18 Co 204/2019 - 605

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby, ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/1] zastoupený advokátem JUDr. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] za účasti: Česká republika – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], rozhodnutím ze dne 9. 7. 2008, č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/R, [Anonymizováno]/[Anonymizováno], o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, č. j. 7 C 247/2008-514, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje v tomto znění: Žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parcelní číslo St. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba číslo popisné [Anonymizováno] (původně zapsaná jako číslo popisné [Anonymizováno]), v katastrálním území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], obec [adresa], se zamítá. Nárok žalobce jako oprávněné osoby byl prokázán. Žalobci bude poskytnuta náhrada za nevydaný majetek podle zákona o půdě. Tímto rozsudkem se nahrazuje, ve vztahu k označené nemovitosti, rozhodnutí Ministerstva zemědělství, [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], ze dne 9. 7. 2008, č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/R, [Anonymizováno]/[Anonymizováno].

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. České republice – Okresnímu soudu v [adresa] se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v [adresa] (dále rovněž „soud prvního stupně“ či „soud“) zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa] (výrok I). Dále soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] na náhradě nákladu řízení 4 616 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] rozhodl, že z nich nemá právo na náhradu nákladu řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Konečně soud žalobci uložil povinnost zaplatit na účet České republiky – Okresního soudu v [adresa] na náhradě nákladů svědečného 2 466 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se (původní) žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] (narozený 10. 1. 1935, zemřelý 3. 1. 2016) žalobou domáhal znovuprojednání věci, o které bylo rozhodnuto ve správním řízení rozhodnutím Ministerstva zemědělství, [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] z 9. 7. 2008, č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/R, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (dále rovněž „rozhodnutí správního orgánu“), vydaným za účasti žalobce, [právnická osoba] ČR, [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] a obce [adresa], v řízení podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tak, že se nemovitosti z přídělu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], a to dům č. p. [Anonymizováno] se stodolou na pozemcích p. č. st. [Anonymizováno] a p. č. st. [Anonymizováno], pozemky p. č. st. [Anonymizováno] a p. č. st. [Anonymizováno] – zast. plocha, pozemek p. č. [hodnota] – zahrada a sklep na p. č. st. [Anonymizováno], nestávají vlastnictvím žadatele [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. 10. 1. 1935. Původní žalobce se cítil dotčen na svých právech nesprávným posouzením jeho restitučního nároku, proto se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí z přídělu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Následně bylo označení nemovitosti upřesněno tak, že předmětem řízení je určení vlastnického práva současného žalobce k pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], zapsanému na LV č. [hodnota], a k budově bez č.p./č. e. na pozemku p. č. st. [Anonymizováno], zapsané na LV č. [hodnota], vše pro katastrální území [adresa] na Moravě, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa].

3. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 6. 2013, č. j. [spisová značka], byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta z důvodu nemožnosti identifikovat povinnou osobu ve vztahu k pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno]. Po zrušení tohoto rozsudku usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014, č. j. [spisová značka], pak byla výrokem II rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. 1. 2017, č. j. [spisová značka], zamítnuta žaloba ve vztahu k budově bez čp/če na pozemku p. č. st. [Anonymizováno] (tato nemovitost byla ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví fyzických osob, které nemohly být ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona o půdě povinnými osobami) a v tomto výroku rozsudek nabyl právní moci. Dále bylo výrokem I rozsudku určeno vlastnické právo žalobce k pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], přičemž soud dospěl k závěru, že osobou povinnou (ve smyslu ust. § 5 zákona o půdě) je ve vztahu k pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], Česká republika. Proto usnesením ze dne 25. 6. 2015, č. j. [spisová značka], rozhodl, že bude dle ust. § 21a o. s. ř. jednat jako s druhou zúčastněnou osobou s Českou republikou – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Předmětem řízení tak zůstalo určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], zapsanému na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno].

4. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. 1. 2017, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, č. j. [spisová značka], pak byla postavena najisto otázka pasivní věcné legitimace, tedy určení povinné osoby ve smyslu ust. § 5 zákona o půdě, kterou byl státní podnik [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] (evidovaný v katastru nemovitostí jako právnická osoba, která měla ke dni účinnosti zákona o půdě k předmětným nemovitostem právo hospodaření), a protože na majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok, nemohl být podle § 5 odst. 3 zákona o půdě ve znění do 8. 2. 1996 platně účasten privatizace, pak po zániku podniku [právnická osoba]., zůstaly nemovitosti ve vlastnictví státu, za nějž jedná [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Stejně tak nebylo sporu o knihovním stavu pozemku p. č. [hodnota] a čísla popisného budovy na něm stojící, přečíslované z čísla [hodnota] na číslo [hodnota], o řádném a včasném uplatnění restitučního nároku [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozeným [datum], jehož rodičům bylo vydáno rozhodnutí o přídělu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], součástí kterého byla předmětná nemovitost, o tom, že otec původního žalobce [jméno FO] ([Anonymizováno]) [jméno FO] užíval příděl jako národní správce a i po zrušení národní správy spolu s manželkou až do roku 1950, tedy do doby, kdy v souvislosti s trestním odsouzením a nástupem do výkonu trestu ztratil možnost na přídělu hospodařit, a že okolnosti, za nichž byl fakticky zbaven přídělu, který tak přešel na stát, naplňují znaky politické perzekuce ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 písm. r/ zákona o půdě, jako důvodu vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že nebyla zjištěna žádná okolnost, která by bránila vyhovění žalobě za situace, kdy předmětná nemovitost si do současné doby zjevně dochovala původní způsob užití, a sice bydlení, a správní orgán měl ve vztahu k pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], rozhodnout jinak.

5. K odvolání zúčastněné osoby Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 11. 2018, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I o věci samé (a výroku III o nákladech řízení) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odmítl, že by žádná překážka podle § 11 zákona o půdě nebyla v řízení specifikována, a uvedl, že závěr, že provedeným dokazováním byla existence takové překážky vyloučena, když si obytná budova zachovala původní způsob užití (slouží k bydlení), není dostatečným hodnocením právně významných okolností v intencích ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Současně soud prvního stupně zavázal, aby se v dalším průběhu řízení zabýval uplatněnou námitkou překážky vydání předmětné nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o půdě.

6. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se, vázán názorem odvolacího soudu, sice zabýval zjištěním, zda stavba užívaná v 50. letech k bydlení a k tomuto účelu nyní opět sloužící, v mezidobí tohoto charakteru nepozbyla, opíraje se však i o další judikaturu, nepovažuje otázku přestavby za jediné hodnotící kritérium. Uvedl, že z výpovědí svědků manželů [jméno FO] a pana [Anonymizováno] bylo zjištěno, že objekt bydlení zůstal v podstatě v témže stavu, jako v době odnětí a provedené stavební úpravy lze chápat spíše jako úpravu využití objektu než jako zásadní přestavbu, když manželé [jméno FO] potvrdili, že dům byl v i době směny (tedy i poté, co jej v mezidobí od odnětí do směny v roce 2006 užívaly právnické osoby), využitelný k účelům bydlení. Tomu odpovídá sdělení společnosti [Anonymizováno] [adresa], že dům byl přebudován na kancelář, šatny a sklady, tedy především na zázemí pro zaměstnance. Svědek uvedl, že v tomto stavu objekt zůstal až do doby, kdy jej začali užívat manželé [jméno FO], kteří dům charakterizovali jako objekt vhodný v době směny pro účely bydlení. Z výpovědi svědků manželů [jméno FO], současných vlastníků sporných nemovitostí, bylo zjištěno, že když po směně v roce 2006 do domu přišli, byly tu dvě obytné místnosti a koupelna spolu s kuchyní, dům byl v hodně špatném stavu, ale nebudil dojem, že by nebyl určen k bydlení, nebylo ani poznat, zda tam byly dříve kanceláře, měli dojem, že jde o poválečnou starou stavbu, kde neproběhly žádné renovace, a stavba zůstala v původním stavu. Současní majitelé opravili střechu, vyměnili topení, okna a dveře a provedli asanační práce na vnitřních omítkách. Kolem domu je vyasfaltovaná cesta a dílna, kde probíhaly opravy. Skutečnost, že na pozemku parc. č. st. 100 jsou vybudovány asfaltové plochy, kde se opravovala auta, potvrdil i žalobce. Soud uvedl, že i v případě, že stavba přestavbou neztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby a dle § 11 odst. 4 zákona o půdě ji lze vydat, neplatí dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nemožnost vydání u pozemku, který byl zastavěn a položení asfaltu brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku. Soud považoval proto za nadbytečné provedení zúčastněnou osobou navržených dalších důkazů v podobě znaleckého posudku z doby směnné smlouvy, tedy z roku 2006 (podle sdělení Finančního úřadu již skartovaného) a privatizačního projektu, když není pro srovnání k dispozici dokumentace o stavu objektu v době odnětí v 50. letech. Dospěl k závěru, že pro neexistenci konkrétních důkazů o rozsahu přestavby domu lze sotva zajistit podklady pro znalecké zkoumání, došlo-li a do jaké míry ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby a došlo-li k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukčních prvků dlouhodobé životnosti stavby.

7. Především však soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek s domem vlastní a užívají manželé [jméno FO], kteří jej nabyli v dobré víře, opravili jej a užívají. Soud vyslovil, že ať by zjištění stran zásadní přestavby byla jakákoli, vyhověním žalobě by se soud postavil proti závěrům vysloveným Nejvyšším soudem ČR v usnesení sp. zn. 28 Cdo 894/2010, s nímž se ztotožňuje, a podle něhož institut překážek ve vydání nemovitostí podle § 11 zákona o půdě je institutem stanovícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví. Je třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci právního předpisu, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovat proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Soud dospěl k závěru, že je třeba šetřit práva manželů [jméno FO] nabytá v dobré víře (o uplatnění restitučního nároku byli žalobcem podle jeho sdělení informování až po směně z roku 2006) a rovněž respektovat přednost zásady ochrany dobré víry před ochranou restituenta, jemuž při nevydání nemovitostí náleží za ně náhrada, takže na jeho straně další majetková křivda nevznikne. Uvedl, že vyhovění žalobě by vedlo k duplicitnímu zápisu na list vlastnictví manželů [jméno FO] a žalobce, a v důsledku toho k dalším sporům o určení vlastnického práva mezi nimi s ohledem na evidentní dobrověrnost nabyvatelů, eventuálně ke sporům o vydání bezdůvodného obohacení v důsledku zhodnocení nemovitostí, zatímco po zamítnutí žaloby stále žalobci zůstává zachována lhůta k uplatnění nároku na zaplacení náhrady za nemovitost, kterou nelze vydat. Přiznáním žalovaného nároku by tak podle názoru soudu došlo k další křivdě, a to na straně manželů [jméno FO], nucených vedle žalobce bojovat o výmaz duplicity vlastnického práva, a naopak k neodůvodněnému zvýhodnění žalobce, jehož předchůdci za příděl sami řádně nezaplatili, byť se tak stalo nepochybně z důvodu odnětí přídělu. Naproti tomu by se žalobci dostalo vlastnického práva k nemovitostem zhodnoceným bez jeho přičinění v rozporu s ust. § 3 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. Ochrana dobré víry může dostat přednost, pokud by újma vzniklá změnou správního rozhodnutí ve prospěch žalobce byla ve zjevném nepoměru k újmě vzniklé dobrověrným nabyvatelům. Při zvažování míry újmy, která by vznikla manželům [jméno FO], kteří se nepodíleli na nerespektování zákazu převodu nemovitostí, k nimž byl uplatněn restituční nárok, má soud za to, že žalobě nelze vyhovět. Toto řešení nijak neodporuje zájmům žalobce, jemuž dle ust. § 16 odst. 3 zákona o půdě stále běží lhůta k podání žádosti o zaplacení náhrady za nevydané nemovitosti.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je co do právního hodnocení věci překvapivé, když soud nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu na zjištění překážky vydání v podobě zásadní přestavby objektu, ale přijal do té doby nepoužitý závěr, že je třeba šetřit práva manželů [jméno FO], jako vlastníků zapsaných v současné době v katastru nemovitostí, a respektovat ochranu zásadu ochrany dobré víry a bránit tak budoucím sporům a nezpůsobit další křivdy. Dle jeho názoru měl soud na základě provedených důkazů dovodit, že nedošlo k zásadní přestavbě, která vytvořila překážku vydání věci, když sám konstatuje, že z výpovědí svědků manželů [jméno FO] a pana [Anonymizováno] bylo zjištěno, že objekt bydlení zůstal v podstatě v témže stavu, jako v době odnětí a provedené stavební úpravy lze chápat spíše jako úpravu využití objektu než jako zásadní přestavbu. V důsledku těchto zjištění měl soud jednoznačně dovodit, že neexistovala překážka pro vydání věci dle § 11 odst. 4 zákona o půdě a žalobě vyhovět. Namísto toho soud provedl právní konstrukci ochrany dobré víry manželů [jméno FO], když uzavřel, že újma žalobce v podobě nevydání nemovitostí by byla v nepoměru k újmě vzniklé dobrověným nabyvatelům. Soudem užitý judikát Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], který poměřuje omezení restitučních nároků s veřejným zájmem (a uvádí konkrétní příklady zastavěnosti pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného či sportovního zařízení, zřízení hřbitova) však na situaci žalobce není přiléhavý, když v daném případě nebyl zjištěn žádný veřejný zájem, ani zastavění pozemku stavbou. Restituční nárok je sice v rozporu se zájmy manželů [jméno FO], kteří však kupovali nemovitost až poměrně dlouhou dobu po uplatnění restitučního nároku a tento úkon je tak ze zákona neplatný. Současně je nutno konstatovat, že soud nijak nezjišťoval dobrou víru manželů [jméno FO], když toto nebylo předmětem žádného dokazování a z rozsudku ani není patrné, z čeho závěr o dobré víře dovodil. Soud ani nedal stranám možnost k této skutečnosti vést dokazování, protože stranám nevyjevil svůj právní názor, že by na této skutečnosti chtěl postavit své rozhodnutí. Přesto uzavřel, že jde o dobrověrné nabyvatele, a proto mají být chráněny jejich zájmy na úkor žalobce. Tyto právní závěry soudu prvního stupně proto žalobce považuje za nesprávné. Z uvedených důvodů měl soud prvního stupně, v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, po zjištění, že nedošlo k zásadní přestavbě nemovitosti, žalobě v plném rozsahu vyhovět.

9. Zúčastněná osoba ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že se rozsudkem soudu prvního stupně souhlasí, neboť tento dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc posoudil po právní stránce správně. Byť s některými dílčími závěry soudu nesouhlasí, tak ve výsledku je konečné rozhodnutí správné, a proto navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Nesouhlasí s názorem žalobce, že v dané věci neexistuje překážka vydání věci, když z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že pozemek p. č. [hodnota] v části, která není zastavěná stavbou domu [adresa], byl po přechodu na stát upraven tak, že jeho povrch tvoří asfalt, pozemek sloužil jako odstavné parkoviště pro stroje a vozidla. Na pozemku byla vybudována čerpací stanice nafty. Nádvoří bylo vyasfaltováno v sedmdesátých letech a takové využití pozemku bylo i ke dni účinnosti zákona o půdě. V daném případě tak byly splněny podmínky pro nevydání daného pozemku, protože tento byl po přechodu zastavěn stavbou, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku. Současně se domnívá, že dokazováním nebylo vyloučeno, že nedošlo k zásadní přestavbě, neboť důkaz znaleckým posudkem, který by posoudil změny v konstrukčních prvcích domu, nebyl připuštěn. Zúčastněná osoba dále uvedla, že soud prvního stupně, veden právním názorem odvolacího soudu, že pasivně věcně legitimovaným subjektem je v daném případě Česká republika – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], neboť se jedná o majetek původního státního podniku [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno], který měl postavení povinné osoby dle zákona o půdě, tento právní závěr převzal a v daném směru již neprováděl další dokazování. V kontextu soudem prvního stupně provedených důkazů, sdělení společnosti [Anonymizováno] [adresa] a společnosti [právnická osoba]., vyplynulo, že žalobce za povinnou osobu označil společnost [Anonymizováno] [adresa], u které byl i z jeho strany uplatněn restituční nárok, nikoliv s. p. [adresa]. Rovněž pozemek p. č. [hodnota], jehož součástí je [adresa], byl předmětem privatizace s. p. a 2, nikoliv státní podnik [Anonymizováno]. Žalobce staví svoje skutková tvrzení a právní názor na skutečnosti, že privatizace byla provedena v rozporu se zákonem o půdě a že i následná směnná smlouva je neplatný právní úkon. Pokud by povinnou osobou nebyl státní podnik [Anonymizováno], ale státní podnik [Anonymizováno], pak nelze považovat provedenou privatizací majetku za nezákonnou, neboť státní podnik [Anonymizováno] nebyl stižen uplatněným restitučním nárokem a dotčené nemovitosti nebyly předmětem privatizace státního podniku [Anonymizováno].

10. Dále zúčastněná osoba uvedla, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba poskytnout ochranu vlastnickému právu současných vlastníků. Citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3698/2016, ohledně možnosti nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, s tím, že citované judikáty je třeba analogicky aplikovat na danou věc, neboť současní vlastníci uvedenou situaci nezavinili, v době nabytí vlastnického práva o uplatněném restitučním nároku nic nevěděli a rovněž nemohli mít žádné povědomí o tom, kdo je skutečnou povinnou osobou k vydání nemovitosti a zda v důsledku toho by mohla být dispozice s nemovitostmi jejich právního předchůdce považována za neplatnou. Současní vlastníci nemovitosti nabyli směnnou smlouvou v dobré víře, že jim směnou získané nemovitosti budou vlastnicky patřit a budou je užívat pro účely bydlení jejich rodiny. Z výpovědi manželů [jméno FO] jednoznačně vyplynulo, že si dům postupně opravují a zvelebují pro účely bydlení. Na druhou stranu bylo v řízení prokázáno, že se nejednalo pro rodinu žalobce o historický majetek, že na usedlosti rodina právních předchůdců žalobce působila cca 5 let a přídělová cena za uvedený majetek nebyla uhrazena (byla uhrazena pouze část přídělové ceny). Soud prvního stupně postupoval v souladu s obecnou ideou spravedlnosti i v souladu s preambulí zákona o půdě, když nepřiznal žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem, přičemž mu i nadále zůstal zachován nárok na poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti. S ohledem na uvedené zúčastněná osoba navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

11. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, projednal odvolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, při jednání přezkoumal.

12. Odvolací soud již nejednal s Českou republikou – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] (právním nástupcem původního účastníka řízení [právnická osoba]). Obligatorní účastenství tohoto účastníka zaniklo dnem 31. 12. 2012 v důsledku novelizace ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě. Česká republika – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] není ani osobou povinnou dle § 5 zákona o půdě. Nemá tedy v projednávané věci postavení účastníka řízení.

13. Především je třeba uvést, že soud prvního stupně správně zjistil knihovní stav předmětné nemovitosti (včetně změny čísla popisného budovy nacházející se na pozemku p. č. [hodnota] z čísla [hodnota] na číslo [hodnota]), a odvolací soud považuje rovněž za správná zjištění a jejich právní posouzení, pokud soud prvního stupně učinil závěr o řádném a včasném uplatnění restitučního nároku právním předchůdcem současného žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] (narozeným [datum], zemřelým [datum]), dovodil, že rodičům původního žalobce bylo vydáno rozhodnutí o přídělu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]v k. ú. [adresa], jehož součástí byla předmětná nemovitost, že otec původního žalobce, [jméno FO] ([Anonymizováno]) [jméno FO] (spolu s manželkou) užíval příděl jako národní správce, a dále i po zrušení národní správy, až do roku 1950, kdy v souvislosti s trestním odsouzením a nástupem do výkonu trestu ztratil možnost na přídělu hospodařit, a že okolnosti, za nichž byl fakticky zbaven přídělu, který tak přešel na stát, naplňují znaky politické perzekuce ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě, jako důvodu vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě. Na konkrétní skutková zjištění a jejich právní hodnocení proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, vycházející rovněž z hodnocení dokazování učiněných v předcházejícím průběhu řízení v rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. 1. 2017, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, č. j. 18 Co 132/2017-432.

14. Za správné odvolací soud považuje i hodnocení otázky (v intencích právního názoru, vyjádřeného odvolacím soudem v usnesení z 30. 10. 2014, sp. zn. 18 Co 400/2013) povinné osoby ve vztahu k předmětnému majetku, a tedy otázku pasivní věcné legitimace ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona o půdě. Soud vyšel ze zjištění, že ke dni účinnosti zákona o půdě byl jako právnická osoba, která měla k předmětným nemovitostem ve vlastnictví státu právo hospodaření, zapsán v katastru nemovitostí státní podnik [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno], a pokud předmětný majetek, na nějž byl řádně uplatněn restituční nárok, nemohl být platně účasten privatizace (§ 5 odst. 3 zákona o půdě ve znění do 8. 2. 1996), pak po zániku uvedeného státního podniku likvidací ke dni 4. 9. 2009, je nutno vycházet z toho, že předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví státu, za nějž jedná [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve věcech majetkových. Jak uvedl odvolací soud v usnesení z 30. 10. 2014, další pátrání po tom, zda právo hospodaření k předmětnému majetku ve vlastnictví státu ke dni účinnosti zákona o půdě vykonával právě státní podnik, zapsaný v evidenci nemovitostí, se vymyká smyslu restitučního řízení.

15. Za důvodnou pak bylo možné považovat námitku žalobce proti způsobu, jakým se soud vypořádal se zjištěními ohledně neexistence překážky vydání předmětné nemovitosti podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě a zejména zohlednění dobré víry manželů [jméno FO] při nabytí předmětných nemovitostí oproti vydání předmětných nemovitostí na základě restitučního titulu žalobci, na základě poměřování možné újmy vzniklé účastníkům.

16. V nálezu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16, Ústavní soud vyslovil, že pokud byl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem, které posléze byly vydány v restitučním řízení oprávněným osobám, ve prospěch osob, které však účastníky tohoto restitučního řízení nebyly, má se za to, že převod na tyto osoby je třeba považovat za absolutně neplatné právní jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku, neboť bylo porušeno kogentní ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jehož obsahem je mimo jiné zákaz zcizování majetku dotčeného restitucemi. Při řešení kolize mezi zásadou ochrany osoby, jíž svědčí skutečný právní stav (rozporný se stavem zapsaným do veřejného seznamu), a zásadou materiální publicity podle § 984 občanského zákoníku, poskytující ochranu osobě, která uskutečnila právní jednání s důvěrou ve stav potvrzený zápisem do veřejné evidence, je možné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/2011, podle něhož je nutno najít praktickou konkordaci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž jako oprávněným svědčí skutečný právní stav, potvrzený výsledkem restitučního řízení, mohou uplatněním poznámky spornosti podle § 986 občanského zákoníku u toho, kdo veřejný seznam vede, a podáním žaloby na určení vlastnictví usilovat o výmaz vlastnického práva dosud zapsaných osob. Toto řešení dovoluje zabránit výmazu práv těchto osob, aniž by se mohly proti tomu bránit, neboť jako účastníci řízení o žalobě na určení vlastnictví budou jeho výsledkem vázány. Takový, ústavně konformní výklad § 17 odst. 4 katastrálního zákona, ukládajícího katastrálnímu úřadu přezkoumat před povolením vkladu závaznost soudního rozhodnutí pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru nemovitostí dosud zapsáno, naplňuje i právo na účast při projednání vlastní věci, ústavně zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

17. Odvolací soud při jednání seznámil účastníky se svým právním názorem, vycházejícím ze shora citovaného judikátu, že účelem restitučního řízení je vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, o níž nedošlo k dohodě o jejím vydání uzavřené mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou, a v důsledku toho rozhodnout, jak stanoví § 9 odst. 4 zákona o půdě, o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti; že v uvedeném restitučním řízení jde o vyřešení vztahu mezi osobami povinnými a oprávněnými (jak jsou účastníci vymezeni ustanovením § 9 odst. 8 zákona o půdě), nikoliv mezi účastníky restitučního řízení a osobami, kterým svědčí právní stav zapsaný do veřejného seznamu; že k tomu slouží jiné řízení (na určení vlastnictví podle části třetí občanského soudního řádu), jehož účastníky jsou tyto třetí osoby.

18. Z uvedeného pak vyplývalo, že v projednávané věci nelze hodnotit dobrou víru manželů [jméno FO] při nabytí předmětné nemovitosti za účelem odepření vydání nemovitosti oprávněné osobě, jak učinil soud prvního stupně.

19. Veden tímto právním názorem odvolací soud, na základě dosud učiněných i nových důkazních návrhů ke zjištění existence překážky vydání nemovitosti ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě, provedl (k návrhu zúčastněné osoby) důkaz privatizačním projektem státního podniku [Anonymizováno] [adresa], neboť podle sdělení společnosti [právnická osoba]., došlo po převzetí majetku státem k určité přestavbě budovy na předmětné nemovitosti, jejíž hodnota byla vyčíslena konkrétní částkou, takže by součástí privatizačního projektu mohl být znalecký posudek na základě kterého došlo k jejímu vyčíslení a který by mohl obsahovat popis změn v konstrukčních prvcích. Tyto listiny však obsahem označeného privatizačního projektu nebyly, byl zde nalezen seznam nemovitostí vkládaných do akciové společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], v němž by uveden předmětný pozemek p. č. [hodnota].

20. Za účelem zjištění stavebně technického stavu bývalého areálu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] byli (na návrh zúčastněné osoby) předvoláni dva svědci, kteří se omluvili z účasti u soudního jednání z důvodu vysokého věku a nepříznivého zdravotního stavu. Svědek [jméno FO] odvolacímu soudu písemně sdělil, že do bývalého areálu dopravy nastoupil v roce 1973, byla mu přidělena kancelář v objektu č. p. [Anonymizováno], kde sídlila autodoprava státního podniku [Anonymizováno]. Objekt byl udržován stavební údržbou, byl slušně vybavený, přední část tvořila kancelář, šatna a sociální zařízení pro řidiče. Část ve dvoře byla dílna a skladiště náhradních dílů, dopravní prostředky parkovaly volně na dvoře. O stavebně technický stav objektu se nikdy nezajímal, nebyl správcem objektu. Ve státním podniku [Anonymizováno] a později [Anonymizováno] pracoval od roku 1973 do roku 1981. Co se potom dělo v objektu č. p. [Anonymizováno] už neví. Z písemného sdělení svědka [jméno FO] pak nebylo zjištěno nic podstatného.

21. V průběhu odvolacího řízení došlo k posunu v judikatuře ve vztahu k otázce hodnocení práv vlastníků nemovitostí, kteří nebyli účastníky restitučního řízení, a to vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 232/2021. Nejvyšší soud v rozhodnutí nejprve konstatoval, že účastenství vymezené předpisem hmotného práva určuje, že v řízení podle části páté občanského soudního řádu (ve věcech vydání nemovitosti podle ustanovení § 9 zákona o půdě) může být rozhodováno pouze o právech a povinnostech oprávněné a povinné osoby, jejíž postavení je pro účely procesu restituce majetku petrifikováno ke dni účinnosti zákona o půdě. Nejvyšší soud se otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným, než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že z hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.). Současně uvedl, že je nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením. Ač byly uvedené závěry formulovány v řízeních podle části třetí občanského soudního řádu, jež navazovala na vydání nemovité věci oprávněné osobě podle zákona o půdě v řízení před pozemkovým úřadem, popřípadě v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu, jejich přenositelnost do poměrů řízení vedeného ve smyslu ustanovení § 244 s následujících o. s. ř. nelze apriori vyloučit v případech, kdy žalovaná povinná osoba vnese do řízení taková tvrzení a důkazy o vlastnickém právu třetích osob nabytém originárním způsobem (vydržením), jež jsou způsobilé – i přes porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě povinnou osobou – zpochybnit možnost naturální restituce majetku osobou oprávněnou.

22. Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí soudu i správního orgánu v restitučním řízení mají konstitutivní charakter; jsou tedy právními skutečnostmi hmotného práva. To znamená, že kromě jejich závaznosti omezené na účastníky restitučního řízení, lze u nich rozeznat tzv. právotvornost, tj. mají účinky v rovině práva hmotného, směřující ke vzniku, změně či zániku hmotněprávních poměrů. Právotvorné rozhodnutí přitom nevyvolává hmotněprávní účinky samo o sobě, nýbrž prostřednictvím právní normy, která zmocňuje orgán k jeho vydání a přiznává mu onen hmotněprávní dopad (právní následek). Na rozdíl od právní moci soudního rozhodnutí, vztahuje se jeho právotvornost i na osoby, které účastníky řízení nebyly. Proto mohou tyto osoby v jiném řízení rozporovat, zda byly splněny všechny předpoklady vzniku určitého právního následku. Právní následek v podobě vzniku vlastnického práva oprávněné osoby v restitučním řízení nastane v závislosti na tom, zda je podmínka vlastnického práva na straně osoby povinné objektivně splněna. Proto mohou třetí osoby, jež účastníky restitučního řízení nebyly, v jiném řízení namítat, že pravomocným rozhodnutím správního orgánu nebo soudu nedošlo k založení vlastnického práva oprávněné osoby.

23. Nejvyšší soud dále uvedl, že v návaznosti na výklad o potřebě rozlišit právní moc a právotvornost konstitutivního rozhodnutí soudu nebo správního orgánu v restituční věci a jejich rozdílných účinků na účastníky řízení a na osoby na řízení nezúčastněné vyvstává otázka, zda řešení vztahu oprávněné osoby k aktuálnímu držiteli věci, popřípadě k osobě, jejíž vlastnické právo je povinnou osobou tvrzeno, je vždy procesně účelné, hospodárné a v souladu se zásadou právní jistoty a smyslem a účelem občanského soudního řízení (§ 1, § 3 a § 6 o. s. ř.) vytěsnit do samostatného sporu, a v restitučním řízení tudíž nezkoumat, zda po účinnosti příslušného restitučního předpisu vlastnické právo k nárokované věci nenabyl subjekt odlišný od povinné osoby. Kdyby povinná osoba v restitučním řízení prokázala, že věc již podle práva nenáleží jí, ale subjektu, který v pozici povinné osoby není a nemůže být nucen k jejímu vydání oprávněné osobě, jevilo by se neúčelným přijmout rozhodnutí o vydání věci, které nevyvolává zamýšlený konstitutivní účinek v podobě založení vlastnického práva oprávněné osoby.

24. Ve vztahu ke konkrétní řešené věci pak, vzhledem k uvedenému, Nejvyšší soud uzavřel, že se právní posouzení věci, jde-li o otázku, zda předmětné pozemky lze vydat žalobci k uspokojení jeho restitučního nároku, jeví přinejmenším předčasné a tedy nesprávné, když není pochybnost o tom, že smlouva o převodu pozemků, kterou [právnická osoba] převedl předmětné pozemky je neplatná pro rozpor s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, pročež i kupní smlouvy uzavřené následně stíhá neplatnost, pokud se odvolací soud dostatečně nezabýval okolnostmi, jež by případně mohly v konkrétních poměrech projednávané kauzy vyústit v závěr o nesplnění podmínek pro vyhovění restituční žalobě pro existenci tvrzeného vlastnického práva třetích osob, které předmětné pozemky drží. Tím by byl zpochybněn účel samotného konstitutivního rozhodnutí o založení vlastnického práva oprávněné osoby, jež by svými účinky mělo mít univerzální dosah. Nelze přehlédnout, že soud prvního stupně, si sice všiml v důsledku konkrétních tvrzení povinné osoby okolností, z nichž usuzuje na dobrou víru nabyvatelů předmětných pozemků, že jim tyto pozemky patří, nicméně již je nijak – se zřetelem k tvrzení o oprávněné držbě významně přesahující zákonnou vydržecí dobu deseti let – nehodnotil v souvislosti s možným originárním nabytím vlastnického práva třetích osob vydržením.

25. Odvolací soud, považujíc argumentaci uvedenou v označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu za přesvědčivou, seznámil s ní účastníky při jednání, sdělil jim, že rozhodnutí považuje za aplikovatelné v projednávané věci, a poučil je ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. o potřebě tvrdit skutečnosti a označit důkazy v souvislosti s možným originárním nabytím vlastnického práva manželů [jméno FO] k předmětným nemovitostem.

26. Zúčastněná osoba v reakci na uvedené poučení při jednání uvedla, že současní vlastníci předmětné nemovitosti [jméno FO] a [jméno FO] jsou stále zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětné stavební parcely, jejíž součástí je rodinný dům (což doložila výpisem z katastru nemovitostí), že tito vlastníci byli slyšeni jako svědci před soudem prvního stupně, že však byl jejich výslech veden víceméně ke stavebnětechnickému stavu nemovitosti, proto navrhla doplnění dokazování jejich opětovným výslechem, aby podrobněji osvětlili otázku uzavření směnné smlouvy v roce 2006, zejména okolností, zda byli v dobré víře, zda věděli či nevěděli, že nemovitost je předmětem restitučního sporu. Dále navrhla výslech zástupce společnosti [právnická osoba]., který vedl jednání s manželi [jméno FO] ohledně uzavření směnné smlouvy.

27. V podání ze dne 14. 2. 2024 zúčastněná osoba znovu namítala, že majetek, který je předmětem soudního řízení byl ke dni účinnosti zákona o půdě v držení státního podniku [Anonymizováno], a že tento státní podnik byl povinnou osobou k vydání daného majetku. Uvedený státní podnik byl na základě rozhodnutí ze dne 18. 12. 1997 zrušen a sloučen se státním podnikem [právnická osoba], který byl dne 5. 5. 2010 zrušen sloučením do státního podniku [právnická osoba], na který přešla veškerá práva, povinností a závazky zrušeného státního podniku. Státní podnik [právnická osoba] právně existuje a měl v řízení vystupovat jako povinná osoba. Dále zúčastněná osoba uvedla, že pokud povinnou osobou nebyl státní podnik [Anonymizováno], ale státní podnik [Anonymizováno], pak nelze považovat provedenou privatizaci majetku za nezákonnou, neboť státní podnik [Anonymizováno] nebyl zatížen uplatněným restitučním nárokem a majetek mohl být zařazen do privatizace. Za dané situace musí být chráněna vlastnická práva, jak společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]., která vlastnické právo nabyla v rámci privatizace (nyní [právnická osoba].), tak i právo fyzických osob – manželů [jméno FO] a [jméno FO], kteří nabyli vlastnické právo k předmětu řízení na základě směnné smlouvy ze dne 12. 1. 2006, s právními účinky vkladu práva ke dni 16. 1. 2006, v dobré víře. Za povinnou osobu nelze ani označit společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]., která byla založena až po účinnosti zákona o půdě, to je ke dni 1. 5. 1992.

28. Dále zúčastněná osoba uvedla, že z dokazování provedeného před soudem prvního stupně, zejména ze svědecké výpovědi manželů [jméno FO], vyplynulo, že současní vlastníci uvedenou situaci nezavinili, v době nabytí vlastnického práva o uplatněném restitučním nároku nic nevěděli a rovněž nemohli mít žádné povědomí o tom, kdo je skutečnou povinnou osobou k vydání nemovitosti a zda by v důsledku toho mohla být dispozice s majetkem, který je předmětem řízení, ze strany jejich právního předchůdce považována za neplatnou. Současní vlastníci majetek nabyli směnnou smlouvou ze dne 12. 1. 2006, a to směnou za nemovité věci, které původně nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 19. 7. 1999. Současně vlastníci majetek, který je předmětem soudního řízení, nabyli v dobré víře, ani při objektivní míře opatrnosti při náhledu do zápisu v katastru nemovitostí nemohli zjistit právní závady nemovitosti z titulu uplatněného restitučního nároku. Důvodem pro nabytí uvedeného majetku ze strany manželů [jméno FO] do jejich vlastnictví bylo užívat jej pro účely bydlení jejich rodiny. Z jejich výpovědi vyplynulo, že si dům č. p. [Anonymizováno] postupně opravují a zvelebují pro účely bydlení, tudíž do něj vkládají své finanční prostředky. Při porovnávání zásahu do oprávněných zájmů současných vlastníků předmětu sporu a možného očekávání na straně žalobce je třeba zvážit i tu skutečnost, že se v případě dotčeného majetku nejedná o historický majetek rodiny žalobce, resp. jeho právních předchůdců, jak bylo v řízení prokázáno.

29. Konečně zúčastněná osoba uvedla, že uplatňuje námitku mimořádného vydržení vlastnického práva ze strany manželů [jméno FO] a [jméno FO] k předmětné nemovitosti ve smyslu ustanovení § 1095 ve spojení s ustanovením § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Dovozuje vznik vlastnického práva k dotčenému majetku ze strany manželů [jméno FO] z titulu mimořádného vydržení, neboť v daném případě uběhla v průběhu soudního řízení potřebná doba pro mimořádné vydržení vlastnického práva (rozhodné datum 1. 1. 2019 za použití ust. § 3066 OZ při zápočtu vydržecí doby ze strany právního předchůdce), když jmenovaní po celou dobu majetek drželi, nakládali s ním a užívali jej pro potřeby své rodiny k bydlení, v době uchopení se držby u nich nebyl dán nepoctivý úmysl, tj. ujali se držby s přesvědčením, že nepůsobí nikomu újmu a rovněž nebyli vyzváni k předání držby ze strany žalobce, případně jeho právních předchůdců.

30. Žalobce, v reakci na poučení soudu a tvrzení a důkazní návrhy zúčastněné osoby, připojil se k návrhu na výslech manželů [jméno FO] s tím, že by jejich výslechem mělo být prokázáno, že byli ze strany společnosti [právnická osoba]. vyrozuměni o tom, že je na předmětné nemovitosti uplatněn restituční nárok, když označená společnost byla téměř od počátku účastníkem tohoto restitučního řízení, proto by v zájmu své ochrany nabyvatele nemovitosti o těchto skutečnostech informovala.

31. Odvolací soud účastníky navržené důkazy doplňujícími výslechy manželů [jméno FO] a výslechem zástupce společnosti [právnická osoba]., jednajícím s nimi o směně předmětné nemovitosti, neprováděl, neboť skutečnosti potřebné k právnímu posouzení věci byly zjištěny z důkazů již provedených.

32. Podle ustanovení § 1095 OZ uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se prokáže nepoctivý úmysl.

33. Podle ustanovení § 3066 OZ do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

34. Odvolací soud se ztotožňuje s výkladem institutu mimořádného vydržení, uvedeným v podání zúčastněné osoby ze 14. 2. 2024 (na č. listu 578 spisu) v němž, s poukazem na doposud přijatou judikaturou Nejvyššího soudu, uvedla, že občanský zákoník pro mimořádné vydržení zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v „nepoctivém úmyslu“, tzn. že mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma (důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 OZ) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 OZ), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Nepoctivým ve smyslu ustanovení § 1095 OZ je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně, nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 OZ). Institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu. Další podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (ust. § 1009 odst. 1 OZ) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci.

35. Z důkazů provedených správním orgánem, soudem prvního stupně i odvolacím soudem vyplývá, že manželé [jméno FO] drží předmětnou nemovitost od ledna 2006 (právní účinky směnné smlouvy), jejich právní předchůdce pak od roku 1993 (vklad Fondu národního majetku ČR do společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba].). Při započtení doby, kterou měli přede dnem účinnosti občanského zákoníku (1. 1. 2014) věc v nepřetržité držbě manželé [jméno FO], tedy od roku 2006 do roku 2013, a započtení vydržecí doby jejich právního předchůdce (§ 1096 OZ), od roku 1993 do roku 2005, tj. celkem [hodnota] let, a dále 5 let do skončení doby dle § 3066 OZ (1. 1. 2019), činí uplynulá doba k započtení celkem [hodnota] let. Bylo prokázáno, že manželé [jméno FO] majetek drželi a užívali jej pro potřeby své rodiny k bydlení. V době uchopení se držby u nich nebyl dán nepoctivý úmysl, tj. ujali se držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu (viz uzavření směnné smlouvy). V řízení nevyšlo najevo, že by byli vyzváni k předání držby ze strany žalobce, případně jeho právních předchůdců. Zákonná lhůta dvaceti let k mimořádnému vydržení vlastnického práva uplynula již před účinnosti občanského zákoníku, ale od 1. 1. 2014 do 1. 1. 2019 měla povinná osoba možnost podat žalobu na určení svého vlastnictví, jako ochranu proti mimořádnému vydržení, pokud ji nepodala, k vydržení došlo (nejpozději) 1. 1. 2019.

36. Manželé [jméno FO] a [jméno FO] tak nabyli originární vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením dle ust. § 1095 OZ.

37. Odvolací soud vychází z toho, že smlouva o převodu pozemků, kterou [právnická osoba] převedl v roce 1993 předmětný pozemek na společnost. [Anonymizováno] [právnická osoba]. je neplatná pro rozpor s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, v důsledku čehož je neplatná i následně uzavřená smlouva (z 12. 1. 2006), kterou společnost [právnická osoba]. směnila předmětnou nemovitost s manžely [jméno FO] za nemovitost v jejich vlastnictví. Současně lze mít za prokázáno, že po účinnosti zákona o půdě nabyli originárně vlastnické právo k předmětné věci (mimořádným vydržením) manželé [jméno FO] a [jméno FO], kteří nejsou povinnými osobami a nemohou tak být nuceni k jejímu vydání oprávněné osobě. Nelze proto rozhodnout o vydání věci, neboť takové rozhodnutí by nemělo konstitutivní účinek v podobě založení vlastnického práva oprávněné osoby.

38. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v podstatě potvrdil, když jeho výrok o zamítnutí určení vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku doplnil tak, že restituční nárok žalobce byl prokázán a za nevydaný majetek mu náleží náhrada, a dále vyslovil rozsah, kterým tento výrok rozsudku nahrazuje rozhodnutí správního orgánu.

39. Žalobce byl se svojí žalobou na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti v zásadě neúspěšný, a proto by jej ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. zatěžovala povinnost nahradit úspěšné zúčastněné osobě její náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud však vzal v úvahu obtížnost řešené problematiky oprávněnosti restitučního nároku, spočívající v nedostatku podkladů pro určení povinné osoby, jakož i postupně se vyvíjející se judikatuře v obdobných věcech, což jsou důvody, které nelze přičítat k tíži na řízení zúčastněných osob. Shledal tak důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat.

40. Odvolací soud odepřel státu právo na náhradu nákladů řízení, a to vůči žalobci, který nebyl v řízení úspěšný, z důvodů dle § 150 o. s. ř. (viz shora), a vůči zúčastněné osobě, pak na základě výsledku řízení (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení