18 Co 234/2024 - 210

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce], narozená dne [Datum narození žalobce], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o přikázání pozemku, odstranění stavby o odvolání žalobců i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2024. č. j. 20 C 43/2024-175 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 181 445,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 50 242,16 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o přikázání pozemku specifikovaného ve výroku I rozsudku, výrokem II žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně na vlastní náklady odstranit veškeré stavby na témže pozemku parc č. [hodnota] v obci a k. ú. [adresa] u [Anonymizováno], který je ve vlastnictví žalované, a to do 90 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 46 455,56 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců. Své rozhodnutí odvodnil tím, že žalovaná v roce 2010 udělila své matce generální plnou moc. Matka žalované následně dne 15. 10. 2019 udělila žalobcům souhlas s tím, aby si na pozemku žalované umístili zahradní domek a zároveň požádala o vynětí části pozemku ze zemědělského půdního fondu. Na dotčeném souhlasu se podepsala jménem své dcery. Žalovaní byli od počátku srozuměni s tím, že zahradní dům a další přístavby staví na cizím pozemku, jednali po celou dobu výhradně s rodiči žalované. Žalovaná nepodepsala ani jiné dokumenty, na základě kterých bylo jednáno jejím jménem s různými společnostmi. Ustanovení § 1086 o. z. dopadá na zřizovatele, který byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, neměl však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul. Tímto pravidlem je zvýhodněn poctivý stavebník, který z omluvitelných důvodů neví, že staví na cizím pozemku, vůči vlastníkovi pozemku, který trpí stavební činnost (až do zřízení stavby) s vědomím, že stavebník jedná v omylu o vlastnických poměrech. Toto zákonné ustanovení zakládá právo stavebníka pouze v případě existence dobré víry, a proto se neuplatní, pokud stavebník počne se stavbou v domnění, že s vlastníkem v budoucnu uzavřou smlouvu o úpravě obligačních nebo věcněprávních poměrů k pozemku. Žalobci neprokázali existenci žádného závazkově právního ani věcněprávního vztahu mezi nimi a žalovanou, na základě kterého by byli oprávněni nabýt pozemek do svého vlastnictví, kdy toto zůstalo pouze v rovině jejich tvrzení. Žalobci postavili stavbu (zahradní domek) v rozporu se společným územním souhlasem a souhlasem s provedením ohlášeného záměru vydaného stavebním úřadem. Na pozemku jsou zřízené další stavby, a to pergola z dřevěných trámů na betonových základech a polozapuštěný kruhový bazén s obezdívkou a přístřešek pro technologii bazénu. Na daná skutková zjištění soud aplikoval § 1085 o. z., který se použije v případě, pokud neoprávněně na cizím pozemku zřídil stavbu nepoctivý stavebník, jednal protiprávně a nenáleží mu ochrana, která se pojí s dobrou vírou. Soud neshledal žádný zájem hodný ochrany, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v daném případě byla na pozemku zřízena stavba označená jako zahradní domek, která však byla postavena v rozporu s dokumentací stavebního úřadu, kdy se mělo jednat o objekt využívaný pro rekreační provoz, k uložení zahradního nářadí. Soud porovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla a přihlédl i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace. Nebylo prokázáno, že žalovaná se dozvěděla o neoprávněné stavbě v době její realizace a nelze jí proto přičítat k tíži, že proti ní nezakročila. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy při výpočtu odměny advokáta vycházel z § 9 odst. 1, § 7 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Dále zdůvodnil, proč nepřiznal některé položky z vyúčtování žalované.

2. Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání, v němž uvedli, že soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobci nesplnili podmínku dobré víry. Občanský zákoník nestanoví, že obsahem dobré víry má být pouze soudem prvního stupně uvažovaný případ, což dokonce nevyplývá ani z důvodové zprávy k § 1083–1087 o. z. Soud měl při výkladu § 1086 odst. 1 postupovat podle § 2 odst. 2 o. z., kdy soud předmětné ustanovení vyložil také v rozporu s § 2 odst. 3 o. z., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s dobrými mravy, a žalobcům, kteří byli při zřizování stavby v dobré víře, působí mimořádné obtíže. Judikatura Nejvyššího soudu citovaná v rozsudku je na případ žalobců neaplikovatelná, stejně tak soudem prvního stupně citovaná literatura. Judikatura Nejvyššího soudu a právní literatura nejsou právně závazné a soud musí § 1086 o. z. vyložit v každém jednotlivém případě s přihlédnutím ke specifikům dané věci, na což zcela rezignoval. Žalobci zřídili stavbu na cizím pozemku se souhlasem vlastníka až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tudíž na danou věc nelze použít rozhodnutí 22 Cdo 828/2017. Stejně tak nelze použít rozhodnutí 22 Cdo 3112/2021, které řeší absolutně odlišný případ. Rozhodnutí 22 Cdo 372/2017 se zabývá přístavkem provedeným před datem 1. 1. 2014. Ani v jednom z těchto rozhodnutí se Nejvyšší soud do hloubky primárně nezabýval otázkou, co je obsahem dobré víry v případě § 1086 odst. 1 o. z. Ani v jednom případě neřešil Nejvyšší soud otázku zřízení stavby na cizím pozemku s výslovným souhlasem vlastníka. Žalobci pak citují komentář k § 1086, podle kterého dobrou víru je třeba vztahovat ke všem okolnostem, přičemž nelze ztrácet ze zřetele patřičnou opatrnost stavebníka v konkrétním případě. Komentář citovaný v odvolání žalobců připouští i širší výklad obsahu dobré víry, než uvádí soud ve svém rozsudku. Dobrá víra se v dané věci musí posoudit tak, že žalobci byli důvodně přesvědčeni o tom, že mohou pozemek stavebně využít, a to bez ohledu na to, komu náleželo vlastnické právo k pozemku, když disponovali souhlasem vlastníka pozemku ke zřízení stavby. Při zřizování stavby byli v dobré víře, když žalovaná jim dala písemný souhlas a po dobu několika let poskytovala žalobcům při stavbě součinnost, což nebylo soudem prvního stupně dostatečně zohledněno. Dobrá vína žalobců se navíc presumuje dle § 7 o. z. Nelze ji vyvrátit výslechem rodičů žalované, kteří jsou navíc spoluodpovědní za vzniklý stav. Naopak žalovaná včetně jejích rodičů porušila při jednání s žalobci § 6 odst. 1 o. z. a to jednat v právním styku poctivě. Nikdo však nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu dle § 6 odst. 2 o. z. a dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Soud svým rozhodnutím poskytl právní ochranu nepoctivému jednání žalované, včetně jejích rodičů. Zcela nesprávně soud posoudil otázku vědomosti žalované o stavbě zahradního domku. Soud opomenul, že žalovaná dala žalobcům ke stavbě zahradního domku souhlas, neboť udělila své matce generální plnou moc. Matka žalované potvrdila i souhlas se stavbou zahradního domku a za žalovanou tak nepochybně právně jednala, a to jak v případě souhlasu se stavbou, tak v případě souhlasu s vynětím pozemku ze zemědělského půdního fondu a jednání se stavebním úřadem v [adresa]. V e-mailu ze dne 19. 1. 2024 sama žalovaná potvrdila, že o zřizování stavby věděla. Nad rámec toho vlastnictví zavazuje a na vědomost žalované se případně musí aplikovat § 4 odst. 2 o. z., což soud rovněž neučinil. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovanou nebylo dohodnuto, že pozemek bude žalobcům prodán. Soud měl v rámci zásady volného hodnocení důkazů přikládat výpovědi rodičů žalované menší váhu s ohledem na příbuzenský vztah k žalované a na to, že vystupovali opakovaně jako její zmocněnci. Žalobci neměli důvod otci žalované nedůvěřovat, když se znali desítky let. Rodiče žalované při výslechu neuváděli pravdivé skutečnosti a stejně tak je neuváděla ani žalovaná. Žalobci navrhovali důkazy k prokázání nepravdivých tvrzení, ale soud tyto navržené důkazy neprovedl, tím neúplně zjistil skutkový stav, kdy provedením navržených důkazů mohla být nepochybně vyvrácena nepravdivá tvrzení žalované a jejích rodičů. Soud žalobce ani nepoučil, že neunáší důkazní břemeno, že dobrá víra žalobců byla vyvrácena, a tím žalobcům nedal šanci prokázat opak. Soud měl vyslechnout i samotnou žalobkyni, jejíž výslech byl navrhován. Neprovedením celé řady důkazů soud odepřel žalobcům prokázání toho, že byli ze strany žalované a jejich rodičů oklamáni v dobré víře uzavřít se žalovanou kupní smlouvu ve smyslu § 1785 a násl. o. z. Žalobci začali se stavbou v roce 2019 na základě slibů rodičů žalované. Provedli drenáže na pozemku z důvodu jeho odvodnění, a poté se souhlasem žalované získali stavební povolení, kdy započali s výstavbou samotného zahradního domku. V roce 2020 docházel otec žalované k žalobcům na obědy a jednalo se o kupní ceně pozemku (500 Kč/m2). Otec žalované žalobcům dokonce navrhoval, aby si na pozemku postavili rovnou rodinný dům, že jim ke stavbě může poskytnout spoustu dělníků. Otec žalované se na probíhající stavbu jezdil pravidelně dívat. Žalobci se po dobu výstavby, ale i po realizaci zahradního domku dotazovali rodičů žalované, kdy už jim bude pozemek prodán. Až do léta 2023 byli žalobci ze strany rodičů žalované ubezpečováni, že jim bude pozemek převeden do vlastnictví. Ještě v únoru 2023 tvrdil otec žalované žalobcům, že žalovaná prodá svůj pozemek za 2 400 000 Kč. K tomu si nechával zpracovat odhad od [jméno FO]. V roce 2021 rodiče žalované slibovali žalobcům i schůzku se samotnou žalovanou, ale k tomu nedošlo. V roce 2022 se žalovaná byla na pozemku krátce podívat a žalobcům pochválila stavbu i zvelebení pozemku. Žalovaná ještě v únoru 2023 prostřednictvím svých společností dokonce nakupovala žalobcům materiál. Žalovaná je jediným společníkem společnosti [právnická osoba]. a rodiče žalované jsou jednateli této společnosti. Společnost v únoru 2023 dodala komín pro zahradní domek žalobců. Až v létě 2023 začali rodiče žalované žalobcům tvrdit, že žalobkyně nechtěla nikdy pozemek prodat. Následně žalovaná žalobcům zaslala prostřednictvím své zástupkyně nájemní smlouvu na pronájem pozemku. Žalobci se cítí být chováním žalované a jejích rodičů oklamáni. Žalobce disponoval klíči od poštovní schránky žalované z důvodu, že na její adresu byla doručována pošta celé řadě zaměstnanců, kteří stejně jako žalobci pracovali pro společnost rodičů žalované či přímo žalované. Žalobci proto navrhují, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se odvolala proti výroku III, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě řízení o přikázání věci do vlastnictví žalobců nelze aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť hodnota věci byla soudu známa od podání žaloby na základě znaleckého posudku ze dne 5. 1. 2024 vypracovaného znalcem Jiřím Rajcheltem, který stanovil obvyklou cenu pozemku na částku 2 318 680 Kč. Pokud je cena věci zjistitelná, je použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu protiústavní (nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Při určování výše tarifní hodnoty předmětného řízení by mělo být vycházeno z částky 2 328 680 Kč (2 318 680 Kč + 10 000 Kč). Současně žalovaná nerozporuje nepřiznání některých položek z vyúčtování nákladů řízení. Navrhuje proto, aby odvolací soud změnil výrok III a přiznal žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 196 467,76 Kč a dále též náklady odvolacího řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobců uvedla, že nejen soudem zmiňovaný velký komentář k občanskému zákoníku od Nakladatelství C. H. Beck, ale též žalovanou v jejím písemném vyjádření zmiňovaný komentář od nakladatelství CODEXIS k výkladu § 1086 o. z. uvádějí, že toto zákonné ustanovení zakládá právo stavebníka pouze tehdy, pokud v době zahájení stavby je v dobré víře, že staví na vlastním pozemku, tedy pokud jedná v objektivně omluvitelném omylu ohledně vlastnictví stavbou zasažené části pozemku. Všechna soudem zmiňovaná judikatura se v širším kontextu konkrétních případů výslovně vyjadřuje právě k výkladu dobré víry stavebníka v případech stavby na cizím pozemku, kdy dle této judikatury k uplatnění práv stavebníka dle § 1086 a § 1087 může dojít zásadně jen tehdy, když vedle naplnění dalších zákonem požadovaných předpokladů postaví stavebník po 1. 1. 2014 na cizím pozemku část své stavby v dobré víře, že staví zcela na svém pozemku. Skutkový závěr, že žalobci od samého počátku věděli, že nestaví na svém pozemku, nerozporují ani samotní žalobci, a proto je nutno právní závěr soudu prvního stupně ohledně nemožnosti aplikace práv stavebníka dle § 1086 o. z. považovat za správný. Žalobci sami výslovně přiznávají, že žalovanou nikdy osobně nekontaktovali a nikdy se s ní nepodařilo domluvit prodej pozemku, a to ani při její údajné návštěvě u nich doma. Takovou dohodu navíc zcela vyvrátili i rodiče žalované, se kterými mělo být předběžně o takové dohodě jednáno, a nepotvrdila ji ani jediná svědkyně žalobců Vaňková, která údajně měla být svědkem této dohody, jak původně žalobci uváděli. Žádný jiný svědek navrhovaný žalobci u jednání o takové dohodě být neměl, a proto soud prvního stupně správně výslechy těchto svědků jako nadbytečné zamítl. Žalobkyně se ani jednou nedostavila k jednání a sama tak zmařila možnost své účastnické výpovědi, která by však navíc nemohla přinést ničeho jiného než opakování argumentace žalobců obsažené v žalobě a v jejich písemných vyjádřeních, což vyplývá i z výpovědi žalobce provedené při jednání dne 31. 7. 2014, kdy se velmi povrchně vyjádřil shodně jako v těchto písemných podáních. Potvrdil, že ani s žalovanou, ani s její matkou žalobci nikdy neuzavřeli žádnou kupní smlouvu, ani smlouvu o smlouvě budoucí kupní či jinou obdobnou smlouvu. Za této situace se tak nemůže jednat o žádné krácení procesních práv žalobkyně, stejně jako se o ně nejedná z důvodu údajné absence poučení ze strany soudu o tom, že může navrhnout důkazy k prokázání jejich dobré víry, když při jednání dne 5. 6. 2024 soud účastníky na závěr jednání poučil o svém předběžném právním názoru o tom, že není prokázána dobrá víra žalobců při zřizování stavby a že tato otázka bude rozhodná v tomto řízení. Na základě tohoto poučení žalobci požádali o třicetidenní lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a k navržení dalších důkazů, čehož následně i využili. Žalovaná proto navrhuje, aby odvolací soud potvrdil výroky I a II rozsudku jako věcně správné.

5. Při odvolacím jednání účastníci učinili nesporným, že předtím, než žalobci postavili zahradní domek a další stavby, se na předmětném pozemku nic nenacházelo.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání účastníků řízení i k vyjádření žalované, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné, zatímco odvolání žalované je nutno za důvodné považovat 7. V přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž řádně zjistil skutkový stav, který správně právně posoudil. V souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. zdůvodnil, proč neprovedl žalobci navržené důkazy, kdy odvolací soud se ztotožňuje s tím, že výslech celé řady svědků by byl pro posouzení věci nadbytečný. Ani výslechem svědkyně Vaňkové nebylo prokázáno nic podstatného pro případné vyhovění žalobě žalobců.

8. Při jednání dne 5. 6. 2024 soud prvního stupně vyslechl přítomného žalobce, kdy žalobkyně se jednání nezúčastnila. Nezúčastnila se ani jednání dne 31. 7. 2024, byť žalobci namítají, že soud pochybil, pokud ji nevyslechl jako účastníka řízení. Sám žalobce však netvrdil nic jiného, než jak je argumentováno v podané žalobě a než posléze provedenými důkazy zjistil soud prvního stupně. Při prvním jednání byla dále vyslechnuta žalovaná, která zcela sporovala tvrzení žalobců o tom, že by jim přislíbila i v zastoupení její matkou prodej předmětného pozemku. Dále uváděla, že neměla ponětí o tom, co žalobci na pozemku staví, a poté, kdy se to dozvěděla, tato skutečnost ji značně rozzlobila. Soud při jednání provedl celou řadu listinných důkazů a závěrem tohoto jednání poučil přítomné účastníky podle § 118b o. s. ř. o nutnosti jejich tvrzení a navržení důkazů do skončení prvního jednání. Zástupci účastníků pak požádali o poskytnutí koncentrační lhůty k doplnění vyjádření v délce třiceti dnů od doručení protokolu z jednání. Soud dále seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem, že v tomto řízení bude rozhodná otázka, zda žalobci nemovitosti na pozemku žalované zřídili v dobré víře a zda žalovaná poté, co se o stavbách na pozemku dozvěděla, je bez zbytečného odkladu zakázala či nikoliv. Dle odvolacího soudu tak soud postupoval zcela správně a procesní práva žalobců rozhodně neporušil.

9. K žalobě žalobců o přikázání předmětného pozemku do jejich vlastnictví soud správně aplikoval § 1086 o. z. Dobrá víra zřizovatele stavby je při aplikaci tohoto zákonného ustanovení obligatorní podmínkou. Její existencí se vyjadřuje jedna z okolností vedoucích k legitimnímu očekávání, že se zřizovatel může stát vlastníkem pozemku, na kterém se stavba nachází, a nebudou jeho nároky omezeny na režim § 1084 odst. 2 o. z. Obsah dobré víry přitom není zákonem vymezen. Rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v napadeném rozsudku v odstavci 35 a část literatury rovněž odkazovaná soudem prvního stupně jej chápe tak, že jde o dobrou víru zřizovatele, že zřizuje stavbu na svém pozemku, nemá však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul. Část komentářové literatury vymezení obsahu pojmu dobrá víra nepodává a část na jeho obsah nahlíží naopak velmi široce s tím, že dobrá víra zřizovatele stavby se může týkat i jenom některého z věcněprávních či obligačněprávních titulů opravňujících stavebníka ke zřízení stavby, například nájemní smlouva, právo stavby a podobně.

10. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně za správný považuje závěr vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 828/2017 ze dne 8. 6. 2017, které bylo zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí pod číslem R 54/2020. Nejvyšší soud zde vymezuje dobrou víru úžeji než v případě § 1084 odst. 2 a v § 1085. Jestliže má být výsledkem aplikace § 1086 odst. 1 legitimní očekávání nabytí pozemku, na kterém je stavba zřízena, musí dobrá víra hodnotově tomuto očekávání korespondovat, tedy zřizovatel stavby se musí domnívat, že staví na svém vlastním pozemku a vzniká mu legitimní očekávání na nabytí vlastnického práva k tomuto pozemku. Obdobně uvažovala i starší komentářová literatura k § 418 obecného zákoníku občanského. Názor zastávaný ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu pak koreluje i přístupu, který Nejvyšší soud zvolil k výkladu dobré víry u institutu přestavku (§ 1087). Přestože rozhodnutí Nejvyššího soudu pojednávalo o zřízení stavby na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo, v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud obrat „kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu“ vyložil tak, že zřizovatel byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, neměl však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul. Ve všech dalších rozhodnutích (např. 22 Cdo 3112/2021) pak Nejvyšší soud na tento svůj závěr odkazuje s tím, že ustanovení § 1084 odst. 2 až § 1086 o. z. upravující režim staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku jsou založena na uplatnění superficiální zásady do zákona opětovně zakomponované s účinností od 1. 1. 2014. Vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se tak ze zákona stává vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem její stavebník, musel by mu ji soud i se zastavěným pozemkem jako jeho součástí přikázat (§ 1086 odst. 2 o. z.).

11. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn.

22. Cdo 2825/2018, je uvedeno, že i pro účely posuzování neoprávněné stavby ve smyslu § 1084 a násl. o. z. je nezbytné odlišovat aspekt soukromoprávní a veřejnoprávní. Za soukromoprávní titul nelze považovat pouhé mlčení či nečinnost vlastníka pozemku, byť by se účastnil územního či stavebního řízení. Veřejnoprávní rovinu představuje stavební povolení, které zakládá veřejné subjektivní právo stavebníka provést (realizovat) stavbu, tudíž je veřejnoprávním souhlasem s danou stavbou. Soukromoprávní rovina spočívá v tom, z jakého právního základu vychází oprávnění stavebníka k pozemku, na kterém má být stavba realizována. Tímto právním základem může být vlastnické právo stavebníka, věcné břemeno nebo smluvní vztah s vlastníkem pozemku (například nájemní smlouva) a podobně. Pokud se stavebník rozhodne realizovat stavbu nebo její část na cizím pozemku, záleží pouze na něm, jak se dohodne s vlastníkem pozemku a jaký k tomu využije právní institut. Stavebník potom také musí být připraven nést následky svého rozhodnutí. Spokojí-li se s pouhým prohlášením vlastníka pozemku, že souhlasí s provedením stavby, musí počítat s variantou, že vlastník pozemku později tento souhlas odvolá. V případě smluvního vztahu hrozí stavebníkovi výpověď smlouvy nebo odstoupení od smlouvy. Za nejvhodnější způsob zabezpečení oprávnění provést stavbu na cizím pozemku proto Nejvyšší soud považuje zřízení věcného břemene, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014. č. j. 4 As 61/2014-48. Z odůvodnění citovaného rozsudku dále vyplývá, že Nejvyšší soud v poměrech zde projednávané věci shledal za zcela přiléhavý postup soudů obou stupňů, které dovodily, že žalovaná při absenci soukromoprávního titulu neoprávněně zasáhla do vlastnického práva žalobkyně v situaci, kdy bezpečně věděla o tom, že tento soukromoprávní titul nemá. Žalobkyně se proti provádění stavby rovněž bránila. Za dané situace nelze rozhodně učinit závěr o tom, že by žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy či by bylo lze považovat výkon práva za zneužívající. Závěr o odstranění stavby sporného vodovodu a kanalizace je v takovém případě přiléhavý a případná ekonomická ztráta způsobená nutností odstranit vodovod a kanalizaci je přirozeným důsledkem stavební nekázně žalované.

12. Odvolací soud zcela souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že v dané věci nebyla splněna obligatorní podmínka dobré víry žalobců, neboť od počátku věděli, že zřizují stavbu na cizím pozemku, tedy na pozemku žalované. Žalobci tak nedisponovali žádným časově neomezeným právem, kterým se rozumí především věcné břemeno opravňující stavebníka k umístění stavby na cizím pozemku. Z toho důvodu jim nemůže být poskytnuta ochrana předpokládaná ustanovením § 1086 odst. 2 o. z. za situace, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva, na základě které by se žalobci stali vlastníky pozemku a tím i staveb zde realizovaných (§ 506 odst. 1 o. z.). Převažující komentářová literatura, která vychází ze stejného pojetí dobré víry stavebníka jako Nejvyšší soud, stejně jako soud prvního stupně uvádí, že práv dle § 1086 o. z. se nemůže domáhat stavebník, který již v době výstavby věděl, že staví na cizím pozemku a pouze spoléhal na to, že někdy v budoucnu uzavře s vlastníkem pozemku smlouvu o převodu vlastnického práva či sjedná jiný obligační závazek, tak jako v přezkoumávané věci. Pokud soud prvního stupně ještě nad rámec této své správné právní úvahy dovodil, že žalobci neprokázali existenci žádného závazkověprávního ani věcněprávního vztahu mezi nimi a žalovanou, na základě kterého by byli oprávněni nabýt pozemek do svého vlastnictví, i s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje. Pro zamítnutí žaloby žalobců však bylo stěžejní posouzení dobré víry ve smyslu § 1086 odst. 1 o. z. Všechny další odvolací námitky žalobců (např. generální plná moc udělená matce žalované, Společný souhlas Stavebního úřadu ÚM [adresa], souhlas podepsaný matkou žalované s umístěním zahradního domku, sliby rodičů žalované ohledně prodeje pozemku, dodání stavebního materiálu ze strany společnosti [právnická osoba].) jsou proto pro přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí právně irelevantní.

13. Pokud jde o vzájemnou žalobu žalované na odstranění veškerých staveb z jejího pozemku, soud prvního stupně aplikoval správně § 1084 a 1085 o. z. Žalobci nebyli v dobré víře ve smyslu shora uvedeném, když zřídili stavby na pozemku žalované, a proto žalovaná není povinna nahradit jim účelně vynaložené náklady. Naopak žalovaná má právo požadovat odstranění všech staveb, které žalobci zřídili neoprávněně na jejím pozemku, a uvedení pozemku do předešlého stavu, to znamená do stavu, kdy na něm žádné stavby nestály. I na tuto věc dopadá rozhodnutí 22 Cdo 2825/2018, respektive část odůvodnění, které pojednává o odstranění neoprávněné stavby ve smyslu § 1084 a násl. o. z. Odvolací soud pak zcela odkazuje na závěry napadeného rozsudku uvedené v odstavcích 39–40, s nimiž se zcela ztotožňuje, kdy soud přesvědčivým způsobem zdůvodnil své rozhodnutí uvedené ve výroku II. Soud správně posuzoval i povahu a rozsah hospodářské ztráty, která vznikne žalobcům odstraněním všech staveb, se zájmem na dalším využití stavby. Soud řádně posoudil i důvody, pro které žalovaná nezakročila proti neoprávněné stavbě ihned poté, co žalobci na jejím pozemku začali budovat předmětný zahradní domek, který však navíc vůbec neodpovídá souhlasu, jenž jim byl udělen Úřadem Městyse Klenčí pod Čerchovem. Tato skutečnost bude dále řešena též v rovině veřejnoprávní.

14. Vzhledem k uvedenému odvolací soud výroky I a II jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Účastníkům řízení pak ani existence pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí nebrání v narovnání vzájemných právních vztahů, neboť i odvolací soud si je vědom skutečnosti, že odstranění zánovních a zcela funkčních staveb z pozemku žalované představuje ten nejkrajnější způsob vyřešení předmětné záležitosti nepříjemné pro obě strany sporu.

15. Odvolací soud však nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně nepřípustně při stanovení tarifní hodnoty věci vycházel z § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., přestože od počátku znal hodnotu pozemku, který chtěli žalobci přikázat do svého vlastnictví. V této věci je proto třeba aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a to i v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu pak při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Žalovaná proto ve svém odvolání správně k částce 2 318 680 Kč (hodnota pozemku žalované) připočetla částku 10 000 Kč ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmět řízení - odstranění všech staveb z jejího pozemku - je tou veličinou, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, a proto se považuje za tarifní hodnotu shora uvedená částka. Celková tarifní hodnota proto představuje částku 2 328 680 Kč. Náklady prvostupňového řízení spočívají v odměně za zastoupení advokátem za osm účelně vynaložených úkonů právní služby po 17 620 Kč uvedených v odvolání žalované. Dle § 13 odst. 4 má zástupce žalované nárok na osm režijních paušálů po 300 Kč, dále na náhradu za promeškaný čas ve výši 700 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky, cestovné z místa advokátní kanceláře k soudu prvního stupně a zpět v celkové výši 1 762,56 Kč, kdy k částce takto vynaložených nákladů řízení je nutno připočítat 21 % DPH (30 622,75 Kč), a zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, celkem 181 445,30 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou žalobci povinni nahradit tyto náklady v běžné pariční lhůtě k rukám zástupce žalované.

16. V tomto smyslu odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok III napadeného rozsudku.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšná žalovaná má nárok na náhradu jeho nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem opět z celkové částky 2 328 680 Kč, a to za dva úkony právní služby po 17 620 Kč (sepis vyjádření k odvolání žalobců a účast u odvolacího jednání) a poloviční odměna dle § 11 odst. 2 vyhlášky ve výši 3 250 Kč (odvolání proti výroku o nákladech řízení, kdy tarifní hodnotou je rozdíl mezi výší přiznanou soudem prvního soudem a soudem odvolacím, tj. 134 989,74 Kč). Zástupce žalované má dále nárok na tři režijní paušály po 300 Kč, promeškaný čas ve výši 600 Kč, cestovné 1 532,45 Kč a 21 % DPH ve výši 8 719,16 Kč, celkem 50 242, 16 Kč. Žalobci jsou rovněž povinni uhradit tyto náklady zástupci žalované dle shora citovaných zákonných ustanovení.