18 Co 196/2025 - 164

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [advokát] sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČ [IČO] sídlem [adresa] pro zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2025, č. j. 47 C 260/2023-140, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) co do částky 41 525 Kč potvrzuje, co do částky 108 475 Kč se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žaloba o zaplacení 108 475 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení o náhradu škody před soudy obou stupňů částku uvedenou v písemném vyhotovení rozsudku do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu před soudy obou stupňů 25 460 Kč částku do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 150 000 Kč (výrok I.). Zároveň zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 1 350 000 Kč (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na jejich náhradě 17 000 Kč (výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě podané dne 6. 12. 2023, kterou se žalobkyně domáhala po žalované původně zaplacení částky 10 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v [místo] č. j. [spisová značka] (dále jen „nezákonné rozhodnutí“), v němž bylo rozhodnuto, že „manželství žalobkyně a [jméno FO], uzavřené dne 23. 10. 2015 před [tituly před jménem] [jméno FO], vikářem sboru [právnická osoba] v [adresa], v modlitebně [právnická osoba] v [místo], zde není“. O vydání nezákonného rozhodnutí se žalobkyně dozvěděla z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. [číslo]/22, jenž byl žalobkyni doručen dne 1. 5. 2023. Žalobkyně své nároky uplatnila u žalované dne 27. 7. 2023, avšak konstatování porušení práva a poskytnutou omluvu nepovažovala za dostatečnou satisfakci, neboť nezákonným rozhodnutím okresního soudu o neexistenci manželství došlo k rozsáhlým zásahům do práv žalobkyně, a to v mnoha rovinách jejího života.

3. Původně se žalobkyně domáhala jen jediného nároku – odškodnění její nemajetkové újmy částku 10 000 000 Kč. Tvrdila, že v důsledku nezákonného rozhodnutí byl otec jejích nezletilých dětí po dobu 18 měsíců zbaven povinnosti platit výživné na nezletilé, v částce min 360 000 Kč, s nímž žalobkyně po rozvodu počítala. V důsledku nezákonného rozhodnutí byla též zrušena dohoda, že manžel bude nerozvedené manželce – žalobkyni hradit výživné, s nímž žalobkyně rovněž počítala. Žalobkyně byla též vyloučena z jednání o vypořádání společného jmění manželů (dále jen SJM), které vlastně nevzniklo. Především však žalobkyně popisovala újmu, kterou jí jako praktikující věřící křesťance nezákonné rozhodnutí způsobilo. Tato újmy byla umocněna též přístupem rozhodujícího soudce a jednáním bývalého manžela, který proti žalobkyni zahájil kampaň.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že učinila nesporným průběh namítaného řízení s tím, že přistoupila ke konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a žalobkyni se omluvila. Ohledně výživného pro nezletilé děti žalovaná sdělila, že určení a doplacení dlužného výživného se žalobkyně stále může domoci. Pokud jde o výživné na nerozvedenou manželku, žalobkyni tento nárok vznikl na základě dohody s bývalým manželem a nelze najisto postavit, že by bez této dohody žalobkyni nárok vznikl. Rovněž určení neexistence manželství nebrání žalobkyni se domáhat soudního vyřešení majetkových práv ne-manželů při prokázání dobré víry při uzavírání sňatku. S ohledem na výše uvedené měla žalovaná za to, že žalobkyní tvrzená újma nedosahuje takové intenzity, aby odůvodňovala přiznání zadostiučinění v penězích, a omluvu považovala za dostačující.

5. Soud I. stupně ve věci rozhodl původně rozsudkem č. j. 47 C 260/2023-72, kterým žalobě vyhověl co do částky 150 000 Kč představující nemajetkovou újmu a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. Konstatoval, že rodina poskytovala žalobkyni psychickou a finanční podporu, přičemž případ žalobkyně srovnal s případem odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, když jiný vhodnější případ pro srovnání nenašel. Náhrady škody na dlužném výživném a případně na vypořádání SJM se žalobkyně může domoci v samostatných řízeních. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, v jehož rámci vzala svou žalobu zpět do částky 8 500 000 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2024, č. j. [spisová značka], výše popsaným rozsudek zrušil s tím, že soud I. stupně nerozhodl o materiálních nárocích A), B) a C). Soud I. stupně vázán názorem odvolacího soudu vyzval žalobkyni, aby určila a vyčíslila své majetkové a nemajetkové nároky.

6. V podání ze dne 10. 12. 2024 žalobkyně žalobní návrh konkretizovala a doplnila. Dodala, že vedle nároku nemateriální újmy uplatňuje další nároky. Jako nárok A) uplatnila majetkovou újmu ve výši 360 000 Kč představující v souhrnu dlužné výživné na nezletilé děti, když s touto částkou by žalobkyně mohla disponovat nebýt nezákonného rozhodnutí. Dne 31. 12. 2021 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v [místo] č. j. [spisová značka], kterým byla schválena dohoda rodičů, že nezletilé děti se svěřují do péče matky a že otec je povinen platit na jejich výživu 20 000 Kč měsíčně. V důsledku nezákonného rozsudku otec na výživné přispěl naposledy dne 15. 5. 2022 a od té doby 18 měsíců nehradil již ničeho, protože nebyl nadále považován za otce nezletilých dětí (dle první domněnky, že otcem dětí je manžel). Otcovství bylo určeno až prohlášením rodičů před Okresním soudem v [místo] dne 4. 12. 2023. Žalobkyně tak nemohla hospodařit s částkou ve výši min. 360 000 Kč, ačkoli s ní v hospodaření domácnosti počítala. Bez pomoci nejbližší rodiny by žalobkyně neměla možnost alespoň trochu důstojně žít. Nyní žije spolu se třemi dětmi z jednoho platu učitelky a díky pomoci rodiny a přátel, čerpá příspěvek na bydlení. Jako nárok B) uplatnila výživné na nerozvedenou manželku ve výši 66 962 Kč, když usnesením Okresního soudu v [místo] č. j. [spisová značka] byl schválen smír účastníků, dle kterého se bývalý manžel zavázal přispívat žalobkyni na výživu nerozvedené manželky částkou ve výši 7 300 Kč měsíčně počínaje prosincem 2021 a uhradit nedoplatek ve výši 36 500 Kč. Okamžikem právní moci nezákonného rozhodnutí, tj. 22. 1. 2022, bylo usnesení č. j. [spisová značka] zrušeno a bývalý manžel přestal žalobkyni výživné hradit. Za standardního průběhu by řízení na rozvod manželství trvalo půl roku a žalobkyně by tak na výživném obdržela minimálně 66 962 Kč. I s měsíčními platbami výživného na nerozvedenou manželku žalobkyně počítala v rámci svého hospodaření se svými třemi dětmi. Stran nároku C) uvedla, že nezákonné rozhodnutí zcela vyloučilo žalobkyni z jednání o vypořádání společného jmění manželů, které vzniklo v průběhu sedmi let manželství. Vzhledem k tomu, že manželství dle nezákonného rozhodnutí nevzniklo, nemohlo tedy vzniknout ani SJM. V rámci podání a následně při jednání soudu dne 12. 12. 2024 žalobkyně výslovně uvedla, že stran nároku C) – marného vypořádání SJM, nikdy nepožadovala žádnou konkrétní částku, vždy to chápala jako skutečnost umocňující nemajetkovou újmu žalobkyně z vydaného nezákonného rozhodnutí. Konečně se domáhala nemajetkové újmy ve výši [částka] jako nároku D). Manželství žalobkyně trvalo od 23. 10. 2015 do jeho prohlášení za neplatné, tj. sedm let. Z manželství se narodily tři děti, které jsou dosud nezletilé. Žalobkyně je praktikující věřící křesťanka a členka [právnická osoba]. Nezákonným rozsudkem bylo žalobkyni sděleno, že po dobu sedmi let žila v hříchu, že všechny tři děti byly počaty z hříchu a s tímto vědomím se velmi špatně žije, pokud po celý život jsou zásady křesťanského života ze strany žalobkyně velmi důsledně dodržovány a jsou pro ni jistotou a životní kotvou. Pro dokreslení situace žalobkyně vypsala ustanovení Duchovních zásad [právnická osoba], které dodržuje a které náhle v důsledku nezákonného rozsudku měla porušovat. Rozsudkem bylo zcela zásadně zasaženo do náboženského vyznání žalobkyně, do jejího náboženského přesvědčení a jistot. Nadto dle [orgán] [právnická osoba] uzavření manželství žalobkyně bylo zcela v souladu se zákonem i vnitřními předpisy [právnická osoba] a soudce rozhodl nesprávně. Žalobkyně žila se svými dětmi v důsledku nezákonného rozhodnutí ve velmi nuzných podmínkách. Ze strany bývalého manžela byla žalobkyně vystavena velmi nelichotivému veřejnému zostuzení. Ten totiž proti žalobkyni zahájil bolestnou kampaň na internetu, kde sliboval sledovatelům radu, jak se vyvázat z manželství bez vypořádání SJM. Do toho žalobkyně musela být oporou svým dětem a brigádně pracovat. Vše dohromady mělo za následek, že žalobkyně musela opakovaně vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Žalobkyně též kritizovala ledabylý postup a nepřipravenost soudce, který obrátil život a psychický stav žalobkyně v naprostý chaos, ačkoli věděl, že rozhoduje ve věci věřících křesťanů. Představa, že se v brzké době bude muset opět účastnit řízení před soudem, vyvolává v žalobkyni nepopsatelný strach, který ji zasahuje až fyzicky, stává se úzkostnou.

7. Usnesením ze dne 12. 12. 2021, č. j. [spisová značka], soud I. stupně řízení v části jeho zpětvzetí do částky 8 500 000 Kč se souhlasem žalované podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen o. s. ř.) zastavil. Žalovaná k nárokům žalobkyně uvedla, že stran vypořádání SJM žalobkyně nikdy nepožadovala konkrétní částku a že předmětem řízení bylo toliko zadostiučinění. Nárok na výživné na nezletilé děti byl u žalované samostatně uplatněn dne 12. 9. 2024, nemělo by být proto o něm rozhodováno, další nároky označila za spekulativní. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu (dále jen OdpŠk), proto věc projednal. Zjištěný skutkový stav posoudil dle § 5 písm. a), b) a § 31a odst. 1 OdpŠk.

8. Po částečném zpětvzetí žaloby zůstal předmětem řízení nárok žalobkyně na zaplacení částky v celkové výši 1 500 000 Kč skládající se ze tří nároků: A) nezaplacené výživné na nezletilé děti ve výši 360 000 Kč, B) výživné na nerozvedenou manželku ve výši 66 962 Kč a nárok D) nemajetková újma z nezákonného rozhodnutí ve výši[Anonymizováno]1 073 038 Kč. Stran nároku C) žalobkyně uvedla, že nikdy nepožadovala žádnou konkrétní částku, vždy to chápala jako skutečnost umocňující nemajetkovou újmu žalobkyně z vydaného nezákonného rozhodnutí. Se zřetelem na uvedené soud o nároku C) jako o samostatně uplatněném nároku majetkové povahy nerozhodoval.

9. Nárok A) na výživné na nezletilé děti ve výši 360 000 Kč soud I. stupně žalobkyni nepřiznal, neboť dovodil absenci aktivní legitimace žalobkyně. Nárok na výživné na nezletilé děti svědčí jen přímo nezletilým dětem, a nikoliv žalobkyni osobně.

10. K nároku B) na výživné na nerozvedenou manželku ve výši 66 962 Kč soud I. stupně uvedl, že usnesení Okresního soudu v [místo] ze dne 11. 2. 2022, č. j. [spisová značka] (na čl. 132), kterým bylo zrušeno usnesení o schválení smíru spočívajícího v placení výživného nerozvedené manželce, nabylo právní moci dne 2. 3. 2022. Do 1. 3. 2022 tedy žalobkyni svědčil exekuční titul. Pokud tedy bývalý manžel uhradil výživné jen za prosinec 2021, toto nelze klást k tíži státu, když rozhodnutí, kterým byla bývalému manželu žalobkyně tato povinnost stanovena, bylo pravomocně zrušeno až 2. 3. 2022. Nadto žalobkyně k dotazu soudu uvedla, že proti zrušujícímu rozhodnutí ani nebrojila odvoláním. Přitom dle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetel hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Konečně žalobkyně neprokázala, že by průměrné délka řízení o rozvod u Okresního soudu v [místo] činila 6 měsíců, po kterých by pobírala výživné.

11. K nároku D) na nemajetkovou újmu ve výši 1 073 038 Kč soud I. stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3731/2011a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 konstatoval vznik nemajetkové újmy. Dle závěrů Nejvyššího soudu se pociťovaná újma posuzuje objektivně položením otázky, zda by i jiné osoby v obdobném postavení (vdaná matka nezletilých dětí) situaci vnímala úkorně a měla důvod cítit se poškozenou. Žalobkyni vznikla újma v podobně subjektivních pocitů frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma objektivizované povahy, představovaná zásahem zejména do práva na ochranu soukromého a rodinného života, její cti a důstojnosti, náboženského vyznání, a to takové intenzity, že jí lze nahradit pouze finančním zadostiučiněním. Předmětné nezákonné rozhodnutí zasáhlo celou rodinu žalobkyně zejména tím, že bývalý manžel žalobkyně přestal platit výživné, čímž se žalobkyně spolu s dětmi ocitla v existenční nouzi. Finanční potíže musela řešit za pomoci blízké rodiny a také za účasti sociální podpory státu. Došlo též k intenzivního zásahu do křesťanského života žalobkyně, když vydání nezákonného rozhodnutí zapříčinilo stav, jako by žalobkyně žila několik let v hříchu, a i její děti byly zplozeny z hříchu, čímž bylo významně zasaženo do náboženského přesvědčení žalobkyně a jejích jistot. Soud uvěřil též tvrzení žalobkyně, že byla nucena vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Závěrem soud přihlédl k tomu, že „vrácení v předešlý stav“ není možné, když domáhání se např. nároku odpovídajícímu vypořádání SJM se jeví jako značně problematické. Jako dostačující výši zadostiučinění shledal soud I. stupně částku 150 000 Kč. Zdůraznil přitom, že plné odčinění negativních prožitků, způsobených nezákonným rozsudkem, není z povahy věci možné. Současně nepřehlédl, že blízká rodina poskytovala žalobkyni psychickou a finanční podporu a že na celé situaci mají velký podíl i velmi napjaté vztahy s bývalým manželem. Soud vzal též do úvahy, že žalobkyně se v podstatě ze dne na den ocitla bez finančních prostředků, se kterými pro sebe nebo pro obživu svých dětí počítala, což nemajetkovou újmu podstatně zvýšilo. Nicméně svým částečným dílem k nastalé situaci přispěla sama žalobkyně, jež po odchodu od bývalého manžela nezměnila trvalý pobyt, případně nezadala alespoň novou doručovací adresu. Při rozhodování o výši zadostiučinění je třeba je třeba provést srovnání s případy náhrad nemajetkové újmy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Nelze-li nalézt takový případ, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy a uvést podstatné společné a rozdílné znaky a odůvodnit, jak se promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Jako srovnávací případ použil soud I. stupně věc vedenou pod sp. zn. [spisová značka], kde soud přiznal žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, která mu byla způsobená nezákonným trestním stíháním pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele s hrozící trestní sazbou 10 let odnětí svobody. Poškozený byl obdobně vystaven nejistotě, stresu, trpěl psychickými obtížemi; bylo zasaženo do jeho práva na ochranu soukromého, rodinného a pracovního života (poškozený byl odvolán z funkce), na zachování osobní cti, důstojnosti a dobré pověsti. Soud I. stupně zde shledal paralelu, neboť žalobkyně si ponese až do konce života neodčinitelný zásah do svého křesťanského vyznání (obdobně jako poškozený z nezákonného trestního stíhání do dobrého jména). Zatímco poškozený z nezákonného trestního stíhání pociťují jako satisfakci i zrušení nezákonného rozhodnutí, žalobkyni se této satisfakce dostat nemůže a bude žít v tom, že žila a děti zplodila „z hříchu“. Taktéž zcela jistě byla poškozena čest i důstojnost žalobkyně, která stejně jako v případě poškozeného z trestního stíhání vyhledala odbornou lékařskou psychologickou pomoc. Další paralelu soud viděl v negativním ekonomickém zásahu. Zohlednil i určitou unikátnost a intenzitu případu, kterému se svojí intenzitou může vyrovnat jedině případ nezákonného stíhání. Ztrátu důvěry ve státní instituce posoudil soud I. stupně v optice věci, kterou vedl pod sp. zn. [spisová značka], kde soudy za ztrátu důvěry toto odškodnění přiznaly v částce 47 250 Kč s tím odůvodněním, že důvěra ve fungující právní stát a z toho vyplývající pocit jistoty představuje objektivní kategorii. Závěrem dodal, že žalobkyně nepředložila obdobný případ, kde by byla přiznána žalovaná částka 1 073 038 Kč, ani nevyložila, v čem je zásah do jejích práv významnější a odůvodňovaly by přiznání vyšší částky, proto soud ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Takové částky finančního zadostiučinění se nedostalo ani poškozeným stíhaným za zvlášť závažné trestné činy při silné medializaci věci, kdy soud vyšel z toho, že zásah do jejich osobnostních práv je z podstaty věci ještě mnohem intenzivnější.

12. O náhradě nákladů řízení soud ve vztahu k nemajetkové újmě rozhodl dle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jako by byla plně úspěšná. Náklady žalobkyně vypočetl na 17 000 Kč. Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívajícím ve výživném na nezletilé děti a výživném nerozvedené manželky soud uplatnil § 150 o. s. ř., když tyto nároky nebyly žalovány, avšak žalobkyně je uplatnila v podstatě až v důsledku zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, kdy opakovaně uvedla, že se jen řídila názorem odvolacího soudu. Za této situace se soudu jevilo nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, aby žalobkyně byla trestána za tento domnělý neúspěch.

13. Žalovaná podala do výroku I. a III. rozsudku včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že přiznané zadostiučinění je v rozporu s principem obecně sdílené spravedlnosti, jakož i s dobrými mravy. Žalovaná sporovala, že by na straně žalobkyně došlo k tak intenzivnímu zásahu do jejího osobního života, že by jí mělo být přiznáno finanční zadostiučinění v takto nepřiměřené výši. V civilních řízeních dochází k přiznání zadostiučinění v průměru maximálně 30 000 Kč. Soud I. stupně neuvedl, z jakých konkrétních důvodů srovnával zadostiučinění za nezákonná rozhodnutí učiněná v civilním a trestním řízení a neprovedl v tomto směru další dokazování. Nerespektoval tak závazný názor odvolacího soudu vyslovený usnesením č. j. [spisová značka], že takové srovnání není nepřiléhavé. Ve zmíněním trestním řízení byl žalobce po dobu 11 let trestně stíhán a byl ohrožen trestní sazbou až 10 let, došlo k ukončení jeho profesní kariéry, zásadnímu snížení platu a vyměřovacího základu pro starobní důchod. Na rozdíl od žalobkyně se též jednalo o osobu v důchodovém věku bez možnosti profesního uplatnění. Žalobce přišel rovněž o své koníčky, přátele a dobrou pověst, neboť kauza byla značně medializována. Tyto zásahy byly neodčinitelné, neboť ztráta profese v důchodovém věku je nenapravitelná a mediální články byly veřejnosti navždy přístupné prostřednictvím internetové sítě. Soud I. stupně nezohlednil ani zavinění žalobkyně na způsobené údajné ekonomické újmě. V případě výživného na nezletilé děti žalobkyně po dobu několika měsíců (od 31. 5. 2022 do 4. 12. 2023) blokovala učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství, když odmítala s otcem jakýkoli kontakt či dohodu. Tuto dobu tak nelze klást k tíži žalované. Nadto se jedná o finanční prostředky[Anonymizováno]dětí a nikoli žalobkyně. V případě výživného na nerozvedenou manželku měla žalobkyně možnost se již přiznaného plnění domoci v exekučním řízení, které však odmítala vést. Naopak hrazení tohoto výživného požadovala od státu, což žalovaná shledávala nemravným. Tvrzení o návštěvě psychologa žalobkyně neprokázala, nadto psychickými obtížemi trpí i v důsledku nevhodného chování bývalého manžela, který se pokouší o psychickou likvidaci žalobkyně. I přesto, že nezákonnost rozhodnutí byla Ústavním soudem shledána toliko akademickým výrokem, lze toto konstatování považovat za dostačující morální satisfakci pro žalobkyni. Žalovaná rovněž nesouhlasila s tím, že náklady řízení nebyly negativně ovlivněny postupem dle § 150 o. s. ř. Žalobkyně po rozhodnutí odvolacího soudu nemusela přistoupit k rozšíření žaloby. K nároku na náhradu výživného na děti tak byla žalovaná nucena vydat stanovisko na svoji řádnou obranu. Závěrem žalovaná navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že se ve výroku I. žaloba zamítne, a aby opětovně rozhodl o nákladech řízení.

14. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že se proti rozsudku neodvolala, když částka alespoň 150 000 Kč jí pomůže k jisté finanční stabilitě. Cílem žalobkyně není být účastníkem soudních pří, kterých již zažila dost. Žalobkyně shledala přístup soudu I. stupně jako poctivý i co do podrobného odůvodnění jeho úvah. I z těchto důvodů se žalobkyně rozhodla řízení neprodlužovat. Žalovaná se zabývala pouze nepřiléhavostí případu rozhodnutého pod sp. zn. 47 C 282/2022. Soud I. stupně byl však co do nalezení přiléhavějšího rozhodnutí značně omezen, neboť projednávané věci přiléhavější rozhodnutí nenašly ani žalobkyně a žalovaná. Soud se zabýval podobnostmi a odlišnostmi uvedeného případu s případem projednávaným a podrobně vyložil své úvahy, které věci z rozhodnutí sp. zn. 47 C 282/2022 užil. Je v kompetenci soudu, aby o výši zadostiučinění rozhodl. Výše zadostiučinění je přitom dostatečně odůvodněna, pokud jsou z rozhodnutí patrné úvahy soudu, které vedly k závěru vtěleného do petitu rozsudku. Žalobkyně proto navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

15. Odvolací soud k odvolání žalované přezkoumal napadený rozsudek ve výrocích I., a III. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání, když účastníci s rozhodnutím bez jednání vyslovili souhlas. Dospěl k závěru, že odvolání žalované je převážně důvodné.

16. Předmětem odvolacího řízení je toliko otázka náhrady nemajetkové újmy (když žalobkyně se do zamítavého výroku rozsudku soudu I. stupně neodvolala) vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v [místo] ze dne 10. 12. 2021, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 22. 1. 2022. Nálezem Ústavního soudu II. ÚS 1526/22 ze dne 14. 4. 2023 bylo konstatováno, že zmíněným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle § 36 LZPS. Ústavní soud sice zamítl návrh na zrušení jmenovaného rozsudku, avšak v odůvodnění bylo konstatováno, že tomuto nemohlo být vyhověno z důvodu statusové povahy rozhodnutí, avšak na rozhodnutí je třeba nahlížet jako na nezákonné.

17. Soud I. stupně provedl k nároku na poskytnutí zadostiučinění dostatečné dokazování, svá skutková zjištění vztahující se k nemajetkové újmě žalobkyně však nesprávně právně posoudil.

18. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu“. Dle odst. 2 „zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo“.

19. Ve smyslu shora citovaných ustanovení odvolací soud nemajetkovou újmu žalobkyně přesněji posoudil v několika oblastech, které dle závěrů soudu I. stupně život žalobkyně poznamenaly. Jednak se zaobíral újmou způsobenou úzkostí z finanční a materiální nouze, v níž se žalobkyně s nezletilými dětmi i v důsledku nezákonného rozhodnutí přechodně ocitla. Dále odvolací soud posuzoval zásah do morálních a náboženských hodnot žalobkyně. Obě roviny posuzoval optikou kritérii již zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 a sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 a § 31a OdpŠk.

20. Újma spojená s tíživou a nelepšící se materiální situací K újmě související s tíživou materiální situací žalobkyně plyne z výsledků dokazování následující: Z rozsudku č. j. [spisová značka] (na listu č. 19), resp. z tvrzení žalobkyně a jejího bývalého manžela vyplynulo, že minimálně od ledna 2021 žalobkyně se svými dětmi začala žít u své sestry a ukončila společné žití s bývalým manželem. V bodě 6 rozhodnutí je uvedeno tvrzení bývalého manžela žalobkyně, že žalobkyni od května 2021 nepřispíval ničím na výživu, neboť odešla se společným majetkem. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2021, č. j. [spisová značka] (na listu č. 19) soud schválil dohodu rodičů, v níž byly děti svěřeny do péče matky a bývalý manžel se zavázal platit na ně výživné 20 000 Kč každého 15. dne v měsíci počínaje 1. 5. 2021 a ve splátkách zaplatit dlužné výživné v celkové částce 140 000 Kč[Anonymizováno]počínaje lednem 2022. Usnesením ze dne 22. 11. 2021, č. j. [spisová značka] (na listu č. 18) byl schválen smír, v němž se bývalý manžel zavázal platit výživné nerozvedené manželky v částce 7 300 Kč a splatit dlužné výživné v částce 36 500 Kč po 6 083 Kč měsíčně, oboje každého 20. dne počínaje prosincem 2021. Usnesení nabylo vykonatelnosti 21. 12. 2021. Dne 15. 5. 2022 zaplatil bývalý manžel na výživné na děti a nedoplatek částku 25 900 Kč (viz záznam o online příchozí platbě ze dne 15. 5. 2022 na listu č. 38). Ve výpisu z účtu z bankovního účtu žalobkyně za období 1. 6. 2022 až[Anonymizováno]30. 6. 2022 (na listu č. 35) činí jediné příjmové položky částky 5 000 Kč a 4 110 Kč od Úřadu práce v [místo]. Dne 17. 4. 2023 podala žalobkyně návrh na vydání předběžného opatření na placení výživného nezletilým 20 000 Kč, avšak její návrh byl zamítnut usnesením č. j. [spisová značka] (na listu č. 31). Řízení o určení otcovství, péči a výživě bylo zahájeno usnesením ze dne 31. 5. 2022, č. j. [spisová značka] (na listu č. 114). Rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. [spisová značka] (na listu č. 108), bylo zastaveno řízení o určení otcovství, děti byly svěřeny do péče matky a otci bylo uloženo platit na ně měsíční výživné 17 500 Kč od 4. 12. 2023 do 15. dne v měsíci. Zároveň mu bylo uloženo zaplatit nedoplatek 67 613 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 6. 2024. V bodu 2 a 15 rozhodnutí je uvedeno, že soud zjistil, že otec na nezletilé neplatil výživné od 6/2022 do 11/2023 a že je v rodném listě dětí zapsán od 4. 12. 2023 na základě souhlasného prohlášení rodičů před soudem (viz zároveň protokol z jednání na listu č. 111). Žalobkyně sama ke své majetkové situaci zejména uvedla, že byla na rodičovské dovolené s nejmladším synem. Snažila se obstarat finance brigádami, dále žila z rodičovského příspěvku a pomoci rodiny (viz podání na listu č. 58). Bylo pro ni újmou na cti, sebehodnotě a sebevědomí, že je závislá na pomoci druhých a nemůže dětem pořídit to, co jiné děti považují za běžné. Dále tvrdila, že od srpna 2023 je zaměstnána jako učitelka (viz podání na druhé straně listu č. 105). Nezákonné rozhodnutí č. j. [spisová značka] (na listu č. 16), kterým bylo rozhodnuto, že manželství žalobkyně a bývalého manžela není, nabylo právní moci dne 22. 1. 2022 (viz usnesení č. j. [spisová značka], na listu č. 17). Usnesení č. j. [spisová značka] o výživném manželky bylo zrušeno usnesením ze dne 11. 2. 2022, č. j. [spisová značka] (na listu č. 119), s odkazem na výše popsané nezákonné rozhodnutí.

21. Z výše uvedeného bylo prokázané, že žalobkyně od svého bývalého manžela odešla s dětmi v lednu 2021 ke své sestře. Minimálně od května 2021 jí manžel ničeho finančně nepřispíval. Poté mu byla stanovena vyživovací povinnost minimálně od ledna 2022, když tato povinnost byla zrušena v únoru 2022. Evidentně však výživné plnil do 15. 5. 2022, následně však až do 4. 12. 2023, kdy soud rozhodl o vyživovací povinnosti, neplatil ničeho. Od data 15. 5. 2022 tedy bylo žalobkyni upřeno právo na výživné pro ni i pro nezletilé děti a byla odkázána na vskutku malé finanční příspěvky od úřadu práce a pomoc rodiny. Po více než roce poté, kdy bývalý manžel přestal na děti platit, získala žalobkyně zaměstnání a mohla svoji finanční situaci zlepšit. Do té doby se nacházela na mateřské. Odvolací soud tedy shrnuje, že od května 2022 do ledna 2022, tedy v době, kdy se teprve krátce odstěhovala od manžela, jí nebylo na výživu ničeho přispíváno a ani s touto částkou nemohla počítat. Po stanovení výživného, kdy mohla žalobkyně s vidinou zlepšení finanční situace vyhlížet zlepšení poměrů a najití vlastního domova pro sebe a své děti, jí bylo nesprávným soudním rozhodnutím toto právo upřeno. Není přitom rozhodné, o jak velké výživné by se jednalo a zda by v něm byla zahrnuta i část na nerozvedenou manželku. Za podstatné odvolací soud považuje, že žalobkyně byla v již tak tíživé materiální situaci v důsledku nezákonného soudního rozhodnutí odkázána ke stávajícímu způsobu života, bez naděje na zlepšení, čímž je zcela opodstatněno její tvrzení o ztrátě důvěry ve státní instituce. Tato situace žalobkyně trvala po dobu 19 měsíců, tedy od ledna 2022 do srpna 2023, než žalobkyně začala pracovat. Jako důvod umocňující frustraci neshledal odvolací soud tvrzenou nemožnost vypořádání SJM. Jednak tento typ řízení po jistou dobu trvá a ne/možnost SJM vypořádat se oproti jiným rozvádějícím se osobám neprojevovala v době, kdy žalobkyně odešla od bývalého manžela a nejvíce finančně strádala. Jednak po rozhodnutí Ústavního soudu mohla žalobkyně již tento nárok uplatnit (viz rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 6. 2023, č. j. [spisová značka]).

22. Tento stav finanční tísně související s psychickou újmou a opodstatněnou ztrátou důvěry ve státní instituce nebylo možno srovnávat s psychickou újmou vzniklou v důsledku trestního stíhání, jak opětovně nesprávně dovodil soud I. stupně. Jakkoliv je případ žalobkyně unikátní, je zřejmé, že příhodnější bylo posoudit vzniklou újmu žalobkyně ve vztahu k věcem, kdy žalobci domáhající se náhrady nemajetkové újmy pociťovali po jistý čas frustraci z finanční nouze, a to právě v důsledku nesprávného postupu státu. Např. rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 8. 8. 2022, č. j. [spisová značka], ve znění doplňujícího č. j. [spisová značka] a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. [spisová značka], bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 23 500 Kč a 221 500 Kč s příslušenstvím. V řízení se žalobkyně domáhala zaplacení nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení sp. zn. [spisová značka] ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím a nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím v důsledku vydání nezákonného pravomocného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních ve věci přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ či „ZTP“. Soud mimo jiné konstatoval, že již tak sám o sobě typově zvýšený význam posuzovaného řízení coby řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) byl v daném případě zásadním způsobem umocněn tím, jaký význam posuzovanému řízení přikládala sama poškozená. Ten poškozená spojovala s řadou výhod, které jsou osobám „ZTP“ přiznány, zatímco osobám „TP“ jen v menší míře. Délka posuzovaného správního řízení zahrnující i řízení ve správním soudnictví činila ve výsledku 2 roky a 7 měsíců. Odvolací soud přitom nemohl vycházet z žalobkyní navrhovaných srovnávacích případů v důsledku nezákonného zahájení trestního stíhání, když se jednalo o zcela odlišné případy a rovněž i důsledky, kterým žalobkyně musela čelit v důsledku nepřiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP v období od 1. 1. 2019 do konce května 2021 včetně a za každý měsíc trvání účinků předmětného nezákonného rozhodnutí shledal přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v částce 1 500 Kč, tj. za celkem 29 kalendářních měsíců finanční zadostiučinění v souhrnné výši 43 500 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 29. 11. 2022, č. j. [spisová značka], bylo rozhodnuto v řízení, v němž se jednalo o nemajetkovou újmu za vyřazení osoby žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání, kdy na existenci v této evidenci jsou potom vázány i dávky hmotné nouze, příspěvky a další sociální příspěvky. Soud dospěl k závěru, že nepřiměřená celková délka řízení trvala 3 roky a přiznal žalobkyni zadostiučinění v penězích. Počítal přitom se základní částkou 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, kdy konstantní judikatura i stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 s navýšením částky na 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení spojuje řízení nepřiměřených délek trvající více než 10 a více let. Celková délka 3 let řízení žalobkyně byla dle soudu nepřiměřená, avšak nejednalo se o nepřiměřenou délku řízení, která by byla extrémní. V tomto směru částku 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení považoval za částku, která je schopná za všech okolností danou nemajetkovou újmu reparovat. Ke zvýšenému zájmu žalobkyně na řízení uvedl, že řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání je řízením v oblastech sociálního zabezpečení a obecně je tomuto přiznáván zvýšený význam. Z tohoto důvodu soud navýšil uvedenou částku o 10 %, zároveň však soud dospěl k závěru, že vzhledem k počtu soustav, které ve věci samé rozhodovaly, je na místě uvedenou částku o 20 % snížit.

23. Odvolací soud následoval výše uvedená řízení, v nichž byla nemateriální újma stanovena částkami za měsíc 1 375 Kč až 1 200 Kč. Podobně jako ve výše popsaných případech žalobkyně prožívala se svojí rodinou po dobu 19 měsíců období materiálního nedostatku, byť nebylo způsobeno délkou řízení před státními orgány, ale dosud neodklizenými důsledky nezákonného rozhodnutí. V mezidobí na rozdíl od výše popsaných případů žalobkyně pobírala dávky a podporovala ji rodina, pročež by bylo na místě uvažovat o snížení sazby. Vedle popsaného však žalobkyně byla nucena starat se o nezletilé děti, čímž jí byla podstatně snížena možnost přivýdělku. Ocitla se tak v situaci obdobné druhému popsanému případu, kdy osoba ZTP žila v nejistotě, zda a kdy se domůže peněz nezbytných pro zajištění základních životních potřeb, přičemž v povahy věci nebyla schopna si alespoň brigádně tyto finance obstarat. Proto odvolací soud stanovil odškodnění ve výši 1 375 Kč za měsíc (tj. základní sazba 15 000 Kč za rok zvýšená o 10 %), v níž je již zohledněna zvýšená závažnost frustrace, kterou žalobkyně pociťovala. Žalobkyně se přitom nijak negativně nepřičinila o délku této doby, než souhlasným prohlášením rodičům bylo opět uznáno otcovství a obnovena vyživovací povinnost otce a bývalého manžela. S ohledem na níže popsané hanebné chování bývalého manžela je pochopitelné, že jednání s ním bylo jistě značně a emočně náročné a zdlouhavé a žalobkyně k němu byla nucena právě v důsledku nesprávného rozhodnuté žalované.

24. Duchovní újma K újmě související s duchovním životem žalobkyně plyne z výsledků dokazování následující: Z vyjádření [právnická osoba] ze dne 9. 2. 2022 k rozsudku č. j. [spisová značka] (na listu č. 32) bylo zjištěno, že tento rozsudek je pro [právnická osoba] překvapivý a odporující tehdy platným předpisům, když svatební obřad vedla oprávněná osoba a [právnická osoba] nikdy netvrdila opak. Z dopisu [orgán] [právnická osoba] v [místo] ze dne 22. 3. 2023 (na listu č. 26) plyne, že uznávají svatý slib manželství žalobkyně a bývalého manžela a dar života jejich společným dětem. Jednání bývalého manžela označili za křížovou výpravu proti žalobkyni a vyzvali k podpoře žalobkyně a její rodiny. Dále z výpisu SMS zpráv (na listu č. 36), printscreenu „Oženili jste se s [název]?“ (na listu č. 39), trestního oznámení ze dne 7. 11. 2022 (na listu č. 46) a vyjádření bývalého manžela v řízeních o výživné k dětem dospěl odvolací soud ke zjištění, že se bývalý manžel podmiňoval placení výživného tím, že bude uznán otcem, a ačkoli má nezanedbatelný majetek, na vlastní biologické děti ničeho nepřispíval. Rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. [spisová značka] (na listu č. 16) bylo určeno, že manželství mezi žalobkyní a bývalým manželem není. Odvolání bylo proti tomuto rozsudku podáno dne 11. 2. 2022 (viz usnesení č. j. [spisová značka], na listu č. 17). Nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2023, II. ÚS 1526/22 (na listu č. 12) bylo zjištěno, že manželství bylo označené jako neexistující neprávem.

25. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že došlo též k intenzivnímu zásahu do křesťanského života žalobkyně, když v době po vydání nezákonného rozhodnutí se ocitla ve stavu, jako by do té doby žila několik let v hříchu a též její děti byly zplozeny z hříchu, čímž bylo významně zasaženo do jejích jistot. Nelze však již souhlasit s názorem, že alespoň částečné „vrácení v předešlý stav“ není možné. [právnická osoba] ve vyjádření ze dne 9. 2. 2022, tedy téměř na den přesně v okamžik podání odvolání žalobkyně proti nezákonnému rozhodnutí, se za sňatek žalobkyně postavila. Žalobkyně tedy měla oporu v duchovní autoritě, kterou ostatně pověřila uzavřením sňatku. Další podpory (a naopak odsouzení jejího bývalého manžela) se jí dostalo v dopisu [orgán] [právnická osoba] a zejména v nálezu Ústavního soudu o rok později. Jednoznačný postoj společenství ostatních věřících a též rozhodnutí nejvyšší soudní autority tedy částečně vyvažují duchovní újmu žalobkyně vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, jež sama žalobkyně označuje jako nedbalé. Pohledem objektivním (viz rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3731/2011), pokud praktikujícímu věřícímu bude pozemskou autoritou sděleno, že se zpronevěřil své víře, a naopak [právnická osoba] život jednání tohoto člověka podpoří, je značně diskutabilní tvrdit, že došlo k nenapravitelnému otřesu jeho víry a převrácení života. A pokud se ujištění o nezákonnosti rozhodnutí dostalo poškozenému věřícímu v postavení obdobném žalobkyně (praktikující věřící křesťanka) od [právnická osoba] i světské autority, neměla již žalobkyně žádný objektivní důvod k tomu, aby se cítila i po tomto ujištění nadále nejistá. A myslet si, že celý život žila a plodila děti v hříchu.

26. V této souvislosti se nabízí spíše úvaha, že na špatném psychickém stavu žalobkyně, o němž odvolací soud nepochybuje, se podstatně projevila hmotná nouze a ataky bývalého manžela. Žalobkyně nepochybně jako křesťanka zažila krizi víry a obrátila se na svého duchovního. Avšak skutečnost, že vedle toho vyhledala i psychologickou pomoc a hmotnou pomoc od státu a svých příbuzných, utvrzuje soud v přesvědčení, že řešila i více „přízemní“ starosti spojené s postavením samoživitelky bez finanční pomoci, nadto pod psychickým nátlakem otce dětí, s nímž byla nucena jednat. Tomuto odpovídá i popis okolností, v jejichž souvislostech žalobkyně psychologickou pomoc zmiňuje, když se spíše nabízí, že vytýká státu, že dal bývalému manželu žalobkyně do rukou nástroje pro její šikanu. Ač tento myšlenkový proud odvolací soud chápe, opět platí, že nelze následky jednání bývalého manžela klást k tíži žalované. Přesto minimálně v období od února 2022 do dubna 2023, kdy se na stranu žalobkyně postavil Ústavní soud i duchovní obec, která zároveň odsoudila jednání bývalého manžela, žalobkyně byla zcela jistě vystavena velkému duchovnímu vypětí a nejistotě a šikaně ze strany manžela (jemuž soud nezákonným rozhodnutím skutečně „nahrál“ na mediální útok), neboť i přes vyjádření ze dne 9. 2. 2022 zde bylo dosud nezpochybněné rozhodnutí soudu, které nebylo ještě odstraněno. V takovém případě by žalobkyni mělo být přiznáno za každý měsíc takto prožitých útrap minimálně tolik, kolik jí bylo přiznáno na náhradě nemajetkové újmy způsobené finanční krizí, tedy 1 375 Kč po dobu 14 měsíců. Jako okolnost pro snížení v rozsahu 20 % shledal odvolací soud téměř okamžitou podporující reakci duchovní obce, která obavy žalobkyně značně zmírnila, nikoliv však zcela odstranila.

27. Ve shodě se závěry soudu I. stupně jako důvod zvýšení neshledal odvolací soud ve způsobu vedení řízení před soudem, který nesprávný rozsudek vydal. Žalobkyni bylo doručováno na adresu trvalého pobytu, což v řízení nezpochybňovala. Ačkoli se svojí neúčastní nezapříčinila na vydání nesprávného rozhodnutí, nelze mít za to, že jí byla procesně nekorektním postupem odňata možnost jednat před soudem. Žalobkyni nic nebránilo, aby uvedla alespoň aktuální doručovací adresu, když se ostatně ke svému manželu nehodlala vrátit. Nelze tak přijmout argument, že žalobkyně hodlala svého bývalého manžela využívat jako prodlouženou ruku poštovního doručovatele a zároveň vytýkat soudu, že tomuto stavu nepředešel. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro zvýšení sazby v důsledku úzkosti a strachu, které v žalobkyni vyvolává představa účasti řízení před soudem, neboť z obsahu daného řízení naopak plyne, že žalobkyně je schopná se svých práv v řízení před soudem účinně domáhat, a to i v řízení před Ústavním soudem.

28. Odvolací soud shrnuje, že za prožité období frustrace z materiální nouze má žalobkyně nárok na nemateriální náhradu v částce 26 125 Kč (1 375 Kč po 19 měsíců) a 15 400 Kč za prožitou nejistotu, která po dobu 14 měsíců podstatně zhoršila kvalitu duchovních jistot žalobkyně (1 375 Kč snížených o 20 % na 1 100 Kč po 14 měsíců). Celkem má žalobkyně nárok na 41 525 Kč.

29. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 41 525 Kč potvrdil. Podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. co do částky 108 475 Kč rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 108 475 Kč zamítl.

30. S ohledem na změnu rozhodnutí soudu I. stupně rozhodoval odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), přičemž jako důvodné zohlednil i odvolací námitky žalované, která se výslovně odvolala i do výroku o nákladech řízení.

31. Odvolací soud vzal v úvahu, že v řízení byly uplatněny nároky jak na náhradu škody, v nichž byla žalobkyně zcela neúspěšná, tak i nárok na odškodnění nemateriální újmy, v němž byla žalobkyně částečně úspěšná. Ohledně nároků na náhradu škody nebyl dán důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jak dovodil soud I. stupně. Údajně chybné rozhodnutí odvolacího soudu (kromě toho, že soudu I. stupně jej v žádném případě nepřísluší hodnotit), totiž není ve smyslu § 150 o. s. ř. důvodem zvláštního zřetele hodným, který by mohl soud zvažovat pro výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení. Tyto důvody se totiž váží k chování účastníků sporu a k okolnostem vztahujícím se k projednávané věci, nikoliv však k procesnímu postupu soudu v řízení. Za účelné úkony žalované ve věci o náhradu škody považoval odvolací soud úkony následující po doplnění vadné žaloby, kdy bylo postaveno najisto, že žalobkyně požaduje odškodnit i materiální újmu. Žalovaná má tak právo na paušální náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to za 3 úkony: účast při jednání soudu dne [datum] a [datum] dle § 1, 3 písm. c/ vyhl. č. 254/2015 Sb. a příprava účasti při jednání dle § 1 odst. 3 písm. b/ cit. vyhlášky. Celková náhrada nákladů řízení, kterou je povinna zaplatit žalobkyně žalované, proto činí 900 Kč. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení ve prospěch žalované byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má naopak právo na plnou náhradu nákladů řízení ve věci o zadostiučinění, i když byla ve sporu sice jen částečně úspěšná, avšak výše plnění závisela na úvaze soudu (§ 142 odst. 3 o. s. ř., v odvolacím řízení za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.). Výše náhrady nákladů řízení byla stanovena za 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání dne [datum], [datum] a podání odvolání), které byly učiněny do 31. 12. 2024, dle § 9 odst. 4 písm. a/ AT ve znění do 31. 12. 2024, tj. odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon a paušální náhrada nákladů dle § 13 AT ve výši 300 Kč za 1 úkon. Za 1 úkon učiněný po 1. 1. 2025, tj. účast při jednání dne 26. 2. 2025 a za 1 úkon v odvolacím řízení – vyjádření k odvolání, již příšluší odměna ve výši 2 780 Kč za každý úkon dle § 9a odst. 2 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. d/ současně platného AT a paušální náhrada ve výši 450 Kč za každý úkon dle § 13 odst. 4 platného AT. Dále má žalobkyně právo na náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení, kterou je povinna zaplatit žalovaná žalobkyni, proto činí: odměna – 3 100 Kč x 5, režijní paušál 300 Kč x 5, odměna 2 780 Kč x 2, režijní paušál 450 Kč x 2, soudní poplatek 2 000 Kč.

32. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 25 460 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení stanovené ve prospěch žalobkyně vyplývají z ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k administrativní náročnosti realizace plnění úřadu ČR.

Poučení