18 Co 101/2025 - 129

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré, ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení částky 226 000 Kč a částky 69 818 987,97 Kč nebo částky 18 509 406,31 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2024, č. j. 17 C 41/2024-84, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (III.), ve výroku I., jímž byla odmítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 69 818 987,97 Kč nebo zaplacení 18 509 406,31 Kč a v nákladovém výroku IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně odmítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala úhrady částky 69 818 987,97 Kč nebo částky 18 509 406,31 Kč jakožto náhrady škody způsobené jí nezákonnými rozhodnutími (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 90 393,80 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 135 606,20 Kč (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě došlé 18. 3. 2024, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 226 000 Kč s příslušenstvím na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně tvrdila, že v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), v němž byla žalobkyně v procesním postavení žalované, došlo k porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Předmětem posuzovaného řízení byl nárok společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], bývalé nájemkyně nebytových prostor v obchodním domě [nazev], na zaplacení 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím, uplatněný proti žalobkyni (bývalé pronajímatelce) s tím, že předmětná částka představuje část předem uhrazeného nájemného za dobu od odstoupení bývalé nájemkyně od příslušné nájemní smlouvy do konce doby, na kterou byl nájem sjednán (do 30. 5. 2004). Posuzované řízení bylo zahájeno 22. 11. 2006 a pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 9. 2020, č. j. [spisová značka], jímž bylo žalobě vyhověno a jehož vykonatelnost byla v dovolacím řízení zahájeném žalobkyní, odložena do právní moci rozhodnutí o dovolání. Žalobkyně uplatnila nárok dne 16. 8. 2023 u žalované, která dobu dosud tehdy neskončeného řízení 17 let a 7 měsíců hodnotila jako nepřiměřenou a přiznala žalobkyni zadostiučinění 94 000 Kč. Žalobkyně považuje za přiměřené zadostiučinění částku 354 000 Kč, vycházející ze základní částky odškodnění 20 000 Kč za prvé dva roky a každý další rok vedení řízení, avšak bez redukcí provedených žalovanou. Proto se domáhala zaplacení další částky 260 000 Kč.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V rámci mimosoudního projednání nároku uznala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, spočívajícímu v porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě a za újmu, která žalobkyni v důsledku toho vznikla, již poskytla peněžité zadostiučinění, které považuje za přiměřené povaze věci a průběhu řízení. Řízení sice trvalo déle než 17 let, probíhalo však opakovaně na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem (snížení základní částky o 25 %). Věc byla složitá jak po skutkové stránce, neboť bylo provedeno velké množství listinných důkazů, tak po stránce procesní, když bylo podáno několik návrhů na nařízení předběžného opatření, řízení bylo několikrát přerušeno v důsledku (vždy nedůvodně) podaných žalob pro zmatečnost, žalobkyně byla v průběhu řízení po dobu dvou let bez jednatele (snížení základní částky o 20 %). Význam řízení pro žalobkyni byl významně snížený; typově se jedná o nárok na peněžité plnění se standardním významem, individuálně je však význam řízení snížen skutečností, že ke dni 17. 2. 2021 byla žalobkyně jen u Okresního soudu v [adresa] účastnicí celkem 143 řízení (snížení základní částky o 25 %).

4. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: posuzované řízení Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno 22. 11. 2006, pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 9. 2020, č. j. [spisová značka] (jímž byla žalobkyni uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit společnosti [právnická osoba]., částku 14 240 639,20 Kč s tam uvedenými úroky a úroky z prodlení), dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. [spisová značka], odmítnuto; řízení tedy trvalo celkem 17 let a 7 měsíců (22. 11. 2006–14. 6. 2024). Předmětem řízení byl nárok na peněžité plnění. Řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu; meritorně rozhodoval soud I. stupně jednou, soud II. stupně třikrát, Nejvyšší soud jako soud dovolací třikrát a Ústavní soud jedenkrát, kdy odmítl ústavní stížnost žalobkyně. Věc byla po právní stránce značně složitá, kdy předběžně byla řešena mimo jiné skutkově i právně složitá otázka účinnosti výpovědi smlouvy o nájmu. Po procesní stránce se soud musel vypořádat s řadou procesních návrhů účastníků, včetně návrhu na vydání předběžného opatření, na záměnu účastníků, na obnovu řízení, na odklad vykonatelnosti vydaných pravomocných rozsudků a rozhodováno bylo o několika žalobách pro zmatečnost, o existenci zmatečnostních důvodů však nikdy nebylo rozhodnuto kladně. Žalobkyně opakovaně navrhovala přerušení řízení a žádala o odročení nařízených jednání. Žalobkyně neměla v období od 26. 1. 2017 do 6. 6. 2018 jednatele. Čtyřikrát byl podán návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Řízení bylo přerušeno od 2. 9. 2015 do 3. 12. 2018 z důvodu vedení řízení o žalobě pro zmatečnost v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka] (jehož předmětem bylo – k žalobě žalobkyně proti společnosti [právnická osoba]., určení neplatnosti o smlouvy o nájmu obchodních prostor o ploše cca 1000 m2 v nákupním středisku [nazev] v [adresa] a určení, že na této nemovitosti nevázne věcné břemeno užívání ve prospěch společnosti [právnická osoba].); délka tohoto řízení o žalobě pro zmatečnost byla přiměřená. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 16. 8. 2023, tato v rámci předběžného projednání žádosti uznala, že v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě a na zadostiučinění přiznala žalobkyni částku 94 000 Kč.

5. Soud I. stupně věc právně posoudil podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok u žalované podle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Vycházeje z kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk, soud I. stupně uzavřel, že délka řízení po dobu 18 let a 27 dnů neodpovídá zjištěné, byť zvýšené procesní a právní náročnosti projednávané věci, tedy příčiny délky řízení vycházejí i z působení státu (tj. soudu); taková délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená. Porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je presumován. Žalobkyni proto vznikl nárok na zadostiučinění. S ohledem na uvedenou délku řízení se nejeví odškodnění ve formě morálního zadostiučinění jako dostačující, a soud I. stupně proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v penězích.

6. Délku posuzovaného řízení soud I. stupně hodnotil jako významně nepřiměřenou, blížící se délce extrémní; proto vycházel ze základní částky zadostiučinění ve výši 18 000 Kč za první dva roky a každý další rok řízení; základní částku zadostiučinění ve výši 307 323 Kč modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Snížení základní částky o 20 % odpovídá skutečnosti, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a rovněž před Ústavním soudem, což nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Snížení základní částky o 25 % odpovídá právní a procesní složitosti a podílu žalobkyně na délce řízení. Byla řešena právně složitá otázka účinnosti výpovědi smlouvy o nájmu za situace veřejné dražby v rámci probíhajícího konkurzního řízení původní majitelky objektu; opakovaně bylo rozhodováno o četných stranami podávaných procesních návrzích, s nimiž se soudy musely vypořádat, což z podstaty věci vyžaduje určitý čas. Rovněž účastníci k celkové délce řízení částečně přispěli, a to opakovanými žádostmi o přerušení řízení, o odročení jednání a skutečností, že po dobu 18 měsíců nebyl v obchodním rejstříku zapsán jednatel žalobkyně. Zvýšení základní částky o 5 % odpovídá vadám v postupu orgánů veřejné moci, konkrétně cca roční nečinnosti v období po podání žaloby. Soud I. stupně hodnotil význam řízení pro žalobkyni vzhledem k jeho předmětu jako běžný; soud I. stupně se neztotožnil se stanoviskem žalované v tom směru, že sám fakt účasti žalobkyně v 143 soudních řízení, vedených u Okresního soudu v [adresa], představuje důvod pro dovození sníženého významu řízení pro žalobkyni. Za celé řízení tak žalobkyni náleží 60 % základní částky zadostiučinění, tedy částka 184 393,80 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla žalobkyni na zadostiučinění vzniklé újmy částku 94 000 Kč, soud I. stupně žalobě vyhověl co do částky 90 393,80 Kč (= 184 393,80 Kč – 94 000 Kč) a ve zbývající části, tj. co do 135 606,20 Kč (= 260 000 – 90 393,80 Kč) žalobu zamítl.

7. Žalobkyně touto žalobou současně uplatnila další nárok na zaplacení „částky 69 818 987,97 Kč nebo částky 18 509 406,31 Kč“ jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Mechanismus vzniku tvrzené škody ve výši 69 818 987,97 Kč skutkově vymezila tak, že jí bylo zaplacení této částky společnosti [právnická osoba]., uloženo rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 9. 2020, č.j. [spisová značka] (jímž bylo řízení pravomocně skončeno); ten je však podle názoru žalobkyně v extrémním rozporu s právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu, a lze tedy očekávat jeho zrušení v dovolacím řízení pro nezákonnost. Pokud by však soud nepovažoval toto rozhodnutí za nezákonné, je nutno hodnotit jako nezákonné rozsudky Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 9. 2010, č. j. [spisová značka], ze dne 13. 3. 2019, č. j. [spisová značka], jimiž byla žaloba směřující v posuzovaném řízení proti žalobkyni zamítnuta a které byly následně Nejvyšším soudem zrušeny. Kdyby bylo řízení skončeno již v roce 2010 (rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 9. 2010, č. j. [spisová značka]), nebyla by žalobkyni vznikla škoda uložením povinnosti hradit úroky z prodlení ze žalované jistiny za dobu následující po právní moci prvého rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení, tj. po 30. 9. 2010. V případě zákonného úroku z prodlení ve výši 13,10 % ročně z částky 14 198 648 Kč od 1. 10. 2010 do 3. 9. 2020 se jedná o částku 18 477 926,01 Kč, v případě zákonného úroku z prodlení z částky 41 991,20 Kč od 1. 10. 2010 do 3. 9. 2020 se jedná o částku 31 480,30 Kč. Celkem se tak jedná o částku 18 509 406,31 Kč.

8. Soud I. stupně hodnotil návrh žalobkyně jako neurčitý. Usnesením ze dne 13. 11. 2024, č. j. [spisová značka] žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy doplnila žalobu tak, že uvede, zda se domáhá náhrady škody ve výši 69 818 987,97 Kč či zda se domáhá náhrady škody ve výši 18 509 406,31 Kč či zda se domáhá obou těchto nároků, když nelze žalovat náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí, a pro případ, že by tento nárok nebyl shledán důvodným, náhradu škody v jiné výši z jiného titulu (nesprávného úředního postupu), když žalobkyní navržený petit nelze považovat za eventuální petit, alternativní petit, ani za alternativu facultas. Dále byla žalobkyně vyzvána, domáhá-li se náhrady škody ve výši 18 509 406,31 Kč, nechť ve vztahu k tomuto nároku jasně specifikuje, jaká konkrétní škoda jí vznikla z každého jednotlivého odpovědnostního titulu, tedy z každého jednotlivého nezákonného rozhodnutí, k nimž vznik této škody vztahuje, a zvlášť také z uváděného nesprávného úředního postupu. Žalobkyně byla poučena o následcích nevyhovění výzvě v podobě odmítnutí návrhu.

9. V podání došlém soudu I. stupně dne 18. 12. 2024 žalobkyně uvedla, že se nedomáhá samostatně dalšího nároku ve výši 18 509 406,31 Kč, neboť tento nárok je zahrnut v nároku na úhradu částky 69 818 987,97 Kč; proto neshledá-li soud tedy důvodným nárok ve výši 69 818 987,97 Kč v plné výši, nic mu nebrání přiznat žalobkyni částku 18 509 406,31 Kč.

10. Soud I. stupně za této procesní situace uzavřel, že návrh trpí neurčitostí ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., kterou se nepodařilo odstranit ani pomocí výzvy soudu k opravě a doplnění podání. Co se týče nároku žalobkyně na zaplacení částky 69 818 987,97 Kč, resp. částky 18 509 406,31 Kč, není zřejmé, o čem konkrétně má soud rozhodovat. Podle žalobních tvrzení vznikla žalobkyni škoda ve výši 69 818 987,97 Kč v důsledku vydání rozhodnutí, které žalobkyně považuje za nezákonné (rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 9. 2020, č. j. [spisová značka], proti němuž podané dovolání bylo odmítnuto- viz výše); pro případ dovození nedůvodnosti tohoto návrhu požaduje žalobkyně zaplacení 18 509 406,31 Kč na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 9. 2010, č. j. [spisová značka], a rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 3. 2019, č. j. [spisová značka], v kombinaci s nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že rozhodnutí byla zrušena pro vady Nejvyšším soudem. Nejedná se tedy o žalobní návrh eventuální, alternativní ani o tzv. alternativu facultas. Tvrzení žalobkyně, že se nedomáhá samostatně dalšího nároku ve výši 18 509 406,31 Kč, neboť tento nárok je zahrnut v nároku na úhradu částky 69 818 987,97 Kč a neshledá-li soud důvodným nárok ve výši 69 818 987,97 Kč v plné výši, nic mu nebrání přiznat žalobkyni částku 18 509 406,31 Kč, nejasnost žalobního žádání neodstraňuje. Žalobkyně sama uvádí, že požaduje určitou částku, a pokud tento nárok nebude shledán důvodným, požaduje jinou částku na základě jiného odpovědnostního titulu upraveného zákonem č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že neurčitost žaloby v této části se soudu nepodařilo odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., soud I. stupně žalobu, pokud jí byl uplatněn nárok na zaplacení 69 818 987,97 Kč a 18 509 406,31 Kč odmítl.

11. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobkyně tedy byla zcela úspěšná ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náleží jí plná náhrada nákladů řízení; ohledně nároku na náhradu škody podala návrh, který byl odmítnut, a je povinna hradit ostatním účastníkům náklady které jim v důsledku podání takového návrhu vznikly. Soud I. stupně s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. [spisová značka] vycházel při určení poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků. Tarifní hodnota nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu činí dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 50 000 Kč, tarifní hodnota nároku na náhradu škody pak činí 69 818 987,97 Kč. Žalovaná byla tedy byla v řízení úspěšná v 99,93 %, neúspěch tedy měla jen v poměrně nepatrné části. Soud I. stupně proto přiznal žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč za tři úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

12. Tento rozsudek soudu I. stupně napadla žalobkyně v rozsahu výroku I., zamítavého výroku o věci samé (III.) a výroku o nákladech řízení (IV.) včasným a přípustným odvoláním. Vytýkala soudu I. stupně, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Ohledně rozhodnutí o nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu (výrok III.) žalobkyně namítala, že A) základní částka 18 000 Kč zadostiučinění za 1 rok trvání řízení neodpovídá zjištěné extrémní délce řízení a nemůže být základem pro spravedlivé zadostiučinění nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla. Posuzované řízení bylo vedeno po extrémně dlouhou dobu a soudy v něm vydávaly zcela rozdílná rozhodnutí, kdy tutéž věc posoudily po skutkové i právní stránce zcela opačně. Žalobkyně nepřepokládala, že jí po 17 letech vedení sporu bude – na rozdíl od předchozích zamítavých rozhodnutí o žalobě, uložena povinnost zaplatit cca 65 milionů Kč z titulu vrácení předplaceného nájemného, které ovšem obdržel jiný subjekt. Žalobkyně poukázala rovněž na to, že základní sazba v rozpětí 15 000 Kč–20 000 Kč za jeden rok řízení byla určena cca před 15 lety a v důsledku vývoje a s přihlédnutím k inflaci a dalším okolnostem by soudy měly odpovídajícím způsobem stanovit základní částku za rok trvání řízení ve výši maximální, tj. minimálně ve výši 20 tisíc Kč za rok trvání řízení. B) soud I. stupně nedůvodně snížil základní částku zadostiučinění o 25 % z důvodu složitosti a o dalších 20 % z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy. Právní složitost (kterou v daném případě žalobkyně připouští) je vlastní každému soudnímu řízení, a proto by neměla být považována kritérium hodnocení přiměřenosti délky řízení; procesní složitost pak podle názoru žalobkyně způsobily samy soudy, když ve věci samé bylo rozhodnutí Krajského soudu opakovaně zrušeno Nejvyšším soudem. Nutnost opakovaného rozhodnutí odvolacím a dovolacím soudem se měla projevit nikoli snížením základní částky odškodnění, nýbrž naopak zvýšením základní částky, a to v míře vyšší než soudem I. stupně aplikované míry 5 % základní částky. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnou rozsudku soudu I. stupně žalobě vyhověl. Ohledně rozhodnutí o nároku na zaplacení částky 69 818 987,97 Kč nebo částky 18 509 406,31 Kč, žalobkyně vytýkala soudu I. stupně, že nedostatečně zdůvodnil odmítnutí nároku na náhradu škody. Soud I. stupně dále přistoupil k posouzení projednatelnosti žaloby příliš formalisticky; žalobkyně má za to, že nárok na náhradu škody specifikovala tak, aby se soud mohl jednotlivými nároky věcně zabývat. Soud I. stupně vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby těsně před jednáním; žalobkyně je v postavení dlužníka (úpadce) v insolvenčním řízení, nevěděla, že insolvenční správce se vyjádřil tak, že do tohoto řízení nechce vstoupit a na složitou výzvu k odstranění vad žaloby nebyla schopna reagovat sama bez kvalifikované právní pomoci. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, uvedené ve výroku I., změnil tak, že se žaloba, pokud jí byl uplatněn uvedený nárok, neodmítá. Žalobkyně rovněž výslovně napadla výrok o nákladech řízení; nesouhlasila se způsobem určení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení. Namítala, že je nutno vycházet z toho, že v daném případě, kdy byly uplatněny dva nároky (náhrada škody a přiměřené zadostiučinění), přičemž každý z účastníků úspěšně uplatnil jeden z nich, je namístě (bez ohledu na poměr tarifních hodnot) dovodit, že v úspěch řízení jako celku měli účastníci shodný a nepřiznat žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně příslušným způsobem změnil.

13. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně; poskytnuté zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla v důsledku porušení povinnosti vydat v posuzovaném řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě, považuje za spravedlivé.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. K nároku na zadostiučinění zaplacením 260 000 Kč: Soud I. stupně dospěl procesně správným dokazováním ke skutkovým závěrům o všech skutečnostech rozhodných pro právní posouzení uplatněného nároku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jejichž nesprávnost odvolatelka ani nenamítala.

16. Právní závěry soudu I. stupně ohledně výše přiměřeného zadostiučinění na základě aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, odpovídají zjištěnému průběhu řízení, postupu státních orgánů (soudů), účastníků řízení i významu řízení pro žalobkyni.

17. K otázce valorizace základní částky odškodnění za jeden rok řízení: Žalobkyně odůvodňovala požadavek na valorizaci rozmezí základních částek finančního zadostiučinění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení uvedených ve Stanovisku ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč, poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, k níž od doby přijetí Stanoviska došlo. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se opakovaně vyjádřil Nejvyšší i Ústavní soud, se závěry, že a) rozmezí 15 000 Kč–20 000 Kč za jeden rok řízení je pouze orientační, a byť jde o důležité východisko, nezbavuje soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10); b) při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku; c) na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny, resp. změna životní úrovně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, rozsudek ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017 – ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19, usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 – ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). V daném případě nebyly o průběhu posuzovaného řízenízjištěny žádné zvláštní okolnosti nasvědčující tomu, že využití orientačního rozmezí základní částky zadostiučinění 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení vedlo ke stanovení zadostiučinění ve výši, kterou by nebylo možné s ohledem na účel zákona č. 82/1998 Sb. považovat za přiměřenou a rozumnou. Podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nemá náhrada nemajetkové újmy sloužit ani k sankcionování státu ani k obohacení poškozených, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.

18. K odvolací námitce nesprávnosti určení základní částky odškodnění: Soud I. stupně určil základní částku zadostiučinění v souladu s ustálenými závěry soudní praxe na základě posouzení průběhu řízení jako celku podle všech kritérií upravených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk; správně uzavřel, že vzhledem k mimořádné procesní složitosti věci , rozhodování o četných procesních návrzích, o procesním nástupnictví, předběžném opatření a zejména vzhledem k opakovanému podávání mimořádných opravných prostředků – výlučně nedůvodných žalob pro zmatečnost, opakovanému rozhodování vyšších soudů a dále vzhledem k dvouletému přerušení posuzovaného řízení z důvodu nutnosti vyčkat výsledku řízení o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní v rámci jiného řízení vedeného mezi týmiž účastníky (řízení Okresního soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], zahájené dne 29. 6. 2006, o určení, že na nemovitosti nevázne smluvní věcné břemeno užívání nebytových prostor ve prospěch společnosti [právnická osoba]., o určení neplatnosti nájemní smlouvy k těmto nebytovým prostorům, a o vyklizení těchto nebytových prostor) byla délka řízení sice nepřiměřená, nikoli však extrémní. Výchozí částka zadostiučinění 18 000 Kč za jeden rok řízení je proto podle názoru odvolacího soudu adekvátní i přesto, že absolutně (numericky) je délka řízení výjimečná.

19. Za důvodnou nelze považovat ani odvolací námitku nesprávného uplatnění modifikačních kritérií základní částky odškodnění podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Vzhledem ke zjištěnému průběhu posuzovaného řízení nelze totiž (jak to činí žalobkyně) přičítat převážný podíl na jeho délce skutečnosti, že dvě meritorní rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] byla – ať již z jakýchkoli důvodů, zrušena dovolacím soudem. Pro délku posuzovaného řízení byla vedle excesívního neúčelného využívání institutu žaloby pro zmatečnost účastníky řízení zásadní jeho provázanost s předmětem souběžně vedeného řízení mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], která se negativně projevila v možnostech postupu soudu v posuzovaném řízení (v tomto řízení byla totiž řešena i pro posuzované řízení významná právní otázka platnosti a právního důvodu zániku nájemní smlouvy, kterou se zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. [spisová značka], ve znění usnesení ze dne 15. března 2011, sp. zn. [spisová značka], resp. v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. [spisová značka]).

20. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolací námitky žalobkyně nebyly způsobilé zvrátit správné závěry soudu I. stupně, k nimž dospěl při posouzení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění za újmu, která žalobkyni vznikla v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení; přiznanou částku lze považovat vzhledem ke zjištěnému průběhu řízení za spravedlivé zadostiučinění, a to tím spíše, že její převážná část byla žalobkyni žalovanou poskytnuta již na základě mimosoudního projednání nároku.

21. K nároku na zaplacení „částky 69 818 987,97 Kč nebo částky 18 509 406,31 Kč“: Z předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně uplatnila tyto nároky tak, že žalobní žádání nevyplývalo z vylíčení skutku. Soud I. stupně žalobu v tomto rozsahu odmítl poté, kdy se bezvýsledně pokusil postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. o odstranění uvedené neurčitosti žaloby; ani z reakce žalobkyně na výzvu k opravě a doplnění žaloby ze dne 18. 12. 2024 nebylo totiž zřejmé, o čem a jak by soud měl rozhodnout.

22. Žalobkyně v odvolání ani konkrétně neuvedla, v čem spatřuje nesprávnost napadeného výroku I. rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byla žaloba v této části podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odmítnuta. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně o neurčitosti žaloby a v podrobnostech odkazuje k bodu 27 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Pokud žalobkyně namítala, že na výzvu k opravě a doplnění žaloby reagovala v časové tísni, bez odborné intervence právního profesionála, není taková okolnost významná. Možnost doplnit a upřesnit odmítnutý návrh tak, aby byl určitý, tedy i projednatelný, měla žalobkyně během tohoto odvolacího řízení, do rozhodnutí odvolacího soudu; tuto možnost však nevyužila. Protože se soudu I. stupně nepodařilo odstranit vady návrhu postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyně tyto vady nezhojila ani v odvolacím řízení, je rozhodnutí soudu I., jímž byla žaloba v této části odmítnuta, věcně správné.

23. Odvolací námitky k rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení nejsou důvodné. Soud I. stupně vyšel správně z toho, že se v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem, přičemž při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění (objektivní kumulace), je rozhodný vzájemný poměr tarifních hodnot takto uplatněných nároků. Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) AT 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 AT). Soud I. stupně ostatně již v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu; odvolání je tedy v této části zcela zjevně nedůvodné.

24. Vzhledem k tomu, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně jsou ze všech výše uvedených důvodů správné, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve všech napadených výrocích.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., a contrario; úspěšné žalované, která by zásadně měla právo na náhradu nákladů řízení, v této fázi řízení náklady nevznikly.

Poučení