve výši 50 000 Kč. Pokud jde o otázku akontace, z účastnické výpovědi žalované se podává, že tuto částku účastníkům poskytli rodiče žalobce, kteří ji nepožadovali zpět. Toto tvrzení žalobce nerozporoval. Po ukončení partnerského soužití spolu účastníci uzavřeli dne [datum] dohodu o majetkovém vypořádání všech svých majetkových práv a povinností, přičemž předmětný automobil součástí dohody není.

25. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků se dále podává, že právě od března [datum] se předmětné vozidlo nachází ve výlučném držení žalované a žalobce ho neužívá. Účastnické výpovědi účastníků prokazují, že vozidlo je odstaveno a od [datum] (po upozornění ze strany žalobce) jej neužívá ani žalovaná (žalovaná do té doby vozidla užila přinejmenším dne [datum], jak vyplývá z doložené fotodokumentace). Jak se podává z jednotlivých písemných výzev, žalobce vyzval žalovanou dne 3. 9. 2024 k vydání automobilu. Dopisem ze dne 13. 9. 2024 žalovaná nerozporovala právo žalobce na vrácení automobilu, pouze vyzvala žalobce k náhradě nákladů vynaložených na úhradu úvěrových splátek a opravu automobilu. Skutečnost, že automobil byl opravován, je dokládána fakturou č. [číslo] ze dne [datum]. Potvrzení [právnická osoba] dále potvrzuje, že částku ve výši 16 664 Kč za opravu vozidla žalovaná uhradila dne [datum]. Přestože žalobce tvrdil, že se o opravě vozidla dozvěděl až z dopisu právního zástupce žalované ze dne 13. 9. 2024, doložená SMS komunikace mezi účastníky prokazuje, že o potřebě opravy vozidla byl žalobce prokazatelně informován ze strany žalované již v dubnu toho roku. Dopisem ze dne [datum] žalovaná uplatnila vůči žalobci zadržovací právo k automobilu, neboť žalobce ve stanovené lhůtě požadovanou náhradu za náklady vynaložené v souvislosti s vozidlem žalované neuhradil. Dopisem ze dne [datum] žalobce zadržovací právo neuznal a opětovně vyzval žalovanou k vrácení vozidla. Žalobce nesouhlasí s tím, že by žalované měl něco platit – podle jeho názoru žalovaná jako výlučný uživatel vozidla měla povinnost nést náklady spojené s jeho provozem. Proti případné pohledávce žalované však žalobce uplatnil zápočet své pohledávky za žalovanou odpovídající náhradě za užívání předmětného vozidla ve výši obvyklé ceny za období od listopadu [datum] do srpna [datum], kterou stanovil jako výši nájemného v hodnotě uhrazených úvěrových splátek v celkové výši 76 872 Kč. Z emailové zprávy společnosti [právnická osoba] se podává, že by žalobci mohla náležet vyšší náhrada za užívání, když dlouhodobý roční pronájem vozu kategorie nižší střední třídy [název] je stanoven v sazbě od 8 000 Kč[Anonymizováno]bez DPH za jeden měsíc. Poslední komunikace mezi účastníky byla prostřednictvím dopisu ze dne [datum], kdy žalovaná znovu vyzvala žalobce k úhradě pohledávky a informovala jej, že vozidlo nebude užíváno do doby zaplacení dluhu, kdy po uhrazení bude vozidlo žalobci vydáno. Právní hodnocení 26. Podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

27. Podle § 1043 odst. 1 o. z. na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní důvod stejně silný či slabší.

28. Podle § 1044 o. z. má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.

29. Podle § 991 o. z. držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem. Podle § 994 o. z. se má za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

30. Pro posouzení předmětné věci soud považuje za důležité nejdříve se zabývat oprávněností žalobce k podání předmětné žaloby vzhledem k tomu, že žalobce není vlastníkem vozidla. Své oprávnění k podání žaloby žalobce opírá o smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které mu byly poskytnuty peněžní prostředky za účelem pořízení předmětného automobilu. Přestože účastníci ve svých tvrzeních i výpovědích uváděli, že žalobce uzavřel se společností leasingovou smlouvu (resp. smlouvu o nájmu vozidla), soud je přesvědčen, že tuto smlouvu je nutné vykládat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění. V tomto závazkovém vztahu je společnost [právnická osoba] označena jako úvěrující a žalobce jako úvěrovaný. Předmětem smlouvy je poskytnutí peněžních prostředků ve výši 153 398 Kč, které měl žalobce splatit v 84 měsíčních splátkách po 3 203 Kč. Smlouva byla uzavřena na 84 měsíců za účelem koupě předmětného vozidla. Úvěr byl navíc poskytnut v rámci podnikatelské činnosti společnosti pro soukromé účely žalobce, resp. nebylo tvrzeno a prokazováno, že by úvěr souvisel s podnikatelskou činností žalobce. Podstatné je ujednání, jež je součástí úvěrové smlouvy, a to ujednání o zřízení zajišťovacího převodu práva ve smyslu § 2040 odst. 1, 2 o. z., podle kterého smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo. Má se za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn. Podpisem úvěrové smlouvy žalobce dočasně převedl vlastnické právo k vozidlu na společnost, tzn. že vlastníkem vozidla byla a do doby úplného splacení úvěrových splátek je společnost [právnická osoba]. Součástí úvěrové smlouvy je i ujednání o smlouvě o výpůjčce předmětného vozidla, podle kterého ve smyslu ustanovení § 2193 a § 2194 o. z. společnost jako vlastník vozidla přenechala automobil žalobci k užívání a žalobce nabyl právo tento automobil dočasně užívat. Žalobce se tedy v okamžiku podepsání úvěrové smlouvy na základě ujednání o smlouvě o výpůjčce stal ve smyslu ustanovení § 991 o. z. řádným, poctivým a pravým držitelem vozidla, když tato řádná, poctivá a pravá držba žalobce nebyla podle § 994 o. z. a contrario ze strany žalované zpochybněna a vyvrácena (naopak žalovaná právo žalobce na vydání automobilu z titulu jeho řádné držby nerozporuje). Soud má tedy za to, že žalobci svědčí v souladu s § 1040, § 1043 a § 1044 o. z. právo domáhat se ochrany svého práva obdobně jako vlastník, a má tedy právo požadovat vydání věci proti tomu, kdo ji neprávem zadržuje. Žalobce tak byl shledán aktivně legitimovaným k podání této žaloby.

31. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

32. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

33. Ke sporné otázce mezi účastníky, zda v období od května [datum] do února [datum] bylo vozidlo ve výlučném držení žalované, bylo provedeným dokazováním postaveno na jisto, že v době družského soužití účastníků žalovaná vozidlo neužívala výlučně – tj. nebyla výlučným držitelem vozidla. Z toho vyplývá, že držba vozidla náležela žalobci a žalobce byl povinen hradit úvěrové splátky. Pokud se účastníci za trvání společného soužití dohodli na tom, že žalovaná bude užívat předmětné vozidlo pro své cesty do zaměstnání a za to bude namísto žalobce hradit splátky úvěru, soud má za to, že si mezi sebou ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. ujednali plnění závazku za jiného. Podle § 1936 odst. 1 věty první o. z. věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. Účastníci se dále dohodli, že až dojde k zaplacení všech úvěrových splátek ze strany žalované a žalobce nabude v souladu s ujednáním v úvěrové smlouvě vlastnické právo k vozidlu, dojde následně k převodu vlastnického práva k vozidlu na žalovanou. Úmysl žalobce přenechat žalované vozidlo dokládá i skutečnost, že žalobce poskytl žalované veškeré listiny potřebné k provozu vozidla (tj. technický průkaz, osvědčení o registraci vozidla i smlouvu o spotřebitelském úvěru), a že již jedno vozidlo žalobce ve svém vlastnictví měl. Soud má za to, že tímto dalším ujednáním byla mezi účastníky uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní ve smyslu ustanovení § 1785 o. z., podle kterého se smlouvou o smlouvě budoucí nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem. Soud má za to, že žalovaná placením jednotlivých splátek hradila (s ohledem na výše přijatý závěr, že mezi žalobcem a společností byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru) kupní cenu vozidla, nikoliv leasingové nájemné. S přihlédnutím k úmyslu účastníků bylo účelem smlouvy o budoucí smlouvě kupní nabytí vlastnického práva k vozidlu žalovanou v budoucnu. Toto ujednání (tj. smlouva o smlouvě budoucí kupní) mezi účastníky zůstávalo v platnosti i po skončení společného soužití, neboť splátky úvěru žalovaná hradila až do září [datum] a žalobce s převodem vlastnického práva na žalovanou počítal i nadále. Okamžik ukončení družského poměru tedy není skutečností, která by působila právní následky tak, jak uvádějí účastníci (tj. vrácení vzájemného plnění po odpadnutí právního důvodu obohacení zánikem družského vztahu). Okamžik ukončení družského poměru měl vliv pouze na skutečnost, že se žalovaná stala výlučným držitelem vozidla, na čemž však mezi účastníky panuje shoda. Ke změně poměrů došlo ve chvíli, kdy žalobce po žalované požadoval uhrazení vložené akontace, žalovaná s tímto nesouhlasila a sdělila žalobci, že za takových podmínek již o vozidlo (resp. koupi vozidla v budoucnu) nemá zájem a žalobce toto akceptoval. Soud má za to, že v tomto okamžiku se účastníci v souladu s § 1981 o. z. dohodli na zániku smluvního vztahu, tj. smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Podle § 1981 o. z. je stranám na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový. Takovou dohodou se ruší celý závazkový vztah. Dohoda o zrušení závazku působí od okamžiku, kdy tato dohoda nabude účinnosti, tj. kdy je návrh této dohody, nabídka, přijata druhou stranou. Dohoda tedy působí zánik závazku ex nunc [ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). § 1981 (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2025-5-29). ASPI_ID KO89_e2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X]. Z důvodu zániku smluvního vztahu má každý z účastníků podle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. právo na vrácení toho, co plnil (tj. na vrácení bezdůvodného obohacení po odpadnutí platného právního titulu). Je tedy nepochybné, že žalobce má jako řádný, poctivý a pravý držitel v souladu se smlouvou o výpůjčce právo požadovat vrácení vozidla, a žalovaná by měla nárok na vrácení toho, co plnila v souvislosti s výlučným užíváním vozidla (tj. po skončení družského vztahu). Soud nad rámec výše uvedeného doplňuje, že s přihlédnutím k obecnému výkladu právních jednání není v rámci partnerského soužití běžné, aby si partneři „kompenzovali“ užívání jednotlivých věcí běžně se v domácnosti nacházejících a sloužících jejich potřebě nebo potřebě celé rodiny. Soud tedy i z tohoto důvodu nepřisvědčil žalobci, že by měl za dobu trvání partnerského soužití nárok na náhradu za užívání vozidla žalovanou.

34. Pokud jde o uplatněnou pohledávku žalované proti žalobci, kterou ve smyslu § 1395 o. z. zajistila zadržovacím právem k automobilu, soud uvádí následující. Žalovaná zadržovací právo k automobilu uplatnila s tím, že vozidlo bude žalobci vydáno až poté, co jí uhradí plnění v podobě uhrazených úvěrových splátek a zaplacené opravy vozidla. Jak bylo výše uvedeno, mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní, na základě které měla žalovaná hradit úvěrové splátky jakožto splátky kupní ceny a v budoucnu se stát vlastníkem vozidla. V souvislosti s užíváním vozidla žalovaná hradila také jeho opravu. Pokud jde o opravu vozidla, soud doplňuje, že vzhledem k tomu, že platby žalované byly prováděny z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouvy o budoucí smlouvě kupní (nikoli z titulu nájemní smlouvy), soud se blíže nezabýval námitkou žalobce na promlčení nároku žalované na náhradu nákladů vynaložených na opravu vozidla jakožto nájemného za užívání dopravního prostředku. Tyto náklady žalované lze považovat za náklady poctivého držitele podle § 997 odst. 1 o. z., neboť ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. lze mít za to, že žalovaná se stala poctivým držitelem automobilu ve chvíli, kdy s žalobcem uzavřela smlouvu o budoucí smlouvě kupní. Žalovaná na základě tohoto ujednání měla z přesvědčivého důvodu za to, že jí náleží právo držet a užívat automobil, a proto jí náleží náhrada nutných nákladů, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. V řízení bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že o potřebě opravy vozidla nevěděl. Pokud soud nepřistoupil k provádění dokazování, kdo a jakým způsobem jízdy zapříčinil potřebu opravy vozidla, vyřešení této otázky dle názoru soudu postrádá právní relevantnost. Soud uzavírá, že po zániku smluvního vztahu náleží žalované jako poctivému držiteli jak náhrada uhrazených úvěrových splátek, tak současně náhrada nákladů, které byly na opravu vozidla účelně vynaloženy. K oprávněnému držení vozidla žalovanou soud doplňuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by si účastníci po skončení družského vztahu sjednali jiný smluvní vztah, např. v otázce speciální úplaty za užívání vozidla (například doložením nájemní smlouvy či jinou úpravou vzájemných práv a povinností). V tomto smyslu účastníci rovněž neprojevili vůli řešit otázku vlastnictví vozidla ani v dohodě o majetkovém vypořádání, kterou účastníci uzavřeli po ukončení společného soužití a v níž prohlašují, že si dojednali veškerá majetková práva. K námitce žalobce je vhodné uvést, že vlastnictví vozidla třetí osobou nezakládá překážku, pro níž by otázku budoucího vlastnictví a osudu vozidla účastníci nemohli do dohody o majetkovém vypořádání zahrnout. Pokud došlo k zániku tohoto smluvního vztahu a současně mezi účastníky neexistoval jiný platný smluvní závazek, žalovaná má nárok na zaplacení toho, co plnila v souvislosti s automobilem (srov. § 2991 o. z.). Žalovaná tak má vůči žalobci pohledávku a nárok na zaplacení nákladů v souvislosti s užíváním automobilu byl žalovanou vůči žalobci uplatněn důvodně.

35. Podle § 1395 odst. 1 o. z. kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.

36. Podle § 1396 odst. 1 o. z. zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí. Podle § 1396 odst. 2 o. z. zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.

37. Podle § 1397 odst. 1 věty první o. z. kdo zadržel cizí věc, vyrozumí dlužníka o jejím zadržení a jeho důvodu.

38. Jak bylo konstatováno, žalovaná má proti žalobci existující pohledávku. Pro forma soud na tomto místě opakuje, že žalovaná se po zániku družského vztahu stala oprávněným držitelem vozidla. Pokud k uspokojení své pohledávky uplatnila zadržovací právo k automobilu, soud se musí zabývat otázkou, zda toto právo bylo uplatněno řádně se zákonem předvídanými následky vzhledem k tomu, že žalovaná zadržovací právo uplatnila proti žalobci jako osobě, která není vlastníkem automobilu. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 2264/2005 ze dne [datum], podle kterého: „Ten, kdo věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu převzal, je povinen ji vrátit (vydat) tomu, kdo mu ji odevzdal, ledaže by bylo stanoveno (sjednáno) vrácení (vydání) věci někomu jinému. Hovoří-li se tedy v ustanovení § 175 odst. 1 občanského zákoníku o "osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat", rozumí se tím osoba, která věřiteli věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdala, popřípadě jiná osoba, o níž bylo v platné smlouvě (jiném právním důvodu) stanoveno (sjednáno), že jí věc bude předána (vydána), a které by věřitel proto věc - kdyby neprovedl její zadržení - vrátil (vydal). Zákon po tom, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, nevyžaduje (a ani by to nebylo dobře možné), aby posuzoval (zkoumal), kdo (zda osoba, která mu věc odevzdala, nebo někdo jiný) má k věci vlastnické nebo jiné právo, které ho opravňuje k držení a užívání věci; při splnění této své povinnosti může vycházet jen ze smlouvy nebo z jiného titulu, na základě kterých věc platně (v souladu se zákonem) převzal.“ Podmínkou pro posouzení uplatnění zadržovacího práva jako řádného tedy není primárně otázka vlastnického práva k automobilu, nýbrž existence smluvního vztahu, na základě kterého byl automobil k užívání žalované ze strany žalobce předán. Jak bylo v řízení prokázáno, toto smluvní ujednání bylo mezi účastníky platné a účinné i po skončení partnerského soužití. „Protože zadržovací právo věřitele opravňuje, aby si ponechal věc, kterou by "jinak" musel vrátit (vydat), vyplývá z toho mimo jiné, že pro odpověď na otázku, kdo je osobou, jíž by jinak byl povinen věc vydat, je rozhodný stav v době, kdy oprávněná osoba (věřitel) vyjádřil (projevil) svou vůli věc zadržet. I kdyby se v budoucnu změnila (mohla změnit) hlediska významná pro určení, které osobě by jinak věřitel "byl povinen věc vydat", nemůže to mít pro vznik zadržovacího práva jakýkoliv právní význam; platně zřízené zadržovací právo tu jako věcné právo k věci cizí působí až do doby, dokud některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 180 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nezanikne.“ Smluvní vztah mezi účastníky tedy trval i v době, kdy žalovaná zadržovací právo uplatnila, neboť úvěrové splátky hradila i v září a říjnu [datum] (bez ohledu na to, že říjnovou splátku žalobce zaslal na účet žalované zpět). Zadržovací právo bylo žalovanou uplatněno řádně na základě platného právního důvodu, přičemž účinky zadržovací práva trvají i nadále, neboť nenastala právní skutečnost způsobující jeho zánik. „Skutečnost, že vlastníkem prodávané věci je jiná osoba než povinný (dlužník), není důvodem, pro který by mohla být movitá věc, na níž vázne zadržovací právo, vyloučena z výkonu rozhodnutí nebo pro který by výkon rozhodnutí mohl být zastaven.“ Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy jednoznačně vyplývá, že zadržovací právo může vzniknout k i zajištění pohledávky, kterou má věřitel vůči osobě, jež není vlastníkem zadržené věci. Soud má tedy za to, že zadržovací právo bylo žalovanou uplatněno řádně v souladu se zákonem a předvídanými právními následky.

39. Proti žalovanou uplatněnému zadržovacímu právu žalobce vznesl námitku, že bylo uplatněno v rozporu s dobrými mravy. K pojmu dobré mravy soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, který se k této otázce opakovaně vyjádřil. Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ústavní soud již dříve uvedl, že úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Pojem dobré mravy totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, a to praeter legem či dokonce contra legem. Úlohou soudů, zvláště posuzují-li spory mající základ v závazkovém právu, je nalézt v konkrétním ekonomicko-právním vztahu jeho těžiště tak, aby byl nalezen nejen optimální užitek pro smluvní strany, ale aby bylo dosaženo jistého rovnovážného stavu, je-li to možné. V tomto případě došlo k zániku závazkového vztahu mezi účastníky a z toho titulu vzniklo žalované právo na uspokojení pohledávky z toho vyplývající. V řízení nebylo zjištěno, že by prioritním účelem uplatnění zadržovacího práva ze strany žalované bylo výlučně způsobení majetkové nebo jiné újmy žalobci. Soud má tedy za to, že zadržovací právo nebylo uplatněno v rozporu s dobrými mravy. Závěry soudu a náklady řízení 40. Z výše uvedených důvodů má soud za to, že zadržovací právo bylo žalovanou uplatněno řádně a důvodně. Jak vyplývá z výše citované judikatury, zadržovací právo je věcným právem, které jako absolutní majetkové právo působí vůči všem a má přednost před uspokojením práva vyplývajícího ze smluvního závazku, jež je relativním majetkovým právem. Oporu lze nalézt také v komentářové literatuře, dle které patří zadržovací (retenční) právo do souboru zajišťovacích prostředků, tzn. mezi zajišťovací instituty s věcněprávní povahou. Věcněprávní povaha zadržovacího práva se projeví též v jeho prioritě. Zadržovací právo uskutečňuje svoji roli zejména tím, že od okamžiku svého vzniku do své realizace nutí dlužníka splnit jeho dluh a v případě nesplnění dluhu poskytuje možnost uspokojení věřitelovy pohledávky přímo ze zadržené věci, resp. z výtěžku dosaženého zpeněžením zadržené věci [ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474). § 1395 (Systém ASPI. Wolters Kluwer [cit. 2025-5-29]. ASPI_ID KO89_c2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X]. V tomto řízení bylo prokázáno, že žalobce má nárok na vydání automobilu. Nicméně přednost má uspokojení práva žalované zajištěného zadržovacím právem. Žalobce v době vyhlášení tohoto rozhodnutí neprokázal, že by pohledávku žalované uhradil, či že by došlo k zániku zadržovacího práva jiným způsobem. Z toho důvodu soud podanou žalobu na vydání automobilu v celém rozsahu zamítnul, a to včetně příslušenství (tj. příslušenství vozidla, 2 klíčků i veškerých listiny a dokladů). Soud doplňuje, že za situace, kdy uvedené dokumenty byly předány žalované spolu s vozidlem, vztahuje se zadržovací právo i na ně, neboť v souladu s § 510 odst. 2 o. z. se má za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající hlavní věci týkají i jejího příslušenství.

41. O nákladech řízení o žalobě bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Jelikož žalovaná v důsledku zamítnutí žaloby dosáhla plného úspěchu ve věci, má vůči žalobci právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na uplatnění svého práva. Tyto náklady představuje podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna právního zástupce za celkem pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], duplika k žalobě ze dne [datum], účast na jednání dne [datum] a účast na jednání dne [datum]). Za úkon převzetí a přípravy zastoupení a vyjádření k žalobě náleží žalované odměna ve výši 2 × 1 500 Kč, když soud vycházel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 AT (ve znění účinném do 31. 12. 2024) ve výši 10 000 Kč a sazba odměny za úkon byla určena podle § 7 bod 4 AT. Za úkon duplika k žalobě ze dne [datum], účast na jednání dne [datum] a účast na jednání dne [datum] žalované náleží odměna ve výši 3 × 2 300 Kč, když soud vycházel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 AT (ve znění účinném od 1. 1. 2025) ve výši 30 000 Kč. Dále žalované náleží náhrada nákladů v paušální výši, a to za úkony převzetí a přípravy zastoupení a vyjádření k žalobě ve výši 2 × 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT (ve znění účinném do 31. 12. 2024) a za ostatní úkony ve výši 3 × 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT (ve znění účinném od 1. 1. 2025). Z uvedených částek pak žalované náleží v souladu s § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. náhrada za DPH o sazbě 21 % ve výši 2 488,50 Kč. Celkové náklady na straně žalované v souvislosti s řízením o žalobě tedy činí 14 338,50 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo, aby náhradu nákladů řízení o žalobě žalované zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody, přičemž podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalované.

42. Pokud jde o vzájemnou žalobu podanou žalovanou, soud pouze odkazuje na výše přijaté závěry, že žalovaná má proti žalobci ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. existující pohledávku na základě dohody o ukončení smluvního vztahu (tj. nárok na vrácení bezdůvodného obohacení), a s ohledem na řádné a důvodné uplatnění zadržovacího práva má nárok na její přednostní uspokojení. Je však nutné zohlednit žalobcem uplatněný zápočet své pohledávky ve smyslu § 1982 o. z. proti žalované v částce 76 872 Kč představující náhradu za užívání vozidla žalovanou v období od listopadu [datum] do srpna [datum] v podobě obvyklého nájmu vozidla. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Soud již uvedl, že po dobu partnerského soužití účastníků žalobci náhrada za užívání vozidla žalovanou nenáleží s přihlédnutím k obvyklému výkladů právních jednání mezi partnery a neexistenci platného smluvního ujednání. V úvahu by tedy přicházelo započtení nároku žalobce na náhradu za užívání vozidla žalovanou v období od března [datum] do září [datum], tj. po dobu, kdy žalovaná užívala vozidlo výlučně. V řízení však bylo prokázáno, že mezi účastníky ani pro toto období neexistuje platné smluvní ujednání, které by žalobce opravňovalo požadovat po žalované úplatu za výlučné užívání vozidla nad rámec ujednání, že žalovaná za užívání vozidla bude hradit úvěrové splátky. Žalobce tedy neprokázal, že by mu taková náhrada náležela a z toho titulu měl za žalovanou platnou pohledávku. Z důvodu neexistence pohledávky žalobce za žalovanou je nutné provedený zápočet hodnotit jako nedůvodný a nesplňující podmínky podle § 1982 odst. 2 o. z. pro zánik pohledávek obou účastníků. Soud tedy vzájemnou žalobu posoudil jako důvodnou a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 106 348 Kč představující uhrazené úvěrové splátky od května [datum] včetně uhrazených nákladů na opravu vozidla, a to společně s úrokem z prodlení, na nějž žalované vzniklo právo v souladu s § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o povinnost žalobce vrátit bezdůvodné obohacení, byl k tomu ze strany žalované poprvé vyzván výzvou ze dne 13. 9. 2024. Výzva byla doručena právnímu zástupci žalobce téhož dne. Podle výzvy měl žalobce dluh uhradit do 16. 9. 2024. Vzhledem k tomu, že v této lhůtě ničeho neuhradil, dostal se následujícím dnem do prodlení. Soud proto žalované přiznal úrok z prodlení z dlužné částky 93 536 Kč až od 17. 9. 2024 do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalobci uložil, aby přiznanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.

43. O nákladech řízení o vzájemné žalobě bylo rozhodnuto rovněž postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaná dosáhla plného úspěchu v řízení o vzájemné žalobě, má vůči žalobci právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na uplatnění svého práva. Tyto náklady představuje podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna právního zástupce za celkem sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, odeslání předžalobní výzvy dne [datum], podání vzájemné žaloby dne [datum], replika k vzájemnému návrhu ze dne [datum], písemné vyjádření ve věci ze dne [datum], účast na jednání dne [datum] a účast na jednání dne [datum]). Za úkon převzetí a přípravy zastoupení, odeslání předžalobní výzvy a podání vzájemné žaloby žalované náleží odměna ve výši 3 × 5 380 Kč, když soud vycházel z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 AT (ve znění účinném do 31. 12. 2024) ve výši 106 348 Kč a sazba odměny za úkon byla určena podle § 7 bod 5 AT. Za úkon replika k vzájemnému návrhu, písemné vyjádření ve věci, účast na jednání dne [datum] a účast na jednání dne [datum] žalované náleží odměna ve výši 4 × 5 380 Kč, když soud vycházel ze stejné tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 AT (pouze ve znění účinném od 1. 1. 2025). Dále žalované náleží náhrada nákladů v paušální výši, a to za úkony převzetí a přípravy zastoupení, odeslání předžalobní výzvy a podání vzájemné žaloby ve výši 3 × 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT (ve znění účinném do 31. 12. 2024) a za ostatní úkony ve výši 4 × 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT (ve znění účinném od 1. 1. 2025). Z uvedených částek pak žalované náleží v souladu s § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. náhrada za DPH o sazbě 21 % ve výši 8 475,60 Kč a zaplacený soudní poplatek za vzájemnou žalobu ve výši 5 318 Kč. Celkové náklady na straně žalované v souvislosti s řízením o vzájemné žalobě tedy činí 54 153,60 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo, aby náhradu těchto nákladů žalované zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody, přičemž podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalované.

Poučení