18 CO 204/2021-356

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , PSČ obec zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem část obce a číslo , PSČ obec u obec zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 2.005.403 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 5. 2020, č. j. 108 C 44/2017-240, <b>I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 1.328.980 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. 7. 2016 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. potvrzuje.</b> <b>III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 247.013 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení].</b> <b>IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 133.184,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení].</b> 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.328.980 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně jdoucím od 5. 7. 2016 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, pokud jí bylo požadováno zaplacení dalších 676.423 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 648.933 Kč od 5. 7. 2016 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 27.490 Kč od 4. 2. 2017 do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 151.923 Kč do tří dnů právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení] (výrok III.).

1. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce se proti žalovanému žalobou podanou u soudu dne 22. 12. 2017 domáhal zaplacení částky 2.005.403 Kč s příslušenstvím s tím, že v minulosti hospodařil na pozemcích, které spravoval [anonymizována tři slova] (nyní [anonymizována tři slova]), měl zájem pozemky odkoupit, to však nebylo možné, protože podle zákona č. 95/1999 Sb. nebyl oprávněnou osobou a proto bylo dohodnuto, že na sebe pozemky převede žalovaný a [anonymizováno] družstva [jméno] [příjmení] jako členové družstva s tím, že po splacení kupních cen pozemků převedou vlastnictví k nim na žalobce, jenž bude splátky kupních cen hradit; žalovaný skutečně s [anonymizována tři slova] uzavřel kupní smlouvy, kterými na sebe převedl předmětné pozemky a na základě kterých za dobu od roku 2003 do roku 2013 včetně žalobce na splátkách kupních cen a uhrazených kaucích použitých následně na úhrady splátek zaplatil žalovanou částku ve výši 2.005.403 Kč (konkrétně se jednalo o smlouvy [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum]); po úhradě kupních cen žalobce žalovaného vyzval k převodu vlastnictví k pozemkům na sebe, což však žalovaný odmítl; úhradou splátek žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které má žalovaný povinnost žalobci vydat, což však neučinil na výzvy učiněné žalobcem; žalobce měl také za to, že nelze přihlížet k námitce promlčení, pokud je v rozporu s dobrými mravy a namítal, že žalovaná pohledávka nemůže být promlčena, když teprve v souvislosti s řízením u Okresního soudu v Chrudimi vedeným pod sp. zn. 8 C 117/2015 se žalobce dozvěděl, že nelze jeho platby na splátky kupních cen pozemků podřadit pod ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že u žalobce vykonával funkci [anonymizováno] družstva, pracoval v jeho prospěch a z tohoto důvodu uzavřel kupní smlouvy s [anonymizována tři slova], šel do rizika, že nebude schopen ceny pozemků splácen, žalobce na pozemcích hospodařil, získával z nich výnosy a pobíral na ně dotace; vznesl námitku promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud ze smluv [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] zjistil, že [anonymizována tři slova] jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli uvedené kupní smlouvy, kterými žalovaný zakoupil v nich označené zemědělské pozemky za stanovené kupní ceny, ohledně kterých bylo dohodnuto, že budou uhrazeny zčásti zálohou, zaplacenou před podpisem smlouvy a zčásti dohodnutými splátkami, příp. bylo potvrzeno, že kupní cena byla zálohou uhrazena celá. Pokud byly ujednány splátky, ty byly sjednány na dobu 20-30 let a ke splacení tak má dojít v letech 2031 -2039. Z přehledu splátek k jednotlivým kupním smlouvám a z výpisů z účtu žalobce okresní soud zjistil, že na splátkách žalobce na účty [anonymizována tři slova] uhradil do 31. 12. 2013 částku 1.862.269 Kč a podle tvrzení žalobce dalších 143.134 Kč za žalovaného uhrazených kaucí, použitých na úhradu splátek kupních cen. Zprávou [anonymizována tři slova] měl okresní soud za prokázanou úhradu započtením kaucí ve výši 143.078 Kč s tím, že plnění ze smlouvy [číslo] již nelze dohledat.

2. Na danou věc okresní soud aplikoval ust. § 451 odst. 1, § 454, § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. – obč. zák.) a dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný s [anonymizována tři slova] uzavřel uvedené kupní smlouvy podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 95/1999 Sb., zakoupil zemědělské pozemky, zavázal se stanovené kupní ceny uhradit buď zálohou a dohodnutými splátkami nebo bylo deklarováno, že kupní cena byla celá uhrazena zálohou složenou před podpisem kupní smlouvy, přičemž žalobce se žalobou domáhal úhrady plateb, které za žalovaného z těchto důvodů uhradil na účty prodávajícího [anonymizována tři slova] do 31. 12. 2013 (žalobce potvrdil, že platby uskutečněné od 24. 2. 2014 neuplatňuje). A protože žalovaný vznesl námitku promlčení, okresní soud se zabýval tím, zda nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Vyšel z toho, že objektivní promlčecí lhůta v případě bezdůvodného obohacení počíná běžet od uskutečněné platby a subjektivní lhůta od momentu, kdy se ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil a měl za to, že v dané věci bylo žalobci od počátku provádění úhrad splátek, ale i složením kaucí v souvislosti s výběrovým řízením [anonymizována tři slova] na prodej předmětných pozemků známo, že tyto platby činí za žalovaného. Žalobce namítal, že tak činil na základě ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí a teprve v souvislosti s řízením o nahrazení projevů vůle se dozvěděl, že z této smlouvy nelze vycházet. Okresní soud však měl za to, že i v takovém případě by došlo k promlčení marným uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, když žaloba byla podána dne 22. 12. 2017 a rozsudek v uvedené věci o nahrazení projevů vůle nabyl právní moci dne 19. 12. 2015, ale uvedl, že i subjektivní lhůta začala běžet od uskutečnění plateb, neboť existence smlouvy o smlouvě budoucí nebyla prokázána. Uzavřel tudíž, že nárok žalobce je promlčen ve smyslu ust. § 107 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.), neboť veškeré platby byly uskutečněny do 31. 12. 2013, takže na věc dopadá uvedený občanský zákoník a tedy subjektivní dvouletá promlčecí lhůta, která skončila před podáním žaloby, stejně tak jako promlčecí lhůta objektivní.

3. Okresní soud dále vysvětlil, že s ohledem na pokyn odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení ze dne 8. 3. 2019, č. j. 18 Co 446/2018-140, zkoumal, zda mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva, kterou se žalovaný zavázal pozemky po zaplacení jejich kupní ceny převést na žalující družstvo (odvolací soud tento pokyn dal s ohledem na námitku žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, a zavázal okresní soud zkoumat, zda neuzavření smlouvy o převodu pozemků na žalobce dle dohody mezi účastníky nevede s ohledem na okolnosti dané věci k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovaným vůči nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák.) Okresní soud proto k této skutečnosti vyslechl bývalé členy představenstva žalobce [svědek 1], [svědek 2] , [svědek 3] , [svědek 4] a [svědek 5] jako svědky, z jejichž výpovědi zjistil, že na představenstvu se mluvilo o tom, že pozemky na sebe koupí žalovaný a paní [příjmení] a později pozemky na družstvo převedou, ale svědci nebyli schopni potvrdit ani lhůtu, ve které mělo podle slibů žalovaného k převodu pozemků dojít; další svědek [svědek 6] [příjmení] uvedl, že se tak mělo stát časem, svědek [svědek 1], že pozemky měly být převedeny, až to bude možné, svědek [svědek 2], že se tak má stát po 10 letech a svědkyně [svědek 3], že až po splacení pozemků; svědkové také potvrdili, že jim žalovaný ukazoval i smlouvu, kterou ale nečetli, což potvrdili i členové družstva [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]; všichni svědkové pak uvedli, že žalovaný byl vyzýván k převodu pozemků, ale po svém odvolání z funkce [anonymizováno] družstva to odmítl (žalovaný byl z funkce [anonymizováno] žalobce odvolán dne 7. 3. 2013). Okresní soud dále uvedl, že sám žalovaný v dopise členům družstva ze dne 4. 4. 2013 uvedl, že je záruka, že pozemky s paní [příjmení] převedou na družstvo, při svém výslechu ale popřel uzavření dohody s družstvem, kterou by se zavázal pozemky na družstvo převést a uvedl, že vrácení peněz uhrazených družstvem za něj na kupní cenu pozemků bylo zajištěno tím, že se o tom veřejně mluvilo a on i paní [příjmení] v družstvu pracovali, bylo to garantováno jejich osobami, přičemž potvrdil, že žádný právní úkon k zajištění této pohledávky družstva nebyl učiněn a svědkyně [příjmení] uvedla, že o takové smlouvě se pouze uvažovalo. Další svědek [titul] [příjmení] pak uvedl, že v roce 2013 psal žalovanému návrh na řešení situace, ale družstvo na něj nepřistoupilo. Okresní soud provedl zmiňovaný důkaz svědkem [titul] [příjmení] – šlo o e-mail, z něhož zjistil, že mezi nabídkami žalovaného na řešení situace v souvislosti s ukončením jeho funkce byla i úhrada částky zaplacená žalobcem za žalovaného, přičemž svědek [titul] [příjmení] uvedl, že družstvo na nabídku nereagovalo. Okresní soud dále ze zápisu z jednání představenstva a členské schůze žalobce vzal za prokázané, že [anonymizováno] družstva, tedy žalovaný, orgány družstva pouze informoval o potřebě státní půdu nakoupit, představenstvo toto doporučilo členské schůzi ke schválení a členská schůze schválila nákup,,konkrétním členem“ s konstatováním,,ošetřeno smluvně“ bez dalšího.

4. Okresní soud po zhodnocení uvedených důkazů každého zvlášť, ale i ve vzájemných souvislostech, uzavřel, že žalovaný v souvislosti s uzavřením kupních smluv sliboval převod pozemků žalujícímu družstvu, mluvili o tom na představenstvu i členských schůzích, jak potvrdili členové žalobce, ale dohoda, kterou by schválilo alespoň představenstvo jako statutární orgán družstva, prokázána nebyla, hovořilo se o ní, členové o ní hovořili jako o existující, ale žádné její uzavření ani v tomto řízení prokázáno nebylo. Okresní soud dále uzavřel, že i kdyby k uzavření smlouvy došlo, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že žalobce po zjištění, že se nedomůže uzavření smlouvy o převodu pozemků (z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 12. 2015, č. j. 8 C 117/2015-43, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2015 a kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků, za něž žalobce hradil kupní cenu), žalobce přes dva roky nepodal žalobu, kterou by se po žalovaném domáhal vydání toho, co za žalovaného plnil. Okresní soud uzavřel, že úmysl žalovaného získat pozemky bezplatně na úkor žalujícího družstva prokázán nebyl. Měl však za to, že námitka rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy se musí posuzovat právě ve světle důvodů, proč v promlčecí lhůtě k podání žaloby a zastavení běhu promlčecí lhůty nedošlo. Okresní soud vzal v úvahu i prokázanou skutečnost, že žalovaný ve funkci [anonymizováno] žalujícího družstva skončil 7. 3. 2013 a po tomto datu už nemohl ovlivnit nepodání žaloby proti své osobě nebo zajištění práv družstva, což rozhodně na hodnocení souladu námitky promlčení s dobrými mravy mělo podle okresního soudu vliv. Okresní soud uvedl, že od 7. 3. 2013 mělo družstvo nového [anonymizováno] a nic nebránilo tomu, aby se vyplacených peněz za žalovaného začalo po žalovaném domáhat nebo pohledávku zajistit, tím spíše, že 19. 12. 2015 už bylo zřejmé, že se družstvo předmětných pozemků nedomůže. Již při uskutečnění plateb splátek kupních cen pozemků a záloh na tyto kupní ceny bylo zřejmé, že platby uskutečňuje družstvo – žalobce za žalovaného, a proto od realizace těchto plateb, kterými se majetek družstva pouze zmenšoval, vždy začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta. Družstvo tyto platby ale ani nevymáhalo ani nezajistilo, např. uznáním dluhu, což mohl v době, kdy vykonával funkci [anonymizováno] žalujícího družstva, realizovat právě žalovaný, ale neučinil tak a v důsledku toho došlo k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému na úkor žalujícího družstva vzniklo uskutečněním plateb do 7. 3. 2011, protože dvouletá subjektivní promlčecí lhůta marně uplynula do data ukončení funkce žalovaného jako [anonymizováno] 7. 3. 2013, přičemž se jedná o platby v celkové výši 1.185.902 Kč a uhrazené a započtené kauce ve výši prokázané zprávou [anonymizována tři slova] ve výši 143.078 Kč Okresní soud měl za to, že po tomto datu žalovaný nemohl jednání družstva ovlivnit, přesto došlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plateb uskutečněných od 21. 6. 2011 do 31. 12. 2013, přičemž ve všech těchto případech došlo k promlčení v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. A protože žalovaný vznesl námitku promlčení, nemohly být nároky soudem přiznány. Okresní soud uzavřel, že tato námitka v rozsahu promlčených pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých v důsledku plateb družstva uskutečněných do 7. 3. 2011 je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., protože to byl právě žalovaný jako [anonymizováno] družstva, kdo mohl běh promlčecí lhůty ovlivnit a svoji nečinností tak i učinil. Okresní soud proto žalovanému odepřel výhodu plynoucí z jím vznesené námitky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu 1.328.980 Kč (1.185.902 Kč zaplacených splátek na kupní ceny pozemků a 143.078 Kč zaplacených a započtených kaucí použitých na úhradu kupních cen pozemků) a v tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl, a to včetně požadovaných úroků z prodlení v zákonné výši od marného uplynutí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení dané výzvou žalobce. Ve zbytku pak okresní soud žalobu zamítl pro promlčení žalovaného nároku.

5. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobci, kterým měl úspěch pouze částečný, přiznal na náhradě nákladů řízení 33,73 % nákladů ve výši 151.923 Kč za zaplacený soudní poplatek a náklady zastoupení advokátem.

6. Proti rozsudku podali včas odvolání žalobce i žalovaný.

7. Žalobce se odvolal proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu. Namítal, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, pokud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., tedy občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Měl za to, že k bezdůvodnému obohacení došlo dne 19. 12. 2015, kdy se žalobce dozvěděl, že smlouva o smlouvě budoucí, na jejímž základě měl žalovaný převést předmětné pozemky na žalobce, není vymahatelná, a to z toho důvodu, že žalobce nepodal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi v uvedené věci. Z tohoto důvodu odpadl právní důvod, na jehož základě žalobce plnil za žalovaného kupní cenu za pozemky, které žalovaný získal do svého vlastnictví. Na bezdůvodné obohacení je třeba tudíž aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., tedy občanský zákoník v platném znění. Nesprávným určením okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení se tak soud první instance dopustil nesprávného právního posouzení věci, když zcela přehlédl, že právním důvodem, proč žalobce platil za žalovaného kupní cenu za pozemky, byla smlouva o smlouvě budoucí, jejíž existenci potvrdila většina vyslechnutých svědků, z nichž někteří ji dokonce viděli, např. svědci [svědek 1] [příjmení], [svědek 2] [příjmení], [svědek 3] [příjmení], [svědek 4] [příjmení], [svědek 5] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [svědek 6] [příjmení]. Žalobce uvedl, že na tomto závěru nemění nic ta skutečnost, že žalovaný jakožto bývalý [anonymizováno] představenstva žalobce znemožnil žalobci získat originál této smlouvy o smlouvě budoucí, neboť žádný není oprávněn využít svého protiprávního jednání ve svůj prospěch. Žalobce měl tudíž za to, že na danou věc dopadá ust. § 2991 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – o. z.) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, sp. zn. 33 Odo 463/2005 a sp. zn. 33 Odo 1453/2006, a poukázal na to, že sám žalovaný jakožto [anonymizováno] představenstva žalobce zaúčtoval poskytnuté platby na účet [číslo] – poskytnuté zálohy na hmotný majetek, jak je zřejmé z hlavní účetní knihy žalobce a žalovaný současně mnohokrát potvrdil existenci smlouvy o smlouvě budoucí, zejména v dopise členům družstva ze dne 4. 4. 2013. Žalobce dále namítal, že okresní soud vadně stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby a nesouhlasil tedy se závěrem okresního soudu, že subjektivní promlčecí doba počala žalobci plynout zaplacením kupní ceny, neboť žalovaný jako [anonymizováno] představenstva žalobce, který si nechal od žalobce proplácet kupní cenu, sám mohl vyčkat pouze dva roky, aby již přijaté plnění nemusel vracet z důvodu promlčení, když sám byl osobou, která se takto obohacovala. Naopak sám žalovaný ujišťoval, že plnění je odůvodněno existencí smlouvy o smlouvě budoucí, na jejímž základě dojde k převodu předmětných pozemků na žalobce. Poukázal také na to, že okresní soud k tomu uvedl, že bývalí členové představenstva [svědek 1] [příjmení], [svědek 2] [příjmení], [svědek 3] [příjmení], [svědek 4] [příjmení] a [svědek 5] [příjmení] jako svědci uvedli, že se na představenstvu mluvilo o tom, že pozemky na sebe koupí žalovaný a paní [příjmení] a později pozemky na družstvo převedou, přitom nebyli schopni potvrdit ani lhůtu, ve které mělo podle slibů žalovaného k převodu pozemků dojít, svědek [svědek 6] uvedl, že se tak mělo stát časem, svědek [svědek 1], že pozemky měly být převedeny, až to bude možné, svědek [svědek 2], že se tak mělo stát po 10 letech a svědkyně [svědek 3], že až po splacení pozemků. Svědkové potvrdili, že jim žalovaný ukazoval i smlouvu, kterou ale nečetli, to potvrdili i členové družstva [jméno] [příjmení] a [svědek 6] [příjmení] a sám žalovaný v dopisu členům družstva ze dne 4. 4. 2013 uvedl, že je záruka, že pozemky s paní [příjmení] převedou na družstvo. Žalobce měl tudíž za to, že okresní soud pochybil, když nikterak nezohlednil skutečnost, že žalovaný byl [anonymizováno] představenstva žalobce, zejména v době, kdy k plnění docházelo, což mu umožnilo zatajit originál smlouvy o smlouvě budoucí. Okresní soud dle žalobce rovněž nesprávně posoudil počátek běhu objektivní promlčecí doby, která podle § 638 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., tedy platného občanského zákoníku, v případě úmyslného bezdůvodného obohacení činí 15 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a tato objektivní promlčecí doba dosud zjevně uplynout nemohla a navíc okresní soud nezohlednil, že žalovaný sám jakožto [anonymizováno] představenstva žalobce zaúčtoval poskytnuté platby na účet [číslo] na hmotný majetek, jak je zřejmé z hlavní účetní knihy žalobce. Okresní soud se také řádně nevypořádal s námitkou a s argumentací žalobce ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, když nesprávně omezil rozpor námitky s dobrými mravy pouze na dobu, kdy byl žalovaný [anonymizováno] představenstva žalobce s odůvodněním, že to byl právě žalovaný jako [anonymizováno] družstva, kdo mohl běh promlčecí lhůty ovlivnit a svoji nečinností tak i učinil. Žalobce namítal, že vznesl pouze jednu námitku promlčení, a pokud je tato námitka v rozporu s dobrými mravy, je tak celá v rozporu s dobrými mravy a nikoli pouze pro určité období, když jedno jediné jednání nemůže být částečně v rozporu s dobrými mravy a částečně nikoli. Měl rovněž za to, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je současně odůvodněn i dalšími důvody, než jen důvodem, který uvedl okresní soud; mezi nejpodstatnější pak patří důvod, že žalovaný jakožto bývalý [anonymizováno] představenstva žalobce znemožnil žalobci získat originál této smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce poukázal i na to, že pozemky o výměře cca [číslo] ha mají v současné době hodnotu 38.000.000 Kč až 52.000.000 Kč. Proto má žalobce za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení ze strany žalovaného, který se brání zaplacení zlomku uvedené částky, tedy plateb, které žalobce učinil. Otázku, zda žalovaný originál smlouvy o smlouvě budoucí zničil, nebo jej má někde ukrytý, považoval žalobce pro posouzení této věci za nerozhodnou a připomněl, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce neměl na nákup vlastních pozemků, protože platil za pozemky koupené žalovaným, což potvrdila i svědkyně [příjmení]. Žalovaný se dle žalobce jako bývalý [anonymizováno] představenstva žalobce svým protiprávním úmyslným jednáním na úkor žalobce obohatil minimálně o částku 38.000.000 Kč, čehož dosáhl tím, že nepředal žalobci smlouvu o smlouvě budoucí, kterou dříve za žalobce uzavřel a navíc vznesl námitku promlčení a není ochoten vrátit ani peněžní prostředky, které za žalovaného žalobce hradil a které představují nepatrný zlomek toho, o co se žalovaný bezdůvodně obohatil, což je evidentně v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud tudíž dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když omezil rozpor námitky s dobrými mravy pouze na dobu, kdy byl žalovaný [anonymizováno] představenstva žalobce. Odkázal k tomu i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2087/08, jakož i II. ÚS 309/95. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Při odvolacím jednání žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaný podal odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu. V odvolání souhlasil s okresním soudem, že objektivní i subjektivní promlčecí lhůta počala běžet už uskutečněním plateb ve smyslu ust. § 107 odst. 1 občanského zákoníku a uplynula vždy dva roky od uskutečnění každé jednotlivé platby. Žalovaný souhlasil s názorem okresního soudu, že námitku rozporu mezi vznesenou námitkou promlčení a dobrými mravy je vždy zapotřebí posuzovat v kontextu toho, z jakého důvodu k promlčení došlo – takové hledisko ovšem není samourčující, když z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. 25 Cdo 2593/2011, 21 Cdo 85/2010 a 26 Cdo 45/2010) uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Žalovaný měl za to, že úkolem soudu je posoudit veškeré okolnosti promlčení daného práva, resp. úkolem toho účastníka, který rozpor s dobrými mravy namítá, je, aby okolnosti svědčící o naplnění citovaných výjimečných znaků tvrdil a prokázal a k tomu podle něho v daném případě nedošlo. Okresní soud se v dané věci vůbec nezabýval tím, jaké možnosti v daném případě žalobce měl. Pokud okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že družstvo platby ani nevymáhalo, ani nezajistilo, např. uznáním dluhu, což mohl v době, kdy vykonával funkci [anonymizováno] žalujícího družstva právě učinit žalovaný, ale neučinil tak a v důsledku toho došlo k promlčení práva na vymáhání bezdůvodného obohacení. Žalovaný uvedl, že teoreticky by toto mohlo obstát v případě, že by se jednalo o společnost s ručením omezeným, kde by funkci nejvyššího i statutárního orgánu vykonával jen a právě žalovaný, což však není tento případ, neboť družstvo je ve smyslu ust. § 221 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) společenstvím neuzavřeného počtu osob založeným za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociální anebo jiný potřeb svých členů. Statutárním orgánem družstva je představenstvo, které řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu. Oproti např. osobě jednatele je představenstvo kolektivní orgán, což vyplývá i z veřejně dostupných zdrojů, kdy podle obchodního rejstříku bylo např. v době od 23. 3. 2001 do 26. 7. 2006, tj. v době promlčování prvních uhrazených částek bezdůvodného obohacení, představenstvo žalobce tvořeno celkem 7 členy. První podstatnou skutečností tak je, která osoba, oprávněná jednat za žalobce, mohla, jak uvádí okresní soud, tyto platby vymáhat nebo zajistit a poukázal na ust. § 243 odst. 3 věty druhé obchodního zákoníku, který stanoví, že nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek předseda nebo místopředseda, přičemž v době od [datum] do 26. 7. 2006 mělo představenstvo žalobce hned dva místopředsedy představenstva, a to [jméno] [příjmení], [datum narození] a [jméno] [příjmení], [datum narození], který je navíc členem představenstva žalobce do dnešního dne. Žalovaný měl tak za zcela nesprávné tvrzení, že vymáhat či zajistit dluh z bezdůvodného obohacení by v daném období mohl za žalobce výlučně žalovaný a skutečnost, že byl žalovaný [anonymizováno] představenstva, mu tak z daného hlediska nepřinášela žádné zvláštní pravomoci, kterými by ovlivňoval postup žalobce ve vztahu ke své osobě. Upozornil na skutečnost, že představenstvo je právě kolektivním orgánem, přičemž ti členové představenstva, jež nezastávají žádnou funkci, nejsou pouze okrasnou figurou statutárního orgánu – naopak v daném případě bylo zcela možné, aby představenstvo pověřilo předsedu či místopředsedu vymáháním daných pohledávek či jejich zajištěním, a pokud by tak tito funkcionáři neučinili, bylo možné je z jejich funkce odvolat a stejně tak bylo plně v kompetenci členské schůze, jakožto nejvyššího orgánu žalobce, odvolat žalovaného z představenstva ve smyslu § 239 odst. 4 písm. b) obchodního zákoníku. Žalovaný dále namítal, že okresní soud nikterak nezohlednil při svém rozhodování, že u žalobce fungovala kontrolní komise, která je dle ust. § 244 obchodního zákoníku mimo jiné oprávněna kontrolovat veškerou činnost družstva a projednává stížnosti jeho členů, odpovídá pouze členské schůzi a je nezávislá na ostatních orgánech družstva, vyjadřuje se k řádné účetní závěrce a návrhu na rozdělení zisku nebo úhrady ztráty družstva; na zjištěné nedostatky upozorňuje kontrolní komise představenstvo a vyžaduje zjednání nápravy; kontrolní komise je také oprávněna vyžadovat si u představenstva jakékoliv informace o hospodaření družstva a představenstvo je povinno bez zbytečného odkladu oznámit kontrolní komisi všechny skutečnosti, které mohou mít závažné důsledky v hospodaření nebo postavení družstva a jeho členů, což platí i ve vztahu k řediteli. Úvaha okresního soudu o tom, že snad měl žalovaný zavinit ze své pozice, že pohledávka po něm nebyla vymáhána včas, je tak zcela lichá. Podle přesvědčení žalovaného by mohla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy nanejvýš v takové hypotetické situaci, kdy by po podání žaloby těsně před koncem promlčecí lhůty některým z místopředsedů vzal žalovaný jako [anonymizováno] představenstva takovou žalobu zpět, a v důsledku takového jednání by došlo k promlčení. V dané věci je však zřejmé, že k promlčení nároku žalobce nedošlo z toho důvodu, že žalovaný proti promlčení ničeho neučinil, ale proto, že ničeho neučinilo představenstvo ani členská schůze žalobce, přičemž toto opomenutí žalobce nebylo ve volní sféře žalovaného a námitka promlčení se tak zcela zjevně dobrým mravům nepříčí. Žalovaný poukázal i na to, že okresní soud vzal za prokázané, že funkce [anonymizováno] představenstva zanikla žalovanému dne 7. 3. 2013, vůbec však neuvádí, v jakém období měl žalovaný danou funkci zastávat. Přitom z obchodního rejstříku vyplývá, že žalovaný byl ve funkci [anonymizováno] představenstva od [datum] do 26. 7. 2006 a následně od [datum] do 7. 3. 2013. V období od [datum] do 6. 1. 2012 je žalovaný v obchodním rejstříku veden jako řadový člen představenstva a není tak zřejmé, z jakých tvrzení a důkazů okresní soud vyvozuje, že by byl ze své funkce schopen ovlivnit postup žalobce tak zásadním způsobem. Žalovaný měl tudíž za to, že minimálně v tomto rozsahu je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Namítal, že není jeho úkolem tvrdit a dokazovat skutečnosti, které vyvrací něco, co sám žalobce netvrdí a neprokazuje, když žalobce v řízení vůbec neuváděl ani to, že by byl žalovaný [anonymizováno] představenstva po celou dobu až do roku 2013 a ani to, že by námitka promlčení měla být v rozporu s dobrými mravy právě proto, že byl žalovaný [anonymizováno] představenstva. Na otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je zapotřebí hledět i optikou následného chování žalobce, které do jisté míry může odstraňovat případnou tvrdost postihu (promlčení) ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu. Uvádí-li totiž okresní soud, že minimálně od 7. 3. 2013 žalobci ničeho nebránilo se žalovaných nároků domáhat, je zapotřebí upozornit na skutečnost, že žalobu žalobce podal až dne 22. 12. 2017 a od této chvíle tak promlčecí lhůta uběhla více než dvakrát a je zjevné, že tato skutečnost může mít vliv na posuzování tohoto, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Má-li být dostáno zásadě vigilantibus iura scripta sunt, tedy že právo patří bdělým, je zapotřebí hledět na skutečnost, že žalobce uplatnil svoje nároky až 4 roky poté, co mu v tom podle soudu ničeho nebránilo, jako na chování ukazující na zřejmou bezohlednost žalobce ke svým právům a podstatně laxní přístup v jejich uplatňování. Důvodem uvedené právní zásady je právní jistota účastníků právních vztahů, přičemž není žádoucí, aby dospěje-li soud k tomu, že právo nebylo uplatněno v promlčecí lhůtě i z důvodu nekonání žalovaného, mohl žalobce uplatnit svůj nárok třeba za 100 let od jeho promlčení. Předmětem posuzování námitky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je pak poměřování práva žalobce na soudní ochranu a práva žalovaného na právní jistotu. Namítal, že se paradoxně dostává do situace, a to logicky zcela v rozporu s již citovanou zásadou, kdy by se měl snažit dokázat, že právo žalobce bylo promlčeno až později, čímž by v řízení získal výhodnější postavení, totiž kdyby žalovaný kupříkladu prokázal, že existovala nějaká smlouva ohledně daných pozemků, čímž by odsunul subjektivní lhůtu, a získání pozemků tímto způsobem plánoval od začátku, čímž by se objektivní lhůta prodloužila na 10 let, došlo by k promlčení nároku žalobce až v době, kdy žalovaný nebyl [anonymizováno] představenstva žalobce a i přesto by se nároky žalobce promlčely, jelikož je žalobce neuplatnil včas a soud by v takovém případě neoznačil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy. Měl za zcela zřejmé, že by k promlčení nároku žalobce došlo i v takovém případě, kdy by žalovaný neměl na žalobce ani naprosto minimální vliv. Rozsudek měl žalovaný proto za nepřezkoumatelný, a to z důvodu značně nepřehledných a nelogických skutkových závěrů okresního soudu. Okresní soud totiž opakovaně uvádí, že i kdyby subjektivní promlčecí lhůta počala běžet až v době, kdy se žalobce dozvěděl, že nemůže vycházet ze smlouvy o smlouvě budoucí, jak se v rámci řízení snažil tvrdit, neměnilo by to ničeho na skutečnosti, že i v takovém případě by došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud by okresní soud vzal za prokázané, že sice existovala nějaká dohoda, nýbrž pouze nebylo prokázáno její řádné uzavření, je takový závěr stěžejní pro posouzení dané věci, neboť podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu, a pokud tak nějaká dohoda existovala, ač neplatná, ale žalobce podle ní postupoval, dozvěděl se skutečně o existenci bezdůvodného obohacení až ve chvíli, kdy zjistil, že z předmětné tvrzené smlouvy o smlouvě budoucí nemůže vycházet. Subjektivní promlčecí lhůta by tak počala běžet až po promlčení, ke kterému by došlo uplynutím promlčecí lhůty objektivní, která je podle ust. § 107 odst. 2 občanského zákoníku tříletá. Z toho by pak logicky vyplývalo, že v době, kdy žalovaný přestal působit jako [anonymizováno] žalobce, nebyly promlčeny nároky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého uskutečněním plateb od 7. 3. 2010 (a nikoliv 2011), a tudíž tak ani na platby uskutečněné mezi [datum] a 7. 3. 2011 nelze aplikovat námitku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, jelikož žalovaný ve smyslu závěrů soudu nemohl podání či nepodání žaloby nikterak ovlivnit. Žalovaný také nesouhlasil s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, a to i při použití ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když rozdíl mezi úspěchem žalobce a žalovaného činil 32,54 %, nikoli 33,73 %, jak nesprávně uvedl okresní soud. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení, které jeho vyhlášení předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné, a naopak odvolání žalovaného je důvodné.

10. Žalobce se proti žalovanému v dané věci domáhal zaplacení částky 2.005.403 Kč s tím, že žalovaný jako [anonymizováno] představenstva žalobce uzavřel s [anonymizována tři slova] kupní smlouvy, dle nichž získal vlastnictví k pozemkům, na kterých žalobce hospodařil, žalobce platil kupní cenu za tyto pozemky, účastníci byli dohodnuti (smlouvou o smlouvě budoucí kupní), že po zaplacení kupní ceny žalovaný na žalobce převede vlastnické právo k pozemkům, avšak neučinil tak. Žalobce přitom za žalovaného zaplatil kupní cenu v žalované výši a požaduje ji tudíž zpět jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že to byl on a [anonymizováno] družstva paní [příjmení], kteří byli ochotni nést riziko, že budou subjektem kupní smlouvy s [anonymizována tři slova], kdy možnost koupit pozemky měl kterýkoliv člen družstva, zejména pak členové představenstva, ale nikdo do takového rizika nešel, nikdo nechtěl riskovat, že bude dlužníkem, riskovat svůj vlastní majetek a svoji pozici, kdy se může stát evidovaným dlužníkem a podobně; žalovaný a paní [příjmení] tak zajistili koupi pozemků, které nadále mohlo družstvo užívat, brát z nich hospodářské výnosy a dotace a vznesl námitku promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce ještě tvrdil, že s žalovaným uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě kupní, podle níž po zaplacení kupní ceny za pozemky měl žalovaný na žalobce převést vlastnické právo k pozemkům. Účastníci vedli spor o nahrazení projevů vůle žalovaného uzavřít takovou kupní smlouvu, a to v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 117/2015, které skončilo zamítnutím žaloby - rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 12. 2015, č. j. 8 C 117/2015-43, jenž nabyl právní moci dne 19. 12. 2015, neboť dle odůvodnění uvedeného rozsudku žalobce nepředložil v řízení originál listiny k provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, když žalovaný namítal, že fotokopie smlouvy o budoucí smlouvě kupní předložená žalobcem je falzifikát, a okresní soud uzavřel, že z fotokopie nelze zjistit pravost uvedené listiny. Okresní soud měl rovněž za to, že i kdyby smlouva o smlouvě budoucí v originále předložena byla, musel by určit, že je neplatná, neboť ve smlouvě nebyly řádné označeny nemovitosti, které by v budoucnu měly být převedeny ze žalovaného na žalobce uvedením parcelních čísel a katastrálních území předmětných pozemků.

11. V dané věci je nepochybné, že žalobce za žalovaného na kupní ceny dle kupních smluv, které uzavřel s [anonymizována tři slova] a kterými získal do svého vlastnictví pozemky, zaplatil žalovanou částku ve výši 2.005.403 Kč. Je tudíž nepochybné, že žalobce plnil za žalovaného, co by po právu měl plnit sám. Žalovaný by měl zaplatit kupní cenu podle kupní smlouvy, kterou uzavřel s [anonymizována tři slova], ale tuto kupní cenu zaplatil žalobce. Je také nepochybné, že takové bezdůvodné obohacení by měl žalovaný žalobci vydat (§ 454 obč. zák.).

12. Žalovaný však vznesl námitku promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, kterou se musí soud zabývat, promlčené právo pak nelze přiznat s výjimkou těch případů, kdy námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 69/96, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. 643/04, II. ÚS 309/95, I. ÚS 2216/09, IV. ÚS 2842/10, I. ÚS 548/11 a další).

13. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu uvedenými v napadeném rozsudku, ztotožňuje se převážně i s právními závěry okresního soudu, pouze se zčásti neztotožňuje s právními závěry okresního soudu, pokud na danou věc zčásti aplikoval ust. § 3 odst. 1 obč. zák. S ohledem na částečné odlišné právní závěry a s ohledem na námitky účastníků uvedené v odvolání, uvádí následující.

14. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu, že danou věc je třeba posoudit dle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tedy zákona č. 40/1964 Sb. – obč. zák., což odvolací soud uzavřel již ve zrušovacím usnesení v dané věci – tedy usnesení ze dne 8. 3. 2019, č. j. 18 Co 446/2018-140. Námitka žalobce, že na danou věc dopadá občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, tedy zákon č. 89/2012 Sb. – o. z., tak není důvodná.

15. Dle ust. § 3036 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (zák. č. 89/2012 Sb. – o. z.) podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

16. Dle ust. § 451 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zák. č. 40/1964 Sb. – obč. zák.) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

17. Dle ust. § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

18. Dle ust. § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

19. Dle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

20. Dle ust. § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

21. Dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

22. V dané věci je nepochybné, že k bezdůvodnému obohacení došlo do 31. 12. 2013, neboť žalobce vymáhá žalobou pouze platby, které zaplatil za žalovaného do 31. 12. 2013.

23. Dle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Ze shora uvedeného ust. § 3036 o. z. vyplývá, že promlčení – tedy promlčecí doby se řídí v dané věci občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., neboť je uplatňováno právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé do 31. 12. 2013, a občanský zákoník č. 40/1964 Sb. se použije na promlčecí doby, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (zák. č. 89/2012 Sb.).

24. Dle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zák. č. 40/1964 Sb.) byla objektivní promlčecí doba (uvedený občanský zákoník používal termín doba) pro vydání bezdůvodného obohacení tříletá, v případě úmyslného bezdůvodného obohacení desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Subjektivní promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení byla dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.).

25. Odvolací soud zdůrazňuje, že se žalobci v dané věci rozhodně nepodařilo prokázat, že by se žalovaný chtěl na jeho úkor úmyslně bezdůvodně obohatit. Ostatně v řízení bylo prokázáno, že sice bylo podáno trestní oznámení, a to opakovaně, ale orgány činné v trestním řízení v jednání žalovaného žádný trestný čin neshledaly a odkázaly žalobce s jeho nárokem na civilní soud.

26. I při odvolacím jednání zástupce žalobce k dotazu soudu uvedl, že bylo podáno několik trestních oznámení, kde byla vyčíslena škoda, která vznikla podle žalobce konáním žalovaného a škoda byla uplatněna, bylo zahájeno trestní řízení, ale nebylo zahájeno trestní stíhání proti žalovanému. Žalobce sice tvrdil, že se podáním trestního oznámení stavěla promlčecí doba, a to minimálně do 9. 2. 2016, ale tak tomu nemůže vůči žalovanému být, pokud nebylo zahájeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, tedy proti žalovanému.

27. Z uvedeného tedy vyplývá, že objektivní promlčecí doba v dané věci byla tříletá od doby, kdy žalobce za žalovaného zaplatil splátku kupní ceny, což bylo v období před 31. 12. 2013, neboť byly vymáhány, jak bylo uvedeno shora, splátky učiněné žalobcem za žalovaného do 31. 12. 2013. Objektivní promlčecí doba za poslední splátku tudíž uplynula nejpozději dne 31. 12. 2016. V době podání žaloby dne 22. 12. 2017 v každém případě objektivní promlčecí tříletá doba uplynula, neboť pro počátek tříleté promlčecí lhůty je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení fakticky došlo.

28. Pokud přitom marně uplynula alespoň jedna z promlčecích dob (objektivní či subjektivní), a je vznesena důvodně námitka promlčení, nelze oprávněnému právo přiznat. V dané věci je tedy nepochybné, že objektivní promlčecí doba v době podání žaloby (dne 22. 12. 2017) rozhodně uplynula.

29. Odvolací soud má za to, že uplynula i subjektivní promlčecí doba, která činila podle § 107 odst. 1 obč. zákoníku 2 roky ode dne, kdy se oprávněný – žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Lze souhlasit s okresním soudem, že dvouletá subjektivní promlčecí doba uplynula vždy od jednotlivých splátek, které byly za žalovaného žalobcem placeny a přinejmenším tedy uplynula tato subjektivní promlčecí doba za poslední splátky dne 31. 12. 2015 s ohledem na vymáhání bezdůvodného obohacení za splátky provedené do 31. 12. 2013. Lze dodat, že i po rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 12. 2015, č. j. 8 C 117/2015-43, měl žalobce lhůtu pro to, aby podal žalobu na vydání části bezdůvodného obohacení do 31. 12. 2015, což však neučinil.

30. Protože však žalobce tvrdil, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, musel se okresní soud touto námitkou zabývat, což neučinil ve svém prvním rozsudku ze dne 18. 9. 2018, č. j. 108 C 44/2017-112 Odvolací soud proto ve zrušovacím usnesení uložil žalovanému, aby zkoumal, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva, podle níž se žalovaný zavázal převést po zaplacení kupní ceny na žalobce vlastnické právo k pozemkům, nikoli proto, aby byl žalovaný zavázán na žalobce převést vlastnické právo k pozemkům, ale proto, aby mohl k námitce žalobce vyřešit, zda s ohledem na skutečnosti smluvené mezi účastníky (a obsah smluvených ujednání mezi účastníky měl být zjištěn), není námitka promlčení vznesená žalovaným v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku).

31. Okresní soud proto vyzval žalobce, aby tvrdil a prokázal, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a z jakého důvodu, vyslechl žalobcem navržené svědky, ale ani jeden ze svědků nebyl schopen přesně uvést, jaké skutečnosti byly mezi účastníky ohledně převodu pozemků na žalobce ze žalovaného smluveny. V dané věci se tedy nepodařilo žalobci prokázat uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, což bylo i pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu – Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 12. 2015, č. j. 8 C 117/2015-43.

32. Z pohledu toho, že v řízení nebylo prokázáno žádné ujednání mezi účastníky o převodu pozemků z žalovaného na žalobce, nelze mít za to, že by námitka promlčení vznesená žalovaným byla rozporná s dobrými mravy. Pokud by bylo dále např. tvrzeno, ale také prokázáno, že žalovaný žalobce ujišťoval, že bezdůvodné obohacení vydá, a to až do doby, kdy se pohledávka žalobce promlčela, bylo by možné o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uvažovat.

33. Taktomu však v dané věci nebylo, když žalovaný žalobci dopisem ze dne 28. 5. 2013 sdělil, že sice jeho úvahy o převodu pozemků na družstvo reálně existovaly v době, kdy se snažil dělat maximum pro chod družstva, ale pod vlivem kroků ve vedení družstva žalobce a postojů některých členů představenstva byl nucen svůj záměr přehodnotit. Odvolací soud při odvolacím jednání zjistil, že tyto listiny jsou oběma účastníkům známy a žalobce k tomu pouze uvedl, že tyto listiny byly brány jako určité taktické vyjednávání o narovnání mezi účastníky.

34. Taktické vyjednávání mezi účastníky však bylo možné pouze do doby, kdy se nárok žalobce promlčel, a to do 31. 12. 2015, na což měl žalobce od dopisu, z něhož se dozvěděl, že žalovaný na žalobce pozemky nepřevede, tedy od 28. 5. 2013, dostatečný prostor a čas.

35. Odvolací soud tedy uzavírá, že námitku promlčení vznesenou žalovaným vůči požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení neshledal důvodnou, neboť ani v novém řízení nebylo okresním soudem zjištěno a prokázáno nic, tedy žádná skutečnost, která by odůvodňovala výjimečnou aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák., tedy závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným je rozporná s dobrými mravy. Lze přitom odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu v rozhodnutích, na které poukázal žalovaný, tj. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, 21 Cdo 85/2010 a 26 Cdo 45/2010).

36. Odvolací soud se tedy neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že platby učiněné žalobcem za žalovaného do 7. 3. 2011 lze žalobci přiznat, z důvodu, že do 7. 3. 2013 byl žalovaný [anonymizováno] představenstva, a nic proti promlčení neučinil, např. neuznal svůj závazek vůči žalobci. Dle odvolacího soudu je třeba při posouzení rozporu námitky s dobrými mravy vzít v úvahu, že od 7. 3. 2013, kdy byl [anonymizováno] představenstva nikoli žalovaný, mohl žalobce uplatnit vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodné obohacení, a učinil tak až žalobou doručnou okresnímu soudu dne 22. 12. 2017, tedy za více než 4 a půl roku. Je třeba přisvědčit i námitce žalovaného, že to nebyl jenom on, kdo mohl ovlivnit běh promlčecích dob případným zajištěním závazku či včasným podáním žaloby, neboť statutárním orgánem žalobce je celé představenstvo, nikoli jen jeho [anonymizováno] (§ 243 odst. 2 obchodního zákoníku).

37. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) tak, že žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 1.328.980 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. 7. 2016 do zaplacení zamítl, a rozsudek okresního soudu ve výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

38. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zčásti změnil rozsudek okresního soudu, musel znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodl o ní dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal proti neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 247.013 Kč Náklady přitom spočívaly v nákladech zastoupení žalovaného advokátem, a to za odměnu za 11 úkonů právní služby po 16.340 Kč (§ 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif) – 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení, 3 úkony za vyjádření, tj. vyjádření k žalobě, vyjádření k odvolání žalobce proti rozsudku okresního soudu ze dne [datum] a vyjádření žalovaného ze dne [datum], 7 úkonů za účast při jednání okresního soudu – dne [datum], dne [datum], dne [datum] (3 úkony, neboť jednání trvalo od 8,00 do 12,30 hod.) a dne [datum] (2 úkony, neboť jednání trvalo od 8,00 do 11,30 hod.), dále 1 úkon právní služby v poloviční výši ve výši 8.170 Kč – za odvolání do výroku o nákladech řízení proti rozsudku okresního soudu ze dne [datum] (§ 7 bod 6. a § 11 odst. 2 písm. c/advokátního tarifu), za 12 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), za náhradu za ztrátu času za 32 půlhodin po 100 Kč (za cestu k jednáním okresního soudu a zpět po 8 půlhodinách [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum] - § 14 odst. 3 advokátního tarifu) a za cestovné k jednáním a zpět dne [datum] ve výši 1.579,24 Kč, dne [datum] ve výši 1.564,29 Kč, dne [datum] ve výši 1.565,51 Kč a dne [datum] ve výši 1.565,51 Kč. A dále cestovné za 2 nahlížení do spisu – dne [datum] ve výši 1.579,24 Kč a dne [datum] ve výši 1.579,24 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu) a 21 % DPH. Povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem uložil odvolací soud žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.) k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

39. Odvolací soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za nahlížení advokáta do spisu ve dnech [datum] (20 minut), [datum] (10 minut), ani za 5 úkonů za poradu s klientem ve dnech dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. Nahlížení do spisu nelze v občanskoprávním řízení považovat za úkon právní služby na rozdíl do trestního řízení (§ 11 odst. 1 písm. f/ advokátního tarifu). Pokud jde o další porady s klientem, odvolací soud neuvěřil, že by tyto další porady advokáta s žalovaným, přesahovaly jednu hodinu, když stanovisko žalovaného v řízení bylo neměnné a porada advokáta s klientem mohla sice proběhnout, ale nepřesahovala jednu hodinu (§ 11 odst. 1 písm. c/ advokátního tarifu).

40. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud rovněž dle ust. § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 133.184,25 Kč Náklady spočívaly v nákladech zastoupení advokátem za jeho odměnu za 2 úkony právní služby po 16.340 Kč – podání odvolání a účast při odvolacím jednání dne [datum] (§ 7 bod 6. advokátního tarifu) a 2 úkony právní služby v poloviční výši po 8.170 Kč – za odvolání do usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a za účast při vyhlášení rozsudku dne [datum] (§ 7 bod 6. a § 11 odst. 2 písm. c/a f/ advokátního tarifu), za 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), za náhradu za ztrátu času za 16 půlhodin po 100 Kč (za cestu k jednáním odvolacího soudu a zpět po 8 půlhodinách dne [datum] a dne [datum] - § 14 odst. 3 advokátního tarifu), za cestovné k jednáním dne [datum] ve výši 1.666,55 Kč a dne [datum] ve výši 1.666,55 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu) a 21 % DPH, a dále spočívaly v nákladech za zaplacený soudní poplatek z odvolání žalovaného ve výši 66.449 Kč. I povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení uložil odvolací soud žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.) k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).