18 Co 231/2025 - 158

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: [Jméno žalobce A] [Anonymizováno], IČO: [IČO žalobce A] sídlem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno žalobce B], advokátkou sídlem Kudeříkové 1103/11a, 148 00 Praha 4 – Kunratice proti žalované: [Jméno žalované]. IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení vlastnictví k nemovité věci, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. prosince 2024, č. j. 68 C 328/2022-126, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám [Jméno žalobce B], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Určuje se, že vlastníkem pozemků - 4455/149 o výměře 1880 m2 – ostatní plocha/ostatní komunikace - 4458/16 o výměře 5037 m2 – ostatní plocha – dálnice - 4458/17 o výměře 533 m2 – ostatní plocha/ dálnice - 4458/19 o výměře 4 m2 – ostatní plocha/dálnice - 4458/20 o výměře 4 m2 – ostatní plocha/dálnice - 4458/118 o výměře 10606 m2 – orná půda - 4458/119 o výměře 21 m2 – ostatní plocha/silnice - 4458/120 o výměře 971 m2 – ostatní plocha/jiná plocha - 4570/15 o výměře 8463 m2 – ostatní plocha/dálnice - 4571/1 o výměře 916 m2 – ostatní plocha/ostatní komunikace, vše zapsáno na LV číslo [hodnota] k. ú. [adresa], obec [adresa], vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa], je Česká republika, přičemž právo hospodaření k těmto pozemkům náleží žalobci. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů tohoto řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě na určení vlastnictví předmětných pozemků uvedených ve výroku rozhodnutí, která byla odůvodněna tím, že žalobce je organizací, které na základě zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění (dále jen zákon o majetku ČR), hospodaří s předmětnými nemovitostmi. Na listu vlastnictví č. [hodnota] vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa], kde jsou tyto pozemky jako vlastnictví žalobce zapsány, je však veden zápis duplicitního vlastnictví těchto pozemků i pro žalovanou společnost. Je tak dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Žalobce dále v žalobě uvedl, že v pozemkových knihách byly původně předmětné nemovitosti vedeny jako jediný pozemek PK 438, v průběhu času došlo k jejich evidenčnímu přečíslování, dělení a slučování. Na základě delimitační listiny ze dne [datum] byl žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků. Žalobce namítl též vydržení předmětných pozemků s tím, že od roku 1987 je v dobré víře zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Má za to, že vlastníkem předmětných pozemků je ona. Žalovaná namítala, že žalobce nemá aktivní legitimaci v daném řízení, neboť není organizací, která by ve smyslu zákona o majetku České republiky měla právo s uvedenými pozemky hospodařit. Na předmětných pozemcích se totiž více než 20 let, tj. ještě z dob před účinností zákona o majetku České republiky, nacházejí pozemní komunikace a silniční vegetace jako jejich příslušenství. Žalobce vzhledem ke své povaze a úkolům a předmětu činnosti není organizací, která by podle zákona o majetku České republiky byla oprávněna s těmito pozemky hospodařit. Sporné pozemky nejsou a nebyly evidovány v jeho základním jmění, jak bylo stanoveno v tehdy platném § 6 odst. 1 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku. Žalobce také nepředložil žádnou smlouvu, která by ho ve smyslu § 55 odst. 3 zákona o majetku České republiky k nakládání s pozemky opravňovala. Na základě delimitační listiny ze dne [datum], která byla předložena 11 let poté Středisku geodézie pro hl. m. Prahu, kdy k žalobcem tvrzeném převodu práva hospodaření z právního předchůdce žalované [právnická osoba], [adresa], na žalobce mělo dojít, nebylo možno uvedené tvrzení prokázat. Nejedná se totiž o doklad způsobilý uvedenou skutečnost prokázat. Takovými listinami by mohly být podle § 68 tehdy platného hospodářského zákoníku jen hospodářská smlouva nebo opatření nadřízeného orgánu, které musely mít náležitosti stanovené v § 347 tohoto zákona. I pokud by snad žalobce k předmětnému nemovitému majetku právo měl, dnem účinnosti zákona o půdě, tj. dnem [datum], mu toto právo zaniklo a předmětný majetek ve vlastnictví státu spravoval [právnická osoba], dle § 17 zákona o půdě. V průběhu řízení dále doplnila, že s ohledem na nevyužívání předmětných pozemků ke své činnosti musel právní předchůdce žalobce právo hospodaření pozbýt nejpozději v roce 1985. Z ustanovení § 57 odst. 1, § 54 až § 56 zákona o majetku ČR a rozhodnutí NS sp. zn. 31 Cdo 1050/2020 dále dovozovala, že žalobce je organizační složkou státu, pročež s předmětným majetkem, s nímž není žalobce oprávněn hospodařit, přísluší právo hospodaření [Anonymizováno] (zjevně míněn [právnická osoba]). Popírala dále, že by žalobce mohl úspěšně uplatnit námitku vydržení, neboť právo hospodaření vydržet nelze, a jelikož žalobci nesvědčí právo hospodaření, nemohlo vlastnické právo na stát v důsledku vydržení přejít, když nejméně od roku 1985 s předmětnými pozemky nenakládal. Neuvedl ani žádný putativní (domnělý) právní titul potřebný pro vydržení. Namítala dále, že v žalobě je nesprávně uvedená geneze vzniku některých pozemků. Navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

4. Soud I. stupně nejprve odkázal na předchozí průběh řízení, konkrétně na rozhodnutí odvolacího soudu Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, č. j. 18 Co 160/2024-87, z něhož plyne právo žalobce podat žalobu na určení vlastnictví České republiky, s právem hospodaření ve prospěch žalobce. Kromě odkazu na uvedený názor ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu bylo odkázáno i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, z něhož vyplývá totéž, tj. aktivní legitimace žalobce v daném řízení. Dle závěrů Nejvyššího soudu na žalobce, který vstoupil do likvidace ke dni [datum], tj. před nabytím účinnosti zákona o majetku České republiky dne [datum], nedopadá ustanovení § 57 zákona o majetku České republiky, které by vylučovalo právo hospodaření státních podniků v likvidaci. Žalobce tak má právo podat žalobu či být žalován, jak plyne z předchozí právní úpravy § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., ve znění zákona č. 202/2002 Sb., podle kterého státní podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu, a účastnit se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není.

5. Soud I. stupně dále provedl dokazování ohledně zápisu v katastru nemovitostí a zjistil, že předmětné nemovitosti jsou vedeny jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření s majetkem státu pro Státní statek hlavního města Prahy v likvidaci, kdy je jako nabývací titul je uvedená Jiná listina – delimitace ze dne [datum] (POLVZ: 174/1987), řízení č. Z-[č. účtu]-101 a Jiná listina válka – Souhlasné prohlášení ze dne [datum] (POLVZ: 252/2001), řízení č. [č. účtu]. Dále je v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] uveden duplicitní vlastník [právnická osoba]., IČO [IČO žalované] a jako nabývací titul je zde uvedeno: Souhlasné prohlášení o vzniku práva ze zákona (doplněno Souhlasným prohlášením ze dne [datum]) ze dne [datum] (řízení č. [č. účtu]).

6. Postupně se dále v rozhodnutí zabýval genezí administrativního označení a vyčleňování či scelování původního pozemku PK 438 v katastrálním území Chvaly (nyní katastrální území [adresa]) až na současný stav, kdy jsou předmětné pozemky vedeny pod čísly a výměrami tak, jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Zabýval se dále právním nástupnictvím z právních předchůdců žalobce na současného žalobce, jakož i právním nástupnictvím právních předchůdců žalované na současnou žalovanou, a to od padesátých let minulého století do současnosti. Zabýval se též majetkovými přesuny v rámci těchto společností – právních předchůdců žalobce i žalované. Vycházel ze závěrů řízení vedených před soudem, konkrétně před Obvodním soudem pro Prahu 9, sp. zn. [spisová značka] a dále [spisová značka], včetně rozsudku odvolacího soudu v posledně uvedené věci ze dne [datum], č. j. [spisová značka], navazujícího usnesení dovolacího soudu ze dne 13. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 354/2012-734 a rozhodnutí Ústavního soudu – usnesení ze dne 23. 5. 2013, č. j. III. ÚS 4036/12-743, z nichž zjistil, že v obdobné právní věci nebyla žalovaná se svojí argumentací o vlastnictví předmětných pozemků úspěšná. Naopak byl úspěšný žalobce. V řízení byly provedeny i další listinné důkazy.

7. Po provedeném dokazování soud I. stupně svá zjištění shrnul v závěru o skutkovém stavu: žalobce je vlastníkem všech pozemků uvedených ve výroku rozsudku, přičemž v řízení bylo prokázáno jeho výlučné vlastnické právo.

8. Právní posouzení věci soud I. stupně provedl dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do [datum], dále dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., v platném znění, dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, dle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, zákona ČNR č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do [datum], zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění účinném do [datum], zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v platném znění. Soud dále uvedl, že vycházel z ustálené rozhodovací praxe vyšších soudů a z komentářové literatury.

9. Ve smyslu § 80 o. s. ř. dovodil naléhavý právní zájem na žalovaném určení, přičemž odkázal i na judikaturu – rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 8/2000. Ohledně aktivní legitimace dovodil, že žalobce ji prokázal, jak je již výše uvedeno mimo jiné v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 24.2.2005, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004, z něhož citoval právní větu: „Státní podnik je podle § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění zákona č. 202/2002 Sb., s účinností od 1. července 2002, oprávněn žalovat o určení, že stát je vlastníkem majetku, k němuž tento státní podnik vykonává právo hospodaření“. Skutkově uzavřel, že v roce 1987 byla zapsána delimitační listina ze dne [datum], na základě které nabyl žalobce právo hospodaření k pozemkům parc. č. 4455 a 4458. Následně došlo k vyhotovení neměřického záznamu č. 4410/2012, kterým byl obnoven mimo jiné původní pozemek PK 438 v katastrálním území [Anonymizováno], a to jako pozemek: parc. č. 4455/149 o výměře 1880 m2 oddělením z pozemku parc. č. 4455/47, pozemek parc. č. 4458/120 o výměře 971 m2 oddělením z pozemku parc. č. 4458/4, pozemek parc. č. 4458/119 o výměře 21 m2 oddělením z pozemku parc. č. 4458/6, pozemek parc. č. 4458/16 o výměře 5037 m2, parc. č. 4458/17 o výměře 533 m2, parc. č. 4458/118 o výměře 10606 m2 oddělením z pozemku parc. č. 4458/18, parc. č. 4458/19 o výměře 4 m2, parc. č. 4458/20 o výměře 4 m2, parc. č. 4570/15 o výměře 8463 m2, parc. č. 4571/1 o výměře 916 m2, kdy tento soubor pozemků (spolu s pozemky parc. č. 4572/1 a 4573/1, které však nejsou předmětem řízení) kopírují původní pozemky vedené v pozemkových knihách pod č. 438 (srov. záznam podrobného měření změn č. 3677, srovnávací sestavení parcel ze dne [datum]). Odkázal na svá zjištění ohledně duplicitního zápisu v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] a zdůraznil, že vlastnické právo žalobce je právem primárním, když bylo zapsáno dříve, zatímco ve prospěch žalované bylo vlastnické právo zapsáno později, teprve v roce 2011, a právě toto způsobilo duplicitní zápis. Vlastnictví předmětných pozemků žalobcem bylo v řízení prokázáno až daleko do minulosti, zejména v letech 1985, 1986 a 1990. Předmětné pozemky spravovali právní předchůdci žalobce a následně na základě delimitační listiny ze dne [datum] přešly na žalobce. Uvedené závěry jsou potvrzeny i souhlasnými prohlášeními, ze kterých vyplynulo, že Pozemkovému fondu nikdy nevzniklo právo hospodaření k předmětné nemovitosti, když v tomto soud odkázal především na souhlasné prohlášení [právnická osoba] a žalobce ze dne [datum]. Vlastnické právo žalobce vzal soud tak za prokázané.

10. Současně soud přisvědčil námitce vydržení, kterou vznesl žalobce, když odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019, které citoval. K tomu soud uvedl, že zlá víra žalobce prokázána nebyla. Zdůraznil však, že zásadním právním závěrem je jeho názor o prokázaném vlastnictví předmětných pozemků žalobcem. Žalobce hospodaří s majetkem státu v souladu s § 6 zákona č. 111/1990 Sb. a je oprávněn činit veškeré úkony, které se majetku státu týkají. Žalobě bylo proto vyhověno.

11. O nákladech řízení rozhodl soud s ohledem na plný úspěch žalobce ve sporu a skutečnost, že byl zastoupen advokátkou, jejíž úkony v řízení specifikoval. Žalobce má též právo na úhradu soudního poplatku z návrhu a z odvolání.

12. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. V odvolání především vytýkala soudu I. stupně, že závěr soudu I. stupně o vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům nebyl řádně odůvodněn, je nesrozumitelný a nepřesvědčivý. K uvedenému odkazovala na judikaturu Ústavního soudu, která zdůrazňuje nutnost přesvědčivosti a úplnosti odůvodnění rozhodnutí. Namítala dále, že soud I. stupně neuvedl veškerá její obranná tvrzení, když obranná tvrzení, která byla uvedena v původním rozsudku, jenž byl posléze odvolacím soudem zrušen, nedoplnil o další argumentaci, kterou žalovaná v dalším průběhu řízení vznesla. Soud I. stupně tak porušil zásadu spravedlivého procesu, k čemuž se opět odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně žalovaná namítala, že žalobce byl povinen v řízení prokázat, že je oprávněn s předmětnými pozemky nakládat (hospodařit), což však neučinil. Žalobce především neprokázal, že by na něj přešla práva zrušeného [Anonymizováno], když ze zakládací listiny ze dne [datum] uvedené nevyplývá. I kdyby v tomto jmění (ve výši [částka]) předmětné pozemky zahrnuty byly, bylo by tak činěno neoprávněně, neboť vzhledem k prokázanému charakteru pozemků v roce 1988 k nim nemohl mít Státní statek hlavního města Prahy, národní podnik, v době svého zrušení právo hospodaření. K tomu odvolatelka namítala, že žalobce především v řízení neprokázal, že by mu příslušelo právo hospodařit ve smyslu § 9 odst. 1 a § 55 zákona o majetku České republiky. Zdůrazňovala, že v řízení bylo prokázáno, že předmětné pozemky nebyly nejpozději od roku 1985 zemědělsky využívány, když na nich byly vybudovány komunikace či se jedná o pozemky ke komunikacím přilehlé. K uvedenému odkazovala na konkrétní důkaz – evidenci majetku právního předchůdce žalobce Státního statku hlavního města Prahy, národní podnik, z let 1985 a 1986, a evidenci žalobce z roku 1990, z níž je zřejmé, že předmětné pozemky byly staveništěm. Přitom podle tehdy platného hospodářského zákoníku musela právo hospodaření s národním majetkem vykonávat zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží. Na uvedeném ničeho nemění, že právo hospodaření k předmětným pozemkům bylo pro Státní statek hlavního města Prahy, národní podnik, v roce 1987 zapsáno do evidence nemovitostí, neboť takový zápis neměl účinky nabytí práva hospodaření. Pro existenci práva hospodaření je výkon práva hospodaření, tj. jeho fakticita, podstatná. Povinnost prokázat právo hospodaření přitom plyne ze zákona č. 219/2000 Sb., konkrétně s § 9 odst. 1 a 55 zákona o majetku České republiky. Žalovaná dále namítala, že z delimitační listiny ze dne [datum] nelze dovodit, že by předmětné pozemky přešly na [Anonymizováno], a to z právního předchůdce žalované [právnická osoba], [Anonymizováno], [adresa], když k této listině – žádosti o přepis předmětných pozemků nacházejících se v katastrálním území [adresa] na LV č. [hodnota] – nebyly připojeny žádné listiny jako delimitační protokol či hospodářské smlouvy, způsobilé prokázat tvrzený převod práva hospodaření. K uvedenému odkazovala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 690/2000. Pokud by takové listiny existovaly, jistě by byly ve Středisku geodézie předloženy. Jejich nepředložení Středisku geodézie prokazuje, že takové listiny neexistovaly. Nadto, za situace, kdy k delimitaci (převodu práva hospodaření) mělo dojít více než 11 let před podáním této žádosti, není možné, aby Středisko geodézie zápis neprovedlo, když mu tak ukládalo tehdy platné ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Žalovaná dále namítala, že Česká republika nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, za situace, kdy neprokázala své právo hospodaření. Zdůrazňovala, že žalobce a jeho právní předchůdce s pozemky evidentně od roku 1985 nenakládá, nic takového neprokázal, nemohl být ani v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, tj. že je oprávněný držitel. Neměl žádný takzvaně putativní (domnělý) právní titul nabytí vlastnictví, toto tvrzení ani neuvedl. Ani k vydržení vlastnického práva Českou republikou proto nemohlo dojít. Odkaz na rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2379/2019 je nesrozumitelný, když právní závěry tohoto rozhodnutí jsou na danou věc neaplikovatelné. Namítala též, že soud I. stupně se ve svých důvodech zabýval toliko pozemky č. 4455 a 4458, vůbec se však nezabýval nabytím práva hospodaření k pozemku č. 4454, ze kterého dle jeho právního posouzení vznikly pozemky parc. č. 4570/15 a 4571/1. Vlastnické právo nemohlo být ani prokázáno souhlasným prohlášením učiněným mezi žalobcem a [právnická osoba] ze dne [datum], které se navíc týkalo pouze pozemků č. 4458/4, ze kterého vznikl pozemek č. 4458/120. Závěr soudu I. stupně je tak nesprávný. Namítal i další nesrozumitelnost rozsudku spočívající v tom, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo, jehož se ani nedomáhal, ale jen právo hospodaření s tím, že vlastníkem je Česká republika. Soud však uváděl, že rozhodl o vlastnictví žalobce. Ze skutečnosti, že vlastnické právo ve prospěch ČR je v katastru nemovitostí zapsáno dříve než vlastnické právo žalovaného, nelze vlastnictví státu dovodit. Žalovaná dále namítala nesprávnost posouzení, z jakých pozemků a na základě jakých geometrických plánů části předmětných pozemků v průběhu let vznikaly. Uvedená zjištění soudu I. stupně jsou chybná. S ohledem na uvedené žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

13. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované poukazoval na správnost závěrů soudu I. stupně, ať již skutkových, tak právních. Zdůrazňoval, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, byl oprávněn nakládat s majetkem České republiky a činit veškeré úkony, které se majetku týkají, ve smyslu § 20 zákona č. 77/1997 Sb., jakož i v § 6 zákona č. 111/90 Sb. V řízení též bylo vyjasněno, že předmětné pozemky nemohl spravovat na základě zákona o půdě Pozemkový úřad, což bylo vyjasněno souhlasným prohlášením. Dále bylo prokázáno, že žalobce nepozbyl právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu, jak bylo opakovaně uváděno s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 67/2020. Názor žalované, že k zániku oprávnění k hospodaření s nemovitými věcmi dochází v důsledku nevyužívání těchto věcí v zemědělské činnosti ze strany žalobce, je tak zcela mylný. Žalobce dále zdůrazňoval, že přechod práva hospodaření [právnická osoba] na žalobce, jakožto jeho právního předchůdce, nebyl prokázán toliko delimitační listinou ze dne [datum], ale řadou dalších důkazů, kdy v předchozích řízeních (sp. zn. [spisová značka]) byli slyšeni svědci, a to [jméno FO]. [jméno FO] jako autor předmětné listiny, který potvrdil, že pokud zasílal takovouto listinu, vycházel z delimitačních protokolů, čímž přímo potvrdil jejich existenci. Dále delimitaci potvrdil i svědek [jméno FO], zaměstnanec právního předchůdce žalované. Byla provedena k důkazu i listina s obsahem evidence vedené žalobcem a dopis z [datum] obsahující razítka a podpisy Odboru vodního a lesního hospodářství, energetiky a zemědělství NV hl.m. Prahy, čímž byl částečně naplněn postup dle hospodářských smluv. Soud tak vzal delimitaci prokázanou řetězcem dalších nepřímých důkazů, nikoliv toliko listinou ze dne [datum]. Vyvracel odvolací argumentaci žalované, že by žalobce musel nutně s předmětnými pozemky hospodařit zemědělsky, k uvedenému poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2465/2018. Žádný z předmětných pozemků, a to ani ten, který je jako jediný označen formálně jako orná půda, neslouží zemědělskému využití, pozemky nesplňují tak materiální požadavek, aby k hospodaření s tímto majetkem byl příslušný [právnická osoba]. S ohledem na probíhající dálniční stavby přitom nelze očekávat, že by mohl být využíván k zemědělství v budoucnu. Žalobce dále zdůrazňoval, že ve svém vyjádření ze dne [datum] pozemky popsal a definoval správně, což též plyne ze sdělení katastrálního úřadu o podrobném měření změn č. [hodnota] a srovnávacího sestavení parcel ze dne [datum]. Případné nepřesnosti uvedené v odůvodnění rozsudku nemohou mít za následek jeho nesprávnost. Žalobce dále výslovně odkazoval na závěry soudních řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to při nařízeném jednání. Dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

15. K vlastnictví nemovitostí: Odvolací soud se předně zabýval správností skutkových zjištění a právních závěrů, a to k otázce prokázání vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem. Dospěl k závěru, že k dané problematice zjistil soud I. stupně procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu skutkový stav a nepochybil ani v právních závěrech, uzavřel-li, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem dle § 80 o.s.ř. i právo žalobce podat jménem státu a na jeho účet vlastnickou žalobu. V těchto otázkách lze pro stručnost odkázat na závěry soudu I. stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje. Odvolací soud souhlasí i s dalším závěrem soudu I. stupně založeným na provedených listinných důkazech a důkazech provedených listinami z obsahu spisů Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], ze kterých dovodil, že v řízení bylo prokázáno vlastnictví státu a právo hospodaření žalobce k předmětným nemovitostem. Žalovaná své odvolací námitky založila na zpochybňování důkazů k zásadní problematice daného řízení, tj. k hospodaření s předmětnými nemovitostmi žalobcem a jejich delimitací na právního předchůdce žalobce. Odvolatelka soudu předkládala vlastní verzi tohoto hodnocení, v důsledku čehož dovozovala, že soud z důkazů nevyvodil správná skutková zjištění. Uvedené výhrady odvolatelky však odvolací soud nesdílí, neboť hodnocení důkazů soudem I. stupně bylo provedeno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Ve smyslu citovaného ustanovení soud důkazy provádí sice zákonem přesně předepsaným způsobem při jednání, ale hodnotí je volně, tj. jen podle své úvahy, aniž by bylo zákonem předepsáno, jakou který důkaz má váhu. Soud tedy vychází z přímo získaných poznatků a dojmů z důkazů, které byly před ním provedeny, a může přihlížet i k jiným skutečnostem, pokud vyšly najevo při samotném řízení. V důvodech rozhodnutí je pak soud povinen dle § 157 odst. 2 o.s.ř. uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv a proč popř. neprovedl další důkazy, pokud byly navrženy. Přitom je soudce povinen se řídit svým nejlepším vědomím a svědomím, jakož i svými životními zkušenostmi a zásadami obecné logiky. Odvolací soud se se zřetelem k uvedenému nemůže odchýlit od skutkových zjištění soudu I. stupně vyvozených z důkazů, které tento soud přímo provedl, bez toho, že by tyto důkazy opakoval (Rc 64/66 a Rc 92/68). K opakovaní dokazování by odvolací soud tedy přistoupil pouze tehdy, pokud by podle jeho přesvědčení soud I. stupně postupoval v rozporu s požadavky na něj kladenými výše citovaným ustanovením § 132 o.s.ř. K takovému pochybení však podle názoru odvolacího soudu v dané věci nedošlo. Ke skutkovým závěrům soudu I. stupně třeba dodat, že právní problematiku vztahující se přímo na daný spor řešil i Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí ze dne 11.11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014 s právní větou: „Existenci písemné smlouvy o převodu práva hospodaření k pozemkům, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy“. V intencích shora uvedené judikatury bylo v řízení totiž řádně prokázáno, a to uceleným řetězcem nepřímých důkazů (viz zejména 50.–52., 54.–58. rozsudku soudu I. stupně), ve shodě se závěry rozhodnutí OS pro Prahu 9 ve věci sp. zn. [spisová značka], potvrzeného rozsudkem MS v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který obstál v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem i testem ústavnosti před Ústavním soudem, že žalovaná je sice právním nástupcem [adresa] a tak i [právnická osoba], ten však již k datu [datum], kdy byl jeho majetek po jeho zrušení bez likvidace rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] včetně pozemků, k nimž měl právo hospodaření, převeden do společnosti [právnická osoba]. [adresa], IČ: [IČO], předmětné pozemky nevlastnil, neboť ty byly vyvedeny již z majetku jeho právního předchůdce, [adresa], a delimitovány na [Jméno žalobce A]. Jinak řečeno, předmětné pozemky se dostaly již v roce 1975 do správy právního předchůdce současného žalobce, a to při prokázané delimitaci práva hospodaření se státním majetkem, a nemohly proto přejít v důsledku privatizace na žalovanou. Svým chováním, tj. žádostí o zápis do evidence nemovitostí (byť se tak stalo až po 11 letech v důsledku nedbalé evidenční péče o státem svěřený majetek) dal právní předchůdce žalobce jednoznačně najevo, že mu právo hospodaření ke sporným pozemkům náleží.

16. Lze tedy uzavřít, že z hlediska právního posouzení věci je podstatný názor soudu I. stupně, uvedený v bodě 105, věta druhá rozsudku či v bodě 106, první tři věty rozsudku, že žalobce prokázal své vlastnictví k předmětným pozemkům, který odvolací soud považuje za správný. Za této situace se soud I. stupně nadbytečně zabýval vydržením předmětných nemovitostí žalobcem; z tohoto důvodu jsou i nepodstatné odvolací námitky žalované, které závěry soudu I. stupně týkající se problematiky vydržení sporují. Na tomto nic nemění ani další, pro věc irelevantní a právně blíže neodůvodněný názor soudu I. stupně, že vlastnictví státu ke sporným nemovitostem je dáno i tím, že Česká republika byla jako vlastník do katastru nemovitostí zapsána dříve než žalovaná společnost. K uvedenému názoru je možno pouze uvést, že v době zápisu záznamu dle níže uvedeného „Prohlášení“, svědčícího ve prospěch žalované, umožňovala až do [datum] provádět duplicitní zápisy vlastnictví tehdejší právní úprava dle zákona č. 265/2012 Sb. Teprve zákon č. 349/2011 Sb. provádění těchto dvojích či vícečetných zápisů, kdy na základě předložených listin bylo možno zapsat k jedné a téže nemovitosti vícero vlastníků, znemožnil. Novou formulací § 8 odst. 1 totiž zákon č. 265/2011 Sb., s účinností od [datum] katastrálnímu úřadu uložil, aby zkoumal, zda navrhovaný nový zápis navazuje na dosavadní zápisy v katastru, což nově zapisovanou duplicitu vylučuje. V dané věci však shora uvedený dílčí nesrozumitelný a blíže neodůvodněný závěr soudu o „primárním právu“ České republiky neznamená, že by byl rozsudek soudu I. stupně jinak nepřezkoumatelný, jak namítá odvolatel, neboť závěr o vlastnictví žalobce byl soudem I. stupně učiněn zcela jednoznačně, na základě jasných a srozumitelných úvah, které se opírají o řádně provedené dokazování. K odvolacím námitkám lze jen dodat, že skutečnost, zdali právní předchůdci žalobce porušovali své povinnosti vyplývající z práva hospodaření se státním majetkem a přenechali pozemky k využití jinému subjektu (ŘSD), je bezvýznamná, neboť z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by již samotným tímto porušením se právo hospodaření pozbývalo; vždy bylo třeba aktu aplikace práva spočívajícího v delimitaci majetku.

17. Není důvodná ani žalovanou blíže nespecifikovaná odvolací námitka, že soud v rozsudku chybně uvedl genezi vzniku či zániku jednotlivých pozemků v průběhu času, když z tvrzení účastníků, souladných i s tvrzením samotné žalované, jakož i ze sdělení katastrálního úřadu ze dne [datum] (Upozornění o duplicitním zápisu vlastnického práva k téže nemovitosti s výzvou na určení vlastnického vztahu) vyplývá, že se mezi účastníky jedná o určení vlastnictví k totožným pozemkům, zapsaným nyní na LV 6275 v kat. úz. [adresa], obec [adresa], přičemž všechny tyto pozemky byly původně součástí pozemku PK 438 v k. ú. [Anonymizováno] (nyní [adresa]). Sporné mezi účastníky bylo jen to, zdali je v průběhu času nabyl právní předchůdce žalobce, anebo zdali se staly součástí privatizovaného majetku z České republiky na žalovanou. Je tak zřejmé, že případné nesrovnalosti v minulém evidenčním označení těchto pozemků, které žalovaná ani řádně nespecifikovala, nejsou relevantní; podstatné je, že z hlediska duplicitního zápisu vlastnictví se ve sporu mezi žalobcem a žalovanou jedná o totožné pozemky.

18. Kromě prokázaného vlastnictví státu s právem hospodaření ve prospěch žalobce má odvolací soud za to, že je dán i další důvod pro vyhovění žalobě spočívající v nicotnosti listiny, na jejímž základě byl záznam vlastnictví ve prospěch žalované katastrálním úřadem proveden. Odvolací soud dle § 213 odst. 2, 3 o. s. ř. zopakoval dokazování úředně ověřenou kopií katastrálního spisu sp. zn. [č. účtu], tj. spisem, v jehož obsahu se dle nezpochybněných zjištění soudu I. stupně nacházejí listiny, na jejichž základě byl proveden duplicitní zápis vlastnictví do katastru nemovitostí, a to ve prospěch žalované. Tento spis, vyžádaný soudem I. stupně, je sešitý a byl opatřen malým kulatým razítkem č. [hodnota], se státním znakem ČR, [právnická osoba] pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa], s označením „Kopie“. Soudu byl doručen na základě soudní výzvy, s doprovodným dopisem z [právnická osoba] ze dne [datum], že se jedná o ověřený opis či o kopie listin. Níže přetištěnou listinu z tohoto katastrálního spisu proto odvolací soud ve smyslu § 134 o. s. ř. považuje za pravdivou, prokazující její skutečný obsah, a to ke dni jejího sepsání dne [datum], což je údaj uvedený v „Prohlášení“, přičemž toto datum odpovídá i datu [datum], jež je uvedeno v podacím razítku katastrálního úřadu uvedeném v záhlaví listiny označené jako „Návrh na zápis souhlasného prohlášení o vlastnictví – záznamem“. K tomuto hodnocení záznamové listiny jako pravdivé přistoupil odvolací soud poté, kdy z vyjádření obou stran sporu při odvolacím jednání, po přečtení listin k důkazu a po nahlédnutí účastníků do katastrálního spisu, vyplynulo, že níže uvedené rozporné údaje o identifikačních číslech údajného nabyvatele vlastnických práv, uvedené v listinách „Souhlasné prohlášení o vlastnictví“ (dále jen „Prohlášení“) a „Návrh na zápis souhlasného prohlášení o vlastnictví – záznamem“ (dále jen „Návrh“), jsou účastníkům neznámé („vidí je poprvé“) a neumějí je vysvětlit. Pověřený zástupce žalované k listinám dále uvedl jen neurčité tvrzení, že razítko jiné společnosti než té, která „Prohlášení“ učinila, se mohlo na listinách ocitnout dodatečně, aniž však specifikoval, kdy, kým a za jakých okolností se tak mělo stát. Z hlediska dokazování je tedy podstatná absence jakýchkoli jednoznačných tvrzení a důkazních návrhů ze strany žalované, neboť v její prospěch byl záznam duplicitního vlastnictví v katastru nemovitostí proveden. Žádné důvody a důkazy pro vyvrácení správnosti obsahu k důkazu opakovaných listin však ze strany žalované soudu nabídnuty nebyly. Pro úplnost odvolací soud dodává, že při svých úvahách o pravdivosti 2 listin („Prohlášení“ a „Návrhu“) neopominul, že v připojeném spise sp. zn. [spisová značka] jsou tytéž listiny ve fotokopii, avšak v jiné podobě, a to pokud se týká podepisující osoby, když jsou uvedeny „bez razítka“ společnosti [právnická osoba]. IČ [IČO], DIČ: [IBAN], přičemž jako podepisující je uvedena jen společnost [právnická osoba]., bez uvedení identifikačního čísla a je připojen jen podpis [jméno FO]. [jméno FO] (vizuálně odchylný od podpisu v katastrálním spise [č. účtu]), s uvedením jeho funkce předsedy představenstva. K těmto listinám ze spisu OS pro [adresa] sp. zn [spisová značka] ([Anonymizováno]), které jsou prostými kopiemi a jsou rozporné s kopiemi z ověřeného spisu katastrálního úřadu ohledně podepisující osoby, a proto není prokázána pravdivost jejich obsahu, odvolací soud nepřihlížel.

19. Pro přehlednost závěrů uvádí odvolací soud fotokopii „Prohlášení“ z katastrálního spisu Z 76359/11-101, z níž při rozhodování vycházel: „Prohlášení“ 1. strana „Prohlášení“ 2. strana 20. Z výše uvedené listiny vyplývá, že zatímco v jejím záhlaví je označena jako jednající osoba společnost [právnická osoba]., sídlem [adresa], zastoupena: [jméno FO] – předsedou představenstva, IČ [Anonymizováno], DIČ [DIČ], v zápatí, u podpisu člena představenstva [jméno FO]. [jméno FO], předsedy představenstva, je označena jako [právnická osoba]. a je zde připojen otisk razítka s uvedením IČ: [IČO], DIČ [DIČ]. Totožná nesrovnalost v označení osoby, která učinila „Prohlášení“, oproti osobě, která jej podepsala, se týká i „Návrhu“. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že společnost [adresa], IČ [Anonymizováno], sídlem [adresa], byla v době podpisu „Prohlášení“ i „Návrhu“, tj. [datum] (datum „Prohlášení“) a [datum] (datum „Návrhu“), oprávněna jednat představenstvem s tím, že za představenstvo jsou oprávněni jednat společně všichni členové představenstva nebo samostatně předseda nebo samostatně místopředseda představenstva. Podepisovala se tak, že k vytištěné nebo nadepsané firmě společnosti připojí svůj podpis společně všichni členové představenstva nebo samostatně předseda nebo samostatně místopředseda představenstva. Předsedou představenstva této společnosti, v jejíž prospěch bylo „Prohlášení“ učiněno, byl v době podpisu obou shora uvedených listin v květnu 2005 [jméno FO]. [jméno FO].

21. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že v době podpisu „Prohlášení“ i „Návrhu“, tj. v 25. a [datum], byla společnost s investičním číslem [hodnota] sídlem [adresa]/II, PSČ [adresa] a byla vedena pod názvem [právnická osoba]. Přejmenována na [právnická osoba]., sídlem [adresa], byla až dnem [datum]. [jméno FO]. [jméno FO] nebyl ke dni 25. i [datum] a ani ke dni [datum] (datum dalšího návrhu na zápis do katastru) v žádné funkci člena statutárního orgánu společnosti IČ: [IČO], dříve [právnická osoba]., posléze přejmenované na [právnická osoba]., nyní [právnická osoba]. IČ [IČO], sídlem [adresa], což je nyní žalovaná společnost.

22. Právní posouzení výše uvedených listin: Podle ust. § 96 odst. 1 vyhlášky č. 26/2007 Sb.: Na základě listin doručených katastrálnímu úřadu do účinnosti této vyhlášky se zápis do katastru provede podle dosavadní právní úpravy. Touto právní úpravou je vyhláška č. 190/1996 Sb. provádějící zmocnění katastrálního zákona v § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., který umožňoval (na rozdíl od současné úpravy) zápis věcných práv do katastru nemovitostí záznamem. Podle ust.§ 36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb. : Pokud vznik, změna nebo zánik práva je vázán na existenci určité právní skutečnosti, ale v právním předpisu není stanoveno, jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam do katastru, a ohlašovatel nemůže doložit nabytí práva ani listinou podle odstavce 2, lze provést zápis do katastru na základě ohlášení doloženého a) souhlasným prohlášením o vzniku, změně nebo zániku práva učiněného osobou, jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniká nebo se omezuje, a osobou, jejíž právo vzniká nebo se rozšiřuje, (dále jen "souhlasné prohlášení")… (6) V souhlasném prohlášení podle odstavce 5 písm. a) musí být: a) označení osob, které činí souhlasné prohlášení, a to … 2. název, sídlo a identifikační číslo právnické osoby, b) označení nabyvatele práva, popřípadě toho, jehož právo se změnilo nebo zaniklo, údaji podle písmene a)… 23. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že podle katastrálních předpisů v květnu 2005, a to až do [datum], kdy nabyl účinnosti zákon č. 349/2011 Sb., mohl být proveden záznam věcného práva k předmětným nemovitostem bez jakékoli veřejnoprávní listiny, jen na základě soukromoprávního prohlášení 2 osob, které spornou otázku vlastnictví mohly tímto způsobem vyjasnit, aniž by mohl katastrální úřad zkoumat, zdali nový zápis navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Takový zápis do katastru však v každém případě vyžadoval listinu s projevem vůle jednajících osob – tj. občanskoprávní souhlasné prohlášení, a to včetně jejich podpisu.

24. Z výkladové judikatury k dané problematice písemné listiny obsahující dohodu vlastníků, jíž měli učinit nespornými své vzájemné vlastnické vztahy, se podává: „Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky“ (rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1230/2007) či „Písemná forma právního úkonu přepokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny (právně významný je pouze ten projev vůle jednajícího, který je vyjádřen v písemném textu; proto eventuální záměry jednajícího v písemném textu nevyjádřené jsou právně bezvýznamné). Písemný projev je platný až po podpisu jednající osoby.“ (rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 940/2006). Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. rozsudek NS ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1256/2011 či ze dne 28. prosince 1986, sp. zn. 1 Cz 34/86).

25. Podle ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném v květnu 2005 platilo: Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.

26. Z obchodní judikatury, vztahující se k tehdy platné právní úpravě obchodního zákoníku, upravující jednání a podepisování za společnost, dále vyplývá: Učiní-li jménem společnosti (zde akciové společnosti) projev vůle její statutární zástupce (zde předseda představenstva), nelze bez dalšího vycházet z toho, že tento projev vůle statutární zástupce činil i jménem jiné právnické osoby, jejímž je statutárním zástupcem či členem (viz rozsudek NS ČR ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2008). Jak obdobně dále uvádí např. rozsudek NS ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012 či ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010: ... způsob jednání jménem společnosti, upravený ve společenské smlouvě a zapsaný v obchodním rejstříku, musí být dodržen bez ohledu na to, zda je pro předmětný právní úkon předepsána určitá forma, jinak nejde o projev vůle společnosti.

27. Promítne-li se shora citovaná zákonná ustanovení a výkladová judikatura do dané věci, je třeba mít za to, že [jméno FO]. [jméno FO] jako předseda představenstva společnosti [právnická osoba]., se sídlem [adresa], IČ [Anonymizováno], by mohl podepsat „Prohlášení“ i „Návrh“ jen za právnickou osobu, v jejíž prospěch měl být duplicitní zápis vlastnictví proveden, tj. za společnost [právnická osoba]. se sídlem [adresa], IČ [Anonymizováno], nikoliv za společnost jinou, s jiným jménem, sídlem a identifikačním číslem, která nadto v době podpisu 25. či [datum] nenesla jméno [právnická osoba]., ale [právnická osoba]. Navíc, ke dni 25. či [datum] nebyl [jméno FO]. [jméno FO] v žádné funkci statutárního orgánu společnosti [právnická osoba].; do této funkce – místopředsedy představenstva byl dle obchodního rejstříku zapsán opět až o rok později, dnem [datum]. K těmto budoucím skutečnostem nastalým více než rok poté nebylo lze přihlížet, když „platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn“ (srov. rozsudek NS ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1256/2011 či ze dne 28. prosince 1986, sp. zn. 1 Cz 34/86). Konečně je nutno poukázat i na skutečnost, že i závěrečnou žádost o zápis do katastru záznamem ze dne [datum] učinil [jméno FO]. [jméno FO] jako osoba bez podpisového práva, když jeho účast ve statutárním orgánu společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO žalované] zanikla dle obchodního rejstříku dne [datum].

28. Z hlediska právního posouzení věci je proto rozhodné, zdali je „Prohlášení“ listinou způsobilou zakládat, měnit či rušit hmotněprávní vztahy mezi jednajícími osobami, tj. státem jednajícím tehdejším [právnická osoba] a společností [právnická osoba]. IČ [IČO], jejíž sporné vlastnictví mělo být potvrzeno. Při aplikaci uvedených ustanovení katastrálních přepisů, obchodního zákoníku a citované výkladové judikatury na dané „Prohlášení“ je zřejmé, že se jedná o listinu, která nebyla podepsána právnickou osobou jednající (uvedenou v záhlaví a činící uvedené prohlášení), ale právnickou osobou jinou, nadto dle svého označení v té době neexistující, neboť společnost s identifikačním číslem [hodnota] v době sepisu onoho „Prohlášení“ nesla jméno „[právnická osoba]. [jméno FO] bylo této společnosti zápisem do obchodního rejstříku (s účinky materiální publicity) umožněno užívat až o více než rok později, dnem [datum].

29. Lze proto uzavřít, že jednou ze stran nepodepsaná listina – „Prohlášení“ – je nicotná, která nevyvolává žádné právní účinky. Protože občanský zákoník č. 40/1964 Sb., platný a účinný v době datování této listiny (aplikovatelný dle § 3028 odst. 2 věta druhá OZ), nerespektoval teoreticky existující rozdíl mezi zdánlivým (neexistentním) právním úkonem (non negotium) a absolutně neplatným právním úkonem (negotium nullum) a posuzoval z praktických důvodů i zdánlivé právní úkony jako absolutně neplatné (viz Komentář k § 37 Občanský zákoník I, edice Velké komentáře, Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol., 1. vydání 2008, C.H. Beck), je možno též uzavřít, že „Prohlášení“ je absolutně neplatnou dohodou. Této neplatnosti se zástupkyně žalobce ve svém závěrečném návrhu dovolala; nadto, i kdyby tak neučinila, k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout bez ohledu na to, zdali se jí někdo dovolal, vyplývá-li důvod neplatnosti z obsahu spisu (viz též Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů IV, str. 459).

30. Nad rámec uvedeného odvolací soud závěrem poukazuje i na výkladovou judikaturu vztahující se přímo k § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., dle něhož byl záznam do katastru proveden: „Záznam v katastru nemovitostí má pouze deklaratorní (evidenční) účinky; zapisují se jím do katastru práva, které vznikla, změnila se nebo zanikla nezávisle na provedení záznamu, tj. nezávisle na činnosti katastrálního úřadu. Jejich existence nezávisí na tom, jestli jsou zapsána do katastru či nikoliv. Záznam v žádném případě nemá pravotvorné (konstitutivní) účinky. Na provedení záznamu se nevztahuje správní řád, který se vztahuje na řízení o povolení vkladu. Při provedení záznamu se nevydává žádné rozhodnutí; katastrální úřad je pouze oprávněn zjistit, zda předložená listina je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností. V případě, že listina vyhovuje těmto požadavkům, katastrální úřad záznam provede. Nemá však zákonnou možnost zkoumat listinu předloženou k provedení záznamu z jiných hledisek, než je stanoveno v z. č. 265/1992 Sb. Na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu nebo soudu (nejedná-li se o nicotný právní akt), které nemá vady uvedené v § 8 odst. 1 z.č. 265/1992 Sb., je katastrální úřad povinen záznam provést. Na provedení záznamu se správní řád nevztahuje.“ (usnesení NS ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2191/2005). I v intencích toho rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud uzavírá, že zápis vlastnictví k předmětným pozemkům záznamem, ke kterému ve prospěch žalované došlo na podkladě nicotné listiny, proveden být neměl. Z obou výše uvedených důvodů, tedy že žalobce prokázal své vlastnictví k předmětným nemovitostem a že žalovaná společnost byla do katastru nemovitostí záznamem vlastnictví zapsána na podkladě nicotného „Prohlášení“, odvolací soud napadený rozsudek jako správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Potvrzen byl i akcesorický výrok o nákladech řízení, když odvolatelem nebyla nesprávnost namítána a odvolací soud v rámci své úřední činnosti žádné vady při výpočtu nákladů řízení, které žalobkyni vznikly do [datum], nezjistil.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný a náklady mu vznikly za právní zastoupení advokátem, který učinil 2 úkony (vyjádření a účast při jednání odvolacího soudu). Má proto právo na odměnu dle § 9a odst. 1 AT ve znění účinném od [datum] ve výši: odměna z puncta [částka]: [částka] x 2 + 21 % DPH, režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT: [částka] x 2 + 21 % DPH, celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: [částka], DPH 21 %: [částka]. Celkové náklady řízení s vyčíslením DPH: [částka]. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení