72 Co 197/2025 - 134

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vydání vozidla a o vzájemné žalobě o zaplacení [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 29. 5. 2025, č. j. 18 C 288/2024-93, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění a) ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna vydat žalobci osobní automobil [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO], reg. zn. [SPZ], VIN [VIN kód], s nadstandardní výbavou: disky provedení [Anonymizováno]“, automatická klimatizace, lak – metalíza, sedadla – loketní opěrka přední, sedadlo spolujezdce – výškově stavitelné, skla tmavá, střecha – nosiče podélné, systém hill holder, volant multifunkční, volant – kůže, zavazadlový prostor – zádržná síť; včetně 2 klíčků od vozidla včetně technického průkazu vozidla, osvědčení o registraci vozidla a smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] ze dne [datum], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, b) ve výroku III. tak, že vzájemná žaloba žalované, kterou požadovala, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit jí částku [Anonymizováno] Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky [Anonymizováno] Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Okresní soud v [adresa] jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vydání osobního automobilu [Anonymizováno], registrační značky [SPZ] (ve výroku podrobně popsaného, dále i jen „vozu“, „vozidla“ či „předmětného vozidla“), s klíčky, technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla a smlouvou o spotřebitelském úvěru ze [datum]. Výrokem II pak žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladům řízení (myšleno o vydání vozidla) zaplatil [Anonymizováno] Kč[Anonymizováno]

2. Výrokem II. pak vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalované [Anonymizováno] Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [Anonymizováno] Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem IV. pak žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě zaplatil [Anonymizováno] Kč.

3. Soud prvního stupně po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobce uzavřel v roce [Anonymizováno] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž mu byl poskytnut úvěr [Anonymizováno] Kč na nákup předmětného vozidla, zavázal se ji splatit v 84 měsíčních splátkách po [Anonymizováno] Kč, že vozidlo (které k zajištění závazku z úvěru převedl zajišťovacím převodem práva na úvěrující společnost, s níž se současně dohodl na výpůjčce vozidla) bylo pořizováno za doby trvání partnerského soužití účastníků. Splátky platil žalobce sám od prosince [Anonymizováno] do dubna [Anonymizováno] a poté od listopadu [Anonymizováno], v mezidobí splátky úvěrům platila žalovaná. Účastníci se dohodli, že předmětné vozidlo mohla žalovaná užívat pro dojíždění do zaměstnání, aniž by žalobci samotnému něčeho hradila. Partnerské soužití účastníků skončilo v březnu [Anonymizováno] a bylo mezi nimi bylo dohodnuto, že žalovaná může předmětné vozidlo užívat dál, doplatí zbývající splátky úvěru a vozidlo se na ni následně přepíše. V dubnu [Anonymizováno] účastníci uzavřeli dohodu o majetkovém vypořádání všech svých majetkových práv a povinností, předmětné vozidlo součástí dohody nebylo.

4. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že od března [Anonymizováno] se vozidlo nachází ve výlučném držení žalované, žalobce jej neužívá. V dubnu [Anonymizováno] zaplatila žalovaná za opravu vozidla [Anonymizováno] Kč. V září [Anonymizováno] žalobce vyzval žalovanou k vydání vozidla, ta jeho právo navrácení nerozporovala, žádala jej však o náhradu nákladů vynaložených na úhradu úvěrových splátek a opravu vozidla, posléze, když žalobce požadovanou úhradu nezaplatil, uplatnila zadržovací právo k vozidlu.

5. Po stránce právní pak soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleželo právo domáhat se ochrany obdobně jako vlastníku a že byl tedy osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby, svědčila mu také povinnost hradit úvěrové splátky. Stran výše popsané dohody účastníků pak dovodil, že takto uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě ve smyslu § 1785 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisu, pozdějších, „o. z.“, že žalovaná tak placením jednotlivých splátek hradila kupní cenu vozidla, nikoliv leasingové nájemné, že ujednání zůstalo v platnosti i po ukončení soužití účastníků, že k jeho změně došlo až ve chvíli, kdy žalovaná nesouhlasila s požadavkem žalobce na zaplacení dříve uhrazené akontace [Anonymizováno] Kč a sdělila, že za takovýchto podmínek již o vozidlo zájem nemá, což žalobce akceptoval. Soud prvního stupně měl za to, že takto se účastníci dle § 1981 o. z. dohodli na zániku smlouvy o budoucí smlouvě kupní, že jim dle § 291 odst. 1, 2 o. z. vzniklo právo navrácení toho, co kdo z nich plnil, že žalovaná tak měla právo na vrácení toho, co plnila v souvislosti s užíváním vozidla. Současně však měl za to, že v rámci partnerského soužití není běžné, aby si partneři „kompenzovali“ užívání jednotlivých věcí, které se v domácnosti běžně nachází a slouží potřebě jejich či celé rodiny, proto nepřisvědčil žalobci, že by měl za dobu trvání partnerského soužití právo na náhradu za užívání vozidla žalovanou.

6. Náklady na opravu vozidla, vynaložené žalovanou, měl soud prvního stupně za náklady poctivého držitele, na jejichž náhradu má žalovaná nárok podle § 997 odst. 1 o. z. Dovodil tak, že žalovaná má proti žalobci existující pohledávky a že po zániku družského poměru se stala oprávněným držitelem vozidla, že tak zadržovací právo uplatnila řádně na základě platného právního důvodu, přičemž účinky zadržovacího práva trvají i nadále, nedošlo k jeho zániku. Proto žalobu žalobce na vydání vozidla (a jeho příslušenství) zamítl a naproti tomu vyhověl vzájemnému návrhu žalované na zaplacení částky 106 348 Kč příslušenstvím.

7. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním žalobce, a to z důvodu uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, dál jen „o. s. ř.“ Nesouhlasil především se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě s tím, že nic podobného konečně žádný z účastníků ani v řízení netvrdil, neexistovalo mezi nimi ujednání o kupní ceně vozidla (zda mu žalovaná má zaplatit i akontaci ve výši [Anonymizováno] Kč, nahradit jím zaplacené splátky). Za fabulaci pak měl závěr soudu stupně o dohodě účastníků o zániku závazkového vztahu založeného smlouvou o smlouvě budoucí. Namítl, že soud nemůže ze své iniciativy nahrazovat povinnost účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti tím, že by sám doplňoval či měnil skutková tvrzení. Závěr soudu prvního stupně měl za byl překvapivý a nepředvídatelný. Stejně tak za nespravedlivé, tendenční a jednostranné měl závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaná byla oprávněná benefitovat z užívání jeho věci, a to jak v průběhu jejich soužití, tak i po jeho skončení, aniž by byla povinna nést náklady s tím spojené (opravu vozidla či splátky úvěru). Měl za to, že není důvodu hodnotit rozdílně srovnatelné právní nároky – užívání jeho vozidla žalovanou na straně jedné a placení splátek úvěru žalovanou, v obou případech za trvání soužití účastníků. Stran nákladu vynaložených žalovanou na opravu vozidla pak rovněž namítl, že soud prvního stupně se nezabýval povahou vynaložených nákladů, tedy zda se jedná o nutné či účelně vynaložené náklady nebo o obvyklé udržovací náklady.

8. Namítl též, že žalovaná uplatnila zadržovací právo v rozporu se zákonem, neboť on jí ničeho nedluží, žalovaná pak navíc nejméně po dobu od [Anonymizováno]. do [datum] užívala vozidlo přes jeho sdělení, že s jejím užíváním nesouhlasí. Měl za to, že takovému protiprávnímu jednání nelze poskytovat ochranu. Dále namítl, že soud prvního stupně ignoroval účinky účastníky uzavřené dohody o majetkovém vypořádání, kterou byly vypořádány veškeré jejich majetkové vztahy, že tak soud z předmětu dohody svévolně vyloučil některé majetkové vztahy. Konečně ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé namítl, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav a opomenul se vypořádat s navrženými důkazy, když se blíže nezabýval charakterem žalovanou vynaložených nákladů za opravu vozidla, pominul jeho návrh důkazu znaleckým posudkem ke zjištění ceny obvyklého nájemného za užívání vozidla. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, jeho žalobě na vydání automobilu vyhověl a vzájemný návrh žalované v plném rozsahu zamítl, jemu pak přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, které též vyčíslil.

9. Žalovaná s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasila, odvolání žalobce měla za nedůvodné. Uvedla především, že jestliže součástí dohody účastníků bylo, že vozidlo bude do vlastnictví žalované převedeno poté, co ona uhradí zbytek úvěrových splátek, obsahuje taková dohoda veškeré náležitosti zákonem vyžadované pro posouzení daného právního jednání jako smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Uvedla, že žalobce později v rozporu s dohodou účastníků požadoval nad rámec domluvené kupní ceny rovněž úhradu akontace ve výši [Anonymizováno] Kč, s čímž žalovaná nesouhlasila a účastníci se dohodli na ukončení smlouvy, že tak odpadl právní důvod (myšleno zjevně plateb splátek úvěru žalovanou). Za správný měla závěr o tom, že není běžné, aby si partneři v rámci partnerského soužití navzájem hradili užívání jednotlivých věcí užívaných běžně v domácnosti, že žalobce nikdy náhradu za užívání automobilu po ní nepožadoval. Tvrzení žalobce, že nesouhlasil, aby žalovaná automobil užívala bezplatně, měla za účelové, učiněné až v reakci na rozpad partnerského vztahu. Měla i za to, že žalobci nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ani za dobu po ukončení partnerského soužití, neboť mezi účastníky nebyla pro toto období uzavřena dohoda, na základě které by měl žalobce obecně nárok na náhradu za užívání automobilu žalovanou nad rámec ujednání o placení úvěrových splátek. Uvedla též, že rozsudek soudu prvního stupně není překvapivý, že povinností soudu nebylo upozorňovat účastníky na změnu právního posouzení, měl-li k dispozici všechny relevantní důkazy. K nákladům na opravu vozidla pak uvedla, že vada se začala projevovat již na podzim roku 2023, kdy však žalobce nechal provést opravu pouze jedné pružiny, což způsobilo poruchu prasknutím pružiny druhé, že oprava automobilu byla nezbytná k zachování jeho provozuschopnosti, náklady na opravu tak bylo možno podřadit pod § 997 odst. 1 o. z. Konečně uvedla, že vozidlo zadržela až poté, co žalobce vyzvala k zaplacení již uhrazených splátek a náhrady nákladů vynaložených na opravu vozidla a žalobce jí v poskytnuté lhůtě peněžní prostředky nezaplatil. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí i náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Žalobce podal odvolání včas (§ 204,odst. 1 o. s. ř.), a to z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k podání odvolání oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadl rozsudek, proti němuž je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.), a to ze zákonem předvídaných odvolacích důvodů. Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a poté, co zopakoval dva z listinných důkazů provedených již soudem prvního stupně a rovněž i důkazy výslechy účastníků, dospěl k závěru, že odvolání třeba považovat za důvodné.

11. Co se skutkových okolností týče, mezi účastníky nebylo ani v odvolacím řízení sporu o tom, že žalobce [datum] uzavřel smlouvu se společností [právnická osoba]. smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to za podmínek, tak jak je popsal soud prvního stupně v odstavci 24 odůvodnění písemného vyhotovení přezkoumávaného rozsudku. Z výpovědí obou účastníků, částečně doplněných v odvolacím řízení, pak odvolací soud vzal za prokázané, že takto se stalo v době, kdy účastníci spolu dlouhodobě (od roku [Anonymizováno]) žili jako rodina v družském poměru (z něhož se narodily dvě dcery, a to [datum] [Anonymizováno] a [datum] [Anonymizováno], jak odvolacímu soudu známo i ze souběžně rozhodované věci sp. zn. [Anonymizováno]), společně hospodařili. Vozidlo kupovali s výhledem, že je bude užívat především žalovaná k dopravě do zaměstnání, a že po doplacení úvěru se stane též jeho vlastníkem. Akontaci ve výši [Anonymizováno] Kč zaplatili z prostředků, které získali od rodičů žalobce na výstavbu domu (a to se souhlasem rodičů). Splátky úvěru platil nejprve žalobce, po nástupu do zaměstnání je pak začala platit žalovaná.

12. Poté, co se účastníci v březnu [Anonymizováno] rozešli, užívala vozidlo nadále žalovaná, která se odstěhovala z doposud společného bydliště účastníků v [adresa], dále platila splátky úvěru. Bezprostředně po rozchodu se na dohodě účastníků o tom, že žalovaná doplatí splátky a stane se vlastníkem vozu, nic nezměnilo, žalovaná měla v úmyslu vrátit i částku [Anonymizováno] Kč rodičům žalobce, s čímž žalobce nesouhlasil. Následně však ale (v létě [Anonymizováno], v reakci na neshody účastníků) žalobce změnil své stanovisko a žádal po žalované, aby částku [Anonymizováno] Kč zaplatila jemu, s čímž již žalovaná nesouhlasila a reagovala tak, že žalovanému vůz vrátí, že ale po něm žádá zaplatit částku, kterou ona doposud zaplatila na splátkách úvěru. Zde odvolací soud vycházel především z výpovědi žalované, která v této části nebyla v rozporu s výpovědí žalobce. Ten stran doby po rozchodu účastníků uvedl pouze tolik, že po žalované požadoval zaplacení částky [Anonymizováno] Kč, nezpochybnil ale časový sled událostí tak, jak jej popsala žalovaná.

13. Co se týče dalších skutkových okolností v době od září [Anonymizováno], vycházel již odvolací soud opět ze závěrů dovozených soudem prvního stupně (odstavec 25 odůvodnění), když tyto odpovídaly provedeným listinným důkazům (a konečně nebyly účastníky ani zpochybněny).

14. Co se týče právního hodnocení ujednání účastníků ohledně předmětného automobilu, pak žalobci lze přisvědčit v závěru, že účastníci se výslovně nedohodli na tom, že uzavírají smlouvu o budoucí kupní smlouvě ve smyslu § 1785 o. z. ve spojení s § 2079 a násl. o. z., kterou (po splnění dojednané podmínky doplacení úvěrových splátek žalovanou a po obnovení vlastnického práva žalobce po splnění rozvazovací podmínky zajišťovacího převodu práva dle § 2040 odst. 2 o. z.) jí žalobce prodá předmětné vozidlo a to již za nulovou kupní cenu, že by toto své ujednání takto výslovně pojmenovali. Na druhé straně však bylo zřejmé, že právě takový výsledek svého ujednání (tedy že po doplacení úvěrových splátek žalovanou se tato stane vlastníkem předmětného vozidla), měli účastníci na mysli. Závěr soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě účastníky tak měl odvolací soud za správný (s připomínkou, že pokud by ujednání nebylo možno posoudit plně dle úpravy zakotvené v § 1785 o. z. ve spojení s § 2079 a násl. o. z., bylo by třeba ve smyslu § 10 odst. 1 o. z. ji dle těchto ustanovení posoudit jako dle úpravy posuzované věci co do obsahu a účelu nejbližší). Žalobci pak lze přisvědčit v tom, že předvídatelnosti soudního rozhodnutí by přispělo, kdyby soud prvního stupně s možností takového posouzení účastníky předem seznámil, a to přes skutečnost, že k odlišnému právnímu hodnocení nebylo třeba vycházet z jiných než do té doby tvrzených (a prokazovaných) skutkových okolností.

15. Odvolací soud si přitom byl vědom skutečnosti, že účastníci se výše popsaným způsobem dohodli v době, kdy žili jako společně hospodařící rodina v družském poměru, tedy za situace, kdy zjevně předpokládali, že automobil budou užívat tak jak doposud (tedy pro potřeby své rodiny) i nadále, po doplacení splátek úvěru. Z výše popsaných skutkových závěrů však bylo zřejmé, že na svém ujednání setrvali i (bezprostředně) poté, co se jako partneři rozešli, společné soužití a tím i hospodaření (i s automobilem) ukončili. Ukončením soužití tak dříve ujednaný právní vztah nezanikl. K jeho zániku došlo až následnou vzájemnou dohodou účastníků, jak dovodil i soud prvního stupně. K jeho závěrům v tomto směru pak odvolací soud dodává následující.

16. Za předpokladu platného předchozího ujednání by samotné oznámení žalovaného, že požaduje po žalované ještě i zaplacení částky odpovídající dříve uhrazené akontaci a jím zaplacených splátek úvěru, bylo toliko jeho jednostranným prohlášením, které by na trvání dříve sjednaného závazku nebylo s to ničeho změnit; stejně jako i (bez dalšího) sdělení žalované, že „za takových podmínek již o vozidlo (jeho koupi v budoucnu – poznámka odvolacího soudu) nemá zájem“ – to by bylo možno vyložit i tak, že trvá na smlouvě tak, jak byla dříve dohodnuta. Jestliže však žalovaná následně přestala platit splátky úvěru, lze mít za to, že zánik předchozí smlouvy skutečně i ona akceptovala. Než však k tomuto došlo, nebylo možno dovodit, že by vůz měla u sebe neprávem, po právu jej užívala na základě výše popsané dřívější dohody účastníků.

17. Odvolací soud měl současně za nedůvodnou námitku žalobce, že s ohledem na skutečnost, že žalovaná přes nesouhlas žalobce předmětné vozidlo ještě nejméně týden po uplatnění zadržovacího práva užívala (o čemž nebylo sporu), uplatnění zadržovacího práva žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, bylo zjevným zneužitím práva, které nemůže požívat právní ochrany. Žalobci lze jistě přisvědčit, že tak činila v rozporu s § 1397 odst. 2 věty druhé o. z. Dle názoru odvolacího soudu ale bylo nutno přihlédnout ke skutečnosti, že tak činila počátkem října [Anonymizováno], tedy v měsíci, za který ještě sama platila splátku úvěru (kterou jí žalobce posléze vrátil). Ve smyslu výše popsaných závěrů se tak jednalo o dobu, po kterou bylo stále v platnosti předchozí ujednání účastníků, které zaniklo až ve chvíli, kdy ukončením placení splátek akceptovala požadavek žalovaného, mající důsledek zániku jejich předchozího ujednání.

18. Ani závěry popsané v posledních dvou odstavcích však ještě neumožnily uzavřít, že i zadržovací právo dopisem z [datum] uplatnila žalovaná po právu.

19. Jak plyne z § 1395 odst. 1 o. z., citovaného i soudem prvního stupně, jedním ze zákonných předpokladů řádného uplatnění zadržovacího práva je i existence splatné pohledávky, kterou má osoba mající u sebe zadržovanou věc vůči tomu, komu má povinnost věc vydat. Soud prvního stupně stran této otázky dovodil, že žalovaná měla vůči žalobci pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., a to bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná namísto žalobce platila jednak opravu předmětného vozidla, jednak splátky úvěru na pořízení vozidla, přičemž došlo k zániku právního vztahu účastníků, na základě jehož tak činila (ujednání o tom, že po doplacení splátek se stane vlastníkem vozidla).

20. Závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud účastníci uzavřeli dohodu o tom, že splátky úvěru bude (od určitého okamžiku) platit žalovaná, na niž bude po doplacení splátek převedeno vlastnické právo k vozu, následně tuto dohodu pozdější dohodou zrušili, čímž právní důvod jejího plnění odpadl a žalované tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši toho, co na úhradu splátek úvěru zaplatila, se obecně může jevit logickým a správným. Tak by tomu bylo jistě v případě, kdy by vůz byl žalovanému prodávajícím předán až poté, co by žalovaná zaplatila splátky, jejichž vrácení se nyní domáhá. Jestliže se však jednalo o splátky úvěru na úhradu části kupní ceny vozu, který účastníci již od uzavření smlouvy o úvěru jako spolužijící partneři užívali, navíc žalovaná po určitou dobu (od roku [Anonymizováno]) v převážné míře, po určitou dobu (od dubna do [datum]) výlučně, pak se tento závěr společně se závěrem, že není v rámci partnerského soužití běžné, aby si partneři „kompenzovali“ užívání jednotlivých věcí běžně se v domácnosti nacházejících a sloužících jejich potřebě nebo potřebě celé rodiny a žalobce se proto nemůže po žalované domáhat náhrady za užívání vozu, jeví (jak namítl žalobce) jednostranným a nespravedlivým. Odvolací soud pak měl v této souvislosti nepřípadnou i argumentaci žalované (v podání z 14. 10. 2024) rozsudkem Nejvyššího soudu z 16. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, uveřejněným i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 6/2023, v němž byl vysloven závěr, že ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. o náhradě za užívání věci poctivým příjemce se vztahuje i na případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení, ale že toto ustanovení se neuplatní v případě přibližně současného plnění smluvních stran. Popsaný závěr Nejvyššího soudu dle názoru odvolacího soudu svědčí spíše argumentaci žalobce – byť žalovaná splátky platila na základě smlouvy, která byla následně dohodou účastníků zrušena a nedošla tak k naplnění (žalovaná splátky úvěru nedoplatila, vlastnictví k vozu na ni nebylo převedeno), nelze (s argumentací partnerským soužitím) přehlížet, že po dobu placení splátek nejprve z větší části, posléze i výlučně vůz také užívala.

21. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, učinil závěr, že z vypořádání zaniklého společného jmění manželů nelze činit vypořádací spor. Stejně tak je dle názoru odvolacího soudu třeba přistupovat i k řešení vzájemných majetkových sporů mezi bývalými partnery poté, co ukončili společné soužití (čemuž i zde obecně odpovídá i výše popsaný závěr soudu prvního stupně o tom, že není v rámci partnerského soužití běžné, aby si partneři „kompenzovali“ užívání jednotlivých věcí běžně se v domácnosti nacházejících a sloužících jejich potřebě nebo potřebě celé rodiny). Pokud by žalobce stran vozu uzavřel smlouvu o nájmu a žalovaná platila nájemné za dobu, kdy účastníci (nerozhodno v jakém poměru) vůz za partnerského soužití užívali, byl by požadavek žalované na náhradu toho, co takto zaplatila, zjevně nedůvodný.

22. Pro posouzení věci měl odvolací soud za významné posouzení, jaký byl charakter pravidelných měsíčních částek, které žalovaná platila. Jednalo se o splátky úvěru na zaplacení části kupní ceny vozu pořízeného pro potřeby rodiny účastníků v době jejich společného soužití. Vůz tak byl pořizován fakticky za cenu [Anonymizováno] Kč ([Anonymizováno] Kč v podobě v zaplacené akontace, [Anonymizováno] Kč jako souhrn [Anonymizováno] dohodnutých měsíčních splátek po [Anonymizováno] Kč). V době uzavření úvěrové smlouvy (a tedy i kupní smlouvy) bylo stáří vozu [Anonymizováno] let (jak zjištěno z nezpochybněné doplňující výpovědi žalobce). Splátky úvěru měly být placeny (a ukončen zajišťovací převod práva k vozu) po dobu [Anonymizováno] let, kdy by vůz dosáhl stáří [Anonymizováno] let. Při průměrném stáří osobních automobilů v České republice cca 16 let by tak po doplacení splátek byl téměř na hranici průměrné životnosti vozů užívaných v České republice. Měsíční splátky úvěru ([Anonymizováno] Kč) přitom byly výrazně nižší než částka alespoň přibližně odpovídající měsíčnímu nájemnému za dlouhodobý nájem podobného vozu ([Anonymizováno] Kč dle nezpochybněného sdělení pracovníka společnosti [právnická osoba]). Splátky úvěru tak více než investice do majetku žalobce nesly charakter výše zmíněného nájemného.

23. Dle názoru odvolacího soudu se tak za trvání soužití účastníků v případě splátek úvěru jednalo o běžné výdaje někdejší domácnosti účastníků. Jestliže po ukončení soužití účastníků nebylo namístě, aby si účastníci kompenzovali užívání věcí v domácnosti se běžně nacházejících a sloužících potřebě jejich i celé rodiny, automobil nevyjímaje (jak dovodil již soud prvního stupně), stejně jako ani výdaje, který jeden či druhý z nich na úhradu nákladů společné domácnosti platil, měl odvolací soud za to, že nebylo ani namístě, aby takto byly (jako jediné) vypořádávány splátky úvěru na zaplacení části kupní ceny automobilu, placené žalovanou, zvláště když to byla žalovaná, kdo po dobu placení splátek vozidlo nejprve v převážné míře, později pak výlučně, užívala, a to právě i s ohledem na skutečnost, že měsíční splátky úvěru nebyly vyšší než částky, jaké by bylo třeba měsíčně vynaložit na zajištění stejného či obdobného vozu prostřednictvím nájmu (viz obdobné závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k platbám hypotéčního úvěru na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve kterém bydlí rodina manželů v rozsudku z 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročníku 2021 pod č. 81).

24. V době po ukončení soužití účastníků již splátky za výdaj společné domácnosti považovány být nemohly, současně ale již nebyl dán soudem prvního stupně dovozený důvod, pro který se žalobce nemohl domáhat náhrady za užívání vozidla žalovanou. Pokud též následně zanikla dohoda účastníků o tom, že splátky bude platit žalovaná a po jejich doplacení bude vozidlo převedeno na ni, pak zaplacení splátek úvěru žalovanou za žalovaného v době po ukončení jejich soužití bylo možno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalobce na úkor žalované, jak dovodil soud prvního stupně. Současně však docházelo i k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce, a to tím, že žalovaná užívala vůz, jehož vypůjčitelem byl žalobce. Žalovanou namítaná (nesporná) skutečnost, že na náhradě za užívání vozidla žalobkyní se účastníci ani pro dobu po ukončení jejich společného soužití nedohodli, pak takovémuto posouzení zjevně nebránila, naopak, i na jejím základě bylo možno prospěch vzniklý žalované užíváním vozidla po výše popsaném odpadnutí důvodu tohoto užívání posoudit jako bezdůvodné obohacení.

25. V obou případech se jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 2 o. z.). Jestliže pak žalobce požadoval po žalované náhradu za užívání předmětného vozidla i za dobu po ukončení jejich soužití, a to ve výši [Anonymizováno] Kč za měsíc, a tuto pohledávku započetl proti pohledávce žalované (přípisem právnímu zástupci žalované z [datum]), měl odvolací soud tuto jeho obranu za důvodnou.

26. Ani pro posléze uvedené posouzení nepovažoval odvolací soud za nutné zjišťovat výši náhrady za užívání vozidla žalovaným dříve navrženým znaleckým posudkem, měl za to, že lze vycházet z výše popsaného sdělení pracovníka společnosti [právnická osoba] V této souvislosti pak měl i za to, že i pro účely vypořádání majetkových vztahů bývalých partnerů spolužijících dlouhodobě, nikoliv však v manželském svazku, lze uplatnit závěr vyslovený Nejvyšším soudem opakovaně v případě sporu o vypořádání společného jmění účastníků, totiž že z tohoto sporu nelze činit spor vyúčtovací, v němž by mělo být do detailu zkoumáno, jak partneři v minulosti hospodařili (nověji např. v rozsudku z 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 615/2024). Současně měl odvolací soud i za to, že zde je namístě i aplikovat závěry vyslovené Nejvyšším soudem v již výše zmíněném rozsudku ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, a to závěry o tom, že ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. o náhradě za užívání věci poctivým příjemce se vztahuje i na případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení, ale že toto ustanovení se neuplatní v případě přibližně obdobného současného plnění smluvních stran.

27. Odvolací soud tak v konečném důsledku důvodným neshledal ani požadavek žalované na vydání bezdůvodného obohacení představovaného splátkami úvěru zaplacenými v době po ukončení soužití účastníků.

28. Konečně měl odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, za to, že bezdůvodné obohacení žalobce na úkor žalované nevzniklo ani platbou částky [Anonymizováno] Kč žalovanou za opravu předmětného vozidla v dubnu [Anonymizováno].

29. Soud prvního stupně zde měl za to, že náhrada těchto nákladů žalované náležela jako poctivému držiteli podle § 997 odst. 1 o. z., aniž by však podrobněji vyjasnil, na základě čeho dospěl k závěru, že se jednalo o náklady potřebné pro zachování podstaty vozidla či zvyšující jeho užitečnost nebo hodnotu, a nikoliv o obvyklé udržovací náklady (které se dle § 997 odst. 2 o. z. nehradí). Z faktury č. [Anonymizováno], kterou za opravu předmětného vozidla vystavila dne [datum] společnost [právnická osoba], bylo zjištěno, že se jednalo o opravu motoru vozidla výměnou EGR ventilu a výměnu předních pružin. Byť byla oprava provedena v době po ukončení soužití účastníků, jednalo se o opravu vady, která se projevila (jak zjištěno z výpovědi doplňující žalované) ještě v době soužití a společného hospodaření účastníků. Sama skutečnost, že v době společného soužití hradil opravy vozidla žalobce, nebyla důvodem závěru, že tomu tak muselo být i v případě této opravy. Výdaje na opravu podobných vad vozidla užívaného v domácnosti účastníků, které lze mít u vozidla stáří přesahujícího 10 let za běžné udržovací výdaje, bylo třeba považovat za trvání jejich soužití a společného hospodaření za běžné výdaje jejich domácnosti, a bylo zcela na nich, jak se o placení takového výdaje dohodnou.

30. Jestliže pak oprava nebyla provedena za trvání soužití účastníků, ale až po jeho ukončení, avšak za situace, kdy dle tehdejší dohody žalovaná předmětné vozidlo již výlučně užívala a hodlala užívat i nadále, měl odvolací soud za to, že její požadavek na náhradu takovýchto (běžných udržovacích) nákladů nebyl důvodný.

31. Ze shora uvedeného patrno, že odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalované nesvědčí vůči žalobci pohledávka na vydání jakéhokoliv bezdůvodného obohacení, natož pak v požadované výši [Anonymizováno] Kč. Nemohla se tedy po právu zaplacení této částky po žalobci domáhat, ale v důsledku toho ani zadržovat předmětné vozidlo, ohledně kterého žalobce v minulosti uzavřel kupní smlouvu, a které toliko zajišťovacím převodem práva k zajištění svého závazku na zaplacení úvěru poskytnutého na úhradu části kupní ceny vozidla převedl na společnost [právnická osoba]. za současného uzavření smlouvy o výpůjčce vozidla. Žalobce se tak vůči žalované mohl podle § 1044 o. z. po právu domáhat vydání vozidla, které je jako vypůjčitel oprávněn užívat a které žalovaná zadržuje protiprávně.

32. Jak z výše uvedeného patrno, rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce a naproti tomu vyhověl vzájemné žalobě žalované, měl odvolací soud za nesprávné. Proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a III. změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci vydala požadovaný vůz [Anonymizováno] [Anonymizováno], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (dle § 160 odst. 1 o. s. ř., části věty před středníkem, když neshledal žádného důvodu pro stanovení lhůty delší), a současně zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná po žalobci domáhala zaplacení částky [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím.

33. V řízení o věci samé tak v konečném důsledku byl plně úspěšný žalobce, a to jak se svým návrhem na vydání předmětného vozidla, tak i v části řízení o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky [Anonymizováno] Kč. Dle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 o. s. ř. mu tak proti žalované příslušelo právo na náhradu nákladů jak řízení před soudem prvního stupně, tak i řízení odvolacího. Odvolací soud však měl současně za to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo třeba přihlédnout ke skutečnosti, že to byl žalobce, kdo primárně zapříčinil vznik tohoto řízení, když v létě [Anonymizováno] změnil své předchozí stanovisko a vedle dohodnutého doplacení úvěrových splátek žalovanou po ní začal požadovat i též dříve složená akontace [Anonymizováno] Kč, posléze i splátek, které v minulosti, v průběhu soužití účastníků, sám na úhradu splátek úvěru zaplatil. Pokud by žalovaná jeho požadavek neakceptoval a trvala na splnění dohody v její původní podobě (tedy že doplatí toliko zbývající splátky úvěru a poté na ni bude vozidlo převedeno), mohla jednat dle původních ujednání (tedy hradit splátky a vozidlo dále užívat) a žalobce by se vydání vozidla důvodně domáhat nemohl. Následně rozvinutý spor účastníků měl odvolací soud zejména za důsledek rozjitřených vztahů účastníků v době krátce po zániku jejich dlouhodobého družského svazku. Za této situace (a s přihlédnutím k výše zmíněnému závěru o prvotní příčině v jednání žalobce) měl odvolací soud za to, že spravedlivému uspořádání vztahů účastníků bude odpovídat, jestliže si každý z nich náklady řízení ponese sám, že tedy jde o okolnosti vhodné zvláštního zřetele, na základě nichž lze dle § 150 o. s. ř. procesně úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení odepřít. Na tuto možnost také v průběhu odvolacího řízení (při jednání dne [datum]) účastníky upozornil. Proto právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení