47 C 260/2023 - 140

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], [Datum narození žalobkyně] 2 proti žalované: [Anonymizováno] pro zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 150 000 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 350 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 17 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 6. 12. 2023 domáhala po žalované původně zaplacení částky 10 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím [Anonymizováno] (dále jen „nezákonné rozhodnutí“), když o vydání nezákonného rozhodnutí se žalobkyně dozvěděla z nálezu Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno], jenž byl žalobkyni doručen dne 1. 5. 2023. Podstata věci spočívala v tom, že žalobkyně dne 1. 2. 2022 převzala nezákonné rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021, kterým [Anonymizováno] určil, že manželství žalobkyně a [jméno FO], uzavřené dne [datum] před [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], zde není. Rozsudek přitom nabyl právní moci již dne 22. 1. 2022, aniž by se o proběhlém řízení a vydaném rozhodnutí žalobkyně kdy dozvěděla. Proti Rozsudku podala žalobkyně odvolání ke Krajskému soudu v [adresa] – [Anonymizováno] (dále jen „okresní soud“) č. j.: [Anonymizováno] ze dne 21. 2. 2022, bylo odvolání žalobkyně odmítnuto jako opožděné. Následně bylo žalobkyni dne 22. 4. 2022 doručeno usnesení Krajského soudu v [adresa] – [datum], kterým bylo výše citované [Anonymizováno] potvrzeno. Dne 19. 4. 2023 byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] (dále jen „nález“). V Nálezu Ústavní soud konstatoval, že: „Postupem [Anonymizováno] ve věci vedené pod sp. zn. [Anonymizováno] došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod.“. Žalobkyně své nároky uplatnila u žalované dne 27. 7. 2023, avšak konstatování porušení práva a poskytnutou omluvu nepovažuje za dostatečnou satisfakci, neboť nezákonným rozhodnutím okresního soudu o neexistenci manželství žalobkyně a jejího bývalého manžela [jméno FO] došlo k rozsáhlým zásahům do práv žalobkyně, a to v mnoha rovinách jejího života. Manželství žalobkyně trvalo od [datum] do jeho prohlášení za neplatné, tj. sedm let. Z manželství se narodily tři děti, které jsou nezletilé, a to [jméno FO], nar. [datum], [jméno FO], nar. [datum] a [jméno FO], nar. [datum]. Žalobkyně je praktikující věřící křesťanka a představa, že všechny děti se narodily z hříchu, neboť vlastně nikdy nebyla za otce dětí provdána, je pro ni velmi trýznivá. Nadto uvedla, že dne 22. 11. 2021 byl [č. účtu] – [Anonymizováno], kterým byla schválena dohoda rodičů s tím, že nezletilé děti se pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče matky a že otec je povinen platit na výživu nezletilé [jméno FO] částku 8 500 Kč měsíčně, nezletilé [jméno FO] částku 7 800 Kč měsíčně a nezletilého [jméno FO] částku 3 700 Kč měsíčně. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 12. 2021. Nicméně v důsledku nezákonného rozsudku otec na výživné přispěl naposledy dne 15. 5. 2022 a od té doby nehradil již ničeho, protože nebyl určen dle první domněnky otcovství (otcem dětí je manžel matky) jako otec nezletilých dětí. Žalobkyně zkusila situaci řešit podáním návrhu na předběžné opatření, kterým se domáhala hrazení výživného, avšak její návrh byl zamítnut s odůvodněním, že není určeno otcovství otce. Otcovství bylo určeno až prohlášením rodičů před [Anonymizováno] dne 4. 12. 2023 s tím, že o péči a výživném bude rozhodnuto po zapsání otce do matriky. Ke dni podání tak žalobkyně nemohla v důsledku nezákonného rozsudku hospodařit s částkou ve výši min. 360 000 Kč (18 měsíců otec ničeho nehradil x 20 000 Kč výživné určené na všechny tři děti), ačkoli s ní v hospodaření domácnosti počítala. Bez pomoci nejbližší rodiny by žalobkyně neměla možnost alespoň trochu důstojně žít. Nyní žije spolu se třemi dětmi z jednoho platu učitelky a díky pomoci rodiny a přátel, čerpá příspěvek na bydlení. Dále nelze odhlédnout, že usnesením [datum] byl schválen smír účastníků, dle kterého se bývalý manžel zavázal přispívat žalobkyni na výživu nerozvedené manželky částkou ve výši 7 300 Kč měsíčně, a to počínaje prosincem 2021. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 12. 2021. V důsledku nezákonného rozhodnutí však následně okresní soud usnesením č. j.: [Anonymizováno]-[Anonymizováno] ze dne 11. 2. 2022 výše uvedené usnesení ze dne 21. 11. 2021 zrušil. Okamžikem právní moci nezákonného rozhodnutí, tj. 22. 1. 2022 přestal bývalý manžel žalobkyni výživné na nerozvedenou manželku hradit. I s měsíčními platbami výživného na nerozvedenou manželku žalobkyně počítala v rámci svého hospodaření se svými třemi dětmi. Dále nutno zdůraznit, že nezákonné rozhodnutí zcela vyloučilo žalobkyni z jednání o vypořádání společného jmění manželů, které v průběhu sedmi let manželství budovali a které nezákonným rozsudkem ne, že zaniklo k určitému dni, ale vůbec nevzniklo. V neposlední řadě žalobkyně uvedla, že je věřící křesťankou a je členkou [Anonymizováno] ([jméno FO]). Otec žalobkyně je [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno]. Nezákonným rozsudkem bylo žalobkyni vlastně sděleno, že po dobu sedmi let žila v hříchu, že všechny tři děti byly počaty z hříchu a s tímto vědomím se velmi špatně žije, pokud po celý život jsou zásady křesťanského života ze strany žalobkyně velmi důsledně dodržovány a jsou pro ni jistotou a životní kotvou. Pro dokreslení situace žalobkyně vypsala ustanovení [Anonymizováno] dodržuje a které náhle v důsledku nezákonného rozsudku měla porušovat, s čímž se musí dosti složitě nyní vypořádat ([podezřelý výraz]). Rozvod je v [Anonymizováno] připuštěn jako krajní řešení ([Anonymizováno].). Plození a rození dětí jinak, než v manželství nepřichází v úvahu ani v krajním případě, takové jednání je považováno za hřích). Soudce, který ledabyle přistoupil ke své práci, tak uvedl život a psychický stav žalobkyně v naprostý chaos. Soudce byl navíc před vynesením rozsudku srozuměn s tím, že rozhoduje o manželství věřících křesťanů, i přes tuto skutečnost, nezákonně bez přípravy, bez pečlivého posouzení a ověření předložených důkazů (pouze jednou stranou) rozhodl do tří minut tak, jak rozhodl. Rozsudkem bylo zcela zásadně zasaženo do náboženského vyznání žalobkyně, do jejího náboženského přesvědčení a jistot. Navíc, dle vyjádření [jméno FO] [Anonymizováno] ve svém Rozsudku neplatnost manželství zcela nesprávně, neboť vznik manželství posuzoval podle předpisů [jméno FO] [Anonymizováno], které v době uzavření manželství žalobkyně ještě neexistovaly. Dle [jméno FO] [Anonymizováno] tak uzavření manželství žalobkyně bylo zcela v souladu se zákonem i vnitřními předpisy [jméno FO] [Anonymizováno]. Konečně po nabytí právní moci nezákonného rozhodnutí zahájil bývalý manžel žalobkyně nesmírně bolestnou kampaň na internetu proti žalobkyni, kde sliboval nedefinovanému okruhu sledovatelů, že jim poradí, jak se vyvázat z manželství, aniž by bylo nutné vypořádání společného jmění manželů. Jedním nezákonným rozsudkem jí soud vzal sedm let života. Představa, že se v brzké době bude muset opět účastnit řízení před soudem, vyvolává v žalobkyni nepopsatelný strach, který ji zasahuje až fyzicky, stává se úzkostnou. Způsobená nemajetková újma není penězi vyčíslitelná. S ohledem na unikátnost celé situace a alarmující postup vyřizujícího soudce žalobkyně požadovala jako odškodnění její nemajetkové újmy částku 10 000 000 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 22. 1. 2024, v němž uvedla, že žalobkyně u ní dne 27. 7. 2023 uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež jí měl vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vydaného ve věci vedené u [Anonymizováno] (dále jen „posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná učinila nesporným průběh namítaného řízení s tím že, přistoupila ke konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a žalobkyni se omluvila. Ohledně tvrzené ztráty výživného pro nezletilé děti žalovaná konstatovala, že jak určení výživného, tak doplacení výživného dlužného se žalobkyně stále může domoci. Pokud jde o výživné na nerozvedenou manželku, žalovaná namítala, že žalobkyni vznikl nárok na výživné na základě dohody mezi žalobkyní a bývalým manželem, přičemž nelze najisto postavit, že by žalobkyni bez této dohody nárok na výživné vznikl. Žalovaná rovněž sporovala nárok žalobkyně na společné jmění manželů. Nadto měla žalovaná za to, že určení neexistence manželství nebrání žalobkyni se domáhat soudního vyřešení majetkových práv ne-manželů při prokázání dobré víry při uzavírání sňatku. S ohledem na výše uvedené měla žalovaná za to, že žalobkyní tvrzená újma nedosahuje takové intenzity, aby odůvodňovala přiznání zadostiučinění v penězích, proto i nadále považovala konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvu za něj za zcela dostačující.

3. Zdejší soud prvně ve věci rozhodl rozsudkem č. j.: 47 C 260/2023-72, kterým žalobě vyhověl co do částky 150 000 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. Takto rozhodl o náhradě nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí, když soud konstatoval, že rodina poskytovala žalobkyni jak psychickou, tak finanční podporu. Soud přitom konstatoval, že náhrady škody v podobě dlužného výživného a případně Nároku na vypořádání SJM se žalobkyně může domoci v samostatných řízeních. Pokud jde o srovnávací případ, soud případ žalobkyně srovnal s případem odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, když jiný vhodnější případ pro srovnání nenašel.

4. V rámci podaného odvolání žalobkyně vzala svou žalobu co do částky 8 500 000 Kč zpět.

5. Citovaný rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024 č. j.: 18 Co 257/2024-96 s tím, že nejsou důvody ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu I. stupně, když zdejší soud rozhodl toliko o nemateriální újmě (nárok č. 1), avšak stranou ponechal další nároky, které žalobkyně v řízení uplatnila a které jsou svojí povahou nároky ryze majetkovými. Jako nárok č. 2 označil odvolací soud dlužné výživné na nezletilé děti, [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], ve výši 360 000 Kč, za nárok 3. odvolací soud označil nárok na nehrazené výživné pro žalobkyni jako t. č. nerozvedenou manželku ve výši 7 300 Kč měsíčně a v posledku konstatoval, že manželka uplatnila majetkový nárok v podobě jejího vyloučení z jednání o vypořádání SJM (nárok č. 4).

6. Pří veškeré úctě k odvolacímu soudu zdejší soud konstatuje, že takto nebyla žaloba žalobkyně konstruována. Žalobkyně v žalobě uplatnila nárok jediný, a to nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí ve výši 10 000 000 Kč, když žalobkyně pod bodem IV. své žaloby výslovně uvádí, že pro přehlednost rozdělila jednotlivé zásahy dle životních okruhů a opakovaně ve své žalobě uvádí, že se domáhá jen náhrady škody spočívající v nemajetkové újmě, ostatně v samotném petitu je výslovně uvedeno, že žalobkyně požaduje žalovanou částku jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V žalobě zcela absentuje jakýkoliv požadavek na náhradu škody. Ostatně v tomto duchu předběžné projednání nároku vyřídila i žalovaná, nadto ani jedna ze stran v rámci svých odvolání soudu I. stupně nevytýkala, že by nerozhodl o všech nárocích žalobkyně. Soud uvedené skutečnosti (nároky č. 2-4 dle odvolacího soudu) chápal jako okolnosti zvyšující frustraci a nemajetkovou újmu žalobkyně a pokud jde o samotnou škodu, výslovně konstatoval, že této se lze domáhat samostatně v jiných řízeních, což se nakonec v průběhu projednání věci skutečně stalo, když účastnice shodně vypověděly, že žalobkyně u žalované na podzim 2024 uplatnila samostatně nárok z dlužného výživného.

7. Nicméně zdejší soud, vázán názorem odvolacího soudu, po vrácení věci přistoupil k vyměření soudního poplatku za tvrzené nároky č. 2-4 a současně vyzval žalobkyni, aby jednoznačně určila a vyčíslila své majetkové a nemajetkové nároky.

8. Žalobkyně k výzvě soudu v podání ze dne 10. 12. 2024 uvedla, že uplatňuje jako nárok A) majetkovou újmu ve výši 360 000 Kč představující v souhrnu dlužné výživné na nezletilou [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], když s touto částkou by žalobkyně mohla disponovat nebýt nezákonného rozhodnutí. Jako nárok B) uplatnila výživné na nerozvedenou manželku ve výši 66 962 Kč, když usnesením [datum] byl schválen smír účastníků, dle kterého se bývalý manžel zavázal přispívat žalobkyni na výživu nerozvedené manželky částkou ve výši 7 300 Kč měsíčně, a to počínaje prosincem 2021 vždy do každého 20. dne v měsíci, za nějž výživné náleží s tím, že nedoplatek ve výši 36 500 Kč za období od 1. 7. 2021 do 30. 11. 2021 se bývalý manžel zavázal hradit v pravidelných splátkách po 6 083 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 12. 2021. V důsledku nezákonného rozhodnutí však následně okresní soud usnesením č. j.: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [datum] výše uvedené usnesení ze dne 21. 11. 2021 zrušil. Okamžikem právní moci nezákonného rozhodnutí, tj. 22. 1. 2022 přestal bývalý manžel žalobkyni výživné na nerozvedenou manželku hradit., uhradil tedy pouze jednu splátku. Při vyčíslení uvedeného nároku, žalobkyně vycházela z toho, že dne 11. 10. 2021 podala návrh na rozvod manželství, který byl následně v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí vzat žalobkyní zpět. Žalobkyně vycházela z předpokladu, že za standardního průběhu řízení by její manželství bylo rozvedeno za cca půl roku po podání návrhu. Je tedy zřejmé, že z důvodu nezákonného rozhodnutí byla žalobkyně zkrácena na výživném pro nerozvedenou manželku o částku minimálně 66 962 Kč (6x 7 300 + 36 500 Kč – 7 300 Kč-6 038 Kč). Dále žalobkyně doplnila, že v okamžiku, kdy [Anonymizováno] o tom, že manželství mezi žalobkyní a panem [jméno FO] není, nemá žalobkyně ani možnost se výživného na nerozvedenou manželku jakkoli před soudy domoci. Tuto možnost jí [Anonymizováno] svým nezákonným rozhodnutím zcela odňal. Stran nároku C) uvedla, že podle § 708 odst. 1 občanského zákoníku je součástí společného jmění manželů to, co náleží manželům, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Ještě v době, kdy měla žalobkyně za to, že uzavřela manželství, nebyl jakkoli změněn majetkový režim manželů. Údajné manželství trvalo přesně šest let a tři měsíce. Vzhledem k tomu, že manželství dle nezákonného rozhodnutí nevzniklo, nemohlo tedy vzniknout ani společné jmění manželů. Žalobkyně není s to konkrétně vyčíslit výši škody, která jí vznikla, neboť jí nejsou a nebudou poskytnuty relevantní podklady. Popsanými skutečnostmi jen poukazuje na to, co ji také vedlo k úvaze ohledně výše nemajetkové újmy, jaké konkrétní důsledky pro ni osobně mělo vyhlášení nezákonného rozhodnutí. Konečně se domáhala nemajetkové újmy ve výši 1 073 038 Kč jako nároku D). Žalobkyně žila se svými dětmi v důsledku nezákonného rozhodnutí ve velmi nuzných podmínkách, došlo ze strany státu k popření jejího přesvědčení a vyznání, ze strany bývalého manžela byla vystavena velmi nelichotivému veřejnému zostuzení. Do toho všeho ale žalobkyně musela být oporou svým dětem, brigádně pracovat. To vše dohromady mělo za následek to, že žalobkyně musela opakovaně vyhledat odbornou psychologickou pomoc.

9. Usnesením ze dne 12. 12. 2021 č. j.: 47 C 260/2023-123 soud řízení v části jeho zpětvzetí se souhlasem žalované ve smyslu § 96 o. s. ř. zastavil. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 24. 1. 2025.

10. Při jednání soudu dne 12. 12. 2024 žalobkyně výslovně uvedla, že stran nároku C) – marného vypořádání SJM, nikdy nepožadovala žádnou konkrétní částku, vždy to chápala jako skutečnost umocňující nemajetkovou újmu žalobkyně z vydaného nezákonného rozhodnutí. Žalovaná uvedla, že předmětem řízení, jakož i uplatnění nároku u žalované, bylo toliko zadostiučinění z nemajetkové újmy. Ohledně nově uplatněných nároků sdělila, že nárok v podobě výživného na nezletilé děti byl u žalované samostatně uplatněn dne 12. 9. 2024, nemělo by být proto o něm rozhodováno, další nároky žalobkyně označila za spekulativní.

11. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

12. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobkyně u žalované nárok předběžně uplatnila dne 27. 7. 2023. Dále byl mezi účastníky nesporný průběh namítaného řízení. Řízení bylo zahájeno dne 1. 7. 2021 návrhem bývalého manžela žalobkyně na určení neexistence manželství. Rozsudkem [Anonymizováno] ze dne 10. 12. 2021 bylo rozhodnuto tak, že manželství mezi žalobkyní a jejím tehdejším manželem, není. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 1. 2022, žalobkyni byl doručen dne 6. 1. 2022. Proti rozsudku bylo podáno odvolání, které bylo usnesením [Anonymizováno] ze dne 21. 2. 2022 odmítnuto pro opožděnost. Usnesení bylo následně potvrzeno odvolacím soudem č. j.: [Anonymizováno] a to dne 8. 4. 2022. Žalobkyně se v řízení dále bránila ústavní stížností. Nálezem Ústavního soudu II[Anonymizováno] ze dne 14. 4. 2023 bylo výrokem I. konstatováno, že postupem [Anonymizováno] v řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno] došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle § 36 LZPS, výrokem II. byl sice zamítnut návrh na zrušení jmenovaného rozsudku, avšak v odůvodnění bylo konstatováno, že tomuto nemohlo být vyhověno z důvodu statusové povahy rozhodnutí, avšak na rozhodnutí je třeba nahlížet jako na nezákonné.

13. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] na čl. 12 je uvedeno, že: „Zásadní pochybení okresního soudu spatřuje Ústavní soud v jeho postupu při dokazování u ústního jednání. Okresní soud nepřihlédl k tomu, že šlo o řízení nesporné, v němž platí zásada vyšetřovací, která významným způsobem rozšiřuje povinnosti soudce stran zjišťování skutkového stavu věci. Z protokolu o jednání nevyplývá, že by se soudce dotazem na navrhovatele snažil blíže objasnit skutkový stav věci. Přesto, že se jedná o řízení nesporné, soudce se nijak nepokusil ověřit tvrzení navrhovatele a pravost jím předložených listin. O přístupu soudce svědčí délka pořízeného záznamu z jednání, která činí tři minuty a osm sekund. Již z této skutečnosti vyplývá, že soudce obecného soudu možným souvislostem případu nevěnoval dostatečnou pozornost, což lze s ohledem na význam soudního rozhodnutí pro účastníky řízení a jejich tři nezletilé děti považovat za stěží pochopitelné selhání. Má-li dojít k prohlášení manželství za neexistující, je třeba tomuto řízení věnovat náležitou pozornost, neboť se jedná o jeden ze způsobů ukončení manželství, který má zásadní dopady do osobní sféry účastníků a jejich dětí. Navíc v této věci nemohou účastníci využít mimořádných opravných prostředků. O to obezřetněji a pečlivěji pak musí ve věci postupovat….To však neznamená, že by stěžovatelka zůstala ve svých právech dotčena bez dalšího. Ústavní soud je toho názoru, že nelze-li zásah do základního práva účastníka řízení zajistit kasací napadeného rozhodnutí, jako je tomu i v právě projednávaném případě, mělo by právo účastníkovi řízení, jenž byl dotčen ve svých základních právech, jak je uvedeno ve výroku tohoto zamítavého nálezu, umožnit dosažení satisfakce v podobě náhrady majetkové či nemajetkové újmy. Nejednalo-li by se o rozhodnutí ve statusové věci, Ústavní soud by ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí by zrušil. Jako na taková by na ně mělo být nahlíženo též v souvislosti s případným uplatňováním nároku na náhradu újmy způsobené státem.

14. Z rozsudku [Anonymizováno] na čl. 16 vzal soud za zjištěné, že jím bylo rozhodnuto o neexistenci manželství žalobkyně a jejího bývalého manžela [jméno FO].

15. Z usnesení okresního soudu č. j.: [Anonymizováno] ze dne 22. 11. 2021 na čl. 18 se podává, že mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem byl schválen smír, kterým se žalovaný zavázal přispívat na výživu nerozvedené manželky částku 7 300 Kč měsíčně, a to počínaje prosincem 2021, vždy do každého 20. dne v měsíci, za nějž výživné náleží. Zároveň se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 6 083 Kč měsíčně nedoplatek na výživu nerozvedené manželky ve výši 36 500 Kč, a to s běžným výživným, počínaje měsícem prosinec 2021. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 12. 2021.

16. Z usnesení [Anonymizováno] na čl. 132 ze dne 11. 2.2022 vzal soud za prokázané, že shora citované usnesení [Anonymizováno] ze dne 22. 11. 2021 se zrušuje, neboť v důsledku nabytí právní moci nezákonného rozhodnutí odpadla hmotněprávní podmínka pro přiznání nároku výživného na nerozvedenou manželku. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 3. 2022.

17. Z rozsudku okresního soudu č. j.: [č. účtu] na čl. 19 vzal soud za zjištěné, že ve věci žalobkyně, jejího bývalého manžela a jejich 3 nezletilých dětí byla schválena dohoda ve znění, že se mj. nezletilá [adresa], [jméno FO] a [jméno FO] svěřují do péče matky a bylo stanoveno výživné v souhrnné výši 20 000 Kč.

18. Z usnesení okresního soudu č. j.: [č. účtu] na čl. 31 vzal soud za prokázané, že návrh žalobkyně, aby předběžným opatřením byl domnělý otec povinen přispívat na výživu nezletilých dětí, byl zamítnut s odůvodněním, že otcovství není určeno.

19. Z výpisu z účtu žalobkyně na čl. 35 soud zjistil, že žalobkyně v období června 2022 byla poživatelkou rodičovského příspěvku, příspěvku na bydlení a přídavku na děti.

20. Z produktového letáku na čl. 39 s názvem [Anonymizováno] se podává, že autor nabízí právní poradenství ohledně zneplatnění církevního sňatku – „[Anonymizováno].“ 21. Z návrhu na rozvod na čl. 8 spolu s dodejkou na čl. 25 vzal soud za zjištěné, že žalobkyně dne 11. 10. 2021 podala k [Anonymizováno] návrh na rozvod.

22. Dále soud konstatuje, že ve věci byl žádán o součinnost [Anonymizováno] s tím, aby soudu sdělil, jaká je průměrná délka řízení o rozvod u tamního soudu. Uvedenou informaci nebyl s to dotčený soud sdělit. Zdejší soud tedy k důkazu provedl souhrn náhodně vybraných řízení o rozvod u zdejšího soudu, když z data podání návrhu a ze dne, ke kterému bylo namítané řízení pravomocně skončeno. Řízení vedené pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo vedeno od 13. 12. 2021 do 28. 1. 2022, řízení sp. zn. [Anonymizováno] vedeno od 7. 10. 2020 do 21. 12. 2020, řízení vedené pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo vedeno od 12. 3. 2021 do 19. 5. 2021, řízení sp. zn. [Anonymizováno] bylo vedeno od 25. 1. 2023 do 28. 2. 2023, řízení sp. zn. [Anonymizováno] vedeno od 13. 7. 2024 do 2. 9. 2024 a řízení vedené pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo vedeno od 22. 10. 2024 do 20. 12. 2024. Z vypsaných údajů vyplývá, že průměrná délka řízení o rozvod u zdejšího soudu činí zhruba dva měsíce.

23. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

24. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

25. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

26. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

27. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

28. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

29. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

30. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

31. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

32. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nezákonného rozhodnutí; vznik újmy/škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou/škodou.

33. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, přestože nezákonné rozhodnutí nemohlo být pro svoji statusovou povahu zrušeno (bod 32. nálezu).

34. Soud prvně konstatuje, že po částečném zpětvzetí žaloby zůstal předmětem řízení nárok žalobkyně na zaplacení částky v celkové výši 1 500 000 Kč skládající se ze tří nároků: A) nezaplacené výživné na nezletilé děti ve výši 360 000 Kč, B) výživné na nerozvedenou manželku ve výši 66 962 Kč a nárok D) nemajetková újma z nezákonného rozhodnutí ve výši 1 073 038 Kč. Stran nároku C) žalobkyně uvedla (nárok č. 4 dle odvolacího soudu), že ještě v době, kdy měla žalobkyně za to, že uzavřela manželství, nebyl jakkoli změněn majetkový režim manželů. Údajné manželství trvalo přesně šest let a tři měsíce. Vzhledem k tomu, že manželství dle nezákonného rozhodnutí nevzniklo, nemohlo tedy vzniknout ani společné jmění manželů. Žalobkyně není s to konkrétně vyčíslit výši škody, která jí vznikla, neboť jí nejsou poskytnuty relevantní podklady. Popsanými skutečnostmi jen chtěla poukázat na to, co ji také vedlo k úvaze ohledně výše nemajetkové újmy, jaké konkrétní důsledky pro ni osobně mělo vyhlášení nezákonného rozhodnutí. Při jednání soudu dne 12. 12. 2024 žalobkyně výslovně uvedla, že stran nároku C) – marného vypořádání SJM, nikdy nepožadovala žádnou konkrétní částku, vždy to chápala jako skutečnost umocňující nemajetkovou újmu žalobkyně z vydaného nezákonného rozhodnutí. Se zřetelem na uvedené soud o nároku C) jako o samostatně uplatněném nároku majetkové povahy nerozhodoval a k uvedeným okolnostem přihlédl v rámci rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění.

35. Nárok A) výživné na nezletilé děti ve výši 360 000 Kč 36. Ohledně tohoto nároku žalobkyně sdělila, že z manželství se narodily tři děti, které jsou nezletilé, a to [jméno FO], nar. [datum], [jméno FO], nar. [datum] a [jméno FO], nar. [datum]. Žalobkyně je praktikující věřící křesťanka a představa, že všechny děti se narodily z hříchu, neboť vlastně nikdy nebyla za otce dětí provdána, je pro ni velmi trýznivá. Nadto uvedla, že dne [datum] byl [Anonymizováno] vydán rozsudek č.j. [č. účtu] – [Anonymizováno], kterým byla schválena dohoda rodičů s tím, že nezletilé děti se pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče matky a že otec je povinen platit na výživu nezletilé [jméno FO] částku 8 500 Kč měsíčně, nezletilé [jméno FO] částku 7 800 Kč měsíčně a nezletilého [jméno FO] částku 3 700 Kč měsíčně. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 12. 2021. Nicméně v důsledku nezákonného rozsudku otec na výživné přispěl naposledy dne 15. 5. 2022 a od té doby nehradil již ničeho, protože nebyl určen dle první domněnky otcovství (otcem dětí je manžel matky) jako otec nezletilých dětí. Žalobkyně zkusila situaci řešit podáním návrhu na předběžné opatření, kterým se domáhala hrazení výživného, avšak její návrh byl zamítnut s odůvodněním, že není určeno otcovství otce. Otcovství bylo určeno až prohlášením rodičů před [Anonymizováno] dne 4. 12. 2023 s tím, že o péči a výživném bude rozhodnuto po zapsání otce do matriky. Ke dni podání tak žalobkyně nemohla v důsledku nezákonného rozsudku hospodařit s částkou ve výši min. 360 000 Kč (18 měsíců otec ničeho nehradil x 20 000 Kč výživné určené na všechny tři děti), ačkoli s ní v hospodaření domácnosti počítala. Soud, aniž by se podrobně zabýval tvrzenou škodu, tento nárok žalobkyně neshledal důvodným, a to pro absenci aktivní legitimace žalobkyně, když nárok na výživné na nezletilé děti, svědčí jen přímo nezletilým dětem, a nikoliv žalobkyni osobně, byť by jí děti byly svěřeny do péče.

37. Nárok B) výživné na nerozvedenou manželku ve výši 66 962 Kč 38. Stran předmětného nároku žalobkyně konstatovala, že před vydáním nezákonného rozhodnutí byl usnesením [datum] schválen smír účastníků, dle kterého se bývalý manžel zavázal přispívat žalobkyni na výživu nerozvedené manželky částkou ve výši 7 300 Kč měsíčně, a to počínaje prosincem 2021 vždy do každého 20. dne v měsíci, za nějž výživné náleží s tím, že nedoplatek ve výši 36 500 Kč za období od 1. 7. 2021 do 30. 11. 2021 se bývalý manžel zavázal hradit v pravidelných splátkách po 6 083 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 12. 2021. V důsledku nezákonného rozhodnutí však následně okresní soud usnesením č. j.: [Anonymizováno] ze dne 11. 2. 2022 výše uvedené usnesení ze dne 21. 11. 2021 zrušil. Okamžikem právní moci nezákonného rozhodnutí, tj. 22. 1. 2022 přestal bývalý manžel žalobkyni výživné na nerozvedenou manželku hradit., uhradil tedy pouze jednu splátku. Při vyčíslení uvedeného nároku, žalobkyně vycházela z toho, že dne 11. 10. 2021 podala návrh na rozvod manželství, který byl následně v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí vzat žalobkyní zpět. Žalobkyně vycházela z předpokladu, že za standardního průběhu řízení by její manželství bylo rozvedeno za cca půl roku po podání návrhu. Je tedy zřejmé, že z důvodu nezákonného rozhodnutí byla žalobkyně zkrácena na výživném pro nerozvedenou manželku o částku minimálně 66 962 Kč (6x 7 300 + 36 500 Kč – 7 300 Kč-6 038 Kč). Dále žalobkyně doplnila, že v okamžiku, kdy [Anonymizováno] rozhodl o tom, že manželství mezi žalobkyní a panem [jméno FO] není, nemá žalobkyně ani možnost se výživného na nerozvedenou manželku jakkoli před soudy domoci. Tuto možnost jí [Anonymizováno] svým nezákonným rozhodnutím zcela odňal.

39. Z bodu 16. odůvodnění rozsudku vyplývá, že usnesení [Anonymizováno] na čl. 132 ze dne 11. 2.2022 nabylo právní moci dne 2. 3. 2022. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyni svědčil do 1. 3. 2022 exekuční titul, tedy pokud bývalý manžel uhradil výživné jen za prosinec 2021, toto nelze klást k tíži státu, když rozhodnutí, kterým byla bývalému manželu žalobkyně tato povinnost stanovena, bylo pravomocně zrušeno až 2. 3. 2022. Nadto žalobkyně k dotazu soudu uvedla, že proti zrušujícímu rozhodnutí ani nebrojila odvoláním. Konečně soud žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil, že z dosud provedeného dokazování nemá za prokázané, že by průměrné délka řízení o rozvod u Okresního soudu v Liberci činila 6 měsíců, když sama žalobkyně žádné důkazy k uvedenému tvrzení nepředložila a okresní soud nebyl s to uvedenou informaci sdělit. Soud pro úplnost uvedl příkladmo několik řízení o rozvod, vedených u zdejšího soudu, z nichž se podává, že průměrná délka řízení o rozvod činí u zdejšího soudu dva měsíce. Se zřetelem na výše uvedené soud žalobu zamítl i ohledně tohoto nároku, a to zejména s odkazem na znění § 8 odst. 3 OdpŠk, který stanoví, že nejde-li o případy zvláštního zřetel hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, neboť žalobkyně proti zrušujícímu rozhodnutí nepodala ani prosté odvolání. Dále nebylo v řízení prokázáno, že by řízení o rozvod u okresního soudu trvalo průměrně až 6 měsíců, a že by tedy žalobkyni v důsledku uvedeného svědčil nárok na výživné pro nerozvedenou manželku minimálně po toto období. Konečně má soud za to, že do pravomocného zrušení k 2. 3. 2022 žalobkyni svědčil na výživné exekuční titul v podobě rozhodnutí [datum].

40. Nárok D) nemajetková újma ve výši 1 073 038 Kč 41. V závěru soud řešil, zda v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla žalobkyni nemajetková újma. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 Nejvyšší soud uvedl, že „vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy „pouze“ o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy.“ V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2016, NS poukázal na výše cit. rozsudky a konstatoval, že „se neprokazuje, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným.“ 42. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, vybudované ve snaze o objektivizaci nemajetkové újmy, se v této věci prosadí v tom ohledu, že lze považovat za prokázané, že žalobkyni nemajetková újma v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí vznikla, jelikož je zřejmé, že i jiné osoby v obdobném postavení (vdaná matka nezletilých dětí) by takovou situaci vnímala úkorně. Ostatně žalovaná sama akceptovala, že žalobkyni nemajetková újma vznikla, byť jako postačující zadostiučinění shledala toliko konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvu. Pokud jde o dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry žalobkyně, lze uzavřít, že jí vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobkyně, tj. zejména do práva na ochranu soukromého a rodinného života, její cti a důstojnosti, náboženského vyznání, a to takové intenzity, že jí lze nahradit pouze finančním zadostiučiněním. Předmětné nezákonné rozhodnutí, jímž bylo určeno, že manželství žalobkyně není, nepochybně zasáhlo celou rodinu žalobkyně zejména tím, že nabytím právní moci předmětného rozhodnutí přestal bývalý manžel žalobkyně platit výživné na jejich 3 nezletilé děti a zároveň přestal přispívat na její výživu, čímž se žalobkyně spolu s dětmi ocitla v existenční nouzi. Finanční potíže musela řešit za pomoci blízké rodiny a také za účasti sociální podpory státu (příspěvek na bydlení, přídavky na děti). Konečně nelze odhlédnout od intenzivního zásahu do křesťanského života žalobkyně, když vydání nezákonného rozhodnutí zapříčinilo stav, jakoby žalobkyně žila několik let v hříchu a i její děti byly zplozeny z hříchu, čímž bylo významně zasaženo do náboženského přesvědčení žalobkyně a jejích jistot. V neposlední řadě soud uvěřil tvrzení žalobkyně, že byla nucena vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Závěrem soud přihlédl k tomu, že „vrácení v předešlý stav“ není možné a dal za pravdu žalobkyni, že domáhání se např. nároku odpovídajícímu v klasických případech vypořádání SJM v samostatném řízení, se jeví soudu jako minimálně značně problematické.

43. Konečně v této souvislosti je na místě připomenout, že „forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce jistě nevelela, ve věci žalobkyně nejde. Dostačujícím momentem jaksi „završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobkyni od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví nadále být zaplacení částky 150 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí vytrpěné se žalobkyni stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobkyni vydání nezákonného rozsudku přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Současně nelze totiž přehlížet, že blízká rodina poskytovala žalobkyni jak psychickou, tak finanční podporu a že na celé situaci mají velký podíl i charakterové vlastnosti bývalého manžela žalobkyně, resp. skutečnost, že jejich vztahy byly minimálně v době vydání nezákonného rozhodnutí velmi napjaté a za tuto skutečnost nelze činit odpovědnou žalovanou. Soud, aniž by zohledňoval konkrétně tvrzené majetkové škody na výživném, vzal do úvahy, že žalobkyně se v podstatě ze dne na den ocitla bez finančních prostředků, se kterými pro sebe nebo pro obživu svých dětí počítala, což je jistě skutečnost, jež nemajetkovou újmu podstatně zvyšuje. Nicméně soud setrval na stanovisku, že svým částečným dílem k nastalé situaci přispěla sama žalobkyně, jež si v systému centrální evidence obyvatel po odchodu od bývalého manžela, nezměnila trvalý pobyt, případně nezadala alespoň novou doručovací adresu.

44. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

45. Jakkoli v této věci nebyl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, lze co do požadavku na použití srovnávací judikatury vyjít z výše citovaného rozsudku. Byť proti uvedenému srovnání brojila žalovaná, sama žádné rozhodnutí soudu nepředložila, natožpak přiléhavější. Ve věci sp. zn. 47 C 252/2022, zdejší soud přiznal žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, která mu byla způsobená nezákonným trestním stíháním pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a), c) dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Trestní sazba činila až 10 let odnětí svobody, trestní stíhání trvalo přes 11 let (poškozený byl samostatně odškodněn za nepřiměřenou délku trestního stíhání). Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, stresu, trpěl psychickými obtížemi; bylo zasaženo do jeho práva na ochranu soukromého, rodinného a pracovního života (poškozený byl odvolán z funkce na nižší pozici, čímž bylo zasaženo i do ekonomické sféry poškozeného), na zachování osobní cti, důstojnosti a dobré pověsti. Soud vidí určitou paralelu, neboť žalobkyně si i přes skutečnost, že se jí podaří získat výživné na nezletilé děti či prostředky ze „SJM“ v samostatných řízeních, ponese až do konce života neodčinitelný zásah do svého křesťanského vyznání (obdobně jako poškozený z nezákonného trestního stíhání do dobrého jména), a jak uvedl ve svém rozhodnutí Ústavní soud, jelikož se jednalo o statusové rozhodnutí, nebylo možno nezákonné rozhodnutí zrušit. Tedy zatímco poškození při odškodnění z nezákonného trestního stíhání pociťují jako určitou satisfakci i zrušení nezákonného rozhodnutí, žalobkyni se této satisfakce nikdy dostat nemůže a bude žít v tom, že žila a děti zplodila „z hříchu“. Vydáním nezákonného rozhodnutí taktéž zcela jistě byla poškozena čest i důstojnost žalobkyně, stejně jako v případě poškozeného z trestního stíhání, stejně jako poškozený vyhledala odbornou lékařskou psychologickou pomoc. Další paralelu soud vidí v ekonomickém zásahu, kdy stejně jako u poškozeného došlo k negativnímu ekonomickému zásahu do života žalobkyně. Ve výši odškodnění soud dále zohlednil i určitou unikátnost případu a pro neodčinitelné zásahy považoval za vhodnější srovnání s případy nezákonného stíhání, když např. nezákonná rozhodnutí z titulu vedení neoprávněných exekucí (průměrně odškodňovaná částkou kolem 30 000 Kč) nepovažuje soud za srovnatelné pro nedostatek intenzity zásahu. V posledku žalobkyně v žalobě uvedla, že ztratila důvěru ve státní instituce, ve které věřila. Pro srovnání soud uvádí věc vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 17 C 84/2017, u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 60/2018, kde bylo poškozenému přiznáno „za ztrátu důvěry ve státní organizaci“ odškodnění ve výši 47 250 Kč s tím odůvodněním, že „důvěra ve fungující právní stát a z toho vyplývající pocit jistoty představuje objektivní kategorii. Odvolací soud má proto shodně se soudem I. stupně za to, že žalobce určitým způsobem označil a vysvětlil svůj frustrující pocit v době, kdy Kancelář prezidenta republiky oddalovala poskytnutí požadovaných informací, ač je poskytnout měla, a v konečném výsledku tak i učinila“. Při srovnání s tímto případem má soud za nepochybné, že zásahy do života žalobkyně jsou mnohem extenzivnější a mělo by jít poskytnuto vyšší zadostiučinění, proto soud opětovně dospěl k zadostiučinění ve výši 150 000 Kč.

46. V závěru nutno konstatovat, že žalobkyně obdobný případ, kde by byla přiznána žalovaná částka 1 073 038 Kč sama nepředložila, a ani soudu nevyložila, v čem jsou případně zásahy do jejích práv významnější a odůvodňovaly by přiznání vyšší částky, proto soud ve zbývající části 923 038 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zde nutno podotknout, že takové částky finančního zadostiučinění se nedostalo ani poškozeným stíhaným za zvlášť závažné trestné činy při silné medializaci věci, kdy soud vyšel z toho, že zásah do jejich osobnostních práv je z podstaty věci ještě mnohem intenzivnější.

47. O náhradě nákladů řízení soud ve vztahu k nemajetkové újmě rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byla plně úspěšná. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 5 úkonů právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, účasti při soudním jednání dne 23. 4. 2024 a dne 12. 12. 2024, podání odvolání a 1 úkon právní služby á 7 100 Kč (účast u jednání dne 26. 2. 2025). K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý z 5 vykonaných právních úkonů 300 Kč a 1x 450 Kč ve vztahu k úkonu po 1. 1. 2025 dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívajícím ve výživném na nezletilé děti a výživném nerozvedené manželky soud uplatnil § 150 o. s. ř., když tyto nároky nebyly žalovány, avšak žalobkyně je uplatnila v podstatě až v důsledku zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, kdy opakovaně uvedla, že se jen řídila názorem odvolacího soudu. Za této situace se soudu jeví nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, aby žalobkyně byla „trestána“ za tento domnělý neúspěch (viz bod 6. odůvodnění rozsudku).

48. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení