18 Co 192/2023 - 912

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 10 773 402,20 Kč s přísl. na náhradu škody a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2022, č. j. 18 C 126/2019-690, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o částce 726 358 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení, potvrzuje co do částky 596 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení; ve zbývající části, tj. co do 129 558 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení, se mění tak, že se žaloba zamítá. V zamítavém výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 1 900 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení, se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 4 500 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení státu ve výši 5 162 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení státu ve výši 1 602 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 947,50 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 235 406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 23. 5. 2019 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 9 537 996,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 4 959 Kč, a do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a na náklady řízení státu částku 6 790 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Žalované pak uložil povinnost zaplatit na náklady řízení státu částku 1 805 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), domáhal zaplacení částky celkem 10 773 402,20 Kč s přísl. na náhradu škody a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku zahájení a vedení trestního stíhání v řízení vedeném před Krajským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], v jehož rámci byl žalobce omezen na osobní svobodě vazbou i výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody a které skončilo zproštěním obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. Žalobce na základě tohoto skutku uplatnil žalobou několik nároků, z nichž po vyloučení nároku na náhradu škody na zdraví v důsledku výkonu vazby a trestu odnětí svobody (8 500 000 Kč), části nároku na náklady obhajoby (769 847 Kč), nároku na náhradu škody na zabavené elektronice (49 800 Kč) a nároku na náhradu ušlého výdělku za období od 10. 5. 2015 do 30. 9. 2018 (2 008 260 Kč) k samostatnému projednání, a připuštění změny žaloby ve smyslu jejího rozšíření o nárok na zaplacení 3 000 000 na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku samotného zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání, zůstalo předmětem řízení celkem 10 nároků, z toho 4 nároky na náhradu škody: a/ nárok na náhradu škody (majetkové újmy) odpovídající nutným výdajům žalobce v souvislosti s trestním stíháním celkem ve výši 80 000 Kč, b/ na náhradu ušlého zisku ze směnek a neuskutečněného prodeje pozemků ve výši 1 674 973,20 Kč, c/ na náhradu nákladů obhajoby v rozsahu žalovaným plněné částky 926 860 Kč, d/ na náhradu ušlé mzdy 1 401 069 Kč, a 6 nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku 1/ nepřiměřené délky trestního stíhání 120 000 Kč, 2/ vazebního stíhání 1 167 000 Kč, 3/ výkonu trestu 301 500 Kč, 4/ poškozením pověsti a dobrého jména 2 000 000 Kč, 5/ zahájením a vedení nezákonného trestního stíhání 3 000 000 Kč, 6/ omezení po dobu zkušební doby podmíněného odsouzení 102 000 Kč.

3. Žalovaná učinila nesporným předběžné uplatnění nároku žalobce 22. 11. 2018. Stanoviskem ze dne 28. 4. 2020 shledala důvodným nárok žalobce na náhradu škody vzniklé v důsledku trestního stíhání vynaložením nákladů na obhajobu ve výši 926 860 Kč, nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku vazebního stíhání v sazbě 1 300 Kč za jeden den výkonu vazby (1 011 400 Kč) a v důsledku stíhání na svobodě v sazbě 1 000 Kč za 1 měsíc trestního stíhání (82 000 Kč) a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v sazbě 1 300 Kč za jeden den výkonu trestu (261 300 Kč). Co do zbytku uvedených nároků a dalších uplatněných nároků navrhla zamítnutí žaloby.

4. Soud I. stupně vzal za prokázaný průběh trestního stíhání, které bylo vůči žalobci a dalším šesti osobám vedeno na základě usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství [místo], pobočka [adresa], ze dne 3. 8. 2011, ve znění usnesení ze dne 4. 10. 2011, pro podezření ze spáchání závažných zločinů účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. a), b), trestního zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Žalobce byl dne 2. 8. 2011 zadržen, umístěn do cely předběžného zadržení a dne 4. 8. 2011 bylo rozhodnuto o vzetí žalobce do vazby. Dne 16. 4. 2012 vydal policejní orgán PČR usnesení o zajištění náhradní hodnoty ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu ideální jedné poloviny na budově č. p. [číslo], zapsané na LV [číslo], pro k. ú. [adresa], a dále ke všem pozemkům na LV [číslo] a [číslo] v k. ú. [adresa]; zajištění trvalo do 13. 11. 2018. Rozsudkem Krajského soudu v [místo], č. j. [spisová značka] ze dne 28. 2. 2012 byl žalobce částečně u čtyř žalovaných skutků zproštěn obžaloby; pro pátý skutek byl žalobce uznán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců se zařazením k výkonu trestu do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu 200 000 Kč. Vrchní soud v [místo] jako soud odvolací dne 5. 4. 2015 odvolání žalobce zamítl; žalobce dne 10. 5. 2015 nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice [místo][adresa]. Rozhodnutím Městského soudu v [místo] ze dne 26. 11. 2015 byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovenou zkušební dobou v trvání 4 let. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2016 bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v [místo] ze dne 5. 4. 2015, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a rozsudek Krajského soudu v [místo] ze dne 28. 2. 2014 v odsuzující části a Krajskému soudu v [místo] bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem ze dne 10. 10. 2017 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl klient obžalován. Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu I stupně bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v [místo] ze dne 31. 5. 2018. Trestní stíhání žalobce trvalo od 2. 8. 2011 do 31. 5. 2018, tedy 6 let 9 měsíců a 29 dnů, z toho 778 dnů byl žalobce stíhán vazebně (2. 8. 2011–17. 9. 2013) a 21 dnů byl ve výkonu trestu odnětí svobody (od 10. 5. 2015 do 26. 11. 2015). Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u žalované podáním doručeným žalované dne 28. 4. 2020. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku plnila žalobci celkem částku 2 281 560 Kč, z toho částku 82 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, částku 261 300 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za vykonaný trest odnětí svobody, částku 1 011 400 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu žalobce a částku 926 860 Kč jako náhradu škody spočívajících v nákladech obhajoby.

5. Žalobce byl od 1. 3. 2011 v pracovním poměru u společnosti [společnost] na pozici [funkce]. Pracovní poměr byl sjednán dne 1. 3. 2011 na dobu určitou do 31. 3. 2012, s pracovní dobou 40 hodin týdně, místo výkonu práce mělo být [místo], nebo [místo] a [místo]. Mezi účastníky byla sjednána zkušební doba v délce tří měsíců. Pracovní poměr byl ukončen dohodou ze dne 2. 8. 2011. Po skončení trestního stíhání žalobce společnost neměla zájem ve spolupráci s žalobcem pokračovat, neboť společnost nechtěla být spojována se jménem žalobce, který byl v tisku zobrazován s pouty na rukou v rámci trestního stíhání. Žalobce pracoval u tohoto zaměstnavatele od 1. 3. 2011 do 2. 8. 2011, vyměřovací základ pro výpočet důchodového pojištění za toto období činil 162 914 Kč, tedy průměrný hrubý měsíční výdělek 32 583 Kč. Národní bezpečnostní úřad zrušil žalobci platnost osvědčení pro stupeň „utajení důvěrné“, s odůvodněním, že úřad má na základě vyžádaných materiálů prokázáno, že žalobce v rámci svého působení u [správní orgán] nejenže udržoval nestandardní kontakty s kriminálně závadovými osobami, věděl o páchání závažné trestné činnosti a neučinil potřebné kroky k jejímu odhalení, ale také zvlášť závažným způsobem zneužil pravomoci úřední osoby a přímo se aktivně zapojil do této rozsáhlé trestné činnosti provozované organizovanou zločineckou skupinou, mediálně známou pod označením „[název].“ V období od 1. 9. 2011 do 10. 10. 2012 bylo realizováno celkem 28 návštěv žalovaného ve Vazební věznici [místo] a v období od 25. 10. 2012 do 7. 11. 2015 navštívili žalobce ve Vazební věznici v [místo] jeho rodinní příslušníci celkem 31x. Kauza tzv. [název] byla rozsáhle medializována, včetně relací v celostátních mediích. V novinových článcích se objevovalo výslovně jméno žalobce a byla zveřejňována jeho fotografie, často u jednání u soudu či jak je veden eskortou. V pořadu „[název]“ dne 5. 8. 2011 však žádný záběr žalobce obsažen nebyl, ani nebyl žalobce výslovně jmenován. Média referovala rovněž o zproštění žalobce obžaloby. Situace rodiny žalobce byla v době jeho trestního stíhání složitá, a to jak z důvodu výpadku příjmů, tak vzhledem k poškození pověsti žalobce v prostředí malé obce, kde rodina žila. Manželka žalobce paní [jméno FO] uzavřela jako věřitel s [jméno FO] jako dlužníkem dne 21. 4. 2011 smlouvu o půjčce na dobu určitou do 21. 10. 2011; na základě této smlouvy byla dlužníku poskytnuta půjčka 1 000 000 Kč ke dni podpisu této smlouvy. Dlužník k zajištění závazku ze smlouvy vystavil směnku na částku 1 000 000 Kč. Pan [jméno FO] podepsal žalobci bianco uznání dluhu, ve kterém není uveden věřitel a dále zde není uvedena částka dluhu. Z účtu žalobce u [právnická osoba], byla dne 15. 4. 2010 vydána částka 19 480 USD. Žalobci byl v době jeho trestního stíhání různými zájemci nabízen odkup jeho pozemků v KÚ [adresa] za cenu 220 000–302 000 Kč.

6. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované podle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, v zákonné šestiměsíční lhůtě uspokojen nebyl, věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

7. Právním posouzením skutkového stavu podle § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31 odst. 1, 3 a § 31a odst. 1, 2, OdpŠk dospěl soud I. stupně k závěru, že byl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu, tedy vydání nezákonného rozhodnutí.

8. O nárocích žalobce soud I. stupně rozhodl takto: nárok na náhradu škody (majetkové újmy) odpovídající nutným výdajům žalobce v souvislosti s trestním stíháním celkem ve výši 80 000 Kč přiznal v rozsahu částky 40 698 Kč a co do částky 39 302 Kč zamítl; nárok na náhradu ušlého zisku ze směnek a neuskutečněného prodeje pozemků ve výši 1 674 973,20 Kč zamítl, když ohledně směnek dovodil absenci příčinné souvislosti stíhání, resp. zajištění směnek pro účely trestního stíhání a tvrzenou škodou, ohledně tvrzeného ušlého zisku z prodeje pozemků uzavřel, že tvrzená škoda žalobci nevznikla; nárok na náhradu nákladů obhajoby v rozsahu žalovaným plněné částky 926 860 Kč, který žalobce nevzal zpět, z formálních důvodů zamítl; nárok na náhradu ušlé mzdy 1 401 069 Kč přiznal v rozsahu 847 158 Kč za 26 měsíců období výkonu vazby, co do částky 553 911 Kč, představující nárok za období po propuštění z vazby žalobu dovodil přetržení příčinné souvislosti vzniku tvrzené škody s výkonem vazby a žalobu zamítl; nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, za nepřiměřenou délku trestního stíhání přiznal na základě závěru, že délka trestního řízení byla nepřiměřená, ve výši 51 750 Kč, co do částky 68 250 Kč žalobu zamítl; nárok na zadostiučinění za vazební stíhání přiznal v rozsahu další částky 200 Kč za jeden den výkonu vazby (155 600 Kč), nad rámec žalovanou poskytnutého zadostiučinění 1 011 400 Kč, vycházejícího z částky 1 300 Kč za jeden den výkonu vazby a nárok na zadostiučinění v rozsahu žalovaným plněné částky 1 011 400 Kč, který žalobce nevzal zpět, z formálních důvodů zamítl; nárok na zadostiučinění za výkon trestu odnětí svobody přiznal v rozsahu další částky 200 Kč za jeden den výkonu trestu (40 200 Kč), nad rámec žalovanou poskytnutého zadostiučinění 261 300 Kč, vycházejícího z částky 1 300 Kč za jeden den výkonu trestu a nárok na zadostiučinění v rozsahu žalovaným plněné částky 261 300 Kč, který žalobce nevzal zpět, z formálních důvodů zamítl; na zadostiučinění za poškození pověsti a dobrého jména soud I. stupně po posouzení prokázané intenzity zásahu přiznal žalobci částku 100 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do 1 900 000 kč žalobu zamítl; soud I. stupně dále shledal důvodnou námitku promlčení nároku žalobce na zadostiučinění újmy vzniklé zahájením a vedením trestního stíhání částkou 3 000 000 Kč, přičemž neshledal zvláštní důvody pro hodnocení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy; nárok na zadostiučinění 102 000 Kč za újmu vzniklou v důsledku trvání zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soud I. stupně zamítl, když dospěl k závěru, že žalobci újma tohoto druhu nevznikla.

9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když soud I. stupně vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ohledně určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu řízení uplatnil rovněž nároky či nárok na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace). Na základě zjištění míry neúspěchu každého účastníka řízení bylo podle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o povinnosti nahradit státu náklady na provedení důkazů, které zálohoval ve výši, v níž nebyly pokryty zálohami vybranými od účastníků řízení.

10. Tento rozsudek napadli včasným a přípustným odvoláním oba účastníci řízení. Žalovaná podala odvolání do vyhovujícího výroku o věci samé (I.) a do výroku IV., jímž jí byla uložena povinnost k částečné úhradě nákladů řízení státu. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (II.), pokud byla zamítnuta žaloba s návrhem na zaplacení 1 674 973,20 Kč z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, s návrhem na zaplacení náhrady jiných nákladů vynaložených v souvislosti s nezákonným trestním stíháním v rozsahu částky 39 302 Kč, s návrhem na zaplacení náhrady za ušlý výdělek po dobu vazby v rozsahu částky 553 911 Kč, s návrhem na zaplacení 3 000 000 Kč na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, s návrhem na zaplacení zadostiučinění za poškození dobrého jména žalobce v rozsahu částky 1 900 000 Kč, s návrhem na zaplacení 102 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku výkonem zkušební doby podmíněného odsouzení nezákonně uloženým trestem, s návrhem na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání v rozsahu částky 68 250 Kč, a dále s návrhem na zaplacení nákladů obhajoby v částce 926 860 Kč, zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody vazbou v částce 1 011 400 Kč a zadostiučinění za újmu způsobenou výkonem trestu v částce 261 300 Kč; a dále ve výroku III., jímž byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení.

11. O těchto odvoláních účastníků řízení rozhodl Městský soud v [místo] jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. září 2023, č. j. [spisová značka]. Rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé, v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 457 298 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku; ve zbývajícím rozsahu, tj. co do 778 108 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku o věci samé (tj. co do částky 9 537 996,20 Kč) rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Převážně neúspěšnému žalobci pak uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 6 754,50 Kč a náhradu odvolacího řízení ve výši 900 Kč a platební povinnost k náhradě nákladů řízení státu rozdělil v poměru neúspěchu jednotlivých účastníků tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení státu 7 735,5 Kč, a žalované 859,50 Kč.

12. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o nárocích na náhradu škody (majetkové újmy) vzniklé vynaložením nutných výdajů žalobce v souvislosti s trestním stíháním, na náhradu ušlého zisku ze směnek a neuskutečněného prodeje pozemků, na náhradu nákladů obhajoby a dále nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání, v důsledku vazebního stíhání, v důsledku výkonu trestu, v důsledku zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání a v důsledku omezení uložených žalobci po dobu zkušební doby podmíněného odsouzení.

13. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně o nárocích na náhradu ušlé mzdy od společnosti [společnost] (což se ve výroku rozsudku odvolacího soudu projevilo změnou vyhovujícího výroku soudu I. stupně a zamítnutím žaloby v rozsahu částky 626 358 Kč s příslušenstvím), a dále rozhodnutí o nároku na zadostiučinění 2 000 000 Kč za poškození pověsti a dobrého jména žalobce v důsledku zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání (projevilo se změnou vyhovujícího výroku soudu I. stupně a zamítnutím žaloby v rozsahu další částky 100 000 Kč s příslušenstvím a potvrzením zamítavého výroku soudu I. stupně co do částky 1 900 000 Kč).

14. Odvolací soud po zopakování dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. výpovědí svědka zaměstnance společnosti [společnost] pana [jméno FO] (dle protokolu o výslechu před soudem I. stupně) a listinou – protokolem o jednání Okresního soudu v [adresa] dne 12. 10. 2011, o návrhu vrchního státního zástupce na rozšíření důvodu vazby na § 67 písm. a), písm. b) trestního řádu, jehož se žalobce osobně zúčastnil, přisvědčil soudu I. stupně v tom, že příčinná souvislost mezi rozhodnutím o omezení osobní svobody žalobce vazbou a absencí příjmu žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost] v období po propuštění z vazby, tj. od 17. 9. 2013, byla přerušena skutečností, že propuštěním z vazby odpadla u žalobce překážka výkonu výdělečné činnosti spočívající v omezení osobní svobody. Na základě dokazování provedeného před odvolacím soudem však odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru o existenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o omezení osobní svobody žalobce vazbou a absencí příjmu žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost] v období po uplynutí doby, na niž byl dne 1. 3. 2011 uzavřen pracovní poměr, tj. od 1. 4. 2012 do propuštění žalobce z vazby 17. 9. 2013. Skutkový závěr soudu I. stupně o existenci příčinné souvislosti mezi omezením osobní svobody žalobce vazbou a vznikem škody ve formě ušlé mzdy v důsledku toho, že omezení osobní svobody zasáhlo do situace, kdy by měl žalobce minimálně smluvně garantován trvalý příjem z pracovního poměru u této společnosti, je vybudován na výpovědi svědka pana [jméno FO], že firma byla s pracovním výkonem žalobce spokojena a předpokládalo se prodloužení pracovní smlouvy za týchž podmínek. Tato výpověď je však oslabena výpovědí žalobce před trestním soudem při vazebním jednání, z níž vyplývá, že žalobce počítal se zaměstnáním po dobu jednoho roku, a dále uvedl, že takto odpracuje proplacené studijní volno, který mu tento zaměstnavatel poskytl po blíže neurčenou dobu v období od 1. 3. 2011 do 2. 8. 2011. Vzhledem k tomu, že okolnosti zaměstnávání žalobce společností [společnost] v tom směru, že žalobci bylo v krátké době po uzavření pracovního poměru poskytnuto studijní volno v nezjištěném rozsahu, neodpovídají běžné zkušenosti a ani žalobce podle svého vyjádření u vazebního jednání s delší dobou zaměstnání než jeden rok nepočítal, nelze dle odvolacího soudu hodnotit jako reálné úvahy svědka pana [jméno FO] o důvodném předpokladu uzavření navazujícího pracovního poměru po uplynutí doby jednoho roku a jednoho měsíce, na niž byla uzavřena pracovní smlouva ze dne 1. 3. 2011. Vzhledem k takto dovozené absenci vzniku škody spočívající v ušlé mzdě žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost], v období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 (do propuštění žalobce z vazby), odvolací soud za období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 žalobci náhradu škody nepřiznal. Odvolací soud současně zaujal právní názor, že škoda ve formě ušlé mzdy žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost], může být za daných okolností, kdy žalobce ani nedoložil podklady pro výpočet náhrady podle příslušných předpisů, nahrazena pouze ve výši částky, která byla[Anonymizováno]žalobci skutečně v době předcházející vzetí do vazby vyplacena. Odvolací soud z uvedených důvodů změnil rozhodnutí soudu I. stupně o nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy v období od 2. 8. 2011 do 31. 3. 2012 co do výše náhrady tak, že žalobci přiznal za každý měsíc náhradu ve výši 27 600 Kč, celkem 220 800 Kč. V rozsahu částky 220 800 Kč s příslušenstvím a částky 553 911 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl nárok žalobce na náhradu ušlé mzdy soudem I. stupně zamítnut, jde tedy o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu podle § 219 o. s. ř.; v rozsahu částky 626 358 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnutí soudu I. stupně změněno tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

15. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že soud I. stupně nesprávně hodnotil dopad trestního stíhání do osobní sféry žalobce v podobě poškození jeho pověsti odděleně od dalších obvyklých dopadů vedení trestního stíhání do osobní sféry poškozeného. Následky způsobené samotným vedením nezákonného trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, včetně poškození pověsti trestně stíhané osoby, se posuzují komplexně. Z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání byl však žalobce mimosoudně odškodněn částkou 1 000 Kč za měsíc trestního stíhání a nárok na další zadostiučinění byl na základě důvodně uplatněné námitky promlčení soudem I. stupně zamítnut. Vzhledem k tomu, že újma spočívající v poškození pověsti žalobce trestním stíháním nepředstavuje vedle újmy způsobené trestním stíháním jako takovým samostatný důvod pro poskytnutí zadostiučinění, odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu co do přiznané částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně o tomto nároku co do částky 1 900 000 Kč s příslušenstvím potvrdil.

16. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. srpna 2024, č. j. [spisová značka], zrušil tento rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu I. stupně (ve vyhovujícím výroku o věci samé I.) co do částky 726 358 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 23. 5. 2019 do zaplacení a potvrzen rozsudek soudu I. stupně v (zamítavém) výroku II o věci samé co do částky 1 900 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 23. 5. 2019 do zaplacení, a ve výrocích II, III a IV o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání odmítnuto.

17. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že takto bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích žalobce 1/ na náhradu ušlého výdělku v dosud nepřiznané výši 626 358 Kč a 2/ na zadostiučinění 2 000 000 Kč za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku trestního stíhání poškozením dobrého jména žalobce.

18. K rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy v dosud nepřiznané výši 626 358 Kč s příslušenstvím dovolací soud vytkl soudu I. stupně, že k jinému skutkovému zjištění ohledně předpokladu dalšího zaměstnávání žalobce společní [společnost], po skončení smluvené doby trvání pracovního poměru do 31. 3. 2012, dospěl na základě dokazování provedeného v rozporu se zákonem (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a ustálenými závěry soudní praxe; závěry učinil na základě opakování dokazování čtením výpovědi svědka [jméno FO], zachycené v protokolu o jednání před soudem I. stupně, přestože výslech tohoto svědka bylo možné před odvolacím soudem objektivně provést, aniž měl k takovému postupu souhlas žalobce. Měl-li odvolací soud za to, že skutková zjištění, která soud I. stupně učinil ze svědecké výpovědi [jméno FO], předsedy představenstva společnosti [společnost], umožňují jiné skutkové závěry než ty, k nimž dospěl soud I. stupně, pak měl zopakovat dokazování výslechem tohoto svědka. Dovolací soud dále vytknul odvolacímu soudu, že skutkový závěr, že „žalobce podle svého vyjádření u vazebního jednání s delší dobou zaměstnání, než jeden rok nepočítal“, vychází z nelogického úsudku, když v protokolu o neveřejném zasedání Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. [spisová značka], je žalobcova výpověď zaznamenána takto: „… s touto firmou mám uzavřenou smlouvu, že minimálně 1 rok odpracuji, a tudíž po svém propuštění z vazby do této firmy nastoupím zpátky.“ Hodnocení důkazu neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., neboť ze zachycené výpovědi žalobce vyplývá pouze to, že žalobce minimálně 1 rok odpracuje.

19. Rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy poškozením dobrého jména žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím, dovolací soud vytkl, že tento nárok je v okolnostech daného případu nesprávně právně posouzen jako nárok, který nelze uplatnit samostatně. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 441/2020, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010) posuzuje následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby [podezřelý výraz] stíháním komplexně. Současně je však nutno vzít v úvahu, že volba, zda bude žalobce požadovat poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou určitým aspektem nezákonného trestního stíhání (v tomto případě poškozením dobrého jména žalobce medializací trestního stíhání) jako samostatný nárok nebo zda jej uplatní v rámci jiného nároku na náhradu nemajetkové újmy jako hledisko intenzity újmy utrpěné, leží výhradně na žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017, body 27 až 29). Procesně samostatně uplatnitelným právem je i jen část jistiny pohledávky nebo i jen část příslušenství pohledávky. Ústavní soud pak v usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, uvedl, že „rozhodná samostatnost nároků není identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení.“ Výjimkou z uvedeného pravidla je situace, když žalobce uplatní výše zmíněný samostatný (dílčí) nárok vedle komplexně posuzovaného nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nevedlo k odsouzení. Tehdy nebude důvod posuzovat dílčí nárok samostatně v případě, kdy k němu se vážící újma bude typicky podřaditelná pod újmu způsobenou samotným trestním stíháním. Pokud by byl žalobce uplatnil v jednom či více řízeních vedle sebe nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu poškozením pověsti a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu samostatným trestním stíháním, nebylo by důvodu neposoudit oba nároky společně jako nárok na náhradu újmy způsobené samotným trestním stíháním. Žalobce však v žalobě ze dne 29. 5. 2019 jednoznačně vymezil uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy za poškození dobrého jména, ke kterému mělo dojít medializací trestního stíhání, bez toho, aniž by již v žalobě požadoval náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním a nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalobce uplatnil až návrhem ze dne 9. 11. 2020, tedy až po uplynutí promlčecí doby. Nejvyšší soud tedy neshledává důvod, pro který by takový žalobcem vymezený nárok nebyl samostatně procesně uplatnitelným.

20. Odvolací soud na základě odvolání žalobce a žalované opětovně přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně, tentokrát pouze v rozsahu zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu, tj. v rozsahu rozhodnutí o výše uvedených dvou nárocích, ohledně nichž nebylo dovolání odmítnuto.

21. K nároku na zaplacení 626 358 Kč jako dosud nepřiznané náhrady za ušlou mzdu žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost]: Odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem I. stupně a z důkazu listinou – protokolu o neveřejném zasedání Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. [spisová značka], provedenou k důkazu v rámci doplnění dokazování odvolacím soudem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. v předchozí fázi odvolacího řízení.

22. Skutkový závěr odvolacího soudu, že uplynutím sjednané doby trvání pracovního poměru žalobce u společnosti [společnost], je přetržena příčinná souvislost mezi omezením osobní svobody žalobce vazbou v rámci nezákonného trestního stíhání a vznikem škody žalobci v podobě ušlé mzdy, vycházel ze zpochybnění úvahy, kterou ve své výpovědi uvedl v řízení před soudem I. stupně svědek [jméno FO], tj. že firma byla s pracovním výkonem žalobce spokojena a předpokládalo se prodloužení pracovní smlouvy za týchž podmínek, a byl výsledkem hodnocení této výpovědi ve spojení s hodnocením důkazu listinou – protokolem o neveřejném zasedání Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. [spisová značka]. Vyjádření žalobce, že „ … s touto firmou mám uzavřenou smlouvu, že minimálně 1 rok odpracuji, a tudíž po svém propuštění z vazby do této firmy nastoupím zpátky“, hodnotil odvolací soud v souvislosti s dalšími okolnostmi zaměstnávání žalobce společností [společnost], popsanými v odůvodnění předchozího rozsudku, tak, že uvedená úvaha svědka je zpochybněna právě vyjádřením žalobce k výhledu na dobu trvání zaměstnání u této společnosti, předneseným při vazebním jednání. Odvolací soud na základě příslušných závěrů dovolacího soudu přehodnotil svou úvahu ohledně zpochybnění výpovědi svědka [jméno FO] ohledně předpokládaného obnovení pracovního poměru žalobce po uplynutí sjednané jednoroční doby trvání pracovního poměru, do něhož zasáhlo vzetí žalobce do vazby uvedeným stanoviskem samotného žalobce; přijal závěr vyplývající z akcentace žalobcem použitého slovního obratu „minimálně 1 rok odpracuji“, že obsah výpovědi žalobce u vazebního jednání neodporuje vyjádření svědka [jméno FO] o předpokladu dalšího zaměstnávání žalobce po 31. 3. 2012. Z tohoto důvodu již nebyl důvod k opakování výslechu tohoto svědka. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavírá, že vzetí žalobce do vazby zasáhlo do stavu, kdy měl žalobce uzavřen pracovní poměr se společností [společnost], přičemž s příjmem z tohoto zaměstnání mohl za běžných okolností počítat po celou dobu, která se kryla s dobou výkonu vazby.

23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud takto schválil závěry soudu I. stupně ohledně příčinné souvislosti mezi nezákonným vzetím žalobce do vazby a vznikem škody spočívající v ušlé mzdě žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost], a to nejen v období od 1. 8. 2011 do 31. 3. 2012, nýbrž i v období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 (do propuštění žalobce z vazby), dospěl dále k závěru, že žalobci náleží náhrada ušlé mzdy za 26 měsíců, tj. od 1. 8. 2011 do 30. 9. 2013.

24. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podle § 30 OdpŠk, část věty před středníkem, se náhrada ušlého zisku poskytuje v prokázané výši. Podle § 28 OdpŠk způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého zisku pro účely tohoto zákona stanoví vláda nařízením. Podle § 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb. průměrným výdělkem se rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely (odstavec 1). Nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. (odstavec 2). Podle § 352 zákoníku práce se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li předpisy jinak.

25. Odvolatelce (žalované) lze přisvědčit v tom, že žalobce nenavrhl žádný přímý důkaz, z něhož vyplývá výše jeho průměrného hrubého výdělku a na jehož základě by bylo možné určit průměrný výdělek zaměstnance ve smyslu výše citovaných předpisů. Lze však schválit k žalobci vstřícný postup soudu I. stupně, pokud tento údaj vyvodil ze zjištění o celkové částce, která byla žalobci zúčtována po dobu jeho zaměstnání u společnosti [společnost], jako hrubá mzda. Odvolací soud však zastává právní názor, že výklad ustanovení § 30 OdpŠk ve spojení s § 442 odst. 1 obč. zák., účinného v době vzniku tvrzené škody, podle něhož se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo, a dále ve spojení s § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podle něhož jsou částky odpovídající vzniklé škodě (§ 442 obč. zák.) osvobozeny od daně z příjmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 5 Afs 76/2008-93), vede k závěru, že škoda ve formě ušlé mzdy žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost], může být nahrazena pouze ve výši částky, která byla žalobci skutečně vyplacena (tzv. čistá mzda). Výše částky, která byla žalobci společností [společnost], vyplacena jako mzda na bankovní účet, byla zjištěna z výpisu z účtu žalobce ve výši 27 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce jiné podklady ke zjištění výše vyplacené mzdy od tohoto zaměstnavatele nenavrhl, odvolací soud určil výši skutečného (čistého) příjmu žalobce ze zaměstnání u společnosti [společnost], touto částkou, přičemž vycházel z výkladu vstřícného k žalobci v tom směru, že vyplacení částky v této výši vzal za prokázané v posledních třech měsících před vzetím žalobce do vazby.

26. Žalobci tedy náleží náhrada ve výši 27 600 Kč, za 26 měsíců, tedy 717 600 Kč; vzhledem k tomu, že náhrada ve výši 220 800 Kč mu již byla pravomocně přiznána, odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení 626 358 Kč na náhradu ušlé mzdy za období do 30. 9. 2013, tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil co do částky 496 800 Kč s příslušenstvím a podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu co do částky 129 558 Kč s příslušenstvím zamítl.

27. K nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou poškozením dobrého jména žalobce: soud I. stupně dospěl k závěru, že tento nárok je dán a je na místě přiznat žalobci peněžité zadostiučinění za takto způsobenou nemajetkovou újmu. V řízení bylo prokázáno, že případ žalobce byl do značné míry medializován již v rámci přípravného řízení. V médiích se opakovaně objevovala jak fotografie žalobce s uvedením jeho jména, tak i v textu jednotlivých článků byl žalobce jmenován, trestní stíhání mělo značný dopad na dobrou pověst žalobce ať již v místě jeho bydliště, tak i v rámci jeho profesních vztahů. Žalobce žije v malé obci, kde jeho zatčení a domovní prohlídka v místě jeho bydliště a následná rozsáhlá medializace jeho případu poškodili jeho pověst v očích obyvatel obce [název], jeho syn musel čelit ve škole odsouzení ze strany spolužáků a dobré jméno žalobce bylo poškozeno rovněž u jeho tehdejšího zaměstnavatele společnosti [společnost], a vůbec v rámci celé skupiny [název]. S ohledem na výši přiznaných zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve vybraných obdobných případech, modifikované vzhledem ke skutečnosti, že ve srovnávaných případech byla odškodňována újma vyvolaná nezákonným trestním stíháním v plném rozsahu, přiznal soud I. stupně žalobci zadostiučinění ve výši 100 000 Kč a ve zbývající části (tedy co do 1 900 000 Kč) žalobu zamítl.

28. Žalovaná v odvolání proti vyhovujícímu rozhodnutí soudu I. stupně o tomto nároku namítala, že z důkazů o mediálních výstupech o trestním stíhání žalobce nelze jednoznačně vysledovat poškození dobrého jména žalobce, v přímé souvislosti s jednáním státu. Za medializaci případu stát v souladu s konstantní judikaturou (viz zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011) odpovídá toliko v případě, že medializace není důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, nýbrž je důsledkem komentářů orgánů činných v trestním řízení, které překračují jak tuto zásadu, tak princip presumpce neviny. Pakliže takových komentářů není, nelze medializaci případu klást k tíži státu. Z žalobcem předložených internetových článků žádné takové komentáře neplynou, neboť orgány činné v trestním řízení žalobcův případ (a zejména žalobce konkrétně) nekomentovaly v rozporu se zásadami presumpce neviny a veřejnosti trestního řízení, a komentáře orgánů činných v trestním řízení je nutno chápat toliko jako projev zásady veřejnosti trestního řízení. Podle názoru žalované orgány činné v trestním řízení toliko informovaly o své činnosti, a to způsobem přiměřeným konkrétním fázím trestního řízení (zahájení trestního stíhání, podání obžaloby a podobně). Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že většina obviněných a obžalovaných byla rovněž odsouzena, a i případné nepřípustné komentáře orgánů činných v trestním řízení se tak ukázaly býti pravdivými. Posuzovat z hlediska nepravdivosti by tak bylo nutné toliko komentáře činěné ze strany orgánů činných v trestním řízení výslovně vůči osobě žalobce, avšak žalované nebyly v tomto ohledu prokázány takové komentáře, které by založily odpovědnost státu. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnou vyhovujícího rozhodnutí soudu I. stupně co do částky 100 000 Kč návrh zamítl.

29. Žalobce v odvolání proti zamítavému rozhodnutí soudu I. stupně vytýkal soudu I. stupně, že zamítl žalobu s návrhem za zadostiučinění za poškození dobrého jména žalobce, aniž dostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkaz výpovědí svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který s žalobcem úzce spolupracoval při výkonu služby u [orgán]. Žalobce prokázal, že nemajetková újma na dobrém jméně vznikla v důsledku aktivní činnosti orgánů činných v trestním řízení, kterou přes zásadu neveřejnosti přípravného řízení zajistili zájem médií o případ – a to zejména svoláním tiskové konference, na níž byla média podrobně informována o trestní věci, poskytnutím obrazového materiálu ze zadržení žalobce médiím vč. [ústav] (přičemž tyto záběry byly použity v hlavním zpravodajství [ústav] dne 5. 8. 2011), až po nezajištění ochrany totožnosti žalobce (a to již na prvním vazebním jednání konaném před Krajským soudem v [adresa] dne 4. 8. 2011). Újma na dobrém jméně žalobce je tak přímým následkem činnosti orgánů činných v trestním řízení, které úspěšně vyvíjely aktivní snahu zaujmout veřejnost a případ medializovat; nejedná se tedy o případ, kdy stát neodpovídá za činnost médií. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou zamítavého rozhodnutí soudu I. stupně co do částky 1 900 000 Kč návrhu vyhověl.

30. Odvolací soud zopakoval podle § 213 ods.t 2 o. s. ř. dokazování důkazními prostředky, které žalobce navrhl k prokázání odpovědnosti žalované za vznik nemajetkové újmy poškozením dobré pověsti žalobce medializací trestní věci. Dále vycházel z důkazů provedených před soudem I. stupně k otázce intenzity újmy a výše přiznávaných náhrad v obdobných případech. Z videozáznamu vysílání [ústav] dne 5. 8. 2011, odvolací soud zjistil, že současně s čtením textu reportáže o policejním zásahu proti podezřelým ve věci vydírání podnikatelů na [místo] byly tyto osoby zadrženy, byly záběry z realizace, označené „[název]“. Na těchto záběrech je zachyceno i zadržení žalobce, nicméně skutečnost, že jde o žalobce samotného, bylo nutno soudu, provádějícímu důkaz, i zástupci žalované, vysvětlit, neboť nejen obličej, nýbrž i figura žalobce je rozostřena do té míry, že jej nelze z obrazu identifikovat. Zřetelné je však okolí zásahu – na ulici před místem bydliště žalobce. Zopakovány byly důkazy listinami – novinovými články, v nichž je žalobce zachycen při předvádění k vazebnímu jednání u Krajského soudu v [adresa], a dále články, v nichž je sledován průběh trestního řízení žalobce a jeho následné zproštění obžaloby.

31. Na základě uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že přestože oficiální publikovaná vyjádření o zahájení trestního stíhání skupiny obviněných, včetně žalobce, odpovídají požadavkům zákona (§ 8a odst. 1 tr. ř., podle něhož „Při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby …… nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§ 2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka“,), vybočuje informování o trestní věci této skupiny obviněných orgány činnými v trestním řízení z rámce vymezeného shora citovaným § 8a odst. 1 tr. ř., pokud byly sdělovacím prostředkům poskytnuty autentické záběry ze zadržení žalobce (jak bylo prokázáno videozáznamem zadržení, v němž je sice postava žalobce rozostřena, nicméně lze přesně identifikovat místo zásahu), a pokud zástupci médií disponovali neveřejnými informacemi o místě a konání vazebního jednání u Krajského soudu v [adresa], což jim umožnilo pořídit obrazové zpravodajství z neveřejného vazebního jednání ve věci žalobce. Z uvedených důvodů nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a jeho medializací jako skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Odvolací soud uzavírá, že shora dovozený exces (byť neztotožněných) orgánů činných v trestním řízení, spočívající v poskytnutí neveřejných informací z přípravného řízení, byl i příčinou následku v podobě veřejného povědomí o dlouhodobém trestním stíhání žalobce.

32. Pokud jde o výši zadostiučinění, odvolací soud souhlasí se závěry soudu I. stupně, jimiž odůvodnil přiznání zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Uvedená částka je přiměřená zadostiučinění přiznaným v obdobných případech, které soud I. stupně přiléhavě zvolil. Soud I. stupně rovněž správně přihlédl k tomu, že ve srovnání s případy obdobnými co do typu trestné činnosti, délky stíhání a druhu vzniklé újmy, nešlo v daném případě o odškodnění všech aspektů újmy, vzniklé trestním stíháním. Současně je nutno vzít v úvahu, že poškození pověsti žalobce bylo ve srovnání s případy medializace trestního stíhání celostátně veřejně známých osob omezeno na okruh obyvatel místa bydliště žalobce a známých ze zaměstnání. Dalším významným faktorem je, že došlo – rovněž cestou medializace případu, k masivnímu rozšíření informace o zproštění žalobce obžaloby, přičemž – podle vlastního vyjádření žalobců pro média byla tato informace přijímána jeho okolím pozitivně, s tím, že o nevině žalobce neměli jeho nejbližší známí a spolupracovníci pochyby. Z uvedených důvodů je rozhodnutí soudu I. stupně o tomto nároku věcně správné a odvolací soud je podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. Vzhledem ke změně rozsudku soudu I. stupně odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodoval opětovně o nákladech řízení před soudem I. stupně. Vzhledem k pouze částečnému úspěchu obou stran sporu ve věci, odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradovou povinnost poměrně rozdělil.

34. Tarifní hodnota sporu činí 4 382 902,20 Kč a byla určena jako součet tarifních hodnot určených podle § 8 advokátního tarifu (tj. 80 000 Kč – nárok na náhradu škody – jiných hotových výdajů, 1 674 973,20 Kč – nárok na náhradu ušlého zisku, 1 401 069 Kč nárok na náhradu ušlé mzdy, 926 860 Kč nárok na náhradu nákladů obhajoby v rozsahu, odpovídajícím plnění žalované, nevyloučeném k samostatnému řízení) a součet tarifních hodnot určených podle § 9 odst. 4 písm. a) AT (tj. 6 x 50 000 Kč za 6 nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku výkonu vazbu, v důsledku výkonu trestu, v důsledku omezení, která byl žalobce nucen strpět v období od podmíněného propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody do zproštění obžaloby, v důsledku samotného zahájení a vedení trestního stíhání, v důsledku jeho nepřiměřené délky, a nároku na zadostiučinění za poškození dobrého jména). Úspěch žalobce v rozsahu součtu tarifních hodnot 40 698 (jiné hotové výdaje), 220 800 Kč (ušlá mzda) a 2x 50 000 Kč (žalobce prokázal základ nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku výkonu vazby a výkonu trestu).

35. Žalobce byl úspěšný co do základu nároku na náhradu nemajetkové újmy za poškození dobrého jména, náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu, náhradu nemajetkové újmy za nezákonný výkon trestu (3x tarifní hodnota 50 000 Kč) dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) a dále co do částky 537 768 Kč na náhradě škody (výdaje 40 968 Kč + ušlá mzda 717 600 Kč), tj úspěch vyjádřený v poměru tarifních hodnot 23.68 %. Neúspěšný byl naopak co do nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, na náhradu nemajetkové újmy za výkon zkušební doby a náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení (3x tarifní hodnota 50 000 Kč) a dále do co částky škody ve výši 3 195 046,20 Kč (výdaje 39 302 Kč, ušlá mzda 129 558 Kč, ušlý zisk – směnky, prodej pozemku celkem 1 674 973,20 Kč, náklady obhajoby 926 860 Kč), tj neúspěch vyjádřený v poměru tarifních hodnot 76,32 % 36. Žalovaná má tak právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně v rozsahu 52,64 %. Žalované vznikly náklady nezastoupeného účastníka ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., tedy ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Žalované přísluší náhrada nákladů řízení za celkem 28,5 úkonu právní služby (2x vyjádření k žalobě ze dne 29. 4. 2020 a 7. 5. 2020, 12x účast na jednání soudu, 12x příprava k jednání, vyjádření k odvolání žalobce ze dne 21. 1. 2021, doplnění vyjádření k žalobě ze dne 17. 10. 2022, účast na jednání soudu, při kterém byl vyhlášen rozsudek – úkon), celkem činí náklady řízení žalované částku 8 550 Kč, z toho 52,64 % činí 4 500 Kč.

37. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.; účastníci (společně) učinili předmětem odvolacího řízení rozhodnutí soudu I. stupně o všech nárocích, uplatněných žalobcem (a to co do důvodu i co do výše). Poměr úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků je tedy shodný s poměrem určeným pro potřeby rozhodnutí o nákladech řízení před soudem I. stupně. Převážně úspěšná žalovaná má právo na 52,64 % nákladů, které jí vznikly. Výše nákladů žalované byla určena podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a ex. ř., za tyto úkony: sepis odvolání, účast při ú. j. 6. 9. 2023, příprava na toto jednání, sepis vyjádření k dovolání, účast při ú. j. 4. 12. 2024, příprava na toto jednání, celkem 6 úkonů po 300 Kč. Z toho 52,64 % činí částku 947,50 Kč, povinnost k jejímuž zaplacení byla uloženo žalobci. Na základě změny míry neúspěchu stran sporu odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil výroky IV. a V.; podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil každému z účastníků hradit tu část nákladů řízení, které vznikly státu ve výši 6 764 Kč zálohováním nákladů na provedení důkazů celkem ve výši 8 595 Kč. Žalobce je povinen uhradit 76,32 % této částky, tj. 5 162 Kč a žalovaná 23,68 % z této částky, tj. 1 602 Kč. Odvolací soud nesdílí právní názor, prosazovaný v odvolání žalovanou, podle něhož nelze žalované České republice, pokud za ni jedná [ústřední orgán], uložit povinnost k náhradě nákladů řízení, zálohovaných státem prostřednictvím příslušného soudu, jako organizační složky státu, čerpající finanční prostředky z téže rozpočtové kapitoly. Především je nutno uvést, že názor prosazovaný žalovanou vychází z předpokladu, že „ve smyslu ustanovení § 141 odst. 2 o. s. ř. je nositelem povinnosti platit náklady důkazu je stát“. Takovému výkladu nelze přisvědčit; podle § 141 odst. 2 o. s. ř. platí stát pouze ty náklady důkazů, které nejsou kryty zálohou. Je tedy zřejmé, že i platby na náklady důkazů z rozpočtu soudu, projednávajícího žalobu, jsou svého druhu zálohou na náklady dokazování. Tato záloha pak v souvislosti se skončením řízení podléhá zúčtování v účetnictví u soudu – organizační složky státu, která zálohu platila, a to právě na základě rozhodnutí soudu o povinnosti účastníků řízení platit náklady dokazování formou náhrady nákladů, které státu zálohováním nákladů dokazování vznikly. Neuplatní se proto argument, že uložením povinnosti státu hradit zcela či zčásti (státem zálohované) náklady důkazů přestavuje „opětovné uložení povinnosti subjektu, který již proplacením znalečného svou povinnost splnil“. Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, je veřejnoprávní normou, jejímž adresátem jsou (mimo jiné) organizační složky státu. Ustanovení § 66 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož „Pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly si při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění“, tedy nezavazuje soud, pokud rozhoduje o povinnosti účastníků řízení hradit jeho náklady, včetně nákladů dokazování. Aplikace ustanovení § 66 odst. 1 cit. zákona by v poměrech rozhodování o povinnosti platit (státem zálohované) náklady na provedení důkazů vedla k obtížně udržitelnému závěru, že uložení náhradové povinnosti státu je zásadně možné, s výjimkou případů, kdy za žalovaný stát jedná organizační složka s rozpočtovou vazbou na kapitolu [ústřední orgán].

Poučení