40 C 139/2022 - 73

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Ivetou Cvingráfovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 104 537,76 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 104 537,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 104 537,76 Kč od 18. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalující částku [částka] s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek s panem [jméno FO], r.č. [RČ] (dále též „Postupitel“), jenž vyrozuměl žalovanou o postoupení pohledávky oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Dále uvedla, že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela dne [datum] s Postupitelem smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále jen „Úvěrová smlouva“) a rozhodčí smlouvu. Na základě Úvěrové smlouvy, resp. Oznámení o schválení úvěru ze dne [datum], žalovaná poskytla Postupiteli částku [částka] za poplatek [částka], tedy celková částka splatná Postupitelem měla být [částka], výpůjční úroková sazba činila 157,26 % p.a. a RPSN činilo 147,86 %. Úvěrová smlouva byla zajištěna celou řadou smluvních sankcí. Uvedla, že v průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení Postupitele, v důsledku čehož žalovaná vůči němu zahájila rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu, na jehož základě byla Postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale také excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení. Jelikož Postupitel neplnil, zahájila žalovaná vůči Postupiteli exekuční řízení, ve kterém soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO] vymohla částku v celkové výši [částka], žalované z této vyplatila [částka]. Exekuční řízení bylo zastaveno na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], a to z důvodu absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy. Usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Žalobkyně dále uvedla, že žalované z vymoženého plnění náleží toliko částka [částka] představující jistinu poskytnutého úvěru a částka [částka] představující zákonný úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 8,05 % p.a. ode dne [datum] do [datum] (den právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení), celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku [částka]. Pro závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nemá žalovaná nárok na zaplacení zjevně nemravného smluvního úroku, sankcí, ani nákladů předchozího řízení. Úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro „příčení se dobrým mravům, což žalobkyně zdůvodňuje nastavením excesivního úroku ve výši 157,26 % p.a., množstvím nepřiměřených smluvních pokut, a podmínkami stanovenými v Úvěrové smlouvě smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti. Dále uvedla, že žalovaná před uzavřením smlouvy nejednala s odbornou péčí a dostatečně neposoudila úvěruschopnost úvěrovaného. Žalobkyně uvedla, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je představován rozdílem mezi tím, co žalovaná vyplaceným plněním získala ([částka]), a tím, co jí z vyplaceného plnění skutečně náleží ([částka]), tedy částkou [částka]. Postupitel prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou ze dne [datum], žalovaná na předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok postupitele odmítá v celém rozsahu a žádné bezdůvodné obohacení na základě předžalobní výzvy nevydala. Vzhledem k tomu, že se žalovaná ocitla s plněním v prodlení, požaduje žalobkyně i zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z žalované částky od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, neboť tvrdí, že zastavení exekuce nemá vliv na existenci hmotněprávního závazku uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy, na níž nebylo řádně hrazeno, žalovaná úvěr zesplatnila a uplatnila vůči Postupiteli smluvní pokuty. Uvedla, že veškeré vymožené plnění bylo plněním na platný dluh, nejedná se tak o bezdůvodné obohacení. V řízení o návrhu na zastavení exekuce byl přezkoumáván exekuční titul, dluh stále existuje a exekuční soud o něm nemohl rozhodovat. Žalovaná uvedla, že stále existuje rozhodčí nález rozhodce [tituly před jménem] [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci a stal se vykonatelným, nebyl nikdy zákonem předvídaným způsobem zrušen, ač to bylo v dispozici právního předchůdce žalobkyně, a představuje tak překážku věci rozhodnuté. Ze zastavení exekuce nelze vyvozovat zánik hmotněprávního závazku. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, když zastavení exekuce není předpokladem pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Návrh na zastavení exekuce, v němž právní předchůdce žalobkyně uváděl všechny rozhodné skutečnosti pro zastavení exekuce, je datován [datum], tedy podání žaloby ze dne [datum] je opožděné.

3. Žalobkyně replikovala tím, že rozhodčí nález nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Uvedla, že žalovaná staví své závěry o překážce věci pravomocně rozsouzené na jednom excesivním názoru jednoho senátu Městského soudu v Praze, kdy v samotném rozsudku Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne [datum] je výslovně uvedeno, že tento se odchyluje od právních závěrů přijatých v právně a skutkově obdobné věci vedené rovněž u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Argumentaci o neplatnosti rozhodčí smlouvy a na to navazujícího nedostatku pravomoci rozhodce [tituly před jménem] [adresa] rozhodovat spor mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně rozšířila o tvrzení, že rozhodce „de facto rozhodčí spor nerozhodoval, ale rozhodovala jej [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu“. Žalobkyně k prokázání uvedených skutečností navrhla výslech [tituly před jménem] [jméno FO]. K námitce promlčení uvedla, že během rozhodčího řízení a exekuce došlo ke stavení promlčecí doby, k promlčení „dluhu“ tak nemohlo dojít, když k bezdůvodnému obohacení došlo až právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kterým se deklaruje, že exekuce neměla běžet, protože exekuční titul je vadný. Vědomost o bezdůvodném obohacení tedy nemohla nastat dříve, než bezdůvodné obohacení vzniklo. Žalobkyně vyjádřila i svůj nesouhlas s rozhodnutími Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne [datum] a č.j. [spisová značka] ze dne [datum]. Nadto uvedla, že bezdůvodné obohacení žalované bylo úmyslné a námitka promlčení uplatněná žalovanou se příčí dobrým mravům. Žalovaná je profesionál v oblasti poskytování úvěrů, od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a uzavírá se spotřebitelem neplatnou smlouvu, což se příčí dobrým mravům.

4. Žalovaná v navazujícím vyjádření uvedla, že nelze ztotožňovat nyní posuzovanou situaci a situaci, kdy věřitel podává žalobu po skončení exekučního řízení. Bezdůvodné obohacení je hmotněprávní institut, který nelze směšovat s procesněprávním institutem zachování účinků podané žaloby. Postupiteli byly známy všechny skutkové okolnosti týkající se vzniku vydání bezdůvodného obohacení nejpozději v době, kdy podal návrh na zastavení exekuce, nikoli až v okamžiku, kdy došlo k pravomocnému zastavení exekučního řízení, ani v okamžiku, kdy obdržel vyčíslení od soudního exekutora. Proto tedy i u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, platí promlčecí lhůta, a to od data uskutečnění tohoto plnění. Postupitel však ignoroval běh promlčecí doby, přestože byl již při podání návrhu na zastavení exekuce kvalifikovaně právně zastoupen.

5. V dalším podání žalobkyně odkázala na judikaturu týkající se promlčení v souvislosti se zastavením exekuce, bezdůvodného obohacení a překážky věci rozsouzené. Žalobkyně dále polemizovala se závěry Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 ze dne 26. 1. 2023. Dle žalobkyně se jedná o zjevně excesivní usnesení Nejvyššího soudu, které je vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné a nemůže překonat závaznou nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Podmínka netransparentnosti určení rozhodce byla v projednávané věci splněna, neboť rozhodčí řízení se neřídilo rozhodčí smlouvou, ale dle tajné dohody, kdy rozhodci celý proces rozhodčího řízení přenechali na třetí straně, a to společnosti [právnická osoba]

6. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků, přičemž takto zjistil skutkový stav:

7. Z obsahu rozhodčího spisu rozhodce [tituly před jménem] [adresa], sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], má soud za prokázané následující: Mezi žalovanou, jakožto úvěrující, a Postupitelem [jméno FO] v postavení úvěrovaného, byla dne [datum] uzavřena Úvěrová smlouva. Žalovaná se zavázala vyplatit úvěrovanému (Postupiteli) [částka]. Základní doba trvání spotřebitelského úvěru činila 42 měsíců, základní celková částka splatná úvěrovaným činila [částka], výše měsíční splátky činila [částka]. Výpůjční úvěrová sazba úvěru byla sjednána na 157,26 % p. a. Předpokládaná výše RPSN byla 157,25 %. Výše revolvingu byla stanovena na částku [částka], výpůjční úroková sazba revolvingu činila 140,91 % p.a. a předpokládaná výše RPSN úvěru po provedení revolvingu činila 142,70 %. Součástí Úvěrové smlouvy byl Splátkový kalendář obsahující číslo splátek (celkem [hodnota]), datum jejich splatnosti k 22. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje [datum], splátku úroku v Kč, splátku jistiny v Kč a celkovou výši splátky v Kč. (Smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], související Smluvní ujednání, Splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. [hodnota]) Dne [datum] byla spolu s podpisem návrhu úvěrové smlouvy mezi žalovanou a úvěrovaným uzavřena samostatná rozhodčí smlouva, ze které soud zjistil, že se smluvní strany dohodly, že veškeré spory a nároky, které přímo či odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou na základě návrhu na uzavření Úvěrové smlouvy, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to dle smluvených uvedených pravidel rozhodčího řízení. V části III. bod 3.1 rozhodčí smlouvy bylo sjednáno, že rozhodčí spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoli z rozhodců uvedených v bodě 3.

