18 C 59/2024 - 97

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Martinou Jílkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] za kterou jedná [Anonymizováno] sídlem [anonymizováno] o 362 700 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 362 700 Kč se zákonným příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ode dne 16. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení z úroků z prodlení ode dne 17. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 754,31 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 362 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 2. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení z úroků z prodlení ode dne 17. 2. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tak, že dne 25. 4. 2015 podala k Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2015. Po provedené daňové kontrole jí byla doměřena daň, proti čemuž podala odvolání, o kterém rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 7. 10. 2022. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou projednával Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. [spisová značka] a která nebyla ke dni podání této žaloby vyřízena. Dosavadní délka řízení tak činila 8 let a 9 měsíců (od 25. 4. 2015 do 17. 2. 2024) a dle názoru žalobkyně jde o dobu nepřiměřeně dlouhou. Žalobkyně dne 15. 8. 2023 požádala žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., což žalovaná přípisem ze dne 5. 2. 2024 odmítla. Žalobkyně svým jednáním nepřispěla k průtahům řízení. Co se týče průtahů řízení odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 144/2004, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 3 Afs 5/2017. Co se týče výše zadostiučinění odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž zohlednila výši inflace a požaduje tedy zadostiučinění ve výši 18 000 Kč za první dva roky, 108 000 Kč za dalších šest let a 13 500 Kč za zbývajících devět měsíců. Takto vypočtené odškodné ve výši 139 500 Kč žalobkyně zvýšila o 30 %, neboť se jednalo o mimořádné průtahy. Daňové řízení bylo vedeno o 13 556 641 Kč, přičemž vlastní kapitál žalobkyně za rok 2014 činil 205 000 Kč, a proto byl význam předmětu řízení pro žalobkyni existenční a s ohledem na uvedené zvyšuje požadavek na odškodnění o 260 %. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 362 700 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uplatněný nárok v celém rozsahu neuznává. S ohledem na změnu sídla žalobkyně došlo ke dni 21. 2. 2016 ke změně místní příslušnosti správce daně. Dne 29. 5. 2015 podala žalobkyně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2015, ve kterém vykázala vlastní daň ve výši 0 Kč. Správce daně pojal pochybnosti o správnosti údajů, a tak dne 19. 6. 2015 přistoupil k zajištění DPH prostřednictvím zajišťovacího příkazu a dne 14. 7. 2015 zahájil daňovou kontrolu. Dne 6. 10. 2021 byla žalobkyně seznámena s výsledkem kontrolního šetření a byla jí stanovena lhůta, v níž mohla vznést výhradu k dosavadnímu kontrolnímu zjištění, kterou však žalobkyně nevyužila. Daňová kontrola byla ukončena dne 29. 11. 2021 a správce daně dne 1. 12. 2021 vydal dodatečný platební výměr, proti kterému se žalobkyně dne 7. 1. 2022 odvolala. O odvolání žalobkyně rozhodlo Odvolací finanční ředitelství dne 7. 10. 2022 tak, že odvolání zamítlo a potvrdilo dodatečný platební výměr. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, o které bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 22. 5. 2024 tak, že žaloba byla zamítnuta. K průběhu daňové kontroly uvedla, že žalobkyně ve zdaňovacím období vykázala pouze intrakomunitární transakce a správci daně nezbylo, vzhledem k pochybnostem o deklarovaných transakcích a nedostatečnosti důkazních prostředků předložených žalobkyní než tvrzení žalobkyně ověřit prostřednictvím mezinárodního dožádání. Tato skutečnost měla zásadní vliv na délku trvání předmětné daňové kontroly. K tomu žalovaná předložila tabulku s přehledy žádostí o mezinárodní spolupráci a jejich vyřízením. Zjištěné skutečnosti pak nasvědčovaly tomu, že se prověřované transakce neuskutečnily v souladu s tvrzením žalobkyně. Žalovaná dále upozornila, že správce daně zjistil, že došlo ze strany žalobkyně k pozměnění v daňovém řízení předkládaných důkazních prostředků. Tato skutečnost založila pochybnost o důkazních prostředcích předkládaných žalobkyní. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly odmítala ústní komunikaci se správcem daně a správci daně tak nezbylo než rozsáhlým dokazováním shromáždit důkazy k objasnění skutkového stavu. Žalobkyně byla správcem daně opakovaně vyzývána k prokázání tvrzených skutečností. Žalobkyně na výzvy reagovala především v rovině tvrzení s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie a předložením důkazních prostředků, které již byly dříve prezentovány a které správce daně již dříve zpochybnil. Od dubna 2018 začala žalobkyně předkládat další důkazní prostředky, které bylo zapotřebí prověřit, a to zpravidla formou žádostí o mezinárodní spolupráci. Správce daně následně vydal rozhodnutí o stanovení lhůty k vyjádření k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění, kterou žalobkyně nevyužila. Správce daně tak přistoupil k vyhotovení zprávy o daňové kontrole, která byla spolu s oznámením o ukončení daňové kontroly doručena žalobkyni dne 29. 11. 2021. Žalobkyně podala v průběhu daňové řízení několik podnětů na nečinnost, které nebyly shledány jako důvodné, a také několik žalob proti nezákonnému zásahu státního orgánu, které byly zamítnuty či odmítnuty. Dále byla v průběhu daňového řízení vedena dílčí řízení o zajištění, v průběhu kterých žalobkyně brojila proti jednotlivým rozhodnutím správce daně i dalších orgánů. Co se týče celkové délky řízení, tak upozornila, že otázku přiměřenosti délky řízení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní případ a v kontextu celého řízení. Upozornila, že není pravdivé tvrzení žalobkyně o datu podání přiznání k dani, když žalobkyně předmětné přiznání podala 29. 5. 2015 a nikoliv dne 25. 4. 2015. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, který se zabýval okamžikem vzniku nejistoty daňového subjektu o výsledku daňového řízení a který došel k závěru, že nejistota o výsledku daňového řízení nemohla být dána od okamžiku podání daňového přiznání do dne, kdy bylo oznámeno zahájení daňové kontroly příslušným správcem daně. První procesní úkon správce daně, který mohl vyvolat určitou obavu ohledně správnosti tvrzené daně a vyvolat tak v žalobkyni nejistotu z pohledu odškodňovacího zákona, bylo až vydání zajišťovacího příkazu dne 19. 6. 2015. Žalobkyně v žalobě netvrdí existenci žádného konkrétního průtahu, podanou žalobou se domáhá přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku, nikoliv za jednotlivé průtahy. Dle názoru žalované tak v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť namítaná celková délka řízení byla s ohledem na charakter řízení přiměřená. Co se týče tvrzené nemajetkové újmy odkázala mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 58/2009. Žalovaná dále odmítla možnost analogického použití lhůt dle správního řádu, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 7 Afs 39/2022. Odkázala na rozsáhlou judikaturu týkající se nemožnosti navýšit požadovanou výši nemajetkové újmy o inflaci.

3. Podáním ze dne 3. 6. 2025 žalobkyně shrnula průběh daňové kontroly a uvedla, že nesouhlasí s žalovanou, že by délka daňové kontroly byla zapříčiněna složitostí věci a nespolupracujícím jednáním žalobkyně. Namítla, že daňovou kontrolu měl dokončit původní správce daně, když změna místní příslušnosti měla zásadní vliv na délku daňové kontroly. Daňový subjekt v ústních jednáních poskytl všechna tvrzení a důkazy, které považoval za zásadní pro unesení svého důkazního břemene a správce daně se o své vůli rozhodl je prověřovat cestou mezinárodních dožádání, přičemž dle nařízení Rady mají zahraniční orgány stanovenou tříměsíční lhůtu na odpověď. Správce daně způsobil prodloužení řízení i tím, že mezi jednotlivými mezinárodními dožádáními byly značné časové prodlevy. Nekontaktnost odběratelů nelze přičítat k tíži žalobkyně. Daňový subjekt není v daňovém řízení povinen vypovídat a neprocesní vyžadování ústních informací podstatně prodloužilo předmětné řízení. Daňový subjekt předkládal doklady postupně, a to podle pochybností, které správce daně formuloval. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2021, č. j. 7 Afs 180/2019-57. Daňový subjekt předložil pozměněné mezinárodní nákladní listy v souladu s dispozicemi odběratelů předloženými řidiči přepravující náklad od žalobkyně k odběratelům. Žalobkyně opakovaně podávala podněty na nečinnost správce daně, což svědčí o jejím zájmu o stav řízení. Žalobkyně tedy poskytla plnou součinnost a průtahy v řízení jsou přičitatelné pouze státu. Žalobkyně upozornila, že vyložená nečinnost správce daně trvala od 23. 6. 2020 do 6. 10. 2021. Dále vytkla Odvolacímu finančnímu ředitelství, že při rozhodování o jejím odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zásadním způsobem překročil šestiměsíční lhůtu pro vyřízení odvolání (Pokyn č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní) a následně i Krajský soud v Ostravě rozhodl o podané žalobě až po 1,5 roce. Co se týče průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení, tak k tomu odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, a rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, č. 31423/96. Uzavřela, že pokud se v řízení vyskytnou průtahy, jde o zavinění státu a je potřeba tyto průtahy zhodnotit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) odškodňovacího zákona.

4. Na jednání soudu dne 9. 6. 2025 setrvaly účastnice řízení na svých dosavadních stanoviskách. Žalobkyně uvedla, že úkony činěné správcem daně v zajišťovacím řízení nesouvisí s projednávanou věcí. Poukázala na jednotlivé průtahy při daňové kontrole, a to mezi daty 23. 10. 2015 a 14. 12. 2015, 14. 4. 2016 a 16. 5. 2016, 8. 8. 2016 a 3. 11. 2016, 11. 12. 2017 a 9. 3. 2018, 23. 7. 2018 a 15. 2. 2019, 15. 2. 2019 a 6. 9. 2019, 23. 9. 2019 a 30. 1. 2020, 16. 2. 2020 a 17. 9. 2020, 18. 11. 2020 a 21. 1. 2021 a mezi 7. 1. 2022 a 7. 10. 2022. Uvedla, že vždy reagovala na výzvy správce daně a nikdy nepožádala o prodloužení lhůty, tudíž nebyla pasivní. Co se týče odvolání, tak to mělo pouze 4 řádky a byla zde jedna právní otázka. Jednalo se tedy o extrémně jednoduché odvolání a rozhodnutí o něm ve lhůtě 9 měsíců považuje za nepřiměřeně dlouhé. Žalovaná uvedla, že správce daně učinil desítky mezinárodních žádostí, které staví lhůtu pro stanovení daně. Nelze v řízení postupovat dále, pokud správce daně nemá odpovědi ze všech odeslaných žádostí. Některá mezinárodní dožádání byla navíc iniciována ze strany žalobkyně. Žalovaná upozornila, že daňová kontrola byla reakcí na obchodní model žalobkyně, která podnikala pouze se zahraničními subjekty a odvedla nulovou daň. Daňová kontrola byla extrémně ztížena jednáním žalobkyně, když bojkotovala ústní jednání a byla zcela pasivní. Ze strany správce daně musely být s ohledem na pasivitu žalobkyně činěny opakované výzvy. Jde-li o rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, pak zde je průtah v délce 3 měsíců, avšak s ohledem na rozsah zprávy o daňové kontrole a mezinárodní prvek a v kontextu celého řízení tento průtah žalovaná nepovažuje za tak významný, aby měl za následek nepřiměřenou délku celého řízení. K replice žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že záměrem žalobkyně nebylo, aby správce daně zjistil daň ve správné výši. Není pravdou, že správce daně se rozhodl prověřit žalobkyni o své vůli, když v pochybnostech musí ze zákona jednat. Jde-li o namítané prodloužení řízení způsobené změnou správce daně, pak k tomu došlo z důvodu přesunu sídla žalobkyně. Jde-li o ústní jednání, pak to dle názoru žalované urychluje jednání, když neformální komunikace je zcela běžná. V průběhu daňové kontroly je zapotřebí vyvrátit pochybnosti správce daně a za situace, kdy daňový subjekt buď nechce, nebo nemůže tyto pochybnosti vyvrátit, tak pak neunese důkazní břemeno. Jednotlivá dožádání souvisela s průběhem daňového řízení, když není pravdou, že by na sebe byla navázána a daňový subjekt je činil i např. v blocích právě s ohledem na aktuální stav řízení. Od dubna 2018 předkládala žalobkyně správci daně nové důkazy s mezinárodním prvkem, které si vyžádaly další mezinárodní dožádání, čímž došlo k prodloužení délky daňové kontroly. Tvrdí-li žalobkyně, že nekontaktnost odběratelů nemůže být přičítána k její tíži, pak to byla právě žalobkyně, kdo žádal, aby se správce daně těmito subjekty zabýval. V replice sama žalobkyně přiznala, že došlo k pozměnění mezinárodních nákladních listů. Je pravdou, že žalobkyně v průběhu daňového řízení podávala množství podnětů na nečinnost, avšak žádný z nich nebyl úspěšný. Není pravdou, že by žalobkyně nepožádala o žádné prodloužení lhůty, když požádala při seznámení s dosavadními výsledky šetření. Krátké odvolání žalobkyně neznamená rychlou odpověď ve formě rozhodnutí, když Odvolací finanční ředitelství musí posuzovat celý průběh předešlého řízení.

5. Z účetní uzávěrky žalobkyně za rok 2015 se podává, že žalobkyně měla tržby ve výši 352 923 000 Kč, náklady vynaložené na prodané zboží ve výši 345 741 000 Kč, obchodní marže byla 7 182 000 Kč a vlastní kapitál byl 205 000 Kč.

6. Z výpisu ze statistického zjišťování ze dne 11. 1. 2023 se podává průměrná roční míra inflace od roku 2000 do roku 2022.

7. Z žádosti o přiznání přiměřeného zadostiučinění ze dne 15. 8. 2023, odeslané žalované téhož dne, se podává, že žalobkyně zaslala žalované žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 368 312 Kč, když daňové řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, žalobkyně tím byla vystavena stavu nejistoty, který jí způsobil nemajetkovou újmu, za kterou žádala přiznání finančního odškodnění.

8. Ze spisu Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště [adresa], se podávají následující informace: - přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015 podala žalobkyně dne 29. 5. 2015 - dne 1. 6. 2015 byl vydán platební výměr na daň z přidané hodnoty č. j.[Anonymizováno][Anonymizováno] - dne 19. 6. 2015 byl vydán zajišťovací příkaz č. j. [Anonymizováno] - dne 14. 7. 2015 v 15.35 hodin byla Finančním úřadem pro hlavní město Praha, Územní pracoviště pro Prahu – Jižní Město, zahájena daňová kontrola žalobkyně - dne 12. 8. 2015 v 11.00 hodin proběhlo místní šetření v sídle žalobkyně - dne 16. 9. 2015 v 8.57 hodin proběhlo ústní jednání, kterého se zúčastnil za žalobkyni daňový poradce - dne 23. 9. 2015 byl vyhotoven úřední záznam – podklady pro zahraniční dožádání - dne 25. 9. 2015 v 8.10 hodin proběhlo ústní jednání, na kterém žalobkyně vznesla stížnost proti nečinnosti správce daně - dne 16. 10. 2015 bylo vydáno stanovisko ve věci ochrany před nečinností - dne 23. 10. 2015 došlo k vyrozumění o odložení podnětu ze strany Odvolacího finančního ředitelství - dne 14. 12. 2015 byla žalobkyně vyzvána k prokázání skutečností, a to ve lhůtě 10 dnů - dne 18. 12. 2015 zaslala žalobkyně listiny k výzvě správce daně - dne 13. 1. 2016 došlo k vyrozumění o odložení podnětu ze strany Odvolacího finančního ředitelství - dne 22. 1. 2016 bylo vydáno rozhodnutí o změně místní příslušnosti správce daně - dne 14. 4. 2016 vznesla žalobkyně opětovně stížnost proti nečinnosti správce daně - dne 16. 5. 2016 došlo k vyrozumění o odložení podnětu ze strany Odvolacího finančního ředitelství - dne 30. 5. 2016 v 9.45 hodin proběhlo ústní jednání - dne 22. 6. 2016 v 10.00 hodin proběhlo ústní jednání - dne 1. 7. 2016 zaslala žalobkyně správci daně další důkazy - dne 18. 7. 2016 byla žalobkyně vyzvána k doložení dalších konkrétních důkazů a přiřazení jednotlivých listin k sobě - dne 18. a 19. 7. 2016 zaslala žalobkyně správci daně další důkazy - dne 27. 7. 2016 byla žalobkyně vyzvána k doložení dalších konkrétních důkazů - dne 8. 8. 2016 zaslala žalobkyně správci daně další důkazy - dne 3. 11. 2016 v 9.00 hodin proběhlo ústní jednání - dne 22. 11. 2016 zaslala žalobkyně správci daně další důkazy - dne 6. 12. 2016 zaslala žalobkyně správci daně další důkazy - dne 24. 1. 2017 vznesla žalobkyně opětovně stížnost proti nečinnosti správce daně - dne 16. 2. 2017 se mělo konat ústní jednání, které bylo na toto datum odročeno na žádost jednatele žalobkyně z 10. 2. 2017, ze kterého se jednatel prostřednictvím svého zástupce omluvil - dne 22. 2. 2017 došlo k vyrozumění o odložení podnětu ze strany Odvolacího finančního ředitelství - dne 7. 3. 2017 se mělo konat ústní jednání, přičemž zástupce žalobkyně zaslal dne 7. 3. 2017 správci daně vyjádření, že daňové řízení je ovládáno zásadou písemnosti a osobní účast jednatele žalobkyně je nestandardním postupem, který žalobkyni nepřiměřeně zatěžuje - dne 20. 3. 2017 zaslal správce daně získané informace o důkazech a informace o průběhu daňové kontroly zástupci žalobkyně do DS - dne 24. 4. 2017 byla žalobkyně vyzvána k prokázání skutečností - dne 17. 5. 2017 zaslal zástupce žalobkyně správci daně odpověď na předešlou výzvu s tím, že žádá ukončení daňové kontroly - dne 31. 7. 2017 v 11.00 hodin proběhlo ústní jednání, na které se za účelem nahlížení do spisu dostavil jednatel žalobkyně, přičemž přislíbil, že do 4. 8. 2017 zkontaktuje správce daně za účelem stanovení termínu ústního jednání - dne 3. 8. 2017 kontaktoval zástupce žalobkyně správce daně s tím, že jednatel žalobkyně na žádné ústní jednání chodit nebude a že podají stížnost na postup správce daně - dne 3. 8. 2017 zaslal zástupce žalobkyně stížnost na postup úřední osoby - dne 4. 8. 2017 kontaktoval jednatel žalobkyně správce daně s tím, že mu jeho zástupce řekl, že se k ústnímu jednání nemá dostavovat - dne 14. 8. 2017 došlo ze strany správce daně k prošetření stížnosti na úřední osobu s tím, že všechny stížnostní námitky byly shledány nedůvodnými - dne 15. 8. 2017 byla žalobkyně vyzvána k prokázání skutečností - dne 22. 9. 2017 zaslal zástupce žalobkyně správci daně vyjádření k předešlé výzvě - dne 9. 11. 2017 byla žalobkyně vyzvána k prokázání skutečností - dne 30. 11. 2017, 6. 12. 2017, 11. 12. 2017, 23. 4. 2018 a dne 5. 10. 2018 zaslal zástupce žalobkyně správci daně vyjádření k předešlé výzvě - dne 9. 3. 2018 byla žalobkyně vyzvána k prokázání skutečností - dne 3. 4. 2018 zaslal zástupce žalobkyně správci daně vyjádření k předešlé výzvě - dne 23. 4. 2018 zaslal zástupce žalobkyně správci daně žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. - dne 13. 5. 2018 podal zástupce žalobkyně stížnost proti nečinnosti správce daně, když jeho žádost o poskytnutí informací nebyla vyřízena v zákonné 15denní lhůtě - dne 15. 5. 2018 zaslal správce daně zástupci žalobkyně vyjádření, že její žádost ze dne 23. 4. 2018 evidují, avšak nejedná se o žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. - dne 23. 7. 2018 zaslal správce daně zástupci žalobkyně informace ohledně průběhu daňové kontroly a současně mu zaslal seznámení s odesláním žádosti o mezinárodní spolupráci - dne 2. 10. 2018 zaslal zástupce žalobkyně žádost o zaslání protokolu o výslechu svědka - dne 11. 10. 2018 zaslal správce daně zástupci žalobkyně požadovaný protokol - dne 15. 2. 2019 zaslal správce daně zástupci žalobkyně informace ohledně průběhu daňové kontroly - dne 6. 9. 2019 byla žalobkyně vyzvána k doplnění údajů - dne 23. 9. 2019 zaslal zástupce žalobkyně správci daně vyjádření k předešlé výzvě - dne 5. 12. 2019 bylo vydáno rozhodnutí o změně zajištěné částky - dne 20. 12. 2019 podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí o změně zajištěné částky - dne 30. 1. 2020 a dne 6. 3. 2020 byl zástupce žalobkyně vyrozuměn o předvolání svědka - dne 4. 3. 2020 zaslal zástupce žalobkyně správci daně návrh na doplnění dokazování - dne 13. 3. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žádost o změnu termínu výslechu svědka - dne 18. 3. 2020 bylo žádosti zástupce žalobkyně vyhověno - dne 3. 4. 2020 zaslal správce daně zástupci žalobkyně protokol o ústním jednání - dne 12. 6. 2020 byl zástupce žalobkyně vyrozuměn o předvolání svědka - dne 20. 7. 2020 vydalo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutí, kterým změnilo rozhodnutí FÚ ze dne 5. 12. 2019 - dne 27. 7. 2020 byl vydán zajišťovací příkaz č. j. [Anonymizováno] - dne 27. 7. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žádost o přiznání úroků - dne 12. 8. 2020 bylo vydáno rozhodnutí o výši úroku z vratitelného přeplatku - dne 24. 8. 2020 podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí o výši úroku z vratitelného přeplatku - dne 4. 9. 2020 žalobkyně podala odvolání proti zjišťovacímu příkazu - dne 15. 9. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žádost o zaslání dokumentů ze spisu - dne 17. 9. 2020 byl zástupce žalobkyně vyrozuměn o předvolání svědků - dne 2. 10. 2020 Odvolací finanční ředitelství odvolání žalobkyně proti zjišťovacímu příkazu ze dne 27. 7. 2020 zamítlo - dne 8. 10. 2020 zaslal zástupce žalobkyně správci daně žádost o zaslání protokolů o výslechu svědků - dne 15. 10. 2020 zaslal správce daně zástupci žalobkyně dokumenty dle požadavku z 15. 9. 2020 - dne 19. 10. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žádost o zaslání dokumentů ze spisu v neanonymizované formě - dne 4. 11. 2020 bylo vydáno rozhodnutí o změně zajištěné částky - dne 5. 11. 2020 sdělil správce daně zástupci žalobkyně k jeho žádosti ze dne 8. 10. 2020, že doposud protokoly z polské strany neobdržel - dne 18. 11. 2020 zaslal správce daně zástupci žalobkyně sdělení k jeho žádosti ze dne 19. 10. 2020 - dne 21. 1. 2021 zaslal správce daně zástupci žalobkyně protokoly o výslechu svědků, které obdržel z polské strany - dne 22. 3. 2021 Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o výši úroku z vratitelného přeplatku - dne 6. 10. 2021 zaslal správce daně zástupci žalobkyně sdělení o dosavadním výsledku kontrolního zjištění - dne 6. 10. 2021 vydal správce daně rozhodnutí o stanovení lhůty k vyjádření se ke sdělení o dosavadních výsledcích kontrolního zjištění - dne 7. 10. 2021 požádal zástupce žalobkyně o zaslání konkrétních dokumentů ze spisu - dne 18. 10. 2021 požádal zástupce žalobkyně o prodloužení lhůty - dne 22. 10. 2021 vyhotovil správce daně úřední záznam o žádostech o výměnu informací odeslaných do jiného členského státu Referenční číslo Datum odeslání Datum přijetí Stát určení [Anonymizováno] 06.10.2015 24.11.2015 Polsko [Anonymizováno] 19.11.2015 12.02.2016 Slovensko [Anonymizováno] 13.11.2015 09.06.2016 Slovensko [Anonymizováno] 19.11.2015 31.10.2017 Slovensko [Anonymizováno] 19.11.2015 02.06.2016 Slovensko [Anonymizováno] 19.11.2015 18.01.2017 Polsko [Anonymizováno] 19.11.2015 08.07.2016 Polsko [Anonymizováno] 19.11.2015 26.04.2017 Polsko [Anonymizováno] 19.11.2015 08.05.2018 Polsko [Anonymizováno] 31.12.2015 08.12.2016 Polsko [Anonymizováno] 31.12.2015 26.08.2016 Polsko [Anonymizováno] 12.01.2016 06.04.2016 Německo [Anonymizováno] 07.06.2018 13.07.2018 Slovensko [Anonymizováno] 09.07.2018 19.11.2018 Slovensko [Anonymizováno] 04.12.2018 21.01.2019 Polsko [Anonymizováno] 11.03.2019 06.06.2019 Slovensko [Anonymizováno] 29.07.2019 20.08.2019 Slovensko [Anonymizováno] 29.07.2019 Polsko [Anonymizováno] 01.08.2019 18.09.2019 Slovensko [Anonymizováno] 08.08.2019 06.05.2020 Polsko [Anonymizováno] 14.08.2019 10.10.2019 Slovensko [Anonymizováno] 22.08.2019 25.11.2020 Polsko [Anonymizováno] 05.09.2019 06.11.2019 Slovensko [Anonymizováno] 16.09.2019 31.07.2020 Polsko [Anonymizováno] 30.09.2019 12.12.2019 Polsko [Anonymizováno] 10.01.2020 04.03.2020 Slovensko [Anonymizováno] 28.01.2020 12.08.2020 Slovensko [Anonymizováno] 24.03.2020 04.08.2020 Slovensko [Anonymizováno] 09.04.2020 06.05.2020 Nizozemí [Anonymizováno] 23.06.2020 08.11.2021 Nizozemí [Anonymizováno] 06.11.2020 25.11.2020 Slovensko - dne 22. 10. 2021 zaslal správce daně zástupci žalobkyně požadované dokumenty - dne 25. 10. 2021 vydal správce daně rozhodnutí o prodloužení lhůty - dne 26. 11. 2021 byla vyhotovena zpráva o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] - dne 26. 11. 2021 bylo vydáno oznámení o ukončení daňové kontroly - dne 1. 12. 2021 byl vydán dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015 ve výši 8 781 895 Kč - dne 7. 1. 2022 podala žalobkyně odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru - dne 7. 10. 2022 Odvolací finanční ředitelství odvolání žalobkyně rozhodnutím č. j. [Anonymizováno] zamítlo. Dne 5. 2. 2024 vydalo Ministerstvo financí, Odbor odškodňování a náhrad, stanovisko, že požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé daňové řízení je nedůvodný.

9. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. [spisová značka] se podává, že žalobkyně podala dne 12. 12. 2022 žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 10. 2022, č. j. [Anonymizováno]. Žalobu odůvodnila tak, že žalovaný při svém rozhodování nezohlednil zásadní judikatorní zvrat, žalobkyně měla být vyzvána k podání dodatečného přiznání, daňová kontrola byla zahájena nezákonně, daňové orgány doměřily daň z přidané hodnoty neoprávněně, došlo k nesprávnému rozložení důkazního břemene a že žalobkyně unesla sekundární důkazní břemeno. Žalovaný se k žalobě vyjádřil dne 6. 2. 2023 tak, že navrhuje zamítnutí žaloby a podrobně se vyjádřil ke všem námitkám žalobkyně. Krajský soud v Ostravě následně žalobkyni vyzval přípisem ze dne 8. 3. 2025. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. [spisová značka], žalobu zamítl, když se neztotožnil s námitkami žalobkyně. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 25. 6. 2024 kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2024, č. j. [spisová značka], zamítnuta. Žalobkyně následně podala ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. [Anonymizováno], tak, že ji odmítl.

10. Z listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně podala dne 29. 5. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015. Dne 19. 6. 2015 vydal správce daně zajišťovací příkaz a dne 14. 7. 2015 zahájil daňovou kontrolu. V průběhu daňové kontroly správce daně musel odeslat množství žádostí o výměnu informací do jiných členských států. V průběhu daňové kontroly také žalobkyně podala množství podnětů pro nečinnost, které byly vždy shledány jako nedůvodné. Dne 26. 11. 2021 vydal správce daně zprávu o daňové kontrole a daňovou kontrolu ukončil. Dne 1. 12. 2021 vydal správce daně dodatečný platební výměr, proti kterému podala žalobkyně dne 7. 1. 2022 odvolání, které bylo Odvolacím finančním ředitelstvím dne 7. 10. 2022 zamítnuto. Dne 7. 10. 2022 podala žalobkyně žalobu ke správnímu soudu, která byla dne 22. 5. 2024 zamítnuta. Proti rozhodnutí podala dne 25. 6. 2024 kasační stížnost, kterou dne 14. 11. 2024 Nejvyšší správní soud zamítl. Následně podala žalobkyně ústavní stížnost, která byla dne 12. 3. 2025 odmítnuta.

11. Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

12. Podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

13. Podle článku 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

14. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

16. Podle ustanovení § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

17. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

19. Podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. OBECNĚ K NÁHRADĚ NEMAJETKOVÉ ÚJMY ZPŮSOBENÉ DÉLKOU ŘÍZENÍ 21. Při posuzování uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, bylo nejdříve zapotřebí vypořádat se s otázkou, zda na předmětné řízení dopadá čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, je pro posouzení této otázky rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u něho vyplývá právo na jeho přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

22. V právu na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zakotveném v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je obsaženo i právo na náhradu nemajetkové újmy (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16).

23. Zákon o odpovědnosti státu upravuje ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod pouze podmínky a podrobnosti základního práva na náhradu újmy zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto základní právo totiž nepatří mezi ta, jichž je možno se ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhat pouze v mezích [prováděcích] zákonů (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20).

24. Je úkolem obecných soudů posoudit, zda v konkrétním případě došlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Zároveň však obecné soudy při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona o odpovědnosti státu nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20).

25. Daňové řízení dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu spadá pod čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť daňové řízení představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dále se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020).

26. Nejvyšší soud se ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, opírá mj. o závěry jednotlivých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ze kterých následně vybírá jednotlivá kritéria pro rozhodnutí ohledně přiměřenosti délky řízení. Zde je dle názoru soudu zapotřebí upozornit na rozhodnutí ve věci Ferrazzini v. Itálie, ve kterém Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se na daňové řízení nevztahuje, pokud se týká stanovení daňové povinnosti (tedy nikoli trestní nebo sankční roviny).

27. S ohledem na uvedené má soud za to, že na předmět tohoto řízení dopadá čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, avšak nikoli čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K EXISTENCI NESPRÁVNÉHO ÚŘEDNÍHO POSTUPU 28. Rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním z nich je zodpovězení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Posledním krokem zůstává stanovení formy a případně i výše přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

29. Za nesprávný úřední postup je tak třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení se vztahuje i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. I v těchto správních řízeních se tedy uplatňuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož porušení je nesprávným úředním postupem. Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20).

30. S ohledem na uvedené soud uzavírá, že předmět tohoto řízení lze podřadit pod zákonem zakotvený pojem „nesprávný úřední postup“. OBECNĚ K PŘIMĚŘENOSTI DÉLKY ŘÍZENÍ 31. Jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, při řešení otázky přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) zákona, které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

32. Přiměřenost délky řízení je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci přednost před zákonem (jedná se zvláště o čl. 6 odst. 1, větu první, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (k tomu viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

33. Z výše uvedeného soud uzavírá, že není podstatné, zda v předmětném řízení docházelo k průtahům v řízení, když významné je pouze to, zda došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení. Při řešení otázky přiměřenosti délky řízení je zapotřebí vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. KRITÉRIA PRO POSOUZENÍ PŘIMĚŘENOSTI DÉLKY ŘÍZENÍ 34. Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé (k tomu viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

35. Ač se rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na daňové řízení nevztahuje, tak s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud z těchto rozhodnutí vychází, tak se soudu jeví vhodné upozornit na některá významná rozhodnutí, která sloužila jako vzor pro stanovisko Nejvyššího soudu.

36. Evropský soud pro lidská práva při posuzování přiměřenosti délky řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pravidelně zohledňuje počet instancí, jimiž řízení prošlo, jako jeden z relevantních faktorů. Tento aspekt však nikdy nepředstavuje ospravedlnění pro nepřiměřenou délku řízení sám o sobě. V rozhodnutích jako König v. Německo, Zimmermann a Steiner v. Švýcarsko nebo Scordino v. Itálie soud zdůraznil, že délka řízení musí být posuzována v kontextu celkových okolností případu, včetně složitosti věci, chování účastníků a efektivity vnitrostátních orgánů. I když více instancí může řízení prodloužit, stát má povinnost zajistit, aby řízení probíhalo bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.

37. Nejvyšší soud v stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, pak zdůraznil 4 kritéria pro posouzení přiměřenosti řízení – složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného.

38. K složitosti případu se Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, vyjádřil tak, že je možné přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i ke skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě.

39. K chování poškozeného Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uvedl, že poškozený může na jedné straně svou nečinností či naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru délku řízení prodlužovat, a na druhé straně může poškozený vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu. V této části Nejvyšší soud upozornil na dvě roviny posuzování aktivity poškozeného, a to že ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení, ale také na skutečnost, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné.

40. K postupu orgánu veřejné moci se Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, vyjádřil tak, že zde půjde zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení.

41. K významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uvedl, že je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, shrnul, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam než řízení jiná. Jde především o věci trestní, věci opatrovnické, pracovně právní spory, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života.

42. Výše uvedené soud shrnuje tak, že pro vyřešení otázky, zda byla délka konkrétního řízení přiměřená, je nezbytné posoudit průběh takové řízení individuálně a současně zohlednit složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. K DÉLCE PŘEDMĚTNÉHO ŘÍZENÍ 43. Soud se nejdříve zabýval otázkou ohraničení délky samotného řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, uzavřel, že „nekonání správce daně po zahájení vyměřovacího řízení podáním daňového přiznání si proto nelze při existenci odůvodněného předpokladu, že daňový subjekt daň přiznal, její výši stanovil a uhradil ve správné výši v řádném daňovém přiznání vykládat tak, jak činí v dovolání žalobce, a sice že správce daně již od počátku udržuje daňový subjekt v nejistotě o výsledku daňového řízení. Dílčí fáze daňového řízení až do okamžiku, kdy je daňový subjekt buď vyzván k tomu, aby odstranil pochybnosti o správnosti, průkaznosti a úplnosti daňového tvrzení, popřípadě písemností, jež k daňovému tvrzení předložil, anebo je mu za týmž účelem doručeno oznámení o zahájení daňové kontroly, tak nemusí být spojena s vědomostí daňového subjektu o tom, že by za účelem prověření řádného splnění daňové povinnosti vůči němu správce daně hodlal využít kontrolní postupy případně směřující k vyměření (doměření) daně ve správné (zákonu odpovídající) výši a uplatnit sankci v podobě daňového penále. Do uvedeného okamžiku tudíž nejistota či obava, zda daňový subjekt splnil daňovou povinnost řádně, není vyvolána postupem správce daně, ale - za předpokladu, že taková obava či nejistota poplatníka tíží - podáním neúplného, nepravdivého či neprůkazného daňového tvrzení, jež vychází z vědomosti daňového subjektu samotného.“ 44. V tomto řízení mohla nejistota či obava žalobkyně vzniknout vydáním zajišťovacího příkazu, které předcházelo zahájení daňové kontroly, tedy dne 19. 6. 2015. Toto datum lze tedy dle názoru soudu považovat za počátek samotného řízení ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

45. Co se týče ukončení řízení, pak z ústavněprávního hlediska je třeba považovat za jeden celek řízení od okamžiku zahájení rozhodování ve věci základního práva až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci. Teprve v takovém okamžiku je totiž věc projednána ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a teprve tehdy skončí nejistota účastníka řízení, jak bude o jeho věci rozhodnuto. Pro stanovení počátku a konce řízení je významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá. Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je proto den, jímž byla tato nejistota odstraněna. Jestliže tedy předchází rozhodování ve věci správní řízení následnému soudnímu řízení, hledí se na obě tato řízení perspektivou čl. 38 odst. 2 Listiny jako na řízení jediné (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 1136/24).

46. Je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (k tomu viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

47. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že předmětné řízení skončilo dne 12. 3. 2025, kdy byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně. Na správní řízení, které trvalo od 14. 7. 2015 do 7. 10. 2022, navazovalo řízení soudní, včetně řízení o kasační stížnosti, které trvalo od 7. 10. 2022 do 14. 11. 2024. Následovalo řízení o ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2025 ústavní stížnost žalobkyně odmítl. K PŘIMĚŘENOSTI DÉLKY ŘÍZENÍ V PROJEDNÁVANÉ VĚCI 48. Soud se tedy dále zabýval tím, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená.

49. V předmětné věci probíhalo nejdříve správní řízení, které trvalo od 14. 7. 2015 do 7. 10. 2022. Na něj navazovalo řízení soudní, včetně řízení o kasační stížnosti, které trvalo od 7. 10. 2022 do 14. 11. 2024. Následovalo řízení o ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2025 ústavní stížnost žalobkyně odmítl. Řízení tedy trvalo od 14. 7. 2015 do 12. 3. 2025 a celková délka řízení byla 9 let 7 měsíců a 26 dní.

50. Co se týče složitosti případu, pak zde je dle názoru soudu zapotřebí zohlednit fakt, že předmětem daňové kontroly, která trvala nejdelší časový úsek, byly pouze intrakomunitární transakce žalobkyně. Správce daně, který měl pochybnosti o žalobkyní deklarovaných transakcích, a tedy o nulové dani, kterou žalobkyně za předmětné zdaňovací období vykázala, musel k získání potřebných důkazů využít v hojné míře institut mezinárodního dožádání. Správce daně tento institut využil opakovaně, a to s ohledem na nové skutečnosti, které v průběhu daňové kontroly objevoval. Podrobné dokazování bylo dle názoru soudu na místě s ohledem na fakt, že žalobkyně za předmětné období vykázala nulovou daň, a za situace, kdy žalobkyně nebyla opakovaně ochotna dostavit se na ústní jednání a trvala na zásadě písemnosti daňového řízení. K složitosti případu tedy dle názoru soudu přispěl zejména mezinárodní prvek, když těžiště dokazování bylo v několika státech Evropské unie, přičemž některé subjekty bylo zapotřebí dohledat, neboť byly nekontaktní a nevykazovaly žádnou ekonomickou činnost. Šlo tedy o věc složitou i z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze i jejich obtížné dosažitelnosti. O složitosti věci svědčí i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována, s přihlédnutím k předcházejícímu řízení před správním orgánem. V předmětném řízení nejprve rozhodoval Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, následně bylo o odvolání rozhodnuto Odvolacím finančním ředitelstvím. Ve správním soudnictví rozhodoval Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud. Jako poslední ve věci rozhodoval Ústavní soud.

51. Dle názoru soudu je zapotřebí také zohlednit pandemickou situaci, která zasáhla nejen Českou republiku v období od března 2020 do dubna 2022 a která do jisté míry zkomplikovala běžné fungování všech institucí a také koordinaci mezi státy.

52. Co se týče chování žalobkyně, pak dle názoru soudu postoje žalobkyně a její postup v průběhu daňové kontroly (ale i v průběhu soudního řízení) nepřispívaly k urychlení předmětného řízení. Jde-li o argument žalobkyně, že opakovaně podávala podněty na nečinnost správce daně, což svědčí o jejím zájmu o stav řízení, pak k tomu soud odkazuje na již dříve uvedené závěry Nejvyššího soudu, že na jednu stranu nelze přičítat k tíži žalobkyně, že využívala svá procesní práva, avšak na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky žalobkyně, zvláště jde-li o podání zjevně nedůvodná. Žalobkyně v daném řízení podala řadu podnětů na nečinnost i stížnost na postup úřední osoby, avšak všechna tato podání byla shledána jako nedůvodná. Žalobkyně také v průběhu řízení pozměnila předkládané důkazy, což zdůvodnila tak, že předložila pozměněné mezinárodní nákladní listy v souladu s dispozicemi odběratelů předloženými řidiči přepravující náklad od žalobkyně k odběratelům. Žalobkyně trvala na zásadě písemnosti daňového řízení a zdůrazňovala, že daňový subjekt není v daňovém řízení povinen vypovídat a důkazy může v daňovém řízení předkládat postupně podle pochybností, které správce daně formuluje. Soud k tomu pouze zopakuje, že tento postup žalobkyně nemůže jít k její tíži, když pouze využívala svá procesní práva, avšak nemůže jít ani k tíži státu, který taktéž pouze reagoval na nové skutečnosti a důkazy předkládané žalobkyní průběžně, což si v řadě případů vynutilo další přeshraniční dokazování.

53. Jedná-li se o kritérium postupu orgánů veřejné moci, tak co se týče „časového harmonogramu jednotlivých úkonů“ soud odkazuje na odst. 8 a 9 tohoto rozsudku. Dle názoru soudu postupovaly jednotlivé orgány v reakci na vzniklé procesní situace a v souvislosti s chováním žalobkyně a jejího právního zástupce adekvátně rychle. V takto složité věci není možné činit jednotlivé úkony v řádu dnů a mnohdy je zapotřebí další postup konzultovat či ověřovat nové skutečnosti. Na tomto místě je zapotřebí vyzdvihnout, že žalobkyně podala stížnost proti nečinnosti správce daně již po dvou měsících od zahájení daňové kontroly, a to za situace, kdy již proběhlo místní šetření a dvě ústní jednání, přičemž žalobkyně byla seznámena s podklady pro zahraniční dožádání. Co se týče námitky žalobkyně, že daňovou kontrolu měl provádět původní správce daně, tedy Finanční úřad pro hlavní město Prahu, když změna místní příslušnosti měla zásadní vliv na délku daňové kontroly, pak s tímto názorem se soud neztotožňuje. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly změnila sídlo a s ohledem na možnost využití institutu místního šetření bylo vhodné, aby daňovou kontrolu prováděl správce daně v místě sídla žalobkyně. Jde-li o žalobkyní namítané prodlevy v mezinárodním dožádání, pak nelze klást k tíži státu, když v průběhu daňové kontroly vyvstaly nové nejasnosti, které žalobkyně nebyla schopná vyjasnit, a správce daně se rozhodl institut mezinárodního dožádání opakovaně využít. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že právě na základě důkazů, které správce daně získal díky přeshraniční spolupráci, byla žalobkyni doměřena daň. Tvrdí-li žalobkyně, že nekontaktnost odběratelů nelze přičítat k tíži žalobkyně, pak dle názoru soudu tím méně k tíži žalované. Žalobkyně ve správním řízení nebyla schopna prokázat tvrzené odběry, a proto správce daně musel učinit kroky k dohledání jednotlivých subjektů. Získání těchto důkazů bylo časově nejvíce zdlouhavé, ale pro rozhodnutí o daňové povinnosti žalobkyně stěžejní. Jde-li o tvrzení žalobkyně, že vyložená nečinnost správce daně trvala od 23. 6. 2020 do 6. 10. 2021, pak toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Správce daně v tomto období obdržel několik odpovědí v rámci mezinárodního dožádání, se kterými se musel vypořádat a které byly podkladem pro vyhotovení zprávy o daňové kontrole. Tato zpráva má 97 stran a lze předpokládat, že na ní správce daně ve vytýkaném „období nečinnosti“ pracoval. V tomto časovém období byly dále činěny ze strany správce daně další úkony, které jsou přehledně uvedeny v odst. 8 tohoto rozsudku, a soudu se jeví nadbytečné jejich výčet opakovat. Na jednání dne 9. 6. 2025 žalobkyně uvedla, že vyložená nečinnost správce daně trvala i mezi daty 23. 10. 2015 a 14. 12. 2015, 14. 4. 2016 a 16. 5. 2016, 8. 8. 2016 a 3. 11. 2016, 11. 12. 2017 a 9. 3. 2018, 23. 7. 2018 a 15. 2. 2019, 15. 2. 2019 a 6. 9. 2019, 23. 9. 2019 a 30. 1. 2020, 16. 2. 2020 a 17. 9. 2020, 18. 11. 2020 a 21. 1. 2021 a mezi 7. 1. 2022 a 7. 10. 2022. V období od 23. 10. 2015 do 14. 12. 2015 správce daně odeslal celkem osm mezinárodních dožádání a jedno obdržel nazpět. Za situace, kdy správce daně čeká na odpovědi ze zahraničí mu dle názoru soudu nelze klást k tíží, že nečiní žádné další úkony. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 6 Afs 261/2024-68, který zopakoval, že mezinárodní dožádání staví běh lhůty pro stanovení daně, jeli dána věcná i časová souvislost žádosti o mezinárodní spolupráci s předmětem probíhající daňové kontroly. V období od 14. 4. 2016 do 16. 5. 2016 byla posuzována stížnost žalobkyně na nečinnost správce daně a současně správce daně čekal na odpovědi z další vlny mezinárodního dožádání. V období od 8. 8. 2016 do 3. 11. 2016 obdržel správce daně několik odpovědí v rámci mezinárodního dožádání, na což zareagoval nařízením ústního jednání a další výzvou na žalobkyni. V období od 11. 12. 2017 do 9. 3. 2018 správce daně zpracovával tři vyjádření žalobkyně a odpovědi z mezinárodního dožádání, což vedlo k další výzvě k prokázání skutečností. V období od 23. 7. 2018 do 15. 2. 2019 čekal správce daně na odpovědi z mezinárodního dožádání, když o odeslání mezinárodní žádosti byla žalobkyně vyrozuměna. V období od 15. 2. 2019 do 6. 9. 2019 správce daně odeslal celkem osm mezinárodních dožádání a dvě obdržel nazpět. V období od 23. 9. 2019 do 30. 1. 2020 správce daně odeslal celkem tři mezinárodní dožádání a tři obdržel nazpět. V období od 16. 2. 2020 do 17. 9. 2020 byl vyslýchán svědek v zahraničí a správce daně odeslal celkem šest mezinárodních dožádání a tři obdržel nazpět. V období od 18. 11. 2020 do 21. 1. 2021 čekal správce daně na výslech svědka v zahraničí a následně na zaslání protokolu o výslechu. V tomto období také obdržel správce daně nazpět dvě odpovědi z mezinárodního dožádání. Jde-li o výtku žalobkyně, že Odvolací finanční ředitelství při rozhodování o jejím odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zásadním způsobem překročilo šestiměsíční lhůtu pro vyřízení odvolání (Pokyn č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní), pak je pravdou, že Odvolací finanční ředitelství rozhodlo o odvolání žalobkyně po 9 měsících (namítaný průtah žalobkyně v období od 7. 1. 2022 do 7. 10. 2022), aniž by požádalo o prodloužení lhůty, tak jak to Pokyn č. MF-5 umožňuje. V tomto bodě je tedy zapotřebí dát žalobkyni za pravdu, že došlo k průtahu v řízení nevydáním rozhodnutí o odvolání v šestiměsíční lhůtě. Jak však bylo již výše s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu uvedeno, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení. Pokud by Odvolací finanční ředitelství v dané věci požádalo o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí, mohlo by rozhodnutí vydat do 12 měsíců, a tedy rozhodnutí vydané po 9 měsících by bylo naprosto v pořádku. S ohledem na rozsah závěrečné zprávy a celého spisu však nelze lhůtu 9 měsíců k vydání rozhodnutí považovat za nikterak nepřiměřenou a takový průtah nemůže mít za následek v kontextu celého řízení nepřiměřenou délku tohoto řízení. A jde-li o námitku žalobkyně, že Krajský soud v Ostravě rozhodl o podané žalobě až po 1,5 roce, pak dle názoru soudu je taková délka řízení přiměřená s ohledem na průměrnou délku řízení ve správním soudnictví při zohlednění předmětu řízení. Dle statistik Ministerstva spravedlnosti byla průměrná délka řízení u správního soudu v roce 2022 439 dní a v roce 2023 400 dní.

54. Co se týče významu řízení pro žalobkyni, pak sama žalobkyně uvedla, že daňové řízení bylo vedeno o 13 556 641 Kč, přičemž vlastní kapitál žalobkyně za rok 2014 činil 205 000 Kč, a proto byl význam předmětu řízení pro žalobkyni existenční. V posuzované věci se nejedná o žádnou z okolností, jež by v obecné rovině svědčily o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni (viz odstavec 41). V takovém případě však povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně existence okolností, které zvyšují význam předmětu řízení pro poškozeného, leží na poškozeném a nelze proto bez dalšího vyjít z domněnky, že je význam předmětu řízení pro poškozeného zvyšován, jako je to v případě věcí výše příkladmo vyjmenovaných (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Žalobkyně k prokázání existenčního významu navrhla účetní uzávěrku za rok 2015, ze které se podává, že žalobkyně měla tržby ve výši 352 923 000 Kč, náklady vynaložené na prodané zboží ve výši 345 741 000 Kč a vlastní kapitál ve výši 205 000 Kč. Jelikož je žalobkyně právnickou osobou, která byla založena za účelem ekonomického zisku, pak dle názoru soudu doměření daně ve výši 8 781 895 Kč může pro žalobkyni znamenat významný zásah, který může zejména subjektivně, ale teoreticky i objektivně, pociťovat jako existenční. Žalovaná však odkázala na závěry zprávy o daňové kontrole, ze které vyplývá, že ekonomická činnost žalobkyně byla paralyzována nikoliv z důvodu daňové kontroly (respektive vydání zajišťovacího příkazu), nýbrž v důsledku neplnění závazků ze strany jejích odběratelů (viz strany 5-6 zprávy o daňové kontrole), čímž dle názoru soudu vyvrátila tvrzení žalobkyně o existenčním významu zásahu.

55. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že řízení, za jehož nepřiměřenou délku se žalobkyně touto žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy, trvalo od 14. 7. 2015 do 12. 3. 2025 a celková délka řízení byla tedy 9 let 7 měsíců a 26 dní. Ač se na první pohled může tato doba zdát dlouhá, tak bylo zapotřebí zabývat se přiměřeností této doby s ohledem na složitost případu, chování žalobkyně, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro žalobkyni, ale i s ohledem na mezinárodní pandemickou situaci. V posuzovaném případě dospěl soud k závěru, že délka řízení byla s ohledem na všechny výše uvedené aspekty přiměřená, když správní orgány, a následně i soudy, postupovaly v jednotlivých fázích systematicky a s ohledem na aktuální procesní situaci. Nejdelší úsek řízení zabralo dokazování při daňové kontrole, když správce daně musel provést rozsáhlé dokazování. Aktivita žalobkyně v této fázi řízení nesměřovala k urychlenému skončení daňové kontroly (vyjma opakovaných stížností na nečinnost), když správce daně musel žalobkyni opakovaně vyzývat a žalobkyně se odmítala účastnit ústních jednání. Je zapotřebí zdůraznit, že daňová kontrola a následné rozsáhlé dokazování bylo zapříčiněno v první řadě nesprávným postupem žalobkyně při plnění daňových povinností a její následnou neschopností vyvrátit pochybnosti správce daně. Tímto postupem žalobkyně došlo k několika „kolům“ dokazování, když správce daně musel vždy reagovat na aktuálně žalobkyní tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy. Soud tedy neshledal, že by v daném řízení došlo k chybnému postupu orgánů veřejné moci, když na délce řízení měla vliv složitost dané věci (skutková, procesní i právní), a to zejména rozsáhlé dokazování s těžištěm v cizině, ale také přístup žalobkyně, která svým jednáním a přístupem ztěžovala probíhající dokazování.

56. S většinou námitek žalobkyně, které vznesla v žalobě, v podání ze dne 3. 6. 2025 a na jednání soudu dne 9. 6. 2025, se soud vypořádal v předešlých odstavcích. Jde-li o námitku použitelnosti lhůt upravených v § 71 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 177 správního řádu, pak tuto námitku považuje soud za zcela lichou, když daňový řád v § 262 výslovně uvádí, že při správě daní se správní řád nepoužije.

57. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

58. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně je k jejich náhradě povinna zcela úspěšné žalované. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené činí částku 3 754,31 Kč a představují náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl v řízení zastoupen a nedoložil výši hotových výdajů, náleží dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky částka 300 Kč za každý úkon, v celkové výši 900 Kč, a to za sepis vyjádření ze dne 27. 6. 2024, přípravu účasti u soudního jednání a za účast u soudního jednání dne 9. 6. 2025, náhradu hotových výdajů spočívající v cestovném žalované k jednání soudu dne 9. 6. 2025 (§ 157 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) v celkové výši 1 192 Kč (dle předložených jízdních dokladů) a náhradu hotových výdajů spočívající v ubytování žalované (§ 156 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) v celkové výši 1 662,31 Kč (dle předložené faktury), když jednání bylo nařízeno na 9.00 hodin, žalovaná má sídlo v Praze, a tudíž přicestovala již den před nařízeným jednáním a využila možnost ubytování v blízkosti soudu (k tomu viz komentář k § 137 in: JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha I., § 1-250l občanského soudního řádu. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023.).

59. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.

Poučení