45 C 95/2024 - 48

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] - [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 192 933 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 192.933,00 Kč spolu se 14,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 192.933,00 Kč od 24.5.2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 192.933,-Kč s příslušenstvím, představující zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Okresního soudu Znojmo pod sp.zn. 15 EXE 7286/2010. Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 23.11.2010 usnesením o zahájení exekuce, v níž byl žalobce v postavení povinného. I když si vymáhané povinnosti splnil již ke dni 19.10.2015, posuzované řízení běželo poté naprosto neoprávněně dále a skončilo až usnesením Ústavního soudu sp.zn.

IV. ÚS 2348/23 ze dne 31.10.2023 doručeným mu téhož dne. Posuzované řízení tak trvalo minimálně od 23.11.2010 do 31.10.2023, tzn. cca 13 let. Jeho celková délka tak byla extrémně dlouhá. Absolvování celého řízení bylo pro žalobce velmi náročné zejména po psychické stránce. Exekuční řízení, které bylo proti žalobci vedeno naprosto neoprávněně i po splnění exekuované povinnosti po dobu dalších cca 8 let mělo dle žalobce být příčinou toho, že jej různé subjekty považovaly za člověka v exekuci a z tohoto důvodu se ním nebyly ochotny uzavřít „kontrakty“, o které měl zájem. Soudy a exekutor postupovaly v posuzovaném řízení v rozporu s jejich povinnostmi, přičemž délka řízení jde dle žalobce výhradně k jejich tíži, zatímco on dělal vše pro to, aby posuzované řízení skončilo co nejdříve. Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce byl zásadní. Žalobce stanovil výši přiměřeného zadostiučinění na částku 270 000,- Kč. Žalobce uplatnil u žalované svůj nárok podáním ze dne 30.11.2023, žalovaná však žalobci vyplatila dne 23.5.2024 odškodnění ve výši 77.067,-Kč, zbývající část žalobci vyplatit odmítla.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, přičemž učinila nesporným, že u ní žalobce dne 30. 11. 2023 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 270.000,- Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 15EXE 7286/2010 jako soudu

I. Stupně. K projednání žádosti žalobce došlo dne 22. 5. 2024. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 77.067,- Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh předmětného řízení a doplnila, že v posuzovaném řízení došlo k úhradě vymáhaného plnění dne 19. 10. 2015, tímto dnem přestala běžet exekuce jakožto úsek exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že řízení bylo pravomocně skončeno až ke dni 25. 7. 2023, přestože nebyly dány podmínky exekučního řízení, je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Žalobci proto žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 77.067,- Kč. Žalovaná při stanovení výše zadostiučinění žalovaná vycházela ze základní částky 15.000,- Kč za rok trvání řízení, resp. 1.250,- Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Vzhledem k délce řízení, které v posuzovaném případě trvalo pro žalobce celkem 12 let a 4 měsíce, byl shledán důvod pro navýšení základní částky na 17.000,- Kč za rok trvání řízení, resp. 1.417,- Kč za měsíc trvání řízení. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 60 %, a to z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce. Při hodnocení tohoto kritéria byl posuzován rozsah omezení, které vedení exekučního řízení pro žalobce přinášelo. Z návrhu na zastavení exekuce, který byl soudnímu exekutorovi doručen dne 14. 12. 2020, vyplývá, že žalobce po dobu 5 let nevěděl o tom, že exekuční řízení trvá. Exekučním řízením tak po tuto dobu nemohl být zásadně omezen. I s ohledem na to žalovaná konstatovala, že poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, č.j. Cpjn 206/2010) a není důvod pro jeho navýšení. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Uplatněním nároku na náhradu škody v řízení vedeném, resp. zahájeném u Okresního soudu Znojmo pod sp.zn. 15 EXE 7286/2010, ze dne 30.11.2023.

4. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 22.5.2024 byl nárok žalobce vypořádán a žalobci byla přiznána částka 77.067,- Kč.

5. Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě sp.zn. 15 EXE 7286/2010 bylo zjištěno: Žádostí o pověření k provedení exekuce z 10.11.2010, byl Okresní soud ve Znojmě požádán oprávněným městem Znojmo o pověření soudního exekutora JUDr. Emilie Čenovské ve věci vymáhání peněžitého plnění proti současnému žalobci. Současně s návrhem k žádosti o pověření k provedení exekuce, byl předložen návrh na nařízení exekuce, ve kterém byla vymáhána jistina ve výši 25 000,- Kč a náklady předchozího řízení ve výši 1 000,- Kč. Exekučním titulem v dané věci bylo rozhodnutí o přestupku a uložená pokuta, oprávněného, městem Znojmo. Soud usnesením z 23.11.2010 exekuci podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí. Usnesení z 23.11.2010, podle vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu ve Znojmě, nařídil a uložil povinnému nahradit náklady exekuce oprávněného, které dosud vznikly. Rovněž pověřil provedením exekuce JUDr. Emilii Čenovskou. Rozhodnutí bylo zasláno exekutorovi do datové schránky a současnému žalobci, jako povinnému, bylo doručeno 21.6.2011. Soudní exekutor požádal 14.7.2011 o vyznačení doložky právní moci na usnesení o nařízení exekuce, čemuž 15.8.2011 soud vyhověl. Dne 31.10.2016 požádal soudní exekutor JUDr. Petr Kocián o zaslání pravomocného rozhodnutí o nařízení exekuce č. j. 15 EXE 7286/2010 – 10, s doložkou právní moci a rovněž také exekučního návrhu. Soud dále soudnímu exekutorovi vyhověl a požadované zaslal 2.11.2016. Soudní exekutor 26.10.2016 informoval o změně exekutora a převzetí exekučních věcí po JUDr. Čenovské. Dne 22.1.2021 předložil soudní exekutor věc k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce Okresnímu soudu ve Znojmě s tím, že návrh podal povinný, jako na č.l. 35 – 40 exekučního spisu. A oprávněný s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasí. Současně exekutor 20.1.2021 informoval soud o tom, že exekuce byla 15.12.2020 zcela uhrazena srážkou od zaměstnavatele, zároveň předložil návrh povinného na zastavení exekuce ze 14.12.2020. Do spisu byla založena výzva ke splnění vymáhané povinnosti, ze dne 23.5.2011, kdy byl povinný vyzván k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti co do jistiny ve výši 26 000,- Kč a nákladů oprávněného ve výši 12.552,- Kč, zálohy na snížené náklady exekuce ve výši 2.340,- Kč a hotových výdajů ve výši 4.400,- Kč, včetně 20 % DPH s tím, že minimální odměna exekutora činí 3 000,- Kč. Náklady exekuce po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, 9.080,40 Kč a vymáhaný nárok a náklady exekuce a oprávněného, celkem tak představují částku 47.632,40 Kč. Soudní exekutor byl e-mailem advokáta [Jméno advokáta], z blíže neurčeného dne, nicméně v reakci na vyjádření soudní exekutorky ze dne 7.10.2015 informován s tím, že vyčíslení je zasíláno přílohou. Částka v celkové výši 38.269,00 Kč má být zaslána na číslo, blíže specifikovaného účtu. Jednalo se tak o dotaz, resp. sdělení k dotazu právního zástupce povinného, že částka byla snížena. Následně právní zástupce současného žalobce žádal o upřesnění nákladů oprávněného, které se mu jeví neadekvátní případu a žádal o jejich bližší specifikaci s tím, že nezná bližší detaily exekuce. Nato odpověděla exekutorka, že náklady oprávněného byly vzhledem k novelizaci poníženy, proto je nyní celkový dluh nižší. Dne 19.10.2015 odešla z účtu právního zástupce žalobce platba ve výši 38.269,40 Kč. 11.1.2021 se vyjádřil oprávněný k usnesení soudního exekutora a nesouhlasil se zastavením exekuce, s celkovým, neboť nadepsaná exekuce byla původně a po právu zahájena 10.11.2010. V průběhu řízení bylo vymožené plnění soudním exekutorem zcela vymoženo. Exekuce tak zanikla a takto skončenou exekuci, již nelze znovu usnesením zastavit. Oprávněný věřitel vymožené plnění obdržel 17.12.2020 s tím, že dlužník plnil až po důvodném a po právu zahájeném exekučním řízení. Krajskému soudu v Brně rovněž předložil doklady, opírající se o stávající judikaturu. Některé z dokladů, byly, resp. se týkaly rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Soudní exekutor vydal 23.6.2016 příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým určil odměnu exekutora JUDr. Čenovské ve výši 0,- Kč s tím, že dalším usnesením rozhodl o tom, že se jí zvláštní náklady nepřiznávají. Další usnesení bylo vydáno rovněž, 23.6.2016 a 29.10.2016. Dne 29.10.2010 byl žalovaný vyzván oprávněným k dobrovolné úhradě svého dluhu. Téhož dne se vyjádřil oprávněný k dané exekuci s tím, že tento navrhl, aby exekuce na majetek povinného pokračovala, neboť dosud nebyly uhrazeny náklady exekuce. Soudní exekutor vydal 6.11.2020 Příkaz k úhradě nákladů exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů, přičemž vymáhanou povinností měla být jednak pohledávka, navýšená o pravděpodobné náklady exekuce a pravděpodobné náklady oprávněného ke dni vydání exekučního příkazu, v celkové výši 40.496,- Kč. Příkaz byl doručen oprávněnému a plátci mzdy. Dne 16.12.2020 rozhodl soudní exekutor o zrušení exekučního příkazu přikázáním jiné peněžité pohledávky a exekučního příkazu srážkami ze mzdy a jiných příjmů. Prvního z vydaných rozhodnutí, z 27.10.2020 a druhého z 9.11.2020. Okresní soud ve Znojmě požádal pro účely řádného rozhodnutí a předložení návrhu povinného na zastavení exekuce o zapůjčení exekučního spisu původní soudní exekutorky. Nato odpověděl soudní exekutor 1.2.2021, že spis byl zrekonstruován, neboť nebyly zaevidovány žádné listiny po JUDr. Čenovské, a spis zaslal. Rozhodující soudce v dané věci poté předložil spis k rozhodnutí předsedovi soudu s tím, že povinný je jeho kamarád a mohl by tudíž být zaujatý. Spis byl poté předložen soudkyni Mgr. Lence Stegurové. Dne 5.3.2021 Okresní soud ve Znojmě exekuci, nařízenou usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23.11.2010, zcela zastavil. Rozhodl o náhradě nákladů exekuce oprávněného a rovněž o náhradě nákladů exekuce soudního exekutora. Rozhodnutí rozeslal účastníkům 10.3.2021. Téhož dne požádal soudní exekutor o vyznačení doložky právní moci, na uvedeném rozhodnutí. Proti rozhodnutí poté podal 11.3.2021 povinný odvolání s tím, že napadl rozhodnutí, které je dle jeho názoru neúplné a navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí doplnil o zrušení všech rozhodnutí, vydaných v exekuci poté, co tato skončila úhradou k rukám oprávněného. Odvolání bylo rozesláno právnímu zástupci oprávněného a exekutorovi 15.3.2021. 23.3.2021 podal proti rozhodnutí odvolání rovněž oprávněný a předložil řadu rozhodnutí. Opis odvolání byl zaslán právnímu zástupci povinného a exekutorovi 25.3.2021. Spis byl poté předložen 9.4.2021 Krajskému soudu v Brně s oběma odvoláními. Krajský soud v Brně poté rozhodnutí o zastavení exekuce zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, 16.6.2021 s tím, že podmínky pro aplikaci ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) exekučního řádu, podle kterého byla zastavena exekuce, jsou dány tehdy, pokud k exekuci vymáhané povinnosti došlo mimo její rámec, k zániku exekuce, vymáhané povinnosti. Podmínky pro zastavení podle tohoto zákonného ustanovení nejsou dány v případě, kdy splnění povinnosti bylo dosaženo v rámci exekuce, tehdy, kdy realizované plnění je nutno považovat za plnění v exekuci vymožené. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění usnesení zcela absentují zjištění, úvahy a závěry k otázce, zda ve výše uvedeném smyslu lze toto plnění považovat za plnění mimo rámec exekuce, či plnění ve exekuci vymožené, lze míti za to, že zásadní otázka , zda, kdy před realizovaným plněním, byla povinnému doručena výzva ke splnění v exekuci vymáhané povinnosti, nebyla řešena. Odvolací soud uvedl, že za daného stavu nebylo potřebné, aby před přijetím daného usnesení bylo rozhodnuto o návrhu povinného na opravu napadeného usnesení v záhlaví, když byla posouzena důvodnost jeho požadavku na vrácení peněžitého plnění v exekuci realizovaného po datu 19.10.2015. S tímto požadavkem se exekuční soud, případně soudní exekutor, vypořádá při svém dalším postupu ve věci. V této souvislosti odkázal na stávající judikaturu, podle které podá-li povinný návrh na zastavení exekuce z tohoto důvodu, že exekutor pokračuje ve vymáhání povinnosti, která již byla v průběhu exekuce uspokojena, není to důvodem pro zastavení exekuce. Exekuční soud, či exekutor, však musí ještě předtím, než se bude návrhem na zastavení exekuce zabývat z moci úřední zjišťovat, zda předmětné tvrzení povinného je zcela nebo zčásti důvodné a pokud ano, zastaví nikoli exekuci, ale exekuční řízení ohledně té povinnosti, nebo její části, která již byla vymožena. Dne 27.7.2021 požádal soudní exekutor o vyznačení doložky právní moci na uvedeném rozhodnutí. 1.9.2021 předložil soudní exekutor věc k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce Okresnímu soudu ve Znojmě s tím, že návrh podal povinný a oprávněný s návrhem nesouhlasí. Povinný se domáhal 27.7.2021 zastavení exekučního řízení s tím, že řízení je vedeno nadále, ačkoli došlo k zaplacení dluhu, který však soudní exekutorka JUDr. Čenovská pravděpodobně nepřevedla oprávněnému. Následně 24.8.2021 se ve věci vyjádřil oprávněný, který namítl překážku litispendence s tím, že návrhem povinného dlužníka ze dne 14.12.2020 bylo zahájeno řízení o zastavení exekuce, které však následně bylo krajským soudem následně, bylo vráceno zpět Okresnímu soudu ve Znojmě. Jestliže podal povinný další návrh na zastavení exekučního řízení, brání tak tomuto rozhodnutí překážka věci zahájené. Dne 29.3.2021 informoval soudní exekutor, resp. jím pověřená pracovnice Okresní soud ve Znojmě, že 16.12.2020 byla odeslána částka ve výši 32.631,- Kč oprávněné. Jednalo se o částku, na základě rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ve věci žalobce proti žalovanému, když se žalovaný, resp. současný žalobce proti městu Znojmu domáhal zaplacení částky 32.631,- Kč s příslušenstvím s tím, že v průběhu exekuce uhradil soudní exekutorce JUDr. Čenovské částku 38.269,40 Kč, a to 19.10.2015. Následně mu byl koncem roku zablokován účet a ze mzdy žalobce bylo dle exekučního příkazu vydaného v rámci dané exekuce uhrazeno celkem 40,040,96 Kč s tím, že co do částky 32.631,- Kč se jedná o bezdůvodné obohacení na straně oprávněného. Co do částky 7.865,- Kč, vznikla žalobci škoda. Soud žalobě vyhověl, co do částky 32.631,- Kč, žalobu však co do částky 7.865,- Kč s příslušenstvím, zamítl. Exekuční soud poté nařídil ve věci ústní jednání na 10.2.2022 a předvolal účastníky. 8.2.2022 se z jednání omluvil oprávněný a souhlasil s rozhodnutím bez své účasti. 10.2.2022 se konalo před Okresním soudem ve Znojmě jednání, kdy právní zástupce povinného trval na návrhu na zastavení exekuci, kdy konstatoval, že nově navrhuje zastavení exekučního řízení. Po provedeném dokazování soud jednání odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí na 15.2.2022. Povinný předložil 12.2.2022 soudu rozpis svých nákladů. Okresní soud ve Znojmě poté exekuční řízení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 15 EXE 7286/2010, zastavil. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce. Písemné vyhotovení daného rozhodnutí, bylo do spisu založeno a rozesláno 17.3.2022. Proti rozhodnutí se odvolal povinný, kdy se odvolával do bodu II. a body výroku usnesení, které v něm nejsou obsaženy s tím, že žádal, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a rovněž, aby byla zrušena všechna rozhodnutí vydaná v exekuci poté, co tato skončila po úhradě veškerých plnění. 5.4.2022 se ve věci odvolal rovněž oprávněný. Soud poté vyzval oprávněného, aby své odvolání blíže upřesnil, a to 6.4.2022. Oprávněný 19.4.2022 své odvolání doplnil. To bylo zasláno ostatním účastníků 21.4.2022. Odvolání povinného, ještě 28.3.2022. Poté byl spis předložen 13.5.2022 Krajskému soudu v Brně s oběma odvoláními. 7.11.2022 byl spis vrácen Okresnímu soudu ve Znojmě bez věcného vyřízení s tím, že dosud nejsou dány podmínky pro předložení věci odvolacímu soudu, když podání povinného ze dne 25.3.2022 obsahuje vedle odvolání návrh na vydání rozhodnutí, jímž usnesení soudu I. stupně čj. 15 EXE 7286/2010 – 104 bude doplněno o výroky, kterými budou zrušena všechna rozhodnutí v exekuci vydaná po datu 19.10.2015 a bude uložena povinnost vrátit povinnému veškeré plnění vymožené po uvedeném datu. Rozhodnout o návrhu povinného na vydání doplňujícího rozhodnutí přísluší soudu I. stupně – soudu exekučnímu, a proto se věc vrací Okresnímu soudu ve Znojmě. Okresní soud svolal další ústní jednání dne 6.1.2023 na 2.2.2023. Oprávněný se 31.1.2023 z jednání omluvil . Exekutor dále požádal 1.2.2023 o sdělení dalšího průběhu ve věci. Dne 2.2.2023 bylo vyhlášeno doplňující usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zrušení všech rozhodnutí vydaných v exekuci po 19.10.2015 s tím, že tedy toto se zamítá. Rovněž návrh povinného na vrácení veškerých plnění vymožených po 19.10.2015. Písemné vyhotovení rozhodnutí bylo zasláno účastníkům 1.3.2023. 2.3.2023 podal exekutor žádost o zaslání rozhodnutí s doložkou právní moci. Dne 8.3.2023 se proti rozhodnutí odvolal povinný, rovněž oprávněný se ve věci odvolal, 17.3.2023, a to blanketně. 9.3.2023 bylo odvolání povinného rozesláno ostatním účastníkům. 23.3.2023 byl oprávněný vyzván k doplnění svého odvolání. 3.4.2023 doplnil oprávněný své odvolání. Následně bylo 4.4.2023 odvolání rozesláno ostatním účastníkům. 20.4.2023 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně se všemi odvoláními, dosud nerozhodnutými. 16.5.2023 požádal Krajský soud v Brně o úplnou aktuální spisovou dokumentaci spisu JUDr. Kociána s tím, že i když k žádosti obdrželi dne 19.5.2023 dokumentaci k věci, CD nosič, který má obsahovat celou spisovou dokumentaci se však nepodařilo přečíst. Z toho důvodu žádají o zaslání obratem úplnou aktuální spisovou dokumentaci i s přehledem vymožených plnění a to v podobě, se kterou bude možné pracovat. Soudní exekutor poté předložil spis Krajskému soudu v Brně, který 27.6.2023 usnesení soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil s tím, exekuční řízení vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno – venkov JUDr. Petrem Kociánem pod sp.zn. 137 EX 20325/16, se zastavuje. Rovněž rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ve výrocích II., III. a IV., potvrdil. A ve výroku V. ohledně náhrady nákladů řízení rozhodnutí změnil tak, že soudnímu exekutorovi uložil povinnost vrátit povinnému vymožené plnění v částce 7.865,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Dále oprávněnému uložil vrátit povinnému na náhradu nákladů exekuce vymožené plnění v částce 6.631,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení. V uvedeném rozhodnutí Krajský soud v Brně uvedl, že požadavek povinného, aby byla zrušena všechna rozhodnutí v řízení vydaná po datu, kdy uhradil v exekuci vymáhanou pohledávku spolu s příslušenství, nemá oporu v ustanoveních zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů, potažmo ustanovení občanského soudního řádu. Bylo-li rozhodnuto o zastavení exekučního řízení, toto již nemůže pokračovat, nadále z něj pro povinného nemohou vyplývat žádné nepříznivé důsledky. Měl-li povinný zrušením ve věci exekutorem vydaných rozhodnutí na mysli (také) jím vydané exekuční příkazy, exekuční soud správně dovodil, že podle ustanovení § 47 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb, ve znění pozdějších předpisů, vymožením v exekuci vymáhané pohledávky spolu s příslušenstvím úhrady nákladů exekuce, v ní vadné exekuční příkazy pozbývají účinnosti. S ohledem na závěr vyjádřený ve výroku I. usnesení exekučního soudu a potažmo ve výroku I. tohoto odvolacího soudu, soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem případné vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce nadále nemají žádné účinky. Krajský soud v Brně rovněž uvedl, že povinný se podáním, ze dne 14.12.2020 domáhal zastavení exekuce, následně v návaznosti na závěr vyjádřený již dříve v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, upravil svou argumentaci tak, že se domáhá zastavení exekučního řízení. Bylo-li rozhodnuto o zastavení exekučního řízení, v rozhodování o otázce náhrady jeho nákladů ve vztahu mezi účastníky, oprávněným a povinným, je zapotřebí postupovat nikoli podle ustanovení zákona § 89 zákona 120/2001, ale podle přiměřeně užitého ustanovení § 146 o.s.ř., kterým je upravena otázka náhrady nákladů řízení, při jeho zastavení. Nelze dovodit, že zastavení exekučního řízení zavinil některý z účastníků, tedy oprávněný či povinný a stav, za kterého bylo v exekuci pokračováno přes vymožení pohledávky, pro kterou byla exekuce nařízena spolu s příslušenstvím úhrady nákladů exekuce, je důsledkem postupu nečinnosti exekutorů, provádějících exekuci, nikoli některého z účastníků. Nebylo tak možno postupovat podle přiměřeně užitého ustanovení § 146 odst. 2 a proto exekuční soud v souladu s § 146 odst. 1 správně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Věcně správný je rovněž i výrok o náhradě nákladů exekuce, kdy nebyly přiznány soudnímu exekutorovi žádné náklady. Exekuční soud, resp. odvolací soud s odvoláním na probíhající řízení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 12 C 37/2021 uvedl, že exekuční předpisy neumožňují vrátit žalobci částku 26 000,- Kč, která je předmětem exekučního řízení. Mohlo být rozhodnuto pouze o nároku, představovaném částkou 6.631,- Kč, vyplacené oprávněnému a o částce 7.865,- Kč, která byla dosud vyplacena soudnímu exekutorovi. Soudní exekutor dále požádal 25.7.2023 o vyznačení doložky právní moci daného rozhodnutí. A dále 31.7.2023 oznámil soudní exekutor o skončení exekuce, a to všem dotčeným orgánům a osobám. Okresnímu soudu ve Znojmě (exekuční soud) – k č.j. 15 EXE 7286/2010. Dále oprávněnému a povinnému (jen na žádost). Povinný požádal 21.8.2023 o zaslání rozhodnutí soudu I. a II. stupně s vyznačenými doložkami právní moci. Dne 23.8.2023 mu bylo zasláno rozhodnutí s doložkou právní moci. Rovněž oprávněný 31.8.2023 požádal o rozhodnutí s doložkami právní moci. Tomuto, bylo zasláno 4.9.2023. Dne 31.10.2023 poté Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele [Jméno žalobce] s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, kdy obecné soudy neodůvodnily své závěry, že žádný z účastníků řízení, nezavinil zastavení řízení. Naopak dle jeho názoru, je toto třeba přičíst vedlejšímu účastníku řízení, který v exekučním řízení pokračuje, přestože bylo plnění vymoženo. A dále poukazoval na to, že vedlejší účastník nebyl v odvolacím řízení vůbec úspěšný. Zatímco on sám byl úspěšný alespoň částečně. Obecným soudům rovněž vytýkal, že odmítly rozhodnout o zrušení všech rozhodnutí vydaných poté, co exekuční řízení skončilo provedením úhrady vymáhaného plnění soudní exekutorce JUDr. Čenovské. Ústavní soud připomněl, že v případě zastavení řízení, se uplatní obecné pravidlo podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. spolu se speciálním pravidlem § 146 odst. 2 o.s.ř. Rozhoduje-li soud o náhradě nákladů řízení v usnesení, kterým řízení zastavuje, zabývá se vždy nejprve tím, zda některá ze stran sporu zastavení řízení nezavinila svým jednáním. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení procesního zavinění zastavení řízení a z toho vyvozovaný závěr o náhradě nákladů řízení je věcí použití a výkladu podústavního práva, jehož přezkum Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, resp. vede obvykle k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti. V dané věci obecné soudy neshledaly zavinění zastavení řízení u žádného z účastníků řízení, neboť k zastavení exekučního řízení došlo v důsledku postupu soudních exekutorů, a nikoliv některého z účastníků. Byť stěžovatel zastává jiný názor na zavinění zastavení řízení, nelze za daných okolností obecným soudům vytýkat, že rozhodly o náhradě nákladů řízení před okresním soudem podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění tohoto postupu je sice stručné, ale dostatečně výstižné a srozumitelné, takže v něm nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže dále stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím o náhradě nákladů odvolacího řízení, ani v tomto případě Ústavní soud jeho námitky nesdílí. Jestliže stěžovatel namítal, že obecné soudy nezrušily rozhodnutí (exekuční příkazy) vydaná po dni 19.10.2015, tedy poté, co byla vymáhaná povinnost stěžovatelem splněna provedením úhrady na účet soudní exekutorky JUDr. Čenovské, se jak okresní soud, tak i krajský soud vyslovily s tím, že účinky těchto rozhodnutí zanikají podle § 47 odst. 7 exekučního řádu provedením exekuce a zastavením exekučního řízení. Ze zastaveného exekučního řízení nemohou pro stěžovatele vyplývat žádné nepříznivé účinky. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska rovněž žádné výhrady. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost. Řízení tak skončilo 31.10.2023.

6. Ze spisu soudního exekutora sp.zn. 137 EX 20325/16 bylo zjištěno následující: Dne 26.11.2010 bylo založeno usnesení o nařízení exekuce Okresního soudu ve Znojmě, čj. 15 EXE 7286/2010-10, ze dne 23.11.2010, k vymožení pohledávky ve výši 26 000,- Kč s příslušenstvím, představujícím rovněž náklady exekuce. Dne 23.5.2011 soudní exekutor vyzval povinného ke splnění vymáhané povinnosti, dobrovolně, ve lhůtě 15 dnů s tím, že pokud bude splněna exekuce, nebo uhrazena předmětná částka dobrovolně, exekutor neprodleně vydá příkaz k úhradě nákladů exekuce a následně bude exekuce ukončena. Celková vymáhaná částka představovala ke dni vyhotovení přípisu částku 47.632,40 Kč, představující jistinu 26 000,- Kč, náklady oprávněného ve výši 12.552,- Kč, záloha na snížené náklady exekuce ve výši 2.340,- Kč, hotové výdaje ve výši 4.400,00 Kč, to vše včetně DPH – 20% s tím, že minimální odměna exekutora činí 3 000,- Kč. Ovšem po uplynutí poskytnuté lhůty k dobrovolnému plnění, budou činit náklady exekuce 9.080,40 Kč. Soudní exekutor požádal 27.6.2011 o vyznačení doložky právní moci na usnesení o nařízení exekuce, poté 11.11.2015 byly vyúčtovány náklady soudního exekutora JUDr. Čenovské, oprávněnému, ve výši celkem 8.954,- Kč. Dne 23.6.2016 byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce JUDr. Petrem Kociánem, a to ve výši 0,00 Kč, určených JUDr. Čenovské, včetně náhrady hotových výdajů ve výši 0,00 Kč s tím, že procesní vina na změně exekutora leží výhradně na straně původního exekutora, JUDr. Emilie Čenovské, jelikož se ona sama svým rozhodnutím rozhodla svou činnost, co by soudní exekutorka, 30.6.2016 ukončit a tím postavila oprávněného, bez zavinění oprávněného do procesní situace, kdy si tento musel zvolit jiného soudního exekutora. Proto jí nenáleží žádný podíl na případně vymožené odměně, zároveň také nelze přehlédnout skutečnost, že exekuce je původní exekutorkou neúspěšně vedena po celou řadu let, proto se původní exekutor výslovně vzdal, jak podílu na vymožené odměně, tak náhrady svých hotových výdajů a rovněž ztráty času. Na základě uvedeného tedy byl vydán tento příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dne 23.6.2016 soudní exekutor rozhodl o tom, že se JUDr. Čenovské zvláštní náklady v souvislosti se změnou exekutora, nepřiznávají. Dále provedl lustraci v systémech, týkajících se povinného 28.6.2016. Dne 25.10.2016 poté rozeslal oznámení o změně exekutora a převzetí exekuce, dotčeným subjektům. Další oznámení o změně exekutora bylo rozesíláno 26.10.2016. Dne 31.10.2016 požádal soudní exekutor Okresní soud ve Znojmě o zaslání návrhu o nařízení exekuce, s doložkou právní moci a rovněž exekučního návrhu. Nato obdržel od Okresního soudu ve Znojmě jednotlivé podklady, 3.11.2016. Soudní exekutor poté požádal 21.12.2016 o prověření jednotlivých plateb, které měly být obdrženy JUDr. Čenovskou v jednotlivých exekucích, včetně současné exekuce, 137 EX 20325/16, a to oprávněného, e-mailem. Oprávněný následně sdělil, že ani v jedné z rozhodovaných věcí, neeviduje žádnou platbu. Z jeho pohledu, tedy nejsou exekuce ukončeny a navrhuje, aby bylo dále pokračováno. Sdělení oprávněného bylo, 25.4.2017. Dne 15.6.2017 vyčíslil soudní exekutor pohledávku v celkové výši 38.838,- Kč a tuto zaslal povinnému, včetně bankovního spojení, na které by měla být platba uhrazena. Dále, vrátily se zpět výsledky z lustrací, 5.3.2018 a 3.12.2018. Rovněž 8.7.2019. Dne 30.6.2020 požádal soudní exekutor o poskytnutí součinnosti jednotlivé bankovní instituce a spořitelny. Nato následně obdržel odpovědi, 30.6.2020. Rovněž požádal 23.9.2020 o prověření v centrální evidenci vězňů. Odpověď obdržel 26.10.2020 s tím, že do spisu bylo založeno rovněž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, podle kterého byla zastavena exekuce proti současnému žalobci z důvodu neplatné rozhodčí doložky v rámci úvěrové smlouvy. Dne 27.10.2020 byl vydán exekuční příkaz, přikázáním jiné pohledávky, a to pohledávky vyplývající povinnému z nároku na vrácení, případně jiné poskytnutí plnění, dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 49 EXE 3874/2017 – 69, ze dne 23.9.2010. A současně bylo povinnému zakázáno, aby od okamžiku, kdy mu byl doručen exekuční příkaz, povinnému vyplatil, provedl započtení, nebo s ní jinak nakládal, tedy dlužník, povinného. Dlužníkem povinného v daném případě byla společnost Profi Credit Czech. Dne 3.11.2020 obdržel soudní exekutor odpovědi na své dotazy a součinnost s tím, že zástupce oprávněného požádal o uhrazení celé dlužné částky, do 10 dnů od obdržení výzvy na bankovní účet, zde specifikovaný a avizoval tedy, již 29. října 2010 současnému žalobci, vedení exekuce. Dále byl 6.11.2020 vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce oprávněného, a to ve výši 6.631,- Kč, které měl uhradit povinný. Dne 9.11.2020 informoval soudní exekutor zástupce oprávněného a povinného o nabytí právní moci rozhodnutí o úhradě nákladů exekuce. A dále vydal 9.11.2020 exekuční příkaz srážkami ze mzdy a jiných příjmů, kterým informoval plátce mzdy Trigema Building a.s., plátce mzdy povinného, o existenci vymáhané peněžité povinnosti a současně o nutnosti provádět srážky ze mzdy. Dne 9.11.2020 požádal soudní exekutor o poskytnutí součinnosti, a to neurčenou osobu, pravděpodobně zaměstnavatele současného žalobce, protože dotazy zněly, zda je povinný u něj zaměstnán. Jaká je výše čistého příjmů, jaké jsou srážky ze mzdy. Zda je ponecháváno životní minimum a jaké je pořadí předmětné exekuce a výše předchozích pohledávek. Zaměstnavatel následně 26.10.2020 soudnímu exekutorovi odpověděl, že současnému žalobci jsou prováděny srážky ve výši 15 000,- Kč z čistého příjmu ve výši 35 000,- Kč s tím, že v současnosti je předmětná exekuce deponována a jediná. 4.12.2020 informoval soudní exekutor o nabytí právní moci rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23.11.2010, č.j. 15 EXE 7286/2010 – 10 a exekučního příkazu č.j. 137 EX 20325/16 – 30, ze dne 9.11.2020. Dne 14.12.2020 byl do spisu založen návrh na zastavení exekuce, kterým se žalobce domáhal zastavení exekuce v dané věci s tím, že svůj dluh uhradil již na základě výzvy JUDr. Čenovské, a to 19.10.2015, čímž došlo k zániku předmětné exekuce. Je-li exekuce pro totožný exekuční titul a na základě totožného usnesení vedena dále, jedná se o nezákonný postup, ke kterému pravděpodobně došlo, protože soudní exekutorka vymožený zaplacený dluh nepřevedla oprávněnému, a navrhl tedy proto, aby exekuce byla zastavena. Dne 14.12.2022 byla do spisu založena plná moc právního zástupce povinného, včetně návrhu na zastavení exekuce. 15.12.2020 požádal soudní exekutor oprávněného k vyjádření k návrhu na zastavení exekuce. 16.12.2020 soudní exekutor vydal usnesení o zrušení exekučního příkazu přikázáním jiné pohledávky, ze dne 27.10.2020. A dále exekučního příkazu srážkami ze mzdy a jiných příjmů, z 9.11.2020. Dne 15.1.2021 podal ve věci oprávněný vyjádření, kdy nesouhlasil s návrhem dlužníka na celkové zastavení exekuce, neboť skončenou exekuci nelze usnesením znovu zastavit. Exekuce byla důvodně a po právu zahájena, a následně tedy celý dluh, byl vymožen. Takto skončenou exekuci, již nelze znovu usnesením zastavit. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci 26 Co 468/2017 – 59, ze dne 12.3.2018. Spis byl poté předložen 20.1.2021 Okresnímu soudu ve Znojmě s návrhem na zastavení exekuce. Okresní soud požádal 24.2.2021 o poskytnutí součinnosti, resp. soudní exekutor požádal soud o poskytnutí součinnosti. A rovněž další, dotčené orgány. 26.1.2021 požádal Okresní soud ve Znojmě o zaslání exekučního spisu, v listinné podobě. Jednotlivé dotčené společnosti následně zasílaly svá vyjádření. Dne 9.3.2021 Okresní soud ve Znojmě vydal usnesení, kterým exekuci, nařízenou 23.11.2010, zcela zastavil s tím, že oprávněnému nepřiznal náhradu nákladů exekuce, a rovněž exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce. Soudní exekutor požádal 10.3.2021 o vyznačení doložky právní moci na předmětném usnesení Okresní soud ve Znojmě. 15.3.2021 se proti rozhodnutí odvolal povinný a to výroků, které v něm nejsou obsaženy, kdy se domáhal doplnění předmětného rozhodnutí o zrušení všech rozhodnutí, vydaných v exekuci poté, co tato skončila úhradou k rukám soudní exekutorky, JUDr. Čenovské, tedy 19.10.2015. A uložení povinnosti, vrácení veškerého plnění vymoženého, po stejném rozhodné datu. A rovněž náhrady nákladů řízení. Dne 16.3.2021 požádal Okresní soud ve Znojmě soudního exekutora o sdělení, resp. o vyjádření k odvolání povinného, že dluh byl uhrazen v roce 2015 a exekuce dále, neměla probíhat. Soudní exekutor 19.3.2021 odpověděl soudu s tím, že daná exekuce byla nařízena 23.11.2010. Nebyl zjištěn žádný majetek povinného u jednotlivých bankovních ústavů. Vlastnická práva k nemovitostem, motorová vozidla, mzda, finanční úřad, nic. Tito neevidují žádnou úhradu od JUDr. Čenovské. Rovněž oprávněný tedy neeviduje žádnou úhradu a nebyly ani převzaty žádné dokumenty o tom, že byla exekuce uhrazena. Dne 26.3.2021 požádal soudní exekutor o šetření v evidenci vězněných osob. 25.3.2021 požádal Okresní soud ve Znojmě soudního exekutora o sdělení, jak bylo naloženo s částkou 40.496,- Kč, poukázanou 15.12.2020 na účet exekutora. Nato 25.3.2021 se proti rozhodnutí o zastavení exekuce, odvolal oprávněný. 29.3.2021 sdělil soudní exekutor Okresnímu soudu ve Znojmě, že z vymožené částky byla 16.12.2020 odeslaná částka 32.631,- Kč oprávněné. 12.5.2021 požádal Okresní soud ve Znojmě o zapůjčení exekutorského spisu. 14.5.2021 byl spis soudu zaslán. 26.7.2021 vydal Krajský soud v Brně rozhodnutí o vrácení věci k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Znojmě, když tento exekuci zastavil. Dne 27.7.2021 požádal soudní exekutor o vyznačení doložky právní moci na předmětném rozhodnutí. 27.7.2021 podal povinný další návrh na zastavení exekučního řízení, tentokrát s tím, že požádal, aby exekuční řízení bylo zastaveno a jemu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Rovněž zaslal plnou moc. 28.7.2021 vyzval soudní exekutor oprávněného, aby se k návrhu na zastavení exekuce vyjádřil. 2.8.2021 bylo do spisu založeno, již čtené rozhodnutí o zrušení původního rozhodnutí o zastavení exekuce. Soudní exekutor požádal 29.8.2021 o poskytnutí součinnosti jednotlivé bankovní a pojišťovací ústavy. Oprávněný se 30.8.2021 k návrhu na zastavení exekučního řízení vyjádřil a s tímto nesouhlasil s tím, že návrh povinného ze dne 27.7.2021 je svým obsahem totožný s návrhem ze dne 14.12.2020 a je zde tedy dána překážka litispendence daného řízení. A dále navrhl, aby řízení o zastavení exekuce bylo z procení viny povinného dlužníka pro překážku litispendence, zastaveno a jemu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Dne 1.9.2021 byl spis předložen Okresnímu soudu ve Znojmě s návrhem povinného a vyjádřením oprávněného. 7.10.2021 požádal Okresní soud ve Znojmě o šetření v centrální evidenci vězněných osob. A rovněž 3.3.2022, o sdělení, od vězeňské služby. Dne 18.3.2022 bylo do spisu založeno rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě, podle kterého bylo exekuční řízení zastaveno, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a nebyly přiznány náklady řízení soudnímu exekutorovi. Soudní exekutor požádal 21.3.2022 o vyznačení doložky právní moci. 29.3.2022 se do rozhodnutí odvolal povinný, a to opět do výroku, které nejsou obsaženy v rozhodnutí, kdy opětovně trval na zrušení všech rozhodnutí, navazujících po provedení plateb. Rovněž se do rozhodnutí odvolal 21.4.2022 oprávněný, který následně téhož dne své odvolání doplnil. Soudní exekutor požádal o šetření v centrální evidenci vězněných osob, 11.5.2022. Nato dostal odpověď 4.12.2022 a 1.2.2023. Dne 1.3.2023 bylo doručeno exekutorovi usnesení Okresního soudu ve Znojmě, 15 EXE 7286/2010 – 137, doplňující usnesení, kterým byl návrh povinného na zrušení všech rozhodnutí vydaných v exekuci po 19.10.2015, zamítnut. A rovněž návrh povinného na vrácení veškerých plnění, vymožených po 19.10.2015. Soudní exekutor požádal 2.3.2023 o vyznačení doložky právní moci. Nato následovalo sdělení 9.3.2023 o podání odvolání povinného a 4.4.2023 odvolání oprávněného proti uvedenému rozhodnutí. Dne 16.5.2023 požádal Krajský soud v Brně, resp. požádal o zaslání aktuální spisové dokumentace s úplným přehledem v exekuci vymožených částek. Nato reagoval soudní exekutor 17.5.2023 a informoval, že oprávněný neeviduje žádnou úhradu. Soudnímu exekutorovi nebyla předána v daném řízení žádná úhrada po předchozím exekutorovi. Dále bylo založeno do spisu sdělení Krajského soudu v Brně, který požádal o úplnou aktuální spisovou dokumentaci s přehledem vymožených plnění. Tímto spis končí. Pokud jde o vymožená plnění, soudní exekutor evidoval ve věci 16.12.2020 zaplacenou částku 32.631,- Kč. Dále 15.12.2020 částku 26 000,- Kč, od [právnická osoba]., tedy resp. částku 40.496,- Kč, připadající na jistinu ve výši 26 000,- Kč, dále na základ odměny exekutora, resp. na odměnu exekutora 3.630,- Kč a náklady exekuce, exekutora, ve výši 4.235,- Kč. Co se týče plnění, eviduje exekutor ukončené plnění plně vymoženou jistinou s tím, že poslední úkon ve věci byl učiněn 23.5.2023.

7. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

9. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

10. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

11. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

12. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení ve vztahu k žalobci jako povinnému trvalo od 29. října 2010 (kdy byl žalobce o vedení exekuce informován tamním oprávněným) do 31.10.2023, kdy byl vyhlášen Ústavní nález, kterým byla ústavní stížnost žalobce jako povinného v dané exekuci odmítnuta, tedy celkem 13 let. Předmětem řízení byla exekuce povinnosti žalobce zaplatit oprávněnému částku 25 000,- Kč s náklady předchozího řízení ve výši 1 000,- Kč, náklady exekuce oprávněného a náklady exekutora. V řízení se vyskytly průtahy zejména v období od 3.11.2016 do 3.11.2020, kdy zejména před soudním exekutorem neprobíhala prakticky žádná činnost, v řízení došlo ke změně exekutora a nový exekutor uskutečnil ve věci dotazy na různé orgány a oprávněného. Řízení vykazovalo mírně zvýšenou náročnost po právní i procesní v poslední fázi řízení, kdy soud rozhodoval nejen o návrhu žalobce na zastavení exekuce, ale i návrzích na zrušení všech dosud vydaných exekučních příkazů po úhradě vymáhané povinnosti povinným, jakož i návrhu na zastavení exekuce. Ve věci bylo rozhodováno soudy na dvou stupních soudní soustavy a před soudem Ústavním. Kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně dvakrát, rovněž soud odvolací, ten dále rozhodoval dvakrát procesně. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce, tento se nejprve domáhal zastavení exekuce (nikoli exekučního řízení), dále se opakovaně (nedůvodně) domáhal zrušení všech rozhodnutí vydaných poté, co exekuční řízení skončilo provedením úhrady vymáhaného plnění soudní exekutorce JUDr. Čenovské a konečně ve věci podal nedůvodnou ústavní stížnost. Tento procesní postup žalobce rovněž přispěl k celkové době řízení. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Pokud jde o subjektivní význam daného řízení pro žalobce, nelze přehlédnout, že žalobce se po určitou dobu o řízení nezajímal. Současně nelze pominout ani skutečnost, že exekuční řízení až do zaplacení vymáhané pohledávky žalobcem běželo zcela oprávněně po dobu, kdy žalobce o vedení řízení nevěděl, nemohla mu vznikat nemajetková újma z nepřiměřené délky řízení (viz rozhodnutí NS ČR sp.zn. 30 Cdo 4336/2010). Až v posledním řízení mohl žalobce oprávněně pociťovat nepřiměřenou délku daného řízení, kdy exekuovaná povinnost již byla vymožena a žalobce si byl vědom skutečnosti, že exekuční řízení přesto nadále běží. Soud neuvěřil tvrzením žalobce, že po celou dobu od úplného zaplacení exekuované povinnosti do okamžiku, kdy mu nástupcem původní soudní exekutorky byla zablokována mzda, sice měl povědomí o vedení exekuce a s tím spojené důsledky do jeho psychiky, ale současně nevěděl, jak má dále postupovat. Při ústním jednání žalobce dal jednoznačně najevo, že jím uváděné kontrakty, o které měl údajně v předmětném období přijít, blíže specifikovat nehodlá, když tyto uvedl pouze pro dokreslení svého povědomí o vedení exekuce (?), nikoli zvýšeného významu pro jeho osobu. O to více pak je zarážející přístup žalobce, který po dobu cca 5 let nevyvinul žádnou aktivitu, vedoucí k řádnému ukončení celé exekuce, která jej dle jeho tvrzení psychicky tak zatěžovala a omezovala jeho běžnou činnost. Tvrzení žalobce se v tomto směru jeví jako účelové, zvláště v situaci, kdy žalobce začal konat v roce 2020 poté, co byl ve věci vydán exekuční příkaz na mzdu žalobce, přičemž žalobce až poté podal návrh na zastavení exekuce. Soud proto uvedené řízení rozdělil na tři úseky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3211/2015 ze dne 20. ledna 2017, podle kterého „(P)ři stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. lze v případě, kdy dojde k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro poškozeného v průběhu posuzovaného řízení, rozdělit rozhodnou dobu na dva úseky a pro každý z nich stanovit výši zadostiučinění zvlášť.“ Celé řízení se co do významu pro žalobce jako povinného z daného exekučního řízení dá rozdělit na tři úseky: 1) dobu oprávněně vedeného exekučního řízení od 23.5.2011, kdy se žalobce dozvěděl, že je proti němu vedeno exekuční řízení a jeho běh mohl plnou úhradou exekuované pohledávky s příslušenstvím jako povinný prakticky kdykoliv ovlivnit, což učinil až 19.10.2015 (k tomu např. viz rozhodnutí NS ČR sp.zn. 30 Cdo 2434/2010 podle kterého „Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Uvedené platí zvláště tehdy, dojde-li k zániku vymáhané pohledávky, a kdy tak v podstatě odpadá důvod jejího uplatnění v soudním řízení.“), 2) období od 20.10.2015, kdy se žalobce domníval, že exekuční řízení již bylo skončeno a o řízení se tak nijak nezajímal, do 9.11.2020, kdy byl vydán exekuční příkaz obstavením mzdy žalobce, na jehož základě se žalobce dozvěděl, že exekuční řízení běží dál (V této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí NS ČR sp.zn. 30 Cdo 4968/2015, podle kterého „Z nezájmu účastníka o průběh řízení jednoznačně plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pouze v té části, po níž již ze strany daného účastníka zájem projevován nebyl. Nelze však bez dalšího dovodit nižší význam řízení pro účastníka rovněž v té části, kdy z jeho strany zájem o průběh řízení projevován byl. K vyvrácení domněnky vzniku újmy by pak mohlo dojít pouze tehdy, pokud by část řízení, kdy účastník zájem o průběh řízení projevoval, byla ve vztahu k té části, kdy již zájem účastníka projevován nebyl, pouze marginální .“), c) od 10.11.2020, kdy žalobce již věděl, že exekuční řízení nadále běží a zahájil kroky k ukončení celého řízení, na jehož základě žalobce podal návrh na zastavení exekuce a činil další kroky do rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobce 31.10.2023. Až v poslední části řízení mohl žalobce oprávněně pociťovat nepřiměřenou délku daného řízení, kdy exekuovaná povinnost již byla vymožena a žalobce si byl vědom skutečnosti, že exekuční řízení přesto nadále běží. Soud proto uvedené řízení rozdělil na tři úseky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3211/2015 ze dne 20. ledna 2017, podle kterého „(P)ři stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. lze v případě, kdy dojde k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro poškozeného v průběhu posuzovaného řízení, rozdělit rozhodnou dobu na dva úseky a pro každý z nich stanovit výši zadostiučinění zvlášť.“ Pokud jde o první z uvedených úseků, žalobci nemateriální újma z daného řízení ani vzniknout nemohla, když exekuční řízení bylo vedeno zcela po právu a tato část řízení byla ukončena až zaplacením vymáhané pohledávky ze strany žalobce. Pokud jde o druhou část řízení, nejenže význam daného řízení pro žalobce byl s ohledem na jeho nevědomost nulový, ale žalobci nemohla vznikat ani nemajetková újma z nepřiměřené délky daného řízení, když o jeho vedení nevěděl. V úvahu tak přichází až poslední úsek řízení, který měl pro žalobce po subjektivní stránce význam spíše standartní. Nelze tak než uzavřít, že ačkoliv řízení trvalo 13 let, odškodnit lze žalobce pouze za úsek, trvající od 10.11.2020 do 31.10.2023 (tzn. 2 roky a 11 měsíců).

19. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když celková délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud stanovil základní částku za 2 roky 11 měsíců trvání řízení v rozsahu 15 000 Kč za rok trvání řízení a dospěl k základní částce ve výši 16 875,- Kč. Od této částky odečetl 15 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, dále soud ponížil základní částku o 25 % z důvodu chování žalobců v průběhu řízení Celkem tedy soud základní částku ponížil o 40 % (tzn. 92 000,- Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 10 125,- Kč. Jelikož žalovaný mimosoudně žalobci hradil částku ve výši 77 067,- Kč, hradil tak částku vyšší, než by žalobci z tohoto titulu poskytl sám soud. Soud proto žalobu ve výroku ad. I. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání ve dnech 21. 1. 2025, 27. 2. 2025 a těchto se rovněž zúčastnila, stejně jako vyhlášení rozhodnutí 6. 3. 2025, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 6 úkonů po 300,- Kč.

Odůvodnění