3. V části III. bodě 3.3 rozhodčí smlouvy byli vyjmenováni konkrétní rozhodci, mezi nimiž je uveden i [tituly před jménem] [jméno FO] (bod 3.3.7.). (Rozhodčí smlouva ze dne [datum]) Z Karty klienta – úvěrovaného [jméno FO] vyplývá, že mu dne [datum] byla žalovanou vyplacena částka [částka], splaceno bylo [částka], zbývá doplatit celkem [částka]. Návrhem na zahájení rozhodčího řízení s návrhem na vydání rozhodčího nálezu ze dne [datum] se žalovaná domáhala proti úvěrovanému (Postupiteli) vydání rozhodčího nálezu, kterým by mu byla uložena povinnost zaplatit pohledávku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky [částka] od [datum] do zaplacení a dále náklady rozhodčího řízení sestávající z nákladů právního zastoupení a rozhodčího poplatku, celkem ve výši [částka]. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi účastníky byla uzavřena Úvěrová smlouva, jejíž podmínky úvěrovaný neplnil. Dne [datum] pak došlo k zesplatnění poskytnutého úvěru, když k tomuto datu se celkový dluh skládal ze zbývající dlužné částky podle původního splátkového kalendáře ve výši [částka] a neuhrazené smluvní pokuty podle čl. 12.1 a) a b) smluvních ujednání Úvěrové smlouvy ve výši [částka], neuhrazené smluvní pokuty podle čl. 12.5 smluvních ujednání ve výši [částka] a neuhrazené smluvní pokuty podle čl. 12.7 smluvních ujednání ve výši 0,25 % za každý den prodlení s úhradou zbývající dlužné částky podle původního splátkového kalendáře, to vše spolu se zákonným úrokem z prodlení od data podání návrhu. (Návrh na zahájení rozhodčího řízení s návrhem na vydání rozhodčího nálezu ze dne [datum]) Z listiny Přijetí funkce rozhodce ze dne [datum], č.j. [spisová značka], a z Výzvy k vyjádření ze dne [datum], č.j. [spisová značka], soud zjistil, že rozhodce dne [datum] přijal svou funkci a téhož dne vyzval úvěrovaného k vyjádření k návrhu na zahájení rozhodčího řízení. Rozhodčím nálezem ze dne [datum] rozhodce rozhodčímu návrhu zcela vyhověl. Nález nabyl právní moci dne [datum] a vykonatelnosti [datum]. (Rozhodčí nález ze dne [datum], č.j. [spisová značka], doklad o doručení rozhodčího nálezu)

8. Z obsahu exekučního spisu [tituly před jménem] [jméno FO], soudní exekutorky, Exekutorský úřad [adresa], sp. zn. [spisová značka], má soud za prokázané následující: Povinný [jméno FO] (Postupitel) se návrhem ze dne [datum] domáhal zastavení exekuce, argumentoval nezpůsobilostí exekučního titulu, namítal, že rozhodčí řízení před rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO] nikdy neproběhlo, rozhodčí nález vydal zastřený rozhodčí soud, [právnická osoba], a rozhodčí smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Povinný poukazoval i na neplatnost úvěrové smlouvy, neboť oprávněná (žalovaná) řádně neposoudila úvěruschopnost povinného, a pro nepřiměřeně vysoký úrok z úvěru, který je v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že rozhodčí smlouva je sama o sobě neplatná a rovněž byla i přímo navázána na úvěrovou smlouvu odporující dobrým mravům, tyto spolu tvořily účelový konstrukt zajišťující nemravné obohacení oprávněné. Dále namítl, že rozhodce neměl pravomoc spory rozhodovat, a tudíž je rozhodčí nález neplatný a jsou dány důvody k zastavení exekuce. Obvodní soud pro [adresa] rozhodl usnesením ze dne [datum], č.j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka], o zastavení exekuce vedené na majetek povinného [jméno FO] ohledně částky [částka] a ohledně smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení (výrok I.). Ohledně částky [částka] s ročním úrokem z prodlení 8,05 % z této částky od [datum] do zaplacení, nákladů oprávněné v rozhodčím a exekučním řízení a nákladů exekuce návrh na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Povinný [jméno FO] podal proti zamítavému výroku II. výše uvedeného usnesení včasné odvolání, o kterém dne [datum] rozhodl Městský soud v Praze usnesením č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], tak, že výrok II. změnil, že se exekuce zastavuje zcela a oprávněné (žalované) uložil uhradit povinnému náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že na majetek povinného byla soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] vedena exekuce pod sp. zn. [spisová značka], a to na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Exekuce byla vedena podle rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné [částka] s úrokem z prodlení 8,05 % z této částky od [datum] do zaplacení a se smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení a dále náklady rozhodčího řízení [částka]. Vymáhané plnění má představovat dluh vzniklý na základě Úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum], v souvislosti s níž byla téhož dne uzavřena i rozhodčí smlouva. Exekuční soud I. stupně vyhodnotil, že Úvěrová smlouva je částečně v rozporu s dobrými mravy, a proto exekuci v části, v níž má vymáhané plnění základ v ustanoveních Úvěrové smlouvy, která vyhodnotil jako rozporná s dobrými mravy, zastavil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si je vědom judikatorních východisek, avšak tyto ne zcela přiléhavě aplikoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se jedná o rozpor Úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy s dobrými mravy. Odvolací soud zohlednil, že Úvěrová smlouva a s ní související rozhodčí smlouva byly uzavřeny mezi podnikatelem a spotřebitelem, v adhezní formě, přičemž podstatná část smluvních ujednání byla mimo vlastní text smlouvy a žalovaná jakožto silnější smluvní strana měla možnost v podstatě jednostranně určit smluvní podmínky, čehož žalovaná zneužila, o čemž svědčí zejména ujednání o úrocích a smluvních pokutách. Odvolací soud obsah Úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy jako celek, smluvní ujednání v souhrnu považoval za natolik nepřiměřené, že ve svém důsledku znamenalo značnou nerovnováhu stran, která je natolik zásadní, že nelze uvažovat o absolutní neplatnosti dílčích ustanovení, a nejsou tak splněny podmínky částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že Úvěrová smlouva a s ní související rozhodčí smlouva jsou v rozporu s dobrými mravy a z toho důvodu jsou absolutně neplatné a je dán důvod pro zastavení exekuce v celém rozsahu podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. pro nedostatek pravomoci rozhodce vydat vykonávaný exekuční titul z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy. (Exekuční návrh ze dne [datum], Usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka], Usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka]) V průběhu exekučního řízení byla od povinného (Postupitele) vymožena částka ve výši [částka], oprávněné (žalované) bylo vyplaceno [částka]. Povinnému byla vyplacena dne [datum] částka [částka] a třetím osobám byla dne [datum] vyplacena částka [částka]. Na náklady exekuce bylo zaplaceno [částka]. (Přehled plateb z exekučního spisu sp. zn. [spisová značka])

9. Zástupce žalobkyně, tehdy zastupující pana [jméno FO], vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení - k zaplacení částky [částka], výzvou ze dne [datum], kterou následujícího dne žalované doručil. Zástupce žalované odpověděl odmítnutím požadavku na zaplacení s odůvodněním, které odpovídá obraně žalované v tomto sporu. (předžalobní výzva ze dne [datum], doručenka datové zprávy – ID zprávy [Anonymizováno], odpověď na předžalobní výzvu ze dne [datum])

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] má soud za prokázané, že pohledávka byla postupitelem [jméno FO] postoupena na žalobkyni, což bylo žalované Postupitelem oznámeno dopisem o postoupení pohledávky ze dne [datum]. (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] spolu s podacím lístkem ze dne [datum])

11. Pokud soud učinil předmětem dokazování další důkazy, neučinil z nich další zjištění, když již shora vyložená dílčí skutková zjištění vytvořila dostatečný podklad pro tvorbu závěru o skutkovém stavu, za situace, že žádný další (do skutkových zjištění nepromítnutý) důkaz neobsahoval informace, které by kolidovaly s informacemi představujícími podstatu zjištěného skutkového základu. Provedení dalších důkazů soud shledal nerozhodným pro posouzení věci, veden zásadou hospodárnosti řízení, proto další dokazování neprováděl. Soud neprováděl zejména výslech představitelů žalované a vedoucích právních oddělení této společnosti, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť již na základě listinných důkazů lze učinit odpovídající právní závěry.

12. Podle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, v platném znění, (dále jen „o.z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Dle ust. § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Dle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Dle ust. § 419 o.z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Dle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož nustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Dle ust. § 621 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

21. Dle ust. § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

22. Dle ust. § 638 odst. 1 o.z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

23. Dle ust. § 638 odst. 2 o.z. bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

24. Dle ust. § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

25. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami:

26. Žalobkyně se žalobou domáhá vrácení (části) peněžitého plnění z plnění, které bylo na úvěrovaném (Postupiteli) vymoženo v rámci exekuce prováděné na podkladě exekučního titulu, jímž byl pravomocný rozhodčí nález vydaný rozhodcem [tituly před jménem] [adresa] dne [datum], č.j. [spisová značka]. Žalobkyně argumentovala tím, že zavazovací důvod k vydání plnění spočívá v tom, že žalovaná od úvěrovaného (a od soudního exekutora, který plnění vymohl na úvěrovaném) převzala plnění, které jí v rozsahu odpovídajícím žalované jistině nenáleží, neboť bylo plněno na dluhy z absolutně neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně v tomto řízení nezpochybňovala skutečnosti, které vyšly najevo z provedeného dokazování, a sice čerpání úvěru úvěrovaným (Postupitelem) a jeho nesplácení.

27. Nejprve soud zkoumal aktivní legitimaci žalobkyně. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně a Postupitel uzavřeli řádně smlouvu o postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení. Postoupení pohledávky bylo žalované právním předchůdcem žalobkyně oznámeno Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], odeslaným dne [datum].

28. Následně se soud zabýval námitkou promlčení. Závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Soud tak pro poměry této věci uvádí, že posuzoval běh promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky. Zahájením rozhodčího řízení, byť na podkladě neplatné rozhodčí doložky, došlo ke stavení běhu promlčecí doby (k tomu srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sen. zn. 23 ICdo 19/2015). Po vydání rozhodčího nálezu, dokud nedošlo k zastavení exekuce, nepočala plynout subjektivní promlčecí doba (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 619 o.z. počala běžet okamžikem, kdy se úvěrovaný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, přičemž tento okamžik je na místě vztahovat k okamžiku, kdy byl úvěrovaný obeznámen s rozhodnutím exekučního soudu, jímž exekuční soud určil (v důvodech zastavovacího usnesení vyložil), že exekuční titul (rozhodčí nález) nemá právní účinky.

29. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, (přičemž pro účely tohoto řízení lze tyto závěry vztáhnout obdobně také na výklad běhu lhůty podle § 619 odst. 2 o.z.), za níž lze úspěšně nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu. Objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, který odpadl, počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2022 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3514/2021). Subjektivní promlčecí doba nemůže začít plynout dříve, než bezdůvodné obohacení vznikne, subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem objektivní promlčecí doby. V tomto případě bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky zrušeno nařízení exekuce vedené pod sp. zn. [spisová značka], na základě něhož postupitel žalované plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. lze považovat za „zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce (viz analogicky např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, podle něhož v případě exekuce nařízené podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).

30. V poměrech projednávané věci je tedy nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce dojít nemohlo. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by byl závěr o nicotnosti předmětného rozhodčího nálezu vysloven dříve než v usnesení Obvodního soud pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka] a zejména ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Uvedená usnesení nabyla právní moci dne [datum]. Až od této chvíle tedy běží promlčecí doba a žaloba podaná dne [datum] tak byla s ohledem na tříletou promlčecí lhůtu podaná včas.

31. Dále soud posuzoval, zda se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor postupitele, tedy zda úvěrová smlouva byla neplatná a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. V judikatuře již bylo opakovaně vyloženo, že bezdůvodným obohacením se obecně může stát také plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Obdobně (resp. tím spíše) výše uvedené platí i v případě, že rozhodnutí, na základě kterého bylo plněno, je později prohlášeno za nicotné (tj. nemající žádné právní účinky) a nemohlo tedy již od svého počátku založit právní důvod plnění. Soud se proto zabýval otázkou, zda bez ohledu na vydaný rozhodčí nález, který nemá právní účinků, měla žalobkyně, resp. Postupitel, podle hmotného práva (zejm. dle uzavřené Úvěrové smlouvy) vůči žalované povinnost k předmětnému peněžitému plnění z jiného právního důvodu. Přitom platí, že pokud by takovou povinnost žalobkyně (resp. její právní předchůdce) v době plnění měla, nemohlo by se jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení, a naopak.

32. Ve vztahu k platnosti uzavřené Úvěrové smlouvy se zdejší soud zcela ztotožňuje s hodnocením Úvěrové smlouvy tak, jak jej provedl již Městský soud v Praze v usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Při posouzení úvěrové smlouvy (čemuž není na překážku formálně neodklizený rozhodčí nález, jak soud dovodil shora) soud nemohl ponechat bez povšimnutí skutečně excesivně ujednanou úplatu za dočasné přenechání prostředků žalovanou úvěrovanému, kdy celkové zatížení úvěrovaného bylo prohlubováno i uplatněním smluvních pokut. Takové nastavení vzájemných práv a povinností účastníků úvěrové smlouvy neodpovídá představě rozumného uspořádání vztahů smluvních stran, z níž jedna smluvní strana, úvěrovaný, je navíc spotřebitelem - slabší smluvní stranou, významně přesahuje míru, kterou by bylo možné chápat za ještě souladnou s dobrými mravy. Kolize právního úkonu s dobrými mravy je dána obsahem posuzovaného právního úkonu (bez ohledu na smluvní volnost stanovit obsah smlouvy, a to, kdo zavinil rozpor s dobrými mravy). Zdejší soud zohlednil ujednání účastníků o výpůjční úrokové sazbě, která v konkrétním případě činila 157,26 % a RPSN činilo 157,25 %, tedy šlo o násobek tehdy jinak běžné úrokové míry. Takový úrok je úrokem nemravným, jak ostatně vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo Ústavního soudu České republiky sp.zn. I. ÚS 523/07.

33. Dále je třeba vzít v úvahu způsob sjednání sankcí pro případ prodlení s úhradou splátek. Ujednání byla obsažena v listině nazvané Smluvní ujednání, dle které pod bodem 12.5 vznikl žalované nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, která byla splatná v den následující po vzniku této smluvní pokuty. Dále dle článku 12.7. pak žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s úhradou nové jistiny.

34. Přestože v dané věci Postupitel jako spotřebitel při uzavírání úvěrového vztahu dostal k podpisu mimo jiné i shora uvedená smluvní ujednání, v němž byly popsány sankce za nesplnění povinnosti úvěrovaného, a svým podpisem tyto podmínky akceptoval, nelze přehlédnout rozsáhlost textu, jeho nepřehlednost a skutečnost, že spotřebitel podepisoval několik listin najednou. Ustanovení o smluvních sankcích jsou jednak komplikovaná, obtížně pochopitelná a bez výpočtů z nich neplyne, jak fatální pro spotřebitele v případě delšího prodlení jsou. Je tak proto třeba pamatovat na zásadu poctivosti (ust. § 6 odst. 1, 2 o.z.) a zásadu zákazu zjevného zneužití práva (ust. § 8 o.z.). Žalované nelze při posouzení Úvěrové smlouvy poskytovat ochranu k faktické újmě úvěrovaného (Postupitele), a to s ohledem na závěry, které učinily soudy exekuční, s nimiž se soud ztotožňuje a na které v podrobnostech odkazuje. Tak soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 588 o.z., a to pro rozpor s dobrými mravy a pro zjevnou nespravedlnost vůči úvěrovanému.

35. Všechny shora popsané okolnosti, jak samotné rozhodčí smlouvy, tak Úvěrové smlouvy osvědčují to, že úmyslem žalované bylo ve výsledku podřídit případně vedený spor proti spotřebiteli ad hoc ustanovenému rozhodci, jehož si sama vybere z jí definovaných rozhodců, s nimiž je v dlouhodobém obchodním vztahu, a jenž nakonec bude akceptovat v rozporu s dobrými mravy veškerá smluvní ujednání obsažená v Úvěrové smlouvě. To vše při vědomí, že by v případě soudní jurisdikce takové nároky před soudem obstát nemohly. Podmínky, které byly v úvěrové smlouvě nastaveny, odporují dobrým mravům. Taková dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 580 o.z.), a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy, popřípadě jiného trestného činu), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech). Na rozhodčí nález vydaný dne [datum] rozhodcem [tituly před jménem] [adresa] pod č.j. [spisová značka] proto nemůže být nahlíženo jako na způsobilý titul k nařízení, resp. provedení exekuce (i zde soud odkazuje na závěry, které učinily soudy exekuční, s nimiž se soud ztotožňuje). Byť formálně (v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu) neodklizen, nemá rozhodčí nález potřebné právní účinky, není způsobilým právním titulem pro přijetí (a ponechání) plnění vymoženého v exekuci vedené na majetek úvěrovaného (k tomu srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17). V takovém případě lze shledat neplatnost nejenom úvěrové, nýbrž i rozhodčí smlouvy (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci spisové značky 20 Cdo 2260/2018, ze dne 25. 9. 2018)“.

36. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující: „Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24]. Platí totiž, že „[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Avšak „z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ [viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24].“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak „v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva „deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí „formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda „byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 37. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (se spotřebitelem) je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

38. Soud v návaznosti na výše uvedené musí zcela odmítnout i argumentaci žalované, že Rozhodčí nález sám o sobě představuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků, jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena.“ 39. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být postupiteli stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o ekonomické provázanosti rozhodce; o tom, že rozhodce nerozhodoval nestranně; o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo; či že rozhodce ve skutečnosti Rozhodčí nález nepodepsal).

40. Pro úplnost pak soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala od žalobce na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož postupitel od počátku neměl z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

41. Žalovaná a úvěrovaný (Postupitel) si podle výsledků provedeného dokazování vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, poskytli si vzájemně majetkový prospěch, a to z neplatného právního úkonu. Takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 o.z.), které má ochuzený obohacenému vydat. Je třeba zjistit rozsah bezdůvodného obohacení stran neplatné úvěrové smlouvy a následně provést vypořádání (ust. § 2993 o.z.). Úvěrující žalovaná poskytla úvěrovanému celkem [částka], úvěrovaný zaplatil žalované celkem [částka]. Rozdíl majetkových prospěchů účastníků neplatné smlouvy odpovídá částce [částka], což je konečná výše majetkového prospěchu žalované, který získala na úkor ochuzeného úvěrovaného.

42. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši [částka], tedy plnění nižšího, než kolik odpovídá konečnému majetkovému prospěchu žalované. Soud nezjistil, že by konečný majetkový prospěch žalované byl ještě nižší než žalovaných [částka].

43. Rozpor (dopočítané) výše obchodního úroku s dobrými mravy je v posuzovaném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o.z., tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, jak soud vyložil shora. Nelze proto uvažovat o tom, že by žalované náležela jakákoliv úplata za poskytnutí úvěru (resp. dočasné přenechání prostředků úvěrovanému) v podobě ještě přiměřeného (obvyklého) úroku (k tomu srov. závěry rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka]).

44. Žalovaná, která nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, se octila s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence údajů o skutečných majitelích, v platném znění, a to od [datum] do zaplacení, jak žalobkyně požadovala, když Postupitel žalovanou vyzval k úhradě dlužné částky výzvou ze dne [datum], přičemž jí stanovil přiměřenou lhůtu ke splnění její povinnosti do [datum], následujícím dnem se žalovaná dostala do prodlení s úhradou žalované částky.

45. S ohledem k výše uvedenému soud rozhodl s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý z níže uvedených šesti úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne [datum] a účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne [datum]) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. Odměnu a náhradu hotových výdajů za úkon vyjádření ve věci ze dne [datum], jakožto úkon písemného podání nebo návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., soud žalobkyni nepřiznal, neboť žalobkyně nebyla k doplnění vyzvána a obsah doplnění mohl být uveden již v samotné žalobě či jiných vyjádření ve věci, za které byla náhrada nákladů řízení žalobkyni přiznána. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve sporu zastoupena advokátem, uložil soud žalované celkovou částku nákladů řízení zaplatit přímo tomuto advokátovi ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř.

47. Uloženou povinnost je žalobkyně povinna splnit ve lhůtě určené podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení