18 Co 211/2024 - 79

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: [jméno zainteresované osoby] sídlem [adresa zainteresované osoby] zastoupen [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [adresa zástupce zainteresované osoby] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] pro zaplacení 193 750 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2024, č. j. 37 C 270/2023-51, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) a ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 830,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 28 813,09 Kč (výrok I.). Žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 164 936,91 Kč s úrokem z prodlení z částky 193 750 Kč od 28. 11. 2023 v zákonné výši do zaplacení, zamítl (výrok II.). Vyslovil současně, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 230,34 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění ve výši 193 750 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že dosavadní doba trvání řízení je zjevně nepřiměřená. Tvrdil, že předmětem posuzovaného řízení je insolvenční řízení proti dlužníkovi [právnická osoba] zahájené dne 13. 2. 2009. Jakožto věřitel přihlásil dne 19. 11. 2009 proti dlužníku svou pohledávku ve výši 595 625 Kč. Pohledávka žalobce byla na základě rozvrhového usnesení ze dne 15. 8. 2023, č. j. [spisová značka], uspokojena ve výši 4,837 %. Žalovaná stanoviskem ze dne 13. 11. 2023 konstatovala porušení práva, neshledala však důvod k odškodnění v penězích. S ohledem na skutečnost, že řízení nebylo dosud skončeno, žalobce za jediné přiměřené zadostiučinění považoval finanční odškodnění ve výši 193 750 Kč, když vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení se zohledněním poloviční výše v prvních dvou letech s tím odůvodněním, že k průtahům v řízení nepřispěl, význam řízení byl pro něj značný a celkovou délku řízení lze označit jako naprosto nestandardní.

3. Žalovaná nezpochybňovala, že u ní žalobce dne 7. 11. 2023 uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy. Po projednání žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobci poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které považovala za dostačující. Poukázala na specifika spojená s insolvenčním řízením, úkony řízení byly dle žalované činěny v přiměřených lhůtách, konkurz byl zatížen incidenčními spory, což způsobilo objektivně nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Význam řízení pro žalobce žalovaná shledala jako velmi malý, a to s ohledem na bagatelní výši uspokojení přihlášené pohledávky (28 813,09 Kč).

4. Na základě nesporných tvrzení účastníků a po provedeném dokazování listinami ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] stran posuzovaného řízení, po citaci relevantních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, poté, kdy soud I. stupně popsal průběh namítaného řízení, dospěl k závěru, že celková délka řízení probíhajícího ve vztahu k žalobci od 19. 11. 2009, kdy jako konkurzní věřitel svou pohledávku přihlásil do řízení, do 15. 1. 2024, tj. 14 let a 1 měsíc, je dobou nepřiměřenou.

5. Soud I. stupně shrnul, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Jednalo se o řízení po právní i skutkové stránce obtížné, žalobce se na délce řízení zásadně nepodílel, postup orgánů moci se dostatečně odrazil v závěru o nepřiměřenosti délky řízení, aniž by vybočil ze standardní a běžné činnosti. Pro žalobce mělo řízení snížený význam daný již samotnou podstatou insolvenčního řízení, v rámci kterého je řešena pouze výše pohledávky žalobce, nikoli její samotná existence. S přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, která činila ve vztahu k žalobci 14 let a 1 měsíc, není možné posuzované řízení ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jedná o řízení nadstandardně složité, a to se zřetelem na počet přihlášených věřitelů, rozsah přezkoumávaných pohledávek a nezanedbatelný mezinárodní prvek. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud I. stupně dospěl k závěru, že k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno. Tuto formu soud I. stupně shledal za nedostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

6. V rámci hodnocení kritérií dle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. soud I. stupně uvedl, že konkurzní řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2002 a dosud nebylo pravomocně skončeno. Pokud se jedná o ohraničení celkové doby namítaného konkurzního řízení, rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tj. ode dne, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, tj. 19. 11. 2009 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009) do dne, kdy správce konkurzní podstaty vůči věřiteli (žalobkyni) plnil dle rozvrhového usnesení (nikoliv, kdy byl konkurz formálně ukončen), tj. do 15. 1. 2024 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010).

7. Za posuzované řízení v délce trvání 14 let a 1 měsíc soud I. stupně přiznal žalobci základní částku ve výši 196 250 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč, které za první dva roky započítal v a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Neshledal důvod k navýšení základní částky, neboť původní řízení nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

8. Soud I. stupně dále konstatoval, že posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení mimořádně složité a základní částku z tohoto důvodu ponížil o 50 % a dále o dalších 30 % z důvodu sníženého významu daného řízení pro žalobce. Zdůraznil, že mu je známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50 % s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 21. 10. 2010, avšak v posuzovaném případě shledal výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. vysoká skutková a právní složitost původního řízení, jakož i okolnost, že žalobce si musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojena mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky.

9. Na základě uvedeného soud I. stupně vyčíslil přiměřeně zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky, snížil o 80 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění, proto činila 39 250 Kč, aniž by shledal další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky. Připomenul však, s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že by výše zadostiučinění neměla přesáhnout částku, která se žalobci dostala v rámci rozvrhového usnesení, která představuje pomyslnou horní hranici. Z těchto důvodů žalobci přiznal částku 28 813,09 Kč a žalobu ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně úroku z prodlení s přihlédnutím k tomu, že v okamžiku rozhodování soudu I. stupně ještě lhůta stanovená v § 15 odst. 1 OdpŠk neuplynula a uplyne až 7. 5. 2024. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, které směřovalo do výroku I. a III. Namítala, že soud I. stupně nedostatečně přihlédl ke specifikům předmětného konkurzního řízení s tím, že insolvenční řízení představuje kolektivní uspokojování přihlášených věřitelů, u kterého je na první pohled zřejmé, že toto uspokojení je založeno na poměrném principu, tedy není podstatné, kolik věřitel přihlásil, nýbrž kolik se mu dostane na základě rozvrhového usnesení. V daném případě se žalobci dostalo částky ve výši 28 813 Kč, kterou žalovaná považuje za téměř bagatelní. Upozornila na skutečnost, že nemůže za to, že úpadce se dostal do úpadku, na druhou stranu to byl žalobce, který se rozhodl podstoupit investiční riziko spojené s nákupem dluhopisů předmětného úpadce. Na základě uvedeného však nemůže žalobce nepřenášet důsledky svého rozhodnutí, v podobě investování do úpadce, na žalovanou. Žalobce mohl kdykoli během insolvenčního řízení jeho stav ověřit prostědnictvím elektronické verze insolvenčního rejstříku. V tomto se pak posuzované řízení odlišuje od konkurzního řízení společnosti [právnická osoba], které bylo delší a nebylo tzv. „on-line“řízením. Žalobce již při uplatnění své pohledávky v rámci konkurzního řízení musel být seznámen s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s insolvenčním řízením pojí, a také tím, že míra uspokojení bude minimální s ohledem na počet přihlášených věřitelů. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítne a současně jí přizná náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

11. Ve vyjádření k odvolaní žalobce poukázal na výsledky řízení, v nichž se jednotliví žalobci domáhali kompenzace za délku konkurzního řízení vedeného Městským soudem v Praze sp. zn [spisová značka] a závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3623/2021, v němž byly shrnuty závěry judikatury přijaté k posouzení významu konkurzního řízení, který zejména upozornil na skutečnost, že nelze klást rovnítko mezi výší uspokojení věřitele v insolvenčním řízení a významem řízení pro tohoto věřitele. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal mu náklady odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. V rámci odvolacího jednání žalovaná poukázala na skutečnost, že v daném případě šlo o sdílenou újmu, neboť zřejmě otec žalobce se také za stejnou nemajetkovou újmu domáhá odškodnění a řízení je již vedeno před obvodním soudem. Dále upozornila, že právní zástupce žalobce se specializuje na agendu nemajetkových újem vzniklých v důsledku daného insolvenčního řízení a v téže věci tak zastupuje množství věřitelů, přičemž jeho podání činěná soudům ve věci žalob na odškodnění nemajetkové újmy jsou totožná. Z tohoto důvodu navrhla modifikaci nákladů řízení podle § 14b či § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“).

14. Žalobce odmítl navrhovaný zásah do jeho odměny stanovené dle AT.

15. Odvolací soud nejprve uvádí, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých ustanovení OdpŠk.

16. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za situace, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno dne 6. 2. 2009 a nebylo doposud skončeno, přičemž žalobce se domáhal zadostiučinění jen za vymezenou dobu neskončeného řízení od přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dne 19. 11. 2009 do doby 15. 1. 2024, kdy mu bylo plněno, kterou tak lze v tomto řízení odškodnit, tj. 14 let a 1 měsíc, a dospěl ke shodnému právnímu závěru, že doba dosud neskončeného řízení již není dobou přiměřenou, přičemž k tomuto závěru odvolací soud vedlo hodnocení jednotlivých kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

17. V dané věci bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu již přiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci vznikla nemajetková újma spočívající v porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, což je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. Požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je oprávněný, neboť samotné konstatování porušení práva, k němuž ostatně Evropský soud pro lidská práva nepřistupuje příliš často, se odvolacímu soudu nejeví jako zcela dostatečné, když nelze dospět k závěru o zjevné bagatelnosti významu řízení pro žalobce; odvolací soud dospěl k závěru, že význam řízení pro něj byl sice vzhledem k charakteru posuzovaného řízení výrazně snížený, nikoliv však mizivý. V této souvislosti i odvolací soud uvádí, že zásadním kritériem pro stanovení formy zadostiučinění, resp. určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, je význam namítaného řízení pro jeho účastníka, jak zdůraznil i Nejvyšší soud v žalobcem uváděném rozhodnutí ze dne 28. 3. 2024, č. j. 29 Cdo 483/2024-175.

18. Odvolací soud se také ztotožnil s podrobným posouzením demonstrativně vymezených kritérií ve smyslu ust. § 31a odst. 3 OdpŠk soudem I. stupně, na které odkazuje. Současně pak shledal správným i závěr, že je namístě poskytnout žalobci odškodnění imateriální újmy, kterou v příčinné souvislosti s dlouhotrvajícím řízením utrpěl. Pokud se týká námitky žalované vznesené při odvolacím jednání, ve které žalovaná upozorňovala, že dle jejích zjištění by mělo při stanovení výše odškodnění být přihlédnuto i ke skutečnosti, že se jedná o sdílenou újmu, odvolací soud uvádí, že z obsahu žaloby ani podání žalované učiněných v rámci řízení před soudem I. stupně nevyplývá, že by tuto námitku žalovaná vznesla, jedná se tak o v odvolacím řízení nepřípustné novum, ke kterému odvolací soud již nemohl přihlížet [§ 212a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů].

19. Mezi stranami však zůstalo sporným, jaká forma odškodnění odpovídá nastalé újmě, resp. zda žalobci postačuje konstatování porušení práva, které mu bylo žalovanou již mimosoudně poskytnuto, a to s ohledem na žalovanou tvrzený bagatelní význam řízení pro jeho osobu.

20. Odvolací soud si je vědom dosavadní nejednotnosti rozhodování ve věci obdobných nároků, na které obě strany v řízení poukazovaly. V tomto směru okazuje na závěr již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, v němž dovolací soud uvedl (bod 25 rosudku) „…jen na základě skutečnosti, že je v konkursním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení dovolatele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam řízení je pro dovolatele nepatrný…“ Soud I. stupně se řádně v bodě 27 až 31 s významem řízení pro žalobce vypořádal, přičemž vzal v úvahu i individuální aspekty významu řízení pro daného žalobce a dospěl k správnému závěru, žalovanou opět v rámci odvolacího řízení zpochybňovanému, že tento význam nebyl zcela zanedbatelný s přihlédnutím k zvláštnímu charakteru konkurzního řízení, výši přihlášené pohledávky i částce nakonec žalobci plněné, která nebyla zcela zanedbatelná. Odvolací soud přisvědčuje závěrům soudu I. stupně, který odmítl argumenty žalované o hospodářském riziku, které žalobce nesl, neboť toto hospodářské riziko našlo svůj odraz v míře uspokojení v rámci insolvenčního řízení a nemá žádnou spojitost s jeho celkovou délkou ani délkou limitovanou přihlášením pohledávky do konkurzní podstaty a jejím poměrným uspokojením, aniž by tato délka mohla být ovlivněna tím, zda žalobce měl či neměl přístup do veřejné části insolvenčního rejstříku (on-line).

21. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že je vždy třeba při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení.

22. V posuzované věci je třeba přisvědčit soudu I. stupně, který podtrhl specifika konkurzního řízení s tím, že na konkurzní řízení je třeba pohlížet jako na zvláštní typ sporu, kdy samotná složitost konkurzní věci je spojena též s četností incidenčních a dalších sporů a jako takový částečně omlouvá jeho celkovou délku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Konkurzní řízení je zcela specifickým řízením, nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Konkurzní řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkurzu a končí prohlášením konkurzu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkurzu do podání konečné zprávy správcem konkurzní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkurzní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku, a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkurszí podstaty mezi věřitele a zrušení konkurzu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007). Právě povaha konkurzního řízení (řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkurzní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně a těmito nároky si též vlastně konkurují) rozhodujícím způsobem snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného pro účel posouzení přiměřenosti délky konkurzního řízení, formu odškodnění i případnou výši zadostiučinění v penězích. Z hlediska posouzení tohoto kritéria je podstatná též hodnota peněžitého nároku, kterou však s přihlédnutím k povaze konkurzního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaká se mu v konkurzu dostala na uspokojení jeho pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010), případně v jaké výši je reálné budoucí uspokojení přihlášené pohledávky žalobce za situace, kdy konkurzní řízení do fáze faktického uspokojení přihlášených pohledávek ještě nedospělo. S ohledem na výše uvedené lze v obecné rovině ve smyslu konstantní argumentace žalované uvést, že odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětného řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).

23. Současně s tím je třeba zdůraznit, že žalobce již po přezkumném řízení věděl, že jeho pohledávka byla uznána ve výši 595 625 Kč a současně bude uspokojena pouze v poměrné výši. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Nejistotu žalobce tak lze vztahovat k tomu, jaké procento z přihlášené pohledávky mu bude, resp. v daném případě bylo, vyplaceno dne 15. 1. 2024 (ve výši 4,8 %). Význam předmětu řízení je ve shodě se soudem I. stupně při takové míře uspokojení třeba hodnotit jako podstatně snížený, kdy peněžní forma se však jeví přiléhavou formou kompenzace. Pouze z povahy konkurzního řízení totiž není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro věřitele význam nepatrný.

24. Odvolací soud tak shledal ve shodě se soudem I. stupně na základě kritérií stanovených ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce, vzniklou porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou stanovenou ve výši 15 000 Kč za každý rok řízení, za první dva roky , včetně poměrného uspokojení doby 1 měsíce, tj. 196 250 Kč, a to vzhledem ke specifikům posuzovaného řízení a jeho charakteru, jež bylo řízením konkurzním, kdy se pro žalobce jedná „jen“ o to, v jaké míře bude (byla) jeho pohledávka nakonec uspokojena, ale i vzhledem k jiným rozhodnutím odvolacího i dovolacího soudu posuzujícím obdobné nároky přihlášených věřitelů z titulu nepřiměřené délky téhož řízení.

25. Odvolací soud opět totožně se soudem I. stupně seznal důvod ke snížení vypočtené základní částky zadostiučinění o 50 % (odpovídajícím značné složitosti řízení dle svého předmětu; v řízení vystupují stovky věřitelů, úmrtí věřitelů, dochází tak k procesnímu nástupnictví, bylo vedeno velké množství incidenčních žalob), o 30 % odpovídajícím výrazně sníženému významu řízení pro žalobce vzhledem k charakteru posuzovaného řízení a modifikaci provedenou s ohledem na částku vyplaceou žalobci v rámci rozvrhového usnesení. Přiměřeným odškodněním je částka přiznaná soudem I. stupně ve výši 28 813,09 Kč. Žádné z dalších, byť demonstrativně vypočtených kritérií stanovených ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nebylo způsobilé ani dle odvolacího soudu základní částku zadostiučinění navýšit, či naopak snížit.

26. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné, s odkazem na § 219 o. s. ř., potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

27. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobce měl ve věci plný úspěch. Částka 8 830,30 Kč je představována odměnou za právní zastoupení za dva úkony právní služby po 3 100 Kč ve smyslu ust. §§ 7, 9 odst. 4 písm. a), 11 odst. 1 písm. d), g) AT (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 21. 8. 2024), dvěma režijními paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT. Kromě toho vznikly zástupci žalobce při zastupování výdaje na cestovné a s tím související promeškaný čas. V případě jednání u odvolacího soudu dne 21. 8. 2024 použil zástupce žalobce osobní automobil [podezřelý výraz] reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou nafty 5,4 l/100 km (38,7 Kč/l), kdy částka 1 430,30 Kč byla vypočtena dle § 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve spojení s ust. § 1, § 4 vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (sazba základní náhrady [částka]) s tím, že odvolací soud vycházel z trasy sídla zástupce žalobce [adresa] do místa jednání soudu [adresa] a zpět, tj. 186 km. Náhrada za promeškaný čas činila ve smyslu ust. § 14 odst. 1 písm. a) AT celkem 6 x hodin, tj. 600 Kč. Celková částka nebyla navýšena o DPH, neboť zástupce žalobce není jejím plátcem.

28. K námitkám žalované ohledně modifikace nákladového výroku ve smyslu § 14b AT odvolací soud podotýká, že nebyly naplněny zákonné podmínky aplikace tohoto ustanovení, zejména podmínka §14b odst. 1 písm b) AT, neboť předmětem řízení v daném sporu do podání žaloby byla částka přesahující 50 000 Kč. Stejně tak nebyly naplněny podmínky pro modifikaci mimosmluvní odměny advokáta o 20 %, neboť v dané věci advokát nezastupoval dvě a více osob tak, jak předpokládá § 12 odst. 4 AT.

Poučení