57 Co 269/2025 - 241

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [adresa žalované] za níž jedná [organizační složka], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu nemajetkové újmy 362 700 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 6. 2025, č. j. 18 C 59/2024-97 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 663 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 362 700 Kč se zákonným příslušenstvím v podobě úroku z prodlení od 16. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení z úroků z prodlení ode dne 17. 2. 2024 do zaplacení (výrok I) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 754,31 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, podle něhož žalobkyně podala dne 29. 5. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015, v němž vykázala vlastní daň ve výši 0 Kč. Dne 19. 6. 2015 vydal správce daně zajišťovací příkaz a dne 14. 7. 2015 zahájil daňovou kontrolu. V průběhu daňové kontroly správce daně odeslal množství žádostí o výměnu informací do jiných členských států, rovněž žalobkyně vůči němu podala množství podnětů pro nečinnost, které byly ve všech případech shledány jako nedůvodné. Dne 26. 11. 2021 vydal správce daně zprávu o daňové kontrole a daňovou kontrolu ukončil. Dne 1. 12. 2021 vydal správce daně dodatečný platební výměr, proti kterému podala žalobkyně dne 7. 1. 2022 odvolání, které bylo odvolacím finančním ředitelstvím dne 7. 10. 2022 zamítnuto. Dne 7. 10. 2022 podala žalobkyně žalobu ke správnímu soudu, která byla dne 22. 5. 2024 zamítnuta. Proti rozhodnutí podala dne 25. 6. 2024 kasační stížnost, kterou dne 14. 11. 2024 Nejvyšší správní soud zamítl. Následně podala žalobkyně ústavní stížnost, která byla dne 12. 3. 2025 odmítnuta.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1, 5, § 13 odst. 1, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“] ve spojení s čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předně konstatoval s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12 a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), že daňové řízení spadá pod čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dotýká se i ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Dále s ohledem na závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, a již shora citovaném sp. zn. II. ÚS 570/20 uzavřel, že předmět tohoto řízení lze podřadit pod zákonem zakotvený pojem „nesprávný úřední postup“. S poukazem na závěry vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, vyslovil, že pro vyřešení otázky, zda byla délka konkrétního řízení přiměřená, je nezbytné posoudit průběh takového řízení individuálně a současně zohlednit složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Ve vztahu k délce předmětného řízení tuto ohraničil na dobu od 19. 6. 2015 (kdy v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023 k tomuto datu mohla poprvé vzniknout nejistota či obava žalobkyně v důsledku vydání zajišťovacího příkazu), ukončení řízení datoval dnem 12. 3. 2025, tj. dnem, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně (a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). Celková délka řízení byla v dané věci 9 let 7 měsíců a 26 dní, když správní řízení trvalo od 14. 7. 2015 do 7. 10. 2022, na něj navazovalo řízení soudní, včetně řízení o kasační stížnosti, které trvalo od 7. 10. 2022 do 14. 11. 2024, poté následovalo řízení o ústavní stížnosti.

4. Při posouzení, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená, zohlednil jak složitost daného případu, zejména fakt, že předmětem daňové kontroly, která trvala nejdelší časový úsek, byly pouze intrakomunitární transakce žalobkyně a správce daně, který měl pochybnosti o žalobkyní deklarovaných transakcích, a tedy o žalobkyní vykázané nulové dani za předmětné zdaňovací období, musel k získání potřebných důkazů využít v hojné míře, resp. i opakovaně, institut mezinárodního dožádání. Ke složitosti případu přispěl zejména mezinárodní prvek, když těžiště dokazování bylo v několika státech Evropské unie, přičemž některé subjekty bylo zapotřebí dohledat, neboť byly nekontaktní a nevykazovaly žádnou ekonomickou činnost. Šlo tedy o věc složitou i z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků, jejich povaze i jejich obtížné dosažitelnosti. O složitosti věci svědčí i počet stupňů soustavy orgánů, ve kterých byla věc rozhodována, když v řízení nejprve rozhodoval [finanční úřad] následně bylo o odvolání rozhodnuto odvolacím finančním ředitelstvím, v rámci správního soudnictví rozhodoval Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud a jako poslední ve věci rozhodoval Ústavní soud. Svůj význam v dané věci sehrála i pandemická situace, která v době probíhajícího řízení (v období od března 2020 do dubna 2022) zasáhla nejen [stát] a do jisté míry tak zkomplikovala běžné fungování všech institucí a také koordinaci mezi státy.

5. Dále se ve vztahu k přiměřenosti délky řízení zabýval chováním žalobkyně a vyhodnotil, že její postoje a postup v průběhu daňové kontroly (ale i v průběhu soudního řízení) nepřispívaly k urychlení předmětného řízení. Pokud žalobkyně opakovaně podávala podněty na nečinnost správce daně, pak sice na jednu stranu nelze přičítat k tíži žalobkyně, že využívala svá procesní práva, avšak na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky žalobkyně, zvláště jde-li o podání zjevně nedůvodná, jak byly tyto podněty na nečinnost i stížnosti na postup úředních osob shledány v daňovém řízení. Zdůraznil dále to, že žalobkyně v průběhu řízení pozměnila předkládané důkazy, trvala na zásadě písemnosti daňového řízení, na tom, že daňový subjekt není v daňovém řízení povinen vypovídat a důkazy může předkládat postupně podle pochybností, které správce daně formuluje. I v tomto směru konstatoval, že tento postup žalobkyně nemůže jít k její tíži, když pouze využívala svá procesní práva, avšak nemůže jít ani k tíži státu, který taktéž pouze reagoval na nové skutečnosti a důkazy předkládané žalobkyní průběžně.

6. Vedle toho v rámci přiměřenosti celkové délky řízení zohlednil i postup orgánů veřejné moci, které postupovaly v reakci na vzniklé procesní situace a v souvislosti s chováním žalobkyně a jejího právního zástupce adekvátně rychle. V takto složité věci není možné činit jednotlivé úkony v řádu dnů, mnohdy je zapotřebí další postup konzultovat či ověřovat nové skutečnosti. Není přiléhavá ani námitka žalobkyně, že daňovou kontrolu měl provádět původní správce daně [finanční úřad], když za situace, že žalobkyně v průběhu daňové kontroly změnila své sídlo, s ohledem na možnost využití institutu místního šetření bylo vhodné, aby daňovou kontrolu prováděl správce daně v místě sídla žalobkyně. Ani namítané prodlevy v mezinárodním dožádání nelze klást k tíži žalované, když v průběhu daňové kontroly vyvstaly nové nejasnosti, které žalobkyně nebyla schopná vysvětlit, a správce daně se rozhodl institut mezinárodního dožádání opakovaně využít a informace takto získané jej pak vedly k rozhodnutí, kterým byla žalobkyni doměřena daň. K tíži žalované nemůže být ani nekontaktnost odběratelů. Naopak žalobkyně ve správním řízení nebyla schopna prokázat tvrzené odběry, a právě proto správce daně musel učinit kroky k dohledání jednotlivých subjektů. Ve vztahu k žalobkyní tvrzeným konkrétním nečinnostem správce daně soud uvedl, že v době od 23. 6. 2020 do 6. 10. 2021 správce daně obdržel několik odpovědí v rámci mezinárodního dožádání, se kterými se musel vypořádat a které byly podkladem pro vyhotovení zprávy o daňové kontrole (obsahující 97 stran) a lze předpokládat, že na ní správce daně ve vytýkaném „období nečinnosti“ pracoval, vedle toho v tomto období byly činěny ze strany správce daně i další zjištěné úkony. V době od 23. 10. 2015 do 14. 12. 2015 pak správce daně odeslal celkem osm mezinárodních dožádání a jedno obdržel nazpět, nelze mu klást k tíži, že v době čekání na odpověď dle dožádání nečiní žádné další úkony, navíc mezinárodní dožádání staví běh lhůty pro stanovení daně, je-li dána věcná i časová souvislost žádosti o mezinárodní spolupráci s předmětem probíhající daňové kontroly. V období od 14. 4. 2016 do 16. 5. 2016 byla posuzována stížnost žalobkyně na nečinnost správce daně a současně správce daně čekal na odpovědi z další vlny mezinárodního dožádání. V období od 8. 8. 2016 do 3. 11. 2016 obdržel správce daně několik odpovědí v rámci mezinárodního dožádání, na což zareagoval nařízením ústního jednání a další výzvou na žalobkyni. V období od 11. 12. 2017 do 9. 3. 2018 správce daně zpracovával tři vyjádření žalobkyně a odpovědi z mezinárodního dožádání, což vedlo k další výzvě k prokázání skutečností. V období od 23. 7. 2018 do 15. 2. 2019 čekal správce daně na odpovědi z mezinárodního dožádání, když o odeslání mezinárodní žádosti byla žalobkyně vyrozuměna. V období od 15. 2. 2019 do 6. 9. 2019 správce daně odeslal celkem osm mezinárodních dožádání a dvě obdržel nazpět. V období od 23. 9. 2019 do 30. 1. 2020 správce daně odeslal celkem tři mezinárodní dožádání a tři obdržel nazpět. V období od 16. 2. 2020 do 17. 9. 2020 byl vyslýchán svědek v zahraničí a správce daně odeslal celkem šest mezinárodních dožádání a tři obdržel nazpět. V období od 18. 11. 2020 do 21. 1. 2021 čekal správce daně na výslech svědka v zahraničí a následně na zaslání protokolu o výslechu. V tomto období také obdržel správce daně nazpět dvě odpovědi z mezinárodního dožádání. K výtce žalobkyně, že odvolací finanční ředitelství při rozhodování o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zásadním způsobem překročilo šestiměsíční lhůtu pro vyřízení odvolání, pak sice odvolací finanční ředitelství rozhodlo až po 9 měsících, aniž by požádalo o prodloužení lhůty a došlo tak k průtahu v řízení nevydáním rozhodnutí o odvolání v šestiměsíční lhůtě, v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu se však v daném případě nejednalo o porušení práva na přiměřenou délku řízení, neboť i pokud by odvolací finanční ředitelství v dané věci požádalo o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí, mohlo by rozhodnutí vydat do 12 měsíců, a tedy rozhodnutí vydané po 9 měsících by bylo naprosto v pořádku. K její další námitce, že Krajský soud v Ostravě rozhodl o podané žalobě až po 1,5 roce, okresní soud uvedl, že taková délka řízení je přiměřená s ohledem na průměrnou délku řízení ve správním soudnictví při zohlednění předmětu řízení, vycházeje ze statistik [ministerstvo].

7. Konečně se při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení zaobíral i kritériem významu řízení pro žalobkyni, vycházeje z žalobních tvrzení, že daňové řízení bylo vedeno o 13 556 641 Kč, přičemž vlastní kapitál žalobkyně za rok 2014 činil 205 000 Kč, a proto byl význam předmětu řízení pro žalobkyni existenční. Okresní soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 zdůraznil, že v posuzované věci se nejedná o žádnou z okolností, jež by v obecné rovině svědčily o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni, bylo proto na žalobkyni, aby tvrdila a nabídla důkazy o existenci okolností, které by význam předmětu řízení zvýšily. Pokud žalobkyně, jako právnická osoba, založená za účelem ekonomického zisku, měla podle účetní uzávěrky za rok 2015 tržby 352 923 000 Kč, náklady vynaložené na prodané zboží 345 741 000 Kč a vlastní kapitál 205 000 Kč, pak doměření daně 8 781 895 Kč mohlo pro tuto znamenat významný zásah, který mohla zejména subjektivně pociťovat jako existenční, nicméně vzhledem k tomu, že ze zprávy o daňové kontrole provedené k důkazu vyplynulo, že ekonomická činnost žalobkyně byla paralyzována nikoliv z důvodu daňové kontroly (respektive vydání zajišťovacího příkazu), nýbrž v důsledku neplnění závazků ze strany jejích odběratelů, bylo tvrzení žalobkyně o existenčním významu zásahu vyvráceno.

8. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že ač se na první pohled může zdát doba trvání daňového řízení dlouhá, s ohledem na složitost případu, chování žalobkyně, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro žalobkyni, jakož i s ohledem na mezinárodní pandemickou situaci, byla délka řízení přiměřená.

9. Rozsudek v celém jeho rozsahu napadla odvoláním žalobkyně. Domáhala se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vytkla okresnímu soudu, že měl přihlédnout z provedených důkazů jen k těm, které se týkají řízení o určení výše daně z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2015, protože posuzované řízení bylo žalobkyní v žalobě omezeno na řízení o této dani, včetně ověření zákonnosti rozhodnutí daňových orgánů před soudy. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022) závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Přitom je třeba přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobkyně, ale i v jeho prospěch. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, platí, že kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hraje při stanovení odškodnění ústřední roli, pročež by mu soudy měly věnovat nejvyšší možnou pozornost. Žalobkyně má za to, že v řízení před okresním soudem prokázala, že význam toho, co pro ni bylo v sázce v celkovém řízení, bylo pro její hospodaření naprosto klíčové a mělo existenční význam, který vedl k radikálnímu omezení jejího podnikání na naprosté minimum (žalobkyně jen vymáhala své pohledávky existující před zásahem daňových orgánů). Právě proto měly daňové a soudní orgány postupovat co nejrychleji. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, č. j. 30 Cdo 3497/2024-234, dále poukázala na to, že význam posuzovaného řízení se odvíjí i od toho, co je pro účastníka „v sázce“, přičemž ve sporu o majetkové právo kritérium zvyšující význam posuzovaného řízení pro poškozeného může být i hodnota majetku, jenž je předmětem posuzovaného řízení, včetně následků, které výsledek řízení nastoloval v existenčně-ekonomické sféře žalobkyně. Pro posouzení významu předmětu průtažného řízení pro žalobkyni tak není podstatné, zda jeho ekonomická činnost byla či nebyla paralyzována, ale jak mohl výsledek posuzovaného řízení ovlivnit existenčně-ekonomickou sféru žalobkyně. A to mohl a zásadně, protože v sázce byla částka 66x přesahující celý majetek žalobkyně. Žalobkyně tvrdila a prokázala existenci řady průtahů zaviněných nečinností daňových orgánů, které trvaly desítky měsíců, rovněž řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo nepřiměřeně dlouhé. Pokud okresní soud uvedl, že zjištěné průtahy není třeba vůbec hodnotit, odchýlil se nedůvodně od judikatury dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sb. rozh. obč. pod č. 54/2016). Okresní soud pochybil, když jednotlivým kritériím nepřiřadil po jejich zhodnocení konkrétní váhu, pročež nemohl zjistit jejich podíl na celkové délce řízení a rozhodnout, zda posuzované řízení bylo (ne)průtažné.

10. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu s tím, že se plně ztotožňuje s jeho závěry. Nalézací soud se podrobně zabýval délkou předmětného řízení, správně na věc aplikoval dosavadní judikaturu (zejména pak závěry vyslovené ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). Ve vztahu k hodnocení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk provedl jasnou a přezkoumatelnou úvahu vyplývající z logického vyhodnocení jednotlivých důkazů, jednotlivá kritéria hodnotil nejen v neprospěch žalobkyně (např. chování žalobkyně a jejího právního zástupce, složitost věci), ale i v její prospěch (např. v otázce postupu Odvolacího finančního ředitelství). Rovněž se podrobně zabýval hodnocením významu řízení pro žalobkyni. Žalovaná zcela souhlasí s jeho závěry o tom, že v nalézacím řízení vyšlo prokazatelně najevo, že k omezení ekonomické činnosti žalobkyně došlo z důvodů, na které neměl postup správce daně v rámci daňové kontroly vůbec žádný vliv.

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. K jednání odvolacího soudu nařízenému na 22. 1. 2026 se strana žalující nedostavila, podáním doručeným odvolacímu soudu dne 21. 1. 2026 svoji nepřítomnost omluvila a současně vyslovila souhlas s tím, aby byla věc projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti.

13. Žalobkyně se svou žalobou domáhala peněžité náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 362 700 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od 16. 2. 2024 do zaplacení z této částky a úroku z prodlení z úroků z prodlení od 17. 2. 2024 do zaplacení, vzniklou nesprávným úředním postupem ve věci daňové kontroly zahájené správcem daně ve vztahu k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015, kterou podle daňového přiznání podaného dne 25. 4. 2015 měla hradit v nulové hodnotě. Dané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, když bylo zahájeno dnem 25. 4. 2015, ve věci bylo rozhodováno jak správcem daně, tak odvolacím finančním ředitelstvím, jehož rozhodnutí bylo dále přezkoumáváno soudy v rámci správního soudnictví, následně i soudem Ústavním, který podanou ústavní stížnost žalobkyně dne 12. 3. 2025 odmítl.

14. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentaci, že řízení, s ohledem na jeho charakter, trvalo přiměřeně dlouho, správce daně vedl složité dokazování i formou opakovaných mezinárodních dožádání, aby shromáždil důkazy nutné k objasnění skutkového stavu, když žalobkyně odmítala ústní komunikaci se správcem daně, důkazy předkládala postupně, v průběhu řízení dokonce i pozměňovala obsah již opatřených důkazů, sama podávala opakované podněty na nečinnost daňového orgánu, ačkoliv tyto byly shledány nedůvodnými.

15. Skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k základním předpokladům vzniku újmy na straně žalobců jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení, pročež se na ně odkazuje [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] s níže rozvedeným doplněním; aniž by s ohledem na ustálené judikaturní závěry (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018), od nichž nemá důvod se jakkoli odchýlit, dokazování listinami (provedené do nastoupení koncentrace) zopakoval.

16. Z rozhodnutí [název] ze dne 7. 10. 2022, č. j. 37390/22/5300-21442-712226, o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí [finanční úřad] v podobě dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 1. 12. 2021, č. j. 4194991/21/3212-50521-810206 (č. l. 32-46 spisu), odvolací soud dále zjistil, že pokud žalobkyně jako daňový subjekt obchodovala s jinými osobami, bylo v daňovém řízení prokázáno, že u žalobkyně nebyla dána dobrá víra ve vztahu k tomu, že jsou u ní skutečně naplněny podmínky pro osvobození od daně z přidané hodnoty a na další vyšetřování podkladů v podstatě žalobkyně rezignovala a i přesto uplatnila odpočet této daně a vykázala nulovou daň, když jednatel společnosti [právnická osoba], [IBAN], dokonce popřel jakékoli obchodní aktivity s žalobkyní, ve vztahu ke společnostem [právnická osoba], [IBAN], [právnická osoba], [IBAN], a [právnická osoba], [IBAN], pak žalobkyně v daňovém řízení neprokázala, že zboží těmto společnostem vůbec dodala.

17. V souladu s R 53/2005 odvolací soud odkazuje i na správné a podrobné právní posouzení soudu prvního stupně, jde-li o základ nároku, když okresní soud předně zcela správně uzavřel, že daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo a svoboda, a tudíž i ve vztahu k tomuto řízení svědčí právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K jeho právnímu posouzení základu nároku lze toliko doplnit, že pro vznik povinnosti státu nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) je obecně nezbytné naplnění tří podmínek, a to 1) existence nepřiměřené délky řízení, 2) vznik újmy na straně účastníka řízení a 3) vznik újmy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Soud prvního stupně dále zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil obecné zásady pro posuzování přiměřenosti délky řízení, jakož i zdůraznil, jaká kritéria jsou v rámci zkoumání přiměřenosti délky řízení posuzována. Odvolací soud doplňuje, že jde v zásadě o stejná kritéria, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení samotné výše přiměřeného zadostiučinění, v případě dospěje-li soud k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená, a která jsou uvedena v § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Zmíněná kritéria sice nejsou jedinými, k nimž může být při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnuto, budou ale zpravidla těmi zásadními. Současně platí, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To znamená, že závěr o nepřiměřenosti celkové délky řízení není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení). Nejde přitom o posouzení, zda bylo řízení skončeno v ideální době. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci na základě § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, a to zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka, tolerovat (blíže srov. Simon P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 1. vydání, rok 2019, C. H. Beck, str. 295-296).

18. Okresní soud zcela správně v souladu s ustálenými judikaturními závěry, na které v rozsudku odkázal a od nichž nemá ani odvolací soud důvod se jakkoli odchýlit, v bodech 43 až 47 odůvodnění rozsudku určil celkovou délku řízení na dobu od 19. 6. 2015 do 12. 3. 2025, v tomto směru odvolací soud toliko koriguje závěr okresního soudu vyslovený v bodě 49 odůvodnění tak, že celková délka řízení činila 9 let 8 měsíců a 24 dnů (když v tomto odstavci došlo zřejmou nesprávností ke konstatování jiného počátku správního řízení oproti závěrům vysloveným v bodě 44 odůvodnění), avšak na správnost právního posouzení věci tento rozpor v odůvodnění nemá vliv.

19. Ve vztahu ke kritériím složitosti a postupu příslušných orgánů (které jsou velice úzce spjaty), jak byl jejich význam správně vyhodnocen soudem prvního stupně, má odvolací soud za potřebné znovu zdůraznit, že v rámci daňové kontroly bylo nutno vypracovat několik desítek mezinárodních dožádání (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, tak byl ve věci přítomen mezinárodní prvek), navíc, byť žalobkyně jako daňový subjekt reagovala na výzvy správce daně, sama žádnou další aktivitu vedoucí ke zjišťování skutkového základu pro vlastní výsledky daňové kontroly neprojevovala, v průběhu řízení dokonce i předkládala pozměněné důkazy, což všechno vedlo k dalšímu prodlužování řízení. S ohledem na charakter celé věci nelze než konstatovat, že daňový orgán dodržoval svá procesní pravidla a nelze mu ani vytýkat, že v některých konkrétních situacích uplynula mezi jeho jednotlivými úkony delší doba s ohledem na rozsáhlost zajišťovaných důkazních prostředků. V souladu se závěry vyslovenými ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je v rámci složitosti případu nutno zohlednit i to, že dané řízení bylo vedeno před všemi možnými orgány v rámci daňového řízení (finanční úřad a odvolací finanční ředitelství), dále byla podána žaloba v rámci správního soudnictví, následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a nakonec i stížnost ústavní. Z tohoto pohledu bylo řízení vedeno ve všech v úvahu připadajících „stupních“ s tím, že ani v jednom případě nedošlo ke zrušení předchozího rozhodnutí, ba právě naopak. Odvolací soud navíc podotýká, že § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, stanoví objektivní lhůtu pro stanovení daně, která trvá 10 let od jejího počátku (tj. ode dne, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového přiznání), přičemž v této lhůtě byla daň v rámci daňové kontroly daňovému subjektu vyměřena, nýbrž i její vyměření bylo soudně přezkoumáno.

20. V rámci posouzení přiměřenosti délky konkrétního řízení však má odvolací soud za potřebné vyzdvihnout právě kritérium chování poškozeného, a to zejména s možným posouzením tzv. nepoctivého úmyslu poškozeného. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je totiž odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, tento vyslovil závěr, že „omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.“ Ve vztahu k této otázce (nepoctivému úmyslu poškozeného), jež se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila pro jeho rozhodnutí rovněž významnou, dal odvolací soud současně účastníkům u odvolacího jednání prostor právně a skutkově argumentovat, aby mohli reálně a efektivně hájit svá práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 4/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 20, nález č. 164, str. 165 a násl.), žalovaná žádnou konkrétní argumentaci nepředestřela, žalobkyně se svou omluvenou neúčastí u tohoto jednání soudu možnosti argumentovat k této otázce dobrovolně vzdala.

21. Za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně jako daňový subjekt již při podávání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015 nejenže věděla, že sama nemá dostatečné podklady proto, aby v tomto daňovém přiznání uplatnila odpočet této daně, nýbrž dokonce uvedla tvrzení nepravdivá, a i přesto odpočet uplatnila a prosazovala závěr, že není povinna platit žádnou daň z přidané hodnoty, má odvolací soud za to, že v daném konkrétním případě lze uzavřít, že i (právě) z tohoto důvodu byl význam řízení pro ni skutečně zanedbatelný. Nejistotu ohledně výsledku řízení totiž u žalobkyně vyvolávalo pouze to, zda bude tento její nepoctivý úmysl v řízení odhalen či nikoli. Bylo by naopak v rozporu s obecně pojímanou představou spravedlnosti, kdyby měla žalobkyně prostřednictvím nároku na satisfakci za nepřiměřenou délku řízení finančně těžit ze svého deliktního jednání, přičemž není rozhodné, zda toto jednání žalobkyně mělo či nemělo trestněprávní rozměr, protože bylo zjevně společensky škodlivé a mělo za cíl významně zkrátit fiskální příjem (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2025, p. zn. 30 Cdo 1890/2025).

22. Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek okresního soudu v obou jeho výrocích ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil, když okresní soud nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení a procesně úspěšné žalované přiznal vedle paušální náhrady hotových výdajů v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za sepis vyjádření, přípravu účasti u soudního jednání a účast u jednání soudu, také náhradu doložených hotových výdajů za cestovné k jednání soudu a ubytování žalované v souvislosti s účastí u soudního jednání. Odvolací soud má v tomto směru za to, že byť vyhláška č. 254/2015 Sb., sice hovoří o tom, že na paušální náhradu má nárok ten nezastoupený účastník, který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, výčet úkonů stanovený v § 1 odst. 3 této vyhlášky je pouze demonstrativní. Vzhledem ke stručnosti předmětné vyhlášky je zřejmé, že trpí určitými interpretačními mezerami. Odvolací soud vychází z toho, že důvodem pro přijetí předmětné vyhlášky byla zcela nepochybně snaha o zrovnoprávnění účastníků zastoupených advokáty s účastníky, kteří se z jakéhokoliv důvodu pro profesionální právní pomoc nerozhodnou, kdy tato nerovnoprávnost byla kritizována i Ústavním soudem [srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, a důvodová zpráva k zákonu č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)].

23. Právě s ohledem na učiněný demonstrativní výčet úkonů, které jsou navíc všechny charakterizovány tím, že se u těchto předpokládá mentální zapojení účastníka řízení, lze shledat jistou míru podobnosti s § 11 vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle advokátního tarifu však má advokát současně právo na náhradu hotových výdajů v podobě cestovného, nocležného apod. (v případě, že se jednání koná u soudu, v jehož obvodu nemá advokát sídlo). Bylo by tak v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, aby v případě, že je takto nucen „dojet“ k soudu účastník, který nemá zástupce a současně je v řízení aktivní, činí jednotlivé úkony ve smyslu shora citovaného demonstrativního výčtu, tj. sepisuje podání, zodpovědně se připravuje na jednání, kterého se rovněž účastní, aniž by účtoval náhradu ušlé mzdy, neměl vedle této paušální náhrady za činnosti spojené s aktivní mentální činností také právo na náhradu skutečně vynaložených hotových výdajů na cestu k jednání soudu či na doložené ubytování v obvodu soudu, u něhož je spor veden.

24. Tento názor má oporu i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, v němž Nejvyšší soud současně konstatoval, že „jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229). Tyto úvahy vedly Nejvyšší soud k závěru, že je žalobkyni za vyjádření k dovolání podané po 1. 1. 2025 nutno přiznat na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč“. Odvolací soud podotýká, že z tohoto rozhodnutí je možné dokonce dovodit, že by paušální náhrada nezastoupeného účastníka měla stejně jako u advokáta představovat zejména náhradu za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné; avšak výši paušální náhrady s ohledem na absenci námitek žalované nepřezkoumával (srov. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30).

25. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla i v odvolacím řízení plně úspěšná, přičemž za tuto fázi jsou její účelně vynaložené náklady představovány jednak paušální náhradou účastníka, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. v podobě tří úkonů (analogicky s ohledem na výše citované závěry Nejvyššího soudu) po 450 Kč [(písemné podání ve věci samé (vyjádření k odvolání), příprava účasti na jednání a účast na jednání] a dále náklady na cestu k jednání odvolacího soudu veřejnou dopravou v doložené výši 313 Kč (vlak z [adresa] a místní doprava po [adresa]). Celkové náklady žalované za odvolací řízení tak činí 1 663 Kč.

26. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení