18 Co 231/2023 - 186

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 104 537,76 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2023, č. j. 40 C 139/2022-73, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 61 795 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 104 537,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 104 537,76 Kč od 18. 6. 2022 do zaplacení (výrok I.) a dále náhradu nákladů řízení v částce 45 883 Kč (výrok II.).

2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 7. 2022 domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela dne 27. 6. 2022 smlouvu o postoupení pohledávek s panem [jméno FO] (postupitelem). Jmenovaný vyrozuměl žalovanou o postoupení pohledávky oznámením ze dne 28. 6. 2022. Dále uvedla, že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela dne 30. 11. 2015 s postupitelem smlouvu o revolvingovém úvěru č. [číslo] (dále jen úvěrová smlouva) a rozhodčí smlouvu. Poskytla postupiteli 50 000 Kč za poplatek 128 584 Kč, celková částka splatná postupitelem tedy měla být 178 584 Kč, výpůjční úroková sazba činila 157,26 % ročně a RPSN 147,86 %. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna dalšími smluvními sankcemi. V důsledku prodlení postupitele žalovaná proti němu zahájila rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu, na základě něhož byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované půjčenou částku a další náklady a úroky a sankce. Proti postupiteli bylo zahájeno exekuční řízení, v němž bylo žalované vyplaceno 174 596,60 Kč. Exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, a to usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 11. 11. 2020, č. j. [spisová značka]. Žalobkyně dále uvedla, že žalované z vymoženého plnění náleží toliko jistina poskytnutého úvěru 50 000 Kč a částka 20 058,84 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 50 000 Kč ve výši 8,05 % p.a. ode dne 9. 12. 2015 do 30. 11. 2020 (den právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení), celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 70 058,84 Kč. Žalobkyně poukazovala na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a na skutečnost, že žalovaná dostatečně neposoudila úvěruschopnost úvěrovaného. Žalobkyně žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, na uvedené žalovaná reagovala odmítnutím nároku. Vzhledem k tomu žalovaná požadovala úrok z prodlení.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím, že zastavení exekuce nemá vliv na existenci hmotněprávního závazku uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy, na níž nebylo řádně placeno. Zdůraznila, že rozhodčí nález rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] z 19. 7. 2016, č. j. [spisová značka], nebyl nikdy zákonem předvídaným způsobem zrušen, a představuje tak překážku věci rozsouzené. Vznesla též námitku promlčení s tím, že zastavení exekuce není předpokladem pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Návrh na zastavení exekuce, v němž právní předchůdce žalobkyně uváděl všechny rozhodné skutečnosti pro zastavení exekuce, je datován 11. 6. 2018, proto podání žaloby ze dne 18. 7. 2022 je opožděné.

4. Žalobkyně v následné replice uváděla, že ve smyslu řady rozhodnutí, na která poukazovala, nepředstavuje rozhodčí nález překážku věci rozsouzené. Oproti tomu stojí jedno excesivní rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 8. 2021, č. j. [spisová značka]. Poukazovala na skutečnost, že věc rozhodovala [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu. Nadto během rozhodčího řízení a exekučního řízení došlo ke stavení promlčecí doby, a k promlčení dluhu proto nemohlo dojít. Navíc bezdůvodné obohacení žalované bylo úmyslné a námitka promlčení se příčí dobrým mravům. Nesouhlasila dále se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. [spisová značka], které odmítlo dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze 26. 8. 2021, č. j. [spisová značka], které označila za excesivní a rozporné s judikaturou Ústavního soudu.

5. Soud I. stupně provedl dokazování a poté uzavřel, že žaloba je důvodná. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována, neboť s postupitelem uzavřela řádně smlouvu o postoupení pohledávky, což bylo právním předchůdcem žalobkyně oznámeno žalované. Nárok není promlčen, neboť zahájením rozhodčího řízení, byť na podkladě neplatné rozhodčí doložky, došlo ke stavení běhu promlčecí doby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka]). Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), počala běžet teprve okamžikem, kdy se úvěrovaný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Ostatně subjektivní promlčecí lhůta nemůže začít plynout dříve, než s počátkem objektivní promlčecí doby a než bezdůvodné obohacení vznikne. V konkrétní věci pak úvěrovaný seznal, že předmětný rozhodčí nález je nicotný, teprve právní mocí usnesení Městského soudu v [adresa] z 11. 11. 2020, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 30. 11. 2020. Žaloba podaná dne 18. 7. 2022 tak byla podána včas v tříleté promlčecí lhůtě. Následně soud I. stupně posuzoval, zda se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor postupitele a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016), dle níž bez ohledu na vydaný rozhodčí nález, který nemá právních účinků, je třeba zkoumat, zda žalobkyně, resp. postupitel podle hmotného práva, zejména úvěrové smlouvy, měl vůči žalované povinnost k předmětnému peněžitému plnění. Pokud by takovou povinnost žalobkyně, resp. postupitel, v době plnění měl, nemohlo by se jednat o bezdůvodné obohacení. Při posouzení úvěrové smlouvy soud I. stupně následoval závěry Městského soudu v [adresa] obsažené v rozhodnutí ze dne 11. 11. 2020, č. j. [spisová značka]. Zohlednil excesivně ujednanou úplatu, celkové zatížení úvěrovaného s uplatněním smluvních pokut, které vcelku neodpovídá představě rozumného uspořádání vztahů smluvních stran, nadto v situaci, kdy jedna ze smluvních stran je ve výrazně slabším postavení – spotřebitelem. Kolize právního úkonu s dobrými mravy je tak dána obsahem posuzovaného právního úkonu, kdy výpůjční úroková sazba činila 157,26 % a RPSN 157,25 %, tedy násobek tehdy jinak běžné úrokové míry (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07). Soud vzal soud v úvahu i další sankce sjednané pro případ prodlení s úhradou splátek, a to v podobě smluvní pokuty ve výši 25 % dlužné částky, smluvní pokuty ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Nepřehlédl ani rozsáhlost textu, jeho nepřehlednost a skutečnost, že spotřebitel podepisoval několik listin najednou, ustanovení o smluvních sankcích byla komplikovaná, obtížně pochopitelná, bez výpočtu neplynulo, jak fatální pro spotřebitele v případě delšího prodlení jsou. Je tak dána absolutní neplatnost posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 588 OZ pro rozpor s dobrými mravy a pro zjevnou nespravedlnost vůči úvěrovanému. Shora uvedené individuální okolnosti rozhodčí i úvěrové smlouvy osvědčují, že úmyslem žalované bylo podřídit případně vedený spor proti spotřebiteli ad hoc ustanovenému rozhodci, jehož si sama vybere z jí definovaných rozhodců, s nimiž je v dlouhodobém obchodním vztahu, který nakonec bude akceptovat v rozporu s dobrými mravy veškerá smluvní ujednání obsažená v úvěrové smlouvě na jeho podkladě přijímat ponechávat si plnění vymožené v exekuci. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálená v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat nejen v exekučním řízení, ale i v řízení daném. Tuto pravomoc má soud nejen v případech, kdy rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána, ale rovněž v případě úvěrové smlouvy rozporné s dobrými mravy, kdy je dovozen nedostatek navazující rozhodčí smlouvy a tím i pravomoc rozhodce. Předmětný rozhodčí nález tak sám o sobě nepředstavuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17). Současně soud I. stupně odmítl názor uvedený v rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], dle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť by byl v exekučním řízení označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena. Dle názoru soudu I. stupně takové závěry nekorespondují s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož postupitel od počátku neměl z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k závěrům rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Naposledy uváděné rozhodnutí Městského soudu v [adresa] konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný, je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv. Výše uvedené úvahy soud I. stupně shrnul tak, že žalovaná a úvěrovaný postupitel si vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, poskytli si tak vzájemně majetkový prospěch z neplatného právního úkonu. Takové plnění je bezdůvodným obohacením, ve smyslu § 2991 OZ. Rozdíl majetkových prospěchů odpovídá částce 124 596,60 Kč. Jelikož se žalobkyně domáhá zaplacení částky nižší, soud jejímu návrhu zcela vyhověl. Absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu § 588 OZ se týká též obchodního úroku z prodlení, na nějž nemá žalovaná právo. Soud současně uložil žalované povinnost zaplatit společně s jistinou i úrok z prodlení, ve smyslu § 1970 OZ, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

6. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. V odvolání předně namítala, že rozhodčí nález ze dne 19. 7. 2016, č. j. [spisová značka], nebyl zrušen. Dle judikatury Nejvyššího soudu proto nález představuje právní důvod pro přijetí plnění, a nejsou proto naplněny předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení. Ani zastavení exekuce nemá vliv na existenci hmotněprávního závazku uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy. Na nálezu byla vyznačena doložka právní moci k datu 5. 8. 2016, dle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ), ve spojení s § 159a o. s. ř. tak právní mocí nálezu nastává překážka věci rozsouzené. Proto není možné v nalézacím řízení rozhodčí nález přehlížet. Postupitel dle § 32 odst. 1 ZRŘ mohl podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, avšak zůstal nečinný a zmeškal veškeré lhůty k podání žaloby k soudu. Uvedené vyřešil Městský soud v [adresa] ve svém rozhodnutí ze dne 26. 8. 2021, č. j. [spisová značka], které obstálo rovněž v řízení dovolacím, když Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. [spisová značka], dovolání odmítl. Z obou rozhodnutí žalovaná obsáhle citovala. Dále poukazovala na znění Ústavy s tím, že soudy jako orgány veřejné moci mohou činit jen to, co jim je zákonem výslovně povoleno. Zákon přitom povoluje přezkoumávat rozhodčí nález jen tomu soudu, který rozhoduje o zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 a násl. ZRŘ. Nalézací soudy tak nemohou nálezy meritorně přezkoumávat a je nutno vycházet z § 159a odst. 4 o. s. ř. Zdůrazňovala, že nikdy nebyla žádná nicotnost předmětného rozhodčího nálezu shledána či vyslovena. Je pravdou, že exekuční řízení bylo v daném případě zastaveno z důvodu § 268 písm. h) o. s. ř., pročež v exekuci nelze toto rozhodnutí vykonat, zároveň se však jedná o překážku věci rozhodnuté, kdy věc nelze mezi účastníky znovu otevřít a nález přezkoumávat. Žalovaná rovněž opakovala námitky uplatněné před soudem I. stupně, tj. námitku promlčení, včetně skutečnosti prokazující, kdy se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl o všech okolnostech rozhodných pro uplatnění nároku. Soud I. stupně tento okamžik vztáhl ke dni právní moci usnesení o zastavení exekuce (30. 11. 2020), když teprve tímto rozhodnutím došlo k odklizení důvodu, pro který bylo plněno. Exekuční řízení je však pouze procesním postupem k vymožení pohledávky. Soud I. stupně opřel své tvrzení o tom, že žalobkyně vymáhá bezdůvodné obohacení přijaté na základě titulu, který odpadl. Žalobkyně však označila exekuční titul za nicotný a v této intenci (při neexistenci exekučního titulu) by se jednalo o plnění bez právního důvodu od počátku. V takovém případě povědomí o vzniku bezdůvodného obohacení měl právní předchůdce ihned, když začalo vznikat, nejpozději okamžikem podání návrhu na zastavení exekučního řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Nikoli okamžikem pravomocného zastavení exekuce. Právní předchůdce žalobce přitom mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení s návrhem na přerušení do rozhodnutí v exekučním řízení, aby se nevedla dvě souběžná řízení (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19). Žalovaná dále dovozovala, že u bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné smlouvy nastává počátek subjektivní lhůty v okamžiku, kdy oprávněný zjistí, že smlouva, na níž bylo plněno, je neplatná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Momentem zjištění přitom není okamžik obeznámení s právní kvalifikací ani zjištění právních závěrů soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019). Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovozoval neplatnost smlouvy o úvěru (a návazně i nezpůsobilost exekučního titulu) z výše úroků a smluvních pokut, skutkově o všem věděl při podání návrhu na zastavení exekuce, kde dokonce neplatnost smlouvy o úvěru namítal. Promlčení doba počítaná od data návrhu přitom uplynula a žaloba byla podána opožděně. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost k náhradě nákladů řízení.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované poukazovala na správnost závěrů soudu I. stupně, ať již skutkových, tak právních. S ohledem na časový odstup poukazovala na aktuální judikaturu, přičemž v návaznosti na vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu trvala na tom, že rozhodčí nález, který je nicotný (bez právních účinků), nezakládá překážku věci rozsouzené pro navazující řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Odkazovala-li žalovaná na závěry rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], které obstály i v dovolacím řízení sp. zn. [spisová značka], pak nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. [spisová značka], byla tato rozhodnutí zrušena. Předmětná rozhodnutí byla v přímém rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Rozhodnutí Ústavního soudu se přitom týká posouzení, zda nicotný formálně nezrušený rozhodčí nález lze považovat za právní důvod pro přijetí vymoženého plnění, nebo zda jde o bezdůvodné obohacení. Závěry exekučního soudu o nicotnosti rozhodčího nálezu jsou tak nepochybně promítnuty i do řízení navazujícího. Dále v této souvislosti mimo jiné namítala rozpornost závěrů senátu [číslo], který je na jednu stranu konstatuje, že rozhodčí nálezy nelze rušit, ale pojí s nimi překážku věci rozsouzené, která musí být odstraněna zrušením rozhodčího nálezu, ale zároveň Nejvyšší soud konstantně judikuje, že takové rozhodčí nálezy nemohou sloužit jako exekuční titul a nelze dle nich vést exekuci. Uvedenou rozhodovací praxi označila za podivnou, rozpornou s nálezy Ústavního soudu a s jinou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž tato rozhodnutí částečně citovala. Nadto poukázala i na okolnosti dané věci, z nichž vyplývá, že rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, když fakticky rozhodovala [právnická osoba] Žalobkyně dále poukazovala na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k otázce promlčení v právně i skutkově identických věcech (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]), kde ve všech případech Nejvyšší soud dovodil okamžik vzniku bezdůvodného obohacení k právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Naopak neakceptoval dovolací argumentaci žalované, že by žalobce mohl požadovat bezdůvodné obohacení již v průběhu exekuce nebo snad dříve, dokud nebyla exekuce pravomocně zastavena. Teprve zastavením exekuce je možné vymožené plnění identifikovat jako bezdůvodné obohacení, neboť do té doby existoval právní důvod pro obdržení plnění – soudem nezpochybněný exekuční titul. Tomuto stanovisku konvenuje řada rozhodnutí Městského soudu v [adresa] (např. rozsudek ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 62 Co 516/2024, či ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 69 Co 219/2024). Jednotlivé senáty přitom vycházely z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu. Odkazy žalované na závěry Ústavního soudu jsou nepřípadné, neboť se na danou problematiku nevztahují či rozhodné právní otázky nebyly těmito soudy řešeny. Až zastavením exekuce vznikla prokázaná vědomost povinného, jak konstatuje i Nejvyšší soud. Pokud by povinný podal návrh před zastavením exekuce, byl by zamítnut, neboť důvod plnění (exekuce) přetrvával až do okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Teprve usnesením o zastavení došlo k odklizení rozhodnutí, kterým byla exekuce na majetek povinného nařízena a na jehož základě povinný žalované plnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020). Závěrem žalobkyně označila námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť se žalovaná bezdůvodně obohacovala od počátku úmyslně a zachovávala protiprávní stav v podobě nezákonné exekuce a nechala si vědomě vydat rozhodčí nález zastřeným rozhodčím soudem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

8. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. [spisová značka], změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudem I. stupně, že z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy i rozhodčí smlouvy nemá rozhodčí nález žádné právní účinky, je nicotný a nepředstavuje sám o sobě právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, aniž by bylo významné, zda byl podle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoli. Takto přijaté plnění žalovanou proto neměl za bezdůvodné obohacení. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a skutečnost, že rozhodčí nález dosud nebyl zrušen, je pravomocný a vykonatelný, dospěl odvolací soud k závěru, že vykonávací a nalézací řízení mají odlišný účel. Přijala-li žalovaná žalovanou částku na základě rozhodnutí, které nebylo zrušeno, existuje i nadále právní důvod pro přijetí plnění, a nemohlo tak dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované. Neexistující pohledávka proto nemohla být platně postoupena a žalobkyně není v řízení aktivně věcně legitimována.

9. Výše uvedené závěry odvolacího soudu neobstály v řízení dovolacím. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením č. j. [spisová značka], rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 10. 2023, č. j. [spisová značka], zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odkázal na svá dřívější usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2016, a usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné tamtéž pod č. 92/2013, v nichž přijal závěr, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc, nevytváří překážku věci rozhodnuté (rozsouzené). Stejné závěry učinil Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, a v usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15. Současně platí, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce), a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo k jeho zrušení postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017). Nejvyšší soud v této souvislosti citoval nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. [spisová značka], kde Ústavní soud k úvahám, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související, poukázal na účel § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a uvedl, že pokud by soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný by byl uchráněn toliko před pokračováním nespravedlivé exekuce, nikoli však před jejími následky. Rozhodnutí exekučního soudu by se vymykalo svému účelu, pokud by zastavení exekučního řízení nenalezlo svůj odraz v navazujících řízeních. Uvedené závěry Nejvyšší soud vztáhl k projednávané věci, kde o rozhodčím nálezu bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy absolutně neplatné pro nemravnost, což vedlo k zastavení exekuce, a že formálně nebyl rozhodčí nález zrušen. Závěr, že pohledávka z bezdůvodného obohacení neexistuje, neboť nadále existuje právní důvod pro přijetí plnění v podobě rozhodnutí, které nebylo zrušeno, se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.

10. Odvolací soud proto znovu přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jejich správnost nebyla v odvolacím řízení sporována. Soud I. stupně zjistil, že mezi žalovanou a postupitelem [jméno FO] v postavení úvěrovaného, byla dne 30. 11. 2015 uzavřena Úvěrová smlouva. Žalovaná se zavázala vyplatit úvěrovanému 50 000 Kč. Základní doba trvání spotřebitelského úvěru činila 42 měsíců, základní celková částka splatná úvěrovaným činila 178 584 Kč, výše měsíční splátky činila 4 252 Kč. Výpůjční úvěrová sazba úvěru byla sjednána na 157,26 % p.a. Předpokládaná výše RPSN byla 157,25 %. Výše revolvingu byla stanovena na částku 29 594 Kč, výpůjční úroková sazba revolvingu činila 140,91 % p.a. a předpokládaná výše RPSN úvěru po provedení revolvingu činila 142,70 %. Dne 30. 11. 2015 byla spolu s podpisem návrhu úvěrové smlouvy mezi žalovanou a úvěrovaným uzavřena samostatná rozhodčí smlouva, ve které si smluvní strany dohodly, že veškeré spory a nároky vzniklé na základě návrhu na uzavření úvěrové smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení konkrétními rozhodci, mezi nimiž je uveden i [tituly před jménem] [jméno FO]. Návrhem ze dne 27. 5. 2016 se žalovaná domáhala proti úvěrovanému vydání rozhodčího nálezu, kterým by mu byla uložena povinnost zaplatit pohledávku ve výši 220 040 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 220 040 Kč ve výši 8,05 % ročně od 27. 5. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 174 332 Kč od 26. 4. 2016 do zaplacení a dále náklady rozhodčího řízení ve výši 24 138,40 Kč. Rozhodčím nálezem ze dne 19. 7. 2016 rozhodce rozhodčímu návrhu zcela vyhověl. Nález nabyl právní moci dne 5. 8. 2016 a vykonatelnosti 9. 8. 2016. Povinný (postupitel) se návrhem ze dne 11. 6. 2018 domáhal zastavení exekuce. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze č. j. [spisová značka] a ve spojení s usnesením Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], s právní mocí ke dni 30. 11. 2020 byla zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vedená na základě exekučního titulu – rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem]. [jméno FO] ze dne 19. 7. 2016, č. j. [spisová značka]. Důvodem zastavení byla neplatnost pro rozpor s dobrými mravy, která se vztahuje na úvěrovou smlouvu (revolvingový úvěru č. [číslo] ze dne 30. 11. 2015) a na rozhodčí smlouvu z téhož dne, na jejímž základě vydal [tituly před jménem] [jméno FO] příslušný rozhodčí nález. Před zastavením exekuce soudní exekutorka z celkového vymoženého plnění vyplatila žalované coby exekučně oprávněné částku 174 596,60 Kč. [jméno FO] (povinný) smlouvou z 27. 6. 2022 svou pohledávku postoupil žalobkyni, což bylo žalované oznámeno postupitelem.

12. K námitce žalované o založení překážky věci rozhodnuté Nejvyšší soud závazně rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, že nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc. V projednávané věci byla deklarována absolutní neplatnost úvěrové i rozhodčí smlouvy pro nemravnost, neexistuje tedy právní důvod pro přijetí plnění na základě formálně nezrušeného rozhodnutí. Odvolací soud považoval za nadbytečné opakovat shora popsané závěry Nejvyššího soudu, které jsou v projednávané věci ostatně i pro odvolací soud závazné.

13. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že i v nyní posuzované věci, kdy spotřebitelský úvěr činil 50 000 Kč na 42 měsíců, výše měsíční splátky činila 4 252 Kč, základní celková částka 178 584 Kč, výpůjční úroková sazba úvěru byla stanovena ve výši 157,26 % p.a., 157,25 %, po provedení revolvingu 142,70 %, je nutno dojít k závěru o nemravnosti sjednaného plnění, přičemž nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu, a exekuce tak byla správně pro její nepřípustnost (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) zastavena. Předmětná úvěrová smlouva je proto absolutně neplatným právním jednáním jako celek, a to včetně rozhodčí smlouvy. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (§ 580 OZ) je sjednaný úrok, RPSN a další sankce, které přestavují takovou nerovnováhu v postavení účastníků smlouvy v neprospěch žalobkyně jako právního nástupce spotřebitele, že smlouva jako celek odporuje dobrým mravům. Odvolací argumentace žalované je tedy lichá a bylo zcela namístě exekucí vymožené plnění posoudit jako bezdůvodné obohacení i za situace, kdy žaloba na zrušení rozhodčího řízení podána nebyla. Jinak řečeno sama skutečnost, že plnění bylo přiznáno rozhodčím nálezem, který nebyl zákonným způsobem zrušen, nemá pro posouzení žádný právní význam. Ostatně tím, že k jeho vydání neměl rozhodce pravomoc (z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, a tedy i na ni navazující rozhodčí smlouvy), jednalo se pouze o nicotný akt, který nepotřeboval ke svému odstranění zákonem předepsaný postup.

14. Ohledně promlčení nároku se odvolací soud opětovně shoduje s argumentací žalobkyně o tom, že nárok promlčen není. Námitku promlčení lze uplatňovat v situaci, lze-li věřiteli vytýkat, že své právo neuplatnil včas. V projednávané věci teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, tj. v souzené věci od 30. 11. 2020, mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně uplatnit nynější žalobu. Vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj znamená vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit. Nejde tedy o to, že by postupitel měl znát právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, aby vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor žalovaná obohacuje bezdůvodně a musel přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná). Právní pochybnost, která nastala dne, kdy právní zástupce postupitele sepsal návrh na zastavení exekuce, tak objektivní vědomost bez dalšího představovat nemůže. Ve svém rozsudku ze dne 29. 2. 2024, č. j. [spisová značka], se však Nejvyšší soud výslovně přihlásil ke svým předcházejícím rozhodnutím, a to rozsudkům ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. [spisová značka], ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka], ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. [spisová značka], a k nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. [spisová značka], a zejména pak k rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka], v němž dovodil, že „v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem, než vymožením, přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému.“ V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, a jeho výklad: „Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. Provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného“. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“. Odvolací soud proto ve shodě se závěry soudu I. stupně zaujal názor, že k získání objektivní vědomosti ochuzeného došlo až právní mocí usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 11. 11. 2020, č. j. [spisová značka], kterým byla zastavena exekuce na majetek postupitele a úvěrová smlouva byla shledána absolutně neplatnou, tj. ke dni 30. 11. 2020. Teprve v tento okamžik došlo ke stavu, jako by úvěrová smlouva nikdy neexistovala a nastoupil závazek zcela nový – celistvý, a to vrátit zaplacenou peněžní sumu přesahující poskytnuté plnění z titulu bezdůvodného obohacení (zde srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Žaloba byla soudu doručena dne 18. 7. 2022, tedy v tříleté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 OZ), kdy nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nebyl promlčen.

15. Právní posouzení tak, jak jej učinil soud I. stupně je proto správné. Nákladový výrok II. odvolací soud rovněž potvrdil jako správný, když ostatně nesprávnost tohoto výroku nebyla ani namítána.

16. O nákladech odvolacího a dovolacího řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 61 795 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT), z tarifní hodnoty ve výši 104 537,76 Kč sestávající z odměny 5 300 Kč za každý z níže uvedených 7 úkonů právní služby: vyjádření k odvolání ze dne 12. 7. 2023 (na listu č. 89), jednání před odvolacím soudem dne 18. 10. 2023 v délce do 2 hodin (viz záznam na listu. 122), podání dovolání dne 3. 1. 2024 (na listu č. 128) včetně jeho doplnění ze dne 20. 9. 2024 a 13. 12. 2024 (na listu č. 147 a 152), doplnění vyjádření k odvolání ze dne 23. 5. 2025 (na listu č. 167) a účast na jednání před odvolacím soudem dne 18. 6. 2025 v délce do 2 hodin (§ 11 odst. 1 písm. k) a g) AT). Odvolací soud shledal jednotlivá doplnění jako důvodná, neboť jimi právní zástupce reagoval na postupný vývoj rozhodovací praxe, kdy tato rozhodnutí vznikla po podání dovolání. Nelze mít proto za to, že by se jimi advokát cíleně snažil rozmělnit svou argumentaci do více podání s vidinou vyšší odměny. Celkem má právní zástupce nárok na 7 odměn po 5 300 Kč (celkem 37 100 Kč). Dále má nárok na související paušální náhradu nákladů, která do 1. 1. 2025 činila 300 Kč za úkon, za úkony učiněné později 450 Kč (dle § 13 odst. 4 AT). Celkem má právní zástupce nárok na 5 náhrad po 300 Kč (1 500 Kč) a 2 náhrady po 450 Kč (900 Kč). Z uvedených částek má právní zástupce nárok na 21 % DPH, jehož je plátcem (8 295 Kč). Vedle celkové částky vynaložené na právní zastoupení (47 795 Kč) má žalobkyně též právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku 14 000 Kč za podání dovolání (viz záznam o složení na listu č. 144). Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení