18 Co 199/2025 - 81

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] pro zaplacení 192 933 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2025, č. j. 45 C 95/2024-48, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně napadeným rozhodnutím zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 192 933 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Takto rozhodl v řízení, kterým se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno usnesením o zahájení exekuce ze dne [datum], ve kterém měl žalobce postavení povinného. Žalobce splnil vymáhané povinnosti již ke dni 19. 10. 2015, nicméně řízení běželo dále a skončilo až usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2348/23 ze dne 31. 10. 2023, doručeným mu téhož dne. Posuzované řízení tak trvalo minimálně od 23. 11. 2010 do 31. 10. 2023, tj. 13 let. Jeho délka byla extrémně dlouhá a bylo vedeno i po splnění exekuované povinnosti žalobcem (19. 10. 2015), tedy po dobu dalších 8 let, což mělo pro žalobce nepříznivý dopad v tom, že různé subjekty považovaly žalobce za člověka v exekuci a z toho důvodu s ním nebyly ochotny uzavřít kontrakty, o které měl zájem. Význam posuzovaného řízení označil žalobce za zásadní pro svou osobu. U žalované uplatnil svůj nárok podáním ze dne 30. 11. 2023 a žalovaná mu dne [datum] zaplatila odškodné ve výši 77 067 Kč.

3. Žalovaná nárok neuznala a učinila nesporným podání žádosti dne 30. 11. 2023. K výpočtu žalobci vyplacené částky uvedla, že vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které poskytla částku poloviční. Vzhledem k délce řízení, které pro žalobce trvalo 12 let a 4 měsíce, byl shledán důvod pro navýšení základní částky na 17 000 Kč, zároveň shledala důvod pro snížení základní částky 60 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce, neboť zohlednila jeho pětiletou pasivitu s tím, že žalobce po dobu těchto pěti let nevěděl o tom, že exekuční řízení trvá a pro tuto dobu nemohl být zásadně omezen.

4. Soud I. stupně, po provedení dokazování spisem [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] a spisem soudního exekutora sp. zn. [spisová značka], citaci příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a zhodnocení jednotlivých kritérií daných zákonem (§ 31a odst. 1 a 3 písm. a/ až e/ OdpŠk) uzavřel, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci jako povinnému trvalo od 29. října 2010, kdy byl žalobce o provedení exekuce informován oprávněným, do 31. 10. 2023, kdy byl vyhlášen ústavní nález, kterým byla ústavní stížnost žalobce jako povinného ve vedené exekuci odmítnuta, tedy celkem 13 let. Předmětem řízení byla exekuce povinnosti žalobce zaplatit oprávněnému částku 25 000 Kč a náklady předchozího řízení ve výši 1 000 Kč, náklady exekuce oprávněného a náklady exekutora. V řízení se vyskytly průtahy v období od 3. 11. 2016 do 3. 11. 2020, kdy zejména před soudním exekutorem neprobíhala prakticky žádná činnost, v řízení došlo ke změně exekutora, nový exekutor uskutečnil ve věci dotaz na různé orgány a oprávněného. Řízení hodnotil jako mírně zvýšeně náročné po právní i procesní stránce, zejména v poslední fázi řízení, kdy soud rozhodoval o návrhu žalobce na zastavení exekuce, ale i návrzích na zrušení všech dosud vydaných exekučních příkazů po úhradě vymáhané povinnosti povinným, jakož i o návrhu na zastavení exekuce. Ve věci bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, nalézací soud meritorně rozhodoval 2×, rovněž tak odvolací soud rozhodoval 2× procesně. Soud I. stupně konstatoval, že využití zákonných procesních práv nelze klást účastníkům k tíži, nicméně je nutno přihlédnout k tomu, že orgány státu musí rozhodnout, což navyšuje délku řízení, aniž by tato skutečnost mohla být kladena k tíži žalované. K chování žalobce uvedl, že tento se nejprve domáhal zastavení exekuce, nikoliv exekučního řízení, opakovaně se domáhal zrušení všech rozhodnutí vydaných poté, co exekuční řízení skončilo provedením úhrady vymáhaného plnění soudní exekutorce [tituly před jménem] [jméno FO] a ve věci podal i nedůvodnou ústavní stížnost, což přispělo k celkové délce řízení. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil s ohledem na jeho typ, který nelze považovat za řízení s vyšším významem, a po subjektivní stránce poukázal na skutečnost, že se žalobce po určitou dobu o řízení nezajímal, přičemž exekuční řízení až do zaplacení vymáhané pohledávky žalobcem běželo zcela oprávněně. Po dobu, kdy žalobce o vedení řízení nevěděl, nemohla mu vzniknout újma za nepřiměřenou délku řízení. Až v poslední fázi řízení mohl žalobce oprávněně pociťovat nepřiměřenou délku daného řízení, kdy exekuovaná povinnost byla již vymožena a žalobce si byl vědom skutečnosti, že exekuční řízení nadále běží. Neuvěřil tvrzením žalobce, že po celou dobu, od úplného zaplacení exekuované povinnosti do okamžiku, kdy mu nástupem původní soudní exekutorky byla zablokována mzda, měl povědomí o vedení exekuce a s tím spojené dopady do jeho psychiky, ale současně nevěděl, jak má dále postupovat, neboť při ústním jednání dal označeně najevo, že jím uváděné kontrakty, o které měl údajně v předmětném období přijít, blíže specifikovat nehodlá, když tyto uvedl pouze pro dokreslení svého povědomí o vedení exekuce, nikoliv zvýšeného významu pro jeho osobu. Za zarážející označil přístup žalobce, který po dobu pěti let nevyvinul žádnou aktivitu vedoucí k řádnému ukončení celé exekuce, která dle jeho tvrzení jej psychicky zatěžovala a omezovala jeho běžnou činnost. V tomto směru označil tvrzení žalobce za účelové i s ohledem na skutečnost, že začal konat v roce 2020 poté, co byl ve věci vydán exekuční příkaz na mzdu žalobce (podal návrh na zastavení exekuce). S ohledem na uvedené a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2311/15 ze dne 30. 1. 2017 rozdělil zařízení na 3 úseky, a to dobu oprávněně vedeného exekučního řízení od 23. 5. 2011, kdy se žalobce dozvěděl, že je proti němu vedeno exekuční řízení a jeho běh mohl plnou úhradou exekuované pohledávky s příslušenstvím jako povinný prakticky kdykoliv ovlivnit, což učinil až dne 19. 10. 2015 (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2434/2010), období od 20. 10. 2015, kdy se žalobce domníval, že exekuční řízení bylo skončeno a o řízení se nijak nezajímal, do 9. 11. 2010, kdy byl vydán exekuční příkaz k obstavení mzdy žalobce, na jehož základě se žalobce dozvěděl, že exekuční řízení dále běží (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 4968/2015) a období od 10. 11. 2020, kdy žalobce již věděl, že exekuční řízení nadále běží a zahájil kroky k ukončení celého řízení, na jehož základě byl podán návrh na zastavení exekuce a činil další kroky do rozhodnutí o ústavní stížnosti dne 31. 10. 2023. Soud I. stupně konstatoval, že až v poslední části řízení mohl žalobce oprávněně pociťovat nepřiměřenou délku daného řízení, kdy exekuovaná povinnost byla již vymožena a žalobce si byl vědom skutečnosti, že exekučním řízení přesto nadále běží. Uzavřel, že pokud jde o první označený úsek řízení, žalobci imateriální újma vzniknou nemohla, neboť exekuční řízení bylo vedeno zcela po právu a tato část řízení byla ukončena až zaplacením vymáhané pohledávky ze strany žalobce. K druhé části řízení uzavřel, že význam daného řízení pro žalobce byl s ohledem na jeho nevědomost nulový a žalobci nemohla vzniknout ani nemajetková újma z nepřiměřené délky daného řízení, když o jeho vedení nevěděl. Až poslední úsek řízení lze, dle závěru soudu I. stupně, odškodnit, tj. za 2 roky a 11 měsíců. Dospěl k závěru, že v označeném období došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona a celková délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouze konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním se jevilo peněžité zadostiučinění v základní částce 15.000 Kč za rok. Nalézací soud dospěl k základní částce ve výši 16 875 Kč, od této částky odečetl 15 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, a dále ponížil základní částku o 25 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení. Celkem tedy soud I. stupně základní částku ponížil o 40 % a žalobci přiznal částku 10 125 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná již žalobci mimosoudně uhradila částku ve výši 77 067 Kč, žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle úspěchu účastníků ve věci a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu za jednotlivé úkony v souladu s vyhláškou č. 253/2015 Sb. a § 151 odst. 3 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Soudu I. stupně vytýká zejména to, že se nevypořádal ze skutečností, že celková délka posuzovaného řízení byla extrémní, což se mělo promítnout do základní částky, které měla být stanovena na horní hranici rozpětí, tj. 20 000 Kč, nikoliv 15 000 Kč, jak stanovil soud I. stupně. K předmětu řízení má za to, že soud I. stupně zohlednil pouze finanční náročnost celého řízení, aniž by přihlédl k tomu, že se jednalo o řízení exekuční, jehož předmět žalobce zatěžoval podstatně více, než jak vyjádřil nalézací soud. Za nesprávný označil závěr soudu I. stupně, že v řízení se vyskytly průtahy zejména v období od 3. 11. 2016 do 3. 11. 2020, neboť jde o závěr zužující a namítá, že soud I. stupně měl nejpozději na jednání dne 21. 1. 2025 poučit žalobce o povinnost doplnit tvrzení ohledně specifikaci jednotlivých průtahů v posuzovaném řízení, když žalobce tento úkol splnil podáním ze dne 26. 1. 2025, aniž by se soud I. stupně těmito tvrzeními zabýval, byť se jedná o tvrzení zásadní. Má za to, že k průtahům docházalo prakticky v celém průběhu posuzovaného řízení, aniž by soud I. stupně vyvodil odpovídající závěry ze skutečnosti, že exekuce byla původní exekutorkou vedena neúspěšně po řadu let, ačkoli byl žalobce po celou dobu průběhu posuzovaného řízení pracovně činný, a pokud by původní exekutorka vedla posuzované řízení řádně, exekuovaná částka mohla a měla být vymožena obratem srážkou ze mzdy. Žalobce také nesouhlasí se závěrem, že řízení vykazovalo mírně zvýšenou náročnost po procesní stránce v poslední fázi řízení, což odůvodnil soud I. stupně tím, že bylo nutno rozhodovat o návrhu žalobce na zastavení exekuce a na zrušení všech dosud vydaných exekučních příkazů, když ani jeden z důvodů žádnou zvýšenou náročnost posuzovaného řízení nezakládá. Žalobce také rozporuje závěry nalézacího soudu o snížení základní částky o 15 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly. Postup nalézacího soudu má za nepřípustný a odchylný od konstantní judikatury dovolacího soudu, neboť vyšel z toho, že věci bylo rozhodováno soudy na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, a také ze skutečnosti, že kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně 2x a rovněž odvolací soud rozhodoval 2x procesně, aniž by se zaobíral potřebnými konkrétnostmi. Má za to, že takto posuzovat předmětnou otázku nelze, aniž by byl zohledněn její individuální rozměr, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že lze zohlednit i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, pakliže počet stupňů soudní soustavy svědčí o složitosti věci. Uvedené hledisko lze vzít v potaz zpravidla tehdy, byla-li věc rozhodována na třech a více stupních soudní soustavy, tj. řízení dovolacím a případně v řízení o ústavní stížnosti, neboť s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojí, přirozeně narůstá i délka řízení. Uvedené kritérium nelze automaticky aplikovat. Odvolací řízení je již běžnou součástí většiny soudních řízení. Nadto podmínky uvedené v citovaném rozhodnutí ve věci žalobce nebyly naplněny, přičemž Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti podané dne 30. 8. 2023 prakticky obratem, dne 31. 10. 2023[Anonymizováno]a řízení před Ústavním soudem nemělo na průtahy v něm prakticky žádný negativní vliv. Taktéž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 295/2019 ze dne 3. 6. 2022, ze kterého dle jeho názoru vyplývá, že je nutno zohlednit, z jakých důvodů řízení opakovaně probíhala na více stupních soudní soustavy a jednou u Ústavního soudu, když takové zjištění v napadeném rozsudku zcela absentuje. Důvodnost podávaných opravných prostředků žalobce lze podřadit pod kritérium postupu orgánů veřejné moci a zohlednit je ve prospěch žalobce. V tom směru odkazuje i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005, z něhož plyne, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodování soudů, pokud byla rozhodnutí nižší instance zrušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Zdůrazňuje, že v daném případě byla rozhodnutím nižších instancí rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, která jim byla vytýkána, dokonce byl spis odvolacím soudem nalézacímu soudu vrácen pro vady.

6. Dále odvolatel namítá, že soud I. stupně řádně neodůvodnil, z jakého důvodu pro chování žalobce snižoval základní částku o 25 %, přičemž uvedl množné číslo, ačkoli žalobcem byl v posuzovaném řízení jen odvolatel. V tomto směru odvolatel nesouhlasí s hodnocením soudu I. stupně o významu předmětu posuzovaného řízení, který by měl být jakkoliv snížen. Není pravdou, že se žalobce o posuzované řízení nezajímal, věděl o něm, ale vzhledem k tomu, že po jistou dobu o něm nedostával od soudu ani soudního exekutora žádné výstupy, nevěděl, co má podniknout, když vymáhanou částku zaplatil. S uvedeným souvisí také závěr soudu I. stupně, který žalobci neuvěřil, že stále vedená exekuce měla nepřiznivý dopad do života žalobce, s kterým jednotlivé subjekty nebyly ochotny uzavírat smlouvy, aniž by uvedl relevantní důvody. Advokát žalobce při jednání jasně uvedl, že veškeré problémy žalobce nejsou nikde zdokumentovány a žalobce si neměl možnost obstarat potvrzení. Dané skutečnosti mohl prokázat jen vlastní výpovědí. O tom však soudem I. stupně nebyl poučen. Tvrzení uváděl pouze jako obranu proti tvrzení žalované, že v posuzovaném řízení neměl vědět a nikdy s ním nehodlal prokazoval zvýšený význam předmětu řízení. Z obsahu protokolu ze dne 21. 11. 2025 vyplývá, že právní zástupce žalobce na dotaz soudu vyjasnil obsah žaloby s tím, že soudce konstatuje, že v žalobě se hovoří o průtazích. Právní zástupce žalobce na to reaguje s tím, že žaloba se týká nesprávného úředního postupu obecně, který zahrnuje jak průtahy, tak vady. K důsledkům nesprávného úředního postupu do života žalobce uvedl, že mu nikdo žádné potvrzení nevydá a ani nenašel žádnou e-mailovou komunikaci.

7. Neztotožňuje se ani se závěrem, že exekuční řízení až do zaplacení pohledávky běželo oprávněně a ani s dělením řízení na tři fáze, aniž by se soudem I. stupně aplikované judikatury vyplývalo, že by ve vztahu k různým úsekům posuzovaného řízení bylo možno rozhodnout různě v tom smyslu, zda újma v jednom z úseků vznikla a v jiném nikoli. Nadto z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že vznik nemateriální újmy se posuzuje vždy ke stavu k celému posuzovanému řízení, není možno toto posuzování dělit na jakékoliv části řízení. Nesouhlasí ani s posouzením významu řízení pro žalobce v druhém úseku jako nulovým nebo není pravdou, že o řízení nevěděl, což je odlišná situace od stavu, kdy se o něj nijak nezajímal. Nadto, jak již uvedl, stále vedené exekuční řízení mělo dopad do jeho života v souvislosti s možností uzavírat smlouvy. V tomto směru nesouhlasí ani se závěrem o odškodnění pouze za 2 roky a 7 měsíců, když řízení trvalo 13 let. Poukazuje také na nejasné závěry soudu I. stupně v bodě 19 odůvodnění rozhodnutí, které početně neodpovídají základní určené částce ve výši 15 000 Kč. Navrhuje také valorizaci daného odškodnění s ohledem na hodnotu totožných částek v roce 2011 a v roce 2025. S ohledem na skutečnost, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a úkolem soudu druhého stupně je přezkum jeho úvah, navrhuje, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

8. Žalovaná se plně ztotožnila s napadeným rozhodnutím. Zopakovala, že předmětné řízení bylo exekučním řízením, které má odlišný charakter od řízení sporného. Jeho účelem není rozhodnout o právu mezi účastníky, ale vymoci plnění přiznané exekučním titulem, které nebylo dobrovolně splněno, když v daném případě se jednalo o pokutu za přestupek (řízení kola pod vlivem alkoholu a technická nezpůsobilost kola). Podle žalované je nejistota ohledně výsledku řízení, která je klíčová pro vznik nemajetkové újmy dle § 31a OdpŠk, v exekučním řízení výrazně nižší než v řízení sporném. Má za to, že soud I. stupně správně rozdělil řízení na tři časové úseky, což odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). V první fázi od 23. 5. 2011 do 19. 10. 2015 bylo řízení vedeno výhradně kvůli nečinnosti žalobce, který neuhradil pokutu včas. Pokutu uhradil až po výzvě exekutora, a to s odstupem čtyř let, přičemž byl po celou dobu pracovně činný a měl možnost částku uhradit. Závěr soudu I. stupně, který uzavřel, že žalobci nevznikl za toto období nárok na zadostiučinění, považuje za správný. V druhé fázi od 20. 11. 2015 do 9. 11. 2020 žalobce neprojevoval o řízení žádný zájem, nepodnikal žádné kroky k jeho ukončení, i když sám uvedl, že o exekuci věděl, ale nic neřešil, dokud mu nebyla odepřena část mzdy. V návrhu na zastavení exekuce z 14. 12. 2020 uvedl, že o pokračující exekuci se dozvěděl až ze srážek ze mzdy. Soud I. stupně tedy správně konstatoval, že řízení mělo pro žalobce marginální význam a újma mu nevznikla. K fázi po 9. 11. 2020 uvádí, že tato fáze není detailně rozebrána, ale žalovaná zmiňuje, že již poskytla žalobci částku 77 067 Kč jako přiměřené zadostiučinění. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, který potvrzuje, že dlouhodobá nečinnost účastníka řízení svědčí o jeho nízkém zájmu o výsledek řízení, a přiznání zadostiučinění by bylo v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Žalovaná považuje již poskytnuté plnění za adekvátní, zejména s ohledem na výši původní pohledávky a částky postižené v exekuci. Navrhuje, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení jako nezastoupenému účastníkovi.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem I. stupně, neboť průběh posuzovaného exekučního řízení, zjištěný v řízení, nebyl mezi účastníky sporný. Spornou zůstala pouze otázka délky posuzovaného řízení a stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, a to s ohledem na skutečnost, že nesprávný úřední postup byl konstatován již samotnou žalovanou a žalobci byla přiznána a vyplacena nemajetková újma ve výši 77 067 Kč.

11. Odvolací soud nejprve v obecné rovině uvádí, že exekuční řízení je specifickým typem řízení, jehož délka závisí na mnoha okolnostech, a stanovit jeho přiměřenou délku lze jen obtížně. Je nutno posoudit rychlost a účelnost postupu exekutora, avšak také jeho možnosti ve vztahu k majetkovým poměrům povinného. V exekučním řízení je podstatné, aby bylo včas rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, další průběh řízení, tj. rychlost vymožení pohledávky oprávněného, závisí na majetkových poměrech povinného. Oprávněný musí být srozuměn s tím, že exekuce může probíhat velmi dlouhou dobu, přitom jeho pohledávka může být uspokojena částečně nebo vůbec. V takovém případě přichází v úvahu již jen zastavení exekuce pro nemajetnost povinného (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2011, č. j. 14 Co 106/2011-125).

12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 uvedl, že řízení o výkon rozhodnutí či exekuční řízení je specifické tím, že nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspokojení oprávněného v případě, že povinný nesplnil svoji povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem dobrovolně. K ukončení řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení dochází obecně buď nuceným vymožením uložené povinnosti (zaplacení vymáhané pohledávky v případě peněžitého plnění) nebo zastavením výkonu rozhodnutí podle § 268 o. s. ř. či případně podle § 55 exekučního řádu. V usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 232/2013, Nejvyšší soud uvedl, že „při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé nemajetkové újmy je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).“.

13. Judikatura vyšších soudů je tedy v otázce odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku exekučního řízení založena především na zásadě ochrany oprávněného, který se domáhá vymožení v nalézacím řízení přiznaného plnění. Je-li exekuční řízení, jakožto zcela specifický typ řízení, spojeno primárně s ochranou oprávněného, je odpovědnost státu za nepřiměřeně dlouho vedené exekuční řízení spíše výjimečná, neboť je to primárně povinný, který může délku takového řízení ovlivnit již jen tím, že dobrovolně splní povinnost v nalézacím řízení mu uloženou, anebo bez jakýchkoliv pochybností v exekučním řízení prokáže, že tuto povinnost nemá či nikdy neměl [srov. § 268 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], případně ji po pravomocném stanovení splnil [srov. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.]. Povinný může rovněž (a to je za zcela specifických okolností) dosáhnout zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) tehdy, pokud prokáže jeho nepřípustnost [srov. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

14. V daném případě soud I. stupně uzavřel, že exekuční řízení vedené před [Orgán veřejné moci] trvalo od 10. 11. 2010 do 31. 10. 2023, kdy byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV.ÚS 2348/23, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost stížnost žalobce. Celkovou délku stanovil na 13 let. Soud I. stupně za počátek rozhodné doby trvání řízení považoval datum, kdy byl žalobce o vedení exekuce informován a o řízení se dozvěděl, neboť až od té doby mohla újma žalobci vznikat. Z obsahu k důkazu prováděných obsahů spisů vyplývá, že se tak stalo dne 21. 6. 2011, kdy bylo žalovanému, v postavení povinného, doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce, pověření exkutorky [tituly před jménem] [jméno FO] a uložena povinnost plnit. Pokud soud I. stupně vycházel z data 23. 5. 2011, kdy exekutor vyzval povinného (žalobce) k dobrovolnému splnění povinnosti (jistiny, nákladů řízení, nákladů exekuce, hotových výdajů a DPH), ze spisu nevyplývá, kdy bylo takové usnesení žalobci doručeno, a tedy ani to, že by se jím dozvěděl o zahájení exekučního řízení. Délka celého řízení tak dle názoru odvolacího soudu představuje 12 let a 4 měsíce.

15. Odvolací soud má také za správný závěr soudu I. stupně, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3211/2015 ze dne 20. 1. 2017, o rozdělení řízení do úseků, neboť v jeho průběhu docházelo k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro poškozeného. Žalobce však namítá, že z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá možnost zadostiučinění nepřiznat, ale pouze jej přiznat v jiném rozsahu. Odvolatel však opomíjí, že uvedený závěr Nejvyššího soudu nepostihoval výše uvedená specifika exekučního řízení (viz bod 13.–15. rozsudku). Délka prvního úseku řízení od 23. 5. 2011, resp. jak uvedl soud od 21. 6. 2011, byla ovlivněna i tím, že žalovaný jakožto povinný plnil až 19. 10. 2015, ačkoli mohl plnit již dobrovolně na základě rozhodnutí o přestupku. Za těchto okolností nelze, i ve světle citované judikatury (jak výše vysvětleno, z hlediska práva na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení primárně postavené na ochraně práv oprávněného), z pohledu povinného vůbec uvažovat o nepřiměřené délce exekučního řízení a nesprávném úředním postupu, a proto závěr soudu I. stupně, že za toto období nelze žalobci odškodnění přiznat, je správný.

16. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu I. stupně, který uzavřel, že v odbobí od 20. 10. 2015, kdy se žalobce domníval, že exekuční řízení bylo skončeno do 9. 11. 2020, kdy byl vydán exekuční příkaz k obstavení mzdy žalobce, na jehož základě se měl žalobce dozvědět, že exekuční řízení běží dál, žádná újma nevznikla. V přezkoumávaném řízení byl žalobce nalézacím soudem poučen (viz protokol z jednání ze dne 21. 1. 2025), že musí jasně a určitě tvrdit, jakým způsobem mu dále vedené exekuční řízení zasahovalo do života, tj. o jaké kontrakty měl žalobce zájem, s ohledem na žalobní tvrzení, že s ním různé subjekty nebyly ochotny uzavřít a neuzavřely smlouvy. Z výše uvedeného záznamu z protokolu z jednání je zřejmé, že žalobce si musel být vědom toho, že tvrzené nesnáze se smluvními závazky musí konkretizovat a prokázat, k čemuž mu byla i poskytnuta lhůta, aniž by tak v podání ze dne 26. 1. 2025, kterým doplnil svá tvrzení k jednotlivým průtahům, učinil. Zároveň nalézacímu soudu sdělil, že tvrzené skutečnosti ohledně obstrukcí pří uzavírání smluv prokázat nemůže. Soud I. stupně za těchto okolností neměl povinnost radit žalobci, jakým způsobem (výslechem účastníka) má své tvrzení prokazovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud I. stupně učinil odpovídající závěr, že v daném období byl význam řízení pro žalobce marginální, když žalobce tvrdí, že nevěděl, že exekuční řízení nebylo skončeno, aniž by prokázal, že by v důsledku neukončeného exekučního řízení měl ztížené postavení ve smluvních vztazích.

17. Odvolací soud uzavírá, shodně se soudem I. stupně, že žalobci náleží odškodnění za řízení, které trvalo od 10. 11. 2020 do 31. 10. 2023, tj. 2 roky a 11 měsíců, neboť v této době se žalobce, ač měl za to, že exekuce byla ukončena, musel vypořádat se stále běžící exekucí a vznikla mu nemajetková újma. S ohledem na délku bezdůvodně vedeného exekučního řízení, které skutečně zasáhlo do života žalobce (§31a odst. 3 písm a/ OdpŠk), se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o stanovené základní částce ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení, za první dva roky .

18. K odvolací námitce zpochybňující snížení základní částky o 15 % z důvodu projednání věci na více stupních soudní soustavy odvolací soud konstatuje, jak ostatně podrobně vylíčil nalézací soud v bodě 7 a 8 napadeného rozsudku, že rozhodnutí o zastavení exekuce bylo krajským soudem zrušeno pouze jednou, poté bylo obvodním soudem znovu rozhodnuto a věc vrácena nikoliv pro pochybení obvodního soudu v rozhodování již zrušené věci, ale pro vydání rozhodnutí, neboť odvolání povinného (žalobce) obsahovalo vedle samotného odvolání i návrh na vydání rozhodnutí, a proto bylo nutno rozhodnutí soudu I. stupně doplnit. Opakovaně bylo meritorně soudem I. stupně rozhodováno pouze jedenkrát. Odkaz na rozsudek ESLP ve věci Kubziňáková proti České republice tak považuje odvolací soud za nepřiléhavý. Odvolací soud taktéž nesdílí pohled žalobce na závěr vyvozovaný žalobcem z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 295/2019 ze dne 3. 6. 2020. V bodě 32 uváděného rozhodnutí „Nejvyšší soud nedošel k závěru, že z důvodů množství instancí nelze základní částku snížit, když uvedl, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v níž věc byla řešena a dále i složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní, a také uzavřel, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci je třeba zejména zkoumat, zda jeho postupu řízení odpovídá procesním pravidlům a dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánů veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánů veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“ Z výše uvedeného vyplývá, že ke zohlednění hlediska postupu orgánů ve prospěch žalobce může dojít pouze v případě závažného pochybení orgánů veřejné moci, kdy dojde ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy byl orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

19. Optikou žalobcem namítaných rozhodnutí období, kdy bylo rozhodnuto dne 5. 3. 2021 [Orgán veřejné moci] o zastavení nařízené exekuce, a po úkonech soudu I. stupně spojených s podáním odvolání, a to oprávněným i povinným, odvolací Krajský soud v Brně toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, ale nikoliv z důvodu, že by soud I. stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, takže nikoliv pro jeho závažné vady po zrušení usnesení soudu I. stupně, ale pro nedostatky ve skutkových zjištěních z exekučního spisu. Ani vrácení spisu soudu I. stupně nebylo z důvodu nepřezkoumatelnosti či nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, ale k doplnění rozhodnutí, neboť odvolání povinného obsahovalo i návrh na rozhodnutí; šlo tedy o běžný procesní postup.

20. Závěr soudu I. stupně o snížení základní částky z důvodu počtu instancí tak odpovídá závěrům stanoviska Cpjn 206/2010, dle kterého složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje i počet instancí. Standardně je částka snižována o 10 % za každý stupeň soudní soustavy, tedy i odvolací řízení, aniž by námitka žalobce, že odvolací řízení je již běžnou součástí každého řízení, byla v tomto směru relevantní. Odvolací soud však souhlasí s námitkou žalobce, že v řízení před Ústavním soudem bylo skončeno prakticky v době dvou měsíců, která nemohla mít na celkovou délku řízení již žádný vliv, proto ponechal snížení pouze za 2 stupně soudní soustavy o 10 % (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk).

21. Co se týče námitky žalovaného ke snížení základní částky o 25 % pro jeho chování, odvolací soud považuje daný závěr za strohý, neboť pokud soud I. stupně do tohoto kritéria promítl chování žalovaného, který uhradil svůj dluh až po více jak 4 letech od vyrozumění o nařízené exekuci a výzvy k dobrovolnému plnění (v roce 2015), a to, že se v mezidobí, od uhrazení částky v roce 2015 do října 2020, o řízení nezajímal, nezohlednil, že za první období žalobci žádné odškodnění nepřiznal. Odvolací soud má za to, že to byla zejména exekutorka, která měla postupovat v souladu s exekučním řádem a exekuční řízení ukončit. Ze spisů provedených k důkazu je však zřejmé, že nástupce pověřené exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO], poté co převzal spis, zjišťoval, zda k uhrazení exekuované částky již došlo a činil další úkony v rámci stále vedeného exekučního řízení, včetně rekonstukce spisu. Je tak zřejmé, že v postupu [tituly před jménem] [jméno FO] lze shledat nesprávný úřední postup, který našel odraz v řízení vedeném i po 19. 10. 2015, za který by se žalobci mělo dostat odškodnění. V tomto ohledu závěr soudu I. stupně neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a odvolací soud ke snížení základní částky z tohoto důvodu (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) nepřistoupil.

22. Výše uvedené lze vztáhnout také na kritérium o významu řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), který pro odškodňované období nelze konstatovat, neboť žalobci byla bezdůvodně postižena mzda, tj. prostředky na upokojování jeho základních potřeb. Z tohoto důvodu zvýšil odvolací soud základní částku o 10 % (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk).

23. Odvolací soud dále shledal důvod pro zvýšení částky o 20 % z důvodu nekoncentrovaného postupu soudní exekutorky a z toho vyplývajícího dalšího postupu [tituly před jménem] [jméno FO], který musel přistoupit i k rekonstrukci exekučního spisu (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk).

24. K námitce odvolatele, že soud I. stupně se nezabýval jeho podáním ze dne 26. 1. 2025, ve kterém označil jednotlivé nepřípustné průtahy, je třeba nejprve uvést, že soud I. stupně provedl důkaz exekučním spisem soudu i soudního exekutora, a žalobcem uváděné skutečnosti v rámci prováděného dokazování zohlednil, mohl z nich tak vyjít i odvolací soud. Nadto k přímému dotazu soudu při jednání dne 21. 1. 2025, poté, co byl poučen o nutnosti jednotlivé průtahy specifikovat (námitka, že žalobce v tomto směru nebyl poučen, tak důvodná není), konstatoval, že jeho žalobní požadavek má základ v nepřiměřené délce exekučního řízení, která zahrnuje i vady řízení, kterých se dopouštěli exekutoři i soudy. Ke konkrétní námitce, že [tituly před jménem] [jméno FO], který převzal exekuci po [tituly před jménem] [jméno FO] v roce 2016, částku 40 496 Kč vymohl až dne 15. 12. 2020, ze spisu soudního exekutora [spisová značka] vyplývá, že dne 23. 6. 2016 vydal [tituly před jménem] [adresa] příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 0 Kč, určených [tituly před jménem] [jméno FO], včetně náhrady hotových výdajů ve výši 0 Kč s tím, že procesní zavinění leží výhradně na straně původního exekutora, který svou činnost dne 30. 6. 2016 ukončil. Dne 23. 6. 2016 bylo týmž exekutorem rozhodnuto o tom, že se [tituly před jménem] [jméno FO] zvláštní náklady v souvislosti se změnou exekutora nepřiznávají. Dále je zřejmé, že [tituly před jménem] [jméno FO] prováděl lustraci povinného, v říjnu roku 2016 rozesílá oznámení o změně exekutora a převzetí exekuce dotčeným subjektem a žádá exekuční soud o zaslání návrhu na nařízení exekuce s doložkou právní moci a průběžně činí další úkony k vymožení exekuované částky, když se mu v dubnu roku 2017 od oprávněného dostalo informace, že vymáhanou částku jako uhrazenou neeviduje. Ze spisu vyplývajících úkonů exekutora (podrobně specifikovaných v bodě 6, str. 7 a 8 napadeného rozsudku) je zřejmé, že v činnosti soudního exekutora ke konkrétním průtahům, jak tvrdí ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2025 žalobce, nedocházelo, neboť soudní exekutor činil v přiměřených lhůtách úkony k vymožení pohledávky, o které měl za to, na základě informace oprávněného, že vymožena nebyla.

25. Další průtah žalobce shledává v období od 16. 6. 2021 do 15. 2. 2022, kdy soud I. stupně po zrušení jeho rozhodnutí dne 16. 6. 2021 rozhodl znovu usnesením č. j. [spisová značka] až dne [datum]. Z obsahu spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že Krajský soud v Brně rozhodnutí o zastavení exekuce zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení usnesením ze dne 16. 6. 2021 s pokynem vyřešit zásadní otázku, zda a kdy byla před realizovaným plněním povinnému doručena výzva k splnění v exekuci vymáhané povinnosti. V červenci roku 2021 žádá soudní exekutor o vyznačení právní moci na uvedeném rozhodnutí a v září 2021 předkládá opět věc k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce [Orgán veřejné moci] s tím, že návrh podal povinný a oprávněný s návrhem nesouhlasí. Ve věci se rozesílají podání protistran a čeká se na jejich vyjádření k nim. Exekuční soud na den 10. 2. 2022 předvolal účastníky, dne 10. 2. se konalo jednání, které bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 15. 2. 2022. I tento postup exekutora i exekučního soudu po zrušení rozhodnutí lze shledat koncentrovaný, když exekuční spis byl soudu předložen v září 2021, bylo nutno nařídit jednání, přičemž je zřejmé, že v té době exekuční spis čítal již 104 stran.

26. Další průtah v řízení žalobce shledává v jednání soudů, kdy po podání odvolání žalobce ze dne 25. 3. 2022 (proti rozhodnutí ze dne [datum]) byl spis odvolacím soudem vrácen soudu I. stupně k doplnění rozhodnutí až dne [datum]. Z obsahu exekučního spisu je však zřejmé, že odvolání proti tomuto rozhodnutí nepodal jenom žalobce, v postavení povinného, ale rovněž dne [datum] i oprávněný, který byl již [datum] vyzván k doplnění a upřesnění odvolání, což učinil dne [datum], odvolání bylo nutno zaslat účastníkům k vyjádření, dne [datum] byl spis předložen krajskému soudu s oběma odvoláními, [datum] byl spis vrácen Okresnímu soudu soudu ve [adresa] bez věcného vyřízení s tím, že nejsou dány podmínky pro předložení věci odvolacímu soudu, neboť podání povinného (nynějšího žalobce) obsahuje vedle odvolání i návrh na vydání rozhodnutí. Ani v tomto postupu odvolacího soudu, s ohledem na nutnosti posoudit obsah odvolání navrhovatele, nelze shledat zásadní průtahy.

27. Další průtah shledává žalobce v činnosti soudu I. stupně, který po vrácení spisu k doplnění rozhodnutí dne [datum] rozhodl doplňujícím usnesením až dne [datum]. Z obsahu již uvedeného spisu však vyplývá, že spis byl vrácen [Orgán veřejné moci] 7. 11. 2022, jednání byla nařízena na [datum] a [datum], na druhém jednání bylo vyhlášeno doplňující rozhodnutí, dobu tří měsíců nelze, s ohledem na administrativní úkony soudu spojené s předvoláním účastníků, shledat jako dobu nadstandardně dlouhou.

28. Další průtah shledává žalobce ve skutečnosti, že o odvolání ze dne [datum] bylo rozhodnuto až dne [datum]. V tomto směru odvolací soud upozorňuje na výše uvedené ohledně rozhodovací činnosti soudů s tím, že po vyhlášení doplňujícího usnesení dne [datum] bylo písemné rozhodnutí zasláno účastníkům dne [datum] a [datum]. Dne [datum] podal proti rozhodnutí odvolání povinný a [datum] rovněž blanketní odvolání oprávněný, následovaly výzvy soudu k doplnění odvolání, rozeslání odvolání jednotlivým stranám k vyjádření, v dubnu 2023 byl spis předložen krajskému soudu a během května požádal Krajský soud v Brně o úplnou aktuální spisovou dokumentaci, v červnu 2023 soudní exekutor předložil spis krajskému soudu, který dne [datum] ve věci rozhodl, přičemž ani v tomto postupu nelze průtah se vysledovat.

29. Pokud se týká námitky, že exekuce zahájená v roce 2010 mohla být skončena dříve, neboť žalobce byl po celou dobu pracovně činný, je nutno uvést, že žalobce zapomíná na skutečnost, že je nutno postupovat podle ex. ř., nejprve povinného vyzvat k dobrovolnému plnění, a teprve poté se navrhuje exekuce jednotlivými způsoby. Žalobce byl květnu 2011 (resp. červnu 2011) v pozici povinného vyzván k dobrovolnému plnění a tuto svou povinnost mohl splnit i dříve než v roce 2015, přičemž důsledky jeho pasivity nelze přenášet na stát.

30. Námitka, že závěr soudu o mírně zvýšené náročnosti řízení v jeho poslední fázi není správný, není důvodná, neboť z toho svého závěru soud I. stupně neučinil žádný úsudek vedoucí k snížení základní částky, takže na stanovení výsledné částky odškodnění tato úvaha neměla vůbec vliv.

31. Odvolací soud se ztotožňuje s odvolatelem, že závěr soudu I. stupně o výsledné částce je strohý a vykazuje výpočetní nepřesnosti, nicméně i tak je výsledkem částka nižší, než byla žalobci již žalovanou plněna (2*15.000/2 + 13.750 = 28.750 Kč -40 % = 17.250), proto ani nesprávný výpočet nemá vliv na správnost zamítavého výroku.

32. Námitka promítnutí změny ekonomické situace v České republice do výše základní částky zadostiučinění, jež vyplývá ze Stanoviska, a možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, s ohledem na ekonomický růst, byla opakovaně řešena Nejvyšším soudem, který již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, uvedl, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022).

33. S tím je ve shodě i aktuální judikatura Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí.

34. V tomto směru je nepřípadná i odvolací námitka vztahující se ke stížnosti soudců na krácení valorizace jejich platů. Právo na plat či mzdu je naplněním čl. 28 Listiny základních práv a svobod (Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.), plní tedy jiný účel než nemajetková újma přiznávaná dle OdpŠk. Jak ostatně žalobce v odvolání uvádí, kompenzace nemajetkové újmy dle OdpŠk má funkci kompenzační, satisfakční, preventivní. Plat či mzda obecně plní funkci hospodářskou, s ohledem na tuto funkci je zaměstnavateli v případě změny ekonomické situace a životní úrovně přistupováno k posunování mzdové či platové úrovně. S ohledem na rozdílnou funkci žalobcem srovnávaných peněžitých plnění, nelze přistupovat k jejich zvyšování stejný způsobem.

35. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud při výpočtu vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, jež pro průměr České republiky považuje za přiměřenou základní částku 15 000 Kč, s ohledem na délku posuzovaného řízení, které bylo bezdůvodně vedeno další 2 roky a 11 měsíců, tu za první 2 roky řízení snížil na polovinu a poté zvýšením o 20 % přizpůsobil její výši individuálním okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31 odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk. Výsledná částka odškodnění činí 34.500 Kč /(2*7.500 + 11*1.250) + 20 % = 34.500 Kč/.

36. S ohledem na skutečnost, že žalobci byla žalovanou vyplacena na náhradu nemajetkové újmy částka 77 067 Kč, tedy částka vyšší, než i odvolacím soudem přiznaná, je závěr soudu I. stupně věcně správný, včetně správného nákladového výroku, a proto odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

37. Vzhledem k tomu, že žalovaná v rámci celého řízení nepopírala, že žalobce prokázal základ nároku, bylo odvolací řízení na základě odvolání žalobce vedeno pouze o výši částky zadostiučinění. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalované v odvolacím řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalované před odvolacím soudem činí celkem 300 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení