18 Co 129/2025-224

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Víta Pejška a soudců Mgr. Petra Horáka a JUDr. Aleny Pokorné ve věci žalobce: právnická osoba zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o určení vlastnického práva a věcných břemen, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5.3.2025, č.j. 3 C 15/2023 - 192,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku III. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 12 568,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně , Jméno advokátky B, .

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobce je vlastníkem stavby bez čísla popisného a evidenčního na pozemku parcelní číslo st. , číslo, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 40 m2, v obci , adresa, , katastrálním území , adresa, , zapsané na listu vlastnictví číslo , hodnota, (výrok I.). Zamítl žalobu co do určení věcného břemene užívání pozemku parcelní č. st. , číslo, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 40 m2, pozemku parcelní č. , číslo, ostatní plocha, o výměře 2677 m2, pozemku parcelní č. , číslo, ostatní plocha, o výměře 830 m2, a pozemku parcelní č. , číslo, ostatní plocha, o výměře 787 m2, všech v obci , adresa, , katastrálním území , adresa, , všech zapsaných na listu vlastnictví číslo , hodnota, (výrok II.). Okresní soud uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši , částka, k rukám jeho zástupce (výrok III.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení věcných břemen užívání pozemků parcelní č. st. , číslo, z důvodu mimořádného vydržení, neboť je vlastníkem sportovního areálu umístěného částečně na těchto pozemcích, jehož výstavba proběhla v akci Z – dětské hřiště , adresa, v letech 1988 až 1989 v souladu s rozhodnutím o povolení stavby ze dne , datum, a kolaudačním rozhodnutím ze dne , datum, . Stavebníkem byl , právnická osoba, , adresa, . Sportoviště nelze užívat bez sporných pozemků. Žalobce (včetně svého právního předchůdce) využívá dětské hřiště již od roku 1989. Doba pro mimořádné vydržení práv odpovídajících věcným břemenům užívání pozemků jako dětského hřiště uplynula. Žalobci svědčí navíc právní titul a dobrá víra. Žalobce dále uvedl, že rodina , jméno FO, získala pozemky v rámci přídělu po druhé světové válce v roce 1946. V roce 1975 prodali rodinný dům č. p. 83 v obci , adresa, rodině , jméno FO, . Předmětem prodeje byly i uvedené pozemky. V roce 1993 rodina , jméno FO, podala žalobu na určení neplatnosti části kupní smlouvy. Okresní soud ve , adresa, rozsudkem ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne , datum, , žalobě vyhověl, v důsledku čehož matka žalovaného , jméno FO, nabyla pozemky do svého vlastnictví. Žalovaný je vlastníkem pozemků přibližně 7 let. Žalobce konečně poukázal na to, že v roce 2000 proběhla obnova katastrálního operátu a na původních pozemcích parcelní č. , číslo, a parcelní č. , číslo, byly vymezeny parcely, které jsou předmětem sporu.

3. Žalovaný před okresním soudem namítal, že se ke stavbě chaty bez č.p./č.e. na pozemku označeném jako parcela č. st. , číslo, nedochovala dokumentace a není jasné, kdy byla postavena, zda jde o stavbu na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka a zda jde o černou stavbu bez kolaudace. Pokud s užíváním pozemků souhlasila rodina , jméno FO, dozvěděl se žalobce o protiprávním užívá pozemků v roce 1995, kdy soud určil vlastnictví , jméno FO, , která již souhlas se stavbou nevyjádřila. Držba žalobce není pravá, řádná ani poctivá, proto žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Navíc uvedl, že žalobce užívá pozemek parcelní č. st. , číslo, na kterém stojí nezapsaná stavba – chata, a malou část pozemku parcelní č. , číslo, na kterém se nachází posezení před chatou, ale ostatní pozemky ani zbývající část pozemku parcelní č. , číslo, ze strany žalobce nijak využívána ani udržována není, žádné sportoviště se na nich nenachází.

4. Podáním doručeným soudu dne , datum, žalobce rozšířil žalobu o určení vlastnického práva k chatě, která nese místní označení , adresa, a nachází se na pozemku parcelní č. st. , číslo, Změna žaloby byla okresním soudem připuštěna.

5. Žalovaný ještě doplnil svá tvrzení tak, že v minulosti existoval nájemní vztah mezi vlastníkem pozemků a Městským ná0rodním výborem ve , adresa, , potažmo právním nástupcem městem , adresa, . V roce 1995 se město , adresa, vzdalo užívacího práva. Jestliže bylo právnímu předchůdci žalovaného umožněno užívat pozemky na základě nájmu, nemohly být po ukončení nájmu město , adresa, ani obec , adresa, poctivými držiteli.

6. Okresní soud nejprve uvedl, že městské národní výbory (MěNV) byly zřízeny zákonem č. 4/1945 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů, že hospodařily s národním majetkem a že na základě zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, došlo ke sloučení obce , adresa, s městem , adresa, ke dni , datum, , takže obec , adresa, spadala do působnosti , právnická osoba, , adresa, (MěNV , adresa, ). Zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), převzaly pravomoc hospodařit s majetkem obce, a zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni , datum, , přešly věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni , datum, příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, pokud obce s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily, jakož i věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce hospodařit po tomto dni způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona. K mimořádnému vydržení věcného práva k nemovité věci se vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby 20 let a absence nepoctivého úmyslu držitele. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, který se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu, přičemž důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nepoctivým ve smyslu § 1095 o.z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně. potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl nepoctivý (a naopak); posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

7. Ve věci určení vlastnického práva k chatě , adresa, - nezapsané stavbě na pozemku parcelní č. st. , číslo, vzal okresní soud za prokázané, že tato stavba, byla postavena Městským národním výborem , adresa, v akci Z – dětské hřiště , adresa, v letech 1988 až 1989 a stala se vlastnictvím státu na základě obecných principů občanského práva, neboť stavebníkem byl národní výbor. Na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, potom s účinností ke dni , datum, nabyl vlastnické právo ke stavbě žalobce, který hospodařil s tímto majetkem ke dni , datum, i ke dni , datum, . Žalovaný sice neuznal vlastnické právo žalobce a navrhoval, aby soud žalobu v tomto rozsahu zamítl, ale nevylíčil vlastní verzi skutkového děje, ani netvrdil, že je vlastníkem stavby. Provedené důkazy vyloučily jakékoli pochybnosti o tom, že chata na pozemku parcelní č. st. , číslo, je stavbou, která byla postavena právním předchůdcem žalobce ve výše uvedené akci. Okresní soud proto určil, že žalobce je vlastníkem chaty.

8. Ve věci určení věcných břemen vzal okresní soud za prokázané, že žalobce ani její právní předchůdce nikdy neužívali prostory lesa; tyto pozemky parcelní č. , číslo, nijak nesouvisejí s areálem hřiště, případně s areálem chaty , adresa, , ani s nimi nikdy nesouvisely. Vyšlapaná nebo vyježděná pěšina dokládá, že na pozemky občas někdo zavítá, nedokládají však trvalé a opakované užívání pozemků žalobcem ani jeho právním předchůdcem. Pokud jde o zbytek předmětu řízení, žalobce i její právní předchůdce užívali pozemky v celém rozsahu, neboť na pozemku parcelní č. st. , číslo, se nachází chata , adresa, (vlastnické právo – viz předchozí odstavec) a na pozemku parcelní č. , číslo, se nachází přilehlé travnaté prostranství včetně ohniště a sezení, bez kterého by skutečně nebylo lze chatu smysluplně provozovat. Činili tak již od roku 1989, k mimořádnému vydržení mohlo dojít nejdříve ke dni , datum, (srov. § 3066 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že žalobce ani netvrdil držbu založenou na právním důvodu (rozhodnutí o povolení stavby a kolaudační rozhodnutí by takovým právním důvodem nebyla), zabýval se okresní soud otázkou, zda držba žalobce a jeho právního předchůdce byla držbou pravou, neboť jen taková držba mohla vést k mimořádnému vydržení. Městskému národnímu výboru , adresa, hospodařícímu s majetkem státu na území obce , adresa, , který zadával vypracování projektové dokumentace dětského hřiště v akci Z a žádal o povolení stavby a o její následnou kolaudaci, je zapotřebí přičítat vědomí o tom, co patřilo do majetku státu na území obce , adresa, , zejména zda do tohoto majetku patřily pozemky, na nichž plánoval výstavbu dětského hřiště. V řízení bylo prokázáno, že pozemky žalovaného nepatřily do majetku státu, ale patřily rodině , jméno FO, , tedy nelze než důvodně předpokládat, že jejich vlastnické právo bylo v evidenci nemovitostí vyznačeno (opak nebyl v řízení ani tvrzen). Právní předchůdce žalobce měl právní zájem do evidence nemovitostí nahlížet (srov. § 9 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění účinném do , datum, ), a zcela nepochybně tak i učinil, neboť si nelze představit, že naplánoval a provedl stavbu, aniž se kdykoli zajímal o to, kdo je vlastníkem pozemků, na kterých byla stavba provedena. Soudu se nepodařilo objasnit, zda , právnická osoba, , adresa, užíval pozemky se svolením vlastníků (tomu nasvědčoval výpis z katastru nemovitostí ze dne , datum, , ve kterém byl , právnická osoba, , adresa, zapsaný jako nájemce, a hlášení změn ze dne , datum, , ve kterém město , adresa, žádalo o zrušení tohoto zápisu, neboť pozemky přestalo užívat), nebo bez tohoto svolení (tomu nasvědčovalo vyjádření vlastníků v řízení vedeném u Okresního soudu ve , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , kteří shodně uvedli, že nevěděli, že jsou vlastníky), neboť důkazy si vzájemně odporovaly, ale nebylo to ani podstatné, neboť v každém případě právní předchůdce žalobkyně věděl, že pozemky jsou v soukromém vlastnictví, takže jeho držba nebyla pravou, ale nepravou držbou podle § 933 obč. zák., která nikdy nemohla vést k vydržení, a která se nezapočte jeho právnímu nástupci (k tomu srov. § 1096 odst. 2 o.z.). Žalobce se stal právním nástupcem , právnická osoba, , adresa, v roce 1991 a jeho držba zpočátku nemusela trpět nedostatky, kterými trpěla držba jeho právního předchůdce, ale v řízení bylo prokázáno, že nejpozději v roce 2000 panovalo mezi obyvateli obce povšechné povědomí o tom, že pozemky mají nového vlastníka, které je zapotřebí přičítat i žalobci, který se pravděpodobně dozvěděl o této skutečnosti mnohem dříve. Minimálně od tohoto roku započala jednání mezi matkou žalovaného a žalovaným jako novými vlastníky na jedné straně a orgány obce na straně druhé ohledně možného narovnání vzniklého stavu, které nevedlo k výsledku. Držba žalobce mohla trvat v období od roku 1991 do roku 2000, tj. přibližně 10 let, následně však nebyla pravou, ale nepravou držbou podle § 933 obč. zák., která nikdy nemohla vést k vydržení, proto okresní soud žalobu v tomto rozsahu zamítl.

9. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Namítal, že soud nesprávně právně posoudil skutkový stav, který byl prokázán důkazy. Rozsudek je postaven na neplatném úkonu státního úředníka, který neměl oprávnění jednat za obec. Výrok I. rozsudku je v rozporu s výrokem II., což činí rozhodnutí nelogickým. Soud vycházel ze stavebního povolení a kolaudace, ale jejich význam nepromítl do výroku II. Soud pochybil, když hodnotil pozemek podle jeho aktuálního stavu. Svědecké výpovědi a stavební dokumentace jasně prokazují užívání pozemků obcí. Katastr nemovitostí uvádí pozemky jako sportoviště a rekreační plochy, což potvrzuje dlouhodobé užívání. Žalovaný dal obci souhlas s užíváním pozemků, což umožnilo vydání stavebního povolení. Tento souhlas je důkazem právního vztahu mezi vlastníkem pozemku a obcí. Soud nesprávně zpochybnil legitimitu zápisu v katastru nemovitostí. Žalobce užívá pozemky více než 30 let, což zakládá mimořádné vydržení. Soud nevzal v úvahu dobrou víru obce při užívání pozemků. Žalobce doložil technickou zprávu ke stavbě, která potvrzuje jeho vlastnictví. Chata byla vždy součástí sportoviště a nikdy nebyla ve vlastnictví žalovaného. Zápis stavby na LV žalovaného je pouze formální důsledek nové právní úpravy. Obec se snažila řešit spor smírně, což dokládají zápisy ze zastupitelstva. Soud nevzal v úvahu historické souvislosti vzniku sportoviště. Žalobce doložil, že pozemky byly v minulosti legálně převedeny a užívány. Katastrální změny byly provedeny na základě zákonných titulů, které má obec. Žalovaný nemá žádné dokumenty, které by ho opravňovaly k užívání pozemků jako sportoviště. Obec doložila, že pozemky byly vedeny jako veřejné prostranství v územním plánu. Soud nevzal v potaz, že žalovaný neprotestoval proti užívání pozemků obcí. Žalobce doložil, že stavba byla zkolaudována a užívána v souladu se zákonem. Rozhodnutí o nákladech řízení je nesprávné, protože žalobce byl částečně úspěšný. Navrhl, aby odvolací soud změnil výroky II. a III. rozsudku tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu.

10. Žalovaný se při jednání vyjádřil k odvolání tak, že na většině sporných pozemků žalovaného neexistuje hřiště, pozemky jsou zarostlé a dětské hřiště se nachází na sousedních obecních pozemcích. Vlastnictví pozemků bylo vráceno matce žalovaného v roce 1995. Tehdejší dosavadní vlastníci o svém vlastnictví vůbec nevěděli, a proto nemohli dát žádný souhlas ke stavbě. Obec musela vědět, že jí nenáleží předmětné právo. Chata na pozemku p.č. st. , číslo, je komerčně pronajímána. Žalobce přesto žalovanému neplatí za užívání. S žalovaným i jeho matkou bylo opakovaně jednáno o platbě za užívání. Držba žalobce nebyla nikdy poctivá ani pravá. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání a v jeho mezích v odvoláním napadených výrocích II. a III. přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným.

12. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

13. K dotazu odvolacího soudu žalobce uvedl, že držby práva odpovídajícího věcnému břemeni se ujal již jeho právní předchůdce , právnická osoba, , adresa, , a to v roce 1989 dokončením a kolaudací stavby na pozemku p. č. st. , číslo, . Dále uvedl, že panujícím pozemkem musely být pozemky obce, ale když nebyl schopen uvést, ke kterým panujícím pozemkům by právo z věcného břemene mělo být zapsáno, změnil tvrzení tak, že se jedná o osobní služebnost užívání obce. Předtím v době uchopení držby Městským národním výborem , adresa, „to bylo vše jinak“.

14. Z rozsudku Okresního soudu ve , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , odvolací soud zjistil mimo jiných skutečností, že v době, kdy vlastnicemi předmětných pozemků byly , jméno FO, (babička žalovaného) a , jméno FO, (matka žalovaného), došlo dne , datum, k uzavření hospodářské smlouvy mezi ONV , adresa, a JZD , adresa, o převodu některých pozemků do trvalého bezplatného užívání. Následně právní předchůdkyně žalovaného bezúplatně převedly předmětné pozemky v souvislosti s prodejem budovy č.p. , číslo, v , adresa, kupní smlouvou ze dne , datum, s manželům , jméno FO, . V souvislosti s uzavřením kupní smlouvy byl vypracován dotazník s požadavkem JZD , adresa, , aby pozemky v užívání státu byly předány státu. Manželé Hlouškovi se měli vzdát přídělu. Vzhledem k tomu, že kromě konstatování v kupní smlouvě a dotazníku nebyl dohledán důkaz o vzdání se přídělu, Okresní soud ve , adresa, v roce 1995 dovodil předpoklady restituce vlastnického práva , jméno FO, (matky žalovaného) podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění od , datum, (nyní odst. 4).

15. Dle § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

16. Dle § 1090 odst. 1 o.z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

17. Dle § 1091 odst. 2 o.z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

18. Dle § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

19. Dle § 3066 o.z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

20. Dle § 1260 odst. 1 o.z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem. Dle odst. 2 při vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku je vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá.21. „Drží-li poctivý držitel služebnost, ať již pozemkovou, nebo osobní, po určenou dobu, toto právo vydrží a služebnost uplynutím vydržecí doby nabude. … Pouhé chování domnělého držitele naplňující možný obsah služebnosti, například tím, že projíždí přes cizí pozemek, však ještě neznamená, že je držitelem tohoto práva [srov. NS 22 Cdo 595/2001 nebo 22 Cdo 2919/2000, podle kterého skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (například přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva]. Je pojmově vyloučeno, aby se kdo v dobré víře ujal výkonu práva ze služebnosti bez vědomí vlastníka služebného pozemku (NS 22 Cdo 3598/2017). Vůle držet právo ze služebnosti (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět (NS 22 Cdo 1568/2012)“ – Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, k § 1260, odst. 27.

22. Pro mimořádné vydržení postačuje držba bez titulu. Nezbytné je, aby se vydržení dovolával ten, kdo nebyl pouhým detentorem na základě závazkového práva (výprosa, výpůjčka, nájem apod.). Jestliže se někdo ujal držby věcného práva, vydrží toto právo, pokud se mu neprokáže nepoctivý úmysl. Nepoctivý úmysl nelze zaměňovat s poctivostí držby. Blíží se spíš pravosti držby ve smyslu § 993 o.z. (nepravost svémocné, lstivé nebo z ochoty vykonávané držby – vi, clam, praecario). Mimořádné vydržení podle důvodové zprávy nesmí dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu. Naopak pro mimořádné vydržení postačuje držba v neomluvitelném omylu, tj. ve smyslu § 992 o.z. nepoctivá držba, a to včetně držby contra tabulas.

23. V projednávané věci žalobce při podání žaloby vytvořil právní konstrukci, podle níž od roku 1989 stát (prostřednictvím MěNV , adresa, ) a posléze od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. obec , adresa, užívali předmětné pozemky ve vlastnictví manželů , jméno FO, (od roku 1995 ve vlastnictví matky žalovaného jako restituentky a od roku 2018 ve vlastnictví žalovaného) jako oprávnění z práva odpovídajícího věcnému břemeni, v důsledku čehož došlo uplynutím 20 let od uchopení se držby nikoliv v nepoctivém úmyslu v roce 1989 (nejdříve však k , datum, ) ke vzniku věcného břemene (služebnosti doživotního užívání) vydržením.

24. Tato právní konstrukce vůbec neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, který nastal za účinnosti socialistické zákonnosti platné v době výstavby chaty a sportoviště. Mimořádné vydržení má svůj význam v právním státu, ale nelze je vztahovat na právní vztahy založené v 70. letech a 80. letech v době nesvobody, kdy zákon rozlišoval tři druhy vlastnictví (socialistické, osobní a soukromé), přičemž soukromé vlastnictví zemědělské půdy nepožívalo právní ochrany alespoň srovnatelné s užívacími právy upravenými v zákoně č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví (nahrazen později zákonem č. 90/1988 Sb. a zákonem č. 162/1990 Sb.) a v zákoně č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby. Užívací právo státu a jeho organizací k pozemkům ve vlastnictví právních předchůdkyň žalovaného a posléze manželů , jméno FO, omezovalo vlastníky pozemků ve všech dílčích oprávněních vlastníka věci (ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius disponendi). Konkrétně vlastník pozemku neměl právo držet svou věc, užívat ji, požívat plody a užitky a s věcí mohl nakládat pouze tak, že v souvislosti s jakýmkoliv převodem nebo přechodem souvisejících nemovitostí „měl právo“ bezplatně převést zemědělské pozemky na užívající státní organizaci nebo JZD (pouze pro zajímavost – obdobný převod je velmi ilustrativně zachycen ve filmu režiséra Jiřího Menzela z roku 1976 „Na samotě u lesa“, kde hlavní postava v závěru filmu prosí s lahví alkoholu v aktovce předsedu JZD u kabiny traktoru o bezúplatné převzetí zemědělských pozemků prodávajícího družstvem, aby získal potvrzení potřebné pro koupi chalupy).

25. Jak již bylo shora vysvětleno, užívání pozemku na základě jiného práva nelze považovat za držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Pokud žalobce v tomto řízení tvrdí, že se držby práva z věcného břemene ujal MěNV , adresa, v roce 1989 tím, že nechal v akci Z vybudovat chatu a sportoviště částečně na pozemcích následně restituovaných matkou žalovaného, jde o tvrzení hrubě neodpovídající skutkovým zjištěním soudu. MěNV , adresa, mohl na pozemcích v užívání socialistické organizace postavit v souladu s tehdejší legislativou chatu, i když manželé , jméno FO, jako vlastníci pozemků o svém vlastnictví ani nevěděli (pozemky na ně byly převedeny jen a pouze za účelem vzdání se přídělu kvůli splnění nezbytné podmínky převodu domu čp. , číslo, v , adresa, do jejich vlastnictví). To však neznamená, že MěNV , adresa, vykonával právo odpovídající věcnému břemeni a že jeho držba pozemku zahrnovala corpus possessionis a animus possidendi. Tím je zodpovězena i okresním soudem neobjasněná otázka, zda MěNV , adresa, užíval pozemky se svolením vlastníků (viz odst. 38 rozsudku okresního soudu). Žádné takové svolení totiž nebylo třeba. Nájemní právo, kterého se v roce 1995 vzdalo město , adresa, , nebylo smluvním nájemním právem ex contractu, ale vzniklo ex lege až účinností zákona o půdě v důsledku zrušení veškerých dosavadních užívacích práv. Veškerá užívací práva uvedená v § 22 zákona o půdě zanikala s účinností tohoto zákona (na rozdíl od práva osobního užívání občana ke státnímu pozemku zde nebyla transformace ve vlastnické právo). Žalobce se nemůže dovolávat svého výkonu práva z věcného břemene v době, kdy probíhalo restituční řízení a po jeho pravomocném skončení. Žalobce jako obec si prostřednictvím svých orgánů musel být vědom, že pozemky užívá nikoliv jako držitel práva z věcného břemene, nýbrž jako právní nástupce státu, který postavil stavbu na základě užívacího práva k pozemku. Žalobce v tomto řízení odvozoval svou držbu práva z věcného břemene od státu (MěNV , adresa, ) jako původního držitele a netvrdil bezprostřední ujmutí se držby jím samým. I kdyby však tak učinil, musela by být jeho držba uchopena v nepoctivém úmyslu, když ve stejné době jednal s matkou žalovaného jako restituentkou o úpravě užívání pozemků po zániku užívacích práv státu.

26. Odvolací soud v této věci spatřuje bezprecedentní pokus územní samosprávy využít nových nástrojů občanského práva ke zvrácení restituce majetku odňatého jeho vlastníkům v době nesvobody. Připomíná, že s ohledem na popsanou nerovnost vlastnického práva a užívacích práv do doby účinnosti zákona o půdě a vzhledem k tehdejší absenci zásady superficies solo cedit je skutková situace v projednávané věci srovnatelná s mnoha obdobnými případy, kdy před účinností zákona o půdě vzniklo mnoho staveb na cizím pozemku, aniž se jednalo o stavbu neoprávněnou ve smyslu občanského zákoníku nebo o černou stavbu ve smyslu stavebního zákona. Zákonodárce s přijetím nového občanského zákoníku nezaložil pro vlastníky takových staveb věcné břemeno k zastavěnému pozemku. Kdyby bylo úmyslem zákonodárce upravit tyto případy tak, že ke všem takovým v minulosti zastavěným pozemkům vznikne k , datum, věcné břemeno mimořádným vydržením, nemusel by zákonodárce zřizovat zákonné předkupní právo (viz § 3055 a násl. o.z.).

27. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

28. V řízení před okresním soudem bylo rozhodováno ve dvou věcech, v nichž není spojení věcí ke společnému projednání stanoveno zákonem. V každém ze dvou sporů o určení věcného práva byl úspěšný jeden z účastníků. Odvolací soud proto změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).

29. Dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Procesně úspěšný žalovaný má vůči žalobci právo na náhradu nákladů sestávajících z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (účast při jednání , datum, ) z tarifní hodnoty , částka, ve výši , částka, (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), z paušální náhrady hotových výdajů advokátky za jeden úkon ve výši , částka, (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady za promeškaný čas ve výši , částka, (9 půlhodin po , částka, ), z cestovného ve výši , částka, (, adresa, a zpět, 174 km, spotřeba 7,8 l/100 km, cena nafty , částka, /l, opotřebení , částka, /km), z náhrady 21% DPH ve výši , částka, , celkem , částka, .

30. Odvolací soud nevycházel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 písm. c/ advokátního tarifu, neboť se nejedná o zřízení ani zrušení věcného břemene konstitutivním rozhodnutím soudu, nýbrž o deklaratorní určení, zda tu je právní vztah nebo právo k nemovité věci.