18 Co 162/2024 - 252

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [anonymizováno] IČO [anonymizováno] sídlem [adresa], [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2024, č. j. 39 C 7/2022-212, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka] Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

I. Rozsudek soudu prvního stupně

1. V záhlaví identifikovaným rozsudkem Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno její vlastnického právo k tamtéž vymezeným zpevněným plochám definovaným jako „zpevněná plocha“, „ostatní plocha“, a „ostatní komunikace“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětné komunikace“), nacházejícím se v katastrálním území [adresa] (výrok I), a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní společnosti [právnická osoba]., která byla investorem výstavby nového tiskařského závodu při tehdejší ulici [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Tato výstavba byla realizována na pozemcích v žalobě identifikovaných, všech v katastrálním území [adresa]. Zhotovitel výstavby požádal tehdejší [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. (právního předchůdce současné společnosti [právnická osoba].) dne [datum] o trvalé vyjmutí části pozemní komunikace [anonymizováno] ze silničního dopravního fondu. Dne [datum] [Anonymizováno] sdělila, že ohledně trvalého zrušení a nového trasování místní komunikace s vyjmutím části komunikace [anonymizováno] souhlasí. Následně byla celá stavba zkolaudována, a to včetně venkovních a vnitřních komunikací, chodníků a parkovišť uvnitř a kolem závodu a sadových úprav. Stavba byla předána v rámci přejímajícího řízení zahájeného dne [datum] a téhož dne byla předána investorovi. Jednou z přejímajících institucí byly i [právnická osoba]. Mimo jiné byla takto odevzdána stavba komunikace [anonymizováno], a to vozovka, odstavná stání, chodníky, komunikace ze stmelených asfaltových povrchů, zelený pás a odvodnění. [právnická osoba]. dne [datum] zaslaly [právnická osoba]. přípis, dle něhož nebyly společnosti [právnická osoba]. předány veřejné komunikační plochy stavby nové tiskárny a [právnická osoba]. byla upozorněna na to, že na výše zmíněných plochách musí [právnická osoba]. coby jejich správce provádět výkon zimní údržby a čištění. K tomu [právnická osoba]. přípisem ze dne [datum] sdělila, že dne [datum] byla předmětná část komunikace ulice [Anonymizováno], připojovací odbočovací pruh včetně kanalizace DN 300 převzata zástupcem [Anonymizováno]

3. Veřejnou vyhláškou Magistrátu města Brna, odborem dopravy ze dne 14. 6. 2010, č. j. MMB/0185303, s právní mocí ke dni 23. 7. 2010, tento orgán coby silniční správní úřad, zařadil do kategorie místních komunikací pozemní komunikace mimo jiné v katastrálním území [adresa], a to komunikace při [adresa] od křižovatky s ulicí [anonymizováno] po křižovatku s ulicí [Anonymizováno] a [anonymizováno] od křižovatky s ulicí [anonymizováno] po křižovatku s ulicí [anonymizováno].

4. Mezi roky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] probíhala mezi žalobkyní a žalovaným a [právnická osoba]. jednání ohledně pozemních komunikací na [adresa]. Žalobkyně má za to, že se stala vlastníkem předmětných nemovitostí (komunikací) cestou originárního nabytí vlastnického práva výstavbou s tím, že tyto nemovitosti nebyly nikdy platně převedeny do vlastnictví žalovaného. Žalovaný k tomu sdělil, že místní komunikace v ulicích [adresa] vznikly jako přeložka původní místní komunikace při výstavbě areálu [právnická osoba]., a došlo tedy k naplnění tehdy platného § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „zákon č. 135/1961 Sb.“), na základě kterého byl investor stavby areálu [právnická osoba] povinen zajistit výstavbu náhradní místní komunikace odpovídající dopravním potřebám. Stavba byla takto zkolaudována dne [datum] a dne [datum] byla převzata [právnická osoba]., což potvrdila [právnická osoba]. dne [datum].

5. Žalobkyně je vlastnicí následujících pozemkových parcel v katastrálním území [adresa]: [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] (zapsané na LV č. [číslo] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa]). Vlastníkem pozemku parcelního čísla [číslo] (zapsaného na LV č. [číslo]) v témže katastrálním území je Česká republika – [právnická osoba]. Žalovaný je zapsán jako vlastník pozemků parcelních čísel [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] (zapsaných na LV č. [číslo]), taktéž v katastrálním území [adresa]. Přitom pávě na těchto pozemcích se nachází zpevněné plochy, ostatní plochy a ostatní komunikace, k nimž se žalobkyně domáhá určení svého vlastnického práva.

6. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že v rámci výstavby nového tiskařského závodu [právnická osoba]., nyní při [adresa] došlo ke zrušení části tehdejší komunikace [anonymizováno], která byla nahrazena novou komunikací, přičemž v dané lokalitě byly vybudovány i zelené plochy, kanalizace, odvodnění a odstavné či parkovací plochy s chodníky a zelenými pásy. Pozemky identifikované jako plocha a ostatní plocha jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, další komunikace jsou zapsané ve prospěch žalovaného. Jedná se o plochu místních komunikací, zeleného pásu a ploch tvořících parkovací místa, přičemž tyto plochy tvoří součást komunikace ulic [anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalovaný podle zjištění soudu prvního stupně minimálně od roku [Anonymizováno] prostřednictvím [Anonymizováno] obstarává údržbu těchto místních komunikací.

7. Prvoinstanční soud dovodil, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem. Následně ovšem uzavřel, že ohledně pozemků zapsaných na LV č. [číslo] nemůže být žalobě vyhověno, neboť není dán žádný důvod, proč by mělo být znovu rozhodováno o určení vlastnického práva k povrchu, respektive ke zpevněným plochám na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, jestliže navíc toto vlastnické právo nebylo a není žádnou třetí osobou či žalovaným jakýmkoliv způsobem zpochybňováno. Co se týče pozemku parcelního čísla [číslo], pak jeho vlastníkem je Česká republika, přičemž žalobce podal žalobu pouze proti statutárnímu městu [Anonymizováno], které však není vlastníkem tohoto pozemku, a není tak podle soudu prvního stupně pasivně věcně legitimovaným účastníkem. Soud proto i ohledně tohoto pozemku žalobu zamítl.

8. Nakonec soud prvního stupně uvedl, že všechny žalobkyní žalované plochy jsou místními komunikacemi III. třídy, a to podle rozhodnutí Magistrátu města Brna z roku [Anonymizováno], přičemž však předmětné komunikace byly ve smyslu tehdy platné právní úpravy v souvislosti s výstavbou areálu [právnická osoba]. vybudovány jako náhradní komunikace ze strany investora stavby tiskárny [právnická osoba]., což byla jeho zákonná povinnost, která pro něj vyplývala z § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích. Žalovanému byly nově vybudované komunikace předány, a v souladu s § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „zákon č. 13/1997 Sb.“) s přihlédnutím k § 6 odst. 1, 2 písm. c) téhož zákona se žalovaný stal vlastníkem daných komunikací se všemi součástmi a příslušenstvím, neboť se bezesporu jedná o pozemní komunikaci sloužící dopravní obslužnosti dané lokality. Jednalo se o náhradu za komunikaci dříve zrušenou v souvislosti s výstavbou [právnická osoba]. Zpevněná plocha je podle soudu první instance vždy součástí pozemku, který je ve vlastnictví obce, a byť žalobkyně tvrdila, že komunikace vybudovala, a stala se tak na základě této skutečnosti jejich vlastníkem, nepředložila k tomuto tvrzení žádný důkaz.

II. Odvolání žalobkyně

9. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně primárně namítajíc, že se nedomáhala a ani nedomáhá určení vlastnického práva k pozemkům, nýbrž ke zpevněným plochám nacházejícím se na jednotlivých pozemcích; tj. k pozemní komunikaci, chodníkům a ploše parkoviště. Není tedy podstatné, kdo je vlastníkem jednotlivých pozemků, nýbrž toliko to, který subjekt zpochybňuje vlastnické právo žalobkyně k těmto zpevněným plochám a nárokuje si je pro sebe. Tímto subjektem je pouze žalovaný. Z tohoto pohledu je tedy naprosto nepřiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že vlastníkem pozemku parcelního čísla [číslo] v katastrálním území [adresa] je Česká republika, a že v tomto ohledu žalovaný není pasivně věcně legitimován.

10. Za neudržitelný považuje žalobkyně závěr soudu prvního stupně, že nebyl předložen žádný důkaz na podporu tvrzení, že komunikace vybudovala žalobkyně, a stala se tak jejich vlastníkem. K vybudování komunikací došlo ze strany jejího právního předchůdce – [právnická osoba]. a nejednalo se jen o komunikace, ale o všechny plochy (tedy i parkoviště a chodníky). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je právní nástupkyní [právnická osoba]. v důsledku fúze sloučením. Mezi účastníky řízení přitom nebylo nikdy sporu o tom, že předmětné zpevněné plochy, které jsou předmětem žaloby, vybudovala právě [právnická osoba]. Žádnou námitku vyvracející toto tvrzení žalobkyně žalovaný nikdy neuplatnil. S touto námitkou přišel až v rámci řízení před soudem, přičemž žalobkyně k tomu soudu prvního stupně předložila řadu důkazů (situace staveb SO 051 a SO 022, email paní [jméno FO], stavební povolení, rozhodnutí o změně stavby před dokončením a kolaudační rozhodnutí). Právní předchůdkyně žalobkyně zajistila projekt výstavby předmětných ploch, jako stavebník zajistila jejich výstavbu a jako stavebník je následně zkolaudovala, v důsledku čehož podle svého mínění originárním způsobem nabyla vlastnické právo k těmto plochám.

11. Soud prvního stupně předmětné zpevněné plochy nesprávně pokládá za součást pozemků, i když jsou samostatnými věcmi v právním smyslu. V důsledku toho soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že ve vztahu ke zpevněným plochám na pozemcích parcelních čísel [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] se žalobkyně nemůže domáhat určení svého vlastnického práva, neboť je to právě žalobkyně, která je nesporným vlastníkem těchto pozemků, tudíž i povrchu, resp. zpevněných ploch na těchto pozemcích. V tomto ohledu je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vnitřně rozporné. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s důkazním návrhem žalobkyně, aby byl zpracován znalecký posudek za účelem zjištění, charakteru předmětných zpevněných ploch, tj. zda lze jednoznačně vymezit, kde končí pozemek a začíná stavba a zda stavební provedení těchto zpevněných ploch nelze odstranit bez jejich zničení či zásadního zhoršení jejich sjízdnosti či schůdnosti. Jedná se tak podle žalobkyně o opomenutý důkaz zakládající nepřezkoumatelnost rozsudku.

12. Žalobkyně dále v odvolání uvedla, že zpevněné plochy, které vybudovala její právní předchůdkyně, vznikly jako přeložka původní místní komunikace při výstavbě areálu [právnická osoba]., čímž bylo naplněno znění tehdy platného a účinného § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb. Předmětné zpevněné plochy však v minulosti nikdy nebyly platně převedeny do vlastnictví žalovaného, jelikož pro to neexistuje žádný právní titul. Existuje toliko protokol o odevzdání a převzetí ze dne [datum], jímž bylo potvrzeno, že dané zpevněné plochy byly po jejich kolaudaci fakticky předány společnosti [právnická osoba]. Avšak na základě pouhého předání nemohlo dojít k převodu vlastnického práva. Současně § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb. nestanovil, že by takto vybudovaná (nová, náhradní) komunikace měla být ve vlastnictví toho subjektu, v jehož vlastnictví se nacházela dosavadní komunikace, která byla zrušena. Naopak platilo, že vlastníkem nově vytvořené věci je její tvůrce.

13. Žalovaný ani nikdy nemohl být v dobré víře, že by se stal vlastníkem předmětných zpevněných ploch i přesto, že v minulosti vystupoval jako jejich faktický správce. Na uvedeném ničeho nemění ani tvrzení žalovaného, že na základě správního rozhodnutí je předmětný úsek pozemní komunikace zařazen do kategorie místní komunikace a že vlastníkem místních komunikací může být podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. jen obec, na jejímž území se pozemní komunikace nachází. Ani tímto rozhodnutím nedošlo k založení vlastnického práva k předmětným zpevněným plochám (jedná se toliko o deklaratorní rozhodnutí nemající dopad do vlastnického práva).

14. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k odvolání

15. Žalovaný se při jednání odvolacího soudu dne [datum] k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že se zcela ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně a navrhl, aby byl jako věcně správný potvrzen.

IV. Posouzení věci odvolacím soudem

16. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201, 202 o. s. ř. a contrario) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Dokazování bylo odvolacím soudem zopakováno toliko kopií zápisu o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby ze dne [datum], která je založena ve spise na č. l. [Anonymizováno] až [Anonymizováno]. Z této listiny se nepochybně podává, že předmětné komunikace byly jako součást výstavby tiskařského závodu [právnická osoba]. vybudovány na základě investorského projektu této společnosti. Zhotovitelem stavby byla společnost [právnická osoba] se sídlem [adresa], přičemž předmětné komunikace byly dne [datum] předány společnosti [právnická osoba]. Odvolací soud se tedy na tomto místě neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně tom, že by žalobkyně neprokázala, že by předmětné nemovité věci zbudovala, resp. že by byla investorem jejich výstavby. Ostatně soud prvního stupně si v tomto ohledu poněkud protiřečil, jestliže sám rovněž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že společnost [právnická osoba]. byla investorem výstavby nového tiskařského závodu při tehdejší ulici [Anonymizováno] v [Anonymizováno] a že tato výstavba byla realizována na pozemcích v žalobě identifikovaných.

18. Navíc, důkazní prostředky, na základě kterých bylo soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím, zjištěno, že investorem výstavby tiskařského závodu, jehož součástí byla i výstavba předmětných nemovitostí (ploch představujících místní komunikaci), nebyly v průběhu řízení před oběma soudy ze strany žalovaného zpochybňovány. Žalovaný se toliko bránil tím, že po dokončení stavby těchto ploch došlo k jejich nabytí do jeho vlastnictví, a že tedy vlastníkem vymezených místních komunikací je on, a nikoliv žalobkyně.

19. Podle § 4b odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1997, platilo, že místními komunikacemi jsou obecně přístupné a užívané ulice, cesty a prostranství, které slouží místní dopravě a jsou zařazeny do sítě místních komunikací.

20. Podle § 5 téhož zákona v témže znění platilo, že součástmi dálnic, silnic a místních komunikací jsou všechna zařízení, stavby, objekty a díla, jichž je třeba k úplnosti, zabezpečení a ochraně silnic a k zajištění bezpečného, rychlého, plynulého a hospodárného provozu na nich.

21. Podle § 18 odst. 9 téhož zákona v témže znění platilo, že má-li být zrušena dálnice, silnice nebo místní komunikace v důsledku jiné investiční výstavby, je investor této výstavby povinen zajistit výstavbu náhradní dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídající dopravním potřebám.

22. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., v aktuálním znění, platí, že místní komunikace je veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce.

23. Podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb., v aktuálním znění, platí, že vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí.

24. Podle § 38 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., v aktuálním znění, platí, že pokud v důsledku jiné investiční výstavby bude dlouhodobě nebo trvale znemožněno užívání pozemní komunikace nebo její části, je objednatel této výstavby povinen na svůj náklad provést přeložku pozemní komunikace nebo postavit náhradní pozemní komunikaci. Vlastníkem této pozemní komunikace je vlastník překládané nebo nahrazené pozemní komunikace. Nabyl-li objednatel vlastnické právo k pozemku, na který byla tato pozemní komunikace umístěna, popřípadě silničnímu pomocnému pozemku, převede jej bezúplatně vlastníkovi překládané nebo nahrazené pozemní komunikace.

25. Podle § 38 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 1997 do 30. 8. 2018 platilo, že pokud v důsledku jiné investiční výstavby má být zrušena část dálnice, silnice nebo místní komunikace nebo dlouhodobě na ní vyloučen veřejný provoz, je objednatel této výstavby povinen postavit na svůj náklad náhradní pozemní komunikaci a bezúplatně ji převést vlastníkovi původní pozemní komunikace, která má být zrušena.

26. Odvolací soud dále (mimo korekci skutkové konkluze soudu prvního stupně v bodě 17 tohoto odůvodnění) vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně. Především pak z toho, že všechny žalobkyní identifikované plochy tvoří místní komunikaci či její příslušenství, a to jak ve smyslu relevantních právních předpisů platných a účinných v době jejich vzniku (zbudování), tak i podle těch stávajících (podle aktuální kategorizace ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., pak místní komunikace III. třídy). V této souvislosti není od věci zmínit, že tato skutečnost byla deklarována veřejnou vyhláškou Magistrátu města Brna, odborem dopravy, ze dne 14. 6. 2010, č. j. MMB/0185303.

27. Jinými slovy řečeno, z dokazování provedeného před soudem prvního stupně nepochybně vyplývá, že všechny tyto plochy tvoří veřejně přístupnou komunikaci s jejími příslušenstvím, která slouží místní dopravě na území obce (statutárního města Brna), a splňují tedy oba materiální předpoklady podle obou výše uvedených zákonů o místních komunikacích pro to, aby tato komunikace byla kategorizována jako místní. Zároveň je zřetelné, že i z hlediska práva soukromého se z pohledu stavebně technického jedná o samostatné věci jsoucí předmětem občanskoprávních vztahů, tudíž (mimo jiné) i o individuálně určený předmět vlastnického práva (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Navíc není pochyb o tom, že stavby dálnic, silnic a místních komunikací (jsou-li stavbami), nejsou součástí pozemků, na nichž se nachází, neboť zákon o pozemních komunikacích je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku, který upravuje status komunikací jako věcí oddělených od pozemků (srovnej ČERNÍNOVÁ, M., ČERNÍN, K., TICHÝ, M. Zákon o pozemních komunikacích: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-5-6]. ASPI_ID KO13_1997CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005).

28. Nutno ovšem doplnit, že vedle výše uvedených materiálních znaků je pro kategorizaci komunikací jako místních nutno podle stávajících právních předpisů naplnit i znak formální, jenž spočívá v tom, že komunikace je jako místní zařazena do této kategorie správním rozhodnutím (§ 3 zákona č. 13/1997 Sb.). Podle dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se tento požadavek týkal i těch místních komunikací, které byly postaveny před účinností zákona č. 13/1997 Sb. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Ao 1/2009-58; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nssoud.cz). Tento názor byl však překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, v němž tento vrcholný soudní orgán uzavřel, že „byla-li pozemní komunikace místní komunikací podle právních předpisů účinných před 1. 4. 1997, zůstává jí tento status i podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. To neplatí, nesplňuje-li znaky místní komunikace uvedené v tomto zákoně.“ 29. Jak uvádí již výše uvedená komentářová literatura k § 6 zákona č. 13/1997 Sb. „dřívější síť místních komunikací přetrvala.“ Nicméně na témže místě se dodává, že „pokud však některá z komunikací, které byly její součástí, není dnes ve vlastnictví obce, automaticky být místní komunikací přestává, a to bez vydání správního rozhodnutí (neboť ani nebyla rozhodnutím do této kategorie zařazena) a stane se buď účelovou komunikací, nebo pouhou cestou bez veřejnoprávního režimu. U místních komunikací, které byly do této kategorie zařazeny správním rozhodnutím podle současného zákona o pozemních komunikacích a buď nikdy ve vlastnictví obce nebyly, nebo z jejího vlastnictví dodatečně vyšly, bude ale […] situace jiná. Formálně místními komunikacemi zůstávají – vzhledem k presumpci (předpokladu) správnosti úředních rozhodnutí – proto je v takovýchto případech nutné nejprve vydané správní rozhodnutí odklidit, tj. buď je zrušit, nebo danou komunikaci rozhodnutím z kategorie místních komunikací vyřadit.“ 30. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že dikce § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., podle které vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí, nemohla sama o sobě s účinností od [datum] jakkoliv změnit vlastnické vztahy k těmto pozemním komunikacím. Jinými slovy řečeno, jestliže pozemní komunikace (byť již podle dřívějších předpisů naplňovala znaky komunikace místní) byla ve vlastnictví jiné osoby než obce, na jejímž území se nachází, pak dnem [datum] (tedy s účinností zákona č. 13/1997 Sb.) nedošlo ke změně vlastnického práva k této pozemní komunikaci. Uvedený § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., dává totiž toliko pokyn veřejné správě k tomu, aby právně konformními způsoby usilovala o dosažení zákonem žádaného stavu. V tomto kontextu je třeba zmínit, že § 9 odst. 1 uvedeného zákona mimo jiné provádí článek 11 odst. 2, část věty před středníkem, Listiny základních práv a svobod (k tomu srovnej již výše uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu, č. j. 9 As 15/2012-27).

31. Z právě vyloženého rozboru dotčených právních předpisů, relevantní judikatury a odborné literatury lze ve vztahu k souzenému sporu dovodit následující závěry.

32. Především je možno ztotožnit se s odvolatelkou, že nejsou přiléhavé závěry soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného ohledně pozemků, jejichž vlastníkem je Česká republika a ohledně pozemků, jejichž vlastníkem je žalobkyně. Žalobkyně se totiž nedomáhá určení svého vlastnického práva k pozemkům, ale ke stavbám naplňujícím znaky stavby pozemní (konkrétně pak místní) komunikace, a to jak podle dosavadních právních předpisů (tedy platných a účinných ke dni vzniku předmětných staveb), tak i podle právních předpisů stávajících, které tak nejsou součástí pozemků, na kterých byly postaveny, ale jsou samostatnými předměty právních vztahů, tedy i předměty práva vlastnického. Je přitom zřejmé, že vlastnické právo k těmto stavbám (pozemní komunikaci a jejímu příslušenství) si vedle žalobkyně nárokuje právě žalovaný, tudíž je to právě on, komu v tomto případě svědčí pasivní věcná legitimace.

33. Z výše podrobně rozebraných důvodů nelze taktéž souhlasit s názorem prvoinstančního soudu, že vlastníkem předmětných staveb je ex lege žalovaný (tedy přímo na základě současného znění § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.).

34. Otázka nabytí vlastnického práva byla i ke dni zhotovení předmětných pozemních komunikací jako staveb regulována především předpisy práva soukromého, konkrétně pak § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), jenž stanovil, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

35. Vlastnické právo ke stavbě pak podle soudobé judikatury nabýval ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Jinými slovy řečeno, jak správně poukazuje odvolatelka, vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Zhotovitel stavby má povinnost převést na objednatele vlastnické právo ke zhotovené věci, přičemž z § 651 obč. zák. lze dovodit, že vlastníkem zhotovované stavby je objednatel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).

36. Na tomto základě by tedy v daném případě bylo nezbytné dovodit, že jestliže právní předchůdkyně žalobkyně byla objednatelkou (investorkou) předmětných pozemních (místních) komunikací, pak skutečně – tak jak tvrdí žalobkyně – nabyla vlastnické právo k těmto komunikacím, přičemž v řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by bylo možno dovodit, že vlastnické právo k nim bylo (později) převedeno nebo přešlo na žalovaného. Žalobkyně by pak byla, coby právní nástupkyně společnosti [právnická osoba]. vlastnicí těchto komunikací, a žalobě by bylo proto třeba vyhovět.

37. Odvolací soud nicméně dospěl ke konkluzi, že takové právní posouzení by nedopovídalo smyslu a účelu dotčených ustanovení speciálního zákona o pozemních komunikacích. Již ze samotného znění výše citovaného § 18 odst. 9 (dříve § 18 odst. 4) zákona č. 135/1961 Sb. (účinného ke dni zhotovení předmětných komunikací), vyplývá, že investor výstavby byl povinen zajistit výstavbu náhradní komunikace, a to „ve vlastní kapacitě“ (jak uvádí důvodová zpráva k zákonu č. 27/1984 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 135/1961 Sb.). Ačkoliv uvedený zákon (na rozdíl od zákona č. 13/1997 Sb.) ve své textaci vlastnické právo k nově zhotovené (náhradní) komunikaci výslovně neupravoval, lze z něj (z jeho smyslu a účelu) nepochybně dovodit, že investor (stavebník), který při sledování vlastního hospodářského zájmu (například výstavby závodu pro provoz své podnikatelské činnosti), byť i za souhlasu příslušného správního orgánu, odstranil část (místní) komunikace, byl povinen na svůj náklad vybudovat jinou (náhradní) komunikaci. Bylo by protismyslné, kdyby vlastníkem této náhradní komunikace měl být právě investor (stavebník), a nikoliv vlastník původní (odstraněné) komunikace. V tomto případě by totiž v důsledku sledování individuálního soukromého zájmu investora vlastník původní (zrušené) komunikace přišel bez náhrady o majetek ve svém vlastnictví.

38. Je přitom zřejmé, že v souzeném případě ke dni odstranění původní komunikace i ke dni zhotovení komunikace nové (náhradní) náležely všechny dálnice a silnice, na než dopadal silniční zákon, k národnímu majetku (tedy majetku ve státním, dříve socialistickém, vlastnictví), k jehož správě byly povolány státní (dříve socialistické) organizace v tomto zákoně vymezené (§ 3d zákona č. 135/1961 Sb.). Toto pojetí jednotného (socialistického) vlastnictví k pozemním komunikacím bylo odstraněno právě až zákonem č. 13/1997 Sb. a pojem správce byl týmž zákonem nahrazen pojmem vlastník (viz obecná část důvodové zprávy k tomuto zákonu).

39. I v souzeném sporu by tedy vlastník původních pozemních (místních) komunikací (tedy stát) v důsledku výstavby sledující soukromé individuální zájmy společnosti [právnická osoba]., byl zbaven vlastnického práva k těmto komunikacím (jejich odstraněním), a to aniž by za to získal jakoukoliv náhradu. A to přesto, že právě § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., zjevně počítal s tím, že za zrušenou komunikaci bude jako náhradní vybudována investorem komunikace nová, tedy že bude takto státu nahrazena. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i skutečnost, že tyto místní komunikace z povahy věci měly sloužit a také sloužily k veřejnému užívání, tedy užívání ve veřejném zájmu (jinak by se nemohlo jednat ani o místní komunikaci). Stejnou logiku, nyní již expressis verbis, sleduje stávající právní úprava v § 38 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., která počítá s tím, že vlastníkem náhradní pozemní komunikace se ex lege stává vlastník překládané nebo nahrazené pozemní komunikace. Tím dochází i k naplnění pokynu ústavodárce, že právě zákon má stanovit, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob (článek 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

40. Jen pro doplnění lze odvolatelce znovu přitakat v tom, že samotný zápis o odevzdání a převzetí stavby (místních) komunikací dne [datum] společností [právnická osoba]. jako společnosti, která pro žalovaného spravuje komunikace na jeho území, nesvědčí o nabytí vlastnického práva žalovaným. Nicméně tato okolnost, jakož i skutečnost, že žalovaný se nadále po mnoho let choval k předmětným komunikacím jako k vlastním (na svůj nákladech je udržoval), indikuje, že jak právní předchůdkyně žalobkyně, tak i žalovaný vycházeli z výkladu zastávaného zde odvolacím soudem, tedy že vlastníkem náhradní komunikace se ve smyslu obecných soukromoprávních předpisů nestal stavebník (investor) jejím zhotovením (výstavbou), nýbrž podle speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 135/1961 Sb. vlastník původní (nahrazované) pozemní komunikace; tím byl podle uvedeného zákona stát a od [datum] pak obec, na jejímž území se daná pozemní komunikace nachází, tedy v daném případě žalovaný.

41. Ze všech právě vyložených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným komunikacím je nedůvodná, a zamítající rozsudek soudu prvního stupně je proto správný. Odvolací soud jej tudíž podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

V. Náhrada nákladů odvolacího řízení

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně v pozici neúspěšné odvolatelky je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, které sestávají z výdajů na právní zastoupení advokátem v rozsahu jednoho úkonu právní služby (účasti na jednání odvolacího soudu dne [datum]) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky téhož ministerstva č. 258/2024 Sb. (dále též jen „AT“). Odměna zástupce žalovaného za tento úkon činí podle § 9 odst. 1 písm. a) AT ve spojení s § 7 bodem 5 AT 3 700 Kč, k čemuž je třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů zástupce žalovaného ve výši [částka] Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhradu za daň z přidané hodnoty, kterou je zástupce žalovaného povinen odvést ve výši 21 % z odměny a paušální náhrady, tedy ve výši [částka] Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Celkově tak náklady žalovaného vynaložené v odvolacím řízení činí [částka] Kč, kteroužto částku je žalobkyně povinna zaplatit k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené ve výroku II tohoto rozsudku.

Poučení

I. Rozsudek soudu prvního stupně II. Odvolání žalobkyně III. Vyjádření žalovaného k odvolání IV. Posouzení věci odvolacím soudem V. Náhrada nákladů odvolacího řízení Poučení: