18 Co 143/2024 - 162

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby, ve věci žalobkyně: [právnická osoba] a.s., IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. sídlem [Anonymizováno] za účasti: [právnická osoba], IČO: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o znovuprojednání věci rozhodnutí [orgán veřejné moci] rozhodnutím ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2024, č. j. 116 C 73/2021-126, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku I potvrzuje ve správném znění: „Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí správního orgánu, [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], tak, aby bylo uloženo zúčastněné osobě zaplatit žalobkyni částku [částka] Kč s příslušenstvím, se zamítá.“

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna nahradit zúčastněné osobě náklady odvolacího řízení ve výši [částka] Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem napadeným odvoláním byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] Kč s úrokem z prodlení stanoveným v čl. IV. odst. 5 Smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. [Anonymizováno] ze dne [datum], od [datum] do zaplacení a dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka] Kč (výrok I). O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna zaplatit zúčastněné osobě na jejich náhradu částku [částka] Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žaloba podle části páté občanského soudního řádu byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná (§ 246 odst. 1 a § 247 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). Z provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně je právní nástupkyní obchodní korporace [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), která ke dni [datum] zanikla fúzí sloučením. Žalobkyně je tedy provozovatelkou fotovoltaické elektrárny [adresa] (dále jen „[adresa]“). Rozhodnutím [orgán veřejné moci] (dále jen „[Anonymizováno]“) ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále jen „rozhodnutí o licenci“) byla právnímu předchůdci žalobkyně udělena licence č. [anonymizováno] pro fotovoltaickou elektrárnu [adresa]. Právní předchůdce žalobkyně, jakožto výrobce elektřiny, uzavřel dne [datum] se zúčastněnou osobou (do [datum] pod obchodní firmou [právnická osoba].), jakožto provozovatelem regionální distribuční soustavy, smlouvu č. [Anonymizováno] o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje, s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem byl výkup elektřiny, na kterou se vztahovala podpora ve formě výkupních cen ve smyslu zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále rovněž „POZE“). Zúčastněná osoba se ve smlouvě zavázala řádně zaplatit výkupní cenu v souladu s příslušným cenovým rozhodnutím [Anonymizováno]. Právní předchůdce žalobkyně vystavil k úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu za září [Anonymizováno] dne [datum] fakturu [Anonymizováno], znějící na částku [částka] Kč, která se stala splatnou dne [datum]. Předmětná faktura nebyla ze strany zúčastněné osoby uhrazena. Zúčastněná osoba dále právnímu předchůdci žalobkyně sdělila, že s účinností od [datum] není v návaznosti na novou právní úpravu povinným subjektem k vyplácení zákonné podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Zúčastněná osoba byla k úhradě ceny elektřiny vyzvána naposledy předžalobní výzvou ze dne [datum]. Na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [právnická osoba], bylo rozhodnutí o licenci zrušeno s odůvodněním, že bylo vydáno v rozporu se zákonem. Kasační stížnost žalobkyně byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] Následně podaná ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]. V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno] byl rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] obžalovaný [jméno FO] mimo jiné uznán vinným tím, že jako revizní technik dne [datum], aniž by elektrárnu [adresa] předtím navštívil a vykonal revizi, úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. [Anonymizováno], údajně provedenou v období od [datum]. do [datum]. [tituly před jménem] [jméno FO], byl citovaným rozsudkem shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu spočívajícího mimo jiné v tom, že jako jednatel právního předchůdce žalobkyně, ačkoliv věděl, že fotovoltaická elektrárna není v podstatných částech dokončena, dal [datum] pokyn v rozsudku označeným osobám, aby k žádosti o připojení fotovoltaické elektrárny do distribuční soustavy zajistily mimo jiné zprávu o výchozí revizi elektrické instalace na část nízkého napětí a část vysokého napětí fotovoltaické elektrárny [adresa]. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č. j. [právnická osoba] bylo odvolání, mimo jiné obžalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] a zúčastněné osoby – žalobkyně proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], ve vztahu k žalobkyni, zamítnuto. Ve vztahu k obžalovanému [jméno FO] byl napadený trestní rozsudek částečně zrušen, avšak pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti. Žalobkyně byla zapsána jako jediný společník svého právního předchůdce již dne [datum], tedy v době předcházející vydání rozhodnutí o licenci a také v době fúze. Kromě toho byla žalobkyně se svým právním předchůdcem propojena i personálně. Soud prvního stupně se předně zabýval věcnou legitimací účastníků řízení a shodně s [orgán veřejné moci] a [orgán veřejné moci] dospěl k závěru, že zúčastněná osoba není ve věci s ohledem na přechodné ustanovení § 54 odst. 13 POZE pasivně legitimována. Pro stručnost odkázal na napadené rozhodnutí [orgán veřejné moci] i rozhodnutí [orgán veřejné moci], co do nedostatku pasivní legitimace zúčastněné osoby i co do odůvodnění týkajícího se formy právního jednání – odmítnutí přiznání žalobkyni nároku na podporu. V citovaném přechodném ustanovení je výslovně zmíněn přechod práv a závazků vzniklých do účinnosti tohoto zákona na operátora trhu v případě, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo z části nárok na výkupní cenu. Vzhledem k tomu, že závazek zúčastněné osoby k úhradě výkupní ceny elektřiny z fotovoltaické elektrárny žalobkyně nepochybně vznikl před účinností POZE, došlo [datum] k přechodu práv a povinností vůči výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, ze zúčastněné osoby na operátora trhu, jímž je společnost [právnická osoba]. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že žalobkyní uplatněný nárok založený protiprávním jednáním, za které byl vynesen odsuzující trestní rozsudek, nepochybně porušuje princip poctivosti ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na vše výše uvedené soud neprovedl pro nadbytečnost žalobkyní navrhované důkazy výslechem svědků. Mimo věcnou diskuzi soud prvního stupně považoval argumentaci žalobkyně o existenci dobré víry na straně adresáta správního rozhodnutí (právního předchůdce žalobkyně) při získání licence, jestliže k jejímu získání došlo podvodem, za který byl jednatel právního předchůdce žalobkyně odsouzen trestním rozsudkem. Žalobkyně v projednávaném případě ve vztahu k dobré víře pouze zopakovala argumenty, kterými se již podrobně zabýval rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [právnická osoba], a opětovně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], na které soud odkázal.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že nalézací soud se nijak nevypořádal s argumentem, že samotné „neuhrazení“ faktury nelze bez dalšího považovat za odmítnutí nároku ve smyslu § 54 odst. 13 POZE, jelikož pouhé neuhrazení faktury může být způsobeno např. platební neschopností dlužníka, chybou ve vystaveném daňovém dokladu nebo jinou (navenek neprojevenou) úvahou zúčastněné osoby. Z výkladu citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že je třeba odmítnout nárok na výkupní cenu, přičemž tento projev vůle musí být výslovný (tedy určitý a srozumitelný) a musí z něj být zřejmé, zda provozovatel přenosové soustavy nárok výrobce odmítá zcela, nebo z části (a pokud z části, pak z jaké části). Samotné odmítnutí tak nemuselo mít písemnou formu, ale muselo splňovat výše vymezené předpoklady (tj. být výslovné a zřejmé). Žalobkyně dále uvedla, že soud prvního stupně zcela nesprávně usoudil, že rozhodnutí o licenci bylo zrušeno s účinky ex tunc. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], však bylo rozhodnutí o udělení licence zrušeno s účinky ex nunc, což znamená, že právní předchůdce žalobkyně byl v předmětném období držitelem platné licence a splňoval podmínky Cenového rozhodnutí [orgán veřejné moci] č. 4/2009 (dále jen „Tarif 2010“), v důsledku čehož žalobkyni (respektive jejímu právnímu předchůdci) vznikl nárok na podporu ve formě výkupních cen pro rok [Anonymizováno]. Konečně žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm není uvedeno, proč nebyly provedeny výslechy žalobkyní navrhovaných svědků. Pouhé konstatování nadbytečnosti nepovažuje za dostatečné. V odůvodnění nejsou nijak vypořádány ani další (listinné) důkazní návrhy žalobkyně, kdy právě provedením těchto důkazů by soud prvního stupně dospěl ke správnému zjištění skutkového stavu věci a následně jejímu správnému právnímu posouzení. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání.

4. K odvolání se vyjádřila společnost [právnická osoba]. (dále také „zúčastněná osoba“) tak, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné. Uvedla, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací v obdobné věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 18 Co 197/2022-224, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že zúčastněná osoba není ve věci pasivně legitimována. Ke zcela shodným závěrům dospěl odvolací soud v řízení mezi týmiž účastníky (jen za jiné časové období) i v řízeních sp. zn. [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Zúčastněná osoba tak má s ohledem na § 13 o. z. legitimní a důvodné očekávání, že tento právní případ bude rozhodnut obdobně. Soud prvního stupně shodně jako [orgán veřejné moci] uzavřel, že zúčastněná osoba není ve věci pasivně legitimována, neboť v souladu s přechodným ustanovením § 54 odst. 13 POZE přešel s účinností od [datum] žalobou uplatněný nárok ex lege na operátora trhu, tedy společnost [právnická osoba]. Při řešení této otázky bylo správně odkázáno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014. Žalobcem uplatňovaná podpora ve formě výkupních cen za elektřinu dodanou do distribuční soustavy zúčastněné osoby v rozhodném období ve výši Tarifu 2010 je nárokem založeným speciálním zákonem, nikoliv smlouvou o dodávce elektřiny, jak zcela mylně a ryze účelově tvrdí žalobkyně. Citované přechodné ustanovení, ani žádné jiné ustanovení, nestanoví provozovateli distribuční soustavy (zúčastněné osobě) formu jednání, kterým odmítá přiznat výrobci (žalobkyni) zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu, a dokonce ani lhůtu, v níž má toto právní jednání učinit. Další důkazní návrhy žalobkyně byly jednak nadbytečné a jednak bez vztahu k předmětu sporu, proto je soud prvního stupně nebyl povinen provádět. Dále zúčastněná osoba uvedla, že nalézací soud hodnotil účinek zrušujícího rozhodnutí ve vztahu k nároku na podporu, a nikoliv ve vztahu k oprávnění vyrábět elektřinu. Soud se tedy zabýval otázkou, zda měla žalobkyně, respektive její právní předchůdce ex tunc legitimní očekávání ve vztahu k čerpání podpory a zda měla ex tunc dobrou víru ve správnost, zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci. V řízení bylo prokázáno, že rozhodnutí o licenci bylo docíleno trestněprávním jednáním v licenčním řízení. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce tak nemohl být v dobré víře a legitimně očekávat přiznání podpory v Tarifu 2010, a proto je nerozhodné, zda bylo rozhodnutí o licenci zrušeno s účinky ex tunc nebo ex nunc, neboť tvrzený nárok nikdy nevznikl. Nadto se shodnou námitkou žalobkyně zabýval i Nejvyšší soud, kterým usnesením ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], její dovolání odmítl. Na projednávaný případ nemůže dopadat žalobkyní citované usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1210/16, neboť nestanoví ve vztahu k podpoře (Tarifu 2010) žádné právní závěry, které by mohly být pro soud prvního stupně závazné a od kterých by se odchýlil. K porušení zásady rovnosti a právní jistoty tak nemohlo dojít. Žalobkyně svůj nárok na podporu odvíjí výlučně od existence rozhodnutí o licenci. Z pohledu nároku na podporu se však jedná o správní rozhodnutí, které sice formálně existovalo, avšak nemohlo vyvolat žádné hmotněprávní účinky ve smyslu splnění podmínek pro vznik nároku na Tarif 2010. Stále platí, že žádná z podmínek stanovených pro vznik nároku na výkupní ceny ve výši Tarifu 2010 nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem, neboť takové jednání nemůže požívat právní ochrany, tím spíš, pokud se jedná o jednání trestněprávní. Zúčastněná osoba dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2033/22, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2120/22, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti žalobkyně v obdobných věcech. Ústavní soud v rámci citovaných usnesení dospěl ke zcela shodným závěrům jako zúčastněná osoba, tj. ohledně absence dobré víry na straně žalobkyně (ex tunc) ve správnost, zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci právního předchůdce žalobkyně; legitimního očekávání žalobkyně ve vznik nároku na podporu výkupních cen ve výši Tarifu 2010; podvodného jednání v rámci původního licenčního řízení. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyni nikdy tvrzený a žalobou uplatněný nárok nevznikl a žalobu je třeba jako zcela nedůvodnou (bez jakéhokoliv hmotněprávního základu) zamítnout. Zúčastněná osoba proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil.

5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Podle § 4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), jsou provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy povinni vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle § 5 a za ceny podle § 6. Součástí této povinnosti je i převzetí odpovědnosti za odchylku podle zvláštního právního předpisu.

7. Podle § 54 odst. 9 POZE Smlouvy o dodávce elektřiny uzavřené podle dosavadních právních předpisů mezi provozovatelem přenosové soustavy nebo provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem, jejichž předmětem je dodávka elektřiny vykupovaná provozovatelem přenosové soustavy nebo provozovatelem distribuční soustavy při podpoře výkupními cenami, zanikají uplynutím dne [datum]. Výkupní cenu za elektřinu vyrobenou v časovém úseku pro vyhodnocování a zúčtování výkupu elektřiny dohodnutém v této smlouvě, který uplynul do dne účinnosti tohoto zákona, zaplatí výrobci provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy. Časový úsek, který měl skončit až po nabytí účinnosti tohoto zákona, skončí uplynutím dne [datum]. Podklady, na jejichž základě zaplatí výrobci provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy výkupní cenu za elektřinu vyrobenou v časovém úseku pro vyhodnocování a zúčtování výkupu elektřiny dohodnutém v této smlouvě, který uplynul do dne účinnosti tohoto zákona, předá výrobce provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli regionální distribuční soustavy do [datum].

8. Podle § 54 odst. 13 POZE práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla, nebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu.

9. Především je třeba uvést, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žaloba byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná (§ 246 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 247 odst. 1 o. s. ř.) Následně správně zjistil skutkový stav věci a svá zjištění pak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, na něž lze plně odkázat.

10. Odvolací soud posuzoval na základě zjištěných skutečností, zda účastníkům v řízení svědčí věcná legitimace. Vycházel přitom ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (jako výrobce energie z obnovitelného zdroje) a zúčastněná osoba (jako provozovatel regionální distribuční soustavy) uzavřeli Smlouvu o dodávce elektřiny v souladu s § 4 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů byl ke dni 1. 1. 2013 zrušen a nahrazen POZE, který v ustanovení § 54 odst. 13 upravil přechod práv a povinností provozovatele regionální distribuční soustavy, čímž je třeba myslet všechny nároky výrobců na podporu za elektřinu vyrobenou v období do 31. 12. 2012 včetně, na operátora trhu společnost [právnická osoba]., a to ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 1. 1. 2013, přičemž podmínkou přechodu bylo odmítnutí nebo částečné odmítnutí přiznání nároku na podporu výrobci (žalobkyni).

11. Ve vztahu k námitce, jakým způsobem mělo být odmítnutí nároku na podporu učiněno, žalobce uvedl, že se muselo jednat o určitý, srozumitelný a výslovný projev vůle, kterým zúčastněná osoba odmítá nárok na výkupní cenu zcela, případně z části, nikoli prosté odmítnutím úhrady vystavené faktury. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem předestřený výklad přechodného ustanovení § 54 odst. 13 POZE je nutno považovat za nepřípustný, neboť z citovaného ustanovení nelze dovodit specifickou formu pro odmítnutí nároku na výkupní cenu. Vzhledem k tomu, že forma odmítnutí nároku není nijak stanovena ani zákonem ani smlouvou mezi stranami, bylo zcela na zúčastněné osobě jakožto jednajícím, aby tuto formu pro odmítnutí sama zvolila, přičemž jí nic nebránilo učinit právní jednání neformálně. Samotné neuhrazení vystavené faktury je tedy namístě vykládat jako odmítnutí nároku žalobkyně na zaplacení výkupní ceny energie, tak jak byla zakotvena v Tarifu 2010 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 414/2024; zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná rovněž na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz). Pro úplnost je třeba doplnit, že citované přechodné ustanovení nestanoví ani lhůtu pro odmítnutí nároků vyplývajících ze smlouvy, ale pouze mezní datum pro vznik závazku provozovatele regionální distribuční soustavy, tj. právo či povinnost ze smlouvy muselo vzniknout do [datum] včetně.

12. Na podporu tohoto závěru je možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2021), který se výkladem přechodných ustanovení zákona o podporovatelných zdrojích energie blíže zabýval v bodě 48 odůvodnění. Vyplývá z něj, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, a proto je nutné slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ použité v ustanovení § 54 odst. 13 zákona o POZE chápat ve smyslu odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory. Z obsahu výše citovaných ustanovení je tak zřejmý úmysl zákonodárce odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory), od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnost (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 803/2024, kterým odmítl dovolání žalobkyně v obdobné věci.

13. Za daných okolností odvolací soud uzavírá, že nabytím účinnosti POZE přešla práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, která v souladu s ustanovením § 54 odst. 9 POZE k 31. 12. 2012 ex lege zanikla, na operátora trhu, tedy společnost [právnická osoba]. Odvolací soud se tak plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace zúčastněné osoby, jakož i se závěry učiněnými správními orgány ve správním řízení. S ohledem na uvedený závěr by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení přezkoumávat závěry soudu prvního stupně o existenci nároku žalobkyně na podporu ve formě výkupních cen v Tarifu 2010, když tato skutečnost nemůže na závěru odvolacího soudu ničeho změnit.

14. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného výroku o nákladech řízení, který je přiléhavě odůvodněn v napadeném rozhodnutí. Současně odvolací soud upravil znění výroku I napadeného rozsudku soudu prvního stupně tak, aby z něj bylo zřejmé, že se nejednalo o žalobu na plnění, ale o žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem a nahrazení správního rozhodnutí.

15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšná žalobkyně je povinna nahradit zúčastněné osobě účelně vynaložené náklady odvolacího řízení, sestávající z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši [částka] Kč (vyjádření k odvolání z [datum]) určené podle § 9 odst. 4 písm. d/ ve spojení s § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), režijního paušálu ve výši [částka] Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za DPH ve výši [částka] Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), neboť bylo zjištěno, že zástupce zúčastněné osoby je plátcem této daně. Náklady odvolacího řízení procesně úspěšné zúčastněné osoby tak činí [částka] Kč.

16. Náklady odvolacího řízení je žalobkyně povinna uhradit k rukám zástupce zúčastněné osoby podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.

Poučení