18 C 407/2018-139

Rubrum

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Grünwaldovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený obecným [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro doručování: [označení kontaktních údajů ] o náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 500 000 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobce, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci další částku ve výši 500 000 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne [datum] se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu s odůvodněním, že dne [datum] vydala Policie ČR, [stát. instituce] [anonymizována dvě slova], Územní odbor [obec a číslo], 3. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ policejní orgán“) usnesení o zahájení trestního stíhání [číslo jednací], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a druhého obviněného pro spáchání přečinu porušení služebních povinností vojáka dle ust. § 393 odst. 2 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne [datum] stížnost, která byla dne [datum] Okresním státním zastupitelstvím v [obec] zamítnuta. Následně byla Okresním státním zastupitelstvím v [obec] podána obžaloba. Tato byla projednávána u Okresního soudu v Olomouci v hlavním líčení na 7 jednáních od [datum] do [datum] Okresní soud v Olomouci vydal dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], jehož výrokem byl žalobce zproštěn obžaloby. Vzhledem k chybě protokolující úřednice bylo ve výroku rozsudku týkajícího se žalobce uvedeno nesprávné datum nabytí právní moci, a to dnem [datum], ačkoli mělo být správně uvedeno datum [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobce byl tímto rozsudkem zproštěn obžaloby, stalo se usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonným rozhodnutím, ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Po nabytí právní moci rozsudku se žalobce obrátil dne [datum] se svým nárokem na Ministerstvo spravedlnosti. Tímto nárokem byla žalobci přiznána pouze náhrada škody spočívající v nákladech řízení, nárok na náhradu nemajetkové újmy byl zamítnut vzhledem k uplynutí promlčecí lhůty, jelikož ministerstvo vycházelo z nesprávně vyznačené právní moci rozsudku. Rozhodnutí ministerstva bylo žalobci doručeno dne [datum]. Shora uvedeným, trestním stíháním byla žalobci mimo majetkové, spočívající v nákladech na právní zastoupení, způsobena i nemajetková újma. V době zahájení trestního stíhání žalobce působil jako [anonymizováno] Odboru [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], Sekce [anonymizováno] a [anonymizováno] [stát. instituce]. Tento odbor hospodaří jak s movitým tak s nemovitým [anonymizováno] majetkem [anonymizováno] ČR a byl v celé své historii velmi sledován jak odbornou veřejností, tak médii a veřejností laickou. Z doby působení žalobce v této funkci se jednalo například o prodej nepotřebných [anonymizována dvě slova] [číslo] do [země] a [země] a výběrové řízení na prodej [anonymizováno] v [obec] – [část obce]. V důsledku zahájení trestního stíhání proti žalobci vyšlo ve sdělovacích prostředcích několik článků, které jej značně dehonestovaly, a tím jej poškodily jak profesně, tak v soukromém životě. Trestní stíhání žalobce poškodilo v očích jak odborné tak i laické veřejnosti a zásadním způsobem otřáslo jeho důvěryhodností a dobrým jménem, které k výkonu své funkce velice potřebuje. V důsledku trestního stíhání se mu začalo vyhýbat mnoho kolegů a přátel, kteří s ním po informacích zveřejněných v médiích nechtěli mít nic společného. Stejně tak došlo k poškození vztahů v rodině, které rovněž dosud trvá. I když byl žalobce následně obžaloby zproštěn, následky trestního stíhání trvají dodnes a dodnes rezonují jak v profesním tak v soukromém životě. Samotné trestní stíhání trvalo [anonymizováno] měsíců, nepočítaje dobu vyšetřování. Vzhledem k tomu, že žalobce byl do zahájení trestního stíhání bezúhonný, desítky let působil jako voják z povolání, vždy jednal v nejlepším zájmu České republiky a nikdy by ani v nejmenším nejednal s úmyslem ji poškodit, bylo pro něj trestní stíhání jednak šokující a jednak velice nepříjemné, v důsledku čehož mu vznikla značná nemajetková újma. Žalobce požaduje poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a to v penězích v částce 1 000 000 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že s žalobou nesouhlasí, žalobní nárok neuznává. Ministerstvu spravedlnosti bylo dne [datum] doručeno podání žalobce, jehož obsahem byla žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., v rámci které žalobce žádal zaplacení částky [částka], která sestávala z náhrady nákladů trestního řízení ve výši [částka] a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši [částka]. Podle sdělení žalobce mu měla škoda a nemajetková újma vzniknout v důsledku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. [spisová značka]. V rámci mimosoudního projednání věci žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum], č.j. [anonymizováno] [číslo], částečně vyhověla nároku žalobce na náhradu nákladů trestního řízení a přiznanou částku ve výši [částka] poukázala na účet žalobce. Co se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy, žalovaná se žalobci omluvila za vydání nezákonného rozhodnutí, avšak nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích zamítla z důvodu promlčení tohoto nároku. V předmětném trestním spisu Okresního soudu v Olomouci sp.zn. [spisová značka] totiž byla v době mimosoudního projednávání nároku žalobce na zprošťujícím rozsudku vyznačena doložka právní moci ke dni [datum], přičemž žalobcova žádost byla žalované doručena až dne [datum], tj. po uplynutí šesti měsíců od daného data [datum]. Dne [datum] byl žalované doručen přípis Okresního soudu v Olomouci, jehož přílohou byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], s vyznačenou opravou doložky právní moci, kdy podle této opravy nabyl rozsudek právní moci vůči žalobci dne [datum]. Žalovaná činí nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. [spisová značka], kdy žalovanou bylo v rámci prováděného šetření zjištěno, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky, [stát. instituce], Územního odboru [obec], 3. [anonymizována tři slova], Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pro podezření ze spáchání přečinu porušení služebních povinností vojáka podle § 393 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; toto usnesení si žalobce převzal dne [datum]. Stížnost žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Dne [datum rozhodnutí] podal policejní orgán pod [číslo jednací] návrh na podání obžaloby a dne [datum] podalo Okresní státní zastupitelství v Olomouci pod č.j. [číslo jednací] obžalobu. Dne [datum rozhodnutí] vydal Okresní soud v Olomouci trestní příkaz č.j. [číslo jednací], jímž byl žalobce uznán vinným spácháním přečinu porušení služebních povinností vojáka podle § 393 odst. 2 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl mu udělen trest odnětí svobody v trvání [anonymizováno] měsíců s podmíněným odkladem na dobu [anonymizováno] měsíců. Proti tomuto trestnímu příkazu žalobce podal dne [datum] odpor. Hlavní líčení se konala u Okresního soudu v Olomouci ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. zákoníku. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Na základě přípisu Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum] žalovaná konstatuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy není promlčen. Žalovaná naopak činí předmětem sporu žalobcem tvrzenou závažnost nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je v každém případě nutno formu a případnou výši zadostiučinění stanovit a posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu s tím, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Nejvyšší soud zároveň ve své judikatuře stanovil kritéria, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, a to 1) povaha trestní věci; 2) délka trestního řízení; 3) následky způsobené trestním řízením v osobní sféře poškozené osoby. 1) Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu. Žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání přečinu porušení služebních povinností vojáka podle § 393 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž teoreticky hrozí trest odnětí svobody až na 3 léta, trest zákazu činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Ovšem již trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], byl žalobce odsouzen“ pouze“ k trestu odnětí svobody v trvání [anonymizováno] měsíců s podmíněným odkladem na dobu [anonymizováno] měsíců. Žalobci tak fakticky žádný nepodmíněný trest odnětí svobody nehrozil. V daném případě pak nešlo o žádný závažný trestný čin (šlo o přečin zakotvený v Hlavě XII, Dílu 4 zvláštní části TZ – trestné činy ohrožující bojeschopnost ozbrojených sil; objektem trestného činu podle § 393 je zájem na ochraně vojenského materiálu, jeho řádného užívání, péče o něj a plnění povinností s tím spojených; objektivní stránka spočívá v jednání pachatele, který neoprávněně užije vojenský materiál větší hodnoty k účelu, pro který není určen, nebo dá k takovému užití souhlas (393 odst. 2 alinea 1), zneužije nebo umožní zneužití podřízených k plnění úkolů nad rámec jejich služebních povinností (§ 393 odst. 2 alinea 2), s nímž by byl automaticky spojen obecně zásadní negativní odsudek ze strany společnosti (jako např. u zločinu vraždy zakotveného v Hlavě I., Dílu 1 zvláštní části TZ – trestné činy proti životu, kdy předmětem ochrany je lidský život či u zločinu pohlavního zneužití zakotveného v Hlavě III. zvláštní části TZ – trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, kdy objektem trestného činu pohlavního zneužití je mravní a tělesný vývoj dětí). 2) Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. Předmětné trestní stíhání žalobce trvalo cca [anonymizováno] měsíců, což je délka přiměřená. Orgány činné v trestním řízení konaly po celou dobu jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách (bylo vyslechnuto vícero osob, byly shromažďovány listinné důkazy). Dané trestní řízení bylo sice vedeno na jednom stupni soudní soustavy, ovšem nelze přehlédnout specifikum trestních řízení, jímž je fáze předsoudní – přípravné řízení. 3) Následky způsobené trestním řízením v osobní sféře poškozené osoby. Toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby. Pokud jde o samotný vznik nemajetkové újmy, je na žalobci, aby vznik újmy, jakož i konkrétní zásahy do některé z částí své osobnostní sféry tvrdil a svá tvrzení též prokázal. Zároveň je na žalobci, aby tvrdil závažnost konkrétního zásahu a intenzitu vzniku té které újmy. Žalobce svůj nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích odůvodňuje zejména obecně tvrzenou medializací trestního řízení, aniž by však tuto medializaci jakkoli konkretizoval a prokazoval (např. novinovými výstřižky, odkazy na články na internetu atp.) a obecně tvrzenými negativními dopady na jeho důvěryhodnost a dobré jméno a poškození vztahů v rodině a zaměstnání, opět aniž by vznik a závažnost této tvrzené nemajetkové újmy jakkoli konkretizoval a prokazoval. Žalovaná shrnuje, že lze sice mít za to, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou, nicméně v rámci projednání konkrétního nároku lze v režimu zákona č. 82/1998 Sb. poskytnout peněžité zadostiučinění jen tehdy, je-li zcela nesporně a jednoznačně prokázáno, že tento zásah je možno hodnotit jako skutečně závažný. Takovéto skutečnosti však v případě žalobce prokázány nebyly. S ohledem na shora uvedené žalovaná v rámci mimosoudního projednání předmětného nároku žalobce zcela v souladu s ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. konstatovala, že v daném případě došlo k vydání rozhodnutí, které lze ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. s ohledem na výsledek trestního řízení označit za nezákonné s tím, že za takové rozhodnutí se považuje usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž žalovaná se zároveň žalobci za skutečnost, že vůči němu bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 6T 129/2015 vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. omluvila. Jde pak o jednu z forem plnohodnotné satisfakce, která je upravena v odkazovaném ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná s odkazem na shora uvedené skutečnosti zároveň uzavírá, že na svých závěrech i nadále plně setrvává a poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou považuje i nadále za dostatečnou satisfakci.

3. Žalobce se dále vyjádřil tak, že omluvu žalované nepovažuje za přiměřené zadostiučinění ve smyslu ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu. Žalobu dále doplnil tak, že v důsledku stresu spojeného s nezákonným trestním stíháním u něj došlo ke zhoršení zdravotního stavu a dne [datum] mu byl diagnostikován [nemoc] . Typu když hodnota [anonymizováno] se začala zvyšovat již začátkem r. [rok], tedy po podání vysvětlení ve věci na vojenské policii a Policii České republiky. Žalovaná argumentuje naplněním 3 kritérií, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, a zároveň cituje z judikatury Nejvyššího soudu, která určuje, že formu a výši zadostiučinění musí soud stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Žalobce s touto argumentací žalované plně souhlasí, nicméně rozporuje použitý výklad.

1. Povaha trestní věci: Nelze nesouhlasit s tvrzením žalované, že v projednávané trestní věci byl žalobce obžalován„ pouze“ z přečinu, nikoliv ze zločinu. Žalobce prakticky celý svůj profesní život působil jako [anonymizováno] v Armádě České republiky, v níž dosáhl hodnosti [anonymizováno], tedy [anonymizována dvě slova]. Jeho služební záznamy byly vždy výborné, nikdy nebyl potrestán za kázeňský přestupek, a byl dokonce dvakrát vyznamenán. Stejně tak v soukromí vedl vždy příkladný život, vyjma snad několika dopravních přestupků. Za několik desítek let služby ve prospěch České republiky se mu následně dostalo„ odměny“ ve formě trestního stíhání, kdy mu bylo kladeno za vinu, že porušil své služební povinnosti, které si naopak plnil vždy příkladně. Nadto v době zahájení trestního stíhání působil žalobce na poměrně vysoké a velice sledované funkci [anonymizováno] odboru (dříve [anonymizováno]) pro nakládání s [anonymizována dvě slova] Ministerstva obrany České republiky. Pojmeme-li tedy subjektivně několik desítek let příkladného působení žalobce v Armádě české republiky a jeho následnou pozici v resortu obrany v době zahájení a po celou dobu průběhu trestního stíhání, jde ve vztahu k žalobci nepochybně o závažnou povahu trestní věci.

2. Délka trestního řízení: Trestního řízení u Okresního soudu v Olomouci, tedy na jednom stupni soudní soustavy, trvalo téměř [anonymizováno] roky. Tato doba se žalobci jeví jako nepřiměřená, jelikož věc mohla být dle jeho názoru rozhodnuta mnohem dříve vzhledem k tomu, že již při podání vysvětlení nevypovídal žádný z pozdějších svědků v trestním řízení v žalobcův neprospěch a při podání svědeckých výpovědí prakticky zopakovali svá tvrzení. Nadto byly před soudem vyslýchány i osoby, které absolutně nemohly prokázat vinu žalobce jako zkušební technici, řidiči apod.

3. Následky způsobené trestním řízením v osobní sféře poškozeného: Každé trestní stíhání zasáhne do osobnostní sféry obžalovaného. Intenzita zásahu pak zcela jistě narůstá společně s významem a sledovaností funkce, na které obžalovaný působí, což značně souvisí i s medializací případu. Žalobce vidí jako poměrně absurdní požadavek žalované na prokázání narušené důvěryhodnosti, kterou žalobce nesmírně potřebuje k výkonu své funkce. Stejně tak je absurdní požadavek na prokázání narušených vztahů v rodině a mezi přáteli a kolegy např. výslechy kolegů nebo rodinných příslušníků. Armáda České republiky je dlouhodobě jednou z nejdůvěryhodnějších institucí v České republice a obžaloba jednoho z velmi sledovaných funkcionářů Ministerstva obrany České republiky jistě značně otřese jeho důvěryhodností, jako se stalo i v případě žalobce. Další záležitostí je fakt, že žalobce nemohl po dobu téměř [anonymizováno] let vykonávat své povolání a nemohl se žádným způsobem profesně zdokonalovat a rozvíjet.

4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - z uplatnění nároku na náhradu škody ze dne [datum], že žalobce u Ministerstva spravedlnosti ČR uplatnil nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci a nároku na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, v rámci které žalobce žádal zaplacení částky [částka], která sestávala z náhrady nákladů trestního řízení ve výši [částka] a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši [částka]; - ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR, odbor odškodňování, z [datum], že uplatněný nárok žalobce na náhradu škody za náklady řízení byl shledán důvodným co do částky [částka]. Ministerstvo konstatovalo, že v daném případě došlo k vydání rozhodnutím, které lze ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu s ohledem na výsledek trestního řízení označit jako nezákonné. Za takové rozhodnutí se považuje usnesení o zahájení trestního stíhání. Ministerstvo se žalobci omluvilo za to, že v řízení vedeném u OS v [obec] pod sp.zn. [spisová značka] bylo vůči žalobci vydání nezákonné rozhodnutí. Žalobci však nemůže přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť žádost žalobce byla doručena po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby od nabytí právní moci rozsudku; [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] - ze služebního hodnocení žalobce, že žalobce byl přijat do služebního poměru [datum], v každoročních služebních a kariérových hodnoceních byl hodnocen kladně, ve služebním zařazení dosahoval dobrých a výtečných výsledků, k úkolům přistupoval odpovědně, samostatně, jeho silnou stránkou jsou odborné znalosti, plánovitý přístup k plnění pracovních povinností a schopnost udržování pracovní atmosféry vedoucí k vysokým výkonům oddělení; [Anonymizovaný odstavec.] - ze spisu Okresního soudu v Olomouci č.j. [spisová značka], že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru [obec], 3. [anonymizována tři slova], Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pro podezření ze spáchání přečinu porušení služebních povinností vojáka podle § 393 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; toto usnesení si žalobce převzal dne [datum]. Stížnost žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Dne [datum rozhodnutí] podal policejní orgán pod [číslo jednací] návrh na podání obžaloby a dne [datum] podalo Okresní státní zastupitelství v Olomouci pod č.j. [číslo jednací] obžalobu na obviněné – žalobce a druhého obviněného pro přečin porušení služebních povinností vojáka dle ust. § 393 odst. 2 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku. Dne 29. 9. 2015 vydal Okresní soud v Olomouci trestní příkaz č.j. [číslo jednací], jímž byl žalobce uznán vinným spácháním přečinu porušení služebních povinností vojáka podle § 393 odst. 2 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl mu udělen trest odnětí svobody v trvání [anonymizováno] měsíců s podmíněným odkladem na dobu [anonymizováno] měsíců. Proti tomuto trestnímu příkazu žalobce podal dne [datum] odpor. Hlavní líčení se konala u Okresního soudu v Olomouci ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. U hlavního líčení dne [datum] žalobce mj. vypověděl, že je zaměstnán u Ministerstva obrany ČR na pozici [anonymizováno] odboru pro [anonymizováno] s [anonymizována dvě slova] a aktuálně je v souvislosti s trestním stíháním postavený mimo službu. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

5. Na základě provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu: Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru [obec], 3. [anonymizována tři slova], Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pro podezření ze spáchání přečinu porušení služebních povinností vojáka podle § 393 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; toto usnesení si žalobce převzal dne [datum]. Stížnost žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Dne [datum rozhodnutí] podal policejní orgán pod [číslo jednací] návrh na podání obžaloby a dne [datum] podalo Okresní státní zastupitelství v Olomouci pod č.j. [číslo jednací] obžalobu na obviněné – žalobce a druhého obviněného pro přečin porušení služebních povinností vojáka dle ust. § 393 odst. 2 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku. Dne [datum] vydal Okresní soud v Olomouci trestní příkaz č.j. [číslo jednací], jímž byl žalobce uznán vinným spácháním přečinu porušení služebních povinností vojáka podle § 393 odst. 2 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl mu udělen trest odnětí svobody v trvání [anonymizováno] měsíců s podmíněným odkladem na dobu [anonymizováno] měsíců. Proti tomuto trestnímu příkazu žalobce podal dne [datum] odpor. Hlavní líčení se konala u Okresního soudu v Olomouci ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. U hlavního líčení dne [datum] žalobce mj. vypověděl, že je zaměstnán u Ministerstva obrany ČR na pozici [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] s [anonymizována dvě slova] a aktuálně je v souvislosti s trestním stíháním postavený mimo službu. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Po nabytí právní moci rozsudku se žalobce obrátil dne [datum] se svým nárokem na Ministerstvo spravedlnosti ČR, odbor odškodňování, kdy žádal zaplacení částky [částka], která sestávala z náhrady nákladů trestního řízení ve výši [částka] a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši [částka]. Ministerstvo dne [datum] vydalo stanovisko, že uplatněný nárok žalobce na náhradu škody za náklady řízení byl shledán důvodným co do částky [částka]. Ministerstvo konstatovalo, že v daném případě došlo k vydání rozhodnutím, které lze ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu s ohledem na výsledek trestního řízení označit jako nezákonné. Za takové rozhodnutí se považuje usnesení o zahájení trestního stíhání. Ministerstvo se žalobci omluvilo za to, že v řízení vedeném u OS v [obec] pod sp.zn. [spisová značka] bylo vůči žalobci vydání nezákonné rozhodnutí. Žalobci však nemůže přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť žádost žalobce byla doručena po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby od nabytí právní moci rozsudku. Rozhodnutí ministerstva bylo žalobci doručeno dne [datum]. [Anonymizovaný odstavec.]

7. Dle ust. § 1 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

8. Dle ust. § 5 písm. a) zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, 9. Dle ust. § 6 odst. 1, 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen„ úřad“). Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, 10. Dle ust. § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Dle ust. § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Dle ust. § 14 odst. 1, 3 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Dle ust. § 31a odst. 1, 2 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

14. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

15. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba žalobce je důvodná pouze částečně. Žalobce se v tomto řízení domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši 1 000 000 Kč, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena„ nezákonným trestním stíháním“.

16. Proti žalobci bylo usnesením Policie ČR zahájeno dne [datum] trestní stíhání pro spáchání přečinu porušení služebních povinností vojáka dle ust. § 393 odst. 2 TZ spáchaného ve formě spolupachatelství. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum], byl žalobce obžaloby v plném rozsahu zproštěn ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek, který mu byl kladen za vinu, nebyl trestným činem. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku vyslovila žalobci omluvu za„ nezákonné trestní stíhání“, což považovala za dostatečné zadostiučinění.

17. Soud dospěl k závěru, že„ nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání“ žalobce je mezi účastníky nesporná, a zabýval se proto formou a výší adekvátního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva se v daném případě nejeví jako dostačující, a proto je namístě přiznat žalobci zadostiučinění v peněžní formě.

18. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, Pl. ÚS 11/10 - 2), nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10). V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení § 31a zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obdobná kritéria jako v případě vazebního držení mohou být obdobně uvažována i ve věcech nároků na náhradu nemajetkových újem způsobených rozhodnutími o zahájení trestního stíhání, jestliže takové trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. I v takových případech je tedy především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu. Přitom nicméně může vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění. Je pak znovu na soudu, aby zvážil, jak intenzivně (či v jakém rozsahu) byla tato kritéria v konkrétním případě naplněna a vedle toho vzal do úvahy okolnosti, za nichž k újmě došlo.

19. Kritéria, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě. 2) Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. 3) Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka - morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií.

20. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011).

21. V souladu judikaturou Nejvyššího soudu ČR (sp.zn. 30Cdo 2865/2015) vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat (jde o stav mysli poškozené osoby). V řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotřenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel soud z intenzity zásahu trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a z rozsahu žalobci hrozícího trestu (odnětí svobody s maximální horní hranicí tři roky nepodmíněně). Trestní stíhání trvalo téměř [anonymizováno] roky, žalobci hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody a právě tato hrozba je nejvýznamnější skutečností působící v trestním stíhání žalobce v osobnostní rovině na jeho psychiku. Pracovní i soukromý život žalobce byl nezákonným trestním stíháním ovlivněn po dobu téměř [anonymizováno] let, což je nezanedbatelná část života. Žalobce žil v nejistotě, věc byla medializována, žalobce byl v rámci služebního poměru postaven mimo službu, do doby trestního stíhání byl žalobce pozitivně hodnocen a požíval v armádě respekt. Soud přihlédl k působení trestního stíhání na žalobce vzhledem k charakteru nezákonného rozhodnutí, jakož i k jeho následkům, které měly vliv na život žalobce. Trestní stíhání mělo negativní vliv na celou osobnostní sféru žalobce, zejména co se týče jeho profesní a občanské cti, tyto dopady byly umocněny i medializací celé kauzy, kdy do stanovené výše zadostiučinění byl promítnut i zájem médií o danou kauzu. Přiznaná částka odpovídá částkám, které jsou vnitrostátními soudy v řízeních o nemajetkové újmě přiznávány (200 000 Kč – 800 000 Kč, srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze 69Co 302/2016-263, rozsudek Městského soudu v Praze 25Co 10/2015-193, rozsudek Městského soudu v Praze 23Co 284/2011-144, rozsudek Městského soudu v Praze 22Co 58/2012-198, rozsudek Městského soudu v Praze 12Co 130/2015-206, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové 21Co 604/2011) a je v ní zahrnut i faktor odškodnění za období, po které trestní stíhání běželo. Nejedná se přitom pouze o subjektivní vnímání nepříznivé životní situace, ve které se poškozený ocitl, ale také o negativní ohlas, který trestní stíhání vyvolalo v jeho okolí. V tomto případě bylo trestní stíhání žalobce spojeno s jeho předchozím výkonem veřejné funkce, bylo široce medializováno, a žalobce tak velmi výrazně poškodilo na jeho dobré pověsti. Do období zahájení trestního stíhání taktéž spadá zhoršení zdravotního stavu žalobce (objevil se [nemoc], kdy soud pouze spekuluje, zda trestní stíhání této nemoci napomohlo, ale subjektivně tak tuto skutečnost žalobce vnímá). V daném případě dospěl soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním způsobené nemajetkové újmy žalobce je částka 500 000 Kč, kterou také žalobkyni uložil žalobci zaplatit.

22. Protože se žalobce požadoval touto žalobou po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč a soud žalobci přiznal částku 500 000 Kč, byla žaloba ve zbývající části, tj. co do požadavku na zaplacení dalších 500 000 Kč, zamítnuta.

23. Lhůtu k plnění soud určil podle ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. jako patnáctidenní, neboť o to žalovaná požádala a žalobce s tímto požadavkem vyslovil souhlas.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve výroku III. dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V dané věci byl žalobce úspěšný co do 50 %, zbylých 50 % představuje jeho neúspěch, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.