18 CO 100/2022-479

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Leony Poplerové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa 2) titul jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví a určení neexistence zástavního práva, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20.1.2022, č.j. 5 C 108/2011-457, <b>I. Rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadených výroků V. a VI. potvrzuje.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit 1. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení].</b> <b>III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.</b> 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky [číslo] nacházející se v domech [č.p.] stojících na pozemcích parcelních čísel st. [číslo], st. [číslo], [číslo], st. [číslo], st. [číslo] a st. [číslo], spoluvlastnického podílu na společných částech domů [č.p.] o velikosti id. [číslo] a spoluvlastnického podílu na pozemcích parcelních čísel st. [číslo], st. [číslo], [číslo], st. [číslo], st. [číslo] a st. [číslo] o velikosti ideálních [číslo], vše v katastrálním území a obci [obec], část [územní celek], zapsaných na listu vlastnictví [číslo] vedeném [státní instituce], [stát. instituce] (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že zástavní právo pro pohledávku druhého žalovaného [jméno] [příjmení] ve výši 631.904 Kč k bytové jednotce [číslo] nacházející se v domě [č.p.] stojící na pozemcích parcelních čísel st. [číslo], st. [číslo], [číslo], st. [číslo], st. [číslo] a st. [číslo], spoluvlastnického podílu na společných částech domu [č.p.] o velikosti id. [číslo] a spoluvlastnického podílu na pozemcích parcelních čísel st. [číslo], st. [číslo], [číslo], st. [číslo], st. [číslo] a st. [číslo] o velikosti ideálních [číslo], vše v katastrálním území a obci [obec], část [obec], zapsáno na listu vlastnictví [číslo] vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], neexistuje (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 85.100 Kč k rukám zástupce žalovaného [titul] [jméno] [příjmení] do 15 dnů od právní moci výroku III. rozsudku (výrok III.), žalobkyni uložil povinnost nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 28.299,48 Kč k rukám zástupce žalovaného [titul] [jméno] [příjmení] do 15 dnů od právní moci výroku IV. rozsudku (výrok IV.), 1. žalovanému vrátil z účtu Okresního soudu v Pardubicích zaplacený soudní poplatek ve výši 18.000 Kč (výrok V.) a 2. žalovanému vrátil z účtu Okresního soudu v Pardubicích zaplacený soudní poplatek ve výši 20.000 Kč (výrok VI.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud v dané věci po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně, kterou se proti 1. žalovanému domáhala určení, že je vlastnicí shora uvedeného bytu, a že neexistuje zástavní právo pro pohledávku 2. žalovaného k uvedenému bytu, není důvodná. Okresní soud vzal přitom za prokázané, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli dne 31.5.2006 kupní smlouvu, podle které prodala žalobkyně 1. žalovanému shora uvedený byt za 700.000 Kč, přičemž kupní cena byla zaplacena částkou 142.042 Kč na účet soudního exekutora [titul] [jméno] [příjmení] na úhradu dluhu žalobkyně, pro který probíhala exekuce na její majetek, 21.000 Kč bylo prvním žalovaným zaplaceno na účet finančního úřadu jako úhrada daně z převodu nemovitostí jménem prodávající – žalobkyně, a částka 536.958 Kč měla být uhrazena 1. žalovaným žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000 Kč, počínaje červnem 2006 s poslední splátkou ve výši 6.958 Kč, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva 1. žalovaného k bytu do katastru nemovitostí vznikly dnem 15.6.2006 Okresní soud dále vyšel z toho, že mezi žalobkyní jako nájemkyní a prvním žalovaným jako pronajímatelem byla uzavřena dne 15.6.2006 nájemní smlouva, kterou pronajímatel pronajal nájemkyni předmětný byt na dobu určitou do 31.5.2015 za nájemné ve výši 537.000 Kč za celou dobu nájemního vztahu, přičemž bylo dohodnuto, že nájemkyně nebude nájemné platit, neboť povinnost nájemkyně zaplatit nájemné se započítává oproti povinnosti pronajímatele zaplatit nájemkyni zbytek kupní ceny ve výši 536.958 Kč podle kupní smlouvy ze dne 31.5.2006 s tím, že podpisem nájemní smlouvy se považují dvě vzájemné povinnosti za vypořádané, tj. pohledávka žalobkyně na úhradu zbytku kupní ceny byla započtena proti pohledávce 1. žalovaného na zaplacení nájemného za užívání bytové jednotky. Okresní soud dále vyšel z toho, že žalobkyně podáním ze dne 15.6.2012, doručeným dne 18.6.2012, odstoupila dle § 517 odst. 1 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb. – obč. zák.) od kupní smlouvy ze dne 31.5.2006 z důvodu prodlení 1. žalovaného se zaplacením zbytku kupní ceny, přičemž o odstoupení se 1. žalovaný dozvěděl prostřednictvím soudu ve smyslu § 41 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně v odstoupení uvedla, že dohoda ve smlouvě o nájmu bytu o tom, že proti její pohledávce na úhradu zbytku kupní ceny podle kupní smlouvy v částce 536.958 Kč bude započtena pohledávka 1. žalovaného na zaplacení nájemného podle smlouvy o nájmu bytu ze dne 15.6.2006 ve výši 537.000 Kč, je neplatným právním jednáním, neboť samotná nájemní smlouva byla neplatná pro nevymezení jednoznačné částky zálohových plateb nebo způsobu výpočtu částky úhrady za služby spojené s užíváním bytu a neplatnost se vztahovala na smlouvu jako celek, tedy i na dohodu o započtení vzájemných pohledávek smluvních stran, protože započítat lze pouze platnou pohledávku a pohledávka z titulu nájemného nebyla způsobilá k započtení, pokud smlouva o nájmu bytu byla v celém rozsahu neplatná.

3. Ve věci bylo několikrát rozhodnuto okresním a odvolacím soudem a také soudem dovolacím. Okresní soud zamítl žalobu svým rozsudkem ze dne 30.6.2014, č.j. 5 C 108/2011-107, a odvolací soud - Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu svým rozsudkem ze dne 10.6.2015, č.j. 18 Co 463/2014-154, potvrdil; k dovolání žalobkyně byly uvedené rozsudky okresního a odvolacího soudu dovolacím soudem zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud znovu svým rozsudkem ze dne 15.2.2017, č.j. 5 C 108/2011-210, žalobu zamítl, a odvolací soud rozsudek okresního soudu svým rozsudkem ze dne 20.9.2017, č.j. 18 Co 463/2014-254, potvrdil. Dovolací soud však oba rozsudky opět zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, ovšem se závazným právním názorem, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a 1. žalovaným ze dne 15.6.2006 je absolutně neplatná. Proto okresní soud svým rozsudkem ze dne 13.6.2019, č.j. 5 C 108/2011-308 ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11.7.2019, č.j. 5 C 108/2011-314, žalobě žalobkyně vyhověl a s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu tento rozsudek okresního soudu potvrdil odvolací soud svým rozsudkem ze dne 22.1.2020, č.j. 18 Co 310/2019-344 (18 Co 311/2019). Dovolání 1. žalovaného bylo dovolacím soudem odmítnuto. K ústavní stížnosti 1. žalovaného Ústavní soud České republiky svým nálezem sp.zn. IV. ÚS 3542/20 ze dne 11.5.2021 rozhodl, že rozsudky Nejvyššího soudu, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 18 Co 310/2019-344 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č.j. 5 C 108/2011-308, byla porušena práva stěžovatele – 1. žalovaného a uvedená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena, když uvedl, že Ústavní soud byl vázán pravomocným rozhodnutím soudů o tom, že nájemní smlouva ze dne 15.6.2006 je absolutně neplatná a těmito námitkami stěžovatelky se již nemohl zabývat (šlo o rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích sp.zn. 9 C 17/2012, který byl potvrzen odvolacím soudem a dovolání bylo Nejvyšším soudem pod č.j. 26 Cdo 4801/2016-164 zamítnuto). Ústavní soud však uvedl, že skutkový závěr o tom, že poté co žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila, byla od počátku vlastníkem předmětné bytové jednotky, však vycházel ze skutkových zjištění a rozhodnutí soudů, učiněných v této posuzované věci a posouzení, zda žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila platně, bylo již předmětem tohoto řízení, přičemž měl za to, že rozhodnutími v této projednávané věci nebyl respektován korektiv dobrých mravů.

4. Okresní soud s ohledem na závěry Ústavního soudu na věc aplikoval ust. § 3028 odst. 3 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – o.z.) a vysvětlil, že je nutno po hmotněprávní stránce věc posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, tedy zákona č. 40/1964 Sb. – obč. zák. Z uvedeného občanského zákoníku – zákona č. 40/1964 Sb. pak na věc aplikoval ust. § 3 odst. 1, § 39 obč. zák. a z občanského zákoníku účinného od 1.1.2014 (zákon č. 89/2012 Sb.) pak aplikoval na věc ust. § 3030, § 2 odst. 3 a § 8 o.z. a uzavřel, že zásady ust. § 3 obč. zák., tedy že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných, a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je nutno zohlednit i v tomto případě, když zejména je třeba zohlednit tu skutečnost, že 1. žalovaný v plném rozsahu vyplatil exekuci za žalobkyni, čímž jí zachoval možnost bydlení, o kterou by v pokračující exekuci přišla, navíc po dobu 12 let hradil 1. žalovaný veškeré náklady spojené s bydlením žalobkyně, když od listopadu 2008, tedy přibližně po 2 letech od uzavření kupní a nájemní smlouvy, žalobkyně přestala hradit platby spojené s užíváním bytu, a jestliže žalobkyně hradila do listopadu roku 2008, tedy více než 2 roky po uzavření předmětné nájemní smlouvy, platby spojené s užíváním bytu, byla jí jejich výše známa. Přesto, a to až po více než 6 letech od uzavření nájemní smlouvy, začala namítat neurčitost ujednání o výši plateb spojených s užíváním bytu, a tedy i platnost nájemní smlouvy. Platnost nájemní smlouvy a v ní sjednaného zápočtu na úhradu kupní ceny začala zpochybňovat právě v souvislosti s řízením o určení vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, když předtím k obsahu nájemní smlouvy neměla žádných výhrad a podle této smlouvy se i chovala včetně úhrad služeb spojených s užíváním bytu. Okresní soud uvedl, že ale ani poté, co se žalobkyně podanou žalobou začala domáhat určení svého vlastnického práva, respektive poté, co odstoupila od kupní smlouvy ze dne 31.5.2006, se jako vlastník bytové jednotky nechovala, nadále nehradila platby spojené s vlastnictvím bytu včetně plateb za služby spojené s jeho užíváním a tyto i nadále hradil 1. žalovaný. Žalobkyně nikdy neprojevila zájem vrátit 1. žalovanému jím uhrazenou kupní cenu či jinak vypořádat nároky 1. žalovaného vzniklé v souvislosti s jejím odstoupením od kupní smlouvy ze dne 31.5.2006 Okresní soud zdůraznil, že v době kdy žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila, měla již převážnou část nedoplatku kupní ceny tzv.„ odbydlenou“, a to právě užíváním předmětné bytové jednotky, přičemž bez uzavření předmětné kupní smlouvy a na ní navazující smlouvy nájemní by předmětný byt byl zpeněžen v exekuci již v roce 2006 a žalobkyně by v důsledku svých vlastních dluhů tak přišla o možnost bydlení. Okresní soud tudíž zavřel, že žalobkyně tak zneužila pomoci 1. žalovaného ke splacení svých dluhů a následně od kupní smlouvy zcela účelově odstoupila. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 4358/2015, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a proto mu může být soudem odepřena právní ochrana a uzavřel, že tak tomu je i v dané věci, kdy žalobkyně jako prodávající odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s 1. žalovaným dne 31.5.2006 z důvodu tvrzeného prodlení 1. žalovaného jako kupujícího s úhradou kupní ceny, a to za situace, kdy povinnost 1. žalovaného zaplatit žalobkyni část kupní ceny měla být započtena proti povinnosti žalobkyně uhradit 1. žalovanému nájemné a žalobkyně již převážnou část nájemného spotřebovala, a za těchto okolností měl okresní soud odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 31.5.2006 za zcela účelové a odporující dobrým mravům. Odstoupení od kupní smlouvy žalobkyní tak dle okresního soudu představuje výkon práva, který vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak v postavení některého z nich navenek a je tedy v rozporu s dobrými mravy. Proto žalobu žalobkyně zamítl s tím, že vlastníkem uvedených nemovitostí je tak i nadále 1. žalovaný. Zároveň zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 5.3.2012, uzavřené mezi 1. žalovaným jako zástavcem a 2. žalovaným jako zástavním věřitelem, neboť zástavou byl majetek ve vlastnictví zástavce a nebyl tak důvod k aplikaci ust. § 161 odst. 2 obč. zák. o vyloučení existence zástavního práva k cizí bytové jednotce. Okresní soud dále nepřisvědčil námitce žalobkyně, kterou vznesla až při jednání dne 13.1.2021, že kupní smlouva uzavřená dne 31.5.2006 je neplatná i z toho důvodu, že byla uzavřena za nejnižší možnou kupní cenu, tj. ve výši 2/3 ceny platné, když se jednalo o snížení kupní ceny o 1/3 a nelze proto zjistit, zda kupní cena uvedená v předmětné smlouvě je cenou správnou. Okresní soud k tomu uvedl, že se jednak jednalo o nově vznesenou námitku neplatnosti smlouvy, tedy po více jak 11 letech sporu, a po tzv. koncentraci řízení a navíc v samotné žalobě žalobkyně uváděla, že se jednalo o cenu stanovenou v exekuci a dle sdělení při jednání o cenu stanovenou znalcem v tomto exekučním řízení. Okresní soud dodal, že před vynesením rozsudku zjistil, že žalobkyně je v insolvenci, na její majetek byl prohlášen úpadek a bylo jí povoleno oddlužení; při jednání dne 30.9.2021 vznesla proto žalobkyně námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu s tím, že se jedná o incidenční spor, který by měl být projednáván věcně příslušným krajským soudem. Okresní soud proto věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 8.11.2021, č.j. Ncp 715/2021-434, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí je věcně příslušný okresní soud. Okresní soud tudíž žalobu žalobkyně zcela zamítl (výroky I. a II.). O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Prvnímu žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 85.100 Kč za jeho zastoupení advokátem - za odměnu za 1 úkon právní služby, který učinil do 31.12.2012, ve výši 11.100 Kč dle § 7 bodu 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif, za odměnu za 15 úkonů právní služby po 3.100 Kč dle § 7 bodu 5. a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu účinného od 1.1.2013, za 2 úkony v poloviční výši po 1.550 Kč, za 18 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a za zaplacené soudní poplatky – ve výši 5.000 Kč za podané odvolání a ve výši 14.000 Kč za podané dovolání. Druhému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 28.299,48 Kč za zastoupení advokátem - za odměnu za 5 úkonů právní služby po 3.100 Kč dle § 7 bodu 5. a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, za 1 úkon v poloviční výši – odvolání do nákladů řízení, za 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, za cestovné ve výši 350 Kč k jednání odvolacího soudu dle 10.6.2015 a za další 2 cesty [obec] – [obec] a zpět po 1.694 Kč, za ztrátu času za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a 21% DPH. Zároveň okresní soud rozhodl o vrácení zaplacených soudních poplatků žalovanými, které na ně přešly podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, když bylo žalobě žalobkyně vyhověno, a to 1. žalovanému ve výši 18.000 Kč a 2. žalovanému ve výši 20.000 Kč.

5. Proti rozsudku, a to výslovně proti výrokům I. a II., podala včas odvolání žalobkyně, čímž napadla i závislé výroky o náhradě nákladů řízení. Namítala, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/, e/ a g/ o.s.ř.) Okresní soud věc projednával v dalším řízení po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu, ale protože Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, rozhoduje nikoliv podle občanského soudního řádu, a proto v dalším řízení po kasaci rozsudku obecných soudů, je stav z hlediska povinností tvrzení a důkazní identický se stavem na začátku řízení a prvního jednání ve věci. Proto měl dle žalobkyně okresní soud povinnost věcně se zabývat veškerými námitkami a tvrzeními žalobkyně, které uplatnila při jednání v tomto novém řízení. Uvedl, že její námitky nejsou nepřípustná nova také proto, neboť okresní soud svým poučením při jednání řízení nekoncentroval. Přípustná byla proto námitka žalobkyně, že předmětná kupní smlouva je porušením dobrých mravů ze strany žalovaného, když získal byt pro pohledávku toliko 142.042 Kč (dle exekučního příkazu ze dne 13.12.2005, sp.zn. [spisová značka] soudního exekutora [titul] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], a to k uspokojení pohledávky oprávněného [právnická osoba]) za kupní cenu pouhých 700.000 Kč, tj. 2/3 odhadní ceny, jak je v exekuci obvyklé, dle usnesení soudního exekutora [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 21.4.2006, č.j. [číslo jednací], a nikoliv ceny skutečné, což lze doložit znaleckým posudkem vyžádaným exekutorem a znaleckým posudkem zadaným soudem o výši ceny obvyklé k 31.5.2015. Za přípustnou považovala rovněž námitku, že kupní smlouva je neplatná z důvodu porušení ust. § 46 odst. 2 obč. zák., neboť celá kupní smlouva ze dne 31.5.2015 ve skutečnosti není uzavřena na jedné listině, neboť nájemní smlouva ze dne 15.6.2015 obsahuje ujednání o úhradě kupní ceny a nájemní smlouva představuje dodatek ke kupní smlouvě, a to z doby, kdy vklad nebyl ani povolen – vklad byl povolen až 13.7.2015. Nájemní smlouvu ze dne 15.6.2015 (správně 15.6.2006) považuje žalobkyně za neplatnou i proto, že v době jejího uzavření byla stále vlastníkem bytové jednotky – vklad byl povolen až 13.7.2015 – neplatnost pro nemožnost plnění – vlastník nemůže být nájemcem vlastní věci a konvalidace (sanace) právního úkonu podle zákona č. 40/1964 Sb. nebyla možná. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.

6. První žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Uvedl, že Ústavní soud sice není v soustavě obecných soudů, ale nestojí ve vzduchoprázdnu, což dokládá v zákoně o Ústavním soudu uvedené přiměřené použití občanského soudního řádu, není tudíž žádného smyslu, aby následky kasačního rozhodnutí Ústavním soudem měly jiný dopad než v jiném řízení před jiným soudem, např. Nejvyšším soudem.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu učiněnými v napadeném rozsudku, proto na ně odkazuje a s ohledem na námitky žalobkyně uvedené v odvolání dodává následující.

9. I odvolací soud má za to, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Sama v odvolání uvádí, že byl vydán exekuční příkaz soudním exekutorem [titul] [jméno] [příjmení] na prodej jejího bytu již v roce 2005 – usnesení soudního exekutora ze dne 13.12.2005, sp.zn. [spisová značka], byla stanovena již cena pro dražební vyhlášku ve výši 700.000 Kč, a to usnesením z 21.4.2006, č.j. [číslo jednací]. S ohledem na to, že od té doby uplynulo 16 let, bytová jednotka žalobkyně by byla zcela jistě již v exekuci prodána. Pokud se žalobkyně rozhodla prodat byt 1. žalovanému a zajistit si tak po dlouhou dobu bydlení v tomto bytě (nájemní smlouva byla uzavřena na 10 let, což bylo jistě pro žalobkyni výhodné), a pokud činila kupní cena 2/3 odhadní ceny, tedy ceny obvyklé, tak bez dalšího nemůže tato skutečnost zakládat neplatnost kupní smlouvy, neboť aby bylo možné považovat kupní smlouvu za neplatnou, muselo by se jednat o tzv. lichevní smlouvu, kdy hodnota vzájemného plnění by byla v hrubém nepoměru k tomu, co žalobkyně obdržela od kupujícího, a k tomu by musel být naplněn i druhý ze znaků lichevní smlouvy, tedy že kupující využil nezkušenosti a rozumové slabosti prodávajícího při uzavírání kupní smlouvy. Taktomu však v dané věci nebylo a žalobkyně to v řízení ani netvrdila. Je přitom možné uzavřít, že pokud někdo prodá nemovitost za 2/3 obvyklé ceny, jako tomu bylo v dané věci, není jen z tohoto důvodu kupní smlouva neplatná.

10. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že kupní smlouva je neplatná z důvodů uvedených v ust. § 46 odst. 2 obč. zák., tedy proto, že nebyla uzavřena na jedné listině. Kupní smlouva ze dne 31.5.2006 byla uzavřena na jedné listině, takto byla předložena i katastrálnímu úřadu, který podle ní vložil vlastnické právo 1. žalovaného do katastru nemovitostí. Pouze část kupní ceny měla být dle kupní smlouvy zaplacena ve splátkách, a následně tato nezaplacená kupní cena byla započtena na nájemné, které měla žalobkyně platit 1. žalovanému podle nájemní smlouvy ze dne 15.6.2006 Nájemní smlouva tedy nebyla dodatkem ke kupní smlouvě, ale touto samostatnou smlouvou bylo vyřešeno mezi žalobkyní a 1. žalovaným doplacení kupní ceny podle kupní smlouvy.

11. Opakovaná námitka žalobkyně, že nájemní smlouva ze dne 15.6.2006 je neplatná pro nemožnost plnění, neboť 1. žalovaný nebyl vlastníkem bytu, nemůže být pro věc významná, jak ostatně uzavřel Ústavní soud v nálezu sp.zn. IV. ÚS 3542/20 ze dne 11.5.2021, když věc byla posuzována z hlediska dobrých mravů a výkon práva žalobkyně byl okresním soudem shledán rozporný s dobrými mravy, s čímž se odvolací soud ztotožnil.

12. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadených výroků V. a VI. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

13. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a 1. žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení za jeho zastoupení advokátem ve výši 3.400 Kč, a to za odměnu za 1 úkon právní služby – účast při odvolacím jednání ve výši 3.100 Kč (§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu) a za 1 paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Povinnost nahradit 1. žalovanému náklady odvolacího řízení uložil odvolací soud žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.) k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

14. Druhý žalovaný měl v odvolacím řízení úspěch a měl by proto proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Protože však 2. žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, odvolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným žádnému z těchto účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Při vyhlášení rozsudku přitom rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši, která bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku (§ 151 odst. 5 o.s.ř.). Protože by musel s ohledem na shora uvedené odvolací soud uvést, že výše nákladů odvolacího řízení, které má nahradit žalobkyně 2. žalovanému, činí 0 Kč, vyslovil, že žádný z těchto účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo, neboť význam je totožný, ale výrok je přesnější a odpovídající soudní praxi.