18 C 33/2008-528

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 774 050 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 051 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně od 19. 4. 2008 do 31. 12. 2008 a dále se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do zaplacení jdoucím, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 7 800 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci (původně včetně žalobkyně a) [celé jméno původní účastnice], zemřelé dne [datum]) se v řízení domáhali po žalované původně 1, 774.050 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu [anonymizována tři slova] [obec] a Okresního soudu v Benešově. [anonymizována tři slova] [obec] ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. [spisová značka], i Okresní soud v Benešově v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. [spisová značka], zaměnily majetek (pozemky parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví], resp. [anonymizováno] v [katastrální uzemí], tzv.„ první skupina pozemků“ a dále pozemky parc. [číslo] na [list vlastnictví], v [katastrální uzemí], tzv.„ druhá skupina pozemků“) [jméno] [celé jméno žalobce] narozeného [datum] a zemřelého [datum] za majetek [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] narozeného [datum] a zemřelého [datum]. Na základě těchto rozhodnutí byly pozemky [jméno] [celé jméno žalobce] [datum narození], jež měly náležet žalobcům jako jeho dědicům, přiřknuty dědičce po [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] [datum narození], která je posléze prodala městu [okres], na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001, s právními účinky vkladu vlastnických práv 4. 4. 2002. Kupní cenu, již za tyto pozemky usnesením o dědictví určená dědička obdržela, žalobci nyní požadují jako náhradu škody jím vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu v dědickém řízení. O těchto skutečnostech se žalobci dozvěděli v září roku 2006 v souvislosti s výstavbou [anonymizována dvě slova] v [obec] O výkupní ceně předmětných pozemků bylo rozhodnuto usnesením zastupitelstva [územní celek] ze dne 23. 4. 2002, která byla stanovena jako jednotná výkupní cena ve výši 250 Kč/1m2 a prodejní (kupní) cena 200 Kč/1m2.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a argumentovala, že nárok je již promlčen, neboť ke škodě mělo dojít rozhodnutím z roku 1988 a dále namítla skutečnost, že tvrzení žalobců o tom, že jsou vlastníky předmětných pozemků, zůstalo pouze v rovině tvrzení. Žádné řízení o znovu projednání dědictví po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce], zemřelém v roce [rok], nebylo otevřeno a žalobci mají dostatek prostředků k tomu, aby sjednali nápravu, pokud se domnívají, že [jméno] [celé jméno původní účastnice] není dědičkou předmětných pozemků. Žalovaná navíc namítla, že předmětná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena.

3. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 18C 33/2008 – 32, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2009, č. j. 18C 33/2008 – 50, zdejší soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, č. j. 35Co 177/2009 – 62, potvrdil. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č.j. 28Cdo 2736/2011-79, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2012 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím že v daném případě je třeba vyjít z povahy pochybení, jež přivodilo dovolatelům tvrzenou újmu. Tím byla okolnost, že došlo k záměně dvou zůstavitelů, v důsledku čehož došlo k provedení dědického řízení o nově najevo vyšlém majetku po zůstaviteli, jenž tento majetek nezanechal, a nebylo zahájeno dědické řízení po zůstaviteli, do jehož pozůstalosti tento majetek skutečně patřil. Tento postup sice ve vztahu k dědicům po domnělém zůstaviteli měl za následek vydání rozhodnutí, jež postrádá opory v hmotném právu, ve vztahu k dědicům po zůstaviteli skutečném však vedl k tomu, že usnesení o jejich dědictví vůbec nebylo vydáno, ač vydáno být mělo. V daném případě tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánů státu.

4. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2014, č.j. 18C 33/2008-220, byla žaloba opět zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozsudek byl změněn ve výroku I. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č.j. 35Co 448/2014-244, tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 722.750 Kč se zákonnými úroky z prodlení, jinak byl rozsudek zdejšího soudu potvrzen. Městský soud přitom dospěl k závěru, že nárok žalobců ohledně první skupiny pozemků je proto důvodný a jeho výše je dána sjednanou kupní cenou v roce 2001 po 250 Kč za 1 m2. Pozemky parc. [číslo] měly celkovou výměru 43.365 m2, žalobcům by svědčilo vlastnické právo pouze v rozsahu [číslo], tj . 2.891 m2. Při hodnotě, resp. ceně 250 Kč/m2 jim vznikla škoda ve výši 722.750 Kč. V této části je žaloba důvodná a žalovaná se ocitla v prodlení se splněním od [datum], tedy od následujícího dne po podání žaloby. U druhé skupiny pozemků žaloba důvodná není. [příjmení] [jméno] [celé jméno původní účastnice] je měla nabýt na základě usnesení OS v Benešově ze dne 13. 2. 2002 a protože jejich vlastnictví převedla kupní smlouvou v r. 2001, nemohla být v dobré víře, že je jejich vlastníkem, potažmo nemohla toto právo převést. Za takové situace žalobci své vlastnické právo nepozbyli. Není tedy překážky, aby se žalobci domáhali ochrany svých práv dědiců po zemř. [jméno] [celé jméno žalobce] projednáním majetku náležejícího do jeho pozůstalosti. Proto není možné dovozovat, že jim vznikla škoda odpovídající hodnotě těchto pozemků. Otázkou úspěšnosti žalobců v dědickém či jiném občanskoprávním řízení, resp. nemožností vydání pozemků se soud v řízení o náhradu škody proti státu zabývat nemůže. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č.j. 30 Cdo 3994/2015-283, zrušil částečně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014 a v závislém výroku II. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014 ve výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 1, 051.300 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II., a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom vyslovil, že soudy dosud nevěnovaly pozornost tomu, jak je vymezen předmět řízení, když dle názoru dovolacího soudu se žalobci domáhají škody, která jim měla vzniknout tím, že nemohli předmětné pozemky prodat, ačkoliv nebýt škodné události, nesprávného úředního postupu, by tuto možnost měli. Pro rozhodnutí o takto vymezeném předmětu řízení není podstatné zkoumat, zda žalobci mají skutečnou možnost domoci se vyklizení předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní a jiné orgány veřejné správy. Soudy v této věci mohly posoudit (jako otázku předběžnou) to, zda jsou žalobci dědici po zůstaviteli pouze za situace, nebylo-li již o této otázce rozhodnuto v dědickém řízení. [jméno] žalobci pak soudu předložili v kopii rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 13. 1. 1966, č.j. [spisová značka], jež bylo provedeno k důkazu. Za dané situace neměly soudy přistoupit k posouzení otázky, zda jsou žalobci dědici zůstavitele. Dále Nejvyšší soud upozornil na to, že řízení bylo původně zahájeno se třemi žalobci, přičemž žalobkyně a) dne [datum] zemřela, aniž by bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobkyně, případně jinak podle § 107 o.s.ř. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že soudy nejprve rozhodnou ohledně dalšího postupu v řízení ve vztahu k zemřelé žalobkyni, dále budou soudy věnovat pozornost tomu, aby rozhodly o celém předmětu řízení dle žaloby, a rozhodnou o celém předmětu řízení, tedy i o nároku žalobkyně a) na zaplacení 722.750 Kč s příslušenstvím. Vyvstane-li otázka týkající se okruhu dědiců po zůstaviteli, neopomenou se věnovat zjištění, zda daná otázka nebyla již vyřešena závazně v dědickém řízení. Při posuzování otázky vlastnictví nemovitostí soudy rovněž zváží aplikovatelnost recentní judikatury Nejvyššího soudu ohledně nabytí v poměrech platnosti a účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31Cdo 353/2016.

5. V části, týkající se první skupiny pozemků, ohledně částky 722.750 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 19. 4. 2008 do zaplacení nabyly rozsudky zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2014, č.j. 18C 33/2008-220 a Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č.j. 35Co 448/2014-244, právní moci dne 9. 3. 2015. V řízení je pokračováno pro zaplacení částky 1, 051.300 Kč se zákonnými úroky z prodlení jakožto kupní ceny za tzv. druhou skupinu pozemků. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2018, č.j. 18C 33/2008-316, bylo řízení zastaveno vůči žalobkyni a) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 2. 2018. Vázán právním názorem dovolacího soudu a rovněž pravomocným usnesením, pokračoval zdejší soud v řízení.

6. Ve věci následně rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 18 C 33/2008-361, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 051 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 4. 2008 do zaplacení. Dále zamítl žalobu na zaplacení zákonných úroků z částky 722 750 Kč od 4. 4. 2002 do 18. 4. 2008 a na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 1 051 300 Kč od 4. 4. 2002 do 18. 4. 2008. Po podaném odvolání, a to ze strany žalované do výroku ve věci samé a ze strany žalobců pouze do výroku o nákladech řízení, ve věci rozhodl Městský soud v Praze jako odvolací, rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 35 Co 146/2019-392. Rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil, a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů činí 48 837 Kč Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro rozhodnutí opatřil postačující skutkový základ a zjištěné skutečnosti zákonným způsobem hodnotil a správně posoudil po stránce právní. Odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v tom, že nebylo zahájeno dědické řízení po zůstaviteli, do jehož pozůstalosti předmětné pozemky patřily, resp. nebylo vydáno usnesení o dědictví žalobců. Toto pochybení orgánů státu žalobcům přivodilo újmu spočívající v tom, že nemohli předmětné pozemky prodat. Příčinná souvislost je dána tím, že nebýt této škodné události uvedenou možnost by žalobci měli. Zaplacením částky, která je předmětem tohoto řízení se žalobci nemohli domáhat po jiných subjektech, neboť ty nabyly předmětné pozemky na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Následně bylo ve věci žalovanou podáno dovolání a Nejvyšší soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a věc vrátil zpět Obvodnímu soudu pro Prahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal dovolání žalované důvodným. V rámci odůvodnění uvedl, že judikatura dovolacího soudu říká, že nárok na náhradu škodu způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Dále poukázal na to, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, překonal svoji dřívější rozhodovací praxi a připustil, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2014, bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, a to I. ÚS 2219/12 a II. ÚS 165/2011, kde Ústavní soud konstatoval, že princip ochrany dobré víry dalšího nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, resp. právo hodnověrného nabyvatele na ochranu majetku. Zde působí proti vlastnickému právu původního vlastníka. Jde tedy o střet dvou základních práv. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu musí rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originálního nabytí vlastnického práva založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Co se týká podmínek prvého z uvedených způsobů nabytí vlastnického práva, Ústavní soud již výše podrobně rozvedl, že při zvažování, zda právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku může působit i proti vlastnickému právu původního vlastníka, je třeba zhodnotit jak obecné souvislosti, tak individuální okolnosti každého případu. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ztíženo procesní vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění. Z rozhodnutí odvolacího soudu totiž není zřejmé, zda se hmotněprávními otázkami, které jsou dovolacímu soudu předkládány k řešení, zabýval, či z jakého důvodu je vyhodnotil tak, že jejich vyřešení nebylo dovolatelce ku prospěchu. Dovolatelka tak de facto v dovolání formulovala hmotněprávní otázky, jež řešeny být měly, a nastínila jejich možné řešení vč. takových, která by vedla k jejímu neúspěchu v řízení. Dovolací soud vytýká soudu prvního stupně, že v rámci odůvodnění rozhodnutí uvedl, že„ předmětné pozemky nabylo do vlastnictví na základě vydržení [územní celek], když jednalo v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, když ke dni uzavření kupní smlouvy dne 8. 10. 2001, s účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 4. 4. 2002, byl spoluvlastnického podílu na předmětných zapsán jako vlastník [jméno] [příjmení], [role v řízení] [role v řízení], když duplicitní zápis byl proveden až ke dni 26. 1. 2007. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2014, bylo možné nabýt vlastnického právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Desetiletá vydržecí lhůta uplynula dne 4. 4. 2012“ Dle názoru dovolacího soudu nevzniká pochybnost, že tzv. nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru v zápis v katastr nemovitostí a vydržení, jsou různé způsoby nabytí vlastnictví podléhající částečně odlišným podmínkám. Není tedy možné, aby vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl některý subjekt, jak na základě vydržení, tak na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Podle názoru dovolacího soudu je tak rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto ohledu vnitřně rozporné, a tedy i nesrozumitelné. Současně nelze z odůvodnění ani porozumět závěru, že vlastnické právo nabylo [územní celek] vydržením dne 4. 4. 2012, pakliže soud uvedl zjištění, že [územní celek] své vlastnické právo převedlo kupní smlouvou z roku 2004 na [anonymizováno]. Na třetím místě je zmínit též argument dovolatelky ohledně přerušení běhu vydržecí doby v důsledku duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, s nímž se soudy nevypořádaly. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotkl, že i kdyby měl za to, že odvolací soud přijal závěr, podle nějž vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepřešlo na základě vydržení, ale vzhledem k dobré víře v zápis údaje v katastru nemovitostí, pokládal by odůvodnění, které v tomto směru soudy učinily za značně kusé, a tedy i nedostatečné. Především v rozhodnutí chybí odůvodněný závěr o dobré víře nabyvatele, který je samozřejmě zásadní při zvažování možnosti nabytí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

7. Po zrušení rozsudku dovolacím soudem soud ve věci nařídil jednání a na něm vyzval žalovanou stranu, aby doplnila skutková tvrzení o tom, zda se žalobci mohli domáhat uspokojení svých nároků po jiném subjektu, než z titulu náhrady škody než vůči žalované, ať už z titulu náhrady škody, plnění ze smlouvy, či z titulu bezdůvodného obohacení. Na výzvu soudu žalovaná uvedla, že žalobci měli v době podání projednávané žaloby reálnou možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vůči [jméno] [celé jméno původní účastnice], [rodné číslo], která nakládala se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] jako s vlastním a pozemky následně prodala městu [okres]. Tímto aktem se bezdůvodně obohatila na úkor žalobců a [anonymizována dvě slova] [role v řízení]. Žalovaná strana v tomto odkazovala na vyjádření žalobce, který uvedl, že snad mělo dojít ze strany [jméno] [celé jméno původní účastnice] a pracovníka katastrálního úřadu ke spáchání trestného činu za účelem získání příslušného spoluvlastnického podílu a následných finančních prostředků na úkor žalobců a jejich matky. Domnívá se, že na daný případ by bylo možné aplikovat desetiletou objektivní promlčecí dobu a v době podání žaloby tak žalobci měli objektivně možnost domoci se uspokojení se svým nárokem vůči jiné osobě, čehož nevyužili a porušili tak zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Žalobce dále vznesl námitku vydržení vlastnického práva [jméno] [celé jméno původní účastnice] k spoluvlastnickému podílu na nemovitých věcech ještě před rokem 2002. Předmětné pozemky byly v době před prodejem Městu [okres] fakticky využívány k zemědělské činnosti, a to nejprve [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] a následně od roku 1995 [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec]. [jméno] [celé jméno původní účastnice] se k předmětnému spoluvlastnickému podílu chovala po dobu nejméně deseti let předcházejícím roku 2002, a resp. 2001, jako vlastnice. K prokázání uvedeného žalovaná strana namítla výslech paní [jméno] [celé jméno původní účastnice] a dále tituly k hospodaření na předmětných pozemcích ve prospěch [anonymizována dvě slova].

8. Soud zjistil z důkazů následující skutečnosti. Z rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 13. 1. 1966, č.j. [spisová značka], plyne, že dědictví po [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], zemřelém [datum], nabyla jako dědička [anonymizováno] [role v řízení], [celé jméno původní účastnice], [datum narození], původní žalobkyně a). Podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. 5. 2012, č.j. [číslo jednací], zanechala paní [celé jméno původní účastnice], zemřelá dne [datum], nepatrný majetek a dědické řízení bylo zastaveno. Podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 7. 2018, č.j. [číslo jednací], bylo dodatečně projednáno dědictví po [celé jméno původní účastnice] tak, že žalobci a) a b) nabyli každý jednou polovinou majetek dědictví.

9. Z rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] v dědické věci po [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. [spisová značka] [anonymizována dvě slova] vzal soud za prokázané, že jedinou dědičkou po zemřelém [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození] a zemřelém dne [datum], byla [jméno] [celé jméno původní účastnice], [datum narození], bytem [adresa]. Pozůstalá [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] a poz. [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [datum narození] nežádali z dědictví žádné podíly.

10. Z usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002, č.j. [spisová značka] vzal soud za prokázané, že tímto usnesením bylo rozhodnuto, že veškerý dodatečně najevo vyšlý majetek zůstavitele [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce], mimo jiné 1/5 pozemků ve zjednodušené evidenci PK č. kat. [číslo], [anonymizováno] v k.ú. [obec] u [obec] na [list vlastnictví] nabývá poz. [role v řízení] [jméno] [celé jméno původní účastnice], [datum narození], bytem [adresa]. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 3. 2002.

11. Z výpisu katastru nemovitostí ze dne 26. 1. 2007, týkající se spoluvlastnického podílu 1/5 ohledně tzv. druhé skupiny pozemků, bylo zjištěno, že je zde zapsáno duplicitní vlastnictví ve prospěch [jméno] [celé jméno žalobce], adresa [anonymizováno] a [jméno] [celé jméno původní účastnice], na základě usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13.2.2002 č.j. [spisová značka] [anonymizována dvě slova], [spisová značka], Okresní soud v Benešově v dědické věci po [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce], zemřelém [datum], potvrdil, že veškerý dodatečně najevo vyšlý majetek zůstavitele a to kromě jiného 1/5 pozemků ve zjednodušené evidenci – PK č. katastrální [číslo] a [anonymizováno], katastrální území a [územní celek], zapsaných na [list vlastnictví], nabývá pozůstalá [role v řízení] [jméno] [celé jméno původní účastnice].

12. Ze sdělení [stát. instituce], [stát. instituce] ze dne 8. 2. 2007, sp. [značka automobilu] [rok] [číslo], vyplývá, že dne 1. 11. 2006 byla katastrálnímu úřadu doručena žádost žalobců o prošetření vlastnictví [jméno] [celé jméno žalobce] mj. k parcelám na [list vlastnictví]. Bylo zjištěno, že došlo k záměně [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] s [anonymizována dvě slova] [jméno] [celé jméno žalobce] s ohledem na zápis v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k.ú. [obec], kdy 1/5 těchto pozemků vlastnil pan [jméno] [celé jméno žalobce]. Parcely evidované na [list vlastnictví] byly na [jméno] [celé jméno původní účastnice] napsány zjevně omylem a s ohledem na předložené 2 listiny prokazující vlastnictví k téže nemovitosti byl proveden duplicitní zápis vlastnictví, a to v řízení vedeném u katastrálního úřadu pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo]. Totéž se podává se samotného vyrozumění o duplicitním zápisu vlastnictví v předmětném řízení ze dne 8. 2. 2007. [anonymizována dvě slova] přitom uvedl, že není oprávněn posoudit a rozhodnout, kdo je skutečným vlastníkem uvedené nemovitosti s tím, že z povahy vlastnického práva vyplývá, že výlučnými vlastníky téže věci nemohou být zároveň různé osoby, duplicitní zápis vlastnictví lze v katastru nemovitostí zrušit na základě soudního smíru, dohody o uznání vlastnického práva nebo rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva.

13. Z kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001 bylo zjištěno, že [jméno] [celé jméno původní účastnice] prodala spoluvlastnický podíl na pozemcích zapsaných na [list vlastnictví] a [číslo] získaných na základě rozhodnutí Státního notářství v [obec] a Okresního soudu v Benešově městu [okres] za celkovou cenu 1, 774.050 Kč. Podle kupní smlouvy ze dne 15. 12. 2004 uzavřené mezi [územní celek] jako prodávajícím a společností [právnická osoba] jako kupujícím činila kupní cena předmětných pozemků 200 Kč/m2. Podle geometrického plánu ze dne 14. 6. 2002 měly pozemky parc. [číslo] rozlohu 1868 m2 a 19108 m2. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 28. 5. 2018 plyne, že právní účinky vkladu do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001 nastaly ke dni 4. 4. 2002.

14. Výpisem z katastru nemovitostí k datu [datum] pro pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví], vzal soud za prokázané, že jako vlastníci předmětných pozemků byli zapsáni Česká republika co do 2/5, [příjmení] [jméno] co do 1/5, [celé jméno žalobce] [anonymizováno] co do 1/5 a [celé jméno původní účastnice] [anonymizováno], bytem [adresa]. V části E na LV jsou zapsány jako nabývací tituly: 1. pozemková kniha, vložka [číslo] pro [celé jméno původní účastnice] [anonymizováno], [celé jméno žalobce] [anonymizováno], [příjmení] [jméno] a Pozemkový fond; dále rozhodnutí o dědictví [spisová značka] pro [celé jméno původní účastnice] [anonymizováno].

15. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 4. 4. 2002 vzal soud za prokázané, že na [list vlastnictví] pro k.ú. [obec] u [obec], [územní celek], byly na tomto LV zapsány pozemky [číslo] a [anonymizováno]. Jako vlastník byla zapsaná Česká republika co do 2/5, [územní celek], [ulice a číslo], co do 2/5 a [celé jméno původní účastnice] [anonymizováno] co do 1/5. V části C LV bylo zapsáno předkupní právo pro [územní celek], a to na základě smlouvy o zřízení věcného předkupního práva ze dne 26. 4. 2001 s právními účinky vkladu k 16. 8. 2001. V části E LV byl jako nabývací titul zapsáno usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví, a to Okresního soudu v Benešově [spisová značka] ze dne 13. 2. 2002, právní moc ke dni 5. 3. 2002, zapsáno pro [jméno] [celé jméno původní účastnice].

16. Z uvedeného je zřejmé, že ke dni 8. 10. 2001 byla jako spoluvlastnice předmětných pozemků, tedy pozemku parc. [číslo] pozemku [číslo] o výměru 1 068 m a 19 158 m, oba v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek], zapsána [jméno] [celé jméno původní účastnice], a to co do 1/5.

17. Přípisem ze dne [datum] [právnická osoba], soudu sdělilo, že v archivu našli smlouvu ze dne 10. 9. 2005, která byla uzavřena mezi [právnická osoba], a panem [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození]. Jednalo se o smlouvu o nájmu pozemku na dobu neurčitou, počínaje dnem 1. 10. 1995. Součástí této smlouvy byla i příloha č. 1 se seznamem jednotlivých pozemků. V této příloze jsou uvedeny i pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec], s podílem jedné pětiny, zapsané na [list vlastnictví].

18. Po zhodnocení zjištěných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. V rámci dědického řízení po [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] nabyla dědictví pozůstalá [role v řízení] [jméno] [celé jméno původní účastnice], [datum narození] V tomto dědického řízení nejprve rozhodovalo [anonymizována tři slova] [obec] usnesením ze dne 17. 10. 1988, v tomto usnesení však nebyly projednány pozemky PK [číslo] v k.ú. [obec] u [obec]. Ve vztahu k těmto pozemkům bylo rozhodnuto až usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002 Č.j. [spisová značka] [anonymizována dvě slova]. Které nabylo právní moci dne 5. 3. 2002. Avšak již k datu 8. 10. 2001 byla [jméno] [celé jméno původní účastnice] zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice 1/5 těchto pozemků a to na základě rozhodnutí o dědictví [spisová značka]. Dědictví po [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], zemřelém [datum], nabyla jako dědička [anonymizováno] [role v řízení], [celé jméno původní účastnice], [datum narození], původní žalobkyně a). Paní [celé jméno původní účastnice], zemřelá dne [datum], zanechala původně nepatrný majetek a dědické řízení bylo zastaveno. Následně bylo určeno, že dědici paní [celé jméno původní účastnice] jsou žalobci b) a c). Ohledně tzv. druhé skupiny pozemků (PK [číslo] a [anonymizováno] v k.ú. [obec] u [obec]) bylo ke dni [datum] (sděleno dopisem [stát. instituce], [stát. instituce]) zapsáno duplicitní vlastnictví ve prospěch [jméno] [celé jméno žalobce], adresa [anonymizováno] a [jméno] [celé jméno původní účastnice], [datum narození] (které byla původně jako vlastnice zapsána na základě usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13.2.2002 č.j. [spisová značka] [anonymizována dvě slova]) [stát. instituce], [stát. instituce] dále žalobcům sdělil, že při projednávání dědictví po [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] došlo k záměně [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] s [anonymizována dvě slova] [jméno] [celé jméno žalobce]. [jméno] [celé jméno původní účastnice] prodala spoluvlastnický podíl ve výši 1/5 na pozemcích nacházejících se v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], zapsaných na [list vlastnictví] a [číslo] získaných na základě rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] a Okresního soudu v Benešově městu [okres] za celkovou cenu 1, 774.050 Kč. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001 nastaly ke dni 4. 4. 2002. Následně byla uzavřena kupní smlouva ze dne 15. 12. 2004 mezi [územní celek] jako prodávajícím a společností [právnická osoba] jako kupujícím; kupní cena předmětných pozemků činila 200 Kč/m2. Pozemky parc. [číslo] rozlohu 1868 m2 a 19108 m2. Z tvrzení žalobců plyne, že kupní cena předmětných nemovitostí byla určena usnesením [územní celek], což žalovaná nerozporovala.

19. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

20. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. O odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánů státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk 1969) stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.

21. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

22. Dle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

23. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen ObčZ), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle odst. 3 tamtéž není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

24. Dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen OZ), oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

25. Podle ustanovení § 123 OZ je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, ožívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

26. Podle ustanovení § 107 odst 1 OZ právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ustanovení § 107 odst. 2 OZ nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

27. Po zhodnocení zjištěných skutečností, s poukazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Námitka žalované ohledně promlčení nároku důvodnou shledána nebyla, když žalobci se o škodě dozvěděli až vyrozuměním katastrálního úřadu ze dne [datum], žaloba byla ve věci podána dne [datum], tedy před uplynutím 3 leté promlčecí doby. S odkazem na první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci soud konstatuje, že v posuzovaném případě došlo na straně orgánů veřejné moci k nesprávnému úřednímu postupu, neboť tyto orgány pochybily, pokud nevydaly rozhodnutí reflektující skutečný majetek v dědické věci po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], [role v řízení] [role v řízení], ač toto rozhodnutí vydat měly. Soud vázán rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v této věci tedy konstatuje, že v posuzované věci je třeba shledat existenci odpovědnostního titulu, a sice nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., resp. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Je tak dán první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu. Soud se dále zabýval otázkou, zda jsou splněny i další z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, tedy vznik škody na straně žalobců a příčinná souvislost mezi žalobci vymezenou škodou a shora popsaným nesprávným úředním postupem. Škodu žalobci vymezili tak, že jim škoda vznikla tím, že nemohli předmětné pozemky prodat městu [okres], ačkoliv nebýt shora opsaného nesprávného úředního postupu, tuto možnost by měli (srov. rovněž rozsudek NS v této věci ze dne 26. 9. 2017, č.j. 30 Cdo 399/2015 – 305). Pokud by nebylo nesprávného úředního postupu a proběhlo by řádné dědické řízení o majetku [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], zemř. [datum], který byl skutečným vlastníkem pozemků PK [číslo] a [anonymizováno] v k.ú. [obec] u [obec], pak by to byli právě žalobci, kdo by namísto [jméno] [celé jméno původní účastnice] uzavřel kupní smlouvu o prodeji 1/5 předmětných pozemků s [územní celek], za situace, kdy tyto pozemky byly městem vykupovány pro stavbu [anonymizována dvě slova]. Soud se tedy domnívá, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem tak, jak byl shora vymezena škodou na straně žalobců. Výši škody pak soud určil tak, že s ohledem na to, že celková kupní cena pozemků činila 1, 774.050 Kč, když tato cena nemohla být jiná s ohledem na to, že byla určena usnesením [anonymizováno] [územní celek], jak vyplynulo z tvrzení žalobců, kterým žalovaná neodporovala, a Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 35Co 448/2014-244, pravomocně stanovil, že skutečná cena za tzv. první skupinu pozemků činila 722.750 Kč, musí skutečná, resp. kupní cena za tzv. druhou skupinu pozemků činit částku 1, 051.300 Kč.

28. Na základě pokynů dovolacího soudu v rozsudku ze dne 31. 8. 2020, č.j. 30 Cdo 3520/2019 -465 se soud zabýval otázkou, zda se nemohli žalobci domáhat uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi, který je povinen plnit; jen za situace, kdy toto nebude možné, mohou být žalobci úspěšní se svým nárokem vůči státu (srov. např. 28 Cdo 349/2010 nebo 25 Cdo 1158/2004). Soud se tedy zabýval otázkou, zda se mohli žalobci domáhat nároku z titulu bezdůvodného obohacení vůči některému ze subjektů, které s pozemky nakládaly ([jméno] [celé jméno původní účastnice], [územní celek] nebo [anonymizováno]).

29. Co se týká [jméno] [celé jméno původní účastnice], zde v řízení nebylo zjištěno, že by v případě [jméno] [celé jméno původní účastnice] došlo k nabytí vlastnického práva vydržením, jak v rámci doplnění svých skutkových tvrzení uvedla žalovaná. Držba je faktické ovládání věci (corporalis possessio, corpus possessionis) v úmyslu mít ji pro sebe (animus possidendi). Faktickým ovládáním se rozumí nejen přímé fyzické ovládání věci, ale jde o takový vztah k věci, který se podle obecných názorů a zkušeností jeví jako„ panství“ nad věcí. Žalovaná v závěrečné fázi řízení sice tvrdila, že ze strany [jméno] [celé jméno původní účastnice] došlo k vydržení pozemků ještě před rokem 2002, respektive rokem 2001 a k tomuto navrhla důkaz její svědeckou výpovědí a dotazem na [anonymizována dvě slova], na základě jakého titulu na předmětných pozemcích hospodařilo. Vzhledem k úmrtí [jméno] [celé jméno původní účastnice] dne [datum] a shora citované odpovědi [anonymizována dvě slova], ve které nebyla žádná zmínka o [jméno] [celé jméno původní účastnice], soud z provedených důkazů nezjistil, zda se [jméno] [celé jméno původní účastnice] k předmětným pozemkům chovala jako vlastnice, a po jakou dobu, a zda tedy došlo k vydržení předmětných pozemků ještě před jejich prodejem městu [okres]. Nelze tedy hovořit o tom, že by měla předmětné pozemky v držbě tak, aby u ní mohlo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením. Vzhledem k časovému odstupu a úmrtí jmenované jsou tyto skutečnosti objektivně nezjistitelné. Ze sledu okolností, které byly zjištěny provedeným dokazováním, se jeví jako pravděpodobné, že [jméno] [celé jméno původní účastnice] své domnělé vlastnictví k předmětným pozemkům vůbec neřešila a možná o něm ani nevěděla až do okamžiku, kdy se začal řešit jejich prodej. Až v době uzavírání kupní smlouvy s [územní celek] totiž jmenovaná začala řešit okolnost, že předmětné nemovitosti nejsou zmíněny v původním rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] ze dne 17. 10. 1988, ač je jako vlastnice zapsána v katastru nemovitostí. V řízení nebylo prokázáno, že by jednala o nájmu pozemků [anonymizována dvě slova], naopak bylo zjištěno, že nájemní smlouva k těmto pozemkům z roku 1995 byla podepsána pouze [jméno] [celé jméno žalobce]. Toto opět svědčí o tom, že [jméno] [celé jméno původní účastnice] s předmětnými pozemky jako vlastnice nenakládala.

30. Vzhledem k tomu, že nelze objektivně zjistit, zda se [jméno] [celé jméno původní účastnice] stala vlastnicí předmětných pozemků na základě vydržení, soud se zabýval otázkou, zda na straně [územní celek] nebo na straně [právnická osoba] došlo k nabytí vlastnictví na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016 připustil, že podle právní úpravy platné ho 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka. V daném případě proti sobě tedy stojí vlastnické právo žalobců jako oprávněných dědiců po [jméno] [celé jméno žalobce] a [územní celek], respektive [právnická osoba], kteří nabyly nemovitosti na základě řádných kupních smluv. Je třeba poznamenat, že soud nezjistil nic, co by vedlo k závěru, že by [územní celek] v době uzavírání kupní smlouvy s [jméno] [celé jméno původní účastnice] nebylo v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, dle kterého byla vlastnicí 1/5 předmětných pozemků [jméno] [celé jméno původní účastnice]. [jméno] [celé jméno původní účastnice] byla ke dni uzavření kupní smlouvy zapsána jako vlastnice předmětného pozemku do katastru nemovitostí, její vlastnické právo nebylo nikým zpochybňováno; na tom nemění nic ani fakt, že jmenovaná se zřejmě až na základě nabídky k odkupu předmětných pozemků ze strany [územní celek] začala zabývat otázkou, jaké pozemky má ve svém vlastnictví a zda v původním rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 17. 10. 1988 jsou uvedeny všechny pozemky, které byly předmětem dědictví po [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce]. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zemědělské pozemky, které mělo v dlouhodobém užívání [anonymizována dvě slova], není tato situace nijak nepochopitelnou. [jméno] [celé jméno původní účastnice] však byla zapsána jako vlastnice v katastru nemovitostí a [územní celek] tak postupovalo při výkupu pozemků v souladu s v dobré víře v tento zápis. Naopak oprávnění dědici po [jméno] [celé jméno žalobce] v té době neměli žádnou povědomost o tom, že by mohli být vlastníky předmětných pozemků a jako vlastníci v té době logicky tedy vystupovat nemohli. O svém vlastnickém právu se dozvěděli až v roce 2006 a poté začali činit kroky k ochraně svého vlastnického práva. Soud tedy neshledal žádnou okolnost, která by vyvracela dobrou víru [územní celek] v zapsané spoluvlastnické právo [jméno] [celé jméno původní účastnice]. Dospěl tak k závěru, že [územní celek] nabylo vlastnické právo ke dni 4. 4.2002 na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí.

31. V případě [právnická osoba], která nabyla vlastnické právo od [územní celek] na základě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 2004 je pak nabytí vlastnického práva naprosto nezpochybnitelné. když [anonymizováno] kupovala předmětné pozemky, bylo v katastru nemovitostí jako vlastník zapsáno [územní celek] a opět zde nebylo nic, co by případně mělo zpochybnit víru této společnosti v tento zápis, když byl nikdo, kdo by v té době zpochybňoval vlastnické právo [územní celek], které předmětné pozemky [právnická osoba] prodalo.

32. V řízení tak nebylo prokázáno, že by se žalobci mohli domáhat jakéhokoliv plnění po jiném subjektu, než je stát. Nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k [jméno] [celé jméno původní účastnice] byl již v roce 2006 vzhledem k objektivní tříleté promlčecí době promlčen. Žalované se nepodařilo v řízení prokázat, když k tomuto nenavrhla žádné důkazy, že by snad bylo na místě uplatnit objektivní desetiletou promlčecí dobu; žalovaná sice poukázala na tvrzení žalobce, který měl uvést, že se [jméno] [celé jméno původní účastnice] snad měla dopustit ve vztahu k žalobcům úmyslného jednání, žalobce a) vyvrátil, že by něco takého tvrdil a nelze tedy uzavřít, že by snad tato okolnost byla mezi účastníky nesporná. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by ze strany [jméno] [celé jméno původní účastnice] došlo k úmyslnému jednání, a bylo tak na místě aplikovat desetiletou promlčecí dobu.

33. Žalobci neměli možnost domáhat se jakýchkoli nároků i vůči městu [okres] či vůči [anonymizováno], neboť vzhledem k tomu, že ze strany [územní celek] došlo k nabytí vlastnického práva k 4. 4. 2002, případná žaloba na vyklizení nemovitosti by nepřicházela v úvahu.

34. Výši škody pak soud určil tak, že s ohledem na to, že celková kupní cena pozemků činila 1, 774.050 Kč, když tato cena nemohla být jiná s ohledem na to, že byla určena usnesením [anonymizováno] [územní celek], jak vyplynulo z tvrzení žalobců, kterým žalovaná neodporovala, a Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 35Co 448/2014-244, pravomocně stanovil, že skutečná cena za tzv. první skupinu pozemků činila 722.750 Kč, musí skutečná, resp. kupní cena za tzv. druhou skupinu pozemků činit částku 1, 051.300 Kč. Ohledně zákonných úroků z prodlení soud rovněž vycházel z pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který dovodil, že žalovaná je v prodlení od 19. 4. 2008. Z výše uvedených důvodů proto soudu nezbylo, než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobci byli ve věci zcela úspěšní a mají proto nárok na náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za následující provedené úkony: podání žaloby, vyjádření ze dne 10. 11. 2008, účast na jednání dne 20. 11. 2008, odvolání ze dne 22. 1. 2009, účast na jednání před odvolacím soudem dne 22. 9. 2009, podání dovolání ze dne 1. 1. 2010, účast na jednání dne 18. 6. 2012, účast na jednání dne 25. 6. 2012, účast na jednání dne 22. 8. 2012, účast na jednání dne 14. 5. 2014, odvolání ze dne 10. 1. 2015, účast na jednání před odvolacím soudem dne 20. 1. 2015, podání dovolání ze dne 10. 4. 2015, vyjádření k dovolání ze dne 21. 8. 2015, účast na jednání dne 7. 5. 2018, doplnění žaloby ze dne 26. 6. 2018, účast na jednání dne 30. 7. 2018 a 22. 10. 2018, odvolání ze dne 11. 12. 2018, vyjádření k odvolání žalované ze dne 4. 6. 2019, účast na jednání odvolacího soudu dne 4. 6. 2019, vyjádření k dovolání žalované ze dne 18. 11. 2019, účast na jednání soudu dne 22. 4. 2021, účast na jednání soudu dne 27. 5. 2021, písemné podání ze dne 23. 9. 2021, účast na jednání soudu dne 4. 10. 2021) ve výši 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 26 úkonů po 300 Kč, tj. 7 800 Kč.

36. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Soudu je z jeho činnosti známo, že lhůta patnácti dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.